13. října 2019

ČÍNA – MĚSÍC A PŮL V JINÉM SVĚTĚ – část TŘETÍ

Čína je natolik rozdílná od všeho co jsem doposud zažil, že mi nestačily ani dva dlouhé články, abych vám to vše popsal. Přicházím tedy s třetím a posledním dílem, ve kterém se budu věnovat opět celkovému cestování a rozdílům nebo vtipným situacím, které jsem v Číně během měsíce a půl zažíval.

V minulých dílech jsem vám přiblížil ty hlavní rozdíly. Plivání, hlasité mobily, ale i dobrotu Číňanů. Jednu věc musím vyzdvihnout. V minulých dnech jsem byl na českých sociálních sítích svědkem toho, jak lidé neustále na celou Čínu plivou, pomlouvají atd. Čína totiž monstrózně slavila sedmdesát let své lidově demokratické existence, a tak je jasné, že to s sebou neslo zájem světových medií. Znovu bych chtěl podotknout, že já jsem cestovatel, chcete-li, kluk s batohem, co se toulá světem. Nejsem politik, nejsem politický komentátor, přicházím do kontaktu s obyčejnými lidmi. Nemůžu proto Čínu odsuzovat za nedodržování lidských práv atd., když jsem na vlastní oči nic takového neviděl.

Obyčejní Číňané se o politiku nezajímají. Žijí v nejlidnatější zemi světa, kde shodou okolností vládne komunistická strana. Jedinec toho moc nezmůže, takže se Číňané snaží žít, jak nejlépe umí a z vlastní zkušenosti můžu říct, že čínská společnost se, alespoň ve velkých městech, dostala na takovou úroveň, že je daleko před Evropou, která jen kouká na to, jak nám Čína uniká. Mimochodem, šáhněme si do svědomí, dokážeme my v naší demokracii jako jedinec něco změnit? Zajímavé potom je, že hodně lidí jezdí do Vietnamu, Laosu nebo na Kubu a do dalších zemí, kde je komunismus, ale to jim nevadí. Trochu mi totiž přijde, že nadávat na Čínu je v současnosti moderní a mě to prostě mrzí. Ať je čínská politika jakákoliv, obyčejní lidé s tím nemají nic společného a já potkávám jen obyčejné lidi. Proto se života v Číně zastávám a zastávat budu, protože já prostě neviděl žádné utiskování, šikanu, zavírání, mlácení atd. Neříkám, že to neexistuje, ale nemůžu vám popisovat něco, co jsem na vlastní oči neviděl.

Ano, je všude plno kamer a kontrol, ale opravdu je to takový problém projít rámem do metra, kdy se na vás security směje a popřeje vám hezký den a k tomu vás prohledá hezká slečna, které se podlomí kolena, když na ní mrknete? Je tak náročné dvakrát kliknout v mobilu, aby se vám spustila VPN aplikace a vy klidně můžete surfovat jako doma?

Podle mě lidé, co se zaobírají takovými maličkostmi, mají opravdu nudný život, když musí toto řešit. Mě to jako problém nepřijde. Číňané prostě nepotřebují Facebook a Instagram atd., mají všechny aplikace svoje a popravdě, někdy by zablokování Facebooku některým Čechům spíše pomohlo. 😊

Ale zpět k cestování. Jak jistě víte, do Číny jsem přijel po zemi z Evropy (oklikou přes Kavkaz) a po 311 dnech jsem dokončil starodávnou Hedvábnou stezku, což byl pro mě asi největší emocionální zážitek v životě a teď, když píšu tato slova, mám opět slzy v očích. Tisíce kilometrů přes hory, pouště, ale i moře a hlavně desítky, možná stovky, úžasných lidí, které jsem na cestě potkal, to prostě ve vás zanechá hodně hlubokou vzpomínku. Když jsem se v císařském městě Xian konečně vzpamatoval, bylo na čase vydat se dále toulat Čínou. Na hostelu v Xianu jsem se krásné mladé majitelky zeptal, co bych tak mezi Xianem a Pekingem mohli vidět. Bez váhání mi na mapě ukázala městečko Pingyao.

