30. prosince 2018

JEDEN DEN V ŽIVOTĚ CESTOVATELE

Nedávno jsem si psal s jedním kamarádem a ten se mě zeptal, co vlastně můžu v Íránu tak dlouho dělat. Že prý není možné, abych tu byl 2 měsíce a pořád se něco dělo. Jasně že jsou dny, kdy se nic neděje. Třeba včera jsem si dal vyloženě odpočinkový den a jen se válel a doháněl sledování vánočních pohádek. Ostatní dny, kdykoliv vyjdu ven, tak se kolem mě pořád něco děje a znovu se každý den ptám sám sebe, jestli se mi to nezdá.

Pojďme se tedy podívat na jeden takový obyčejný den v životě cestovatele, který se jen tak poflakuje v Íránu.

Takže, dejme tomu, že je třeba STŘEDA 15:00 hodin.

Právě jsem si dofotil známý vodopád Bishe v pohoří Zagros a rozmýšlím se, jak se dostat cca 80 kilometrů do města Khoramabad, kde jsem spal předchozí noc a nechal jsem si tam věci, abych tam opět přespal. Co je to 80km řeknete si, ale Bishe je uprostřed hor. V podstatě v malé vesnici, co je u něj, končí silnice, takže tam není žádný provoz. No a dnes ani žádní turisté. Takže si tak stojím u silnice a doufám, že třeba někdo z vesnice pojede na nákup nebo tak něco. NEJEL. Hodinu jsem tam stál a neprojelo ani jedno auto. Stmívá se zde kolem 17:00 a tak vždy chci být před setměním v blízkosti ubytování, protože stopovat v noci nepovažuji za moc bezpečné.

Vydal jsem se tedy pěšky do nejbližší vesnice, která byla cca 3 kilometry chůze. Po cestě jsem minul jen pár krav, které se samy vracely z pastvy (mimochodem to jsem viděl i v Gruzii, že si ty krávy prostě jen tak jdou domů bez dozoru, uměl by mi to někdo vysvětlit?). Když jsem přišel do malé vesničky, kde bylo jen pár baráčků z bahna a slámy, tak hned vyběhly odněkud děti a něco na mě pokřikovaly. Uprostřed vesnice hýkal osel a já tam zas stál a koukal. Nikde nikdo, ani člověk, ani auto, jen zvířata. Lehce se do mě pouštěla nervozita, protože už bylo skoro 17 hodin a tak se rychle stmívalo.

Najednou z jednoho baráčku vykoukla paní a začne se mnou komunikovat. Samozřejmě jsem jí nerozuměl, ale za ty 2 měsíce, jsem se tady přeci jen už pár vět ve farsí naučil.

TY VĚTY JSOU:

🔹Dobrý den, já jsem cestovatel z Československa (protože Česko nikdo nezná, Československo aspoň trochu ano).
🔹Neumím mluvit farsí
🔹Jsem v Íránu dva měsíce (tato věta se mění v závislosti na tom, jak dlouho tady jsem)
🔹Nechci okurky (protože je tady cpou do všeho a já fakt nesnáším nakládané okurky)
🔹Miluji Írán
🔹Jenom se tak toulám světem (tato věta ošemetná, protože jí většina lidí pochopí tak, že jsem ztracený a nevím kde jsem)
🔹Ano, byl jsem v Brně (protože všichni v Íránu znají Brno a zbraně, které se tam vyrábí) touto větou si také většinou získám sympatie všech chlapů s kterými přijdu do kontaktu

No a s tím si tady vlastně dva měsíce vystačím 🙂 Na zbytek stačí úsměv, v hoších případech google překladač.

A tak jsem spustil na paní lavinu odpovědí a jak tam tak stojím a snažím se jí naznačit, že jsem trošku v prd*li, protože bude tma a já mám do Khoramabadu ještě pořád skoro 80 kilometrů. Najednou se zjeví nějaký pán. Takže stejné otázky. Na některé už odpovídá paní sama místo mě. A takhle to jde asi půl hodiny. A přicházeli další a další lidi, kteří samozřejmě totálně nechápali, co turista dělá v jejich vesnici, kde žije více krav a ovcí, než lidí. A když už skoro byla tma, tak kde se vzal tu se vzal nějaký hodný soused. V jeho autě bylo 5 dospělých a 2 děti. Původně to vypadalo, že jen projede, ale někdo z hloučku domorodců doslova skočil před auto a během pár vteřin mě ládoval do auta. Takže jsme najednou na zadním sedadle, auta velkého jako Felicie, seděli 4 dospělí, a dvě děti. Automaticky jsem jedno děcko vyfasoval na klín, druhé se přesunulo dopředu ke spolujezdci. A takhle jsme jeli asi 30km. Samozřejmě auto v dezolátním stavu a nešly zabouchnout dveře a tak jsem se celou dobu modlil, aby se neotevřely a já nevypadl.

