9. ledna 2020

STOPEM PO HO ČI MINOVĚ SILNICI (1. část)

Kdo sleduje mou cestu delší dobu, tak si jistě pamatuje, jak jsem se na přelomu září a října doslova protrápil Vietnamem. Rozbitá hlava, nehoda na motorce, hnisající noha a nakonec ztráta motorky. Tím vším jsem si ve Vietnamu prošel, a tak trochu na tuto zemi zanevřel.

Respektive takto, Vietnam je nádherná země, ale já na ní prostě měl špatné vzpomínky. Vše se ale mělo změnit! Začalo to už v Laosu, kde jsem opět nalezl chuť do cestování, a to hlavně díky stopování, které jsem vyměnil za pohodlnou jízdu na motorce. Měsíc v Laosu uplynul jako voda a já v půlce listopadu opět stojím na hranici, tentokráte chci z Laosu přejít zpět do Vietnamu.

Prší, je zima, a k tomu, abych se zahřál mi nepomáhá ani mikina a na ní bunda. Nějak se musím dostat do města Hue, které je první velké město za hranicí, kterou jsem právě přešel. Jsem uprostřed džungle a poslední stop mě vyhodil na rozcestí, kde na mě na patníku civí nápis „Duong Ho Chi Minh“ (neboli Ho Či Minova silnice).

Je tu nulová doprava. A když říkám nulová, myslím tím, že během pěti hodin chůze neprojede ani jedno auto v ani jednom směru. Jsem v opuštěné části Vietnamu na hranici s Laosem a čas od času potkám nějaký domek, kde samozřejmě hned vyběhne celá rodina, aby mě pozdravila. Potkat tady turistu, a k tomu pěšího, se setkává s úsměvem smíchaným s úžasem v očích. I já se nestačím divit, kde všude lidé dokážou žít. Dřevěné domky a všude kolem bahno, polodivocí zmoklí psi nebo oškubané slepice.

Když už se pomalu připravuji na to, že někde poníženě poprosím o střechu nad hlavou, jede kolem motorkář a velmi jednoduchou angličtinou se mě ptá, jestli nechci svést do městečka asi dvacet kilometrů daleko. Bez helmy a na mokré silnici se mi moc nechce, ale jelikož je to kromě dětských kol jediný dopravní prostředek, který jsem za posledních pět hodin viděl, děkuji a skáču na motorku.

Nakonec jsem až pozdě večer do Hue dojel. Díky tomuto chlapíkovi a díky jeho pomoci, kdy mi zastavil dodávku, která mě až do bývalého císařského města svezla. Naprostá absence dopravy na Ho Či Minově cestě by možná někoho odradila od cestování po této komunikaci táhnoucí se středním Vietnamem podél hranice s Laosem a Kambodžou, ale mě naopak nalákala na to, že až si v Hue pár dní odpočinu, budu po této cestě stopovat až do Saigonu, největšího města Vietnamu.

CO JE HO ČI MINOVA SILNICE?

O Ho Či Minově stezce pravděpodobně slyšel každý, kdo se trošku zajímá o nedávnou historii. Tato spleť desítek, možná stovek, cest v džungli sloužila k zásobování jednotek Vietkongu v době Vietnamské války. Cesty vedly ze severního komunistického Vietnamu do jižního demokratického Vietnamu. Tyto zásobovací stezky, povětšinou vyjeté nákladními auty, procházely naschvál nedostupnými horami a džunglí na hranici Laosu, Kambodži a Vietnamu, kam se americkým vojákům velmi těžko dostávalo. Když Američané vybombardovali některou část Ho Či Minovi stezky, Vietnamci využili jinou. Tato zásobovací cesta se stala doslova legendou a také jedním z hlavních důvodů, proč komunistický severní Vietnam válku vyhrál.

Po skončení války byla snaha o to Vietnam lépe propojit, a to zahrnovalo i plán o lepší dostupnost středního hornatého Vietnamu, který do té doby ležel, a nutno podotknout že i stále leží, mimo zájem většiny turistů a Vietnamců samotných. V návaznosti na Ho Či Minovu stezku začala být budována silnice, která rovněž byla pojmenována po komunistickém lídrovi Ho Či Minovi. Nyní má samotná silnice, propojující jižní Vietnam se severním, více jak 3000 kilometrů.