Pingyao je starodávné bankovní městečko, které bylo v minulosti nesmírně bohaté a zachovala se tu stará čínská architektura. Když odešli turisté, a já se tudy toulal, naprosto mě to dostalo. Bylo to jako cestovat v čase a můžu říct, že co se měst týká, bylo Pingyao pro mě asi to nejkrásnější, co jsem v Číně viděl. Popravdě, velmi mi chybělo stopování, které jde v Číně velmi těžko a v západní Číně skoro vůbec. Pingyao ale leží již v té „pravé Číně“, takže jsem se rozhodl, že to zkusím. Došel jsem na kraj města a postavil se na nájezd na dálnici a čekal. Jelikož Číňané neznají koncept stopování, chvilku to trvalo, ale pak mi zastavili dva chlapíci, kteří jeli na nějaký sportovní veletrh do města vzdáleného asi sto kilometrů od Pingyao.

Hodně lidí si myslí, že na cestování potřebujete znát jazyk. Není to pravda. Většina světové populace neumí jiný jazyk než ten svůj, takže pokud vy neumíte jazyk a oni taky ne, je ta komunikace snadnější. Je to prostě pak jen o řeči těla a úsměvu. S klukama jsem se domluvil, že mě vyhodí na odpočívadle na dálnici směrem na Peking, kde jsem doufal, že něco odchytnu. Samozřejmě nechtěli a nabízeli, že mi koupí jízdenku na rychlovlak do Pekingu. Já ale prostě chtěl stopovat. Jenže jak jsem říkal, Číňané stopování neznají, takže i když jsem viděl hodně pekingských SPZ, prostě nikdo nestavěl. Dokonce i slečny z benzínové stanice se mi snažily pomáhat, ale nikdo nechápal, co vlastně chci a proč nejedu vlakem nebo autobusem. Pro Číňany je koncept stopování něco tak nepochopitelného, jako jaderná fyzika pro mě.

Tak dlouho jsem „tancoval“ na výjezdu z odpočívadla, až ke mně přijela policie. Tři auta mě hezky obklíčila, namířili na mě kamery a začal výslech pomocí google překladače. V Číně je totiž zakázáno jako pěší na dálnici chodit, a i když jsem ještě na dálnici nebyl, ale stál jsem na odpočívadle, i tak jsem jim byl podezřelý. Dali mi na výběr, buď mě vezmou na stanici na výslech a pak si budu muset koupit jízdenku na vlak nebo mě tady zastaví první autobus do prvního města, budu si to muset taky zaplatit, ale prostě zmizím z dálnice. Volil jsem ten autobus, který jsem viděl stát opodál. Řidič na mě nejdříve hodil takovou cenu, že bych za to mohl žít týden. To jsem prostě odmítl, a tak dlouho říkal razantní „NO“ a byl ochotný raději jet na tu stanici, že policisté direktivně poručili řidiči, že mě prostě vezme zadarmo, ale prostě ať z té dálnice zmizím.

No a hádejte kam autobus plný čínských důchodců jel? Přímo do Pekingu. Takže jsem měl zajištěn odvoz asi pět set kilometrů do hlavního města Číny a jen za malinký úplatek, který si řidič strčil na náprsní kapsy svojí košile. Myslel jsem, že si odpočinu, když jedu tím autobusem. Jenže běloch s modrýma očima sám uprostřed Číny? To vzbudíte rozruch kdykoliv a kdekoliv, a hlavně když se posadíte do autobusu plného čínských babiček a dědečků co jedou za odměnu na prohlídku hlavního města. Pět hodin jsem tak byl pod palbou nabídek jídla, pití, fotografií vnuček, ale i pravého čínského karaoke, které mi rvalo uši. Jediné, čemu jsem se ubránil, bylo, že jsem jim důkladně vysvětlil, že já prostě zpívat neumím a ani nic českého neznám. Možná jen hymnu. 😊

Jak jsem posléze zjistil, autobus nejel úplně do Pekingu, ale jen na kraj Pekingu a stavěl někde na dálničním obchvatu číslo šest, který je zhruba padesát kilometrů od centra. Řidič zastavil v naprosté tmě na nějaké odbočce a ukázal mi ať si vyskočím. Naprosto jsem nechápal, kde jsem, protože ta silnice nebyla na mapě, prostě jsem byl uprostřed ničeho a bylo deset večer, tma a začínala bouřka. Přivítání v hlavním městě, jak se patří.

