31. července 2019

HORNÍ BADACHŠÁN – RÁJ NA ZEMI (část 2.)

Myslím, že o Horním Badachšánu bych mohl napsat tři knihy stejně by to bylo málo. Těch příběhů, co tady zažívám každý den je tolik, že si je ani nestačím zapamatovávat, a ještěže si vše fotím, protože díky tomu si alespoň připomenu, co se vlastně dělo.

Největší zásluhu na tom všem má, že jsem se prostě rozhodl více chodit pěšky. Ano mohl jsem si vybrat rovnější krajinu, protože jako kluk Pardubic nejsem na hory moc zvyklý, ale co se dá dělat. 😊 Pamír jsou prostě nádherné hory a já nelituji toho, že se tu motám bez plánu pěšky už více jak tři týdny. Vysloužím si tím sice vždy nevěřící pohledy nejenom místních, ale i turistů, které potkám, protože většina z nich to tu profrčí autem za týden, a to jedou až z Oše v Kyrgyzstánu.

V minulém příběhu jsem se poněkud rozvášnil o dívce jménem Naima. Nebylo to mým úmyslem, ale chtěl jsem vám více přiblížit s jakými lidmi se na cestě potkávám. Kdo by to čekal, že uprostřed Pamíru narazím na tak chytrou, a hlavně dobrosrdečnou holku?

Když jsem se rozloučil s rodinou Naimy, vydal jsem se opět na hlavní silnici. Ještě před tím jsem si šel do marketu koupit něco k jídlu. Výběr byl opět „monstrózní“. Sušenky, čokolády, prací prášky, vodka. Opravdu buďme rádi za to, že u nás máme přeplněné obchody. Jak já bych si dal třeba anglický rohlík z Alberta nebo nějakou bagetu na benzince. 😊 Koupil jsem si aspoň trochu vody a sedl si na schody před marketem, že si chvíli vstřebám myšlenky. Jenže, ještě než jsem usedl, už na mě volá pán, jestli nechci někam svést. Takhle to mám na Pamíru pořád. Někdo vidí kluka s batohem a hned mu chce pomáhat. Nevím čím to je, když jsem se opět bavil s nějakými jinými turisty, tak si mi postěžovali jak je pro ně Pamír drahý. Jedna holčina platila za deset dní cestování po Pamíru 1800 EUR. Koukal jsem na ní jak na zjevení. To je můj rozpočet na pět měsíců. A to prý ještě je ta levnější varianta. O pár dní později jsem potkal skupinu německých cyklistů, které stály dva týdny na Pamíru 5000 EUR. Totální NESMYSL. V zemi, kde je důchod tisíc korun, platit takové částky za cestování?

Popravdě, já si rvu vlasy, když utratím víc jak sto korun za den. Ale každý svého štěstí strůjcem. Mě baví být tulák, zarostlý, špinavý, sedět na schodech před marketem a pozorovat život. Nakonec jsem skočil k pánovi do auta a jelo se. Dali jsme se do řeči a z pána vypadlo, že je v Dušanbe podnikatelem, ale narodil se v malé vesnice uprostřed Pamíru a jede tam teď za rodinou. Bylo vidět, že nějaký ten kapitál asi má. Nové auto, stylové oblečení, a hlavně prostě na lidech, co mají peníze a dobré srdce, to poznáte. Na nic si nehraje. Zmínil jsem se, že jsem spal minulou noc u jedné rodiny. Stačilo pár slov a hned věděl. „Jo ty jsi ty ten kluk od Naimy?“ Ne tady se prostě nic neutají 😊 Jak jedeme krajinou, já se rozplývám nad tím, jak krásný Pamír je, a pán je evidentně potěšen tím, že se mi u nich libí, že netrvá dlouho a zve mě k jeho rodině na oběd. U minulého příspěvku se v komentářích strhla malá šarvátka o to, že místní lidi využívám a jestli to mám za potřebí. Ne nemám to za potřebí, ale co chcete dělat, když s někým sedíte v autě, hezky si povídáte a on vás pozve k sobě na oběd? Mám vyskočit za jízdy z auta? Mám mu stokrát odmítnout? Zajímal by mě váš názor. Nikdy se nestalo, že bych za někým přišel a vecpal se k němu na oběd. Vždy to vyplyne z konverzace a já osobně to beru jako odměnu za to, že s lidmi jednám jako se sobě rovnými a nehraji si na nějakého machra z Evropy.

