26. února 2019

ABCHÁZIE – REPUBLIKA, KTERÁ NEEXISTUJE (část 2.)

Když jsem dojel do hlavního města Suchumi a došel na ubytování, pomalu se začalo stmívat. Snažím se držet pravidla, že se nikde moc netoulám v noci a v Abcházii jsem to už vůbec nechtěl pokoušet. Nedaleko mého penzionu byla stará budova vlakového nádraží, na kterou jsem se vážně těšil, a tak jsem jí ještě šel rychle pofotit. Abcházie je plná nádherné sovětské architektury a vlaková nádraží patřila ke zdejším skvostům. Bohužel po válce přestala osobní doprava na kolejích v podstatě fungovat a vlaková nádraží po celé zemi byla ponechána svému osudu.

Pro milovníky URBEXU nádhera, pro někoho, kdo nad věcmi více přemýšlí, smutný obrázek. Vybudovat všechna ta nádraží a vůbec celou infrastrukturu muselo dát hodně práce a teď tyto krásné budovy jen chátrají.

Večer se ještě bavím s lidmi, u kterých bydlím. Prý 99 % návštěvníků, kteří k nim přijedou, je z Ruska a hlavní sezóna je zde v létě. Suchumi byla dříve výstavním městem, jedním z nejkrásnějších v celém Sovětském svazu, jenže válka a mezinárodní izolace postupně vše zdevastovaly.

O zašlé kráse Suchumi se přesvědčuji hned druhý den, kdy si celé město procházím. Nutno říci, že zde byl odveden veliký kus práce a město i dnes vypadá obstojně. Respektive, na těch turistických místech, ty mě ale zas až tolik nezajímají, a tak se vydávám prozkoumat areál bývalého léčebného střediska na pobřeží Černého moře. Je zde plno lázeňských budov. Některé již dávno nefungují, v některých tu a tam svítí nějaké světýlko a je třeba sklad nebo sídlí vojáci. Co mě ale nejvíc dostalo, tak mozaiky pana Lenina, které jsou zde hned dvě.

Kapitola sama pro sebe je bývalá budova vlády, která stojí uprostřed Suchumi. Zde se také dávám do řeči s pánem, který ve vedlejší budově pracuje a sídlí tam stále nějaké ministerstvo. Bavíme se o válce, současné situaci a také o tom, že v roce 1984 byl na návštěvě v Praze a moc se mu tam líbilo. A znovu mi opakuje stejnou větu, jako ta paní v maršutce: "Hlavně nikomu nevěř."

Malém bych zapomenul. To že vás pustí na hranici do Abcházie ještě nic neznamená, musíte se ještě do tří dnů nahlásit na ministerstvu zahraničních věcí a zažádat si o fyzickou podobu víza. Zde ale musím vyseknout poklonu úředníkům. Vízum bylo s úsměvem vyřízeno asi během minuty, platba možná kartou nebo cash. Kartu samozřejmě odmítám, protože nechci zanechat žádné další údaje o své osobě, a hlavně ne o mých financích a tak platím cash asi 140 korun.

Večer plánuji další dny. Nejvíce mě samozřejmě lákají opuštěná místa, a tak mám jasno. Hned ve středu ráno jedu autobusem na kraj města a chci navštívit opuštěný sovětský sportovní komplex. Sem jezdili trénovat ti nejlepší sportovci z celého SSSR a návštěva slibovala pořádný URBEX zážitek. Vystupuji uprostřed sídliště, které mě vrací do času komunismu. Staré šedivé paneláky, ale i hodně, převážně starších lidí. Turista je zde něco neznámého, a cítím ty pohledy všude, kudy projdu.

TURISTA S BATOHEM = NEPŘÍTEL ČÍSLO 1

Je krásný slunečný den a já už skoro budu u sportovního komplexu. Ještě asi tak dva kilometry a z dálky už vidím hlavní budovu. Fotím si pomník války z let 1992 a 1993 a pomalu jdu po silnici, když v tom přede mnou zastaví velké černé SUV s černými okny, takže ani nemůžete vidět, kdo tam sedí. Zastavuje skoro smykem a během vteřiny z něj vyskakují čtyři chlapíci. Ani se nesnaží o nějakou komunikaci a hned mi ukazují odznaky a vyzvou k předložení pasu. Bylo to jak z nějakého filmu. Ještě chyběla dramatická hudba.