Byla půlka srpna, což je nejvyšší turistická sezóna a všechny hotely i hostely v Pekingu byly vyprodané nebo tak drahé, že bych tam za týden nechal celý svůj budget. Ráno jsem se tedy domluvil s jednou slečnou z couchsurfingu, že bych u ní mohl pár dní přespat. Dala mi adresu a mám se prý ozvat až dojedu. Jenže já byl stále padesát kilometrů od centra, bez signálu, protože jsem si v Číně nekoupil SIMku a nikde nikdo nebyl. Jen tma. Chvíli jsem šel po silnici a viděl v dálce stojící bílý Mercedes s černými okny, takže nebylo vidět dovnitř. Jo, bál jsem se, hodně jsem se bál, ale člověk sedící v autě byla jediná živoucí bytost široko daleko, takže mi nezbývalo nic jiného, něž na něj zaťukat. Myslím, že já pro něj byl také zjevením, hlavně když on opět neuměl anglicky a já ani slovo čínsky. Do překladače jsem tedy napsal, že jsem ztracen, že mě tady vyhodil autobus a že bych se chtěl dostat do centra, jestli neví, jak se tam dostanu. Chlápek neváhal ani minutu a ukázal mi ať si naskočím, že mě doveze na metro.

Jak jsem psal výše, u nás je moderní na Čínu a Číňany nadávat, ale já prostě nemůžu říct jediné špatné slovo. Kdykoliv jsem potřeboval pomoct, tak mi každý nabídl pomocnou ruku. A teď jsem jí vážně potřeboval. Kdyby nebylo tohohle chlápka, asi bloudím na kraji Pekingu za tmy ještě dneska. Jak Čína staví rychle, prostě některá města, městské části nebo silnice na mapě ještě ani nejsou, a to byl zrovna ten případ. Naskočil jsem tedy do supermoderního mercedesu a klučina mě odvezl asi deset kilometrů na konečnou metra. Nabízel jsem mu nějaké peníze, ale s úsměvem mi ukázal že ne a poprvé promluvil anglicky. „MY FRIEND, NO MONEY“. A pak že neumí anglicky uličník jeden. 😊

Šel jsem tedy na metro a z dálky vidím security jak na mě mává ať přidám do kroku. Za minutu totiž odjíždělo poslední metro do centra. Ani jsem neprošel kontrolou, prostě jsem jen běžel kam mi kdo ukázal, lístek jsem taky nekoupil, paní, co prodávala lístky naznačovala, že bych to nestihl, takže mi otevřela branku a já běžel a běžel, až jsem téměř se zavírajícími se dveřmi naskočil do metra. Co bych dělal, kdybych toto poslední metro nestihl, nevím. V metru jsem se konečně zorientoval podle plánku stanic, kde vlastně jsem. Byl jsem na severu Pekingu a do centra to bylo cca třicet minut, kde jsem musel přestoupit na další metro, které mě mělo dovést k Ying, mojí couchsuferce.

Musel jsem ji ale dát nějak vědět, že jsem v Pekingu, takže jsem opět napsal do mobilu, zprávu o tom, že jsem právě přijel, nemám signál a jestli bych si nemohl zavolat a poprosil mladíka vedle mě sedícího. Opět bez mrknutí oka a s úsměvem mi dal svůj mobil a já tak mohl zavolat Ying, že jsem na cestě. No řekněte, kdyby k vám někdo v noci přišel v metru a chtěl váš mobil, dali byste mu ho? Jenom se tak potvrzuje to, co tvrdím od začátku. Čína je neuvěřitelně bezpečná a lidi tady prostě ani nenapadne, že by je někdo mohl okrást nebo nějak ublížit. O tom si v Evropě můžeme nechat jen zdát.

K Ying sem nakonec dojel až kolem půlnoci a divím se, že mě neposlala někam. A taky se divím, že se nebojí pozvat si domů dvoumetrového tuláka, když sama měří asi metr padesát. Nakonec jsem u ní zůstal skoro týden a měl tak dostatek času na prozkoumání Pekingu. Již jsem to psal, ale čínská turistická sezona byla v plném proudu, takže se někam dostat byla naprostá zkouška mých nervů. Všude prostě byly miliony Číňanů, a hlavně ti z vesnic a malých měst stojí za to. Předbíhají, plivou, prdí, smrkají na zem, prostě přehlídka nechuti a například dostat se na Zakázané město bylo nemožné. Na pět dní byly lístky vyprodané.

