21. listopadu 2019

MOJE POPRVÉ – SPANÍ V BUDHISTICKÉM CHRÁMU

Člověk by si myslel, že po čtrnácti měsících na cestě z Evropy kamsi do jihovýchodní Asie ho už nic nemůže překvapit, ale jak jsem již několikrát říkal a psal, i když si načrtnete miliony různých situací a příběhů, vždy se najde něco, co Vás na takto dlouhé cestě překvapí. No, a tak se stalo, že jsem se shodou všech náhod zatoulal do hor v jižním Laosu a spal v budhistickém chrámu. A popravdě? Byla to jedna z nejúžasnějších chvil nejenom na mé cestě, ale v životě. Jak k tomu tedy došlo?

Díky tomu, že jsem přišel v Laosu o motorku a byl nucen stopovat, se mi otevřela naprosto nová dimenze, jak objevovat tuto nádhernou zemi a musím říct, že jsem si Laos doslova zamiloval. Nejenom kvůli krásným památkám a divoké přírodě, ale hlavně a především, díky úžasným lidem, které jsem v Laosu potkával snad na každém kroku. Myslel jsem, že vyučování v místní škole (o čemž jste mohli číst před pár dny) bude vrcholem mojí cesty po Laosu, ale ono se vždy najde ještě něco víc. A zrovna v momentě, kdy to nejméně čekáte.

Poslední dny svého pobytu v Laosu jsem trávil u řeky Mekong na hranici Kambodži a Laosu v oblasti tzv. Čtyř tisíc ostrovů Mekongu. Tak se mi tam zalíbilo, že jsem tam zůstal o několik dní déle a nedbajíc na rozpočet a finanční zásobu, zjistil jsem, že mám již jen posledních cca 250,- CZK a tři dny do konce víza. Jasné, mohl jsem přejet asi deset kilometrů do Kambodži a byl by klid, ale tuto zemi plánuji projet až po novém roce, takže proč si to cestování trošku nezkomplikovat a s minimem financí se nevydat asi čtyři sta kilometrů na hranici s Vietnamem?

A tak jsem jel, jedny z posledních peněz zaplatil za loď z ostrovů na pevninu a vydal se pěšky a stopem toulat jižním Laosem směrem na Vietnamskou hranici. Za první den jsem ujel skoro polovinu cesty, což je v Laosu opravdový úspěch. Velmi špatně se zde stopuje a doprava je většinou velmi pomalá díky nekvalitě cest, ale i horám, ve kterých byste rovnou silnici hledali jen s těží.

Poslední stop prvního dne mě vyhodil v malé vesnici na tzv. Bolevanské náhorní planině. Stmívalo se a já byl uprostřed čehosi, co se jen stěží dalo nazvat městem. Pár krámků kolem hlavní silnice a dřevěných domečků mi nedávalo moc velkou naději, že bych zde našel nějaký hotel nebo ubytování. Navíc, když slovu hotel tady nikdo ani nerozumí a posunkům naznačujícím spaní se každý jen smál a odvětil „NO“. Zašel jsem tedy na trh si koupit vodu a něco málo k jídlu a rozhlížel se kolem sebe. S pár korunami v kapse jsem si stejně nemohl moc vyskakovat, I kdyby v té vesnici bylo nějaké ubytování, s největší pravděpodobností bych na něj neměl, respektive možná měl, ale neměl bych zase co jíst. V takovém případě se člověk rozmyslí, za co bude utrácet a spaní to rozhodně nebylo. Smířen s tím, že budu spát v nějakém opuštěném domečku jsem se vydal na letmý průzkum okolí, když v tom se najednou přede mnou zjevil chrám.

Laoské chrámy jsou opravdu nádherné, většinou se skládají z několika budov a vás možná bude zajímat, že je možné tam přespat. Respektive, prý je to možné, ale jistotu nemáte nikdy žádnou. Občas jsem za parného dne viděl v chrámech povalovat se místní, ale cizince nikdy žádné. Slyšel jsem za chrámem nějaký hluk, tak jsem se tam šel podívat a zkusil se zeptat, jestli třeba někdo neumí anglicky.