Následují otázky odkud kam jdu a proč jdu pěšky. Proč jsem vůbec v této neturistické oblasti města a jsem vyzván k ukázání fotek v telefonu a obsahu batohu. Snažím se jim tedy vše vysvětlit a než se na něco zmůžu, fotí si můj pas i víza. V této oblasti prý turisti nemají co dělat a stále nedovedou pochopit, že mám rád opuštěné budovy a jdu si fotit ten starý sportovní komplex. Je tam prý zákaz a mám se vrátit do Suchumi. Stojí u mě do té doby, dokud nejede kolem maršutka, kterou mi zastavují a nacpou mě dovnitř. Nutno podotknout, že jsem byl ve vesnici. Žádné opuštěné a oplocené místo ale vše volně přístupné

Osobně nevidím nic špatného na tom, když si chci vyfotit pár opuštěných domů, ale sám v zemi, kde mi nikdo nemůže diplomaticky pomoci asi nemá cenu riskovat. Hlavně mě překvapila ta akčnost, s jakou u mě zastavili. Toto byla jedna z věcí, proč jsem místo jednoho týdne byl v Abcházii pouze pět dni. Tušíte totiž správně, nestalo se to jen jednou ale celkově skoro desetkrát a věřte mi, že vám to neustálé kontrolování a hlavně pocit, že jste v té zemi nechtěný, cestování pěkně zkazí.

Všichni mě totiž upozorňovali, když jsem byl v Íránu, že je to tam nebezpečné, ale za celých 5 měsíců jsem pomalu začínal mít největší strach právě zde v Abcházii.

Vrátil jsem se tedy do Suchumi a maršutkou dojel na krásný klášter Novy Afon, který leží na pobřeží Černého moře asi 30 kilometrů od hlavního města. Klášter je z roku 1875, když ho zde založili mniši, kteří sem přijeli z Řecka.

Po prohlídce kláštera, jedné z hlavních turistických atrakcí v Abcházii, jsem se vydal na hlavní silnici a chtěl stopovat do města Gagra, kde jsem si rezervoval ubytování. Stojím si tak u silnice, když se v podstatě opakuje stejný scénář, jako před pár hodinami. Skoro smykem u mě zastaví policejní auto a dotazují se co tam dělám atd. Stopovat je prý zakázáno a prý to ani pro mě jako turistu není bezpečné, a tak si musím opět vzít maršutku a do Gagry dojet s ní. Dvě kontroly v rozmezí pár hodin ve mě začaly vyvolávat takové zvláštní pocity. Nemůžu říct, že bych cítil úplně nebezpečí, ale prostě jsem byl nesvůj. Více se koukal kolem sebe, více se rozmýšlel, kam půjdu.

V Gagře jsem měl hezké ubytování skoro na pláži, což nehraje roli, když je zima, ale paní domácí ve mě ještě víc vyvolala pocit nejistoty. Zaprvé si prý mám dávat pozor, protože je všude tajná policie. Zadruhé prý s razítkem z hraničního přechodu nebudu vypuštěn zpět do Gruzie. Nutno říci, že ani Gruzínci, ani Abcházci nevědí, jak vlastně celá vízová povinnost funguje. Gruzínci vám budou tvrdit, že se do Abcházie nemůže. Abcházci vám budou tvrdit, že nemůžete do Gruzie. Tak si vyberte.

Dal jsem si na uklidnění procházku po pláži, na které nikdo nebyl a pozoroval krásný západ slunce po kterém jsem se hned vrátil zpátky na ubytování. A nebyla by to Abcházie, aby mě ve městě opět nekontrolovali policisté. Tentokrát jen jukli na víza a nechali mě jít dál bez zbytečného dotazování.

Nevím, čeho se tu tak boji? Rusů určitě ne, ty si sem v podstatě pozvali sami, tak čeho tedy?

Čtvrtek byl opět krásný a slunečný den a já se nehodlal trápit myšlenkami na ty neustálé kontroly. Sedl jsem tedy na maršutku a jel si fotit URBEX věci, co jsem měl označené v mapě. Přijel jsem do vesnice Bzybta, kde jsem viděl na místní škole obrázky pionýrů a hned opodál stála socha Lenina. Spokojen s výsledky fotek přecházím silnici, když v tom přede mnou tak, abych nemohl silnici přejít, opět dramatickým způsobem zastaví auto s černými okny a vyskočí dva chlápci. A přesně jak to bývá ve filmech. Jeden hodný a jeden zlý (idiot). Ten zlý na mě hned začal něco křičet rusky a ukazovat odznak (na kterém stejně nic nepřečtu, když je to celé v ruštině, takže to mohla klidně být legitimace do knihovny a já bych to nepoznal).