Chtěl jsem si v Číně prodloužit víza. Věděl jsem totiž, že mi na konci srpna vyprší, ale chtěl jsem v Číně zůstat, ani ne tak kuli tomu, že by se mi tam tak strašně líbilo, ale spíše kuli tomu, že na začátků září začínalo v Číně mistrovství světa v basketbalu. Jelikož jsem basket celý život hrál, nemohl jsem si premiérovou účast našich basketbalistů na mistrovství světa nechat ujít. O to víc jsem chtěl zůstat, když jsem průběžně dostával zprávy od kamarádů a bývalých spoluhráčů, že se chystají do Číny a jestli se uvidíme. Prostě jsem tu musel zůstat, a tak jsem opět, stejně jako při žádosti o první víza, vše zfalšoval, booknul fiktivně hotely, vlaky a další, a vydal se poprat s Čínskou byrokracií. Trvalo mi to dva dny, něž jsem konečně dostal všechny dokumenty a potvrzení, že mi víza prodlouží. Nechali si ale v Pekingu na týden můj pas. Nechtěl jsem tam ale další týden zůstávat, takže jsem přemýšlel co dělat. Ying, která se během mého pobytu u ní do mě pravděpodobně zamilovala, protože mi domů nosila každý den večeře a starala se o mě jako o vlastního, mi nabízela, že u ní samozřejmě můžu zůstat, ale já chtěl ten týden prostě nějak využít. Ještě mi ale zbývala jedna věc, na kterou jsem se v Číně neuvěřitelně těšil.

Po týdnu v Pekingu jsem potřeboval zase do přírody. Vydal jsem se tedy prozkoumat tzv. „divokou“ zeď neboli Velkou čínskou zeď a její neopravenou, a hlavně nezpoplatněnou část, která se táhne horami na sever od Pekingu. Ta byla naprosto bez turistů a já si tak splnil jeden ze svých největších snů. Celý den jsem se šplhal po polorozpadlé, ale přesto velmi zachovalé zdi a užíval si naprosto neuvěřitelné výhledy a kroutil hlavou nad tím, jak mohli před tisícem let něco takového postavit. Můj původní plán byl na zdi přespat a pokračovat druhý den ještě dále. Jenže jakmile se setmělo, trošku jsem se začal bát. Nikde nikdo nebyl, šero, nade mnou neustále poletovaly vrány a mě se vybavily historky, které jsem četl, a sice, že mrtví stavaři byli pohřbíváni do zdi a jejich duchové kolem zdi stále straší. Možná jsem zbabělec, ale prostě bych to na zdi sám nedal. Už byla skoro tma, ale kde se vzal, tu se vzal nějaký Číňan, který si kdesi na zdi fotil západy slunce. Nabídl mi, že mě doveze na metro do Pekingu, což bylo asi hodinu jízdy autem.

KAM TO BUDE?

Když jsem se dostal do centra vydal jsem se na nádraží s tím, že si koupím jízdenku kamkoliv na první vlak, který bude volný. Jenže kupovat jízdenky v Číně? Prostě nesmysl. Všechny vlaky byly na následující tři dny vyprodané, a to jsem zkoušel několik desítek možností a měl štěstí, že slečna na přepážce byla usměvavá a uměla anglicky a měla semnou trpělivost. Snažila se mi pomoci, ale prostě během letní turistické sezony musíte skutečně plánovat dopředu, pokud se chcete někam dostat. Nakonec se náhodou uvolnil jeden lístek na rychlovlak do města Chengdu. Lístek stál stejně jako můj rozpočet na týden, ale prostě nebyla jiná možnost, nechtěl jsem v Pekingu už zůstávat.

