17. června 2019

MARTINE, TY JSI SE ZASE TOULAL

Je fakt, že v Kyrgyzstánu vám stačí sejít z hlavní cesty a toulání jde tak nějak samo. Nadpisek ale odkazuje spíše na film Vesničko má středisková, kde se pan doktor velmi rád kochal. A tak se i já velmi rád kochám a toulám. No a pokud se začnu tak nějak bez cíle toulat, vždy to s sebou nese nějaké příběhy, které bych sám ani nevymyslel.

JAK TEDY VYPADALO TOULÁNÍ SE MÝCH POSLEDNÍCH PÁR DNŮ?

Po několika dnech odpočinku jsem se vydal z města Naryn po hlavní silnici směr Biškek, abych dojel k horskému jezeru Song Kul. To leží ve výšce více jak 3000 metrů nad mořem a po většinu roku je pokryto sněhem a ledem. Na začátku června by už ale vše mělo roztát, a tak jsem se rozhodl si to tam trošku projít. Měl jsem štěstí, hned první auto, tedy kamion, který jel kolem, mi zastavil. Zvyklý na to, že se ve střední Asii s každým domluvím, skočil jsem do kamionu a ono ouha, řidič je Číňan a neumí ani slovo anglicky, ani slovo rusky.

No nevadí, pokud se někdy dostanu do Číny, je tohle pro mě alespoň malá průprava. Jenže já neumím čínsky ani pozdravit, takže jsem se vrátil do časů, kdy jsem se toulal Íránem, kde nikdo neuměl anglicky ani slovo a já ani slovo farsi. Dobří lidé se domluví všude a ruce a nohy mi fungují, takže jsme si tak nějak solidně s čínským řidičem pokecali ručně a nožmo. Nicméně si budu muset do telefonu stáhnout nějaký překladač, protože bez toho se fakt nehnu.

Nechal jsem se vyhodit v jednom horském sedle, abych si vyfotil opět nějaké jurty, ovce a hory, což je v podstatě jediná scenérie v Kyrgyzstánu, kterou uvidíte, když sem vyrazíte, ale nikdy to neomrzí. Začalo ovšem pršet, takže co teď? Jak jsem si šel horským průsmykem, najednou před sebou vidím malou mešitku. Stála si tam tak uprostřed ničeho a nezaváhal jsem ani minutku a šel se před deštěm schovat. Škoda že bylo časné dopoledne. Bylo by to úžasné místo na spaní přes noc. Nikde nikdo, jen já, hory a malá mešita.

Hned jak vysvitlo zase slunce, jdu podél silnice a zastaví mi moc milý pán. Povídáme o všem možném a když ho prosím, jestli by mě vyhodil u odbočky směr Song Kul, vytahuje z peněženky malou bankovku a dává mi ji. Peníze odmítám přijmout, ale je neoblomný. Nemá mi prý co dát, tak alespoň malá bankovka, mám si jí prý schovat pro štěstí a použít, až bude nejhůře a při tom si na něj vzpomenout. Opravdu peníze nerad přijímám, ale byla to malinká bankovka, v přepočtu asi 6 korun a nechtěl jsem urazit. Na oplátku jsem mu dal svou samolepku, protože já u sebe nic nenosím, ale třeba si ji někde vystaví a při pohledu na ní na mě vždy vzpomene.

