1. prosince 2019
LAOS – láska na druhý pohled (část 1.)
… ale opravdu až na ten druhý. Na ten první jsem totiž chtěl všeho nechat a vrátit se domů. Byl jsem demotivovaný, smutný, naštvaný a hlavně bezmocný. Stejně jako se říká, že se nemá chválit dne před večerem, ani já jsem ale nechtěl dělat ukvapené závěry a vyplatilo se. Laos, tuto exotickou zemi, jsem si naprosto zamiloval. A to natolik, že jí řadím na třetí místo mezi mé oblíbené země ihned po Íránu a Tádžikistánu. A jak k tomu došlo?
Kdo sledujete moji cestu, tak vám určitě neuniklo, že ihned po tom, co jsem přejel hranici z Vietnamu do Laosu, nezačalo pro mě objevování této hornaté země vůbec dobře. Za hranicí, uprostřed džungle a hor, se mi totiž opět rozbila motorka, a jelikož to byla třetí stejná závada během čtyřech dnů, měl jsem toho akorát tak dost. Byl jsem psychicky na dně, neměl jsem sílu na nic, natož někde v laosko-vietnamském pohraničí řešit složitou opravu motorky. Neměl jsem totiž ani žádné peníze a celkově jsem byl tak zničený, že jsem prostě motorku přenechal prvnímu člověku, kterého jsem v zablácené vesnici uprostřed džungle našel. Počítal jsem totiž s tím, že dojedu do prvního města a tam si peníze vyberu. Do města jsem ale ani nedojel.
Najednou jsem tedy stál mezi dřevěnými domky, čelil nechápavým pohledům domorodců, poslouchal neustálé křičení místních dětí „hello, hello“ a chtěl se vydat kamsi dál po cestě, která byla bez asfaltu plná prachu nebo bahna. Respektive, chtěl jsem, aby už někdo vynalezl teleport a já se mohl přemístit jinám, klidně i do jiné reality, do jiného času, jenom jsem nechtěl být teď a tady.
O Laosu jsem nevěděl zhola nic. Jen to, že je to hornatá země plná chrámů a že je zde komunismus. To nebyl moc dobrý začátek k tomu, abych si tuto zemi oblíbil. Jak jsem si to štrádoval džunglí, po cestě, kde nic nejezdilo, slyšel jsem zvuk všech možných ptáků a hmyzu a bez vody a potravin se mi v hlavě honila myšlenka, že jestli někde umřu, tak to bude právě tady. V místě, kde nic a nikdo není, a nejbližší město bylo zhruba padesát kilometrů daleko. Na druhou stranu již mám něco za sebou, takže jsem věděl, že se vždy situace nějak vyřeší. Člověk musí jen věřit.
Nemyslel jsem ani tak na to, kde budu spát nebo kde vezmu peníze, ale na to, jak budu muset mému taťkovi říct, že jsem bez motorky. Taťka, který již je v důchodu, mi na motorku totiž poslal nějaké peníze, a tak mi bylo líto, že ty jeho našetřené dolary přišly vniveč a motorka se po 2000 najetých kilometrech rozpadla. Nakonec po několika hodinách chůze v urputném vedru jel kolem nějaký domorodec na motorce a ten mě hodil do nejbližšího městečka Vieng Xai, kde jsem si vyměnil přesně dvacet sedm dolarů, co jsem měl jako poslední peníze v kapse, a našel si ubytování na dva dny. Hned na to začal neuvěřitelný déšť, který jsem myslel, že přestane, ale nepřestal následující čtyři dny.
Jenže já měl peníze jen na dva dny pobytu, musel jsem tedy v tom dešti, bez peněz stopovat do prvního většího města, kterým bylo město Sam Nuea, kde jsem si konečně mohl vybrat v jediné bance ve městě, která brala Master Card, trochu se uklidnit, a rozmyslet, co vlastně bude dál. Mám-li říct pravdu, tak právě rozbitou motorku beru zpětně jako velké znamení kdesi shůry, protože nikdy, ani kdybych se snažil sebevíc, bych nemohl Laos poznat tak, jako jsem ho poznal díky stopování a chození pěšky.