JIHOZÁPAD ČÍNY

Chengdu je poslední velké město na Jihozápadě Číny a je vzdálené více jak 1800 kilometrů od Pekingu. To je vzdálenost jako z Prahy do Londýna a Čínský rychlovlak ji ujede za necelých osm hodin. Ta vyspělost Číny je prostě neuvěřitelná. Z nádraží jsem tedy zavolal Ying, jestli u ní můžu ještě jednu noc přespat a druhý den ráno se vydal směr jihozápad Číny. Opět bez plánu a bez znalosti míst, co bych tam mohl vědět. Osm hodin v rychlovlaku mi ale dalo možnost si trošku něco naplánovat a já se tam začal těšit. Nakonec tento výlet hodnotím jako jeden z nejzdařilejších v Číně, a to jsem tam původně ani nemířil.

Ze starého Chengdu toho moc nezbylo a mě spíše zajímala okolní malá městečka jako Luodai nebo o něco dál Ciqikou. Ten pravý skvost se ale skrývá více jak tři tisíce kilometrů od Pekingu na hranících s Vietnamem, Laosem a Barmou. Okolí městečka Dali mě naprosto dostalo, a to hlavně tehdy, když jsem si půjčil elektrický skútr a celý den mohl jezdit po malých vesničkách a potkávat místní usměvavé lidi. Zdejší náboženství vychází z Buddhismu a nazývá se Benzhuismus a mě se opět vehnaly slzy štěstí do očí, když mě jeden dědeček v jednom z chrámů pohostil, a i když jsme si nerozuměli ani slovo, ta neverbální komunikace prostě stála za to. Do té doby jsem o místním náboženství nic nevěděl, ale to je přesně jedna z věcí, proč cestuji. Poznávám nejenom nová místa, ale i různá etnika, kterých v okolí Dali žije několik, jejich náboženství, tradice a hrozně mě to baví.

Po týdnu na jihozápadě Číny jsem se opět vrátil do Pekingu, opět rychlovlakem, který tři tisíce kilometrů ujel za necelých jedenáct hodin, a vyzvedl si svá nová víza, měl jsem o tři týdny více času v Číně. Rozloučil jsem se s Ying, která mi ještě sehnala lístky na Zakázané město a jeden den si kvůli mně vzala dovolenou a provedla mě neturistickými částmi Pekingu, a vydal jsem se směr Šanghaj, kde začínalo mistrovství světa v basketbale.

Díky kamarádovi Adamovi, jehož bratr se svou ženou žije v Šanghaji, jsem měl o ubytování postaráno a bylo hezké pokecat s lidmi, kteří v Číně nějaký čas pobývají a zjistit jejich pohled na život tam. Měl jsem ale smůlu na počasí, celé čtyři dny, co jsem v Šanghaji byl, neuvěřitelně pršelo. To mi ale nemohlo zkazit náladu. Ta byla o to lepší, když mi psal můj kamarád Tomáš, že mi sehnal lístek na první západ českého týmu s USA: Aby bylo jasno. V historii českého basketbalu to byl ten historicky největší zápas. Poprvé v historii totiž Česká republika hrála na mistrovství světa a hned první zápas ve velké hale pro osmnáct tisíc lidí proti USA, jež mají tým plný hvězd z NBA. Prostě sen něco takového vidět na vlastní oči. A vůbec nevadilo, že Češi prohráli. Při hymně jsem měl husí kůži a bylo super potkat známé a kamarády nejenom z mých rodných Pardubic, ale vůbec z celé ČR. Některá setkání proběhla tak, že jsem šel po chodbě stadionu a najednou viděl známou tvář. Nejdříve jsme na sebe několik sekund nevěřícně koukali a pak se začali nevídaně smát. Prostě náhody, co vymyslí jen život, když potkáš náhodně známé tisíce kilometrů. Hlavně, když si myslí, že jsem pořád někde na Pamíru. 😊

Koupil jsem si lístek i na další zápas s Japonskem, který Češi vyhráli, a nakonec na turnaji skončili šestí, což je naprosto neuvěřitelný úspěch, a i když si mnohdy připadám, že do Česka nepatřím, cítil jsem neuvěřitelnou hrdost. Ze Šanghaje jsem byl tak unavený a zbývalo mi jen pár posledních dní do konce víza, že jsem sedl na vlak, který mě odvezl 19 hodin do oblasti Yangshuo. Naschvál jsem volil pomalejší vlak, protože jsem se chtěl prospat a vyzkoušet spací vlak v Číně, které jsou naprosto super a pokud budete mít možnost, jednoznačně doporučuji.

