30. října 2018

POTULOVÁNÍ SE ÍRÁNSKÝM KURDISTÁNEM

Když jsem před deseti dny jel do Íránu, tak jsem tady psal, že naschvál jedu sám. Hlavně kuli tomu, abych poznal místní lidi, což ve skupině více cestovatelů prostě nemáš šanci zažít. Nemáš ani šanci, když máš každý den naplánovaný program a jen se honíš za památkami. To, že si u někoho koupíš vodu nebo objednáš jídlo podle mě není poznání místních lidí. Ani v tom nejlepším snu by se mi ale nezdálo, co vše tady budu zažívat a jaké lidi v Íránu potkám. Příběh posledních dní prostě napsal sám život a žádná cestovka vám není schopná ho zprostředkovat. A i když jsem projel víc jak 70 zemí, tak už teď vím, že Írán je z nich ta nejlepší. 😇

V pátek jsem dojel k Naserovy do Hamedanu, kde jsem měl přes couchsurfing domluvené spaní. Naser bydli ve velkém domě s celou svou rodinou. Hostí lidi velmi často, protože v domě má velký byt jen sám pro sebe. V patře nad ním bydlí dále jeho starší bratr s rodinou a jeho rodiče. Strašně se mi líbí, jak celá Naserova rodina každý den jí dohromady. Snídaně, oběd, večere, prostě vše v rodinném duchu a když Naser u sebe někoho hostí, tak je host samozřejmě zván ke stolu. No ke stolu, to není totiž úplně přesné. V Íránu se jí na zemi. V domě není žádný stůl ani židle nebo postele.

Vždy, když je připravená večeře, tak se uprostřed obýváku rozloží velký ubrus a položí jídlo. Všichni si poté sednou dokola a jídlo si každý naloží ze společných mís a talířů na ten svůj. K večeři i obědu jsme většinou měli rýži, maso a zeleninu v různých provedeních. Ke snídani potom chlebové placky, máslo, med, vejce v různých podobách a samozřejmě čaj. Ten je nedílnou součástí každého jídla. Samozřejmě bych to nebyl já, abych se nedopustil nějakých společenských přešlapů. Takže jsem například pobavil Naserovu rodinu tím, že jsem kostkový cukr hodil přímo do čaje. Jeho maminka byla v lehkém údivu, protože nikdy nic takového neviděla. A jak se tedy pije čaj? Prostě do úst dáte cukr a přes něj potom čaj srkáte.

Dalšího přešlapu jsem se dopustil, když jsem chtěl pomoci s nádobím. Host nikdy nepomáhá, host si jen užívá pohostinnosti rodiny, do které je pozván. Chtěl jsem tak po dopití čaje a dojedení zákusků odnést do kuchyně nádobí, abych ukázal, že nejsem jen nějaká vyžírka. Všichni se divili, co to ten dvoumetrový potetovaný kluk dělá, protože muž nikdy v kuchyni nepomáhá. Muž pracuje a vydělává peníze. Mimochodem Naser je z rodiny, kde je 6 sourozenců (3 dcery a 3 synové). Naser jako jediný není ženatý, jinak všichni maji rodiny. Takže se třeba stalo, že na oběd bylo jiné osazenstvo, než na večeři. Jediný kdo se neměnil byl Naser a jeho rodiče. Naser je skutečně jeden z nejchytřejších lidí, co jsem kdy poznal. Vystudoval robotické inženýrství v Teheránu a ve volném čase si prostě jen tak sestrojuje roboty. Potom musel 2 roky na vojnu a po vojně šel studovat MBA v angličtině, protože ví, že bez AJ nemá ve světě šanci.

V sobotu jsme vyjeli na výlet do okolí Hamedanu a měli tak možnost povídat si úplně o všem. Zajímalo mě, proč Naser nemá žádnou přítelkyni. Krásných holek je v Íránu hrozně moc. Jenže, najít si v Íránu partnera, to není žádná sranda. Myslíte si, že je hlavně potřeba, aby se kluk a holka meli rádi? Jste na omylu. Nejdříve si musi porozumět samozřejmě chlapec a dívkou, dále samozřejmě musí byt shoda i v jejich náboženství. Také nemůžete randit a někým z druhého konce Íránu, ale musíte být ze stejného regionu, dále musíte být ze stejného etnika, mít stejné politické názory no a když todle všechno splníte, tak si dívku nebo chlapce dovedete domů a váš protějšek vám neschválí rodina. A to byl přesně případ Nasera. Rodiny si neporozuměly a tak byl po 3 letech konec jeho prvního a zatím i posledního vztahu.

Chtěl jsem u Nasera zůstat jen jednu noc, nakonec jsem zůstal dvě a v neděli ráno, i když nemusel, mi nabídl, že mě na motorce odveze asi 20km za Hamedan, kde se snadno stopuje směr na Kermanshah, dalšího města na mojí cestě. Kermanshah je v oblasti Íránského Kurdistánu a jak si pamatujete z Turecka, Kurdodové jsou fakt úžasné etnikum. Když jsem přijel do Kermanshahu, kde žije 800 tisíc lidí, tak jsem se jen tak motal po památkách a chtěl si najít ubytko. Z dálky jsem viděl krásnou budovu a chtěl jsem si ji z blízka vyfotit. Dojdu tam a jdu kolem vrátnice a už skoro fotím, když v tom na mě vyskočí hlídač.

No a tak jsem poznal Rezu. Reza studuje architekturu a při tom si přivydělává jako hlídač univerzity. To byla ta budova, co jsem si chtěl fotit. Konkrétně teologická fakulta Imama Chomejního, vůdce velké íránské revoluce a v podstatě hlavního strůjce moderního Íránu.

Reza neuměl anglicky ani slovo. Naštěstí existuje google translator, přes který jsme komunikovali asi hodinu. Byl jsem první cizinec, kterého kdy Reza poznal a bylo na něm vidět, jak je strašně nadšený. Bavili jsme se o té škole, o tom jak cestuji a spoustě dalších věcí. Mimochodem našeho prezidenta nezná nikdo, ale Pavla Nedvěda všichni😂⚽. Reza byl fakt super kluk a když se mě zeptal kde spím, tak jsem řekl, že zatím nevím a jestli nezná nějaký levný hotel v okolí. No a jako hlídač má Reza pod palcem celou školu. Nabídl mi, že nemusím platit a hledat hotel, ale že můžu spát v místní ubykaci, protože tam stejně nikdo není, kuli svátku Arba'een. Ten je v Íránu tento týden a během něj se na cestu do Iráckého města Karbala vydává vice jak 20 milionů šíitských muslimů. Mimochodem je to fakt velký svátek a žije jím celá země. V TV běží videa poutníků a jejich příběhy a směrem na východ země k Iráku v podstatě neseženete autobus, protože všechny jsou vykoupené a jedou do Karbaly. A to znamená, že je i prázdná škola, co Reza hlídá a já měl pro sebe celý pokoj. Prostě náhoda co nevymyslíš. Domluvil jsem se s Rezou, že si půjdu ještě projít město a přijdu zhruba za 2 hodiny.

Jak jsem slíbil, tak se také stalo. Po cestě z města jsem si mávnutím zastavil sdílený taxík, kde jsem opět byl prvním cizincem, kterého kdy viděli a řidič mě svezl zadarmo, popřál hezký večer a dal sušenky. Koukal jsem na něj jak blázen, protože všichni víme, co za existence jsou čeští taxikáři a než jsem stihl něco říct, řidič s úsměvem na tváři a slovy "baj, baj" odjel pryč. Šel jsem tedy na vrátnici za Rezou. Klučina byl strašně rád, že jsem zpátky a v TV zrovna ladil El Classico mezi Barcelonou a Realem Madrid. Mám se prý usadit a za chvíli bude večeře. Jaká večeře ptám se? No Reza zavolal totiž domů a jeho maminka nám dovezla večeři a k tomu také zavolal kamarádovi, který uměl suprově anglicky. No a tak jsme si tam tak večeřeli. Já, tulák z Česka, Reza, hlídač z Íránu, na telefonu jeho kamarád, který nám vše překládál a v TV běžel fotbal a bylo nám hej.

Zhruba kolem půlnoci jsem už fakt měl dost a tak jsme se dohodli, že jdeme spát. Ráno mě prý Reza vzbudí v pul 7, protože tam bude hodně lidí, tak abych se stihl omýt a zabalit, než přijdou. Říkal jsem si, že je to nějaký divný, že přeci je svátek a škola nefunguje, tak kdo tam bude, ale byl jsem fakt unavený, tak jsem si dal sprchu a šel spát. Ráno mě Reza vzbudil a mě konečně docvaklo o čem mluvil. Celý areál univerzity byl plný lidí. Už v 7 ráno tady totiž všichni běhali, cvičili ve venkovní posilovně a na vedlejším hřišti bylo asi 50 dam v pokročilejším věku, co cvičily aerobik.

Jak jsem se posléze dozvěděl, tak to se mladí studenti každé ráno věnují starším lidem a cvičí s nimi. Ve zdravém duchu je totiž zdravý duch, že? A tak jsem na těch posilovacích strojích viděl staré dědy, jak si tam cvičí v saku nebo prostě tak běhají, všichni jsou usměvaví a když mě viděli, tak se usmáli nebo zamávali a všímali si svého. Zas a znovu se budu opakovat, ale nevěřte tomu, co říkají na Nově v TV. Díky sankcím je možná Írán pozadu trošku technologicky, což se projevuje hlavně na vozech, ale osobně si myslím, že společnost je na daleko vyšší úrovni, než ta naše zkažená penězma.

Reza mě ještě zval k nim domů na snídani, ale já jsem chtěl co nejdříve vyjet z Kermanshahu směrem do hor. Po více jak týdnu ve městech jsem již vážně chtěl vyrazit do přírody a trošku se toulat a ztratit a kde jinde, než v Íránském Kurdistanu. Jsou zde totiž krásné hory a jedna vesnice zapomenutá v čase, kterou mi doporučil Naser. Sedl jsem tedy do taxíku a nechal se odvést na kraj města, odkud jezdily sdílené taxiky dál. Nakonec mi ale jeden z nich poradil, že mám radši jet autobusem, že je to levnější (zase, kdy vám todle řekne nějaký taxikář v Česku).

Měl pravdu. Taxi do vesnice Palangan stálo cca 20 korun (50 kilometrů). Já, jelikož mám hluboko do kapsy, jsem jel radši autobusem, což stálo 5 korun. 😂💰 Naskočil jsem tedy do autobusu, který by u nás neprošel technickou ani v roce 1950, a frčer směr Palangan. Bylo vidět, že se všichni znají a zdravili se, protože zas tolik lidí tady v těch horách nežije. Na mě koukali jak na zjevení a s úsměvem na tváři mě zdravili. Ženy pokynutím hlavy, muži podáním ruky a zvoláním "Salam".

Jakmile jsme se rozjeli, dostal jsem od jedné babičky, stejně jako celý autobus, chlebové placky a při konzumaci té dobroty si užíval krásné výhledy do okolí. Na oplátku jsem dal té babičce sušenky pro její vnučku, čímž jsem vzbudil zájem celého autobusu a automaticky mi začali nabízet kde co. Jablka, rajčata, zase chlebové placky, ale ne proto, aby ze mě něco dostali, ale proto, že to tady tak chodí. Ty se rozdělíš s náma, my zas a tebou a nevadí, že si nerozumíme. Úsměv mluví za vše. V takových chvílích mě vždy napadá, proč se u nás lidi pořád tolik mračí a tváří se, jak kdyby měli kolík v zadku? Tady ty lidi žijí na kraji světa, nic nemají, ale zároveň jim nic nechybí a i o to málo co mají se s vámi rozdělí.

Dojel jsem asi po hodině do Palanganu a hned mě k sobě zval jeden děda, že tam můžu přespat. Ještě jsem nevěděl jestli tam budu chtít spát, tak jsem se omluvil, že si nejdřív projdu vesnici a hory a popřípadě se k večeru vrátím. Opět jsem totiž dnes ráno vstal a nevěděl, kde budu spát večer. A to je na tom prostě to nejkrásnější. Ta svoboda, tu mi nikdo vzít nemůže a mě to tak náramně baví, že jsem si skoro jist, že návrat do normálního života už nebude nikdy možný. Chodim si tak vesnicí, která je ztracená na konci světa, až najdu zavřenou restauraci kousek za vesnicí. Sednu si tam na koberce a tak si polehávám a říkám si, že by to nebylo špatné místo na spaní i v noci, když najednou se kolem mě prožene smečka asi deseti psů.

Přiznám se, že s polodivokýma psama nechci mít nic společného. Naštěstí si mě nevšimli, ale v noci by mohli a tak se pomalu balím a jdu ještě kousek dál za vesnici se podívat co tam je. No a tak jsem poznal Amira, Yassera, Yussifa a Mahyara. Čtyři kluky, co studují na doktory a tady v Kurdistanu jsou na výletě, protože Mahyar odtud kousek pochází a když jsou teď ty dny volna, tak všichni jedou k Mahyarovi na návštěvu. Kluci umí super anglicky a DJ z Česka je pro ně samozřejmě atrakcí. Připojuji se k nim a jdeme se pár kilometrů za vesnici podívat na vodopády. Jdeme korytem řeky, stromy mají podzimní barvy, kolem jsou krásné hory a modrá obloha a s klukama je navíc fakt sranda a já se najednou cítím šťastný jako nikdy v životě. Po asi 2 hodinách se vracíme do vesnice a Mahyar mi nabízí, no teda spíš přikazuje, že odteď už se o mě postarají a že jedu s nima.

Co to znamená? Znamená to, že s nimi pojedu za jeho rodinou, budu u nich spát a prostě jsem odteď jeden z nich. Fakt nechci být nějaká vyžírka, ale ty lidi tady jsou prostě tak hodní. Vůbec jim nedělá problém vás pozvat domů. Samozřejmě odmítám, protože jim nechci kazit dovolenou, ale oni o tom ani nechtějí slyšet a tak se tedy nechávám ukecat a jedu s nimi do Marivanu, což je město odkud Mahyar pochází. Mahyar je Kurd a prostě odteď mi už nikdo nevyvrátí fakt, že Kurdové jsou ten nejmilejší a nejpohostinější národ na světě. S klukama je sranda a tak nějak se tady cítím jako doma. Zažitek umocňuje i krásná krajina Kurdistanu a tak každou chvíli stavíme kuli fotkám.

Vím, že našinec todle nikdy nepochopí. Tu lidskou dobrotu a to štěstí, že mohli potkat někoho z jiné země, protože sami cestovat nemohou. I pro mě je to super zkušenost, hlavně v tom směru, že tak mohu lépe poznat jak tu lidi žijí. Po cestě zastavujeme ještě na farmě, kde bydlí strýc a teta od Mahyara a dostáváme granátová jablka. Bože ta chuť, to nejde zapomenou. Za tmy dojíždíme do Marivanu, který leží 10 kilometrů od hranic s Irákem. Na Instagramu i tady na Facebooku mi píšete jestli se nebojím. Já ale vůbec nevím čeho se bát. Lidi si tu žijí své životy, je tu krásná krajina a já se tu cítím bezpečněji než doma. Jediné, čeho jsem se trošku bál, byli ti psi.

V Marivanu nás vítá rodina Mahyara, kterou tvoří maminka v domácnosti, tatínek, učitel v důchodu a sedmiletá sestřička. Povídáme si o všem možném, hlavně se jim snažím vyvrátit jejich zaběhnutou představu o tom, jak je to v a Evropě krásné, protože vím, že není. Samozřejmě řeč přijde i na politiku, o které se tatínek rozpovídal tak, že vedl asi půl hodiny rozhovor sám se sebou. 😂 Nesmí chybět ani společná večeře a kolem jedné hodiny v noci se pomalu ukládáme ke spánku. No a tady přijde čas na můj další společenský přešlap. Jak jsem psal výše, tak tady nikde nemají postele. Spí se na zemi na rozložené matraci, která se ráno opět zabalí a uklidí. Abych ušetřil mamince práci s přípravou postele pro mě, tak vytahuji svou matraci a spacák a chci si to v koutě rozhodit. Všichni se na mě koukají a ptají se jestli je všechno v pohodě a co se děje.

Říkám, že nic, jenom nechci, aby semnou měli nějakou starost. Kluci si mě berou stranou a vysvětlují, že je to vysoce neslušné odmítnout připravenou postel, protože tak dávám najevo svoje nerespektování hostitele a také tím naznačuji, že mají doma nepořádek a špínu a proto nechci v připravené posteli spát. To si samozřejmě nemyslím, protože doma mají naklizeno opravdu úžasně a tak přijímám místo, které mi maminka Mahyara připravila. Po celém dnu usínám jak miminko a nemůžu opět uvěřit tomu, jak si semnou osud zahrává. Každý den je jiný, každý den poznávám nové a úžasné lidi. Prostě musím říct, že MILUJU ÍRÁN. ❤️

Když se všichni druhý den probudíme, je již připravená snídaně a potom jdeme s klukama na nákupy. Po obědě vyrazíme na malý výlet za město k jezeru. Jelikož je sváteční den a jdeme do společnosti, tak si Mahyar bere sváteční oblečení, které na naše peníze stálo asi deset tisíc korun. Všichni Kurdové tady v této oblasti totiž chodí v těchto oblecích a já si jen říkám, jaká je to škoda, že už nenosí za opaskem dýku.

Večer mě kluci odváží na autobus a mě čeká 600 kilometrů cesta autobusem do Teheránu. Ještě mě přemlouvají, ať s nimi zůstanu pár dní, ale já se už opravdu musím posunout zase dál. Na nádraží se loučíme a přiznám se, že to na mě hrozně dolehlo, že i nějaká ta slza ukápla. Někdy prostě někoho znáte pár hodin, ale přijde vám, jako když ho znáte celý život. No a to byla přesně tadle situace s klukama, které bych nikdy nepoznal, kdyby se v Palanganu kolem mě neprohnala smečka divokých psů. 🐶🐕

A tak si tak sedim v autobuse, který zastaví na odpočívadle. Všichni se vyhrnou ven a tak jdu taky a dám si aspoň čaj. Sedím si tam s čajem a najednou mi klepe na rameno starší paní. Nerozumím jí samozřejmě ani slovo a než ji stačím vysvětlit, odkud jsem a co dělám, přijde její manžel a donese tašku plnou jídla. Paní mě stáhne na židli a do ruky mi dá sandwich a na talířek rozhodí zeleninu a ovoce. Snažím se odmitat, ale co je mi to platné, když jsem v Íránu, v zemi, kde je blaho druhého víc, než cokoliv jiného. Snad jim budu mít šanci na další zastávce také něco koupit.