20. ledna 2019

JAK JSEM ZAČAL STOPOVAT V ARMÉNII

Jak jsem avizoval, vzal jsem se v Arménii týdenní volno, abych se prospal, sepsal články, zálohoval fotky a taky se připravil na cestování po této malé zemi plné klášterů a hor. Přesně po týdnu jsem se opět postavil na kraj silnice a vydal se objevovat. A i když je teplota neustále pod bodem mrazu, zima mi není. Proč? Ten důvod se nazývá V-O-D-K-A. 😂

U svého posledního alba na Facebooku jsem se zmínil, že po přejití hranice z Íránu jsem se ocitl v jiném světě. Ruské nápisy, ruská auta, lidi mluví rusky a hlavně ceny o 200 % vyšší než v Íránu. Ano jsem kolenovrt. Nestydím se za to. Dlouho jsem makal, abych si mohl splnit svůj sen o cestování, a tak každou korunu, co utratím, dvakrát přepočítám. Co se cen a ubytování týká, Arménie mě tedy hodně negativně překvapila.

Po týdnu odpočinku jsem se opět vydal na cesty a přiznám se, měl jsem trochu rozpačité pocity. Zamračení lidé, vysoké ceny, zima, prostě nic nenasvědčuje tomu, že by se mi mělo v Arménii líbit. V úterý jsem chtěl stopovat z města Goris na asi nejznámější klášter v Arménii - Tatev. Ten leží vysoko v horách 30 km od Goris a tak jsem si říkal, že to bude hračka se tam dostat. Vybral jsem si cestu, která vedla přímo z města a nemusel jsem jít asi 4km na "dálnici". A zde jsem našel první rozdíl mezi Íránem a Arménií. Zatímco v Íránu vždy něco někam jelo, tady jsem stál u silnice skoro dvě hodiny a neprojelo ani jedno auto.

Po skoro dvou hodinách jsem to tedy vzdal a vrátil se do města a našel infocentrum, kde mi řekli, že na Tatev jezdí maršutka ve 14:00 hodin. Dal jsem si tedy malý oběd a vydal se prozkoumat skalní útvary na kraji Goris. A objevil jsem další rozdíl mezi Íránem a Arménií. Zatímco v Íránu pobíhalo všude hodně ztracených psů, ale šli se k vám pomazlit nebo si vás nevšímali, tak v Arménii jsou fakt agresivní a velmi často po vás vyjedou s vyceněnými zuby. Takže už nechodím jinak, než s klackem v ruce a kameny v kapse. Ochránci a milovníci psů prominou, ale občas fakt musím nějakého psa trefit kamenem nebo seknout klackem, aby si mě přestal všímat.

Ale zpět k dopravě na Tatev. Ve 13:30 jsem došel na stanoviště, odkud měla maršutka jet. Kdo by neznal, tak maršutky jsou v podstatě minibusy a dodávky předělané na minibusy a jezdí na krátké, ale i delší vzdálenosti snad ve všech post sovětských zemích. Čekal jsem a čekal, až si mě všiml policista a zeptal se, co tu tak postávám. Když jsem mu řekl, že chci jet na Tatev, tak odvětil, že minibusy jezdí jen o víkendu a mám si vzít taxi. Asi znáte můj postoj k taxi. Podle mě je to to nejpodřadnější povolání na světě, protože i cvičená opice může dělat taxikáře a fakt je nesnáším.

No a tak došlo na nejhorší, šlapat skoro 4km do kopce nad město, kudy vede hlavní silnice. Když jsem tam došel, mimochodem celou dobu jsem šel proti studenému větru, tak jsem měl akorát tak náladu klackem seřezat dalšího psa, co na mě cenil zuby. Naštěstí mi zastavilo hned asi druhé auto, co jelo kolem a v něm moc milý voják, který uměl i trochu anglicky a tak jsme plácali angličtinu s ruštinou. Dalším rozdílem proti Íránu tak je jazyková znalost, i když třeba lidi neumí anglicky, vždy se zde s každým domluvíte rusky. Já moc rusky neumím, ale přeci jen je to našemu jazyku blíže, než farsi v Íránu a tak si občas s lidmi i docela pokecám.

Vysvětlil jsem vojákovi co dělám a že stopuji kolem světa. Jemu se to moc líbilo a pronesl větu, kterou si budu minimálně po celý pobyt v Arménii pamatovat. "V Armenii autostop problem niet. Ludi dobri zděs." Jak moc měl pravdu jsem zjistil během několika následujících dní, ale nepředbíhejme. 🙂Mimochodem další porovnání s Íránem je, že v Arménii lidi znají stopování. V Íránu toto slovo absolutně neexistuje a tak jsem se občas shledal s pohledy místních, kteří nechápali co myslím tím, že jedu kolem světa a stopuji zadarmo. Voják mě vyhodil asi 5km od lanovky s názvem Wings of Tatev. Je to nejdelší lanovka na světě zapsaná v Guinessově knize rekordů. Měří více jak 5700 metrů a vede nad krásným údolím bez jediného opěrného sloupu.

Jenže, směrem na lanovku zase nic nejelo a tak jsem musel jít 5 kilometrů pěšky. Když jsem tam konečně došel a cítil takový oslavný pocit, že jsem těch 30km po skoro šesti hodinách konečně dal, přišla další rána. Lanovka dnes nejezdí, protože je silný vítr. Už jsem se jen tak rezignovaně usmál a pořádně si zanadával. Celý den se sem plahočím a nakonec ani tou blbou lanovkou na klášter se nemůžu projet. Sedl jsem si tedy na kámen u silnice a jen tak koukal po okolí a ani nevěděl co dělat. Zpátky do Goris se mi nechtělo, ale asi půl hodiny tudy směrem na klášter Tatev neprojelo žádné auto, takže to nevypadalo, že bych se tam dnes dostal. Byla zima, foukalo a slunce pomalu zapadalo za zasněžené hory. A zrovna v tu chvíli, kdy jsem fakt cítil největší bezmoc a chtěl celou Arménii poslat někam, tak se začala udávat celá řada událostí, co nevymyslíte a žádná cestovní agentura za vás nenaplánuje.

Z dálky jsem viděl jet starou dodávku. Postavil jsem se tedy a zkusil na ně zamávat. Uvnitř seděl starý pán s paní a auto měli plné zásob. Vypadalo to, že mají krámek v nějaké vesnici a vezou si tam zásoby. Auto bylo fakt narvané a pro třetího člověka nebylo místo, ale paní na mě mávla a slovem "davaj" naznačila, ať si hodím batoh na všechno to jídlo a pití a sednu si na přední sedadlo s ní. Tak jsem tam tak levitoval, půlkou zadku na sedadle, druhá půlka ve vzduchu a při každém zařazení rychlosti mě děda bouchl do kolene. Kousek za lanovkou končí asfalt a začala být místo silnice jen jakási šotolina. Prudké serpentiny nás svedly dolů do údolí, kde na nás již z dálky mávali dělníci, že musíme zastavit. Utrhla se totiž silnice a všude bylo hodně kamení, které odklízel bagr. Tak jsme tam tak chvíli stáli a pozorovali práci dělníků a mojí lámanou ruštinou jsem starcům vysvětloval odkud jedu atd. Oni se pochlubili, že za pár dní odchází jejich syn do armády a tak dělají velkou oslavu pro celou vesnici a proto vezou tolik jídla a pití. Jak tam tak stojíme, zastavilo u nás další auto a z něj vystoupili tři lidi. A tak jsem poznal Palomu a Mikhaela.

Mikhael je Armén s velmi divokou minulostí (k tomu se dostanu) a Paloma je Španělka, jeho přítelkyně. Oba dva žijí v malé skoro opuštěn vesničce v horách kolem kláštera Tatev. Jak jsme tam tak čekali, než se silnice opraví (což byla asi hodina), mohli jsme se dát do řeči o všem možném. Ten děda, co mě vezl dodávkou, produkuje med a tak vyndal z auta sklenici, babička vytáhla chleba a hodovali jsme si tam na kapotě auta. Řidič auta, kde byla Paloma a Mikhael, vytáhl láhev vodky a panáky a hostina mohla pokračovat. Během chvilky tam půllitrová láhev vodky zmizela, stejně tak jako sklenice medu a chleba. Pěkně jsme se zahřáli a dělníci na nás mávali, že je vše hotovo. Mikhael mi nabídl, jestli se nechci podívat k nim do vesnice a že bych tam mohl přespat. Nesmím prý ale čekat žádnou parádu. Nevadí, Hilton by mě stejně nebavil, a tak se jelo k nim do vesnice Tandzaver.

Mikhael je docela zvláštní klučina, který ve třinácti letech utekl od rodičů. V současné terminologii by se dalo říci, že je to imigrant. Sbalil se a vydal se cestovat do Evropy. Mimochodem projel i Česko a usadil se ve Španělsku. Jelikož nic neměl, bylo mu 13 let a nemohl pracovat, tak žil jako bezdomovec a jedl jídlo z kontejnerů. Takhle se poflakoval po Španělsku několik let (mimochodem já si v jeho věku hrál s legem a možná na počítači hledání min). Potom začal načerno pracovat a bydlet s nějakými kamarády. Jenže jak pomalu dospíval, a vystřídal několik prací, uvědomil si, že takhle nejde žít věčně. No a tak začal studovat a stal se právníkem. Založil právnickou firmu ve Španělsku, ze které mu teď každý měsíc chodí peníze. Mě to přijde úplně jako pohádka, protože z bezdomovce stát se právníkem, to je hodně dlouhá cesta.

Paloma, jeho přítelkyně, se hodně vyzná v různých grantech EU. Studovala něco jako politické vědy a mimo to studovala v Itálii a v Číně. No a takovýhle pár lidí já potkám uprostřed hor v Arménii. Oba umí velmi dobře anglicky a tak byla komunikace úplně bez problémů. Když Mikhaela přestalo bavit dělat právníka, rozhodli se s Palomou, že se odstěhují do Arménie a zkusí zde něco podnikat. Vítr je zavál do vesnice Tandzaver nedaleko kláštera Tatev. Ve vesnici žije 140 lidí (dříve tam bylo až 800 lidí). No a Mikhael a Paloma se rozhodli, že zde založí Eco Village a podpoří trochu cestovní ruch v této oblasti. Dali se do řeči se starostou a ten jim nabídl dům ve kterém můžou žít. A tak tu žijí, uprostřed ničeho v polo rozpadlém domečku, bez vody, bez topení. Topí dřevem a vodu si natáhli z místní studánky.

Když vkročíte do domu, tak si připadáte, jako když cestujete časem. Divil jsem se, že je sem vůbec zavedená elektřina. Jenže něco vám řeknu. V mojí hlavě se hned rojily myšlenky na to, že bych si nějaký ten měsíc chtěl také takto zkusit žít. Sekat dřevo na zátop, ohřívat vodu na starých kamnech, být bez internetu a všech těch starostí, co normálně řešíme. Navíc s Mikhaelem byl fakt parádní pokec. Hodně čte a tak se vyzná v historii a geografii a byla radost si s ním povídat o různých částech světa a historických událostech. Samozřejmě došlo i na genocidu Arménů za Osmanské říše, což je téma, které v Arménech skutečně stále rezonuje.

Také jsme řešili život za dob Sovětského svazu. Vesnice, kde žije nyní Mikhael, měla za socialismu skoro 800 obyvatel. Bylo tu velké zemědělské družstvo, škola, několik obchodů, kulturní dům a další věci, co známe z měst. Jenže po získání nezávislost hodně lidí odešlo a další úprk následoval během války Arménie a Ázerbájdžánu v 90. letech. Vesnice Tanzdaver leží blízko hranice s Náhorním Karabachem a tak to tu byla válečná zóna. Nyní zde žije již jen 140 lidí a hodně domů je neobydlených. Co je ale na Arménských malých vesnicích zajímavé, že zde stále fungují školy. Ta v Tandzaveru má jen 6 žáků a na ně tam je 8 učitelů. Děti jsou ve věku od šesti let do sedmnácti a tak vždy jeden učitel učí jednoho žáka. Fakt neuvěřitelné. Jak jsem během dalších dní zjistil, je to úplně normální a doslova i ta nejmenší vesnička má svojí školu.

To už ale Paloma servírovala jídlo. Vše domácí a neuvěřitelně chutné. Prý za nimi každý den chodí sousedi a nosí jim jídlo. Už třeba měsíc nebyli na nákupu. Jako na zavolanou přišel po večeři starosta vesnice Baghar. Ten sice neuměl anglicky, ale Mikhael nám překládal. Baghar byl zvolen starostou před dvěma lety a jeho funkce v podstatě znamená, že se stará o celou vesnici. Někde se něco rozbije, tak to opraví. Sám opravil studánku odkud si teď můžou všichni brát pitnou vodu. Sám shání učitelé do školy, opravuje školu, prostě takový Brouk Pytlík, práce všeho druhu. Mimochodem je mu 32 a žije ve vesnici celý život.

Chvilku po starostovy přišli další obyvatelé vesnice a samozřejmě přinesli vodku. A to je další rozdíl proti Íránu. Tam se samozřejmě pít nesmělo a tak se chodilo na návštěvu na čaj. Tady se prostě chlastá vodka. 😄 Večer se pěkně rozjel a tak se diskutovalo, pilo a hrály karty. Hrály jsme ve dojících a já vyfasoval Baghara. Dařilo se nám a tak jsem dostal příslib, že když budu chtít, je ve vesnici hodně volných domů a můžu se kdykoliv nastěhovat. 😄 Kdo ví jakou roli v tom hrála ta vodka, ale třeba to jednou využiji.

Usínali jsme někdy ve 2 v noci a já osobně jsem byl pěkně zmačkaný. Jelikož jsou každý den teploty pod bodem mrazu, zamrzl přívod vody do domu a tak jsem oželel i večerní hygienu. 😄 Ještě, než jsme zavřeli oči, zeptala se mě Paloma, jestli se bojím myší. Jako není to můj oblíbený živočich, ale co už. Prý tam jednu mají a vždy v noci vylézá. No ještě jsme ani neulehli a už bylo slyšet jak myška brázdí domek. Bylo mi to ale tak nějak jedno. Ve 2 v noci asi těžko půjdu hledat ubytování někam jinam.

Ráno jsme si hezky pospali asi do desíti, dokud nás nevzbudilo slunce zářící přes okna. Kamna už vychladla a tak byla v domě pěkná zima. Šel jsem provést ranní hygienu ke studánce, která je uprostřed vesnice a ač to zní bláznivě, tak ta ledová voda a slunce mě hezky rozehřály. Paloma nachystala snídani a naplánovali jsme, že já se projdu směrem na Tatev (je to cca 4h pěšky) a oni si dají kousek trek se mnou a pak se někde oklikou vrátí. A tak jsme vyšli. Mikhael už zná ve vesnici skoro každého, tak nás lidi zdravili a mávali na nás a psi samozřejmě opět útočili a tak jsme jich pár švihli klackem nebo trefili kamenem. Ušli jsme asi 2,5 kilometru do další vesnice a byla to fakt krásná procházka. Počasí na mikinku, sluníčko, kolem zasněžené kopečky. Až do chvíle, kdy na nás vyběhli 3 velcí psi. Jako jednomu psu se ubráníte, ale 3 to už je tvrdý oříšek. Už jsme měli fakt naděláno v gatích, když se odněkud zjevil jejich majitel, zařval na ně, psi stáhli ocasy a byli jak beránci. Mikhael se s ním dal do řeči a po chvíli následovalo pozvání na čaj.