Svými pár větami jsem opět vysvětlil, co jsem, kdo jsem, proč jsem atd. Přijde mi, že místní to ocení, když s nimi aspoň pár slov prohodím. A neobtěžují se pak ani řešit to, že jim nerozumím a mluví na mě prostě tak, jako kdyby mluvili mezi sebou 🙂 Dovezli mě na dálnici, kde jsem z té plechovky sardinek (tak totiž to auto muselo vypadat, jak bylo narvané) vyskočil a šel na druhou stranu, už za tmy, mávat na auta. Trvalo to asi minutu a zastavil mi Ali Reza. Ten uměl pár vět anglicky a tak jsme si i něco řekli. Samozřejmě lidi vždy zajímá, co mám, nebo jsem měl, za práci. Když řeknu, že DJ, tak to vždy vzbudí všeobecný rozruch a mladší Íránce, což byl i Ali Reza, zajímají fotky. Pak už jen musím odhadnout, jestli jsou zralí na to, když jim ukážu fotky z klubů s tanečnicemi 🙂 Ali Reza byl zralý, až moc. A tak zastavil auto a asi 10 minut si prohlížel fotky mě a holek z klubů. Potom mi nabídl, jestli s ním nechci jít na fotbal, ale ten začínal až pozdě večer a já toho měl po celém dnu fakt dost, tak jsem se omluvil, ale z pozvání na večeři jsem už utéct nedokázal. A tak jsme šli na večeři.

Jakmile jsme se rozloučili, tak jsem si chtěl někde najít trochu internetu, protože z 99% bydlím v levných ubytovnách, kde je sotva sprcha, natož internet. Naproti restauraci jsem viděl hezký hotel a tak jsem se šel zeptat. A to jsem "neměl" dělat. Bylo asi 8 večer, když jsem přišel na recepci hotelu a ptám se hezké usměvavé slečny, jestli umí AJ. Uměla docela obstojně a tak prosím, jestli bych nemohl chvíli se u nich připojit na internet, že klidně zaplatím. "Platit nemusíš, heslo je tady" a podává mi papírek s přihlašovacími údaji. A opět následuje zával otázek: "Odkud jsi, jak dlouho tu jsi, kam jedeš, máš rád Írán?" Maryam mě podrobila křížovému výslechu, připravila čaj a posadila na gauč. "Jdu zavolat kamarádkám, nikam nechoď" poručila mi a já měl asi minutu volno, abych napsal mamce, že jsem v pořádku.

Potom si sedla vedle mě, zavolala nějakou kolegyni a jelo se znova. Druhé kolo otázek. Otázka, co je zajímala nejvíc, byla: "Máš holku?" Cítil jsme se mírně nervózně. To jsem ale ještě netušil, že za asi 20 minut přijely její 3 kamarádky. Něco vám povím, viděl jsem už hodně holek v Íránu, ale toto snad byla nějaká skrytá kamera a jejím cílem asi bylo dostat obyčejného kluka z Pardubic do rozpaků. Seděl jsem tam, naproti mě 4 krásné holky (ta pátá tak hezká nebyla) a všechny se na mě smějí, fotí si mě a zavalují komplimenty na moje oči. Mít totiž modré oči v Íránu je asi něco speciálního a tak na mě koukaly jak na obrázek, mě se klepaly ruce, potil jsem se, lehce koktal a byl hodně nervózní.

