25. července 2019

HORNÍ BADACHŠÁN – RÁJ NA ZEMI (část 1.)

Spousta z vás nad tím určitě bude kroutit hlavou, a ani já osobně jsem nečekal, že to někdy řeknu, že se mi bude někde líbit více jak v Íránu, ale je to tak. Našel jsem ho. Našel jsem existující ráj na zemi. Jmenuje se Horní Badachšán a leží na konci světa v pohoří Pamír. Projít si Pamír pěšky teď po čtrnácti dnech, kdy se zde toulám, vidím jako to nejlepší rozhodnutí, které jsme na své cestě zatím učinil.

V minulém článku jste se mohli dočíst, co je vlastně Horní Badachšán zač a jak mi lidé při cestě z Dušanbe pomáhali. To jsem ale ještě netušil, že jen co se vydám do zdejší nádherné přírody, že se začne odehrávat tolik příběhů, že by každý den vydal na samostatnou knihu. Pro mě není ráj pláže, palmy a moře. Pro mě je to nádherná příroda a úžasní lidé. A to vše jsem nalezl v zapadlých horských vesnicích na hranici Afghánistánu a Tádžikistánu.

Nechtěl jsem to na začátek přehnat s horami a nadmořskými výškami, proto jsem se na svůj první průzkum Pamíru vydal do údolí řeky Bartang. Řeky po celém Pamíru si po miliony let razí svou cestu místními horami a za tu dobu vytvořily na mnoha místech neuvěřitelné scenérie. Po hlavní silnici Pamir Higway se dá ještě docela stopovat, ale to pravé dobrodružství začne, jakmile chcete odbočit z hlavní cesty. Do malých vesniček a údolí zajíždí auta jen skutečně sporadicky, ale mě to ani nevadilo. Rozhodl jsem se, že prostě půjdu a uvidím, co se bude dít. A dělo se toho hodně. Jsem na Pamíru již dva týdny a za tu dobu ještě nebyla vesnice, kde by mě někdo nepozval na čaj, oběd nebo mi alespoň nedal výslužku na cestu.

Jsem velmi rád, že jsem se naučil po cestě rusky a v podstatě od začátku ledna svou ruštinu piluji, protože jsem již více jak půl roku v bývalém Sovětském svazu. Schopnost komunikace v ruštině mi tu otevírá dveře, a hlavně srdce místních lidí. A tak se stalo, že hned v první vesnici, kterou jsem procházel v údolí Bartang, si mě domů pozvali chlapíci, kteří zrovna opravovali jeden z tradičních pamírských domů. Takový pravý pamírský dům vypadá z venku jen jako kupa kamenů a bahna, ale vevnitř se jedná o důmyslnou stavbu. Aby ne, musí se sem kolikrát vměstnat několik generací a rodin a přežít v nich horká léta a tuhé zimy.

Obvodové zdi jsou postaveny z kamene a bahna, vevnitř ale vše podpírají dřevěné trámy a střecha je také dřevěná, postavená tak, aby držela celou stavbu pohromadě, a to i při silném zemětřesení, která jsou prý na Pamíru častá. Většinou má pamírský dům tři místnosti. V té největší žije rodina přes zimu. V další je kuchyně + místo na spaní a ve třetí místnosti přebývá rodina v létě. Co je zajímavé, tak i přes vysoké teploty je v pamírských domech příjemné klima. Musím podotknout, že život v takových domech se tak moc liší od těch našich, že bych tomu mohl věnovat celý článek. Postupně tak tedy budu doplňovat nějaké zajímavosti ze života Pamířanů.

Po asi hodince popíjení čaje a rozhovoru jsem se rozloučil a šel dále do nitra údolí. Procházel jsem malými vesničkami. Tu jsem dostal pozvání na oběd, tu zase pytlík třešní nebo bonbony. Tomu se prostě neubráníte. Místní jako by čekali na to, až nějaký turista půjde kolem. Jenže pěšky nikdo nechodí, a tak si většinou vysloužím údiv nad tím, jak jsem se sakra domotal z Česka až do Horního Badachšánu pěšky a autostopem. Když jsem viděl malé horské jezírko a v něm koupající se děti, tak jsem se v tom horku, které tady dosahuje každý den třiceti a více stupňů, chtěl vykoupat. S batohem, který tahám na zádech je to vážně namáhavé, a to mám s sebou ještě zimní bundu. Stále totiž tuším, že ve vyšších polohách bude zima (to se mi o pár dní také potvrdilo).

Sedím si tam tak na břehu jezírka a máchám si nohy, když v tu se odněkud ozve: „Dáš si meruňky?“ Někde se tam vzal chlapík a než stačím říct, že není třeba, už žene svého syna do nedaleké vesnice. Po asi deseti minutách syn přiběhne s kyblíkem plným meruněk a mísou plnou třešní. Nevím odkud to vykouzlil, ale toto je něco, čemu se na Pamíru nevyhnete, ta nekonečná lidská dobrota. Host je zde vším, hlavně pokud jde pěšky. Většina lidí totiž Bartang profrčí v džípu nebo na motorkách. Pro mě čas nehraje roli. Můžu se tu motat několik dní, a tak si chodím vesnicemi s úsměvem na tváři a poctivě si s každým potřesu rukou a prohodím pár slov. Když jsem se totálně přejedl meruněk, vydal jsem se dále. Pomalu se blížilo pozdní odpoledne a já si říkal, že si v další vesnici pokusím sehnat ubytování.

KOUZELNÝ DĚDEČEK

Jenže ta vesnice byla dvacet kilometrů daleko. To bych asi ten den už neušel, protože bylo skoro pět odpoledne. Trošku jsem se začínal obávat a vzývat všechny svaté, aby jelo konečně ten den alespoň nějaké auto a svezlo mě. Nakonec to osud vyřešil za mě sám. Jdu si tak podél řeky, když v tom najednou z nějaké horské cesty, která vede nevím kam, seběhne děda a mává na mě. Následující rozhovor napíšu, tak jak se odehrál.

DĚDA: „Odkud jsi?“

JÁ: „Z Česka“ děda kouká a neví „Československo“ odpovídám.

DĚDA: „Ano, znám, Praha, hokej.“

DĚDA: ještě, než stačím souhlasit, děda říká „Kam jdeš?“

JÁ: „Ani nevím, prostě se tak toulám světem“

DĚDA: „A odkud jdeš?“

JÁ: „No z Evropy, ale dneska jen z Roshanu, asi dvacet kilometrů.“

DĚDA: „Kde budeš dneska spát?“

JÁ: „Nevím, myslel jsem, že dojdu do další vesnice a tam se zeptám.“

JÁ: „Odkud jdete vy?“

DĚDA: „Já se byl na dva dny projít do hor.“

JÁ: Koukám na dědu jak na zjevení. Ten chlápek si prostě vyšel na procházku, spal v horách bez ničeho, prostě měl jen malý baťůžek s jídlem, a to bylo vše.

DĚDA: „Jdeš semnou, Moje vesnice je asi sedm kilometrů daleko. Nevede tam silnice, půjdeme horskou cestou.“

JÁ: nemám sílu odporovat, odpovídám „charašo“ a jde se.

Jenže těch sedm kilometrů do vesnice Jezew je do kopce, úzkou horskou cestičkou, a tak nám cesta zabere bezmála čtyři hodiny. Než přijdeme do vesnice je tma. Mamka mi vždy říká, ať jsem opatrný a s nikým se nebavím. Toto asi není úplně ta situace, kdy bych své dítě chválil, že se vydá s neznámým mužem do neznámé vesnice na hranici Afghánistánu a Tádžikistánu. Jenže já vím něco, co moje mamka neví, a sice, že v Badachšánu jsou prostě ti nejúžasnější lidi na světě. Když přijdeme do vesničky, seznamuji se s rodinou, kde jeden ze synů umí anglicky, a tak při společné večeři konverzujeme na půl rusky, na půl anglicky. Jenže já jsem tak unavený po celém dni chůze, že se omlouvám a jdu spát.

Rozhodl jsem se, že chci spát v takovém „zahradním domku“, což je hodně nadnesený výraz, ale prostě se jedná o jakou stavbu vedle hlavního domu, kde přes den místní oddychují, protože je to pod stromem ve stínu a v noci je odtud krásně vidět na hvězdy, které mimochodem jsou tak neuvěřitelné, až se z toho člověku zamotá hlava. Žádné světelné znečištění, protože sem nevede elektrika, není tu mobilní signál a nade mnou je mléčná dráha s miliardou hvězd. Usínám asi sekundu po tom, co zalezu do spacáku. Někdy ve tři v noci mě ale budí sousedovic pes, který poté štěká až do svítání. Když jsem se ráno svých hostitelů ptal, proč tak štěkal, odpovídají mávnutím ruky, že to nic nebylo, že se možná do vesnice zatoulal vlk.

„Cože jako cože?“ ptám se a kroutím hlavou. Občas prý prostě vlci zabloudí k vesnici, občas roztrhají nějakou tu ovci nebo kozu. To se dozvídám teď, ráno? Proč mi to neřekli v noci? Prý je to nenapadlo. Ale nemám se prý bát. Naposledy vlk někoho roztrhal v zimě. Od té doby nic. Mě to tedy moc neuklidnilo a je fakt, že od té doby jsem již radši venku nespal. 😊 Mimochodem jsem vstával v půl osmé, což je pro mě neuvěřitelně brzo. Místní ale v tu dobu pomalu již obědvají (to je samozřejmě nadnesené, ale je fakt, že ty pohledy, když jsem se konečně vyhrabal ze spacáku, stály za to. Pár hodin jsem se motal v horách kolem vesnice, jenže se naplno projevilo to, co mě pronásleduje již více jak měsíc, a sice nekončící průjmy a bolesti břicha.

Bohužel nezabírají mi žádné prášky, a že jich s sebou mám, vždy se to na pár dní zlepší, pak zase zhorší. To je ale součást cestování. Prostě se tomu neubráníte a v podstatě v horách nemáte na výběr. Buď využijete pohostinnosti místních a neumřete hlady, jenže nevíte na kolik stupňů se vařila voda na čaj nebo polévka. Jak staré je to maso, co vám právě servírují v polévce nebo co plave v řece, ve které si čistíte zuby. O čištění zubů jsem psal, když jsem byl ve Fánských horách. V podstatě jakákoliv hygiena se tu setkává s obrovským údivem. „Cože? Ty si chceš večer čistit zuby? A ty si je chceš čistit i ráno?“ Přesně to čtu z tváří místních obyvatel. A to nemluvím o tom, že si chci třeba před jídlem umýt ruce. Tekoucí voda v domech prostě neexistuje. Záchody jsou mnohdy společné pro několik domů nebo rovnou půlku vesnice a samozřejmě se jedná jen o vykopanou díru, kolem které je postavená budka. Se svou ranní a večerní hygienou jsem prostě za podivína a vždy se snažím někam zašít, aby na mě osazenstvo domu, nebo alespoň děti, nekoukali, jako že co to ten kluk z Československa děla? Mimochodem, ještě jedna malá vsuvka. Určitě si spoustu z vás řekne, že si tedy mám koupit jídlo v marketech? Bohužel, když už ve vesnicích nějaký ten market je, a že většinou není, tak je zboží poněkud jednotvárné. Sušenky, cukr, mouka. Když máte štěstí tak stará konzerva a olej. Místní potraviny v marketech nenakupují. Vše si totiž vypěstují sami. Chléb v marketu nekoupíte, protože si jej každá rodina peče sama, vodu tu nekoupíte, protože proč balenou vodu, když je všude nějaký ten potůček nebo řeka, že? Člověk je s jídlem tedy odkázán na to, co mu jako pocestnému dají místní anebo může dokola jíst staré sušenky, které si koupí v marketu.

Chtěl jsem původně ve vesnici zůstat ještě den, jenže se mi vážně udělalo tak zle, že jsem jen za ráno byl asi pětkrát na WC. Mimochodem, když se místním zmíním o tom, že mám bolesti břicha nebo průjem, tak na mě také koukají jako na princeznu. „Ty máš průjem? A to je jako problém?“ ptá se mě můj „kouzelný dědeček“ který mě do vesnice Jezew zavedl. Bohužel začínám cítit oslabení, nemám vodu, nemám kloudné jídlo, a tak volím pomalý přesun dolů do údolí, kde doufám, alespoň někdo pojede a doveze mě do města. Cesta mi zabere pět hodin, ale jdu krásnou horskou krajinou, kterou jsem již večer neviděl, protože byla tma. Hned jak jsem přešel poslední most přes řeku, tak jsem měl štěstí. Jelo auto, do kterého jsem si skočil a nechal se odvést do hlavního města Horního Badachšánu, kde jsem se dva dny dával dohromady. Ne že bych průjem vyléčil, ale člověk si zvykne na všechno 😊

KDYŽ NAJDEŠ ANDĚLA

Myslím, že to už je ohraná písnička, ale některé příběhy, co zažívám na své cestě, to prostě nevymyslí ani scénárista z Hollywoodu. Po dvou dnech snažení se vyléčit jsem nabral trochu sil a vydal se opět stopovat. Můj cíl byl… Vlastně ani jsem neměl cíl. Jen jsem si stoupnul k silnici a čekal co bude. Když jsem tak jel s dvěma chlapíky v autě, tak jsem na mapě zbystřil starodávnou pevnost Kafir Qala, tak jsem se jí vydal prozkoumat. Vyskočil jsem tedy ve vesnici Bogev a kráčím si to k pevnosti. Viděl mě stařík, co bydlel kousek od pevnosti, a ptá se, kam jdu. A je to tu zase. Ta pamírská ochota. Než stačím vše vysvětlit už sedím na čaji a popisuji svou cestu z Evropy až sem. Po čaji mě pán ukazuje cestu nahoru na pevnost, která byla postavena někdy mezi sedmým a devátým stoletím. Nejdříve sloužila na ochranu místního chrámu ohně, poté jako klasická pevnost chránící nejbližší okolí. Spíše než pevnost mě zaujaly zdejší výhledy do údolí. Čeho si na Pamíru všimnete, že prostě každý kousek úrodné půdy se snaží místní využít na pěstování plodin, z kterých pak v zimě žijí. Většinou jsou to brambory. Občas tak políčka najdete na velmi krkolomných místech, ale v převážně kamenité krajině se opravdu musí využít každý kousek zeminy.

Nevím z čeho, ale najednou mě neuvěřitelně začala bolet hlava. Takový rychlý nástup migrény jsem snad v životě ještě neměl. Ušel jsem asi kilometr od pevnosti a najednou jsem samou bolestí hlavy úplně přestal vidět. Párkrát jsem se vyzvracel a totálně vyčerpán s mega bolestí hlavy jsem se v parku svalil pod strom. V tu chvíli jsem chtěl umřít nebo si nechat useknout hlavu. Opravdu tak rychlý nástup bolesti, a hlavně takovou intenzitu, to jsem snad ještě nezažil. Chvilku po tom, co jsem si vzal první prášek ke mně přišla jedna paní a ptá se, jestli nepotřebuji pomoci. Přes tu bolest jsem ji ani neviděl, tak jsem jen odvětil, že mě bolí hlava, ale že to bude dobré, že jen potřebuji chvilku ležet ve stínu a spát. Paní se nenechala odbýt a nabídla mi, že můžu jít k nim domů a tam se vyspat. No řekněte, pomohl by takhle někdo někomu v Česku, kdyby ho viděl ležet v parku na zemi? Já si myslím, žen ne. Tady jsem v Horním Badachšánu, tady si prostě lidé pomáhají. S vypětím posledních sil jsem ušel asi sto metrů k domu a tam se doslova svalil na připravenou matraci s polštářem.

Spal jsem asi dvě hodiny a popravdě vůbec nevím, co se během té doby dělo. Kdyby mě chtěl někdo okrást nebo znásilnit, ani o tom nevím. Prostě jako bych na dvě hodiny umřel. Jenže co následovalo potom, to bylo opravdu jak z nějakého filmu. Když jsem se pomalu probíral, a ještě pořád viděl rozmazaně, zjevil se vedle mě anděl. Nebo alespoň tak na mě působila dcera paní, která mě pozvala k sobě domů. Jak jsem ležel, tak najednou vedle mě seděla krásná Pamířanka a připravovala pro mě čaj a skvělou angličtinou, a hlavně jemným hlasem, se mě ptá, co pro mě může udělat. Bylo to jak v nějakém filmu. Ještě chyběla ta romantická hudba v pozadí. Pomalu jsem přicházel k sobě a nemohl uvěřit tomu co se děje. Jsem v ráji nebo kde jsem? Vezměte si tu situaci. Před chvílí doslova umíráte bolestí hlavy pod stromem v parku a najednou se o vás stará krásná hnědooká slečna s perfektní angličtinou, takže jí můžete vysvětlit, že nejste nějaký bezdomovec z Afghánistánu, ale prostě jen kluk z Česka, co ho šíleně rozbolela hlava. Naima, tak se slečna jmenovala, je dvaceti tří letá čerstvá absolventka univerzity a žije s maminkou (ta paní co mě vzala k nim domů), sestrou a prarodiči v malé vesnici uprostřed Pamíru.

Od té chvíle, kdy jsem konečně přišel k vědomí, jsme spolu strávili hodiny a hodiny povídáním. Já se tak mohl dozvědět více o životě pamírské dívky a pro Naimu bylo zajímavé, jak se žije u nás v Evropě. Například věděli jste, že dívky tady na Pamíru nesmí se svým budoucím mužem před svatbou žít ani mít sex? V den svatby si potom nevěsta zabalí svou matraci, deku, polštář a pár věcí (kterých ale zdejší lidé stejně moc nemají) a na měsíc se stěhuje k rodině muže. Když jsem u té matrace. Na Pamíru nejsou postele. Celá rodina spí na matracích, které jsou vlastně rodinným bohatstvím. Ráno se vždy naskládají na kupu, večer se zase rozhodí. Každý tam, kde se mu zlíbí. Skříně tu také nenajdete, jen jakési truhly, kde lidé mají těch svých pár kousků oblečení. Mimochodem, zde prostě žije pod jednou střechou několik generací dohromady. Po měsíci se novomanželka vrací na měsíc zpět ke své rodině a potom už napořád žije se svým mužem. Tak to tedy bylo v minulosti. Postupně jsem na cestě potkal i lidi, kdy prostě žena žije se svými rodiči v jedné vesnici a muž se svými rodiči v jiné vesnici a potkávají se jen někdy. Když místním vysvětluji, že u nás je to bráno spíš jako hanba, když dospělý muž nebo žena žijí s rodiči, kroutí jen nevěřícně hlavou. Opět jsem za podivína, když jsem vysvětloval, jak jsem žil v Praze sám v pronajímaném bytě. Nejenom Naima, ale i jiní, které jsem pak potkal, nechápou, proč jako si byt pronajímám. Oni ani nechápou co je to byt. Tady má každý dům. Ten si postaví z kamení, které je v okolí a v něm se žije. Žádné daně za půdu, za stavbu, žádné další platby. Prostě jednu postavíš dům a už nikdy nic neplatíš.

Když Naimě vysvětluji, že u nás máme toalety a sprchu v domě, opět nechápe. Na Pamíru, ale vlastně skoro všude ve střední Asii, jsou suché toalety několik desítek metrů od domu. Sprcha není vůbec, nebo jen jakási hadice s vodou. Je pro mě ale záhadou, jak vždy všichni chodí upravení a čistí. Jediný já smrdím, jak kdybych právě dokončil fotbalový zápas a oblečení mám špinavé, protože jsem skoro měsíc nepotkal pračku. Naima mi nabízí, že mi vypere a připraví koupel. To odmítám, už takhle se cítím blbě, že jsem se v podstatě nějak vetřel k nim do rodiny, do které jsem ale tak nějak zapadl. Odpoledne přišel dědeček, s kterým jsem také zabředl do konverzace. Například si tady všichni pamatují Československo kuli obuvi, kterou jsme sem prý za „Sajuzu“ dováželi. Děda chodí každý den osm kilometrů do hor na pole pracovat a je mu sedmdesát tři let. V životě nebyl u doktora. Nechápu a kroutím hlavou. Ta horská krajina a tvrdý život v horách asi dělají svoje a všichni jsou tu zdraví. Jak se později dozvídám, Naima má ještě tři sestry. Dvě sestry žijí v Dušanbe, jedna sestra žije s Naimou, maminkou, babičkou a dědečkem. Tatínek před pár lety umřel. Takže má celou rodinu na starosti dědeček. Celá rodina každý den pracuje na poli, stará se o dobytek atd. Bratr zemřelého otce pracuje v Rusku a rodině posílá peníze. Toto je tak neuvěřitelný život, že prostě nechápu, jak si rodina pomáhá, jak všichni drží spolu.

Moje bolest hlavy konečně odezněla a myslím, že na to měl velký vliv líbivý hlas Naimy a její hnědé oči. Večer se ve vesnici konají oslavy a Naima musí jít do místního „kulturáku“ pomáhat s přípravou. Nabízím, že půjdu taky, chci nějak splatit tu ochotu. Jdeme tedy vesnicí, povídáme si anglicky a já vidím ty pohledy všech místních. V přísně tradiční společnosti je takováto procházka s dívkou po vesnici něco nevídaného a když večer jdeme na slavnosti, už celá vesnice ví, že Naima se baví s nějakým cizincem, a dokonce dneska spolu šli po vesnici a smáli se. A já se směji tomu, jak je to všude na světě stejné. Prostě drby se nikdy nikde neudrží. Před slavnostmi je čas modlitby a Naima za ženskou část vesnice předčítá verše z koránu. Je to prý obrovská čest a celá rodina je na ní pyšná.

U náboženství se ještě chvíli zastavím. V minulém článku jsem popisoval, kdo jsou Ismáílité. Jedná se o větev šíitského islámu, která je v Horním Badachšánu rozšířená. Co je pro mě zajímavé, tak zatím co u nás mladí nemají o křesťanské víře ani ponětí, tak skoro všude na mé cestě potkávám mladé lidi, kteří naopak v boha věří. O to víc v postsovětských zemích. Mladí nachází cestu k bohu mnohem více, než jejich rodiče a prarodiče, u kterých se to Sovětům podařilo potlačit. Naima mi vysvětlila vše o místním duchovním vůdci Aga Khan (také jsem psal v minulém článku) a jak jsem psal výše, je pro ni ohromná čest, že může na slavnostech číst verše z koránu právě ona. Postupně nabývám dojmu, že ta holka je vážně anděl. Nejenom jak se o mě hezky celý den stará, ale možnost číst verše při společné modlitbě celé vesnice získala za to, že pomáhá místním dětem se učit anglicky, malovat atd.

Já jsem s maminkou Naimi přišel až po modlitbách a bylo to něco, jako když vážně do té rodiny patřím. Celý sál se samozřejmě otočil, když viděli, že jsem s Naimi maminkou a když se posléze s námi Naima přišla pozdravit, viděl jsem na očích místních, že to už berou jako hotovou věc. Jako by si všichni řekli: „To je ten Naimi nastávající“. 😊 Další zajímavost. Na slavnostech seděli odděleně muži a ženy. Já si v davu rychle našel mávajícího dědečka Naimi, který mi držel místo. Rychle jsem se pozdravil se všemi okolo a mohl se nerušeně věnovat hudebním vystoupením a tradičním pamírským tancům. Prostě něco, co normální turisté nemají šanci vidět a já, díky své bolavé hlavě, a ochotné rodině, mohu toho všeho být součástí.

Byl to náročný den, takže jsme na sebe asi v deset večer s dědečkem mrkli a potemnělou vesnicí se vydali domů. V Pamírských vesnicích totiž není veřejné osvětlení, na cestu nám ale svítil měsíc. Pomal jsem se uložil ke spánku, když v tom se najednou otevřely dveře a v nich Naima. Krásná, veselá pamírská slečna, která mě prosí, jestli si semnou může ještě chvilku povídat. To prostě nešlo odmítnout, a tak zatím co celá rodina již šla spát, my si povídali asi do tří do rána. O všem, o tom, jak celá rodina Naimě opakuje, že by se měla vdát, protože je jí dvacet tři a je už stará a o tom, jak Naima nechce, protože muži v Tádžikistánu mají ženu jen na to, aby jim plodila děti s starala se o ně. O tom, jak by chtěla najít slušnou práci a pomoci tak rodině, ale i o tom, jak by chtěla cestovat. Budu se opakovat, ale uprostřed pamírských hor jsem potkal anděla a kdyby to bylo v Hollywoodském filmu, tak teď bude následovat střih a záběry naší pamírské svatby s titulky „… a žili šťastně až do smrti.“

Účelem mojí cesty ale není oblbovat hlavu slečnám. Špinavý, s průjmem a málem odpadlou hlavou nejsem zrovna ideální partie, ale bylo pro mě úžasné moci si s někým po dlouhé době popovídat jinak než rusky, a hlavně se dozvědět něco více o životě tady v horách, na Pamíru. Tak daleko od života tam u nás, ve středu Evropy, kde si sice rádi na vše stěžujeme, ale kde se máme jak králové a královny a ani si to neuvědomujeme. Naima mě ráno přemlouvala, ať u nich ještě několik dní zůstanu. Přidal se i dědeček i maminka. Nevím, do jaké míry to byla slušnost nebo to mysleli vážně, ale já musím pokračovat dále. Za pár dní mi končí víza, a ještě chci něco z Pamíru vidět. Nabídl jsem se ale, že rodině pomůžu se sekáním trávy. Nakonec jsem s nimi strávil ještě celé dopoledne, ale místo sekání jsme skoro celé dopoledne opět s Naimou propovídali. Prostě když si s někým sednete, je těžké přestat mluvit.

Zde bych ukončil první část svého cestování po Horním Badachšánu. Jak jsem zmínil v nadpisku, je pro mě tato část světa zatím asi největším překvapením, které jsem na své cestě zažil. Spousta lidí profrčí Pamír v autě nebo na motorce, aniž by si řekli slovo s místními. Já jsem velmi rád, že jsem se vydal Pamír prozkoumat pěšky. Jak můžete vidět, tulákovy z Česka místní neotevírají jenom dveře do svých domovů, ale i svá srdce a toho si vážím nejvíce.

Mimochodem, rodinou Naimi ta lidská dobrota na Pamíru nekončí a v podstatě každý den mám slzy v očích z toho, jak jsou lidé na Pamíru úžasní. Nyní si dám pár dní odpočinek, protože jsem za poslední dny toho hodně v místních horách nachodil, hodně vypil a moc nenaspal. O tom ale zase až příště.