2. července 2019

NEPLÁNOVANÉ VÝLETY JSOU TY NEJLEPŠÍ!

… aneb jak jsem se do Fánských hor v Tádžikistánu vydal.

V minulém příspěvku jsem se vám snažil přiblížit, jak vypadaly moje první hodiny v Tádžikistánu, kam jsem přijel v podstatě jako bezdomovec bez peněz. Když jsem se rozkoukal, a hlavně vyměnil peníze, mohl jsem začít objevovat tuto nádhernou zemi s úžasnými lidmi. V podstatě na každém kroku na mě čeká nějaký nový příběh, nějaké nové dobrodružství, a člověk by si řekl, že ho skoro po deseti měsících stopování světem nemůže nic překvapit. A ono ejhle. Může!

V ČEM JE TÁDŽIKISTÁN JINÝ?

Nejdříve bych chtěl ale zmínit pár věcí, kterých jsem si začal v Tádžikistánu všímat. Jedná se hlavně o lidi, zvyky, prostě o vše, co mě jako cestovatele na první pohled zaujme. Tak především jsou to ceny v Tádžikistánu. Co se jídla a ubytování týká, tak je tu neuvěřitelně levně. Jde samozřejmě o to, jaké služby a luxus požadujete. Já nepožaduji žádný luxus, takže ve městě Khujand jsem například bydlel v hotelu, kde jsem měl vlastní pokoj za 80,- CZK. To jsem ještě netušil, že ve městě Istaravšan seženu ubytování za 36,- CZK. To dražší ubytování mělo i sprchu, u toho levnějšího jsem byl rád, že tam bylo WC jakási díra do země a večer chvilku elektrika. 😊 Ale jak jsem několikrát zmínil. Mě toto cestování baví. Luxusu jsem si díky své předešlé práci užil více než dost, a teď mi jde o to cestovat co nejlevněji. Protože každou korunu, co ušetřím dnes, můžu utratit zítra a mým cílem je dlouhodobé cestování.

Na trhu si vždy koupím kilo meruněk mezi 5,- CZK až 7,- CZK, co se jídla jako je samsa (těstová kapsa plněná masem) týká, tak tu si opět na trhu koupím za 3,5 CZK. Jídlo na den mám tak obstarané za ceny někde mezi třiceti až čtyřiceti korunami. Vodu si většinou točím, jako všichni domorodci, u mešit, kde je zdarma. Když si zajdu do restaurace na plov se salátem, chlebem a čajem, cena je někde mezi sedmnácti až dvaceti pěti korunami. No není to ráj?

Hlavní rozdíl, kterého si v Tádžikistánu všimnete, jsou lidé. Jak jsem zmínil v minulém příspěvku, tak od Kyrgyzů nebo Uzbeků se liší tím, že v podstatě nemají asijské rysy. Alespoň v částech, v kterých jsem zatím byl. Lidé se hodně podobají Íráncům, ale co mě hodně překvapilo, tak zde potkávám hodně lidí árijského typu. To znamená hlavně modré oči a blonďaté vlasy a takový typ lidí tvoří více jak deset procent populace v Tádžikistánu. Takže se velmi často stane, že já jsem ten „nejčernější“ široko daleko. 😊 Nicméně trochu podezřívám své předky, že moje geny pocházejí právě odtud. Tmavších lidí s modrými oči je tady skutečně hodně.

