15. prosince 2019

LAOS – láska na druhý pohled (část 3.)

Již není cesty zpět. Když se zamilujete, tak se to těžko vrací, a jak jste mohli číst minulé dvě neděle, do Laosu jsem se opravdu zahleděl. Tato země mě sice ze začátku nepřivítala vůbec hezky, ale jakmile vysvitlo slunce a já mohl začít stopovat, začalo se udávat tolik neuvěřitelných příběhů, až tomu sám někdy nemůžu uvěřit.

Jak jste mohli číst v minulém příspěvku, dojel jsem poněkud rozpačitě do města Vang Vieng, které se tak trochu stalo i ztělesněním mé noční můry. Nejdříve na mě vybafl nějaký ladyboy, potom mi Korejec málem pozvracel boty, a do toho bylo všude tisíce turistů, takže Vang Vieng opravdu nebyl místem, které bych si užíval a chtěl tam zůstat.

Snažil jsem se tedy odtud odjet co nejrychleji, a tak když jsem se vyspal v hostelu za padesát korun a dal si snídani (v ceně hostelu), utíkal jsem zase na hlavní silnici. Jenže jako již několikrát před tím, nikdo nestavěl, protože podél silnice přecházela jedna vesnice ve druhou. Ušel jsem tedy několik kilometrů a prošel několik vesnic, kde opět na mě mohli místní oči nechat nebo mě zvali hrát pétanque, až jsem uprostřed polí, v naprostém vedru rezignoval a prostě si řekl, že u té silnice budu stát tak dlouho, dokud něco nepojede. A ono jelo. Obří Ford Raptor. Auto se spotřebou sedmnáct litrů na sto kilometrů a cenou více jak padesát tisíc dolarů (více jak milion korun), mi dávalo tušit, že mi asi nezastavil nějaký chudák. Rychle jsem skočil do auta, kde seděla Visouda a její manžel Owen a velmi dobrou angličtinou mi ihned nabízí vodu k pití.

Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Jak jsem psal v minulých příspěvcích, Laos je velmi chudá země. Učitel, kterého jsem potkal, musel na motorku šetřit pět let a průměrný výdělek na venkově je jen někde kolem sto padesáti dolarů (asi 3500,- CZK). A najednou sedím v takovém kočáru, který nemůže na silnici nic zastavit. Dávám se tady s Visoudou a Owenem do řeči. Oba jsou rodilí Laosané, ale studovali v Číně a nyní mají firmu dovážející zboží z Číny do Laosu a Thajska. Podle oblečení, elektroniky v autě, a auta samotného, jsem prostě nenarazil na žádné chudáky, o to víc bylo překvapující, že zastavili oni mě. Klukovy s batohem, který je špinavý od prachu, zpocený, neoholený, prostě tulák uprostřed Laosu. Když jsem v minulých příspěvcích psal, že platí jedno pravidlo, že čím méně lidé v Laosu mají, tím více by vám dali, to samé platilo i o evidentně dobře situovaných Laosanech Visoudě a Owenovi. Čerství čtyřicátníci nechápali, jak jsem mohl z Evropy dojet po zemi až do Laosu a byli rádi, že si semnou mohou popovídat o mých cestách a vůbec životě u nás v Evropě.

Pro mě opět bylo zajímavé vidět jinou stranu Laosu. Až do teď jsem se pohyboval převážně mezi domorodci, kteří žili v prachu a bahně v dřevěných domečcích a najednou narazím na lidi, kteří evidentně mají více, než já kdy ve svém životě budu mít. A nic jim to neubírá na laskavosti a ochotě pomoci tulákovy z Česka. Visouda a Owen studovali business v Číně, kde se na univerzitě také poznali. Nyní mají společnou firmu, která operuje ve třech státech (Čína, Laos, Thajsko) a jsou tak neustále v pohybu mezi těmito státy. Ve Vang Vieng koupili pozemek a staví na něm hotel, ale sami mají dům ve Vientiane, hlavním městě Laosu. Když píšu dům, myslím tím doslova zámek.