Dotazy jsou klasické, co tu děláš, proč jsi sám, odkud jsi. Odpovídám, že jsem turista z „Czechia“, což se jim moc nelíbí a začnou mě prohledávat. Slovo Czechia totiž skoro nikdo nezná (čímž děkuji naším politikům, že nám tak dojebali jméno země). Policisté si totiž mysleli, že jsem z Čečenska (což se řekne "Čečnia"). Až když jim vysvětlím, že je to bývalé Československo a podívají se mi do pasu, tak se trochu uklidní. Nicméně opět musím ukazovat mobil a vysvětlovat, proč si fotím obrázky na škole a sochu Lenina a vidím to nepochopení v jejich tváři.

S tím hodným policistou se dá docela mluvit (samozřejmě v ruštině, o angličtině nikdo ani neví), ale ten zlý na mě pořád něco křičí, že to není normální být tam sám a fotit si takové věci. Když se mě ptá, co dělám za práci, tak tuším další problém, a proto se ani nesnažím vysvětlovat, že cestuji a už skoro půl roku nepracuji, a tak jen odvětvím, že dělám hudbu a jsem DJ a k jeho uspokojení pak stačí ukázat pár fotek v mobilu.

Ten den jsem mířil do hor na jedno z nejznámějších turistických míst v Abcházii, jezero Ritsa. Samozřejmě jsem jim to moc říkat nechtěl, ale jak už jsem zmínil, v zemi, kde vám nemůže nikdo diplomaticky pomoci se snažíte mít co nejméně problémů.

Do hor sám prý nesmím a musím si zaplatit tour minibusem s cestovní agenturou. Když jsem viděl, že je to beznadějné, prostě jsem řekl, že se vrátím do Gagry.

Hrozně mě to mrzí, byl krásný slunečný den a hory Kavkazu vypadaly krásnější než kdy jindy. Navíc u jezera Ritsa je i stará chata, kam se jezdil rekreovat Stalin. Pokud zde budete v létě, určitě se tam vypravte, ale teď v zimě, kdy v Abcházii nejsou skoro zadní turisté, to asi nemá cenu.

Došel jsem tedy na zastávku maršutek a čekal na minibus. Zastávka byla krásná, socialistická, a tak jsem si ji samozřejmě chtěl vyfotit. Bohužel stála hned vedle policejní stanice, a tak jsem neunikl jejich pozornosti a pomalu se ke mně začal jeden z nich přibližovat. Nutno říci, že velmi pomalu, zabralo mu to skoro celé cigáro. 😂 Následovalo další kolo otázek, odkud jsem, kam jedu, proč fotím starou zastávku? Já fakt nevím, ale to je to opravdu něco tak neobvyklého, že mám rád tyto pozůstatky socialismu? Moje osoba ho začala ještě víc zajímat, když jsem mu řekl, že bydlím v Gagře v penzionu Samira. Policista ho prý nezná a myslí si, že mu lžu. Odvětím, že je asi nemožné, aby znal všechny hotely a penziony v jednom z největších turistických středisek v Abcházii. Na to mi odpovídá, že on zná všechno.

Jelikož policista ještě evidentně pamatuje Brežněva, totálně nechápe, když mu v aplikaci Booking ukazuji rezervaci penzionu. Také se mu nezdá cena. Proč by prý turista z Evropy bydlel v penzionu za 300 rublů (necelých 100 CZK), když může bydlet v drahém hotelu?

Tady se jen potvrzují slova mojí mamky, že většina lidí v těchto zemích prostě nechápe můj styl cestování a už vůbec ne URBEX. Když už mě dohadování s policistou začne štvát, prostě vytočím na mobilu majitelku ubytování, aby mu to po telefonu vysvětlila. Ten pak jen mávne rukou a odejde a já skáču na maršutku zpět do Gagry. Opět hrají Modern Talking a jde na mě tak trochu splín. Tyto neustále kontroly a nedůvěra ve mě budí pocit, že jsem tu jako nezávislý turista nechtěný. Většina lidí, co sem jezdí, totiž pochází z Ruska. Přijedou drahými auty, bydlí v drahých hotelech. Nebo sem přijedou s agenturou, která je vozí mezi památkami. Samotný kluk s batohem je prostě něco neznámého a nebudí důvěru. A tak se rozhoduji, že svou cestu po Abcházii zkrátím. Mám už dost kontrol a všeho a druhý den (tj. pátek) odjedu zpět do Gruzie.