Hrozně mě vždy pobaví hláška, že se lidé bojí cestovat, protože neumí anglicky. Je potřeba si uvědomit, že ve světě skoro nikdo neumí anglicky. Nebo si myslíte, že lidé, kteří nikdy neopustili svou horskou vesnici v jižním Laosu umí mluvit plynule? Zkuste si zajít za svou babičkou nebo nějakým příbuzným u nás v Česku na vesnici, uvidíte, kdo bude anglicky umět na komunikativní úrovni a hlavně, kdo se bude ochoten s cizincem bavit.

Jakmile mě mniši spatřili, jako by se jim zastavil čas. Bylo to jako když stopnete film. Koukali na mě, já koukal na ně, a nikdo jsme nevěděli co říct. Mniši totiž zrovna za chrámem opravovali jednu jeho část, a tak nějak se střídali u vozíků a lopat a odváželi hlínu někam mimo areál chrámu. V horské oblasti jižního Laosu se najednou v jejich chrámu zjeví modrooký asi tak čtyřikrát vyšší běloch, který na ně mluví cizí řečí. Snažil jsem se jim posunky ukázat, zdali je možné u nich spát, ale mladíci nevěděli, která bije. Co mě na Laosanech ale baví nejvíce, tak jejich upřímné úsměvy. Takže i když nikdo neuměl ani slovo anglicky, vynahradil to vstřícným úsměvem. Takto jsme se na sebe dívali a smáli asi deset minut, když se najednou odněkud vyloupl mnich Bo, který uměl alespoň základní slovíčka v angličtině. Tím základní myslím, že uměl říct „ano, ne, jmenuji se“. Tím veškerá konverzace končila. I tak jsem mu byl ale schopný vysvětlit odkud jsem, že chodím pěšky a autostopem kolem světa a že mířím na Vietnam. Bo je jeden z pěti starších mnichů, kteří v tomto chrámu žijí. Když říkám starších, tak Boovi bylo třicet let, dalšímu z mnichů dvacet, hlavnímu mnichovi tohoto kláštera bylo dvacet pět. Celkem zde ve vesnici Thateng žije dvacet pět mnichů. Pět dospělých a dvacet nováčků, učedníků, kteří jsou ve věku od deseti do osmnácti let a jejich průměrná výška byla asi tak sto padesát centimetrů. 😊

POPRVÉ V ŽIVOTĚ S LOPATOU

To je samozřejmě nadnesené, ale matně si pamatuji, že naposledy jsem držel lopatu v ruce zhruba na základní škole, když jsme měli jakýsi zahrádkářský předmět. Vyučuje se to ještě vůbec?

Boovi jsem se snažil vysvětlit, že dnes nemám kde spát a zdali je nějaká šance u nich přespat. Bohužel on to prý nerozhoduje a musí se počkat na hlavního mnicha celého kláštera, který prý dorazí za cca půl hodiny. Jak jsem říkal, těm klukům se s mým příchodem zastavil čas a to znamená, že se zastavila i práce. Najednou nikdo nepracoval, nikdo nenakládal kolečka, nikdo neměl lopatu v ruce a všichni na mě jen koukali s otevřenou pusou. Jediný Bo byl schopny ze sebe alespoň něco vyplodit díky překladači.

Bylo mi jasné, že když tady budu jen tak stát, díru do světa neudělám. Vzal jsem tedy do ruky lopatu a začal ukazovat, ať ke mně najede někdo s kolečkem, že mu ho naložím. Ten údiv v jejich očích, že běloch, který se tu poprvé za několik let zjevil, tady bude pracovat, to bych přál vidět každému, kdo mě vždy obviňuje, že někde žebrám. Je žebrání to, když si svůj nocleh odpracuji? Je žebrání to, že ti kluci díky mně zažijí něco nového, něco, o čem se jim do té doby třeba ani nesnilo?

Jak mi Bo, který se pak díky slovníku i docela rozmluvil, sdělil, nikdo z těch dětí, učňů, studentů, před tím nikdy bělocha neviděl. Začal jsem tedy pracovat a nakládat vozíky a kluci s nimi jezdili kamsi mimo areál. Většina z nich ale nemohla uvěřit tomu, co vidí. Pracující běloch u nich v klášteře. Myslel jsem, že mniši čtou jen knihy, ale to bych se hluboce mýlil. Jsou to lidi jako my, takže všichni vytáhli mobily a začali si mě fotit a kamerovat při tom, jak tam sám, jak otrok, pracuji s lopatou a nakládám vozíky hlínou a kamením. Situace tak nepravděpodobná, jako že Sparta letos ve fotbale vyhraje titul. Může se to stát, ale to spíš padne za Zem meteor a vyhubí lidstvo, než že by taková situace nastala. 😊

Hodně rychle se setmělo a skoro souběžně s naprostou tmou přišel zpátky hlavní mnich celého kláštera. Koukal na mě, já koukal na něj. On koukal na Boa, já také koukal na Boa a na hlavního mnicha zároveň a čekal jsem, co bude. Bo nezaváhal a snažil se vysvětlit kdo jsem, co jsem, a co vlastně dělám s tou lopatou a špinavý u nich v klášteru.

Bo ani nemusel nic dopovědět, bylo vidět, že ruční prací jsem si získal sympatie všech, a tak mi hlavní mnich pokynul, že samozřejmě u nich můžu přespat. A opět si musím rýpnout do všech, co si myslí, že je to jen tak, že jako někam přijdete a oni vás nechají u sebe přespat. Ne, není to samozřejmost. Nikdy nebyla a nikdy nebude! Je to o celkovém přístupu k lidem, který se já už čtrnáct měsíců snažím mít takový, že si na nic nehraji. Vždy si s lidmi snažím povídat nebo s něčím pomoci. Nikdy nechci nic zadarmo, ale myslím, že lidé by si prostě měli pomáhat. To jen my Češi si myslíme, že je to špatně, když někdo někomu pomůže a že se za vše musí platit. Nemusí, stačí být jen pokorný a ukázat lidem, že nejste žádný machr z Evropy, ale že jste stejný jako oni. Proto jsem si tolikrát vysloužil pozvání k obyčejným lidem domů na čaj nebo dostal nabídku přespání. A proto jsem nyní, po spaní v klášteru v Gruzii a po spaní v mešitě v Kyrgyzstánu, dostal možnost přespat v budhistickém chrámu uprostřed hor v jižním Laosu.

Bylo zhruba šest večer a všichni „obyvatelé“ kláštera začali večerní modlitbu. Mě bylo dovoleno sedět s nimi a pozorovat celý proces. Takové situace ve mně vždy vzbuzují vlnu emocí a je to prostě něco neuvěřitelného, když můžete toho všeho být součástí. Sedět vedle dvaceti mnichů a poslouchat, jak zpívají modlitební písně. Bylo to, jako bych byl neviditelný, jako bych tam seděl, ale nikdo mě neviděl. Čas najednou měl úplně jiný význam a já cítil a slyšel, jak mi buší srdce z toho nadšení, které se uvnitř mě odehrávalo.

Nováčci, jak je nazýval Bo, čili mladí studenti, šli po modlitbě na večeři a já si se třemi staršími mnichy sedl a tak nějak si rukama, nohama a lámanou angličtinou s nimi povídal. Všechny samozřejmě zajímal život u nás, kde vůbec na mapě leží Česko, jak u nás vypadají lidé, domy, příroda, prostě všechno. Bo mi řekl, že je ve zdejším chrámu dva roky a během těch dvou let tady neviděl jediného turistu. A o tom to přesně je. Není to tom, že někam přijdete a prostě se tam vyvalíte. Je to o té vzájemné kulturní výměně. To je to, proč jsem se na cestu vydal. Poznat svět, poznat obyčejné lidi, zažít dobrodružství, a hlavně něco nového. Do dnes stále nechápu lidi, co je baví vyvalit se v hotelu a z určité země vidět jen letiště a hotelový bazén.

S mnichy jsem si povídal asi hodinu a vždy mezi tím přišel jeden ze studentů se prostě jen tak podívat. Asi jestli žijeme nebo nevím. Prostě občas někdo přišel a stál a koukal nebo seděl a koukal. Hlavně že koukal. 😊 V půl osmé byla večerka. Jakmile se setmí, mniši se navečeří a je čas jít na kutě. Ráno se totiž vstává brzo (o tom za chvilku).

Několik vtipných situací nastalo, když šli starší mniši spát. Jako když vypustíte divou zvěř z klece se na mě všichni mladí seběhli s mobily a jeden přes druhého křičeli „Messi? Ronaldo? Barcelona?“. Ano, i tady v klášteru nedaleko hranice Laosu a Vietnamu, tady uprostřed hor, kde lišky dávají dobrou noc a nikdo neviděl turistu, jak je rok dlouhý, i tady jsou kluci stejní jako všude na světě. Mají rádi fotbal a mají rádi fotbalové hvězdy. Jakýkoliv můj pohyb vzbudil jejich zájem. Šel jsem si do batohu pro kartáček, hned se všichni seběhli se podívat, co to mám. Ne že by neznali kartáček, ale prostě běloch si jde čistit zuby? U toho musíme být. Mimochodem, nepředstavujte si místní sociální zařízení jako nějaký Hilton. Jeden záchod na dvacet pět lidí a jeden kohoutek z kterého teče voda. Na ten kohoutek se napojí hadice podle toho, co zrovna chcete dělat. Chcete si umýt zadek? Napojíte jednu hadici. Chcete si dát sprchu? Napojíte jinou. Ještě si někdo myslí, že spát v klášteře je jen tak? A přesto mě to baví mnohem více než výše zmiňovaný luxusní Hilton hotel kdekoliv na světě. Necestuji totiž kvůli tomu, abych si užíval nějaký luxus. Čím náročnější cestování, tím spokojenější má toulavá duše je.

O to vtipnější bylo, když jsem si tam čistil zuby, a všichni na mě koukali. Jako bych měl několik stínů. Kamkoliv jsem se hnul, cokoliv jsem dělal, mladí mniši sledovali a následovali mě. Dostal jsem možnost spát v hlavní budově chrámu. Což znamenalo budovu bez obvodových zdí podepřenou jen sloupy. Ve výšce tisíc metrů nad mořem v laoských horách je pěkná zima, věděli jste to? Já ne, ale teď už to vím. Nafoukl jsem si matraci, vybalil spacák, a pomalu se ukládal, za pozorování všech mladých mnichů, ke spánku. Připadal jsem si jako zvířátko v zoo. Mladíci seděli na schodech a pozorovali se zaujetím co dělám. Nemluvili, prostě jen tak seděli a sledovali každý můj pohyb. Najednou se odněkud vynořil hlavní mnich a všechny mladší seřval. Ti se pokorně rozeběhli do svých ubikací a já tak v osm večer ulehal ke spánku. Ono také co jiného chcete dělat v klášteru, když všichni šli spát? Navíc, když jsem věděl, že mě ráno čeká brzké vstávání. Spal jsem vlastně venku, jen s tím rozdílem, že jsem nad hlavou měl střechu, takže jsem byl ukryt před deštěm a ranní rosou. Pohledem na sochy Buddhy, kterých bylo kolem mě desítky, jsem usínal a nemohl uvěřit tomu kde jsem a co se to vlastně děje.

V noci jsem se několikrát vzbudil. Nebyla mi ani tak zima na tělo, ale na nos, který mi jako jediná část těla koukal ze spacáku. Teplota totiž padla k deseti stupňům, ale naštěstí mám dobré vybavení.

SNÍDANĚ JAK PRO KRÁLE

Je až neuvěřitelné, jak v Laosu vše probíhá samovolně. Jakmile začalo asi v půl šesté svítat, odevšad se ozývalo čím dál víc kohoutů, motorek, lidských hlasů. Nejsem ranní ptáče, ale spát tady na zemi, když se kolem vás vše probouzí do nového dne? To by byl nesmysl a hlavně neúcta. Když mě Bo viděl vstávat, přiběhl ke mně a uklidnil mě, že ještě můžu chvilku spát, že oni teď všichni jdou ven pro jídlo. Jak to vypadá? Mniši si samozřejmě nevydělávají a žijí z darů. Každé ráno ve všech městech po celém Laosu, kde jsou kláštery, chodí mniši se speciálními nádobami, do kterých jim lidé pokorně dávají jídlo. Rýži, ovoce, ale i maso nebo pití, to vše mniši při takové procházce ranním městem dostanou. Po ulicích jsou rozmístěni věřící, kterým poté mniši požehnají za jejich dary. Nikoho by ani v nejmenším nenapadlo to nazývat žebráním. Je to prý poděkování za službu mnichů komunitě. Hned jak se mniši navrátili, a já se mezi tím zabalil a omyl, začali do chrámu chodit lidé a nosit jídlo, ale i peníze a další dary. Opět se kolem mě vše odehrávalo tak samovolně a já nemohl uvěřit tomu, že jsem toho součástí. Bo vždy každému vysvětlil kdo jsem, odkud jsem a tak dále. Samozřejmostí je, že se mi všichni vždy uklonili, usmáli se na mě, chtěli si obtěžkat můj batoh s kterým se tahám po světě. Ta pokora lidí, ale zároveň to štěstí v jejich očích, že mohli potkat někoho ze vzdálené země, to se prostě nedá slovy popsat, To se musí zažit a já měl z té lidské dobroty nejednou opět slzy v očích. Neberou mě jako turistu, jako někoho, z koho chtějí vyždímat peníze, ale jako jednoho z nich.

Upozorňuji, že stále bylo brzké ráno, když se toto vše odehrávalo. Není čas ztrácet čas. Laosané začnou žít s rozbřeskem a usínat se západem slunce. Během dne musí zastat práci na poli, kolem domu, prostě udělat vše pro to, aby přežili. Moje původní představa o životě mnichů byla, že pomalu nemají co jíst a když, tak že jedí jen rýži. To jsem byl ale na omylu. Postupně do chrámu chodili lidé se pomodlit a vždy něco přinesli a připravili k jídlu. Najednou všude bylo plno táců plných jídla. Maso, ovoce, rýže, zelenina, různé sladkosti. Chtěl jsem skočit na trh něco koupit, ale když mě viděl Bo, jak se obouvám, tak mě zastavil a ptal se kam jdu. Ukazoval jsem že na trh, něco také koupit. Bo a ostatní starší mniši to hned zamítli a ukazovali že ne, ať se posadím, že po modlitbě bude následovat snídaně. Jsem teď jeden z nich, a tak budu snídat s nimi.

Když odešli věřící, zbylo v chrámu desítky velkých táců s jídlem, které se tak různě rozdělilo rovnoměrně, aby všude byla rýže, maso, ovoce, voda, čaj, polévky atd. Nepotřeboval jsem, aby mi dávali snídani, ale nebyla jiná možnost. Brali by to jako urážku, kdybych se k nim neposadil a nejedl s nimi. Vše se jí rukama, jen polívka se jí hůlkami a voda srká přímo z misky. A znovu jsem byl jako to zvířátko v zoo. Hlavně mladí studenti na mě mohli oči nechat a sledovali, jak se peru s hůlkami, jak loupu banán nebo jak si beru rukou rýži. Každý se neustále ujišťoval se zdviženým palcem, jestli mi chutná, jestli je vše v pořádku, jestli mám dost.

Přišla i nabídka na setrvání v chrámu, kterou bych za normálních okolností využil, kdyby mi nekončilo vízum a já nemusel během dvou dnů opustit Laos. Zemi, kterou jsem si tolik zamiloval díky takovýmto malým příběhům, které jsem zažíval doslova snad každý den. Nakonec noc, kterou jsem mohl v chrámu strávit, byla mou poslední v Laosu a popravdě také ta nejlepší ze všech, které jsem za poslední měsíc v Laosu trávil.

I díky této úžasné zkušenosti se pro mě Laos stal jednou z nejlepších zemí, které jsem v životě navštívil a mě jen může mrzet, že jsem neměl více času a nemohl více poznat život mnichů v zapadlém klášteru nedaleko hranic Laosu a Vietnamu. A že jsem spal na zemi, bez sprchy a v zimě? Absolutní nezájem. Toto je zážitek, který mi nikdo z hlavy nikdy nevymaže a já si za svůj život užil tolik luxusních hotelů, že mám kopřivku jen z toho, když si představím, že bych v nějakém takovém hotelu měl znovu bydlet.

Jsem tulák a patřím tam ven. Mezi lidi, kteří dělají moji cestu světem nezapomenutelným zážitkem.

Díky za to! Khop Jai!