Když poobědváme skopové maso, brambory, meloun, chléb, hodně zeleniny a samozřejmě čaj, tak se mi omlouvá, že mě nemůže odvést dále. Kroutím hlavou a říkám, že spíš já bych se měl omluvit za jejich zdržení „Jsi host, my se o hosty staráme“ odpovídá. Loučíme se a já jdu podél silnice. Uprostřed Pamíru si užívám nádherné výhledy na okolní zasněžené hory. Opět procházím malé vesnice, opět mě každý zve na čaj anebo mi alespoň milá slečna hodí z obchodu čokoládu. Pozvání s úsměvem a vysvětlením, že jsem před chvíli byl pohoštěn, odmítám. Do Horního Badachšánu se zamilujete ani nevíte jak a když se teď blíží čas mého odjezdu do dalšího státu, mám obavy, že už se mi nikdy nebude nikde tak líbit jako tady. Ale ty samé obavy jsem měl i když jsem odjížděl z Íránu, a přeci se takové místo, které mě totálně uchvátilo, našlo. Jedno vím jistě. Sem se ještě vrátím!

Když jsem si tak šel krajinou, slyším troubení a zastavuje u mě auto. Lámanou angličtinou se mě kluci, uvnitř sedící ptají, jestli nechci někam hodit. Rusky odpovídám, že možná kousek se s nimi svezu, jestli to nevadí. Narazil jsem na tři hlídače přírodní rezervace kolem jezera Bulunkul, kteří jedou na svou dvou týdenní směnu. Vezou si tedy v autě plno potravin, ale i alkoholu, aby jim těch čtrnáct dní rychle uteklo. Je vidět, že jsou kluci ještě nevyřádění, je jim všem kolem dvaceti pěti let. Když se zmíním, že je mi o deset let více jak jim, kroutí hlavou. Popravdě, čeho si na Pamíru rychle všimnete, jak má zdejší těžký život vliv na lidský organismus. Místní mají vrásky tak o dvacet let dříve, než my v Evropě, a tak člověk, kterému je třeba stejně jako mě, vypadá na padesát. Nemluvě o ženách, které mají za sebou porod pěti a více dětí, jedné paní jsem tipoval tak šedesát a bylo jí teprve čtyřicet. Prostě život tady v horách na konci světa není lehký. Mladé holky ale vypadají hodně dobře. 😊 Kluci využívají toho, že mají v autě turistu, na které prý holky letí (nic o tom nevím) a tak po cestě, když vidí nějaké místní „děvušky“ že chtějí někam svést, je hned nakládají do auta. Co na to, že v autě pro čtyři lidi nás jede třeba osm a všichni si tak nějak sedíme na klíně. Sranda musí být. Když se den přelomil do pozdního odpoledne využíváme jeden z horkých pramenů, kterých je po Pamíru desítky, a dáváme si v bazénu horkou koupel v přírodní vodě. Je to úžasná relaxace.

Nakonec se nechám vyhodit ve vesnici Jelondy, která je právě pro své minerální prameny proslulá a také je to poslední vesnice, před vysokohorským průsmykem Koitezek, který si ale chci dát až druhý den. Večer se na ubytování, které poskytuje místní rodina, potkávám se dvěma Francouzi, kteří jedou už sedm měsíců z Evropy na kole. Normálně se s turisty moc nebavím, protože kdybych se chtěl bavit s Francouzi, jedu do Francie. Raději si popovídám o životě s místními. Ale přiznám se, že s chlapci jsme si sedli a u večeře si hezky popovídali. Opět narážíme na věk. Klukům je dvacet pět a na podzim dokončili univerzitu a před tím, než začnou pracovat, prostě chtěli vidět svět. Nevím, postupně si začínám myslet, že když jsem se ve třiceti pěti letech sebral a vydal se s batohem toulat světem, že to asi není úplně normální. Mě to ale normální přijde a nikdy bych se svého snu o cestování nevzdal. Narazili jsme také na to, že kluci prý dojedou do Kyrgyzstánu, a to bude konec jejich cesty. Jsou prý už unavení a zřejmě narazili na maximum svých možností. To já si přijdu, že jsem stále na začátku a za pár dní mě čeká úplně nová kapitola mých cest, ale to zatím předbíhám.

