24. února 2019

ABCHÁZIE – REPUBLIKA, KTERÁ NEEXISTUJE (část 1.)

Když jsem nedávno zveřejnil fotografii vlajky republiky Abcházie, tak mi hodně lidí psalo, že ani nevědí, kam jedu nebo co to je za stát. A přesně to je to místo, které se rád vydám prozkoumat, protože na Bali nebo Sri Lance byl asi každý, ale kdo z vás byl v Abcházii? Respektive, kdo z vás o ní vůbec slyšel?

Nutno podotknout, že tato malá země nebyla mezinárodně uznána, a tak ani sám nevím, zdali to brát jako další navštívený stát nebo ne. Co myslíte? Oficiálně je Abcházie totiž součástí Gruzie, nicméně její politický status je o dost složitější a pokud sem právě z Gruzie přijedete, tak zjistíte, že jste opravdu někde jinde.

MALÁ LEKCE DĚJEPISU A ZEMĚPISU.

O co tedy jde? Abcházie je region na kavkazském pobřeží Černého moře. Z hlediska státoprávního jde o součást Gruzie, dle jejíž ústavy se zde nachází Autonomní republika Abcházie. Gruzie však od roku 1993 nemá toto území pod kontrolou a existuje zde Ruskem podporovaná Republika Abcházie. V praxi to znamená, že se zde mluví rusky, platí ruským rublem, jsou zde ruští vojáci a nápisy jsou v ruštině, abchážtině a latince. Občané Abcházie také mají ruské pasy a platí pro ně bezvízová povinnost do Ruska.

Současný statut Abcházie je následek přetrvávajícího gruzínsko-abchazského konfliktu. Jedná se o důsledek rozpadu Sovětského svazu a etnických sporů mezi Abcházci a Gruzíny, kteří se stali během sovětské éry v Abcházii dominantním národem. Spory přerostly ve válku v Abcházii v letech 1992 až 1993. Docházelo k etnickým čistkám a ze země prý odešlo více jak 250 tisíc lidí.

Další válka zde proběhla v roce 2008 (v té době jsem poprvé slyšel o Abcházii i já). Ta nejdříve probíhala v jiné části Gruzie, která usiluje o samostatnost, v Jižní Osetii. Boje se poté přemístily i na území Abcházie a gruzínská armáda byla vytlačena a nad územím tak ztratila kontrolu úplně. Abcházii poté uznalo jen 5 států světa a tento stav v podstatě trvá do dnes.

V současné době zde žije bezmála 250 tisíc lidí, z toho Abcházci tvoří 50% populace, zbytek jsou Arméni, Gruzínci nebo Rusové. Za Sovětského svazu bylo pobřeží Abcházie prémiová destinace a jezdilo se sem rekreovat každoročně více jak dva milióny lidí z celého Sovětského svazu. Nyní je to desetkrát méně turistů.

A to je i důvod, proč jsem se sem vydal. Dříve bohaté pobřeží s luxusními hotely je nyní rájem pro milovníky URBEXU. Je zde ovšem jeden problém. Pokud vstoupíte na území Abcházie z ruské strany od Soči, tak se v podstatě jedná o nepovolený vstup na území Gruzie a v Gruzii vám za to hrozí vězení v rozmezí od 3 do 5 let nebo tučná pokuta. Jedinou legální cestou tak je vstup z Gruzie, na který ale musíte mít víza, která získáte online na ministerstvu zahraničí Abcházie.

TAK JÁ TAM TEDY JEDU

Je pondělí 18.2. a já se probouzím do deštivého dne ve městě Zugdidi. To leží asi 10 kilometrů od sporné hranice. Jdu na stanoviště maršutek a hned první, kterou vidím, jede na hranice. Já se ale ještě nechávám vyhodit asi 2 kilometry od hranice ve vesnici Rukhi, kde jsou krásné sovětské mozaiky a také hrad. Pak již jdu pěšky, když v tom mi zastaví pán, který veze pečivo do stánku přímo u sporné hranice. Vyhazuje mě u policejní stanice, on prý jako Gruzínec již dál nemůže. Zde v praxi narážím na hlavní paradox. Lidé s gruzínským pasem do Abcházie nesmějí, ale lidé z Abcházie, včetně aut, do Gruzie volně smějí. Čekal jsem, že to tu bude opuštěné ale opak je pravdou. Proudí zde desítky lidí. Procházím kolem policejní kontroly, která se na mě usměje a zeptá, jestli vím, kam jdu. Neříkám, že do Abcházie, Gruzínci totiž berou Abcházii stále jako jejich území. Jen tedy odpovím, že vím, a pokračuji dále.

Hranice samotná kopíruje ve zdejších místech řeku Inguri přes kterou vede 800 metrů dlouhý most. Ihned na jeho začátku vidím stát auto s vlajkou EU a je evidentní, že zde jsou na pozorovatelské misi (mimochodem pak také potkávám auta OSN, Lékařů bez hranic a dalších neziskových organizací, které v Abcházii monitorují situaci nebo pomáhají uprchlíkům).

Jdu se tedy anglicky zeptat, jaká je vlastně jejich náplň práce. Po pár větách zjišťujeme, že jsme oba dva Češi. Radan je policista z Brna a sem se přihlásil na mírovou misi a na gruzínské straně hranice monitorují situaci. Do Abcházie nesmějí, a tak s kolegy vždy navážou rozhovor s lidmi, kteří přicházejí z Abcházie a zjišťuji, jak se žije na druhé straně hranice. Bylo zajímavé pokecat si s někým česky a zjistit více o jejich práci ve zdejší sporné oblasti. Potvrzuje mi také jednu věc, že hranice byla do minulého týdne více jak měsíc zavřená z Abchazské strany. Údajně z důvodu epidemie chřipky v Gruzii, ale nikdo prý nikdy neví, jaký je skutečný důvod. To také vysvětluje, proč mi vízum do Abcházie bylo nejdříve zamítnuto a potom po pár emailech povoleno. Hranice se prostě znovu otevřela.

Po asi půl hodině rozhovoru pokračuji dál přes most a přicházím na Abchazskou stranu. Z dálky je vidět nápis Abcházie a velká auta, do kterých se lidé chodí nechat prověřit, jestli nemají nějakou nemoc. Jako turista jsem zde atrakcí, protože jak se následně od pohraniční kontroly dozvídám, měsíčně zde projdou jen jednotky turistů. Válka a následné vyhlášení samostatnosti rozdělili celé rodiny, a tak zde převážně chodí lidé navštěvovat své příbuzné v Gruzii nebo na nákupy. Jak jsem se přesvědčil během pětidenního pobytu v Abcházii, tak ceny jsou oproti Gruzii o 50 až 100 procent vyšší, což se jen těžko dá pochopit, když průměrný plat je někde mezi 100 až 150 USD na měsíc (na naše mezi 2000 až 3000 CZK)! Jen pro příklad: voda 1,5 litru za cca 12 CZK, chléb 20 CZK, durum kebab ve fast food cca 60 CZK, 80 kilometrů jízda maršutkou cca 90 CZK.

Dle všeho vážně vstupuji do jiného státu. Celníky jsem vyzván k předložení pasu a víza a rusky dotazován, co jedu do Abcházie dělat atd. Musím také vyndat všechny věci z batohu a každou položku důkladně ukázat. Nejvíce se jim nelíbí moje léky, ale nakonec mi dovolí si je s sebou do Abcházie vzít.

Celníkům se ovšem nelíbí ani můj pas, prý tam mám moc razítek, a tak zjišťují, proč tolik cestuji a jestli nejsem nějaký špion. Snažit se někomu, kdo zřejmě nikdy neopustil domovinu, vysvětlit, že stopujete kolem světa, je v podstatě nadlidský úkol. Dalším problémem se ukáže moje vízum, které prý není v počítači, a tak jakoby neexistuje. Navíc povolení ke vstupu vypadá jinak, než jsou celníci zvyklí.

Jak se později dozvídám, od nového roku Abcházie přestoupila na nový systém vyřizování víza, leč ten evidentně ještě nefunguje na 100 %. Musím tedy v ruštině (protože nikdo neumí ani slovo anglicky) vysvětlovat, jak jsem o vízum žádal a kde. Možná vám to přijde jako banalita, ale když kolem vás stojí několik vojáků s nabitými samopaly a vy v jazyce, ve kterém znáte asi 10 slov, musíte celý proces popsat, ukázat všechny emaily, co jste si s ministerstvem zahraničí Abcházie vyměnili (ty jsou ovšem v AJ) a dokázat, že vízum jste nezfalšovali, tak mi moc do zpěvu nebylo.

Toto trvalo asi hodinu, kdy jsem ve své kontrole neměl ani svůj pas. Ten si totiž vojáci předávali jako horký brambor a pořád se jim na něm něco nezdálo. Když mi konečně po hodině pas vrátili a poslali mě na další kontrolu asi o 50 metrů dále, doslova jsem se vyděsil.

Ti hajzlíci mi totiž do pasu dali razítko. Být to jakýkoliv stát na světě, tak mi to je jedno. Ale s razítkem z Abcházie reálně hrozí, že nebudu zpět vypuštěn do Gruzie. Což by byl obrovský problém, protože nemám víza do Ruska, a tak bych byl v podstatě v Abcházii uvězněn. Uvězněn v mezinárodním vakuum ve státě, který formálně neexistuje. Na stránkách české ambasády ve Tbilisi se dočtete, že ambasáda neposkytuje při návštěvě Abcházie žádnou pomoc, takže jsem v podstatě odkázán jen sám na sebe.

Přešel jsem tedy k druhé kontrole, která byla jasně ruská. Ruské vojáky poznám zaprvé podle uniforem, které byly úplně jiné, než měli předchozí abchazští vojáci, a zadruhé podle celkového jednání. A celý kolotoč s vysvětlováním mohl začít znovu. Proč jedete do Abcházie, odkud jedete, ukažte celý obsah batohu a hlavně, ukažte fotografie v mobilu. Ihned jsem tak musel vymazat fotografii mostu, cedule Abcházie a další (ještěže se fotky nikdy nevymažou hned a dají se vrátit zpět). Moje vízum stále není v počítači, a tak opět více jak hodinu čekám, než vše vysvětlím a než se jim podaří spojit s někým na ministerstvu v hlavním městě Suchumi. Ten zřejmě moje vízum konečně nalezne a já tak po více jak třech hodinách dostávám oficiálně povolení ke vstupu do republiky Abcházie.

Už tato několikahodinová epizoda předznamenala další průběh mé návštěvy v Abcházii. K tomu se ale dostanu později.

Vyšel jsem tedy z hranice a jako bych se ocitl v jiném světě. Každý na mě mluví rusky, nápisy jsou v ruštině a přijde mi, že je vše nějak tmavší a smutnější. Samozřejmě se na mě seběhne hejno taxikářů a jeden přes druhého se předhánějí v cenách, za které mě odvezou do hlavního města Suchumi. Zachovám klidnou hlavu, protože vím, že z hranice jezdí maršutky do nedalekého města Gali a dále na Suchumi. Skáču tedy do starého Ford Transit pro 10 lidí, ve kterém ale sedí lidí tak 20. Z reproduktorů se line hudba Modern Talking a já konečně jedu a dostávám se do klidu. Jsem v Abcházii a evidentně cestuji zpět v čase, a to nejen díky té hudbě Modern Talking.

Už z okna maršutky vidím ten rozdíl proti Gruzii. Rozpadlé domy, ve kterých nikdo nežije, opuštěné továrny nebo zemědělská družstva a celkově zanedbaná krajina. Oblast kolem města Gali byla ještě do nedávná plná banditů a ozbrojených skupin, které by si na mě jako na turistovi smlsli. I proto jsem raději jel maršutkou a nestopoval, a i proto jsem se nechtěl v pohraničí moc zdržovat. V Gali měním maršutku a jedu směr hlavní město Suchumi. Prší, vše je šedivé, zhruba každých 10 kilometrů je policejní kontrola.

Vedle mě sedí postarší paní a samozřejmě celý minibus kouká, kde se zde vzal turista. Paní se semnou dává do řeči a nejvíce jí zajímá, kolik mě zatím stála moje pět měsíců dlouhá cesta. S lidmi se nerad bavím o penězích, nechcete totiž nikomu dávat najevo, že nějaké máte, a tak vždy hraju chudáka, který skoro nic nemá. Ona to je docela pravda, ale přeci jen se vždy takovou konverzaci snažím ukončit, a tak se radši dotazuji na život v Abcházii. Jako již poněkolikáté v post-sovětské zemi mě paní utvrzuje v tom, že za Sovětského svazu bylo lépe, vše fungovalo, lidé měli práci. Politickým otázkám, na status Abcházie a vztah s Gruzií, se raději vyhýbám. Nicméně v Gali je to prý jiné než ve zbytku Abcházie. Sem se hodně Gruzínců vrátilo a nyní zde je skoro 97 procent obyvatel gruzínského původu. I se tu mluví gruzínsky.

Asi nejzajímavější větou, kterou mi paní řekla, bylo: "Nikomu v Abcházii nevěř, nikomu nic neříkej." Lehce jsem se nad tím pousmál, to jsem ale nevěděl, jakou bude mít pravdu a co mě v následujících dnech čeká.

Zde ukončím první část své cesty do Abcházie, protože už tak je to hodně dlouhé. Již v úterý se můžete těšit na druhou část mého netradičního výletu a znovu upozorňuji, hranice proti tomu, co mě potkalo další dny, byla procházka růžovou zahradou.