Vozový park v Tádžikistánu se v podstatě rovná vozovému parku v Německu na přelomu tisíciletí. Starých vozů Opel a Mercedes zde najdete skutečně mnoho a Tádžici si ani nedělají hlavu s tím, aby odstranili německé reklamy a nápisy na autech. Mimochodem, jel jsem maršutkou, která na sobě měla ještě českou dálniční známku. To je ale společný znak celé střední Asie a na silnicích tak potkáte auta, která by v Evropě již asi neprošla STK, ale tady si to klidně sviští po rozbitých cestách. Když mluvím o silnicích, tak v hodně cestopisech jsem četl, jak jsou silnice v Tádžikistánu v dezolátním stavu. V tomto musím trochu oponovat, protože všechny hlavní silnice, kterými jsem zatím jel, byly v perfektním stavu. Jak Tádžici říkají „Kitajci postrojili“ neboli, že silnice, stejně jako v okolních státech, vystavěli Číňané. Bohužel většina Tádžiků si na toto spíše stěžuje. Nejde ani tak o kvalitu, ta je na vysoké úrovní, ale spíše o to, že Čínské firmy zde staví silnice, ale k práci využívají Číňany, takže Tádžici stejně nemají práci.

A co se práce týká, tak se dostávám k hlavnímu problému Tádžikistánu. Práce tady totiž není. Co vás tedy zaujme na první pohled, hlavně v horských vesnicích, že zde nežijí skoro žádní mladí muži. Všichni pracují v Rusku. Opět se tedy budu opakovat, ale Tádžikistán je ráj, protože je všude plno žen a dívek a nemá je kdo opečovávat. 😊 To ale žertuji, samozřejmě jakákoliv komunikace s cizí dívkou a ženou je v přísně muslimské společnosti nemožná a je zde i velká jazyková bariéra. Mladí totiž skoro rusky neumí, a když, tak spíše ve městech, na vesnicích neumí moc ani starší. Anglicky za deset dní, co jsem v Tádžikistánu, zatím mluvili dva lidi na úrovni komunikace. Zbytek uměl jen „Hello, what is your name“ a tím jejich komunikace končila.

Co mě ale překvapilo, tak docela velká povědomost o České republice. Myslím, že spousta lidí v Česku by nezvládla ani říct hlavní město Tádžikistánu (je to Dušanbe mimochodem), ale zdejší lidé nejenom že znají, kde Česko leží, znají ale i hlavní město, „Škodovky“, Jawy, jeden pán znal dokonce Karla Gotta a ptal se mě, jestli ještě stále žije nebo jestli už není prezident. Největší překvapení ale je, že devadesát devět procent starších pánů znají jména našich českých hokejistů, kteří v minulém století sváděli hokejové bitvy se Sovětským svazem. Jména jako Holík, Golonka nebo Nedomanský jsou zde známá i po padesáti letech.

FANSKÉ HORY ASI VYNECHÁM NEBO NE?

Když jsem tedy konečně měl vyměněné peníze, mohl jsem se začít toulat Tádžikistánem. Jako první jsem navštívil města Khujand a Istaravšan, která v minulosti ležela na hlavní trase Hedvábné stezky. Památek z té doby tady moc nezbylo, nicméně pro mě tato města znamenala pozvolné představení zdejší kultury, lidí, prostě všeho, jak to tady funguje. A nutno říct, že vše funguje velmi jednoduše. Když něco nevíte, tak se prostě zeptáte a neexistuje nikdo, kdo by vám nepomohl. U města Istaravšan je jedna z největších soch Lenina v celém bývalém Sovětském svazu. Doslova k nepochopení pro mě bylo, když jsem se místních ptal, jak se tam dostanu. Socha je jen asi deset kilometrů od města, přesto o ní většina lidí ani neslyšela. Jak později zjišťuji, většina Tádžiků, hlavně žen, nikdy neopustila jejich město nebo vesnici. Cestování je pro ně něco tak nepochopitelného a vůbec, proč by někdo hledal Lenina uprostřed ničeho? Ženy v Tádžikistánu nepracují. Jsou doma a starají se o rodinu (v Dušanbe to bude asi jiné, ale malá města a vesnice, tam opravdu ženy skoro nikdy neopouští jejich domovy).