Čtyři dny deště, špatný psychika, a vůbec taková ta nechuť do cestování mi moc dobré nálady nepřidaly. Chtěl jsem se ale hnout z místa, a tak jsem se rozhodl si zaplatit autobus do města Phonsavan, které leželo 8 hodin jízdy hornatou krajinou od Sam Nuea. Kdyby bylo hezky, určitě bych stopoval, ale když venku prší, jako když pustíte sprchu, tak sotva ujdete pár metrů, natož abych tam někde poskakoval u silnice a doufal, že mě někdo vezme do auta zmoklého jak slepici. Cesta minibusem byla první a poslední, kterou jsem v Laosu absolvoval (jel jsem pak ještě spacím busem, ale to je něco jiného). Byla to doslova cesta hrůzy, ani ne tak kvůli zatáčkám a nezpevněným silnicím, ale spíš díky dvěma holkám, které snad zvracely každých pět minut. Když už neměly co zvracet, tak autobus zastavil na oběd, holky do sebe hodily polévku a mohlo se zvracet znovu. Super, když sedíte v minibusu se zavřenými okny. 😊
STOPOVÁNÍ V LAOSU
A kdy jsem si tedy začal Laos zamilovávat? No hned od té chvíle, co vysvitlo sluníčko a já mohl pořádně začít stopovat. Na všech webech věnujících se stopování jsem četl, že stopování v Laosu je skoro nemožné. Tuto informaci musím potvrdit, ale zároveň vyvrátit. Snad nikde se mi nestopovalo tak dobře jako v Laosu.
Pojďme se na to podívat trochu z blízka.
Místní totiž tento způsob dopravy vůbec neznají, neexistují tu dálnice nebo rychlostní silnice, protože je Laos velmi hornatou zemí a postavit tady nějakou silnici, která povede alespoň trochu rovně, je skoro nemožné. Většina obyvatel samozřejmě nemá auto, maximálně tak motorku a většina obyvatel země samozřejmě vůbec necestuje. Maximálně na motorce do vedlejší vesnice. Bral jsem to ale jako výzvu. Dojel jsem stopem z Evropy do Číny, což není kousek, tak proč bych nemohl stopovat i v jihovýchodní Asii?
Největší problém je samozřejmě komunikace. V malých zapadlých horských vesničkách byste těžko hledali někoho, kdo by uměl alespoň jedno slovíčko anglicky. Domluva s místními domorodci tak byla velmi obtížná, navíc když je laoština asi jediný jazyk, který není v Google Translator dostupný off-line. Bylo tedy nutno využívat řeč těla a hlavně úsměv. Opakuji to v každém článku, ale úsměv vám otevře srdce místních všude po světě. Je to univerzální jazyk a Laosané se velmi rádi smějí. Obecně platí to, co jsem také zažil ve všech koutech světa. Čím méně lidé mají, tím pohostinnější a otevřenější k cizinci jsou. Ale není cizinec jako cizinec. Již mnohokrát jsem zmínil, že se nepovažuji za turistu. Sám sebe vnitřně cítím jako tuláka, co se s batohem motá světem, a myslím, že to je právě to, co si na mě domorodci oblíbili. Prostě na vás koukají jinak, když špinavý, zpocený, ale s úsměvem na tváři procházíte jejich malou zapadlou vesnicí, než když jen projedete na motorce nebo se se skupinou dalších turistů vyvalíte z turistického autobusu.
Jenže, já jsem se také potřeboval po Laosu nějak pohybovat. Stopování se zdviženým palcem, jak to známe z Evropy, bylo v podstatě nemožné, protože to místní brali jen jakože jim ukazujete, že je vše OK. Mnohokrát jsem tak viděl kolem sebe projíždět auta, která mi mávala a také ukazovala zdvižený palec na znamení, že oni jsou také OK. Zastavování aut tedy probíhalo tak, že jsem prostě šel podél krajnice a na auta mával.