No, řekne se čaj, ale to je v Arménii jen taková kamufláž. Vesnice ve které jsme byli se jmenuje Aghvani a žijí v ní jen 4 rodiny. Potkal jí stejný osud jako vedlejší Tandzaver a skoro všichni se během války odstěhovali. Pán, co nás k sobě pozval, tady jako jeden z mála zůstal a má krávy, ovce a pěstuje zeleninu. Maso, mléko a zeleninu pak prodává do měst a krásně mu to prý vystačí na spokojený život. Když jsme přišli k němu domů, tak z venku sice dům vypadal rozpadle, ale uvnitř bylo vše moderní a jeho žena už chystala čaj. Jenže u čaje to nezůstalo. Během chvíle se na stole začalo objevovat jídlo všeho druhy a pomalu jsme začínali hodovat. Pan domácí sáhl do police a samozřejmě vytáhl vodku. Tu si tu všichni pálí sami a zatímco včera večer jsme pili 55% vodku, tak teď na nás čekala vodka 75%. Co to znamená? Že to pěkně bolelo, když to teklo do žaludku a po cca šesti panácích jsem byl úplně vystřelený do kosmu. Nebyl jsem ale sám. Mikhael a pan domácí byli taky rudí jak sovětská vlajka.

Pán, který nás hostil, byl bývalý sovětský voják a bojoval v Afghánistánu, když se to tam snažili sověti v 80. letech ovládnout. Ty příběhy, které nám říkal, to bylo jak z nějakého filmu. Jeden za všechny. Jednou jeli s konvojem přes nějaký průsmyk. Místní mudžahedíni jim zatarasili cestu auty a nechali je vybuchnout. Jen co bouchly auta vepředu tak zezadu najela další a také vybuchla. Byli tak v pasti protože z obou stran byla hořící auta. V tom se z vrchu z okolních skal na ně spustila palba. Náš hostitel přežil jen díky tomu, že na sebe hodil těla mrtvých vojáků a tak nebyl vidět a kulky zasáhly na něm ležící těla a ne jeho. Jen jsme tam seděli a nevěřícně koukali. Prý ale na Sovětské časy vzpomíná rád. Každý ve vesnici měl práci, vše fungovalo, byly peníze. Teď ve vesnicích nikdo nežije a ti co zůstali mají sotva na obživu.

Byli jsme tam asi 3 hodiny a po těch třech hodinách jsme se sotva z domu dostali po svých. Paloma ta srkala víno, ale já a Mikhael jsme se museli držet zdi, abychom někam došli. 😄 Doslova jsme se doplazili na protilehlý kopeček, kam krásně svítilo slunce a tam jsme si dali asi půlhodinový chill, abychom se trošku uklidnili. Fakt jsme pít nechtěli, protože večer toho bylo dost, ale nechcete urazit hostitele a tak nebyla jiná možnost. Jak tam tak sedíme na kopečku, tak jsem z dálky viděl jet auto (první ten den). Rozloučil jsem se rychle s Palomou a Mikhaelem a s vypětím všech sil se postavil k silnici. Ani jsem nemusel mávat a pán z okýnka křičí "davaj" a tak skáču do auta a nechám se odvést na klášter Tatev, kde jsem chtěl být už před 24 hodinami.

Když jsem dojel na Tatev (nejznámější klášter v Arménii a památka UNESCO), tak jediné na co jsem se zmohl bylo vyvalit se na hradby a slunit se. Po chvíli si mě všiml kněz a zeptal se jestli je vše OK. Bylo, ale snad jen té vodky by mohlo být méně. 😄 Když jsem si prohlédl Tatev tak jsem se vydal do přilehlé vesnice, že bych si mohl najít nějaké ubytko. Ještě jsem k ní ani nedošel a zastavilo u mě auto. Ze staré Lady na mě mává chlápek, že kam jdu atd. Tak mu vysvětluji svou lingvisticky vyspělou ruštinou posilněnou flaškou vodky, že hledám ubytko. Prý už nemusím a mám si skočit k němu. Vezme mě k sobě. OK, tak "davaj". 😄 Dojedeme k němu a zjistím, že má takový malý guest house. Platit prý nemusím. Bydlí u něj 10 dělníků, co opravují tu spadlou silnici, díky které jsem včera potkal Palomu a Mikhaela.