A TADY JSEM SE ROZHODL STOPOVAT 😊

Nutno říct, že na této cestě není moc zajímavostí, proto většina turistů využívá cestu podél moře přes města jako Mui Ne, Nha Trang a další. Nicméně již několikrát se mi potvrdilo, že i cesta může být cíl, především tehdy, pokud máte dostatek času.

Prozkoumat střední Vietnam vyrážím z jednoho z největších měst, kterým je Danang. Zde byla za války americká základna, nyní je město známe pro desítky továren a jako hnací motor Vietnamské ekonomiky. Mrakodrapy a drahé luxusní čtvrti tu rostou jak houby po dešti a město se rozšiřuje závratnou rychlostí. Chci se dostat do hor, které vidím na pozadí města a nad kterými se líně povalují mraky. Jako všude ve velkých městech to ale není jednoduché. Podle mapy je to na okraj města asi patnáct kilometrů daleko. Zkouším tedy autobus, kde se mě řidič a prodavač lístků pro jistotu ptají, jestli jsem se nespletl. Opravdu chci jet na kraj města, kde nic a nikdo není? Když je ujišťuji, že mířím do městečka Prao, jen s údivem přikyvují, ať si naskočím.

Autobus mě vyhodí na kraji Danangu v nějaké vesnici a já tak pokračuji po doslova okresní cestě, a doufám, že někdo zastaví. Pokud tedy někdo pojede. Už tady se přesvědčuji, že to nebude jednoduché se vůbec na Ho Či Minovu cestu dostat. Navíc se žene déšť, ale jako vždy doufám, že se mi vyhne. Nemám pláštěnku, ani deštník. Nakonec mám opět štěstí. Po asi hodině chůze, kdy si fotím vodní buvoli a snad stokrát slyším „hello“, když procházím kolem školy, mi zastavuje pán, který umí i trochu anglicky (asi tak deset slov). I tak se domluvíme a sveze mě doprostřed hor, kde mě ve své vesnici pozve na limonádu a zastavuje kamion, který mě do Prao doveze.

Jak možná víte, tak Vietnam je plný různých etnických skupin. Několik z nich žije i tady ve středním Vietnamu a já budu mít v následujících dnech co dočinění především s etnikem lidí Jarai (čti „džaraj“) na hranici s Laosem. Jsem asi šedesát kilometrů od Danangu, ale i to stačí k tomu, abych se octl v úplně jiném světě. Domy značně zchudly, lidé se více usmívají a mávají na cizince s batohem. Nemusím ani stopovat, protože vždy, když kolem mě někdo jede, zastaví a ptá se kam chci jet. Respektive myslím, že se mě na to ptají, protože anglicky nikdo neumí. Nezřídka se stane, že prostě jen tak někdo zastaví, seskočí z motorky nebo kola, a chce se semnou vyfotit, což trvá asi půl minuty, a pak zas naskočí na motorku a jede dál. Když se naobědvám v ultra lokální restauraci, kde se ke mně seběhne asi deset chlapíků a povzbuzují mě, že se s nimi musím napít pálenky z rýže, jinak mě nepustí ven, stopnu si ve značně podroušeném stavu dodávku, kde řidiči sice absolutně nevědí, co po nich chci, ale mám si prý naskočit.

Domluva probíhá přes telefon, kde mám překladač od Google. Vždy napíšu větu anglicky a přeložím do vietnamštiny. Bohužel, když chci něco podobného od mých řidičů, a platí to i o dalších lidech v následujících dnech, setkávám se s naprostým nepochopením. Není to poprvé, co lidé ani nevědí, jak chytrý telefon používat. Většina lidí tady na odlehlém venkově má pouze starý tlačítkový telefon a ten chytrý znají možná jen z TV. To samé platí i tehdy, pokud jim ukazuji mapu v telefonu. Absolutně netuší, co to je, co po nich chci, nebo kde je sever, kde jih atd. Cestování se tak stává ještě dobrodružnějším a zábavnějším.