Po cestě do Vientiane mě pozvali na oběd, kávu a dortík a v pozdním odpoledni jsme dojeli do Vientiane vyzvednou jejich tři děti ze školy a školky. Nejednalo se ale o žádnou obyčejnou školu ale o britské gymnázium, kam chodí dva mladší synové, kterým je deset a osm let. Není nic víc roztomilého, něž asijské děti a rozhodně nejroztomilejší jsou ty, které umí anglicky. Jelikož oba starší synové chodí od malička do školy, kde se vyučuje jen anglicky, umí skvěle komunikovat a během chvilky si mě oba zamilovali. Bez mrknutí oka začali přemlouvat rodiče, jestli u nich můžu zůstat a bavili se semnou o cestování, o fotbale, o tom, co dělali ve škole. Vše plynulou angličtinou. Zbývalo ještě vyzvednou nejmladšího syna, kterému jsou dva roky a který chodí do anglických jesliček, kde se opět již od útlého věku učí anglicky. Mimochodem, synové měli strašně vtipná jména. Oki, Oka, Oke. Tady jsem opravdu chybu udělat nemohl. Strašně se mi líbí styl, jakým Visouda a Owen svou rodinu vedou. Vědí, že jazyky jsou důležité pro budoucnost a oba mluví plynule anglicky a čínsky, to samé jejich děti. Tak trochu jsem se v jejich životním stylu shlédl a doufám, že jednou budu mít tak úžasnou rodinu.

Kluci byli vážně roztomilí, hlavně osmiletý Oka, který vedle mě seděl a neustále mě hladil po rukou a na tváři. Laosané, ostatně jako Vietnamci nebo Číňané, nemají skoro žádné chlupy na rukou ani nohou a na vousy také můžete zapomenout. Takže když potkali mě, zarostlého jak trosečník, bylo to pro kluky doslova zjevení. Kluci nemuseli rodiče ani moc přemlouvat a nabídka na spaní přišla v podstatě sama. Ano, mohl jsem jet spát do jejich velkého domu a mít se tam jak král, ale já raději zvolil hostel za pár korun v centru Vientiane, kde mě také rodina vysadila.

Potkat tak dobré lidi, kteří ač na první pohled patří k vyšší vrstvě laoského obyvatelstva, ale absolutně na nic si nehrají, byla pro mě další neuvěřitelná zkušenost, která mi ukázala, že všude na světě žijí úžasní lidé a je přitom jedno jakého jste vyznání nebo z jaké společenské vrstvy pocházíte. Úplně nakonec se mě Owen ptal, jestli si to vážně nechci rozmyslet a zůstat pár dní u nich, že by byli moc rádi a že si mě kluci moc oblíbili. Mohl bych s ním prý jet na sever Laosu lovit do džungle. Jenže já mířil na jih Laosu a jelikož jsem měl víza jen na měsíc, čas se mi pomalu začínal krátit.

Vientiane se přezdívá největší vesnice na světě. Je to sice hlavní město, ale čas si zde plyne takovým poklidným tempem. Stačil mi tedy den a půl abych si prošel vše zajímavé. Rozhodl jsem se zkusit jednu zvláštnost, kterou v Evropě nemáme, ale která je v jižní Asii běžná, a sice spací autobusy. Pokud se chystáte nejenom do Laosu, ale i dalších okolních zemí, tak na ně určitě narazíte. Je to skvělý způsob, jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Přepravujete se v noci z místa na místo, a zároveň se můžete vyspat, a nutno říct, že jsem byl překvapen, kolik místa a prostoru na nohy jsem měl. Do mobilu jsem si nahrál nějaké filmy a články, které jsem si chtěl přečíst, ale jestli s něčím nemám problém, tak je to spánek. Usnul jsem ještě dřív, než se autobus rozjel a probudil jsem se o dvanáct hodin později na konečné autobusu ve městě Pakse na jihu Laosu, takže jsem ani nestihl vyfotit, jak to vevnitř vypadá. 😊

