14. listopadu 2019

„THANK YOU TEACHER MARTIN“

… ozývá se sborově ze třídy, kde jsem právě „doučil“ svou poslední dnešní hodinu, a mě konečně dochází, co se to vlastně celý den dělo. Splnil se mi další z mých snů, o kterých jsem před svou cestou kolem světa ani nevěděl, že je mám.

Po kolikáté to už je? Stý, dvoustý, třístý případ, kdy si pro mě osud připravil neuvěřitelnou příhodu? Už to ani nepočítám, protože má cesta je prostě jedna velká studnice náhod, které, když se spojí, tvoří jeden pořádně neuvěřitelný příběh.

A jak k tomu tedy došlo, že se kluk z Pardubic, kterému všichni učitelé předpovídali snad až kriminální budoucnost, octil v zapadlé horské vesničce a vyučuje zde děti angličtinu? Za vším hledej stopování.

Jak jste se mohli dočíst v minulých příspěvcích, nezačala pro mě cesta v Laosu zrovna vesele a já přišel o svou motorku. Nakonec to ale vidím jako jedno z nejlepších rozhodnutí na své cestě, protože stopovat v Laosu je neuvěřitelné dobrodružství, které mi tak moc v Číně nebo ve Vietnamu chybělo. K tomu se ale dostanu někdy jindy.

Když jsem si tak stopoval na sever Laosu, ocitl jsem se v malé vesničce, kde těsně před setměním nic nejezdilo. Chybělo mi posledních deset kilometrů do malého městečka Pakmong, kde podle mapy mělo být několik ubytování. Jenže stopovat na silnici, kde nic nejezdí, jde prostě těžko, tak jsem pokračoval pěšky, ostatně jako velmi často v celém Laosu. Tolik kilometrů, kolik nachodím tady, to jsem snad nenachodil ani na Pamíru. Vím, že mávat na motorky, a pokusit se je zastavit, prostě nemá smysl, nikdy nezastaví, ale jelikož se už vážně blížila tma, rozhodl jsem se to zkusit.

No a odvážnému štěstí přeje, nejenže jediné projíždějící vozidlo za posledních asi třicet minut zastavilo, ale klučina na motorce uměl obstojně anglicky. Nabídl se, že mě kousek sveze a při jízdě jsme se samozřejmě dali do řeči. Bylo příjemné si s někým po pár dnech opět kloudně popovídat. Laosané jsou totiž na tom s jazyky velmi špatně, takže si tady vážně moc nepopovídáte.

Vanh, jak se můj dobrotivý anděl jmenoval, je učitelem na zdejší soukromé základní škole a zrovna se vracel do své vesnice z práce. Při cestě pomalu zpomaloval a zpomaloval a ptal se na čím dál více otázek, až jsme najednou přijeli k jeho domu, kde mi nabídl, že dnes můžu přespat u něj. Prostě takový výslech na motorce, aby poznal co jsem zač. Jak jistě víte, pozvání domů k místním nikdy neodmítnu. Nejde o peníze, které tím ušetřím, ale o tu kulturní výměnu, kterou díky tomu získám. A že v Laosu to opravdu stojí za to! Ale o tom také dnes ještě psát nechci.

Když jsme na noc ulehali, velmi jsem chtěl Vanhovi vrátit to, že mě jeho rodina uvítala mezi nimi, jenže jsem věděl, že peníze si ode mě nevezme. Chvíli mi vrtalo hlavou, jak se mu odvděčit, až to Vanh vyřešil za mě. Nervózní, jak panic před prvním sexem, si ke mně sedl a s roztřeseným hlasem se ptá: „Nechtěl by si zítra semnou jet do školy a učit děti angličtinu?“

Nemusel ani dokončit větu, odpověď byla jasné ANO! Taková příležitost se jen tak nenaskytne, a já beztak nemám kam spěchat, protože nemám žádný plán.

Ráno jsem samozřejmě vstal jako poslední, celá rodina, no ono celá vesnice, vstává se svítáním před šestou ranní, aby se vydali pracovat na pole. Já si pospal do půl sedmé a po sedmé vyrazil s Vanhem do jeho školy. A od tohoto momentu jsem vlastně začal žít jeden ze svých snů. Celý den byl tak neuvěřitelný, že tomu ani teď po několika dnech nemůžu uvěřit, že se to vážně dělo. Školy v Laosu jsou totiž úplně něco jiného než u nás.

ŠKOLA V LAOSU = JINÝ SVĚT

Nejdříve mě Vanh představil jeho kolegům, ale samozřejmě nikdo tady na konci světa neumí anglicky. Vanh se anglicky naučil, když byl mnichem v klášteře a bavil se s cizinci. K jeho historii, ale i historii celé jeho rodiny, se dostanu v dalších příspěvcích, je to totiž vážně zajímavé.