Jedeme nádhernou hornatou krajinou. Občas je někde malý domeček ale povětšinou míjíme jen džungli, kterou občas prořízne řeka nebo vodopád. Slunce je ještě vysoko, a tak dostávám nápad, že se nechám vyhodit uprostřed džungle a užiji si trochu okolní krajinu. Navíc jsem ze sebe chtěl chůzí dostat tu pálenku. To se samozřejmě setká s naprostým nepochopením u mých řidičů a zabírá až věta v překladači, kde jim vysvětluji, že vím co dělám a že se rád projdu. Je půlka listopadu a slunce pálí, jak kdyby chtělo sežehnout veškerý život na Zemi. Po chvilce chůze vidím vodopád. Plavky mám na dně batohu, tak volím koupel „na Adama“. Stejně tady nic nejezdí. Voda je osvěžující, nádherně čistá. Po osvěžení opět pokračuji a se západem slunce dojdu do malého městečka.

DOBRÝ DEN, TADY POLICIE!

Všechny domy kolem byly oranžové od zapadajícího slunce a já hledal něco, kde bych se najedl a přespal. Podařilo se mi ukořistit rýži s kuřecím masem nevalné chutě, ale na dotaz, jestli někde není nějaké ubytování, nikdo o ničem nevěděl. Když jsem šel po silnici do města, viděl jsem z dálky malý chrám. Rozhodl jsem se k němu dojít, ačkoliv nebyl nikde na mapě, cestu jsem našel lehce a již za tmy klepu na vrata. Dostává se mi odpovědi od dvou agresivních psů, kteří by mě nejradši sežrali, ale nemůžou, protože je ode mě dělí masivní kovová konstrukce. Když psi štěkají několik minut, odněkud se zjeví mnich, který jde zkontrolovat, proč tak dovádí. Anglicky samozřejmě neumí, a tak nasazuji úsměv a snažím se mu přes překladač vysvětlit, že cestuji kolem světa pěšky a stopem a že jsem zabloudil do jejich vesnice a jestli bych někde na zemi nemohl přespat.

Mnich na mě chvilku kouká nevěřícně, ale když mu ukážu fotky z Laosu, kde jsem také spal v chrámu, kývne na souhlas a vede mě dovnitř chrámu. Dokonce tu mají i místnost pro hosty. Nepředstavujte si ovšem žádný Hilton hotel. Jedná se o zaprášenou dřevěnou postel a na ní špinavý polštář. Nicméně to je přesně to, co mi k přespání stačí. Hlavně že mám střechu nad hlavou. Úklonem děkuji a ptám se, co mohu za odměnu udělat. Mnich se usměje a ukazuje, že není nic třeba. V rohu místnosti vidím koště, navrhuji tedy, že mu domeček alespoň zametu a zbavím prachu. Mnich souhlasí, podává i lopatku a s úsměvem odchází. Já se mezitím dávám do práce až do doby, kdy se zjeví dva policisté. „Dobrý den, jsme policie, máte chvilku?“ říká mi jeden z nich lámanou angličtinou. Tady jeho slovní zásoba končí, ale naštěstí, jako všude ve Vietnamu, tady mají wifi, takže startuji Google a mluveným slovem přes Google překladač odpovídám na zvídavé dotazy policie.

To, že se tady na hranici Laosu a Vietnamu někdo prochází pěšky a chce spát v chrámu je prostě pro místní něco nepochopitelného. Zpráva o cizinci se šíří vesnicí a během chvilky na mě kouká asi deset dalších lidí. Dětí, ale i dospělých. Všichni poslouchají hlas, co se line z telefonu a překládá mou angličtinu do vietnamštiny. Sborové „wow“ nelze přeslechnout. To jsem zrovna ukázal všem mapu mojí cesty z Evropy stopem do Vietnamu. Českou republiku nezná nikdo!