KDE DĚTI KOUŘÍ

Město Pakse leží u takzvané Bolavenské náhorní plošiny. Ta je známá pro desítky krásných vodopádů, ale také různé etnické vesničky, které jsem se rozhodl prozkoumat na motorce. Tu jsem si snadno během pár minut půjčil v Pakse a mohl se vydat do hor. Jakmile jsem vyjel z města, byl jsem svědkem naprosté přeměny nejenom krajiny, ale hlavně obydlí a obyvatel. Jih Laosu je ještě chudší než sever. Sem již čínské investice neplynou. Lidé jsou tmavší, obydlí a vesnice více zablácená, ale zároveň nikomu nechybí nekonečný úsměv na tváři, když se v nějaké malé vesničce zastavíte na polévku. Dva dny jsem tak na motocyklu objevoval vodopády, které někdy byly snadno dostupné, jindy se skrývaly uprostřed džungle, ale spojovalo je jedno, byl jsem na nich vždy úplně sám a byly naprosto nádherné.

Čeho si na Bolavenské náhorní plošině všimnete, tak že tu všichni kouří. Muži, ženy, děti. Do ruličky umotanou směs tabáku a cukrové třtiny tady vidíte kouřit i tříleté děti. Muži navíc občas z bongu kouří i něco jiného, jestli hašiš? Nevím. U žen si poté, stejně jako třeba ve Vietnamu, občas všimnete naprosto černých zubů, které jim způsobuje žvýkání betelových ořechů. Není tedy divu, že když jsem se kolikrát zastavil někde v nějaké malé vesnici, tak kromě mé výšky a modrých očí, zajímaly děti i dospělé mé bílé zuby a neustále jsem tak musel mrkat, nebo se s někým přeměřovat nebo cenit zuby. Prostě jako zvířátko v zoo. Ale mě to nevadí, ba naopak, je to úžasné a člověku to dodává pocit, že opravdu je někde daleko od domova.

Bolavenská plošina leží ve výšce více jak tisíc metrů nad mořem, takže je zde zaprvé docela zima a také vlhko. Po jednom z odpoledních dešťů se najednou všude vyrojily stovky žab, které místní omladina chytala na silnici nebo v příkopech do rukou, svazovala je nohama k sobě a poté nabízela k prodeji. Co se neprodá se zřejmě sní, takže jsem na grilu v jedné lokální restauraci viděl na grilu pečená žabí stehýnka. Jak jsem psal v minulém příspěvku, Asiaté snědí všechno, co se hýbe. 😊

Kromě prodeje žab mě místní děti, hlavně kluci, zaujali ještě jednou věcí. Prostě si nehrají doma s mobily nebo na počítači (protože je samozřejmě nemají), ale neustále pobíhají venku, Hrají si s kuličkami, vyrábí jakási vozítka, honí po silnici kolo, anebo, a to mě bavilo nejvíce, chodí s prakem a jen tak střílí do všeho, co se pohne. Tady prostě děti ještě mají dětství, jaké si já pamatuji, když jsem byl malý. Když na ně rodiče volají, že mají jít domu, děti samozřejmě nechtějí, lezou po stromech, běhají všude možně, takže jsou špinavý jak kominíci, ale neuvěřitelně šťastní. Občas jim tu jejich bezstarostnost závidím a v duchu se modlím, aby sem technický pokrok ještě pár let nepřišel a děti mohly stále být dětmi. Ne závislými zombie, kteří celé dny koukají do monitorů počítačů a na displeje telefonů.

Oblast Bolavenské náhorní plošiny plné nádherných vodopádů jsem projel za dva dny a zbývala poslední část mého cestování po Laosu.

NA OSTROVECH BEZ MOŘE

Ač to může znít divně, vydal jsem se do oblasti takzvaných 4000 ostrovů Mekongu. Proč to zní divně? Protože Laos nemá moře, takže jsou tyto ostrovy na jedné z nevětších světových řek, Mekongu. Mekong pramení v Číně a přes Barmu, Thajsko, Laos, Kambodžu a Vietnam se vlévá do Jihočínského moře. Na hranici mezi Laosem a Kambodžou je Mekong několik kilometrů široký a v jeho nitru nalezneme stovky, možná opravdu i tisíce malých, či větších ostrovů. Některé jsou obydlené, některé ne. Já jsem se vydal na ostrov Don Det, který je asi nejznámější.