Ukázal mi pokoj a mám se prý za chvilku stavit na čaj. Asi tušíte, že u čaje nezůstalo. 😄 Za chvilku jsem tedy došel do společné místnosti v domě, kde už bylo všech 10 dělníků a maminka mého hostitele chystala večeři. Opět tolik různého jídla, že jsem nevěděl, co dřív ochutnat. No a kde se vzala tu se vzala opět láhev vodky. Takže jen co jsem vystřízlivěl z oběda, už se to zas lilo a myslím, že jen při večeři ty lahve padly tak tři. Posilněn jídlem ale i 50% tekutinou jsem se omluvil a šel spát. Fakt jsem už nemohl a když dělníci vytáhli čtvrtou láhev vodky, žaludek se mi pěkně dral nahoru.

Přes noc nasněžilo asi 50cm sněhu a chvíli to vypadalo, že se z vesnice nedostaneme, ale dělníci to bagrem protáhli a odvezli mě na hlavní silnici směrem na Jerevan. Stopování v Arménii je vážně hračka a nikdy nestojím u silnice dlouho. Vždy se všichni diví, proč jsem nepřijel v létě, ale jsem v Arménii v zimě. Popravdě, mě by to asi ani tolik nebavilo v létě. Všude plno turistů, vedro, vše takové moc jednoduché. Mám rád dobrodružství a motat se zasněženýma horama v Arménii mě fakt baví. Dojel jsem do městečka Sisian, odkud jsem se vydal na vodopád Shaki, který ale teď v zimě moc vody neměl. A tak jsem se vrátil do Sisianu, koupil něco málo k jídlu a chtěl jet na malý klášter Vorotnavank asi 10km od Sisianu. Stojím si tak nad městečkem a čekám až něco pojede. Začalo sněžit a nejezdila žádná auta, když v tom najednou u mě jedno auto zastaví. Normálně se už ani neptám, jestli někdo umí anglicky, protože vím, že tu moc nemluví, ale paní sedící v autě mě překvapila a uměla nádherně anglicky. Anna je totiž učitelka v nedaleké vesnici a ještě se svým manželem (také učitel) byli na nákupu ve městě. Prý mě na klášter odvezou.

A tak si tak jedeme a já jim popisuji, jaká "havárka" mě potkala minulé dva dny s vodkou, když v tom se mě Anna zeptá, jestli nechci k rodičům jejího muže na čaj. A tak jsme jeli do malé vesnice a maminka opět přichystala mega hostinu. Fakt nevím, kde to jídlo pořád berou. Když jsem žil v Česku, měl jsem v lednici maximálně kečup a v mrazáku 3 roky staré rybí prsty. Když se fakt podařilo, tak byla v lednici vodka nebo nějaké víno, ale nikdy ne jídlo. 😄 A tak jsme jedli a povídali a tatínek opět vytáhl lahvinku vodky. No, tak přeci neodmítnu, a tak jsme tam ve 3 lidech zas láhev poslali. 😄 Opět jsem vyšel z domu, že jsem se opíral o zeď a Anna mi nabídla, že mě dovezou na ubytování nedaleko kláštera, který už bych stejně dnes neviděl, protože se setmělo. V malé vesnici nedaleko kláštera si jedna rodinka otevřela malý guest house. Byli naprosto úžasní a pohostili mě na večeři i na snídani jako krále. Ale tentokrát jsem vodku už vážně odmítl, protože to už bych nedošel ani na záchod. 😄

Co říci závěrem? Prostě opět stačilo málo a nic z toho by se nestalo. Na stopování nebo na způsobu cestování, jaký praktikuji, mě baví jedna věc. Stačí sekundu se někde zdržet, zahnout doleva místo doprava, a celý váš den nebo několik následujících dní, dostanou úplně jiný příběh, než jsem si myslel, že by to mohlo být. Mamka, taťka nebo kamarádi z Česka mi každý den píšou, co mám v plánu a já musím bohužel vždy říci, že nevím. Ráno vstanu a třeba dojedu tam kam chci, ale třeba také ne a to je na tom to úžasné. Každý den je jiný a vždy na mě čeká nějaké dobrodružství.

A přesně proto jsem se na cestu s batohem vydal.