Jak jsem zmínil, jezero Song Kul je vysokohorské jezero ve výšce více jak 3000 metrů nad mořem. Nevede tam žádná hlavní silnice, jen jakási ujetá šotolina, která se drápe vysokými průsmyky z několika stran. Já si vybral, tu která vypadala jako hlavní, ale i tak jsem čekal více jak hodinu, než vůbec nějaké auto pojede. A měl jsem opět štěstí. Pastevci zrovna jeli k jeru stavět své jurty, ve který budou až do půlky září (někteří až do začátku října) žít. Můžu se tedy s nimi svést až k jezeru. Za odměnu jsem jim samozřejmě pomáhal se stavěním jurty, za což jsem si zase za další odměnu vysloužil možnost spaní u nich v jurtě. Na léto sem jezdí své jurty rozhodit celé rodiny, které přes zimu žijí v okolních městečkách a vesnicích a v létě k jeru ženou svá stáda. Podél celého jezera tak naleznete jakési jurtové kempy, ve kterých můžete přespat. Většinou je to za nějaký poplatek, je jen na vás, jestli to chcete i s jídlem nebo prostě jen přespat. Já chtěl platit, ale že jsem jim prý pomáhal se stavbou jurty, tak bych je prý urazil, kdybych jim nějaké peníze dal.

Ten den zrovna končil ramadán, což znamená velká oslava a hostina ve všech muslimských zemích, a jinak tomu nebylo ani tady u jezera. Mimochodem, jezero je položeno v tak nádherné horské krajině, a všude kolem jsou zasněžené vrcholky hor, žádný mobilní signál a naprostý klid, že jsem si údivem až oddychl „ach“. Pokud se chcete vzdálit na nějaký čas od civilizace, pak mohu Song Kul jedině doporučit. A v této krásné krajině, jsem se opět ocitl v koloběhu událostí, o kterých jsem dříve ani nepřemýšlel. Tím, že končil ramadán, tak místní pastevci zabíjeli na hostinu ovci a pro mě to byl neuvěřitelný zážitek sledovat, jak se na tom podílí celá rodina. Otec s nejstarším synem ovci podřezali, odstranili kůži, ovci naporcovali. Ženy v připravených lavorech vymývaly střeva a oddělovaly vnitřnosti. No a ty nejmenší děti, ty pomáhaly tak, že chodily pro čerstvou vodu ke studni, která byla asi dvě stě metrů daleko. Nikdo neodmlouvá, každý se směje, každý ví přesně co dělat. Mě se ze všech těch vnitřností a krve udělalo trošku nevolno, tak jsem se nominoval do skupiny dětí a chodil s nimi pro vodu. Mimochodem, s takovými dětmi, které neumí ani slovo rusky, je docela sranda. Pořád na mě něco mluvily, smály se, stříkaly vodu. Tomu říkám dětství. Žádné mobily a počítačové hry, ale celý den venku, hrát si nebo pomáhat rodině.

Z ovce se zpracuje skutečně všechno, od hlavy a očí, po žaludek a střeva. To vše se povařilo a večer z toho byla polévka z jejíž konzumace jsem se naštěstí lstí vyvlíkl, protože vnitřnostem opravdu neholduji. Raději jsem si pochutnal na čerstvém šašliku. Vše funguje bez elektřiny a musím říct, že ve třech tisících metrech je v noci pěkná zima, byl jsem tedy rád, když jsem šel někdy kolem desáté večer spát. Čeho si ale také všimnete, že v těchto vyšších polohách se skutečně již hůře dýchá, takže to ještě chvilku trvalo, než jsem se nějak stabilizoval a usnul. Z vedlejší jurty jsem slyšel pokračovat veselé oslavy, při kterých samozřejmě nechyběla vodka, což je opravdu vtipné, že muslimové slaví konec ramadánu vodkou. Co by tomu asi řekli v Saúdské Arábii?