"Jak se ti libí holky Íránu?" ptá se jedna z nich, asi ta nejhezčí. A tak jsem se rozhodl je taky trošku znervóznit. Říkám tedy, že můj sen je mít íránskou ženu, protože íránské holky mají krásné velké hnědé oči. A zabralo to a bylo vidět, jak se holky po sobě koukají a mrkají na sebe a lehce se usmívají. Rozhovor pokračoval asi do 23:00, když jsem se, ač nerad, omluvil, že jsem měl náročný den a že půjdu spát. Samozřejmě následovala výměna instagramů a whatsapp čísel a pak jsem konečně byl propuštěn. Fakt jsem zvědav, jestli se za pár dní neobjeví v íránské TV pořad s názvem JAK DOSTAT CIZINCE DO ROZPAKŮ, protože holkám se to fakt povedlo.
A mimochodem mi teď všechny píšou. 😍

ČTVRTEK RÁNO vstávám a nemám žádný program, prostě jsem vyšel před hotel a řekl si že zkusím stopovat a uvidím, kam dojedu. Bylo asi 9 ráno, slunce svítilo a já kráčel na kraj města, odkud jsem chtěl stopovat. Jenže stopování v Íránu není vždy procházka růžovou zahradou. Tady v té zemi je prostě každé auto taxi. A tak, i když taxi nechcete a tisíckrát jim to opakujete, občas se stane, že vám řidič řekne, že taxik není, vy si s ním povídáte atd. a pak z něj vypadne, že vlastně taxi je. No a to se mi stalo ve čtvrtek ráno, prostě jsem stopnul chlápka, říkám mu, kam bych chtěl jet a že nechci taxi. On přikyvuje a říká, že jede do města cca 80km daleko, které se jmenuje Dorud.

A tak jedeme, kolem krásné hory, a když dojedeme do města, a já chci vystoupit, chlápek ukazuje, že musím zaplatit a rovnou za celé auto, protože jsem se vezl sám. Tak mu opakuji, že ale já jsem mu jasně řekl, že platit nechci a že on na to kýval, že ano a že už vůbec nebudu platit za 4 lidi. Chvilkové hádání a postrkování vedlo k tomu, že jsem vzal nějakou bankovku, co jsem měl v kapse, a hodil jí po něm. Pokud někdy budete stopovat, doporučuji nikdy v kapse nemít větší obnos peněz. Prostě jen něco malého, co jim ukážete a v nejhorším případě dáte, protože kdyby viděli, že máte v kapse víc peněz, hned by je chtěly všechny. Tady si dovolím jednu malou poznámku. NESNÁŠÍM TAXIKÁŘE. JSOU TO KUR*Y VŠUDE NA SVĚTĚ.

No a tak mě taxikář, co původně říkal, že taxikář není, vyhodil v nějaké díře zvané Dorud. Vždycky, když někam přijedu, tak se jen na mapě kouknu, jestli třeba v okolí není nějaký hotel. A úplnou náhodou byl. Tak jsem se tam šel cvičně zeptat, kolik stojí pokoj. No a cena byla suprová, cca 80 korun, ba co víc, měli internet. OK, tak já tady tedy na jednu noc zůstanu. Byl jsem fakt tak naštvaný na toho "taxikáře", že jsem už ani neměl sílu ten den stopovat a s někým něco domlouvat. Jenže bylo teprv ani ne poledne, takže co budu dělat celý den ve městě, které vypadá jako naprostá díra?

Otevřel jsem tedy mapu a koukal, že kousek za městem začíná nějaká malá silnice a pěkně se kroutí. To většinou znamená, že tam jsou hory. Dobře, půjdu to prozkoumat. A tak jsem si vyšel za město a najednou se přede mnou otevřela nádherná krajina. Dole pode mnou vedla řeka a podél ní se kroutila železnice a do dálky jsem viděl kroutit se i silnici. Chvíli jsem si tak šel po té silnici a užíval si výhledy na hory a najednou jel kolem pick-up, tak na něj mávnu a skočím na korbu a jedu si jako v cabrioletu po silnici tak úzké, že se tam sotva vešlo jedno auto. V každé zatáčce jsem se bál, že to řidič nevybere a my poletíme několik set metrů dolů do té řeky, která tady za miliony let vydlabala nádherné údolí.

Na korbě seděly dva kluci, kteří na mě samozřejmě nejdřív koukali jak na zjevení a pak samozřejmě začal tradiční "výslech". Vždycky mě baví pozorovat lidi, jak jsou nervozní, když jim řeknu, že jsem z Česka. Někdo prostě ten název nikdy neslyšel a podle mě jsou rádi, že dokáží identifikovat Evropu. Samozřejmě se se mnou chtěli vyfotit. Nechávám se vyhodit kousek od malé vesnice Cham Chit uprostřed hor s tím, že si půjdu zpátky po silnici a nafotím si tu krásu všude kolem. A jak si tak jdu, hodinu, dvě, tak si uvědomím, že kolem mě, ani proti mě, nejelo žádné auto po celou tu dobu.