Ještě procházím starý opuštěný hotel a se západem slunce docházím na penzion, kde mi majitelka vysvětluje, ať si z toho nic nedělám, že je to zde normální.

Trošku teď odbočím, ale co mi v Abcházii fakt nehraje, tak je počet drahých aut. Všude jezdí Lexusy, BMW, Range Rovery nebo Mercedesy a většinou jsou to velká SUV. Jak si to ty lidi můžou dovolit v zemi, kde je plat kolem 3000 CZK? Je známo, že je tu enormní korupce, ale stejně. Já si v Česku vydělával 20x více a žádné auto jsem si dovolit nemohl, ale v Abcházii snad jiná auta než výše jmenované, nevidíte.

V pátek ráno se tedy balím a vyrážím na 170 kilometrů dlouhou cestu z Gagry na hranici. Ještě se stavuji v kdysi prémiovém středisku u moře ve městě Očamčyre a pak už mizím na hranici. Na první kontrole mě vítá hezká ruská vojačka, která se na mě i usměje, což je v těchto končinách nevídané. Ani nechce vidět obsah batohu a rovnou mě posílá na pasovou kontrolu. Tam si z pasu vezmou papírek s vízem a dávají razítko. Super, tak teď mám pro jistotu dvě. Kdyby si třeba v Gruzii toho prvního nevšimli. 😂 Pak už jen přecházím most přes řeku Inguri a jdu do Gruzie. S malým pocitem úlevy jdu kolem závory (jako jeden z asi 20 lidí), když v tom na mě něco začne ukazovat policista. Jdu tedy k němu a on si mě nasměruje ke kontrolní budce, kde sedí další jeho dva kolegové.

Ptají se mě odkud jdu (jako by asi nevěděli, že z Abcházie), co jsem tam dělal, koho tam znám, jak dlouho jsem tam byl atd. Poté kontrolují něco v počítači. Prý mě tam opět nemají. Tady se trošku zarazím a říkám si, že tedy musí být systém v Abcházii nějak propojen se systémem v Gruzii a kontrolují podle něj turisty. Ptám se, jestli je to nějaký problém, že jsem tam byl, "je to přeci Gruzie?" zakončuji svou otázku. Oni odvětí, že to problém není a zadávají moje jméno a číslo pasu do počítače.

Pas mi po chvíli vrací a já konečně můžu jít dál. Konečně jsem v Gruzii a konečně mi spadl velký kámen ze srdce a konečně cítím zase svobodu.

Možná vám to vše přijde přehnané. Jedna kamarádka mi psala, že co na tom je, když vás pořád kontrolují, ale přiznám se, že ten pocit nejistoty, kdy nevíte, kdo na vás kde vyskočí a kdo vás kde sleduje, to je prostě něco nepříjemného a kdo to nezažil, tak to asi nikdy nepochopí. Byl jsem v zemi, která v podstatě neexistuje, v zemi, kde není žádné diplomatické zastoupení a kde jsem odkázán jen sám na sebe. Když před vámi na přechodu zastaví auto, tak si říkáte, že zas bude nějaká kontrola, když se s vámi někdo začne bavit, tak přemýšlíte nad každým slovem, co mu odpovíte.

Ale i to patří k cestování a takhle zpětně jsem strašně rád, že jsem se do Abcházie podíval. Baví mě navštěvovat místa, kam se jiní neodváží a jako již po několikáté na své cestě, rozšířil jsem si obzory a naučil se něco nového o historii určitého regionu. Je možné, že pokud do Abcházie pojedete v létě, tak budete mít úplně jinou zkušenost. Abcházie totiž má rozhodně co nabídnout. Krásné oblázkové pláže Černého moře, ale i vysoké hory Kavkazu, které stoupají přímo od moře. Jiné to také je, pokud pojedete svým autem nebo ve skupině. Já ale během své návštěvy nabyl dojmu, že samostatný turista s batohem v Abcházii je nepřítel číslo 1.