Když jsem se s Leninem vyfotil, vydal jsem se na hlavní silnici z Istaravšanu na Dušanbe. Neměl jsem vlastně žádný plán, a tak jsem to bral tak, že pojedu tam, kam pojedou auta. Myslel jsem, že se během dne, možná dvou, dobelhám do Dušanbe, kde si pár dní odpočinu. Dlouho nikdo nestavěl až najednou u mě zastavilo velké SUV. Jedou rovně, hodně daleko rovně, a tak skáču do auta a dáváme se do řeči. Skupina čtyř chlapů bydlí ve Fánských horách v jedné malé vesnici, asi dvě stě kilometrů od místa, kde mě nabírali. Když ji hledám na mapě, tak to jméno sice najde, ale žádnou cestu tam. Všichni se tomu smějí a potvrzují, že na žádné mapě cesta není. Přesto tam ale prý vede a jestli chci, můžu se o tom s nimi přesvědčit. Neznámá vesnice, bez cesty, daleko v horách a banda cizích lidí? Tak to bych byl blázen, abych tam nejel. 😊

Jeden z cestujících, dvaceti tří letý Zokir, nejmladší ze spolucestujících, nabízí, že pak můžu spát u něj a jeho rodiny. A zde začíná moje pouť Fánskými horami, zrovna ve chvíli, kdy jsem si myslel, že lidé nemohou být více vstřícní a hodní, začíná mě Tádžikistán přesvědčovat, že můžou. Když dojedeme do vesnice Rovadin, vezme mě Zokir na malou procházku vesnicí. Žije zde asi sto dospělých obyvatel a spousty dětí, ostatně jako všude v zemích střední Asie. Ač se jedná o malou vesnici v horách, kam vede jen kamenitá cesta, je zde škola, malý obchod a jakési místo pro doktora v případě potřeby první pomoci. Není tu telefonní signál a elektrika jde jen někdy. Zokirova rodina, a další dvě rodiny, se dělí o společnou „kadibudku“, která je asi padesát metrů od domu. Mimochodem, víte, jak se zde vytírá zadek? Prostě si vezmete ze země pár kamínků a je vystaráno. 😊 Tekoucí voda zde samozřejmě není, ale hned vedle domu teče potůček, ze kterého bere rodina vodu a já jej později využívám k umytí. Jsem za podivína a to tím, že si čistím zuby. Jak zjišťuji v následujících dnech, tak čistění zubů je něco tak neobvyklého, že se občas sejde několik lidí, kteří mě prostě pozorují, jak provozuji ústní hygienu. Není se čemu divit, že tolik lidí ve střední Asii má zlaté zuby, když jim čištění zubů nic neříká. Zokir se mě ptá, kolikrát denně si tak zuby čistím. Když říkám, že dvakrát, někdy třikrát, jen nevěřícně kroutí hlavou.

Zokir studuje ve městě Khujand, domů jezdí tak jednou za tři měsíc. Umí suprově rusky a hlavně arabsky, protože studuje na překladatele z arabštiny. Jeho rodina, tedy maminka, sestra a malý bratr, žijí ve vesnici, otec pracuje v Rusku a domů jezdí jednou za rok. Takto tady žije většina rodin. Jak jsem zmínil, v Tádžikistánu není moc práce, a tak většina mužů pracuje v Rusku, a i Zokir doufá, že tam brzy odjede a pomůže tak finančně rodině. Když procházíme vesnicí, doslova s každým se Zokir zdraví. Tu s tetou, tady zase se strejdou nebo nějakým vzdáleným bratrancem. Skoro to vypadá, jako když celá vesnice je jedna velká rodina. No a díky Zokirovi se do „záře reflektorů“ dostávám i já. Turista z Čech. Vůbec turista je tu něco naprosto nového, a tak dokola asi dvacetkrát opakuji větu, že jsem z Česka, z Prahy, že cestuji pěšky a stopem po světě, a že už cestuji skoro deset měsíců. Všichni kroutí hlavou a nechápou.