YANGSHUO – RÁJ NA ZEMI A TA PRAVÁ ČÍNA

Oblast kolem města Yangshuo vám možná nic neřekne, ale snad každý někdy viděl typický obrázek z Číny s rýžovými políčky a homolovitými horami. Přesně taková je oblast Yangshuo a já se rozhodl své poslední dny tady prochodit. Trochu jsem toho litoval, když jsem z deštivé a studené Šanghaje přijel a se svým batohem ušel více jak třicet pět kilometrů ve třiceti pěti stupních a neuvěřitelné vlhkosti. Neničí vás totiž to vedro, ale ta vlhkost, kdy se nemůžete ani kloudně nadechnout a cítíte, jak vám z polic jde horký vzduch. Dva dny jsem tedy chodil neuvěřitelnou krajinou podél řek a mezi malými vesničkami a třetí den si půjčil skútr, abych si další a hůře dostupnější část projel.

Jak jsem psal na začátku. Nemůžu prostě psát o Číňanech nic špatného, když jsem žádné špatné nepotkal. V každé malé vesnici se mi dostalo jen nádherných úsměvů, pozvání na čaj nebo prostě jen sborového „hello“ od malých dětí, které možná nikdy před tím bělocha neviděly. Taková také zůstane Čína zapsaná v mé paměti. Jako země plná neuvěřitelně vstřícných lidí, s kterými je sice těžké komunikovat, ale jak říkám po celou svou cestu. Dobří lidé se mezi sebou vždy nějak domluví a v Číně to pro mě platilo dvojnásob. Po čtyřech dnech v oblasti Yangshuo, kdy mi za dva dny končilo Čínské vízum, jsem měl dvě možnosti.

Buď se vydat šest set kilometrů přímo do Vietnamu nebo prozkoumat dva malé státečky v Jihočínském moři, a sice Hongkong a Makao. Nakonec u mě zvítězila touha po poznání a vydal jsem se do Hongkongu, který mě tolik nezaujal, zato Macao se stalo jedním z největších překvapení na mé cestě světem. O tom ale zase jindy.

Toulat se Čínou mě nesmírně bavilo, i když to občas bylo těžké, ale jsem nesmírně rád, že jsem měl tu šanci poznat jí celou od hranic s Kyrgyzstánem až po supermoderní Šanghaj. Projel jsem pouště, hory, města a poznal historii, ale i nádhernou přírodu, kterou tato země disponuje. Měsíc a půl je samozřejmě málo na to poznat celou Čínu, ale dalo mi to určitou představu a znalost této neuvěřitelné země, a hlavně její obyvatele.

Přesto se ale najde několik věcí, které stále nechápu nebo na které jsem si nebyl schopen zvyknout.

POSEDLOST ZÁKONY A PRAVIDLY

Číňan by prostě nikdy neudělal nic, co je proti pravidlům a zákonům. Všichni dělají, co se jim řekne a pokud chcete udělat něco jinak, naprosto to nechápou, proč. Když jsem chtěl přejet sto metrů na lodi přes jednu řeku, nikdo nebyl schopný mě převést, ač tam sto lidí sedělo a čekalo asi na Godota. Nikoho totiž nenapadne, že nechcete nějakou jejich tour, ale prostě jen přejít řeku a pokračovat pěšky. Těžko se to popisuje ty jejich nechápavé pohledy. Prostě jsou zvyklí, že si každý bere tour a najednou po nich chcete něco jiného. Číňanům chybí jakákoliv schopnost improvizace, jen dělají, co se jim řekne a když se jim to neřekne, tak to nedělají. Odpověď, že to vláda nepovolila, jsem slyšel v Číně snad milionkrát. Číňan by nikdy nejel rychleji, než je povolená rychlost, nikdy by nejel na černo, nikdy by nic neukradl, nikdy by nešel někam, kde to není povoleno.