Ráno se s Francouzi loučím a jdu si opět podél silnice tak krásnou krajinou, že si užívám každý krok, který mohu po Pamíru projít. No a když mě bolí nohy, tak si prostě mávnu na jeden z projíždějících kamionů. Místní část Pamir Highway totiž vede přímo do Číny, je to v podstatě jediná možná cesta pro tádžické kamiony, takže jich tudy za den projede docela dost. Z devadesáti devíti procent jsou prázdné a z Číny se vrací plné. Řidič mě odveze jen pár kilometrů, ale pomohl mi alespoň vystoupat do průsmyku Koitezek do výšky 4270 metrů nad mořem, což je pro mě zatím nejvyšší místo, kam jsem se ve svém životě dostal pěšky/stopem. Konečně mohu použít svou zimní bundu. Pěkně tu fouká a je zima. Zimní bundu s sebou tahám několik měsíců jen kuli Pamíru. Tak nějak jsem tušil, že tu bude zima, a i když jsem jí chtěl kolikrát zahodit (třeba v Dušanbe bylo kolem čtyřiceti stupňů), stále jsem si jí nechal a konečně ji mohu využít.

Krajina v průsmyku připomíná měsíc. Nic tu neroste, všude jen plno kamení a v dálce vysoké zasněžené hory. Pik Karla Marxe a Pik Engelse, které vidím, patří k nejvyšším horám v okolí a dosahují výšky šest tisíc pět set metrů. Nádherná podívaná. Najednou u mě zastavuje velké auto a z něj vyskakuje mladá sympatická Němka. „Chceš někam hodit?“ ptá se mě a ukazuje, ať si skočím do auta. Slečna jezdí po Pamíru a baví se s místními a zkoumá terén a píše doktorskou práci o globálním oteplování. Skáču do auta a cesta krajinou tak příjemně utíká, protože to, o čem píše, je velmi zajímavé téma a je radost se bavit s lidmi, kteří rozumí tomu, co dělají. Hodina jízdy uplyne jako nic a já slečně ukazuji, že mě může zastavit. Chci totiž pokračovat do vesnice Bulunkul u stejnojmenného jezera. Vesnice je asi patnáct kilometrů od hlavní cesty a já si chci užít tu okolní nádheru. Chudák holka na mě kouká jak na zjevení a ptá se, jestli jako opravdu chci vyhodit tady ve výšce více jak čtyři tisíce metrů uprostřed ničeho?

Jestli mě na Pamíru něco baví, tak ta úžasná samota. Jen já, neuvěřitelná příroda a vítr ve vlasech. Ta volnost je k nezaplacení. Vydám se tedy pěšky do vesnice a tajně doufám, že pojede kolem nějaké auto. Nakonec jede, ale až za tři hodiny chůze, kdy už jsem skoro ve vesnici. 😊 Jestli si někdo stěžuje na to, jak žije v Česku, poslal bych ho za trest do Bulnkul. Vesnice s asi padesáti domy uprostřed pouště je opravdový konec světa. Tady jsem ve výšce skoro tři tisíce šest set metrů a osobně nechápu, jak tu někdo může žít. Přesto tu lidé žijí, v zimě jsou prý třeba několik měsíců totálně odříznutí od světa, protože cesta zapadne sněhem a nikdo jí neupravuje. Odměnou za tu samotu je obyvatelům naprosto překrásná horská krajina, čistá voda, čistý vzduch a místní se shodují na tom, že jim vlastně ani nic nechybí.