V noci zasáhla oblast jezera bouřka, což, jak jsem v následujících dnech zjistil, není nic výjimečného. Když jsem ráno vstal, rozloučil jsem se s rodinou a vydal se toulat kolem jezera, jenže počasí se tady střídalo s takovou intenzitou, že jsem to nestíhal ani sledovat. Během pěti minut tu zažijete jaro (se sluníčkem, ale chladnější), podzim (zataženo a déšť) a zimu (sněží, že není vidět na krok). Jenom to léto nějak chybí. A tak se při svém putování velmi často schovávám do jurt pastevců, kterých je tu naštěstí docela dost. Někde pokecám pár minut, jinde zas posedím déle u čaje. Opět je ve mně ten pocit, který musely mít dávné karavany, když touto nehostinnou krajinou proudily směrem do Číny. Cizinec je zdrojem informací o životě tam daleko v Evropě a pro mě je opět úžasné vidět, jak jednotlivé rodiny žijí. Jedna rodina zrovna připravuje máslo, druhá sýry, třetí kumis, v každé jurtě se něco děje. Muži jsou většinou na pastvě se stády, takže v jurtách potkávám spíše ženy s dětmi.

Počasí se konečně umoudří a já si to jdu podél jezera nádhernou krajinou. Opět jsem úplně sám, jen v dálce vidím pár jurt. Jdu několik hodin po rozbité cestě, která kolem jezera vede. Plánuji sjet od jezera z hor níže a dále pokračovat směrem na město Kazerman. Problém je v tom, že několik hodin neprojelo ani jedno auto, ani v jednom směru. Nevadí, nikam nespěchám. Když jsem unavený, skočím zase k pastevcům do jurty na čaj a pak stojím u silnice a čekám. Hodinu, dvě, tři. Nejede žádné auto. Večer se přiblížil a já věděl, že dneska to už určitě dolů do údolí nedám a riskovat cestu pěšky, že něco pojede, nemělo cenu. Do údolí je to totiž skoro 50 kilometrů a nechtěl jsem zůstat trčet někde v horách.

Po celkových asi šesti hodinách chůze a stání, jelo konečně kolem auto. Mimochodem, mi to vůbec nevadilo, že nic nejelo tak dlouho. Kam nespěchám, nemám plán, žiji ze dne na den, v podstatě z minuty na minutu. Můžu si myslet, že dnes někam dojedu a během sekundy se může vše změnit. A kdo by spěchal, když je kolem všude tak krásná krajina? Když u mě zastaví velké bílé auto a v něm belgický pár začnou konverzaci otázkou: „Hello, are you lost?“

Měl jsem chuť říct, že jasně, jsem přeci „Lost Czech Man“. 😊 Dali jsme se do řeči a jelikož jsem kus jezera obešel, mohl jsem jim říct, kde se mohou ubytovat, ceny atd. Nabídli mi, jestli nechci jet kousek s nimi, že by si rádi našli nějaký opuštěný jurtový kemp. Byl už skoro večer a já věděl, že se od jezera nedostanu, tak jsem souhlasil. V oku jsem měl pár malých jurt na druhé straně jezera, a tak jsme se tam vydali. Můj odhad byl správný. Malá rodina si tu rozhodila pár jurt, ve kterých se mohou turisté ubytovat. Večer jsme pak strávili povídáním o cestách a úžasnou večeří, kterou rodina připravila. Mimochodem je to naprosto běžná praxe, že rodiny, které nemají stáda, si zde rozhodí pár jurt a ubytovávají turisty. Cena za ubytování v jurtě je kolem 200,- CZK na noc s večeří a snídaní. Píšu to proto, aby mě někdo neobvinil, že jen místní využívám. Ve většině případů za ubytování totiž platím a jen občas se stane, že dostanu nabídku u někoho být zadarmo. Takové ubytování u rodiny nikdy neplánuji a většinou se několikrát ujistím, že jim to vadit nebude, když u nich přespím. Není to automatické, je to o komunikaci s lidmi.