Nevím, jak to vypadá na našich školách teď, ale troufám si říct, že tak jak v Laosu určitě ne. Učitelé před začátkem vyučování stojí u hlavního vchodu do školy a vítají se s žáky. Každý jednotlivě popřeje všem žákům hezký den, a to samé potom žáci každému učiteli. Můžete cítit ten respekt, jaký děti k učitelům mají. Nikdo nedělá problémy, každý je pokorný, usměvavý, do školy se těší. Když dorazí všichni žáci, celá třída se seřadí před svou učebnou. Jeden z žáků potom zkontroluje oblečení, školní uniformu všech svých spolužáků, a pokud je něco špatně, poprosí svého spolužáka o úpravu oděvu. Když je vše v pořádku, každý z žáků jde k učiteli a poprosí, jestli může vstoupit do třídy, učitel poté vstup samozřejmě povolí. Opět je ze všech cítit úžasná pokora a respekt.

Když jsou všichni ve třídě, tak ještě před zahájením vyučování celá třída sborově odříká básničku, ve které zazní něco v tom smyslu, že se těší na to, co se dnes naučí a vítají svého učitele. Mám-li říct pravdu, koukal jsem na to, jak kdybych právě spadl na jinou planetu, a ono to tak možná i bylo. Vanh mě poté představil žákům, kteří na mě samozřejmě koukali jako na zjevení. Jsem totiž na severu Laosu, v neturistické oblasti, a věřte tomu nebo ne, z patnácti dětí, které jsme učili první hodinu, jenom dvě viděly v životě cizince. Zbytek viděl poprvé v životě bělocha a poprvé v životě někoho s modrýma očima. Ano i taková místa ještě na světě existují.

Dětem bylo mezi deseti a čtrnácti lety. V Laosu totiž nejsou děti rozděleny do tříd podle toho, jaký se narodily rok, ale podle toho, co znají. Jsou takto promíchány. Popravdě začal jsem časem rozumět i tomu, proč někteří učitelé některým žákům nadržují, a jiné naopak moc v oblibě nemají. Copak bych se jako učitel mohl zlobit na milou, usměvavou holčičku jménem Lasimi? To prostě nejde. Zato neustále něco vykřikující chlapec Armir, který ale uměl ze všech dětí anglicky nejlépe, to byl rošťák už od pohledu. Ostatně, já tímto trpěl celý život. Učitelé mě nikdy moc nemuseli, a přitom já byl právě ta milá usměvavá holčička, bohužel v těle kluka s rošťáckým obličejem. 😊 Jakmile se něco stalo, učitelé se ani neptali, kdo to udělal, prostě šli rovnou na mě a s klidným srdcem můžu říci, že já byl ve většině problémů nevinně. Dokonce i na střední škole, když jsem nechtíc podpálil nástěnku, to nebylo to úmyslně.

Je jasné, že děti v těchto končinách nebudou umět anglicky, ale i tak jsme se s Vanhem pro ně snažili připravit různé hry, při kterých jsem je učil, jak se která slova vyslovují. Děti se nažily a bylo na nich vidět, že se chtějí před cizincem vytáhnout. První hodina mě vážně bavila a za celou hodinu, vlastně za celý den, jsem neviděl nikoho, že by nedával pozor nebo odmlouval, že něco dělat nebude. Učitel v Laosu má prostě respekt. Na konec hodiny opět děti odříkají společné poděkování učiteli za to, co se dnes mohly naučit.

O přestávkách jsem si připadal, jako když cestuji časem. Děti si nehrají na mobilech, ale holčičky skákaly gumu, kluci kopali do míče nebo se prostě jen tak honili po hřišti, jako jsme to dělávali ve školních letech i my. Holčička Lasimi si u mě získala navždy nekonečnou náklonnost, když mi o přestávce koupila džusík.

Zajímavý je také oběd. Děti vynosily na verandu před třídu židle a lavice, které srazily dohromady. Oběd totiž probíhá společně. Jednotlivé třídy jedí dohromady z domova donesené obědy. Nejlepší to má v tomto učitel. Děti totiž dávají kousek svého oběda i jemu. Vanh si tak obešel svou třídu a tu dostal kousek masa, tu kousek zeleniny nebo ovoce, tu trochu rýže. Dostalo se i na mě, ač jsem si chtěl na oběd dojít do nedaleké restaurace, děti a ostatní učitelé odmítli a každý mi na připravený talíř něco přihodil.