Ty, co jsem nepotkal během procházky vesnicí, se na mě přišli podívat večer, další kamarádi a strýcové. Mě ale nejvíce konverzace baví s dědečkem Zokira. Je mu devadesát let a má tak neuvěřitelný přehled o světové historii, ale i aktuálnímu dění, že nechápu, kde všechny ty informace nabral. Ve vesnici není internet, nečte noviny, nekouká na televizi, ale poslouchá každý den nějaké rádio, kde se prý vše dozví. Jedna taková zajímavost, opět zde platí, že muži a ženy spí a jedí odděleně. Já se Zokirem, jeho strýci a kamarády jíme v jedné místnosti, a ženy nám vždy jen servírují jídlo a čaj. Ženy pak jsou v jiné místnosti domu a v podstatě mimo to, že jednou za čas přinesou jídlo, s nimi do kontaktu vůbec nepřijdu. Podání ruky ženě se rovná společenskému faux-pas. Věta a dotazy, které se nejvíce opakují na mou osobu jsou: „Proč nejsi ženatý, proč nemáš děti, kdy se budeš ženit?“ Mít rodinu je tady povinnost a investice. „Kdo se o tebe bude starat, až budeš starý“ ptá se mě jeden ze strýců, který má deset dětí. Na to samozřejmě nemám co říct, setkávají se tu dvě naprosto odlišné kultury a zvyky. Zde se lidé žení mezi dvacátým až pětadvacátým rokem života. Pak už je pozdě a pokud se nestihnete oženit nebo vdát do pětadvaceti, jste v podstatě bez šance. Dělám smutné oči a svěřuji se, že jsem asi neměl na ženy moc štěstí a skupina strýců se shoduje, že ve vedlejší vesnici je jedna volná dívka, a že by svatba mohla být hned. Zde se na lásku nehraje, hodně manželství je domluvených přes rodiče, kteří při hledání partnera hrají hlavní roli. Usínáme velmi pozdě a vstáváme ve čtyři ráno. Zokir je totiž silně věřící, a tak se jako správný muslim pětkrát denně modlí. Na zem si hodí modlící kobereček a odříkává několikrát modlitbu zakončenou známým „Allahu akbar“.

Ráno se na snídani stavuje jeden ze strýců a kreslí mi mapku, kde bydlí jeho známý, u kterého prý budu moci přespat dnešní den. Snažím se ho přesvědčit, ať mi to ukáže na mapě v telefonu, ale vůbec nerozumí, co po něm chci a kreslí mapku, kde by asi měl být dům a píše vzkaz svému příteli Jumaboi (čti džumaboj). Ve vzkazu stojí něco v tom smyslu, že zdraví svého přítele a prosí ho, aby se o mě postaral, že jsem poutník z České republiky a že po mě nemá chtít žádné peníze. Odpovídám, že peníze nebudou problém, ale Zokirův strýček se jen ukloní a dodává, že jsem jeho host a navíc, že on je veterinář a v každé vesnici mu někdo dluží protislužbu za jeho pomoc se zvířaty. Takto to tady chodí, každý zná každého a každý se snaží pomoci tomu druhému a vůbec nevadí, že je to nějaký tulák z Česka.

Kolem osmé ráno se rozloučím s celou rodinou a vydávám se na celodenní cestu do oblasti tzv. „Sedmi jezer“. Jedná se o soustavu horských jezer ve Fánských horách, které jsou naskládány nad sebou. Sedmé jezero je nejvýše, první jezero je nejníže. Od prvního jezera k tomu sedmému je to osmnáct kilometrů. Jenže já musím nejdříve ujít asi deset kilometrů, abych se z vesnice, kde jsem trávil minulou noc, dostal na hlavní silnici a potom ujít dalších deset kilometrů, abych se dostal k prvnímu jezeru. Nikam nespěchám, jdu si svým tempem v krásné horské krajině podél říčky a prvních deset kilometrů ujdu asi za tři hodiny. Když přijdu do malé vesničky Badga, koupím si sušenky ve zdejším marketu. Majitel si mě pamatuje z předešlého dne, kdy jsme se tady se Zokirem zastavili a prohodili pár slov. Na svém toulání horami milují to, jak vám osud vrátí vše, jakým způsobem se chováte k místním lidem. Proto, když procházím horskými vesnicemi a vidím nějakého muže, vždy se snažím k němu přijít, potřást rukou a prohodit pár zdvořilostních frází. Zeptám se na rodinu, jak se mají děti, popřípadě kolik dětí dotyčný má a počet pochválit. Pokud má hodně synů, pochválím o to více. Mít syna je tady opravdový dar a místní jsou na to velmi pyšní. Občas to opravdu zpomalí moje cestování, protože v těchto vedrech většina mužů sedí před jejich domem a pozoruje život kolem. Nikdy ale nevíte, kdy toho člověka potkáte znovu a kdy vám kdo bude moci pomoci. U prodavače v marketu si sednu původně jen na pět minut, jenže kolem prochází další a další lidé a zastavují se u nás. Netrvá dlouho a zas kolem mě sedí dalších asi šest lidí a opět řešíme vše, na co jen stačí mé jazykové schopnosti. Všichni kroutí hlavou nad tím, že cestuji pěšky a stopem, hlavně tady v horách. Po asi hodině se loučím a směřuji dále směr k jezerům.