V noci jsem usínal v jedné jurt za krásného tepla, které se linulo z kamínek roztopených kravským trusem. Horší už to bylo k ránu. Samozřejmě jsem si v noci nepřikládal, a tak jurta promrzla a já promrzl ještě víc, když jsem vystrčil hlavu ven. Všude byl totiž sníh. Ano i na začátku června totiž v Kyrgyzstánu sněží. Pohled to byl pohádkový, ale ta pohádka vás přejde, když se bavíte s jedním z místních, a ten nám řekl, že zřejmě bude sněžit několik dní a že by průsmyky, které vedou od jezera, mohly být zapadlé sněhem, a mohli bychom tam na několik dní uvíznout. Mě by to nevadilo, ale Belgičané mají už jen několik dní, aby se Kyrgyzstánem projeli, takže mi nabídli, jestli s nimi nechci z hor sjet a dojet do města Kazerman, které je 150 kilometrů daleko. Jenže 150 kilometrů v Kyrgyzstánu? Jeli jsme to osm hodin. Proto vždy říkám, že nejlepší plán je žádný plán. Tady prostě nemůžete počítat s tím, že za den stihnete více věcí. Belgičané si plánovali, že dojedou až do Jalal Abadu, který byl 300 kilometrů daleko. Nakonec byli rádi, že stihli aspoň ten Kazerman.

V Kazermanu jsme se rozloučili a já si šel na trh dát něco k jídlu po celodenní krásné, ale velmi náročné, jízdě. Pár lidí z vás mi psalo, kde hledám ubytování atd. V zemích střední Asie platí jedno pravidlo: „Líná huba, holé neštěstí.“ Prostě když se nezeptáte, tak nic nemáte. Proto když jsem seděl v nějakém fast foodu na tržišti, jenom jsem se zeptal paní kuchařky, jestli neví, kde by se tu dalo ubytovat. „Jasně, budeš spát u nás, počkej na mě za hodinu tady…“ a na mobilu mi ukazuje jejich dům. Je to malý guest house, kde občas ubytují nějaké hosty, pokud někdo vůbec do Kazermanu zabloudí. Je to totiž naprostá díra uprostřed kyrgyzských hor. Cena je lidová, na naše asi 60 korun. Po několika promrzlých dnech v horách se mi vážně hodila teplá sprcha a internet.

Druhý den jsem chtěl vyrazit přes obávaný Kaldamo průsmyk do Jalal Abadu. Proč obávaný? Jednou jsem se již tuto cestu pokoušel projet, a to na začátku května, kdy jsem stopnul Holanďany, ale tehdy byl průsmyk pod sněhem a auta tudy projet nemohla. Od místních jsem měl potvrzeno, že na začátku června by to už mělo jít, i když tam nahoře v průsmyku ve výšce více jak 3000 metrů občas stále ještě sněží. Jdu si tedy na kraj města, protože na kraji města se nejlépe stopuje. Ještě ani nemávám na auta a zastaví u mě pán a ptá se, jestli nechci pomoci a jestli nejedu směrem na Jalal Abad. Skáču do auta a dáváme se do řeči. Pán pracuje pro vládu a zrovna jede na ryby za známými, kousek mě prý hodí. Konverzace příjemně plyne, a když dojedeme k odbočce, kde bych si měl vyskočit, tak se mě ptá, jestli s ním nechci jet na ryby. Říkám, proč ne, stejně nespěchám. Tak jedeme do nitra vysokých hor podél řeky po cestě, která ani není cesta, až přijedeme k jeho známým. Začíná pršet a kolem mě šumí rozvodněná řeka. Musíme prý ještě pár stovek metrů proti proudu, kde není řeka tak divoká, a tam by prý to mělo jít. A tak jdu. Já, kluk z Evropy, co chytal ryby maximálně na chalupě na pytlačku, se třemi úplně cizími chlápky uprostřed hor. Nikdo neví kde jsem, s kým jsem, nemůžu nikomu zavolat, protože tu ani není signál.

