1. ledna 2020

VIETNAMSKÁ HADÍ POLÉVKA

„Co budeme dnes mít na večeří, zase rýži?“ ptá se mě mamka se zvědavostí v očích a možná s až drzým a ironickým úsměvem na tváři…

… ví totiž, že na cestách jídlo neřeším, chutě jdou stranou a většinou jím to, co zrovna je. Ono to ve Vietnamu ani jinak nejde. Hledat třeba pizzu nebo hamburgery uprostřed vietnamského venkova je věc nemožná. Stejně tak, jako třeba najít něco k jídlu po setmění.

Vietnamci jedí v přesně stanovené časy. Snídaně od sedmi do devíti maximálně, oběd kolem poledne a večeře zhruba mezi šestou a sedmou hodinou. Jakmile chcete něco jíst později, než je obvyklý čas, máte problém. Tedy hlavně na venkově. Přijít do restaurace třeba v patnáct hodin, že chcete něco k jídlu, se většinou setká s úsměvem a odmítavým postojem.

Večeři tak začínáme řešit již brzy odpoledne, abychom nakonec nezůstali o hladu anebo neměli jako každý den rýži. Hodně lidí vám bude říkat, jak je Vietnam úžasný na jídlo. Možná je to pravda, pokud sem přijedete na pár dní. Vyzkoušíte všechno, co kolem vidíte, ale při delším cestování mám spíš problém něco k jídlu vůbec najít. Po několika měsících vám rýže třikrát denně začne lézt krkem, a to samé platí o nudlích a polévkách a jarních závitcích, které už nemůžu ani vidět. Strava je tady, tedy alespoň z mého pohledu, jednotvárná, nezáživná. Samozřejmě, ve městech najdete plno restaurací, kaváren, streetfoodu. Na venkově jste ale rádi, když je alespoň ta rýže a k ní nějaké maso, většinou nasekané s kostmi, protože Vietnamci neznají něco jako kuřecí prsa.

Mamce tedy odvětím, že nevím, a obrátím se na vedle mě stojící dceru majitelů homestay, kde dnes spíme. Mladá holčina s dobrou angličtinou, co většinou nezavře pusu, jako by nám četla myšlenky. „Co dnes chcete večeřet?“ ptá se nás, a ještě, než se nadechnu, odpovídá na svou otázku: „Nechcete zkusit něco lokálního?“

Ani se mamky neptám, a odpovídám že ano! „Můj bratr vás vezme na lokální trh, kde si můžete koupit hada a já vám ho potom udělám“ odpovídá slečna, a já už vím, že dneska jen rýži mít nebudeme. Chci, aby mamka, která za mnou přijela na návštěvu a je poprvé v životě v Asii, vyzkoušela něco nového. Kuřecí a vepřové si může dát v česku, dnes budeme večeřet hada. V duchu přemýšlím, jak to mamce podat, a tak s lehkou opatrností navrhuji, že bychom mohli dnes zajet na lokální trh a koupit hada. Mamce se rozzáří úsměv a bez zaváhání odpovídá důrazné „ANO“.

A tak skáčeme na motorky a jedeme. Jsme daleko od turistů a drahých obchodů, vlastně si nevybavuji, že bychom za poslední čtyři dny nějakého turistu viděli. Taková místa mě baví a ten pravý Vietnam jsem chtěl ukázat i své mámě. Po asi půl hodině jízdy zastavujeme v malé vesnici, kde je podél cesty desítky malých krámků. Většinou vypadají tak, že má jejich majitel židličku (a někdy ani to ne), na které sedí, a kolem sebe má vyskládáno všechno zboží, které nabízí. Nejčastěji zeleninu, ovoce, maso, vejce, ale najdou se i „hybridní“ obchůdky, jako je drogérie smíchaná s masem nebo železářství s oblečením. Vietnamci si prostě s nějakou estetikou nelámou hlavu a prodávají cokoliv a kdekoliv. Hlavně, aby to někdo koupil.

Nás ale tentokrát zajímá obchod s hady. Respektive, nejenom hady. Říká se, že Vietnamci jedí vše, co má čtyři nohy (kromě židlí a stolů) a všechno co létá (kromě letadel) a vše co plave ve vodě (kromě ponorek). Před námi jsou tři klece s hady, rozdělenými podle druhu, vedle se plácají polomrtvé žáby svázané k sobě provázky za nohy nebo kolem břicha, takže mají doslova vosí pas a hrudník jak silikonová herečka z filmů pro dospělé. V krabici na zeleninu je namačkaných několik slepic, takže ani nepoznáte, kde jedna slepice začíná a kde končí, a po mé levici jsou oškubaní, narůžovělí, holubi.