Po asi půl hodině příjemného pokecu se policie semnou fotí, podávají mi ruku a odchází a s nimi i já. Tedy jen s jedním z nich. Dostal jsem totiž pozvání k němu domů. Dnes se hraje důležité fotbalové utkání mezi Vietnamem a Thajskem. Začíná za několik minut, takže jsem pobízen, ať si rychle skočím na motorku, aby nám neunikl začátek. Mnich mi mává a naznačuje, že na mě počká, až se vrátím. Po příjezdu k policistovy domů už je nachystaná celá rodina a další přátelé. Jako by vítali někoho důležitého, stojí v zástupu a podávají mi ruku a klání se. Tolik úsměvů najednou vykouzlí pozitivní myšlení i v tom největším pesimistovi.

Po tom, co jsem při své poslední návštěvě před pár týdny Vietnam možná trochu zatracoval, jsem nyní své druhé dobrodružství v této jihoasijské zemi nemohl začít lépe. Takovéto neplánované situace prostě nevymyslíte. To si pro vás připraví sám osud. Jednalo se o můj vůbec první stopovací den ve Vietnamu a jak jsem se přesvědčil v následujících dnech, Vietnam je úplně jiný, než jsem ho do této doby znal. Vydržel jsem první poločas fotbalového zápasu, který moji hostitelé velmi prožívali, a po čtyřiceti pěti minutách hry jsem se omluvil, že jsem unavený, což také byla pravda, a šel jsem po jakési polní cestě zpět do chrámu.

Mnich měl zrovna návštěvu, takže jsem ještě jednou úkonem poděkoval a šel spát. Po celém dni s batohem na zádech jsem byl rád, že jsem si lehl do spacáku. Přišlo mi to, jako bych spal chvilku, když mi na rameno někdo klepe. Spal jsem vážně tvrdě, o čemž svědčí poslintaný polštář. S těží otevřu oči a vidím nad sebou usměvavého mnicha, jak mě budí a posunky se ptá, jestli chci snídani.

Je šest ráno a já absolutně nevím, která bije. Mnich je prý vzhůru už od čtyřech hodin, kdy chodí do chrámu lidé na ranní modlitby. V hodně komentářích o Vietnamu jsem četl, že když je Vietnam komunistickou zemí, je zde omezováno náboženství atd. Není to pravda! Osobně neříkám, že je komunismus dobrý nebo špatný, ale platí to, že je Vietnam velmi liberální země, a to ve vztahu ke všem náboženstvím a vůbec k životu svých obyvatel. Každý zde může podnikat nebo vyznávat jakoukoliv víru. Budhismus je zde jiný než pár kilometrů odtud v Laosu, takže je v chrámu jen jeden mnich na rozdíl od cca dvaceti v chrámech laoských. Když jsem se vykopal z postele, čekal na mě před chrámem chlapeček, jeden z těch, s kterými jsem se předešlý večer díval na fotbal. Moc si přál, abych s ním šel do školy, jenže jeho škola byla několik kilometrů chůze daleko, navíc na druhou stranu, než jsem potřeboval jít já. Ač nerad, omluvil jsem se mu a šel jsem zkusit štěstí na stop.

NEJVĚTŠÍ NÁKLAĎÁK V HISTORII

Dnes jsem již dešti neunikl. Poprchávalo a silnice byla mokrá, takže jsem se kromě vyhýbání se motorkám, autům a kravám, musel vyhýbat i kalužím, které na mě občas nějaké projíždějící auto nastříkalo. Nikdy nestopuji v noci, a to samé platí i o situaci, kdy prší. Bohužel jsem se neměl kam schovat, a tak jsem prostě zmoklý šel podél silnice a doufal, že se někdo slituje a zastaví zmoklému klukovy z Česka. Ten čas při chůzi vždy utíká nějak jinak, takže ani nemohu říct, jestli jsem šel hodinu nebo dvě, když mi zastavili dva chlapíci v dodávce. Ani se nesnažím vysvětlovat kam jedu. Prostě jsem rád, že někdo zastavil a budu chvilku v suchu. Nakonec mě svezou pár kilometrů a když vidí, jak jsem zmoklý a v těchto vyšších polohách "klepu kosu", zastavují a zvou mě na polévku.