Jestli se bojím? Ani minutku. Lidé tady jsou opravdu na úplně jiném přátelském stupni, než známe z Evropy, a trvá to asi půl minuty, než se začneme něčemu smát a sranda pokračuje celou dobu, co chytáme ryby. Asi jsem měl špatné žížaly, protože já jsem nic nechytl, domorodci ale byli o dost úspěšnější a po pár hodinách se vracíme zpět k jejich chatce, tedy spíše ke kontejneru, který slouží jako chatka, a dáváme si svačinu skládající se z čaje, chleba, zeleniny a uvařených vajec. Jelikož já žádnou rybku nechytil, tak dneska budu asi o hladu, ale to nevadí, aspoň byla sranda. Opět se přiblížil večer a já věděl, že hory dneska nepřejedu. Co ale dělat, když do Kazermanu jsem již nechtěl? Pán, s kterým jsem vlastně trávil celý den, neváhal ani minutku a říká: „Tady nedaleko ve vesnici bydlí můj bratr, přespíš u něj a ráno pojedeš.“

Přijeli jsme do malé vesnice a klepe na dveře, vítají nás jen děti, protože je zrovna čas podvečerní modlitby a všichni jsou v mešitě. Mám si tam prý pohrát s dětmi a počkat, až všichni přijdou a odjel. Jasně, já, kterému když dáte do ruky dítě, tak se rozbrečí, si tady mám teď pohrát s dětmi, které neumí ani slovo rusky a mluví na mě kyrgyzsky? Dobrý vtip. Ale tak na cestě jsem se už vypořádal s horšími věcmi. Spíš mě překvapuje, že někdo nechá úplně cizího Evropana v úplně cizím domě s cizími dětmi jen tak. Umíte si to představit v ČR? Já tedy ne. Po asi půl hodině, kdy se do mě děti totálně zamilovaly, přišla rodina domů. Dali jsme se do řeči a člověk se během chvilky cítí, jako když je to jeho rodina. Prý jestli chci, mám jít s dětmi na pole pro kozu, kterou pak podojíme. To jsou všechno věci, které z Česka neznám, protože jsem kluk z města, a tak neváhám ani vteřinu a jdu s dětmi na pole. Jenže chytit takovou kozu, co tam má celý den volnost a dělá si co chce a najednou jí máte odtáhnout domů, to je docela oříšek. Co se mi ale líbí na místních dětech, že místo s mobily a počítači si hrají raději venku, takže chytit rozdováděnou kozu se pro ně ukáže jako rutina. Prostě jí nadběhnou, chytnou za rohy a táhnou jí domů. Já se bál na kozu i podívat, aby mě netrkla. 😊

Když se koza přitáhla domů, vyzkoušel jsem si dojení, ale moc mi to nešlo, prostě neumím za ty cecky správně tahat, tak jsem to radši přenechal mamince mého hostitele, s kterým jsem jel na jejich statek za vesnicí vybrat ovci, kterou druhý den zařežou. Na zdejších vesnicích prostě život končí až s opravdovou tmou. Do té doby se všichni snaží zastat co nejvíce práce. Mimochodem, nic pro ochránce zvířat. Celkově by v zemích střední Asie ochránci asi valili oči. Můj hostitel na ovci vystřihl ukázkovou kravatu, povalil jí na zem, spoutal nohy, a na zádech odnesl do kufru auta, kde jí prostě zavřel a jelo se. Když padla úplná tma, celá rodina, která čítala mého hostitele Azata, jeho ženu, Azatovy rodiče, a tři děti, se sešla ke společné večeři. Mimochodem Azatovy je dvacet devět a jeho ženě dvacet sedm a čekají čtvrté dítě. Když jsem se jich ptal, jestli znají pohlaví, oba s úsměvem poznamenali, že pohlaví zná pouze Alláh. Jako silně věřící rodina žijí podle přísných pravidel, takže zjištění pohlaví dítěte je něco nemyslitelného. Mě osobně ale na tom všem baví to, že se celá rodina sejde každé ráno a večer ke společné snídani a večeři. Nikomu nevadí, že tam jsem já, jako bych patřil do rodiny, jako bych tam s nimi žil měsíce. Nejmladší dcera, které jsou dva roky, se ode mě v podstatě celou dobu nehnula. Sedí mi na klíně, nechala se krmit, žádný stud. Opět, již po několikáté na mé cestě, jsem se mezi cizími lidmi cítil, jako když je znám odjakživa, jako když jsou moje vlastní rodina. Při takových chvílích si člověk vzpomene na zprávy, které dostávám z domu, jestli se mi nestýská, když cestuji sám, jestli mi nechybí rodina a kamarádi. Popravdě? Nechybí. Nejsem nikdy sám a mezi místními se vždy cítím neuvěřitelně dobře.