Musel jsem se tam ale nějak vydat, abych si dopravu trochu zkomplikoval, chtěl jsem z Pakse nejdříve jet po pravé straně Mekongu, abych poté přejel na levý břeh a pokračoval až na úplný jih Laosu. Jak se již ale několikrát ukázalo, můžu si plánovat, jak chci, ale jsou věci, co neovlivníte. Třeba to, že na mapě je sice označen přívoz, ale ten pro pěší již několik let nefunguje. Nezbývalo mi tedy nic jiného než se vrátit asi padesát kilometrů do Pakse.

V tom najednou se ale odněkud vzal minivan a mimo řidiče a průvodce v něm seděly i dvě milé dámy z Vídně ve věku mé mamky. Bylo jasné, že tady nejsou jen na obhlídce řeky, ale že chtějí Mekong na přívozu také přeplout. Dal jsem se s nimi do řeči a zjistil, že přívoz se dá objednat jen pro automobily a v podstatě je to bráno jako atrakce pro turisty, takže jako osamělý jedinec bych neměl šanci jej využít. S dámami jsem se tedy zapovídal a jelikož jsem milován ženami všeho věku a národností, netrvalo dlouho, a dámy mě pozvaly k nim do auta, abych se nemusel vracet do Pakse a mohl řeku přeplout s nimi.

Chtěly mě původně odvést až na jih na 4000 ostrovů, ale řidiči a průvodci se to moc nelíbilo. To víte, nemohli ze mě nic vyždímat. Znovu se mi tak potvrdilo, že nikdy, ale opravdu nikdy ve svém životě nechci využívat služeb žádných cestovních kanceláří ani průvodců. Raději se potkám s opravdovými domorodci, kteří vám pomohou bez vedlejších úmyslů. Na druhé straně řeky jsem se všemi rozloučil a mával opět na auta. Ač se jedná o jedinou cestu směrem do Kambodži, nejezdilo tu skoro nic. Nakonec jsem se všemi různými způsoby už za tmy dostal až na úplný jih a byl vyhozen na břehu řeky. Zbývalo již jen najít loď, která mě odveze na ostrov. Jenže všichni turisté již odjely a nabídky zdejších „rejdařů“ se pohybovaly v nesmyslných číslech. Normální cena je totiž asi třicet korun, nejmenší, kterou mi nabízeli místní majitelé lodí, byla někde kolem dvě stě korun. NESMYSL, říkám si, a chtěl jsem se vydat do nedalekého chrámu poprosit o nocleh a počkat do rána, když v tom se odněkud zjevilo auto a s asi třiceti krabicemi a taškami z něj vyskočila drobounká Laosanka.

Pomáhal jsem jí vyndávat věci z dodávky, čímž jsem si vysloužil nejenom milé pohledy, ale nakonec i odvoz zdarma na ostrov, na kterém bydlela a měla malý obchod, do kterého byla nakoupit zboží až v Pakse. Nedaleko od přístavu jsem si pronajal malý bungalov jen a jen pro mě za stovku na den a rozhodl se pár dní na ostrovech odpočívat.

Na začátku listopadu tady panovala neuvěřitelná vedra, takže se člověku nechtělo ani nic dělat, a tak jsem několik dní jen ležel, pozoroval nádherné západy slunce nad majestátní řekou, nebo se na kole vydal koupat do vodopádů, které jsou na řece. V noci potom nemůže být nic romantičtějšího než pozorovat, jak se od hladiny Mekongu odráží měsíc. Člověk je tady tak odříznutý od okolního světa, že absolutně nevnímá, co je za den nebo kolik má peněz, protože je po něm ani nikdo nechce. Na mém hotelu se vše obešlo jen mávnutím rukou a konstatováním, že zaplatím při odjezdu.

Koupat v Mekongu může znít jako bláznovství, ale sám jsem byl překvapen, když jsme viděl, jak je tu voda čistá, a to i přesto, že od svého pramene kdesi v čínských Himalájích urazila tisíce kilometrů přes několik států. Voda byla příjemně teplá a zřejmě jaksi pročištěná přes kamenné vodopády, protože byla průzračně čistá.