V horách, kde místní pomalu nemají ani telefon, a když mají, tak starý tlačítkový, se těžko někomu ukazuje, kam chcete jet. Bylo to stejné ve Vietnamu a je to stejné v Laosu. Místní kolikrát nevědí, co je ve vedlejší vesnici, natož aby pochopili, co po nich chcete, když jim ukazujete v telefonu GPS mapu. Nepotřebují to vědět. Necestují, nevědí, že dvacet kilometrů od jejich vesnice je vodopád nebo krásný chrám. Oni tam stejně nikdy nepůjdou, tak proč by je to mělo zajímat? Opakuji, mluvím o lidech, domorodcích, v malých dřevěných domcích a zablácených vesnicích, ne o lidech v hotelech a hostelech, kteří pracují v turistickém průmyslu. S těmi jsem já ale skoro do kontaktu nepřišel. Domorodci nevědí, kde je sever, kde je jih, natož aby vám byli schopni ukázat kam máte jít, nebo aby pochopili, kam chcete zavést.
Spousta lidí mi píše, že by chtělo také stopovat. Ano stopování je super, ale je potřeba si uvědomit, že stopování nefunguje tak, že vám někdo zastaví a odveze vás přesně tam kam chcete. Stopování je o tom, že se neustále různými skoky posunujete blíže svému cíli. A v Laosu to platí dvojnásob. Já kolikrát nachodil i více jak dvacet kilometrů denně, v horách, v džungli, protože místní jedou maximálně o pár vesnic dál a stát celý den na jednom místě by nemělo smysl. Navíc mě chození začalo hrozně bavit.
Díky tomu, že jsou severní oblasti Laosu řídce obydlené, stalo se ale pro mě stopování v této zemi opravdovým zážitkem. Procházet malé vesnice, kde nikdy, přísahám nikdy neviděli bělocha, je něco neuvěřitelného a všichni, co jezdí autobusy (v Laosu neexistuje vlaková doprava, jsou tam jen tři kilometry železnice) se ochuzují o kontakt s pravými Laosany, které jsem si naprosto zamiloval. Když jde běloch malými dřevěnými vesnicemi, místním se totiž totálně zastaví čas. Je to pro ně něco tak neobvyklého, že vám každý chce potřást rukou nebo aspoň pozdravit nebo se s vámi vyfotit nebo vám pomoci. Děti kolem vás začnou poskakovat a smát se, ale jakmile si je chcete vyfotit začnou se smíchem utíkat a snaží se schovat.
Jak jsem říkal, Laosané stopování skoro neznají a neznají ho ani Číňané. Možná si vzpomenete, jak těžké pro mě bylo stopovat právě v Číně. O to víc jsem byl překvapen, že ti, kdo mi nejvíce v Laosu na stopu stavěli, byli Číňané. Nechápu, a ani moji čínští kamarádi, když jsem jim psal, že mi většinou v Laosu zastaví Čínsky kamion nebo osobní auto, které řídí Číňan, nechápali. Jakoby se snad v Číně báli stopaři z Evropy zastavit, ale mimo Čínu mohli naplno projevit svou dobrotu. Tak i tak byli Číňané těmi, kdo mi se stopem v Laosu nejvíce pomohli. Ještě, že jsem si čínský off-line slovník stále nevymazal z telefonu.
NOVODOBÁ KOLONIZACE
Když jsem psal o Číně, jako o nejmodernější zemi a nejsilnější ekonomice současnosti, mnozí tomu nevěřili. Já si ale stojím za svým. Čína je na takové technologické a ekonomické úrovni, že se nám v Evropě o tom může jenom zdát. A vidíte to i v Laosu. Hlavně v severních provinciích probíhá masivní stavební boom, který kompletně ovládají Číňané. Staví se elektrárny, přehrady, silnice a všude jen čínské firmy, čínské nápisy a čínští dělníci. Respektive inženýři, kteří mají stavby na starosti. Na stavbách pracují Vietnamci, Laosané jsou dle Číňanů líní. Asi největším dokladem moderní čínské kolonizace je budováni rychlostní železnice na trase Kunming (Čína) – Vientiane (Laos) – Bangkok (Thajsko). Pokud můžete, vydejte se do Laosu co nejdříve, protože během dvou let, kdy bude železnice dostavěna, sem začnou jezdit desítky rychlovlaků z Číny denně a Laos bude doslova plný Čínských turistů. Číňané nemají problém s tím budovat dlouhé tunely nebo nadjezdy a doslova si podmaňují celý sever Laosu.