Nějak mi to je jedno, prostě nějak bude. Todle na mém cestování fakt miluji. Nezaobírám se tím, že jsem někde úplně mimo civilizaci, že nemám žádný plán a prostě se jen tak vezu časem a užívám přítomnost. Všem to doporučuji. Vykašlete se na nějaké plánování dovolených atd. Prostě jen někam jeďte a zbytek se už nějak stane. NEJLEPŠÍ PLÁN JE ŽÁDNÝ PLÁN. Jdu si podél té řeky, užívám krásné výhledy a najednou z dálky slyším jet auto. Je cca 16 hodin a ani na to auto nemusím mávat, Prostě zastaví samo. Sedí tam Vahil, který podle mě do teď neví, že farsi neumím, a prostě jede. Mluví a mluví a já mu tak nějak odpovídám až z něj vypadne, že jedeme k němu domů.

Přijedeme k němu domů a tam už je nachystaná maminka s jídlem. Nedávno mi jedna paní psala, že chudáky Íránce využívám. Podle mě by bylo využívání, kdybych mu řekl, že chci jít k němu domů se najíst, ale co má člověk dělat, když ho postaví před hotovu věc? Když si mě odveze domů k rodině, a tam už je vše nachystáno? Mám říct NE, a odejít? A tak mě Vahil a jeho rodina pohostili, mezi tím Vahil volal kamarádům, kteří se chodili podívat na toho kluka z Česka, vyfotit se se mnou a zase odešli. 😄 Vahil doma choval holuby a bylo fakt zajímavé vidět, jak je pustil z klece, holubi obletěli několikrát kolem domu a zase se vrátili. Neuletěli někam pryč, ale prostě si tak kroužili kolem baráku a pak zas se sami vrátili do klece (pokud by mi to někdo uměl vysvětlit, tak budu moc rád. Je to jak s těmi krávami).

Už byla tma, když mě Vahil vezl domů a vyhodil mě před fast foodem, co byl u hotelu. A tak jsem si tam jen tak šel koupit falafel na pozdější večeři. Jenže, ani toto se v Íránu neobejde bez potřebné "show". Tak si tam tak vejdu, s úsměvem pozdravím a objednám falafel. A zase otázky na to, odkud jsem, co vůbec dělám v takové díře jako je Dorud, jestli jsem sám, kam jedu atd. Konečně jsem dneska mohl využít větu, že jsem byl v Brně a kluci mi hned začali ukazovat fotky se zbraněmi, co mají doma a které prý jsou z Brna. Přikyvuji, i když vím prd o tom, co se v Brně vyrábí za flinty. 😄 Myslím ale, že by se v Brně měl udělat nějaký pomník na počest Íránu, protože je to podle mě jediná země na světě, kde Brno znají. 😄

A opět se začínají scházet lidi a fotit se se mnou. Fakt si připadám jak nějaká superstar. Najednou přišel pán vedle z krámku a přinesl mi čokoládu. Paní, co si tam přišla koupit večeři, posílá fotku manželovi. A vrcholem bylo, když chci za falafel platit, ale kuchaři odmítají, Falafel mi balí do tašky s sebou a s úsměvem přejí "Merry Christmas Mister Martin". A takhle si tu žiji. Každý den něco nového. Každý den potkávám úžasné a dobrosrdečné lidi, co v turistovi nevidí zdroj příjmu, ale někoho, koho rádi pohostí, na koho se usmějí a rádi si s ním pokecají. Až teda na ty kur*y taxikáře. 😄 Ovšem kdybych nepotkal toho "taxikáře" tak si neprojdu krásné údolí a nepotkám tolik úžasných lidí.

Hodně z vás se mě ptalo, jak to vlastně dopadlo s mým vízem. Nakonec mi bylo prodlouženo jen do 8.1., což je o 10 dní méně, než jsem původně plánoval, ale to nevadí. Už teď vím, že ty poslední dva měsíce pro mě byly nejlepšími v mém životě a že se do Íránu dříve nebo později vrátím.

Budu se totiž opakovat, ale pro mě je Írán tou nejlepší zemí na světě a v mém srdci tak na věky zůstane.