ZNEČISTĚNÍ OCEÁNŮ ZAČÍNÁ TADY!

Také vás štvou fotky a videa špinavých oceánů? My v Evropě toto nikdy zřejmě nepochopíme a mě osobně nad tím zůstává rozum stát, jak někdo může vůbec do přírody něco vyhodit, ale místní domorodci si absolutně neuvědomují nic o ekologii a ochraně životního prostředí. Proto většina z nich, co žije kolem řek, bere řeku samotnou jako obrovskou popelnici, do které se může hodit všechno. Od zbytků jídla po plastové láhve a sáčky, však ona si to řeka odnese. Nejednou jsem tak viděl, jak prostě k řece někdo přišel s pytlem plným odpadků a šup s tím do Mekongu. A nejednou jsem se snažil do té vody skočit a ty odpadky vyndat, což se setkalo s naprostým nepochopením místních, kteří jen mávli rukou a odešli pro další pytle s odpadky, které následně hodili opět do řeky. Je to potom až komické, jak se Evropa snaží zakazovat plastová brčka nebo čistítka uší, ale skutečný problém je o tisíce kilometrů jinde. Domorodci nechápou, že co hodí do řeky se jim potom vrátí v podobě nečistot v těle živočichů. Proto nejím ryby. Prostě je jasné, že v současnosti ty ryby jsou plné plastů a dalších nečistot.

Na ostrovech jsem si také opět dokázal, že nejsem, a nikdy nebudu, baťůžkář. Když jsem se tak ráchal sám ve vodopádech, přišla tam jedna Angličanka. Poněkud zavalitější, ne moc příjemného zevnějšku. Omlouvám se, ale od konce července vídám jen hubené Asiatky a ty vietnamské nebo laoské jsou opravdu krásné, a najednou se tu vedle mě zjeví slečna s postavou velryby, takže to byl pro mě trochu šok, ale hlavně vyrušení z mé pohody. Ale nejsem člověk, co by někoho soudil jen podle toho, jak druhý vypadá, a tak jsem se se slečnou dal do řeči. V Anglii jsem žil více jak dva roky, takže by se dalo říct, že je to pro mě druhý domov a dění v této zemi hodně sleduji.

Slečna mi hned začala vyprávět, jak skončila v práci, a teď je hrozně free a cestuje po JV Asii a chce si prostě užívat. No bylo mi jasné, že si moc rozumět nebudeme, takže jsem se po chvilce omluvil, že už jsem ve vodě dlouho, a odjel. Co čert nechtěl, tak slečna bydlela úplně ve stejném hotelu jako já a měla pronajatý vedlejší bungalov. Když jsem si šel večer ulovit něco málo k jídlu, viděl jsem ji, jak v jednom místním baru nasává a je opravdu „free“. Po návratu z večeře jsem již jen slyšel a cítil, jak se vedlejší bungalov celý třese a ozývají se z něj podezřelé zvuky. Slečna s jiným baťůžkářem si nahlas asi četli. 😊

Prostě jsem asi jiný. Ano také jsem „free“, ale abych někde pobíhal, ožíral se a hledal co „přejedu,“ na to už jsem starý. Bohužel, takových lidí jako je ta slečna je hodně a ničí kulturu států kam se vydají. Nepatřím totiž mezi ty, co by chtěli někde kolem historických památek vidět desítky barů a diskoték a plno ožralých tlustých Angličanek.

Nicméně oblast 4000 ostrovů Mekongu stojí skutečně za návštěvu. Já si zde užil pět dní naprosté relaxace a pohody, až jsem zapomenul, že mi končí víza a když jsem zaplatil všechno, co jsem za těch pět dní snědl a prospal, zůstalo mi v kapse posledních zhruba dvě stě padesát korun. Nechtěl jsem si už vybírat žádné peníze, takže jsem si prostě řekl, že to dám na hranice s Vietnamem stopem a budu spát klidně někde v rozpadlém domě.