To jen tak pro pořádek, abych nastínil, jaká je situace s dopravou v Laosu. Nyní se již ale pojďme podívat na to, jak jsem díky stopování mohl poznat ten pravý, neturistický, Laos.
Kousek od Phonsavanu je pár turistických atrakcí, a tak jsem si je chtěl samozřejmě prohlédnout a jakmile jsem se postavil k silnici, bylo to jako když se mi před očima začne přehrávat jeden dlouhý a neuvěřitelný film, který vlastně trval skoro měsíc, tak dlouho jsem v Laosu byl. Co jsem tak vypozoroval, tak většina turistů v Laosu jezdí jen autobusy nebo taxíky nebo na motorkách. Nikdo, skutečně nikdo nestopuje. O to víc jsem si stopování v Laosu užíval. Otevřel se mi totiž úplně nový svět. Svět, který mi chyběl při cestování Čínou nebo když jsem jezdil ve Vietnamu na motorce.
V Phonsavanu jsem se tedy postavil k silnici a snažil se dostat asi třicet kilometrů do města Muang Khoun, což bylo kdysi dávno jedno z hlavních měst v Laosu, nyní tam ale zbylo jen pár budhistických památek. Když u mě zastavil pán v bílém pick-upu Toyota, vykoukla na mě nejdřív puška, kterou měl na předním sedadle. Asi bych měl zmínit, že v Laosu skutečně jen mizivé procento lidí umí anglicky alespoň pozdravit. Z 99 % mi tak stavěli lidi, kteří uměli, byť třeba jen slovíčko, a chtěli si svou angličtinu procvičit. Pán na mě ukazuje ať si naskočím a pušku hází na zadní sedadlo. Jede prý do džungle lovit, jestli chci můžu jet s ním. Byl to můj vůbec první ostrý stop v Laosu a ze začátku jsem vždy trochu opatrný. Být to o pár týdnů později, tak samozřejmě hned jedu s neznámých chlápkem s puškou do džungle. 😊
Pán po cestě asi třikrát zastavil a zvesela mě ukazoval svým známým a rodině, kteří byli ve vesnicích po cestě. Ta nejlepší situace ale přišla při cestě zpátky do Phonsavanu. Zastavila mi dodávka, kde sedělo několik lidí. Řidič a pán na sedadle spolujezdce uměli docela anglicky, tak jsme se bavili o mých cestách, když najednou vidíme v jedné vesnici kohoutí zápasy. Ptali se mně, jestli chci zastavit a podívat se, ale já je nechtěl zdržovat, a i když mě celá atmosféra kolem kohoutích zápasů baví, viděl jsem to už na Bali a jsem si jist, že takových možností budu mít v Asii ještě několik. Pán na předním sedadle jen pokynul hlavou a říká: „My taky jedeme na zápasy“ a z pod saka vyndal kohouta. Celou asi půl hodinu, co jsem s nimi jel v autě měl ten chlápek pod sakem schovaného kohouta. Nechápal jsem. Řeč se samozřejmě stočila na celý tento business. Těm, kterým přijdou kohoutí zápasy něco jako týrání zvířat, tak asi pár dalších řádků nečtěte. Já mám názor takový, že mi to absolutně nevadí. Je to jedna z nejstarších tradic na světě a já nejsem ten, abych někomu něco zakazoval nebo nedej bože někoho poučoval. To jen nám v Evropě se zdají kohoutí zápasy jako něco brutálního, ale tady v Asii je to tvrdý business.
Pán si byl svého kohouta vybrat v Thajsku. Týden byl na farmě, kde se kohoutí pěstují, a sledoval několik vybraných jedinců. Poté si vybral toho, o kterém si myslí, že je nejsilnější a s kterým si bude nejvíce rozumět. Od této chvíle je kohout v podstatě součástí rodiny. Je o něj pečováno jako o šampiona a jeho majitel zná v podstatě každé jeho pírko, každý jeho sval. Když jsem si chtěl kohouta pohladit, hned se načepýřil a bylo vidět, že by mě klidně klofnul. V rukou svého majitele byl ale klidný a on mi tak mohl ukázat jaká má křídla, nohy atd. Ta chemie mezi kohoutem a jeho majitelem je prý velmi důležitá, aby kohout mohl být šampionem.