Mimochodem, tento článek, to zas bude něco pro moje odpůrce, co mi neustále vyčítají, že se nechávám hostit. Už to vidím. Jenže jak se chcete ubránit patnácti dětem co ukazují, že nikam nemáte chodit, a než se nadějete, máte před sebou kupu jídla?

Jedna vyučující hodina v Laosu trvá šedesát minut a po oběde je jedna taková hodina věnována spánku dětí. Vše probíhalo tak automaticky, až to bylo vtipné. Když všechny děti dojedly oběd, opět nanosily do tříd lavice a stoly, vytáhly odněkud matrace a polštáře, a prostě se uložily ke spánku. Bylo to tak roztomilé, když tam vidíte ta malá tělíčka pobíhat, a pak najednou spát jak mrtvolky.

Jelikož Vanh se svou přítelkyní plánuje svatbu a založení rodiny, bere ve škole extra hodiny navíc. Možná je na místě zmínit, kolik vlastně takový učitel v Laosu bere? Vanh vyučuje na soukromé škole. Školné zde je v přepočtu asi pět set korun českých na jedno dítě za měsíc. Existují i státní školy, které jsou zdarma, ale úroveň výuky je tam prý velmi žalostná. Jako učitel soukromé školy, který bere extra hodiny, si Vanh za měsíc vydělá v přepočtu čtyři tisíce korun! Welcome to Laos! Kromě malé výplaty mě ale zaujala ještě jedna věc. Učitelé na zdejší škole, ale přý i celkově v celém Laosu, jsou mladí lidé. Nikomu nebylo více jak třicet let. Co se děje se starými učiteli nevím, prostě v Laosu neexistují.

Ale zpět k výuce. Po obědě totiž mohou děti využít extra lekce angličtiny nebo čínštiny (podle mě dva nejdůležitější jazyky součanosti). My se samozřejmě vydali učit angličtinu, při které jsem opět pomáhal dětem s výslovností a to tak, že jsem ukazoval například na různé části těla a učil děti, jak se řeknou anglicky, potom jsme se učili zvířata, čísla a mnoho dalšího. Někdy jsme se ale s Vanhem neubránili smíchu. Je to totiž fakt vtipné a roztomilé, když děti neumí něco vyslovit. Na druhou stranu se opět všechny děti snažily, seč to šlo, a všem jim patří obrovský respekt.

Jak jsem zmínil, Vanh bere extra hodiny navíc, takže když ve čtyři odpoledne doučil všechny své, ten den naplánované hodiny pro malé děti, čekala ho, a samozřejmě i mě, ještě poslední hodina pro dospělé. Respektive pro čerstvě dospělé středoškoláky, kteří na základní školu dochází v podvečer na lekce angličtiny. Jaké to pro ně asi bylo překvapení, když místo malého Vanha spatřili před tabulí skoro dvoumetrového Evropana? A „světe div se“ opět nikdo z nich za celý svůj život neviděl bělocha. Jak jsem zmínil výše, zdejší oblast není ani trochu turistická, tak sem turisté nejezdí, a i já sám jsem se zde zjevil v podstatě náhodou. V poslední hodině jsem učil žáky opět výslovnost, ale rovněž jak skládat věty tázací. V praxi to znamenalo, že mi žáci, hlavně žákyně, dávali otázky typu: „Kolik ti je let? Máš ženu? Líbí se ti holky v Laosu? Chtěl by si holku z Laosu? Uměl by si žít v Laosu?“ Kam tím mířily opravdu nevím. 😊

Když skončila i poslední hodina, následovalo ten den poslední poděkování a já si v tu chvíli uvědomil něco, co jsem snad v životě nezažil. Celý svůj život jsem totiž dělal věci pro peníze. Nikdy jsem neudělal nic zadarmo. Můžu díky tomu teď jezdit několik let kolem světa, ale vím, že jen pro peníze člověk žít nemůže.

Celý den, což čítalo celkem devět hodin, jsem byl s Vanhem ve škole zadarmo. A byl jsem tak neuvěřitelně šťastný a cítil obrovský pocit zadostiučinění. Mohl jsem těm dětem alespoň trochu pomoci, ukázat jim, jak je důležité znát cizí jazyk a také to, že se nemusí cizince bát. Možná to bude znít jako bláznovství, ale v zapadlých horských vesnicích Laosu se kolikrát děti opravdu schovávají, když kolem procházím. Za celý den byly pouze dvě děti, které za život potkaly cizince. Zbytek viděl bělocha vůbec poprvé v životě. I takový může být Laos, stačí jen odbočit z hlavní cesty.

A já jsem velmi rád, že jsem se zase jednou vydal někam, kam turisté nejezdí. Kdy se mi to poštěstí, že uslyším „THANK YOU TEACHER MARTIN"?