Je šílené vedro, a tak si říkám, že zkusím stopovat. Z dálky vidím jet nový minubus který mi ihned zastavuje. Vevnitř sedí skupina německých turistů. Super, konečně si zase pokecám anglicky. Občas mi z té ruštiny už totiž jde hlava kolem. V autobuse je celkem sedm turistů, tři postarší německé páry, jedna mladá holčina a k nim německy mluvící průvodce a řidič autobusu. Samozřejmě kroutí hlavou nad tím, že jsem do Tádžikistánu dojel po zemi autostopem. I když to bylo příjemné popovídání, tak jsem si díky nim připomenul, že bych nikdy, ani za milion, nejel někam s cestovkou. Zaprvé cena. Každý zaplatili za čtrnácti denní zájezd skoro 3000,- EUR. To máte skoro 80000,- CZK. Za to já jsem na cestě devět měsíců. Navíc na Uzbekistán a Tádžikistán mají jen čtrnáct dní. Co asi tak uvidí? S mladou Němkou se dávám do řeči a chudák je z výletu celá nešťastná, protože je se třemi staršími páry. Nemá si ani s kým popovídat a samozřejmě ostatní zajímá něco jiného než ji. Znovu by na takový zájezd prý již nejela a já se ji alespoň pokouším uchlácholit tím, že střední Asie je v pohodě i pro samotnou cestovatelku a může se sem kdykoliv vrátit. Hodně z vás dam a slečen, které mě sledujete, mi píšete, že já jsem chlap a že je to jiné. Nemyslím si. V celé střední Asii jsem potkal mnoho samotných cestovatelek a turistek a neříkejte mi, že když se po Uzbekistánu a Kyrgyzstánu zvládne motat zmatená Japonka, že to nezvládnete vy?

S Němci jsem se svezl ke třetímu jezeru a rozloučil se. Oni měli v plánu piknik u jezera a já si chtěl jít opět sám krajinou. Zdejší jezera jsou zasazena do krásné horské scenérie a každé má jinou barvu a velikost. Někdy z jednoho jezera vyvěrá voda do druhého, jindy ani nemá viditelný odtok a voda prostě zmizí kamsi do hory a objeví se v jezeru pod ním. Jdu podél čtvrtého jezera, které je asi největší a cesta podél něj do vesnice Podrud, kde plánuji přespat, je dlouhá čtyři a půl kilometrů. Slunce již zapadá za hory a já se osvěžuji v čisté, ale studené vodě. Když přijdu do vesnice, všude pobíhá plno dětí a u domů sedí nebo pracují ženy. Muže nevidíte. Znovu se tak potvrzuje, co jsem psal výše, že většina mužů pracuje celý rok v Rusku, domů jezdí jednou ročně, a ženy žijí ve vesnicích s dětmi. Schválně by mě zajímalo, kolik českých holek by toto vydrželo, být tak oddaná svému muži a neopustila ho, když on pracuje v zahraničí? Nakonec na jednoho chlapíka ve vesnici přeci jen narazím. Tedy spíš on na mě. V místním marketu jsem si kupoval sušenky, když on si tam jen tak lelkoval a klasická otázka: „A zkuda ty“ prolomila ledy. Netrvalo dlouho a zve mě domů k sobě na čaj. Mému hostiteli Ulugboi je třicet tři let a zítra ráno odjíždí za prací do Ruska. Stěžuje si na to, jak se k němu, ale i k jiným Tádžikům, Rusové chovají arogantně a povýšeně. To bohužel je asi společný znak všech Rusů ke všem národům. Ale nemůžu soudit, v Rusku jsem byl jen jednou před mnoha lety na pár dní.