Cena takového kohouta je někde mezi tři sta až pět set dolary. Pokud je kohout dobrý zápasník, tato částka se během jednoho vyhraného zápasu majiteli vrátí. Kohoutí zápasy tak jsou velmi dobrý business. Učitel, kterého jsem potkal o pár dní později, pracuje za cca sto padesát až dvě stě dolarů měsíčně. Tak si umíte představit, jaký to je business, když kohout vyhraje jeden zápas a jeho majitel inkasuje třeba tři sta dolarů. Je to ale samozřejmě risk, kohout může prohrát a celá investice je ztracená. Majitel dostane nějakou malou částku za účast v zápasu, ale musí koupit nového kohouta. Z toho, který prohrál si tak může udělat už jen maximálně večeři.
Nadšen z prvního dne stopování jsem se hned ten druhý vydal z Phonsavanu stopovat dál. Prostě opět klasicky bez plánu a místa dojezdu, bez booknutých hotelů a jazykové vybavenosti. Přesně tak, jak mě to vždy bavilo a asi vždy bavit bude.
Čeho jsem si při procházce Laoskými vesnicemi všiml, tak té chudoby. Oproti Číně, ale i oproti Vietnamu, je Laos minimálně o level níž. Co je ale překvapující, že ceny zde jsou poměrně vysoké, a to za vše, hlavně za jídlo. Moc restaurací tady ale nenajdete, lidé si většinou vaří doma a ve vesnicích byl vždy jen malý krámek se sušenkami, ve větších pak jen s nudlovými polévkami a pokud jsem měl štěstí, tak se smaženou rýží. Co mě ale nejvíce překvapilo, tak že ve většině vesnic nebyla ani tekoucí voda zavedená do domů. Tekoucí voda byla většinou společná studna nebo jakýsi improvizovaný vodovod z kterého tekla voda a v tom se myla celá vesnice a chodila si tam i pro vodu. Nejednou se mi tak stalo, že jsem procházel malou vesnicí a u vodovodu se umývaly mladé slečny. Krásné opálené Laosanky s dlouhými vlasy zabalené jen do ručníku na mě vždy volaly „Hello, hello“ a já na nich mohl oči nechat. Horší to už bylo, když na mě volala „hello“ i stará babička. 😊 Každopádně život na laoském horském venkově asi není žádná sranda, co teprve když zaprší a rudé bahno doslova zaplaví vesnice.
Než jsem došel na kraj Phonsavanu, musel jsem ujít dvanáct kilometrů. Stopovat ve městě se totiž moc nedá, takže se vždy snažím dojít na kraj města. Po několika hodinách chůze v úmorném vedru mi zastavili dva chlapíci rozvážející cigarety. Porozumět laoským jménům, stejně tak jako ve Vietnamu nebo Číně, moc nejde, takže většina těch, co umí alespoň trochu anglicky, si dává přezdívky. Mě zastavili kluci Pepsi a Che. 😊 Proč si vybrali zrovna tato jména nevím, ale kluci uměli pár slov anglicky a byli nadšeni z toho, že poprvé v životě mohli zastavit bílému stopaři. Vyhodili mě kdesi v malé vesnici, kde na mě nejdříve veškeré osazenstvo asi dvě minuty koukalo a pak život zase pokračoval dál. Ta zástava času, která nastane, když se 195 centimetrů vysoký běloch objeví v malé laoské vesnici, to bych přál každému zažít. Je to jako by někdo zmáčkl tlačítko „pause“ ale vy stále jedete na „play“.
Když jsem se s Pepsi a Che rozloučil, šel jsem malými rýžovými políčky, ale ten den jsem nakonec ušel už dvacet kilometrů, tak jsem to prostě zabodl u jednoho malého krámku a krmil chlebem slepice a čekal dvě hodiny, než konečně něco projede. Nakonec zastavil kamion, který se ukázal být nejlepším dopravním prostředkem v Laosu. Kamionu prostě nic nezabrání v jízdě. Nezajímají ho lidi u silnice, motorky, ani zvířata. Za sto kilometrů, které jsem kamionem ten den ujel, jsme přejeli dva psi, jednu slepici a jednoho člověka vytlačili do příkopu, že jsem pak jen ve zpětném zrcátku viděl, jak motocyklista letí vzduchem. V případě přejetých zvířat se to u řidičů shledalo se smíchem, v případě člověka v příkopu jen pokrčením rameny a provinilým pohledem. Takže pokud patříte mezi ochránce zvířat, asi v Laosu nestopujte.