PLATBA ZA AUTOBUS

Tak tady jsem ztratil nervy snad tisíckrát. MHD v Číně je sice na vysoké úrovní, ale pokud nemáte přesný obnos peněz, prostě nemůžete nastoupit. Pokud neplatíte mobilem, ale jako „dinosaurus“ penězi, musíte vždy mít přesnou částku. Řidiči totiž nevrací, takže musíte vždy někde rozměnit. Jenže v obchodech atd. vám nikdy nikdo nerozmění, takže si vždy musíte něco koupit. Několikrát mi vytekly totálně nervy, když jsem prosil o rozměnění a holka v krámu mi ukazuje, že si musím koupit třeba vodu. Já ale vodu mám a další nepotřebuji. Nedovedli to pochopit a já zas měl chuť vraždit, že musím kuli jednomu Juanu rozměňovat svoji padesátku. Neustále tak musíte počítat a rozměňovat, abyste u sebe měli drobné a mohli autobusem jet.

PLOTY

Na první pohled věc, která by vás nenapadla jako něco zajímavého. Dojde vám to ale až časem. O čem je řeč? O plotech kolem dálnic a železničních tratí. Vezměte si, jak je Čína velká a kolik tisíc kilometrů dálnic a železničních koridorů tam asi je. A kolem všech jsou ploty, aby se tam nikdo nedostal. To jsou podle mě miliony kilometrů betonových nebo pletivových plotů a ostnatých drátů, které museli natáhnout podél dálnic a železničních tratí. Zajímavé mě to přijde především jako paralela ke stavitelství v Česku, kde je pár kilometrů dálnic a ploty kolem nich nejsou a kolem železnice už vůbec ne. V Číně se vám tak nestane, že byste prostě vlezli na dálnici a mohli stopovat. Zaprvé je tam všude plot a za druhé je to zakázané (o tom jsem psal výše).

ELEKRONICKÉ SKŮTRY

Myslím, že jako ve Vietnamu vlastní snad každý motorku, v Číně mají všichni elektronické skútry a různá vozítka. Desítky tisíc lidí každý den jezdí sem a tam a jak je to elektronické, tak to není vůbec slyšet, tak se mi několikrát stalo, že mě málem někdo přejel. Prostě to neslyšíte. Je to sice dobré pro životní prostředí ale moc kilometrů na tom neujedete. Mě se stalo v poušti kolem města Donguang, že mi prostě došla baterka. Musel jsem to pak několik kilometrů tlačit, ale zase mi místní pomohli s nabitím a pohostili mě melounem a já měl příjemný zážitek. Jako turista bez čínského řidičáku si nemůžete půjčit klasickou motorku na benzín a náš mezinárodní řidičák Číňany absolutně nezajímá, takže jsem pak byl velmi mile překvapen, když mi jedna paní v Yangshuio za menší úplatek půjčila motorový skútr na benzín. Jo, kašlu na Grétu, já rád zanechám ekologickou stopu a kolem Yangshuo jsem si tak mohl pořádně pojezdit skoro dvě stě kilometrů na benzínovém skútru.

DEBILNÍ TRIČKA

Jinak se to nazvat nedá, ale móda v Číně je taková, že vlastně není. A nejvíc vás rozesmějí místní ženy a dívky s naprosto šílenými tričky, které mají anglické nápisy, ale ta angličtina je špatně a nedává smysl. Popisky jsou většinou doplněny o fotku asijské holky, jak brečí nebo ukazuje na prstech nějaké nesmysl (ukázka v obrázcích u tohoto příspěvku). Vypadá to strašně vtipně, o to víc, když vidíte, jak se Číňanky tváří důležitě.

TĚCH ROZDÍLŮ MEZI ČESKEM A ČÍNOU JSOU PROSTĚ STOVKY a já se vám snažil v tří dílném shrnutí sepsat ty, co mě nejvíce utkvěly v paměti. A také jsem se vám snažil ukázat, jak rozdílná Čína může být.

Obecně by se dalo říct, že vše, co jste kdy četli o Číně, není pravda, ale zároveň by se dalo říct, že vše, co jste kdy o Číně četli, pravdou je. Čína má prostě tisíce tváří a každý region, oblast, město, člověk jsou jiní, ale zároveň jsou všichni v Číně stejní. Cestování po Číně je jen pro otrlé a není vůbec lehké, na druhou stranu je to ta nejlehčí země na cestování, na kterou můžete narazit. Čína se prostě nedá popsat pár slovy nebo ukázat fotkami. Čína se musí zažít a já jsem strašně rád, že jsem v této zemi mohl být měsíc a půl a udělat si svůj obrázek o všem, co jsem do té doby znal jen z TV nebo z článků!

Tak zase někdy NIHAO!