VESNICE, KDE SE ZASTAVIL ČAS

Po asi půl hodině se loučíme a ve dveřích se mě Ulugboi zeptá, kde dneska spím. Říkám, že ještě nevím, ač slunce už za hory zapadlo a pomalu se smráká. Jak se následně dozvídám, tak v každé vesnici je někdo, kdo má ve svém domě nebo u svého domu postavený přístřešek, ve kterém mohou přespat poutníci nebo pastevci, když ženou svá stáda do hor. Ulugboi neváhá ani vteřinu a doslova mě za ruku táhne do jednoho takového domečku ve vesnici Podrud. Domeček je přímo uprostřed vesnice a patří jiné rodině, ale od té chvíle se zase začne odehrávat něco, co nikdy nepochopím.

Jen co si do domku, kde jsou koberce, kamna a pár matrací, hodím batoh, seběhne se kolem plno dětí, které na mě pokřikují „hello, hello“ a chlapci si všichni semnou chtějí plácnout nebo podat ruku. Kde se vzal, tu se vzal nějaký stařešina, který mě hned zve k sobě na lavičku a zabředáváme do rozhovoru na různá témata. Opět zná Jawu, hokejisty, jednou prý v Praze byl, protože sloužil v Německu. Mezi tím se kolem začnou shlukovat ženy, které se stařešiny na něco ptají a on otázky tlumočí mě. „Chceš čaj? Chceš chleba? Chceš něco k jídlu?“ ptá se mě, a já s úsměvem odmítám. Říkám, že vše mám, že nic nepotřebuji, ale co je mi to platné. Během chvíle začnou ženy do domečku nosit různé věci, čaj, chléb, nakrájená rajčata. S rukou na srdci děkuji a poukazuji, že opravdu není ničeho třeba, stařešina mě jen pobízí dovnitř domečku, a tak usedáme k malé hostině. Nikdy nepochopím, proč nebo odkud to vše berou a hlavně, proč se vůbec starají o tuláka jako jsem já? Stařešina mi několikrát opakuje, že jsem poutník a že jsme jejich hostem, vše je zadarmo a je to dar vesnice pro mě. Takto v domečku sedím několik hodin a je to v podstatě jako kdybych pořádal audienci. Dveře se snad nezavřou a stále se na mě chodí někdo dívat, potřesení rukou jsou desítky. Někdo se zastaví jen pozdravit a představit, někdo zůstane chvíli déle. Někdo se napije čaje a sní kousek chleba, někdo sám přinese něco k jídlu. Úsměvy střídám se slzami štěstí a místní již pomalu pro mě hledají nevěstu. Připadám si opravdu jako člen nějaké dávné karavany, které tady proudily po staletí a které přenášely informace, zboží a kulturu z východu na západ. Nedá mi to a ptám se toho nejstaršího pána, který tam semnou seděl snad celý večer, proč to dělají, proč se o mě tak starají?