Vietnamci si nelámou hlavu s nějakými právy zvířat atd. Na jednu stranu, jako člověk odchovaný Evropou, kde pomalu i moucha má svá práva, se nestačím divit, jak se dají zvířata „skladovat“, na druhou stranu jsem již za svůj život viděl tolik, že mě jen tak něco nepřekvapí. Navíc, i kdybych se na hlavu stavěl, té žábě nebo padesáti holubům namačkaných v malé kleci, stejně nepomůžu. Na trzích v asijských zemích nezřídka vidíte i jiné „parády“. Napříkrad krysy připravené na grilu, červy, housenky, ještěrky nebo třeba žraločí penis. Zkrátka jíst se dá všechno, a i když mi v Evropě nad tím můžeme kroutit hlavou, zde je to naprosto normální.

Jako správný turista vše fotím a žasnu nad tím, jak si lidé v klidu chodí pro své hady, které pak skončí na talíři u rodinné večeře. „Vyberte si jakého chcete“ pobízí nás klučina z našeho homestay, který nás sem zavezl a s úsměvem šahá do klece a vytahuje různé hady, aby nám je ukázal. Ono se to lehce řekne, vyber si hada, a až do příjezdu k obchodu, jsem vlastně dělal hrdinu a všechny přesvědčoval, že se hadů nebojím. Sáhnout do vlhké díry, kde se kolem sebe kroutí stovky hadů, někteří již jsou mrtví a pomalu hnijí, se ale ukazuje jako úkol vystřižený ze soutěže Pevnost Boyard. I ti liliputi tzv. „paklíčové“, kteří po pevnosti běhali a pomáhali s úkoly soutěžícím, kolem sebe mám. Všichni Vietnamci jsou totiž tak o tři hlavy menší jak já, takže si tu sám zažívám svou vlastní pevnost Boyard a k tomu, abych sáhl do díry, se moc nemám.

„Počkej, já nějakého vytáhnu“ odstrčí mě mamka a nebojácně sahá do klece s hady. Nestačím se divit. Kde se to v ní bere? Je to vůbec moje mamka a ne nějaká superžena? Jakoby nic vytahuje hada a podává mi ho. Mít hada omotaného kolem ruky mi už tak strašidelné nepřijde. Nejhorší bylo to prvotní šáhnutí do díry, kterého se nakonec nebojácně zmocnila moje mamka. Hada vážíme, házíme do pytle, a platíme v přepočtu asi sto šedesát korun. Prý by to mělo stačit na polévku pro tři lidi.

Ještě si vše fotím a vracíme se zpět na naše ubytování, kde nás již vyčkává naše hostitelka se svou maminkou. Celá rodina je naprosto úžasná a já zas a znovu musím potvrdit, že se ve Vietnamu nevyplatí absolutně zařizovat nějaké hotely. Nemají žádnou atmosféru. Jen čtyři zdi, postel, možná TV. Pokud můžete, zkuste si ve Vietnamu vždy najít homestay, neboli bydlení u lidí doma. Je to naprosto normální způsob bydlení a výdělek pro místní, kteří ve svém domě pronajímají několik místností, ale co je nejdůležitější, většinou vás pozvou ke společné večeři a vy tak máte možnost nasát atmosféru toho pravého Vietnamu.

Na co si raději vzpomenete, na to, jak jste jedli s lokální rodinou lokální jídla nebo na to, jak jste jedli v nějaké předražené restauraci jídla, která dostanete všude na světě? Volím vždy a všude homestay a navíc cena za takový homestay je mnohokrát nižší, než za nějaké hotely.

Bratr naší hostitelky vytahuje hada a ptá se mě, jestli si ho chci zabít. Raději to ale nechávám na něm. Během mrknutí oka je hadovy uříznuta hlava a celý je podélně rozříznut. Vnitřnosti jsou vymyty, šupiny z kůže seškrábány, a had je nakrájen na několik kousků, které maminka z naší hostitelské rodiny rychle osmaží se zeleninou a hází do již připraveného hrnce, kde se vaří sója a další identifikovatelné i neidentifikovatelné ingredience.

Nyní se prý musí had asi hodinu vařit, aby maso změklo. Přímo u přípravy pokrmu jsem neasistoval, takže mohu popsat jen výsledek, kterým byla hadí polévka se sójou a zeleninou. Na zajedení nebo dojedení se servírují i osmažené jarní závitky, rýže a spousta další zeleniny. Vše domácí, žádné prefabrikáty. Vše nakoupeno na lokálním trhu a uvařeno v domácím prostředí našeho homestay. Objevuji v sobě ale další blok, o kterém jsem až nyní netušil, že jej mám. Prostě nejsem schopen hadí maso pozřít. Kuře, prase, kráva, nic z toho pro mě není problém, ale hada jsem vážně sníst nedokázal.

Zato mamka se na polévku vrhla, jak kdyby týden nejedla a jediné, co jí limitovalo při rychlém jedení, byly kosti, kterých prý měl had strašně moc. Do dnešního dne jsem ani já netušil, že má had nějakou páteř a kosti. Náš had nebyla žádná anakonda, ale nějaká malá užovka, takže na sobě moc masa neměl. Možná proto tolik kostí. Tak i tak si mamka pochutnávala a já byl rád, že mohla vyzkoušet něco jiného k jídlu, než rýži nebo nudle.

No řekněte, kdy se vám to stane, že můžete s Vietnamskou rodinou jíst hadí polévku?