Omlouvám se, že to zmiňuji v každém příspěvku, ale bohužel to jinak nejde! NE VÁŽNĚ PO TĚCH LIDECH NEŠKEMRÁM, ABY MI NĚCO KOUPILI. Je nutné to evidentně zdůrazňovat pokaždé, protože to stále hodně lidí nechápe a pak mi píšou do zpráv nebo komentářů, jak si vůbec dovoluji se nechat pozvat od Vietnamců nebo Laosanů, nebo Tádžiků, nebo Íránců na něco k jídlu. Vždy se snažím vše platit, vždy se s nimi přetahuji, ale co je mi to platné, když si ode mě peníze nechtějí vzít? My Češi bychom už jednou měli pochopit, že jsou na světě lidé, kteří pro vás něco udělají a nehledají za tím žádné skryté úmysly. Těch třicet korun za polévku bych si klidně zaplatil, ale absolutně nemám šanci. Když dojídáme polévku od vedlejšího stolu se zvedá řidič kamionu, který jsme s mými dobrodinci před pár minutami obdivovali. Chlapíci, s kterými na polévce sedím, na něj něco zakřičí, a než se naději, už drží v rukou můj batoh a hází ho do kamionu.

Domluvili mi totiž jízdu na dalších asi sto sedmdesát kilometrů v tom největším kamionu, jakým jsem za patnáct měsíců své cesty zatím jel. Ne není to kamion, je to dům na kolech. Již od mala sním o tom, jak pojedu do USA a budu tam stopovat, a pojedu takovým kamionem několik dní a poznám tu pravou Ameriku. Splnilo se mi to na jiném kontinentu, a jen na krátkou trasu, ale i tak to bylo něco. Do kamionu lezu po žebříku a na rozdíl od jiných vozů, se uvnitř v klidu postavím. Mám skoro dva metry, a i když natáhnu ruce ke stropu, stále mám nad sebou ještě tak metr. Něco tak velkého jsem snad v životě neviděl. Vzadu jsou dvě nad sebou položené postele, na každé z nich se vyspí dva lidé. Lednička, televize, prostě všechno, na co si vzpomenete. Můj řidič míří do Laosu a vůz má dovezen přímo z Ameriky. Znovu se nestačím divit, jak je zdejší komunistický režim benevolentní. Myslím, že u nás by za socialismu bylo nemyslitelné, aby se po našich silnicích proháněl americký náklaďák. Jedeme opuštěnou krajinou, ve vysokých horách. Chvilku prší, chvilku je mlha. Chvilku jsme tak vysoko, že je údolí pod námi zavaleno mrakem. Opět míjíme vodopády a malé vesnice, ale co je na tom to nejlepší, že se v takovém voze cítím naprosto v bezpečí. Ten stroj nemůže nic zastavit a tím, že sedím vysoko nad úrovní vozovky, mám nádherný rozhled. Komunikace je opět trochu těžší, ale můj řidič si ví rady.

Zavolá známému, který trpělivě několik desítek minut vše překládá. A tak na trase já, překladatel v Hanoji, můj řidič, řešíme mou cestu kolem světa, rodinné zázemí a samozřejmě z mé strany i pochvalu za nádherný vůz, kterým mám možnost se zrovna svést. Víte, ono tady ve středním Vietnamu vlastně není nic zajímavého, ale já se cítím nesmírně šťastný. Šťastný z toho, že mám svobodu, že žiji, že se mi neustále nerozbíjí motorka, jako tomu bylo při mé poslední návštěvě Vietnamu, šťastný z toho, jací úžasní lidé tady v té pahorkatině jsou. Cestuji teprve druhý den, ale už teď vím, že to bylo nejlepší možné rozhodnutí.

Řidič mě vyhazuje v městečku Plei Can. On jede dál směrem k hraničnímu přechodu s Laosem a já? Já prostě jdu městem a hledám něco k jídlu. Vidím obrovský nápis „French Bakery“, tak jdu zkusit, co tu budou mít. Uvnitř už se na mě směje prodavač a pobízí, ať jdu dál a vyberu si, co mé chutě ráčí. Výběr je velký a také neobvyklý. Vůbec najít ve Vietnamu něco jako pekárnu s čerstvým pečivem, je neobvyklé. Kupuji donut, pizzu, hamburger a celý šťastný z toho, že budu jíst něco jiného než rýži nebo nudle, si sedám na lavičku před pekařstvím. Vidím ostych mladého prodavače, který pozoruje každý můj krok a doslova se štěstím rozplývá, když se zakousnu do pizzy. „Chutná ti?“ ptá se, ještě, než sním první sousto. Ledy jsou prolomeny, a tak jej pobízím, ať si ke mně sedne. K mému údivu umí i trochu anglicky, tak se zapovídáme. Samozřejmě ho zajímá odkud jsem, co dělám atd. Turisté sem do této části Vietnamu prý vůbec nejezdí. To mi opět připomíná, že se do mě pustila nedávno jedna paní za to, že prý jezdím do turistických míst. 😊 Paní se tímto omlouvám, ale ono, když už v nějaké zemi jsem, je jasné, že chci vidět i ta turistická místa, i když se turistům jako takovým vyhýbám. Pokud tedy píšu, že někam turisté nejezdí nebo nechodí, je to většinou informace od místních. A popravdě? Ve středním Vietnamu podél hornaté hranice s Laosem a Kambodžou, vážně žádní nejsou, tak snad tentokrát paní nezklamu. :-)

Nakonec potkávám celou mladíkovu rodinu z pekárny, která je takovým rodinným businessem. Nejvíce mě samozřejmě zaujme jeho sestra. Krásná mladá cukrářka, která si prý v těchto končinách jen těžko najde ženicha. „Neboj maličká, já se jednou za tebou vrátím“ říkám si v duchu a s plným žaludkem odcházím dál. Ani vlastně nevím kam. Neměl jsem v plánu ujet za den dvě stě kilometrů. Na mapě jsem viděl město Kontum o kterém jsem kdysi četl, že je jakýmsi centrem pro etnikum Jarai. Rozhodl jsem se tam tedy dojet. Jdu po silnici a všude to tak zvláštně voní. Doslova před každým domem se něco suší. Rozhodnu se tedy prozkoumat o co jde a pak mi to dojde. Vietnamci milují kávu a střední Vietnam je celý posetý kávovými plantážemi. Ty jsou skutečně všude, kam oko dohlédne. U každého domu se tak suší kávové bobule a vzduch je tady cítit lehkou plísní ze schnoucích bobulek.

Již se setměním dojíždím do města Kontum a hledám to nejlevnější ubytování. Dostávám nápad, že když jsem dnes ujel tolik kilometrů, tak bych tady mohl den zůstat a projet si okolí. Druhý den tak také činím a jedu objevovat okolí města na motorce. Jak jsem říkal, Vietnam je plný etnik a etnikum Jarai žije nejvíce právě zde, kolem měst Kontum a Pleiku. Etnikum je známo nejenom pro zvláštní způsob pohřbívání, ale i stavbu zajímavých domů, kterým se říká Rong. Domy Rong slouží jako jakési komunitní centrum celé vesnice. Většinou stojí právě v jejím středu a odehrávají se zde veškeré komunitní události, bohoslužby a další. Projíždím tedy vesnice kolem Kontum a už na první pohled vidím, že jsou lidé Jarai jiní než etničtí Vietnamci. Platí totiž to, že lidé z etnik jsou o hodně snědší než Vietnamci, a na mnoha místech, především starší obyvatelé vesnic, nosí stále tradiční oblečení. Etnika jsou také menší než klasičtí Vietnamci, takže si umíte představit, jak to vypadá, když do nějaké tradiční vesnice přijedu a postavím se se svými dvěma metry vedle babičky, která měří třeba jen sto třicet centimetrů. Děti evidentně nejsou zvyklé na bělochy a když mě spatří, utíkají se schovat do domu. Když procházím vesnicemi a fotím si tradiční obydlí, vidím občas nějaké děcko zvědavě vykukovat.

Starší se na mě dívají s nedůvěrou, ale stačí jeden úsměv a jsou moji. Mávají na mě a zvou mě na kus řeči. Jazyková bariera je ale veliká, a především u starších obyvatel zdejších vesnic je i značná negramotnost, takže nepomáhá ani to, když do překladače napíšu, že jsem z Česka. Neumí totiž číst a ti co umí, nikdy o Česku neslyšeli.

Na mapě mě zaujme hora Doi Tron. Tyčí se do výšky 1086 metrů uprostřed kávových plantáží, ale to nejzvláštnější na ní je, že leží na hranici přesně třech států. Zde se sbíhá hranice nástupnických států bývalé francouzské Indočíny neboli Laosu, Kambodži a Vietnamu. Z Vietnamské strany sem vede docela hezká silnice a byla by škoda se sem nevypravit. Výhledy jsou fenomenální a já si zde hraji oblíbenou hru z mládí, kdy jsme v Krkonoších skákali přes potok do Polska. Nyní si můžu odskočit pár metrů do Laosu nebo Kambodži. Dokonce tady mají signál i mobilní operátoři z obou zemí. Bohužel na straně kambodžské je potom nepropustná džungle a na straně laoské bych zanedlouho narazil na pohraniční hlídku. Sedám tedy na motorku a již za tmy dojíždím do Kontum na moje ubytování.

JÁ VĚDĚL, ŽE TO NEMÁM DĚLAT!

To patří dvou mladým holkám. Tedy myslím, že jsou mladé, protože většina Vietnamek prostě vypadá mladě až do padesáti. Pak se najednou něco změní a jsou z nich staré babky. Nic mezi tím, žádný střední věk. Prostě buď mladé a krásné nebo staré babky. Dokonce o tom po Vietnamu koluje jeden takový vtip (naleznete ho ve fotkách). Holky mě zvou na večeři. Určitě to znáte všichni... Víte, že něco nemáte dělat, ale přesto to uděláte, a pak si to vyčítáte. To byl přesně ten případ. Šli jsme tedy na večeři a holky poručily víno a kupu jídla. Mimochodem byly stejně staré jako já a obě už mají děti. To je další zajímavost, co jsem objevil ve Vietnamu. Hodně mladých holek zde žije samo, protože je přítel nebo manžel opustil hned potom, co zjistil, že jsou těhotné. Není to poprvé, co něco takového slyším a popravdě mám vždy chuť ty kluky zabít!

Takové holky pak už nemají v podstatě ve Vietnamu šanci si někoho najít, protože je ostatní chlapi berou za „špinavé“ a tak jsou holky sami, o děti se starají jejich rodiče, a ony vydělávají. Většinou jako servírky, striptérky nebo masérky. Tyto dvě byly servírky v karaoke baru, ale víte, na co jsou karaoke bary ve Vietnamu a dalších asijských zemích, že? Karaoke je většinou jen záminka, taková legalizace businessu, většinou však má každé karaoke nějaké soukromé pokoje, kam se na pár minut zavřou muži s dívkami. To jsem raději nechtěl moc koumat, a věnoval jsem se jídlu a pití. Holky neuměly ani slovo anglicky, takže komunikace probíhala přes Google překladač, což občas vedlo ke vtipným hláškám, které Google vymyslel.

A co se ještě říká o Asiatech? Že neumí pít. A u holek to platí dvojnásob. Když jsme ve třech lidech vypili láhev vína, což v podstatě znamenalo, že každá z holek měla pul sklenice a zbytek jsem vypil já, začal jsem od té jedné cítit lehkou náklonnost. Píšu lehkou, ale v podstatě to znamenalo, že něž jsem se nadál, měl jsem její ruku v mém rozkroku. Asi teď čekáte nějakou lehkou erotiku, ale musím vás zklamat. Ták mě to znervóznělo, že jsem se obrátil na tu druhou a posunky naznačuji, aby s tím něco dělala. Ta se ale rozbrečela a začala mi ukazovat jizvy na rukách z toho, jak se po rozchodu s přítelem chtěla zasebevraždit. Ani nevím jak, ocitl jsem se tady v naprosto bizardní situaci, kdy mi jedna z holek jezdí rukou v rozkroku a druhá roní slzy jak krokodýl. A jediné, co jsem chtěl já, bylo najíst se! 😊

Něž jsem si uvědomil celou situaci, co se to vlastně děje, byla na stole další láhev vína. A tehdy jsem začal tušit, že to nemůže skončit dobře! „Ve víně je pravda“ říká se, a u Asiatek to platí dvojnásob. Jen co se holky trochu napily z druhé láhve, začaly se dít věci. Ta, co tady vytvořila slzavé údolí, mi na mobilu napsala, že už nechce žít, rozeběhla se a chtěla skočit do bazénu, který byl opodál. Jestli se chtěla utopit? Jenže si nevšimla, že je tam již takhle pozdě večer natažená plachta, takže jediné, čeho docílila, že se tam na plachtě plácala doslova jak ryba na suchu. Celá restaurace na ní koukala a já nevěděl, jestli si dřív mám všímat ruky v mém rozkroku nebo ji jít zachraňovat. Naštěstí celou situaci vyřešil manager restaurace a holku vytáhl.

Když nám ji přivedl zpět ke stolu, lehce nám naznačil, že bychom možná měli zaplatit a odejít. Rychle jsme dopili, tedy hlavně já, druhou láhev vína, a vydali se na asi sto metrů dlouhou cestu na ubytování. Ta, jejíž ruka si oblíbila můj rozkrok, se motala tak, že jí byla ulice malá, takže jsem jí podpíral a těšil se, až jí odhodím do postele a půjdu si po svém. Jenže, kalich hořkosti jsem si vypil ten večer až do dna! A to nemluvím o tom, že jsem celou tu večeři musel platit, protože holky nebyly schopné vnímat. Jen co jsme přišli na ubytování, se slečna solidně pozvracela! Sebevražedkyně někam zmizela a já tak měl na krku zvracející, brečící malou Asiatku, která naprosto nevěděla o světě! Absolutně nepochopím, jak se někdo může tak ztřískat po dvou skleničkách vína. Jestli něco nesnáším, tak opilé zvracející holky a teď jsem měl jednu na starosti. Když konečně vyprázdnila celý svůj žaludek na podlahu společenské místnosti hostelu, kde jsem byl jen já a ona, usnula na zemi. Přijde mi, že je to fyzicky nemožné, ale ta holka vážně spala a při tom zvracela. A jediné, co jí drželo nad zemí a daleko od toho, aby se v těch zvratkách neválela, jsem byl já.

Je to smutné, ale celá tato groteska byla tím nejerotičtějším zážitkem, co jsem na své cestě zatím měl.

Přiznám se, že jsem v tu chvíli měl sto chutí se zabalit a prostě vypadnout někam ven a spát klidně v parku, jen jsem nechtěl být tady a teď! Nechtěl jsem být vůbec. Nakonec jsem ale vše uklidil, holku hodil do postele, kde jí celý obličej olízal pes, takže větší ponížení už asi zažít ten večer nemohla, a šel jsem spát. Ta sebevraždu vyhledávající Vietnamka se vrátila ráno se svítáním, takže absolutně netuším, kde se celou noc toulala, ale díky bohu to aspoň přežila. Za pár dní jsem na jejím Facebooku viděl fotky z nemocnice, jak si zase podřezala žíly.

Apeluji tedy tímto na všechny. Nepijte alkohol, pokud nevíte, jak se potom chovat, a už vůbec ho nepijte, jste-li svobodná vietnamská matka!

Druhý den jsem se vydal opět na stop po Ho Či Minově stezce a čekalo na mě plno úžasných zážitků a úžasných lidí. Mimo to jsem ale také zažil jednu z nejemotivnějších chvil na mé dosavadní cestě, až mi z toho slzy ukáply. Díky bohu jsem už nepotkal žádné holky. 😊 O tom ale zase příště.