„Víš, většina turistů sem přijede jen na otočku, vyfotí si vesnici a jezera a zase odjedou. Tebe jsem viděl, jak si podáváš s každým ruku, jak se na všechny směješ a pak jsi řekl, že cestuješ pěšky kolem světa a v koránu se píše, že poutníka je potřeba pohostit. Je to pro nás čest tě u nás přivítat.“

Na to nemám skutečně co říct. Jsem prostě jen kluk s batohem, co se toulá světem, a nikdy by mě nenapadlo, že to někoho bude zajímat a že mi někdo bude chtít pomoci. Byla skoro půlnoc, když jsem si odbyl poslední návštěvu a šel se omýt k nedaleké studně, která v podstatě znamená jen jakousi hadici, z které teče voda. Ve vesnici nejsou světla, všechny domy již byly zhasnuté a já se podíval nad sebe. Viděl jsem tak neuvěřitelné nebe, jako snad ještě nikdy v životě. Miliardy hvězd, mléčná dráha, nulové světelné znečištění. Měl jsem najednou oči plné slzy. Za sebou mám další úžasný den. Lidé platí nesmyslné peníze, aby bydleli v pětihvězdičkových hotelech, a já mám nad sebou miliony hvězd úplně zadarmo. O ty peníze ale samozřejmě nejde. Jde o ten celkový pocit a vím, že se budu znovu opakovat, ale raději zažiji jeden takovýto den v horách s místními a budu spát v polorozpadlém domečku na koberci než se týden nudit u moře v nějakém hotelu.

Ráno, kolem sedmé hodiny, když jsem otevřel oči, jsem viděl nad sebou stát dva chlapečky, jak se na mě smějí. Dveře do domečku samozřejmě nešly zamknout, takže tam mohl kdykoliv a kdokoliv přijít a největší atrakcí jsem samozřejmě pro místní děti. Když jsem vyšel ven před dům, tak tam už stály nastoupené ženy z okolních domů a znovu se mě ptaly, jestli chci čaj, chléb, vejce. Prostě nepochopím tu pohostinnost. Znovu naznačuji a hlavně ukazuji, že není třeba, že vše mám a s rukou na srdci jim děkuji. Jdu si ke studni vyčistit zuby, kde na mě s údivem kouká asi dvacet lidí. Tady si opravdu můžu okusit pocit, jaké to je být zvířátkem v zoologické zahradě. 😊 Nejvíc čištění zubů samozřejmě nechápou děti. Když se vrátím do domečku, je tam již připraven čaj a chleba, a to jsem opravdu důrazně naznačoval, že ničeho není třeba.

Po malé snídani jsem si zabalil všechny své věci a vydal se nad vesnici na páté jezero. Vesnice už od rána žila a všude pobíhalo plno dětí, ženy obhospodařovaly políčka u jejich domečků, občas prošel někdo s oslíkem. Jako poděkování jsem nechal v domečku nějaké peníze za pohoštění a přespání. Z vesnice jsem se poté vydal zpět podél jezer až k jezeru prvnímu, tomu nejčistšímu, kde jsem se chtěl po několika dnech vykoupat, ale bohužel zrovna přišla bouřka, tak jsem se schoval pod skálu a čekal až přejde. Když jsem po celém dni chůze přišel zpět k tomu prodavači, s kterým jsem prohodil pár slov poslední dva dny, opět jsem si tam u něj tak sedl a klábosil. Bylo asi šest večer, tak se mě ptá, kde budu dnes spát. Ještě jsem nevěděl, můj původní plán byl z hor dojet do nejbližšího města Panjakent a tam si najít ubytování, ale nic kolem nejezdilo, a navíc se blížila opět bouřka, což je mimochodem velmi divné, jak se dozvídám od prodavače. Od konce května do půlky září tady prý totiž neprší a posledních několik týdnů prší prý skoro každý den.

Výše jsem psal o tom, že nikdy nevíte, kdo vám kdy pomůže. Proto se snažím v horách každého pozdravit nebo si s ním potřást rukou. U tohoto prodavače jsem se za poslední tři dny zastavil již potřetí, takže sotva jsem dořekl větu, že nevím, kde dnes budu spát, už tahal z kapsy telefon a někam volal. Ve vedlejší vesnici, asi dva kilometry daleko, prý má opět někdo domeček, kde mohou poutníci přespat. Mám prý pořád jít rovně a ptát se lidí a oni mi ukážou, kde to je. No, a tak jdu, tady je prostě vše tak lehké. Občas potkám někoho jen tak stojícího u cesty, tak se zmíním, kam jdu a on mi ukáže, že ještě kilometr, pět set metrů, až konečně dojdu k domu, kde sedí venku celá rodina a kouká, jak se pasou kozy. Pán už mi posunky ruky ukazuje, že jdu k nim. Představím se, řeknu odkud jsem, co jsem atd. a mezi tím mi pan domácí ukazuje malý přístřešek hned vedle chlívku pro kozy. Zase tam jsou koberce a matrace a kamínka. Mám si prý odpočinout, oni zatím zaženou kozy a pak povečeříme. Nabízím svou pomoc, ale ta prý není třeba. Hosti nepomáhají. Mezitím, co jsem si tam tak oddychoval, mě pořád chodila kontrolovat dcera pana domácího, nechci si fandit, ale nemohla ze mě oči spustit. Hezká holčina, osmnáct let, ale já jsem raději na Asiatky nebo opálenější Íránky, tato na mě byla moc světlá a měla modré oči. 😊

Večer pak je v klasickém duchu. Já a pan domácí si povídáme dlouho do večera. Zajímá ho Amerika, Evropa, prostě vše, kde jsem byl. Ukazuji mu fotky ze svých cest, a také samozřejmě zabloudíme v rozhovoru do doby, kdy zde byl Sovětský svaz, což mě vždy zajímá nejvíce. Na svých cestách jsem v takových malých vesnicích nepotkal nikoho, kdo by si na SSSR stěžoval. Ba naopak. Pan domácí si stěžuje na nedostatek práce v horách nyní. Jeho nejstarší syn pracuje v Rusku, on s ženou, dcerou a synem, kterému je dvanáct, zůstali žít v horské vesnici. Nedaleko od jejich domu je prý důl na zlato, jenže stejně jako ostatní doly a továrny v okolí, tak vše koupili Číňané a zaměstnávají opět jen Číňany, takže práce pro místní tady v podstatě není. Rád bych vždy chtěl těm lidem pomoci, nejsou to totiž imigranti, kterých se valí do Evropy tisíce, ale lidé, kteří opravdu chtějí pracovat, ale kromě Ruska nemají žádnou šanci, jak se někam dostat. Získat víza například do ČR stojí dva tisíce dolarů, to si tady nemůže samozřejmě nikdo dovolit, když je jejich příjem jen sto dolarů na měsíc a mnohdy ani to ne.
Než večer usnu, jdu se opět podívat na překrásnou noční oblohu plnou hvězd a opět přemýšlím o všem, co jsem poslední dny zažil. Život tady v horách není lehký, o to více člověka překvapí ta ochota místních pomoci tulákovy z Česka. Nikoho nevidíte se mračit, každý, koho potkám, má úsměv na tváři, každý slušně zdraví, popřeje vám pěkný den. S někým se zapovídáte na pár minut, s někým si jen vyměníte úsměvy a u někoho v zahradním domku u koz prostě přespíte. Jsem na cestě již bezmála deset měsíců a stejně mě to nikdy nepřestane bavit a hlavně udivovat, jak mohou být lidé úžasní a vstřícní.

No, ruku na srdce, kdy k vám v Česku jen tak někdo přišel, podal ruku, usmál se a popřál hezký den?

Druhý den ráno mě pan domácí vzbudil v šest s východem slunce. Kolem půl sedmé totiž projíždí autobus (asi padesát let starý), který mě prý odveze do města Panjikent a já se tak, alespoň prozatím, loučím s Fánskými horami. S částí Tádžikistánu, do které jsem původně ani nechtěl jet, ale s místem, kde jsem poznal tak úžasné lidi. A stačilo k tomu jediné, stát s batohem u silnice a sednout si do cizího auta.