8. prosince 2019

LAOS – láska na druhý pohled (část 2.)

Nutno říct, že v tomto článku už to bude jednoznačná záležitost. Do Laosu jsem se zamiloval a již nebylo cesty zpět. Každý krok, každá vesnice, každé místo, které jsem navštívil nebo člověk, kterého jsem poznal, mi dokazovali, že Laos se stane jednou z mých nejvíce oblíbených zemí. A ani mi nevadilo, že naši malou zemičku tady nikdo nezná. To pro mě není nic nového. Jen my v Česku si myslíme, že jsme pupkem světa.

Mimochodem, víte, jak se řekne Česká republika v laoštině? „Sa tha la na lad sek.“ Ani za měsíc v této krásné zemi jsem nebyl schopný to vyslovit napoprvé. 😊

Když jsem dojel do Luang Prabangu, našel jsem si nejlevnější hostel ve městě za padesát korun na noc a rozhodl se tu trávit pár dní. Luang Prabang bylo bývalé královské město a ve své době se sem soustředila veškerá duchovní i královská moc, takže zde naleznete desítky nádherných chrámů, po kterých jsem se toulal dva dny a stále neměl dost. Je až zarážející, jak klasičtí turisté oběhnou jen ty nejznámější, ale menší a autentičtější chrámy vynechají. Právě v těch malých zapadlých jsem nalezl neuvěřitelný klid a vstřícné mnichy, kteří na mě ze začátku koukali trochu nedůvěřivě, ale pak mě pozvali třeba na čaj nebo jen tak na slovíčko. Nutno říct, že s angličtinou to opět nebyla žádná sláva, a to je asi jediná věc, co mi na Laosu chybí. Jedna kamarádka mi psala, že neměla v Laosu s domluvou problém. Ano domluvíte se v restauraci, že chcete rýži a colu a kolik stojí hostel, ale s obyčejnými lidmi si nepokecáte tak, jako jsem to mohl dělat ve střední Asii, kde jsem se s místními zapovídal o jejich životě i na několik hodin.

Mimochodem, nemyslete si, že mniši jsou ve svém životním stylu úplně odříznuti od světa. Chrámy slouží v podstatě jako jakási učiliště, kde se vzdělávají mladí „nováčci“ a učí se od starších. Zprvu jsem si myslel, že mniši nemají žádný kontakt s vnějším světem, ale to je chyba. Všichni mladí mají chytré telefony, Facebook, poslouchají americkou hudbu a hrají hry po internetu. Ne že by mi to vzalo nějaké iluze, ale spíš mě překvapilo, když jsem vešel do nějakého chrámu a tam mladí mniši na mobilu mastí brutální střílečku. Nejvíce jsem je zaujal tím, když jsem jim ukazoval fotky a vide z koncertu skupiny Chainsmokers, na kterém jsem byl v roce 2018. Zrovna jim totiž hrála z reproduktorů a je to prý jejich nejoblíbenější kapela. Rázem jsem byl jejich hrdinou. 😊

Co mě také překvapilo, tak ty neuvěřitelné rozdíly mezi venkovem, respektive mezi malými horskými vesnicemi, a městy. Zatímco na venkově lidé žijí v dřevěných domcích a vesnicí prochází bahnitá cesta, tak ve městech, jako je třeba Luang Prabang, můžete najít honosné koloniální vily, obří betonové domy a drahá auta. Troufám si říct, že u nás se máme všichni tak nějak stejně, ale v Laosu je ten rozdíl mezi městy a venkovem opravdu propastný. Na druhou stranu mi na tom přijde něco krásného. Děti jsou tady stále děti. Kluci hrají kuličky na cestě v prachu, holky skáčou gumu nebo jen tak tlachají a smějí se na cizince, který prochází jejich vesničkou. Co mě ale překvapilo, tak že hodně malých dětí nechodí do školy, protože rodiče na to nemají peníze. Mnoho dětí musí do školy docházet i několik kilometrů denně, a ty co do školy nechodí, se snaží jakkoliv pomáhat rodině, například tím, že pracují s rodiči na poli nebo se starají o mladší sourozence. Všude tak můžete vidět malé holčičky, jak na zádech nosí mladšího brášku nebo sestřičku.