Kamion mě dovezl až do města Phokhoun, a jelikož se už začalo smrákat, bylo jasné, že si zde musím najít ubytování. Sedl jsem si tedy do restaurace a pojídajíc smaženou rýži s kuřecím masem jsem koukal na mapu, kde to vůbec jsem. Najednou se venku před restaurací objevili dva cizinci a opět se zastavil čas. Tentokrát proto, že jsme ani jeden nečekali, že tady v té „díře“ někoho potkáme. Dali jsme se do řeči a já tak mohl poznat krásnou Korejku Kyley a jejího kamaráda Maxe. Ti mě odkázali na malou farmu kousek za městečkem, kde se prý dá spát ve stanech. Vydal jsem se tam a nalezl ráj. Jahodová farma nabízí turistům pronájem stanu, ale co je na tom to nejlepší, tak doslova magický výhled. Téměř nulové světelné znečištění mi dávalo v noci možnost pozorovat nádhernou noční oblohu a jelikož mám svou matraci a spacák, měl jsem tu noc spaní jen za šedesát korun. Hvězdná obloha ale pořád nebyla to nejlepší. Nejlepší na tom spaní byla světelná diskotéka, kterou jsem mohl ze stanu sledovat. Dole v údolí totiž byla bouřka a není nic krásnějšího než sledovat, jak se kdesi v dáli blýská a vy jste krásně v klidu.
Ještě před spaním jsem si chvilku povídal s Kyley a Maxem. Oba jsou z Austrálie, respektive, Max se narodil v Austrálii a Kyley v Koreji, ale nyní také žije v Austrálii. Kyley byla z mého cestování tak nadšená, že semnou ráno chtěla udělat rozhovor pro její youtube kanál, kde má více jak sedmnáct tisíc fanoušků. Po rozhovoru jsme se zase rozešli a mě čekala cesta do krásného Luang Prabang. Nebylo to daleko, nějakých sto třicet kilometrů, ale v Laosu tato vzdálenost, hlavně když stopujete, zabere celý den. Postupně mi zastavil několik dodávek a můžu vám říct, že kromě kamionů, považuji za nejlepší dopravní prostředek dodávku, kam si skočím dozadu na korbu, mám vítr ve vlasech a přijde mi, že není na světě větší volnosti a svobody. Tu volnost jsem uvědomoval především při jízdě krásnou laoskou přírodou. Výhledy na nekonečné zelené hory střídaly úseky, kde byla jen džungle a když jsem zrovna nejel, šel jsem opět malými vesnicemi a mrkal na slečny myjící se u společného vodovodu. 😊 Pozdě odpoledne mi potom zastavil jeden čínský řidič kamionu, a právě tehdy jsem nejvíce ocenil, že jsem si z telefonu nevymazal čínský slovník a mohli jsme tak komunikovat. Nejvíce ho překvapilo, že jsem byl v jeho městě Kunming. Moc turistů tam prý nejezdí, což úplně chápu, protože tam nic není. 😊 Po cestě mi koupil něco k jídlu, sójové mlíko a vodu. Nevím proč, prostě asi jen proto, že je normální pro někoho něco udělat a nic za to nechtít? Nakonec jsem za tmy dojel do Luang Prabang, což je podle mě nejkrásnější město jihovýchodní Asie plné nádherných chrámů a koloniálních budov, ale také turistů, kterým se tak nějak zdárně snažím vyhýbat.
Ihned po Luang Prabangu jsem se vydal směrem na sever a začaly se dít věci. Že potkám tolik úžasných lidí a budu moci si vyzkoušet učení ve škole nebo spát s mnichy, to jsem vážně netušil. O tom ale až zase příště. V druhé části mého putování po Laosu, této nádherné zemi, o které jsem nevěděl zhola nic, ale netrvalo dlouho a doslova jsem si jí zamiloval.
PS: komu by uniklo, jak jsem se doslova protrápil Vietnamem, může si o tom přečíst tady:
