EXPEDICE DO ÍRÁNU - ÚNOR 2024

Posledních únorových 14 dní jsem trávil v té nejkrásnější zemi světa a i když média opět chrlí zprávy všeho druhu, faktem je, že v Íránu je život naprosto normální a bezpečný. Není snad člověka, co by se na vás neusmál nebo nepopřál hezký den nebo vás nevítal v jeho zemi roztomilým "Welcome to Iran Mister/Madam."

Opět se ke mě přidalo deset odvážlivců, kteří se nezalekli toho, co se jim snažilo vnutit okolí, a na vlastní oči se vydali probádat Persii. V Teheránu jsme navštívili palác šáhů a zdejší tržiště (bazar), kterým denně projde více jak dva miliony lidí.

Ve svatém městě Qom jsme si popovídali s duchovním o šíitské větvi islámu a dostali spoustu odpovědí na otázky, které mnohdy vycházely z nepochopení našich dvou kultur. I když já osobně si myslím, že život v Íránu a myšlení zdejších lidí jsou velmi blízké tomu v Evropě.

V obchodním centru Persie, tedy ve městě Kašán, jsme obdivovali nejenom zdejší překrásné karavanseráje, kde karavany prodávaly své zboží, ale také domy bohatých kupeckých rodin.

Mezi Kašánem a městem Isfahán se nachází překrásné pohoří Karkas s mnoha zapadlými vesničkami. Tou nejkrásnější je samozřejmě vesnice Abyaneh, jejíž růžová barva vytvořila nádherný kontrast k okolním zasněženým horám.

V Karkasu někteří otužilci skočili i do minerálních pramenů Ferizhand. Voda zde dosahovala jen pár stupňů nad bodem mrazu a mě je při vzpomínce na to, jak tam lidi skočili, zima ještě teď.

Závěr prvního týdne jsme zakončili ve městě, které je pro mě tou pravou perskou pohádkou, v překrásném Isfahánu. Odtud vládli mocní šáhové a bohatsví tohoto města je vidět na každém kroku. Díky absenci zahraničních turistů jsme se v Isfahánu cítili jako králové a královny, protože k nám byl opět každý uctivý a nápomocný a barvy Isfahánu se nedají popsat, ty se musí vidět.

Na závěr prvního týdne jsme také nakoupili pravé perské koberce, protože kde jinde nakoupit opravdovou kvalitu než právě tady? Nejednou jsme při představení koberců žasli nad krásou, kterou dokáže někdo vyrobit.

Bohužel druhý týden naší cesty poznamenalo počasí. Jak jsme se od místních dozvěděli, tak v poušti sněží jen tak třikrát za dekádu a bohužel to potkalo právě nás. Na druhou stranu kdo může říct, že se brodil v poušti sněhem? Do pouště na několik dní jsme se tedy vydat nemohli, ale naštěstí znám Írán tak dobře a je to tak pestrá země, že bylo možné během pár minut vymyslet náhradní program.

Navštívili jsme tak starodávné město Nain, které leželo na Hedvábní stezce, ale také jsme se vydali neplánovaně do města Širáz a do bájné Persepole.

Nepřízeň počasí pokračovala i po příjezdu do Perského zálivu. foukal tak silný vítr, že lodě, které nás měly dovést na ostrovy Hormuz a Qeshm, postupně přestávaly jezdit a my měli skutečně štěstí, že jsme naskočili na poslední loď která na několik následujících dní jela mezi přístavem Bandar Abbas a Qeshm.

Dobrodružství ale k cestování patří a nakonec si myslím, že jsem za 14 dní klientům ukázal maximum z toho, co bylo možné za tak krátkou dobu vidět. Myslím, že jsem nebyl jediný, kdo do letadla zpět do Evropy nechtěl nastoupit a pokud bychom neměli povinnosti v Česku, určitě bychom v Íránu chtěli zůstat déle.