Každopádně, pokud se chystáte do Laosu, Luang Prabang by vám rozhodně neměl uniknout. Je to naprostý skvost a pro mě zatím nejkrásnější město, které jsem v jihovýchodní Asii viděl. Vypravit se také můžete asi třicet kilometrů od města, kde jsou neuvěřitelně fotogenické vodopády Kuang Si. Průzračná voda a nádherné scenérie ve vás vyčarují pocit, že jste v ráji. Já se rozhodl zkusit na vodopády stopovat a rozhodnutí to zprvu nebylo šťastné, protože jsem zase musel v naprostém vedru ujít více jak deset kilometrů. Nakonec mi zastavil Maxime, Francouz, který žije střídavě v Laosu a střídavě v Thajsku. Pořídil si tu restaurace, ale ta v Laosu mu prý moc nevydělává, takže to vše dotuje z té Thajské, která prý jede naprosto úžasně.

Možná to víte, možná ne, ale Laos, stejně tak jako Vietnam a Kambodža, byly až do roku 1954 součástí takzvané Francouzské Indočíny čili byly pod francouzskou koloniální nadvládou. Právě proto ve všech zmíněných nástupnických státech naleznete mnoho koloniálních francouzských budov, ale přijde mi, že i Francouzi jsou národem, který do této části Asie nejvíce jezdí. S Maximem jsme se zakecali natolik, že mě nakonec odvezl až na vodopády, i když jsme jeho vesnici, kde bydlí, již dávno přejeli. Kdysi dávno jsem viděl film Indočína, romantický film tak sladký, že jsem z něj dostal málem cukrovku, ale tak nějak se mi tento film vybavil, když jsem se vždy procházel krajinou severního Laosu a viděl ty krásné nekonečné zelené hory všude kolem sebe.

Pohnutou, a ne zas tak vzdálenou, historii Laosu můžete plně poznat v jednom malém muzeu uprostřed Luang Prabangu. O válce ve Vietnamu slyšel určitě každý, ale o tom, že do této války byl vtažen i Laos a Kambodža, to už je méně známo. A přitom právě Laos je zemí, na který díky „rozdávání americké demokracie“ bylo svrženo v historii lidstva nejvíce tun bomb. Proto je v Laosu stále nebezpečné vydávat se do hor mimo značené stezky. Lesy jsou stále plné nevybuchlé munice. Malé muzeum v Luang Prabang mapuje odminování severního Laosu a jeden jen nechápavě kroutí hlavou, jak může být člověk k člověku tak krutý.

JEŠTĚ DÁL NA SEVER

Pro většinu turistů, kteří se do Laosu vydají, je Luang Prabang tím nejsevernějším městem, které navštíví. Dále už v podstatě nic není. Respektive, to vám řeknou místní. A jakmile mi někdo řekne, že někde nic není, můžete si být jisti, že tam něco bude a bude to stát za to. Nejsou tam totiž luxusní turistické resorty a asfaltové cesty. Je tam ale nádherná příroda a úžasní lidé, přesně to, co jako cestovatel chcete. Luang Prabang je roztáhlé město, takže jsem opět podél silnice musel ujít více jak patnáct kilometrů, než jsem se dostal mimo nějakou zástavbu. Ale se stopováním to nebylo o moc lepší. Sice silnice, na které jsem byl, je hlavní cesta na sever, ale ten den prostě nic nejezdilo a když jelo, tak nikdo nezastavil nebo jel jen pár kilometrů do malé vesnice.

Nakonec jsem měl štěstí a zastavil mi kamion, který mě vyhodil v malém městečku, kde jsem už značně vyčerpaný se soumrakem doufal, že mě někdo zastaví a odveze posledních deset kilometrů do městečka Pakmong, kde bylo dle mapy několik ubytování. Nejezdila žádná auta a ze zkušenosti vím, že mávat na motorky moc nemá smysl, přesto jsem to zkusil a měl jsem štěstí. Takové štěstí, že se to stane jednou za pár měsíců. Tady, uprostřed hor, v městečku, které nebylo ani na mapě, mi zastavil Vanh a plynulou angličtinou se mě ptá, jestli potřebuji pomoci. Nevěřil jsem vlastním uším, takže jsem se nejdříve zakoktal, a ještě jednou se zeptal, jestli opravdu umí anglicky. Když s úsměvem potvrdil, že ano, začal se odvíjet jeden z těch nejvíce neuvěřitelných příběhů, které jsem mohl na své cestě zažít.

LAOSKÝ ANDĚL VANH

Vanh je totiž učitel angličtiny na nedaleké škole. Dnes výjimečně zůstal ve škole déle, aby něco dodělal, a tak se až za soumraku vracel domů. Bydlí ve vesnici o pár kilometrů dál a prý mě kousek sveze. Náhoda nás svedla dohromady a jak jsme jeli na motorce Vanh měl čím dál více otázek na moji cestu a na můj život, až jsme přijeli do jeho vesnice. Zeptal se mě, kde dnes spím, já odvětil, že nevím, že jsem chtěl do Pakmongu a tam si něco najít. Tuto myšlenku Vanh rozprášil během sekundy, když řekl, že nikam nejdu a budu dnes spát u jeho rodiny. Toto se mi vždy vrací jak bumerang! Člověk má radost, že pozná život místních a že někdo umí anglicky na takové úrovni, abych se s ním domluvil, a pak mi vždy někdo při mém měsíčním shrnutí cesty napíše komentář, že žebrám u lidí nocleh atd. Pozvání k lidem domů si musíte zasloužit! Lidi z vás musí cítit klid a bezpečí a musí je vaše společnost bavit. Nikdy to není samozřejmé a kdo nikdy necestoval způsobem jako já, samozřejmě nepochopí tu radost, že se můžu dostat do obyčejné laoské rodiny, poznat jejich život a slyšet příběhy, které jsem ten večer mohl slyšet.

Není to o penězích, já nikoho o nic nežádal, nabídka vždy přijde od mého hostitele. My Češi to bohužel neznáme, že někdo chce někomu pomoci jen tak, bez vedlejších úmyslů. Já ale raději budu spát každý den u místních na zemi a poznám tak lépe kulturu a život lidí daného státu, než být v drahých hotelech nebo se válet u bazénu, ale z dané krajiny a o životě místních lidí nebudu vědět nic.

A díky Vanhovi a jeho úžasné rodině jsem toho mohl poznat opravdu hodně. Ihned jak jsme vešli do domu, který se v podstatě skládal jen z obvodových zdí, plechové střechy a hliněné podlahy, přišla se představit Vanhova maminka, mladší bratr, a mladší sestra. Další tři starší sestry již jsou provdány a žijí se svými muži. Vanh se mi neustále omlouval, že jsou velmi chudá rodina. Já jsem se mu snažil vysvětlit, že nejsem klasický turista, že mě nezajímají materiální statky, ale lidé samotní a z celé jeho rodiny byla cítit neuvěřitelná pohoda, a hlavně radost ze života. Vanh žil od desíti let v klášteru a chtěl být mnichem. Jenže potom zemřel jeho otec a nebyl nikdo, kdo by se staral o rodinu. Vanhova maminka, stejně jako většina žen v Laosu, nepracuje, stará se o domácnost a zůstala sama se dvěma dětmi. Vanh tedy musel po třinácti letech přerušit svůj život v klášteru a vrátil se do své rodné vesnice. Mimochodem, jsem první cizinec, kterého v jejich vesnici vidí. Ta zpráva se samozřejmě rychle rozkřikla, a tak se během celého večera někdo chodil dívat, co je to tam za bílého modrookého dlouhána. Výška, ta opravdu nenechá Laosany v klidu. Průměrný Laosan má zhruba tak sto šedesát centimetrů. Já měl kolikrát problém se se svými sto devadesáti pěti centimetry vejít do dveří a místní se semnou po celém Laosu vždy chtěli fotit a neustále poměřovali naši výšku.

Na večeři nás pozvala Vanhova přítelkyně, která žije s rodiči přes ulici. Stejně tak jako ve většině zemí, které jsem za posledních čtrnáct měsíců navštívil, zde spolu mladí lidé před svatbou nežijí. Rodina Vanhovi přítelkyně byla nadšená, že mohou doma přivítat cizince a Vanh trpělivě překládal všechno, co kdo řekl. Na večeři byla nudlová polévka a lepkavá rýže, kterou jsme si do polévky máčeli. Polévka se jí hůlkami, voda se srká, rýže se jí rukou. Vanhova přítelkyně byla ráda, že si také může procvičit svou základní angličtinu a já si zase rád poslechl o tom, jaký život spolu Vanh a jeho budoucí žena plánují. Vše je ale o penězích. Na svatbu teď nemají prostředky, doufají, že by na ní mohli našetřit během dvou let. Mimochodem, na motorku Vanh šetřil celkem pět let, než si ji mohl koupit. Do té doby chodil do práce, zhruba deset kilometrů každý den, pěšky. Při platu zhruba čtyři tisíce korun měsíčně se docela divím, že se mu podařilo něco našetřit.

Po večeři jsme se opět vrátili k Vanhovi domů a začalo neuvěřitelné vyprávění jeho maminky. Vždy mě zajímají příběhy obyčejných lidí, proto jsem se slušně optal, jestli si Vanhova maminka pamatuje válku, která zde probíhala na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století. Že se Vanhova maminka tak rozpovídá mně ale nenapadlo ani v tom nejlepším snu.

Na válku si prý pamatuje, protože přišla o celou svou rodinu při bombardování vesnice, ve které žije celý život. Bylo jí jedenáct let, když se snažila její rodina při bombardování schovat, spadla kousek od jejich domu bomba. Ona byla v domě, ale její rodina utíkala z pole, na kterém pracovali. Nestihli to, v podstatě z nich nezbylo vůbec nic. Při náletech se pak celá vesnice schovávala v nedalekých jeskyních, když přišli Američané a celou vesnici z jeskyní vytáhli ven. Nikdy prý nepochopí, proč vojáci mířili samopaly na malé děti nebo bezbranné babičky a dědečky. O několik dní později prý na jeskyni, kde se opět schovávala velká část vesnice, spadla bomba. Nikdo nepřežil. Přiznám se, že poslouchat takovéto příběhy od člověka, který byl přímým účastníkem těch zvěrstev, je něco tak neuvěřitelného. Měl jsem slzy v očích a stále mám, když si na vyprávěni Vanhovi maminky vzpomenu. Takovéto příběhy totiž nenajdete v žádném průvodci. Pro mě to byla neuvěřitelná zkušenost potkat celou Vanhovu rodinu a moci si to vše poslechnout. Seděli jsme celá rodina v kruhu, Vanhova maminka, Vanh a jeho dva mladší sourozenci a nějaké další děti a poslouchali, jak nám maminka vypráví o válce. Připadal jsem si jak v nějakém filmu. Nikoho ani nenapadlo hrát si s mobilem nebo dělat něco jiného. Všichni jsme seděli jak přilepení k zemi a poslouchali.

Když se mladší sourozenci uložili ke spánku, zeptal se mě Vanh, jestli si chci dát sprchu. Popravdě, podél laoských silnic je pěkně prašno a na konci října panovaly v Laosu neuvěřitelná vedra. Pořádná koupel by se mi vážně hodila. Nikde jsem ale neviděl sprchu, proto jsem se trochu opatrně zeptal Vanha, kde se můžu omýt? Vanh s úsměvem ukázal do tmy. „Jdeme se mýt do řeky, my doma tekoucí vodu nemáme.“ No tak tedy super, v řece jsem se snad ještě nekoupal a musím se přiznat, že po celém dni to bylo tak neuvěřitelně osvěžující, že se mi nakonec ze studené vody ani nechtělo, a hlavně se mi potom tak úžasně usínalo.

Celou dobu se mi ale honilo hlavou, jak se jen Vanhovi a jeho rodině odvděčím za poskytnutý nocleh. Věděl jsem, že peníze by si ode mě nevzali. Možná by to brali i jako urážku. Nabídl jsem jim, že jim druhý den pomůžu na poli, ale za několik minut přišel Vanh s lepším nápadem. Rozklepaný, jak panic před prvním sexem, se mě opatrně zeptal, jestli s ním nechci zítra do školy učit děti angličtinu. Ani nemusel dopovědět větu, odpověď byla jasné ANO a já tak prožilo díky Vanhovi a všem malým studentům, jeden z nejkrásnějších dní na své cestě.

Přečíst si o mém vyučování můžete zde: https://www.lostczechman.com/laos-ucitel-martin

Když skončil nás vyučovací den, nabídl mi Vanh, že můžu zase spát u nich. Já byl ale strašně unavený. Nejenom fyzicky, ale i psychicky. Těch zážitků bylo za poslední dva dny tolik, že jsem potřeboval chvilku klidu. Bylo mi to blbé, ale s velkým díky jsem se rozloučil a poprosil Vanha, jestli by mě nedovezl do městečka Pakmong, že si tam najdu nějaké ubytování. Chtěl jsem se Vanhovi odměnit ještě jedním způsobem. Jak jsem říkal, Vanhova rodina je chudá, takže Vanh nikdy nebyl v restauraci na jídlu. Na mapě jsem pár restaurací v Pakmongu viděl, takže jsem tak trochu lstí vzal Vanha na večeři. Bylo na něm vidět dojetí a neustále se mě ptal, jestli mi to nevadí. Samozřejmě že nevadilo. Těch pár peněz za smaženou rýži, polévku a Pepsi mě nezabije, a já měl alespoň pocit z dobrého skutku.

Další den jsem chtěl dojet do oblasti kolem města Nong Khiaw, kde je krásná laoská příroda. Je to sice turističtější, ale jak jsem psal dříve, nějak se mi díkybohu daří baťůžkářům a turistům vyhýbat. Zase jsem šel několik kilometrů, než mi zastavil motorkář, potom traktor a na úplný konec opět Číňan. Opravdu, když jsem byl v Číně, tak jsem stál na dálnici třeba čtyři hodiny a nikdo nezastavil, a tady? Jakoby se mi chtěli všichni Číňané odvděčit. 😊

Měl jsem tak možnost poznat pana Li, který mě nejdříve vzal na rybí trh. Musím prý ochutnat místní ryby čerstvě vylovené z řeky Ou. Pan Li jenom potvrzuje má slova z minulého článku o čínské kolonizaci Laosu. Má totiž firmu na nábytek kousek od Šanghaje, kde žije i jeho rodina, má tam dům, prostě všechno. V Laosu již ale podniká několik let a pomalu tady skupuje půdu a domy, které přestavuje na hotely, penziony atd. Do jednoho takového domu mě vzal. Na kraji vesnice, uprostřed palmového lesíku jsme si povídali o mém cestování po Číně, když v tom jsem viděl na stromě obří kokosy. Pan Li neváhal a jednomu z dělníků ukázal ať tam vyleze a kokosy shodí. Nebyly to takové ty zelené malinké, co vám všude prodávají naaranžované, ale pořádně zralé kokosy. Zralé, a tak sladké, že jsem tam jeden kokos chroupal asi hodinu a pan Li mezi tím udělal rybu.

Nabídl mi, že můžu přespat, ale já chtěl v Nong Khiaw zůstat dvě noci a trochu si odpočinout, a tak jsem si po příjemném odpoledni našel malý bungalov za sto korun na noc.

FAKTOR STRACHU

V Nong Khiaw jsem také poznal svůj faktor strachu. Když je tma, bojím se jen jediné věci, a to mimozemšťanů, ale přes den jsem zatím žádnou věc, které bych se bál, nenašel. Až do teď. Zkoušeli jste někdy jít jen sami lesní cestou v džungli? Já se o to pokusil, když jsem se vydal prozkoumávat malé lesní vesnice nedaleko od Nong Khiaw. První, co mě mělo odradit byli vodní buvoli. Dovedou se pěkně naštvat a utíkat po zaprášené lesní cestě před malým stádem buvolů, to je vážně adrenalin. Naštěstí se unavili dříve než já. Jak jsem procházel malé vesničky, opět bylo všude plno dětí, což opravdu nechápu, ty lidi žijí v prachu, dřevěných domcích, ale dětí mají jak smetí. Rozhodl jsem se, že najdu jeden vodopád, který jsem měl na mapě, vedla k němu malá lesní cesta tou pravou džunglí. Všude se ozývaly nějaké zvuky zvířat, neustále mi něco běhalo přes cestu, asi ještěrky nebo krysy, nevím, neustále jsem měl nějaké brouky ve vlasech a pavučiny v očích a korunku tomu dal had vysíci si tam jen tak na větvi. Nutno dodat, že moc zvířat ve zdejších lesích už nežije. Laosané je prý, stejně tak jako Vietnamci a další okolní národy, snědli. I tak jsem měl v gatích pěkně naděláno, a nakonec vodopád ani nenašel. Nevydržel jsem ten tlak z toho, že tam na mě něco vybafne nebo šlápnu na nevybuchlou bombu, a raději jsem se vrátil do vesnice. I tak ale na Nong Khiaw vzpomínám v dobrém, protože panoramatický výhled ze zdejší hory na údolí řeky Ou, to jen tak někde neuvidíte.

BOLEK A LOLEK

Sever jsem tak nějak prozkoumal a bylo na čase se vydat směr hlavní město Laosu, Vientiane. Z Nong Khiaw jsem měl opět štěstí a hned první auto, na které jsem mávnul, byl opět, ano nekecám, Číňan jménem Zhou. Byl jedním z těch Číňanů, kteří se podílejí na budování infrastruktury Laosu. Pracuje pro firmu, která zde staví silnice a od něj jsem získal zajímavé informace o tom, kdy bude dokončena železnice z Číny do Bangkoku, nebo kolik bude na zdejší řece elektráren. Číňané to tu prostě ovládají, a to je jen začátek. Až sem začnou jezdit rychlovlaky z Číny, bude to teprve masakr. Proto spěchejte do Laosu, dokud můžete, za pár let už to bude úplně jiná země. Zhou mě vyhodil v Luang Prabang, kde jsem jen přespal a pokračoval druhý den dál. Původně jsem myslel, že ujedu jen zhruba sto kilometrů, ale zastavili mi opět, ano nelžu, dva Číňané. Pracují pro čínskou cestovní kancelář a jedou do města Vang Vieng, které bylo vzdálené bezmála dvě stě kilometrů, pro svoje klienty. Kluky jsem si pojmenoval Bolek a Lolek, ale hodilo by se na ně i Pat a Mat nebo Laurel a Hardy. Prostě dva zmatení Číňané v Laosu. V Laosu se nemůžete ztratit, protože prostě všechny silnice vedou ze severu na jih nebo z východu na západ. Nic jiného tu není. Bolek a Lolek se ale dovedli ztratit i na hlavní silnici.

Celý jejich pohyb těla byl tak nepřirozený, že jsem si chvíli myslel, že jsou to jen nějaké loutky, které někdo ovládá na dálkové ovládání. Zatímco Bolek řídil pomalu jak důchodce, Lolek si asi myslel že je pilotem formule jedna. Když jsme sjížděli jeden kopec, začalo se nám kouřit z brzd, tak kluci prostě zastavili u potoka a začali brzdy polévat studenou vodou. Nejsem žádný inženýr, ale myslím, že to není nic moc dobrého. Kousek před Vang Vieng jsme zastavili u nějakého lokálního trhu. Bolek a Lolek mi říkali, jestli chci vidět něco, co normální turisté nevidí. Od toho cestuji, abych viděl věci, co jiní turisté nevidí, takže jsem samozřejmě souhlasil.

Bolek a Lolek to tu už evidentně znali, a tak věděli kam jít. Číňani jsou známí tím, že nakupují vše od slonoviny, přes tygří drápy, po želví krunýře, a to vše v rámci tradiční čínské medicíny. Jeden prodejce nás vzal k sobě dozadu a přesně vše výše jmenované nám ukazoval k prodeji. Nevěřil jsem vlastním očím. Nevěřil jsem ani tomu, že se vůbec něco takového děje. Pro místní lidi prostě nejsou zvířata živé bytosti, ale komodita. Jak byste se zachovali vy? Já jsem samozřejmě s vědomím toho, že jsem úplný nikdo a nejsem tu od toho, abych někoho poučoval, jen nevěřícně kroutil hlavou a nechápal. Doslova šok ale přišel, když prodavač přinesl igelitku a tam koukaly nohy medvíděte. Ve zdejších lesech totiž kdysi, a možná ještě trošku žijí, asijští černí medvědi. To, co jsem viděl v igelitce bylo zřejmě ještě mládě. Maso připravené ke snědku, drápy, kůže a další k použití v čínské medicíně. Doslova mi to vyrazilo dech, ale znovu, kdo jsem já, abych někoho poučoval?

Po nákupu na trhu, kdy jsem se raději ani nepídil po tom, co to tady uprostřed lesa Bolek a Lolek koupili, jsme již za tmy dojeli do Vang Vieng. Toto město je v krásné přírodě, ale spíše než kvůli tomu, sem jezdí mladí baťůžkáři z celého světa na party a pořádně si vyhodit z kopýtka. Prohnat pár gramů kokainu nosem nebo plíce zahltit THC z marihuany v tom lepším případě se jen opít levným alkoholem. Pro mě, jako cestovatele, který se těmto místům vyhýbá, jak může, to je noční můra se do takového města dostat. Chtěl jsem tomu ale dát šanci. Ta šance trvala přesně pět sekund, než jsem vystoupil z auta a přivalil se ke mně ladyboy a svým teplým hlasem na mě volá: „Drahoušku, chceš si užít nějakou srandu?“

Ne nechci si užít žádnou srandu ty kreaturo, chci se vyspat a zmizet odtud jak jen to bude možné. Při hledání hostelu se najednou rozrazily dveře jednoho z barů a totálně nalitý Korejec mi div nepozvracel boty. Vážně někoho taková místa baví? Vážně někdo jede přes půl světa, aby mohl tohle vidět? Já k takovým lidem rozhodně nepatřím, takže jsem se jen vyspal v tom nejlevnějším hostelu ve městě a ráno pokračoval dál.

Vang Vieng jsem tedy nechal za sebou a vydal se dále do hlavního města Laosu Vientiane. Jak můžete vidět, díky rozbité motorce a následnému stopování Laosem, jsem opět začal zažívat neuvěřitelná dobrodružství a potkávat neuvěřitelné lidi doslova na každém kroku. Zpětně nechápu, jak jsem mohl přežít Čínu a jak jsem si mohl myslet, že tu pravou jižní Asii objevím ze sedla motocyklu.

Začít stopovat v Laosu bylo jedno z nejlepších rozhodnutí a ve třetí části mého povídání opět nebude nouze o zajímavé příběhy a hlavně zajímavé lidi.

O tom ale zase příště.