Po pěti dnech odpočinku jsem prostě chtěl ještě nějaké poslední dobrodružství v Laosu a vydal se na čtyři sta kilometrů dlouhou cestu do Vietnamu.

TO NEJLEPŠÍ NA KONEC

A na dobrodružství jsem nemusel dlouho čekat. Opět stačilo málo. Prostě se jen tak postavit jako tulák k silnici, respektive jít podél silnice a snažit se někoho zastavit. Já se cítím nejvíce free, když prostě jdu do neznáma, skočím na korbu auta nebo do kamionu a prostě jedu. Užívám si úsměvy místních, to, jak na mě děti z dálky mávají a starší zvou na pivo, to, jak nikdo neumí anglicky a já tak musím využívat řeč těla. Dodává mi to pocit převtělení do doby dávných cestovatelů, kteří neměli k dispozici GPS mapu, nebo google translator. Celý den jsem tak krátkými, ale i delšími stopy „skákal“ směrem k hranici Laosu a Vietnamu.

Ač jsem za měsíc pobytu v Laosu toho zažil opravdu hodně, to nejlepší přišlo nakonec. Když mě již po západu slunce vysadilo auto uprostřed malé vesničky, kde nebyl ani jeden hotel nebo guest house, úplnou náhodou jsem narazil na chrám, ve kterém jsem na konec svého putování po Laosu strávil snad ty nejzajímavější chvíle. Spát v chrámu plném mnichů, kteří nikdy neviděli nebo se nikdy nebavili s bělochem, to je zážitek na celý život.

O MÉM SPANÍ V BUDHISTICKÉM CHRÁMU SI MŮŽETE PŘEČÍST TADY: https://www.lostczechman.com/laos-spani-v-chramu

Jako by se semnou chtěl Laos nakonec rozloučit tím nejlepším možným způsobem. Jako by mi chtěl dokázat, že je to opravdu jedna z nejlepších zemí pro stopování a toulání se světem s jedněmi z nejmilejších lidí. Dávno byly zapomenuty moje peripetie ve Vietnamu, kdy jsem si rozbil hlavu, vyboural se na motorce a o motorku nakonec přišel. Díky tomu, co jsem poslední měsíc v Laosu zažíval mě opět bavilo žít, bavilo mě cestovat s pár „kipy“ v kapse (oficiální měna Laosu je laoský KIP) a bavilo mě být tím špinavým tulákem, kterým jsem posledních patnáct měsíců.

V Laosu jsem si opět začal žít svůj největší sen. Každý den jsem měl úsměv na tváři a objevoval zákoutí země, o které jsem nikdy nepřemýšlel, že bych se tam kdy podíval. A možná právě díky tomu, že jsem neměl žádná očekávání, jsem si tuto zemi tak zamiloval. Ta pomyslná třešnička na konci, kdy jsem mohl spát v budhistickém chrámu, to bylo znamení, o které jsem tak moc žádal v těch nejtěžších chvílích, kdy se mi nic nedařilo a byl jsem vyčerpaný a chtěl se vrátit domů. Teď už vím, že by to byla chyba. Že já patřím tam ven, do světa. Mít batoh na zádech, klidně se týden nemýt, ale mít tu neuvěřitelnou svobodu, na kterou jen tak někdo nedosáhne. Nevím, jak dlouho ještě pojedu a nevím kam přesně pojedu, ale vím, že bych si do smrti vyčítal, kdybych to nezkusil. Kdybych před patnácti měsíci nevzal batoh, tři trička a jedny rifle a nevydal se do neznáma.

Z Laosu jsem se tedy přemístil zpět do Vietnamu, který ke mně při poslední návštěvě nebyl moc přívětivý. Nicméně jak špatně mi ve Vietnamu bylo, když jsem ho projížděl na motorce, o to úžasnější dobrodružství jsem začal zažívat v podstatě hned, jak jsem přejel hranici z Laosu a začal tady stopovat.

Čekalo na mě několik dobrodružství a jedno neuvěřitelné setkání. O tom ale zase až příště v některém z dalších příběhů jednoho „ztraceného“ kluka.