Na ubytování potkávám asi sedmdesáti letého pána. Je to turista z Jižní Afriky, který vždy jednou za rok sbalí svůj batoh a vydá se prozkoumat nějakou část světa. Když prý byl mladý také stopoval světem. V sedmdesátých letech projel například Blízký Východ. U Večeře zabředáváme do debaty. Strašně mě zajímá, jak se cestovalo v době bez internetu a chytrých telefonů a popravdě mu i trochu závidím. V dnešním světě je vše tak lehké a občas mi přijde, že cestování ztrácí kouzlo. Já si to kouzlo dovedu udělat a užívám si to, že chodím po malých vesnicích, nemám třeba týden internet a stejnou dobu se nemyji. Oblečení jsem pral naposledy před měsícem, což ve chvíli, kdy mám jedny rifle, tři trička, a stejný počet spodního prádla, ze mě nedělá zrovna atraktivního šviháka lázeňského. 😊

Možná se ptáte, jak v takové pustině vždy najdu ubytování? V podstatě by se dalo říct, že to je ta nejjednodušší věc na celém cestování. V každé vesnici je totiž rodina, která má v domě volný pokoj, nebo pokoje, který prostě pronajímá. Stačí se projít vesnicí a když vás někdo k sobě nepozve spát zadarmo, tak určitě najdete cedulky „guest house“ nebo „home stay“ a když nenajdete, najdou si vás místní děti, které běhají po vesnici a volají „Hello, home stay?“. Takové ubytování u rodiny není levná záležitost, tedy pro mě. Většinou stojí patnáct nebo deset dolarů s večeří a snídaní. Pro mě je to ale cena nepředstavitelná, a tak nastupuje smlouvání. Smlouvání je věc, co mě baví všude na světě. Jak jsem psal výše, většina turistů si mi vždy postěžuje, že je pro ně Pamír drahý. Například zmiňovaný pán z JAR platil za stejné ubytování jako já patnáct dolarů, já jen pět. Nevím, proč mě vždy tak sleví, ale nezlobím se. 😊

Ráno se u snídaně s majitelem guest house a turistou z JAR bavíme o tom, kam pojedeme kdo dál. Já zmiňuji, že bych chtěl do údolí Rosqala. Majitel ubytování se zasměje a drze se ptá, jestli jako stopem? No tak ne asi, jak jinak. Stopem anebo pěšky. Prý se mám připravit na to, že z té strany, z které chci do Rosqala jet já, nic nejezdí. Chci se s ním vsadit, že pojede a opakuji svou oblíbenou větu. KDYŽ TAM VEDE CESTA, TAK TAM DŘÍV NEBO POZDĚJI NĚCO POJEDE. Turista z JAR se nabízí, že jede stejným směrem a vyhodí mě alespoň u odbočky, a tak tedy jedeme.

Popravdě, cesta na Rosqala vypadá na mapě nádherně. Okolní vrstevnice slibovaly krásné výhledy, řeky, jezera a nevím co vše. Realita? Ta cesta tam prostě nebyla a jediné co mi jí dávalo tušit byl most přes řeku. Zasmál jsem se tomu, že tam asi zůstanu trčet pěkně dlouho a fotil si krajinu kolem. Když jsem si sedl na kámen u silnice, dával jsem si čas cca osm hodin. Kdyby něco do té doby nejelo, doběhnu do nejbližší vesnice (asi deset kilometrů) a tam přespím. Ještě jsem si ani nestačil ten kámen pořádně narovnat, aby se mi sedělo pohodlně, a zastavilo u mě velké terénní auto. „Hello, copak tu děláš a kam máš namířeno?“ ptá se mě řidič. Popravdě, nečekal bych ani v tom nejlepším snu, že ani ne pět minut od té chvíle, co mě předchozí auto na křižovatce vyhodilo, někdo pojede mým směrem, tak odpovídám s úsměvem, že jedu na Rosqala. Řidič se usměje a odvětí: „A jak dlouho tady čekáš? Na Rosqala nic nejezdí“. „Ani dlouho ne, asi pět minut, ale dávám tomu maximálně osm hodin, potom se na to vyprdnu“ odpovím a vracím mu úsměv.

„Dneska je tvůj šťastný den, naskoč si, já tam totiž jedu.“

Absolutně nechápu. Není tam cesta a před námi je jen jakýsi rozpadlý most. Navíc tak rychle jsem tu nikoho nečekal. S nevěřícím kroucením hlavou skáču do auta. Mám asi vážně štěstí, jak se následně dozvídám, tady po té silnici prý vážně nic nejezdí. Dokonce je prý oficiálně zavřená, ale můj řidič je horský průvodce, takže ví kudy jet. Víte, jak vždy říkám, že nechápu, jaké zajímavé lidi potkám? Tak dnes jsem měl opravdu štěstí. Můj řidič je totiž horský průvodce, a to jak v létě, tak v zimě. V létě vozí turisty po Pamíru a v zimě, kdy jiní průvodci nemají co dělat, opět vozí lidi po Pamíru, ale tentokrát lovce. Má totiž licenci na lov divoké zvěře, a tak s milovníky lovu jezdí po zasněženém Pamíru a loví. Shahdy (čti Šahdy) je skoro šedesáti letý chlápek, který od mala miluje zbraně, což se mu stalo osudným. Jednou si na lovu, ještě za „Sajuzu“, poranil oko. Doktoři mu nedávali žádné šance na záchranu, ale nějakým způsobem se dostal na operace do Východního Německa, kde mu během pěti operací dali oko dohromady. Mimo to má skutečně přehled o světovém dění, a tak řešíme vše od rozpadu SSSR, historii Hedvábné Stezky, až po současnou světovou politickou situaci. Co mě překvapilo, kolik toho ví o aktuálních problémech v Evropě, hlavně imigraci. Baví mě potkávat na cestách chytré lidi a Shahdy k nim rozhodně patří.

Mimochodem, budu se opakovat, ale jedeme tak nádhernou přírodou, že nestačím fotit a kamerovat a Shahdy mi trpělivě vždy zastaví, za což mu tisíckrát děkuji. Mimochodem jsem nezmínil, kam vlastně Shahdy jede. Jel totiž pro jednu svou zákaznici z Francie, která se vydala na dvoudenní trek kolem jednoho jezera. A pak, že já jsem blázen, když se motám sám horskými vesnicemi. Ta holka se vydala sama někam, kde ani vesnice nejsou. Když po asi třech hodinách jízdy přes řeky, potoky a hory, dojedeme do vesnice, kde má Shahdy sraz s Francouzskou, dáváme všichni čaj a já ten den potkávám už druhého zajímavého člověka. Francouzka jménem Elise totiž pracuje pro Lékaře bez hranic v Kábulu. Má na starosti komunikaci, a tak se pouštíme do debaty ohledně života ve válkou zmítaném Afghánistánu a za každou větou musím kroutit hlavou, jak tam jen ten život může zvládat. Nyní má deset dní dovolenou, a tak se rozhodla prozkoumat Pamír. Mimochodem, ve svých článcích jsem několikrát zmínil, že mi svět přijde strašně malý. Při rozhovoru s Elise se to jen potvrzuje. Holčina totiž zná manžela mé sestřenice, který také pro Lékaře bez hranic pracuje v Česku, dokonce se i osobně setkali. To prostě nevymyslíš, že uprostřed Horního Badachšánu potkáš někoho, kdo zná někoho z tvé rodiny. Mimochodem zdravím tímto Jan Böhm. 😊

Chtěl jsem se s Elise a Shahdy rozloučit, ale nabízí mi, že mě ještě kousek popovezou, tak se nechávám vyhodit o pár kilometrů dále u pevnosti Shochbuvath. Dokonce ani Shahdy nevěděl, že tam je a divil se, že tam chci vyhodit. Mě prostě baví se toulat a Rosqala, po tom, co jsme za celý den nepotkali ani jedno auto, se zdá být jako to správné místo na toulání. Loučím se a dále už jdu sám, kdybych věděl, že dále půjdu sám tři dny, možná bych se s nimi svezl dále. 😊 V Rosqala totiž vážně nic nejezdí. Když jsem si prohlédl pevnost šel jsem asi deset kilometrů a v tom se najednou ozve ohromná rána. Otočím se a za mnou se žene bouřka. Totální černý Mordor. V dálce slyším, jak začíná pršet a vidím, jak se z nebe valí jeden blesk za druhým. Hromy se v údolí neuvěřitelně rozléhají, a tak to vypadá, jako by mi někdo u ucha střílel z kanonu. Koukám do mapy, kde je nejbližší vesnice, abych se tam schoval. Sakra! Je to pět kilometrů, tak přidávám do kroku v bláhovém domnění, že bouřce uteču.

Nakonec to vše osud zase vyřešil za mě. Kde se vzala, tu se vzala motorka, a ne tak ledajaká. Stará sajdkára, na které jeli čtyři kluci. Už z dálky na mě mávají, ať si naskočím. Tak skáču a zároveň nechápu, jak se na starou motorku vejde pět lidí? O den později se jich ta vešlo sedm 😊 Klukům ukazuji mapu, že jsem našel asi deset kilometrů daleko guest house a jestli tam jedou. Kývají hlavou, ale jsou to lišáci. Nezavezli mě totiž do guest house, ale k sobě domů. Seskakuji z motorky a děkuji, že mě odvezli těch pár kilometrů od bouřky a loučím se, že půjdu do toho guest house. „Kam jdeš?“ ozývá se někde z dálky. Otec jednoho z kluků ke mně přiběhne a silou mě chytne za ruku. Odpovídám, že bude za chvíli tma a že se chci dostat na ubytování. „Nikam nejdeš, proč bys chodil na guest house, když můžeš spát u nás?“ Znovu se budu opakovat, ale jak se tomu chcete bránit? Jak se chcete ubránit někomu, kdo vás silou zavleče k sobě do domu, představí celé rodině a chce si s vámi povídat?

A tak si povídáme a hodně dlouho a než se stačím nadát, zřejmě celá vesnice ví, že je u nich nějaký turista. Za ten večer jsem napočítal celkem čtyřicet tři lidí, kteří přišli semnou prohodit pár slov a potřást si rukou. Čtyřicet třikrát jsem opakoval své jméno, odkud jsem a co vlastně dělám v zapadlé horské vesnici. Ještě vám přijde, že se k někomu domu vnucuji a že je to sranda? Oči mi padaly únavou, ale nemůžu prostě říct, že jdu spát. Poslední návštěva přišla v půl jedné v noci. Tady je to prostě normální, všichni se navštěvují, dveře se nezamykají, a tak když jsme seděli s mým hostitelem a popíjeli čaj, prostě vždy někdo bez klepání přišel. Někdo zůstal minutu, někdo pět, někdo celý večer. Celá vesnice je prostě jedna velká rodina. Každý někoho zná, každý je něčí strýček nebo teta nebo bratranec. A mezi tím vším se najednou zjeví tulák z Česka. To prostě nejde nechat bez povšimnutí.

Ráno se vstává opět brzo. Pan domácí je vzhůru už v pět ráno na modlitbu. Víru zdědil po svém otci, který spravoval zdejší mazár = islámské svaté místo. V Badachšánu totiž nejsou mešity, ale jen mazáry, které jsou obvykle označeny lebkou kozy nebo rohy. Tatínek mého hostitele byl v celém okolí proslulý duchovní, a dokonce se jednou dostal i do dokumentu, který tady natáčela BBC. Dožil se sto tří let, což v těchto podmínkách vidím jako malý zázrak. Po malé snídani, když celá rodina šla ven z domu, jsem předstíral, že si balím věci a nechal v kuchyni peníze. To totiž dělám vždy, když mě někdo pohostí. Místní by si od vás peníze z ruky nevzali, ale já se jim chci nějak odvděčit, takže vždy tajně nechám peníze někde viditelně, ale schované. Kdyby mě totiž viděli, že jim něco nechávám, jsou schopni za mnou běžet stovky metrů, aby mi to vrátili (to se opravdu stalo).Čekal mě nejnáročnější den v Rosqala, během kterého jsem ušel třicet čtyři kilometrů. Ve více jak třiceti stupních, s těžkým batohem na zádech, to považuji za pěkný výkon. Odměnou mi byla nádherná krajina a úsměvy místních dětí, ale i dospělých, které jsem za celý den potkal. Když se začalo stmívat, přišel jsem do malé vesnice Sindev. Nevěřil jsem vlastním očím, ale byl tam otevřený market. I když je to hodně nadnesené. Prodávali staré brambory, vodku, pár sušenek a něco jako čistidlo na boty. Koupil jsem si alespoň vodu a prodavače se ptám, jestli neví, kde bych mohl spát. Opatrně se mě ptá, odkud jsem, prý vypadám na Afghánce. To mě rozesmálo. Odpovídám, že z Česka a že jsem dneska ušel více jak třicet kilometrů a že nevím kde spát. Nejbližší guest house byl totiž dvacet kilometrů daleko, a to bych už totiž nedal. Majitel se chvíli zamyslí a odpovídá, že má nápad. „Máš rád vodku?“ ptá se. „Ale jo“ odpovídám a tuším nejhorší. „Vezmu vodku, zavolám ženě, ona něco udělá k jídlu, popijeme, popovídáme, můžeš spát u nás. Syn umí anglicky, aspoň si s tebou procvičí jazyk.“ Dobře přiznávám. Tady jsem si naběhl sám, že mě člověk pozval domů. Ale nepsané cestovatelské pravidlo praví, že když nevíš o žádném ubytování, zeptej se v obchodě, tam totiž vědí všechno.

Jak se později dozvídám, můj hostitel je starosta malé obce. Před pár lety nechal z evropských peněz vystavět most, který spojuje obě části vesnice, která je rozdělená řekou. I já se divím, že až tady, tisíce kilometrů od Bruselu na samém kraji světa, EU pomáhá. Bere tedy vodku, nějaké sladkosti a jde se k němu domů. Hádejte, co s vámi udělá pár panáků vodky, které vypijete po celém dni chůze rozžhaveným Pamírem? Totálně mě to položilo, ale to až potom, co odpadl můj hostitel, který mi v zápalu lásky k tulákovi z Česka začal nabízet ke sňatku svou krásnou dceru. Ta se samozřejmě červenala jak rajče. Starosta byl neoblomný, prý mi pomůže postavit dům. Tady totiž nikdo neřeší nějaký územní plán. Prostě chceš si postavit dům? Tak si vyber kde, kamení na stavbu je všude hodně, stačí pak jen natáhnout elektriku. Směji se tomu, ale on to asi skutečně myslel vážně. Když i starostova žena uznala, že má můj hostitel dost, zavelela ke spánku, což u mě trvalo asi sekundu, protože jsem po celém dni a půl láhvi vodky byl zmačkaný jak papír od sekané.

Ráno jsme se tomu oba zasmáli a s úsměvem si postěžovali, že nás oba nějak bolí hlava. Že by ta láhev vodky z předešlého dne? 😊 Opět jsem tajně nechal na stole nějaké peníze a vydal se vstříc dalšímu dni. Opět jsem šel skoro celý den, když konečně, po třech dnech jelo auto. Mladá rodina se vracela od prarodičů a hodí mě prý až do Khorogu, což je regionální středisko celého Horního Badachšánu. I když je příroda v údolí Rosqala krásná, a ještě bych mohl několik dní jít, byl jsem tak unavený, že jsem odvoz do města uvítal. Po více jak týdnu jsem si potom večer na guest house dal konečně sprchu. Konečně jsem se vyspal v posteli, nechal si po měsíci vyprat, a tak celkově se dal dohromady. Čekal mě totiž zlatý hřeb mého cestování po Pamíru, Wakhanský koridor. Můj dlouholetý cestovatelský sen, který jsem si chtěl užít naplno a k tomu budu potřebovat hodně sil.

Co říci závěrem? Jak můžete vidět v mých příspěvcích, každý den na cestě je něčím jiný. Každý den člověk potká zajímavé lidi, ať je to krásná Naima, průvodce s vystřeleným okem, obyčejný vesničan nebo holka z Francie pracující v Kábulu. Každý den je jiný a něčím zajímavý a já každý den děkuji osudu, že mě vždy zavane tím správným směrem. Hodně z vás mi píše, že byste chtěli také tak cestovat, ale bojíte se.

NENÍ SE ČEHO BÁT. Zajímavé příběhy na vás čekají na každém rohu. Stačí jen vzít batoh a vyrazit kam vás vítr zavane. Stejně jako mě zavál do Horního Badachšánu, ráje na Zemi!