Po desáté večer dospělí opět odešli do mešity a já tam zůstal se třemi dětmi sám. Hráli jsme karty nebo hru podobnou našim kuličkám, s tím rozdílem, že místo kuliček jsme měli kamínky. Když dospělí přišli z mešity, pobídli děti, že se jde spát, a i když neumím kyrgyzsky, pochopil jsem, že se jim moc nechce a chtějí si hrát se strejdou Martinem. 😊 Nejvíce jsem byl ale unavený já, takže jsem zavelel a šlo se spát. Ráno samozřejmě následovala společná snídaně a já se, po rozloučení a poděkování celé rodině, opět vydal na cestu. Čekal mě můj obávaný průsmyk Kaldamo, dnes ho snad konečně přejedu. Šel jsem po prašné cestě za vesnici a pak ještě dále. Evidentně není cesta moc využívána, takže mi to nakonec zabralo více jak dvě hodiny chůze, něž jelo nějaké auto. K mé smůle to byla dodávka, která sice zastavila, ale…

Vepředu měli plno a jediné, kam si prý můžu sednou, je do nákladového prostoru. Jelikož jsem za dvě hodiny nepotkal ani jedno auto, tak jsem souhlasil, protože bych mohl čekat zase několik hodin, než něco pojede. Můžu vám říct, že není nic horšího než jet horami v nákladní dodávce, kde nejsou okna, je naprostá tma, cítíte každou díru na silnici, nefunguje na mobilu GPS, takže ani nevíte, kde jste, nedostává se vám vzduchu a do toho do vás neustále vráží krabice s nákladem. Cítil jsem se, jak nějaký imigrant zmačkaný v kamionu snažící se dostat do EU. Po asi hodině jízdy jsem začal trpět neuvěřitelným pocitem stísněnosti a nedostatkem vzduchu, tak jsem raději zabouchal na kapotu a nechal se vyhodit uprostřed hor. Průsmyk byl asi dva kilometry daleko. Ač dole v údolí bylo léto, tady byla stále zima a sníh a neuvěřitelný vítr, působilo to až strašidelně. Část hor byla zahalená do mraků, ale i tak stály výhledy za to. Po hodině chůze jsem viděl v dálce jet auto a jak už to v horách bývá zvykem, zastaví vám každý. Skočil jsem do velkého džípu, kde seděli tři chlapíci zhruba v mém věku. Slovo dalo slovo a když jsem zmínil, že jsem z Česka, tak hádejte, co bylo to první, co znali.

Ono se to málo ví, možná mi Češi si to nechceme připouštět, ale naše krásná země je ve světě známá jako porno velmoc. Není to poprvé, co jsem potkal někoho, kdo ihned při vyslovení Česka na mě vybalil hlášku, jestli je pravda, že u nás všechny holky točí filmy pro dospělé. Kluci se ukázali jako odborníci a znali spoustu českých hereček, takže pokud tu mám nějaké takové slečny, tak vám gratuluji. Jste známé až v Kyrgyzstánu. 😊 Mimo to jsme ale řešili všechno od cestování po fotbal. Kluci mě zavezli až do Jalal Abadu, což je město na hranici Kyrgyzstánu a Uzbekistánu.

O Jalal Abadu jsem psal v jednom ze svých alb. V roce 2010 tady probíhaly etnické nepokoje, při kterých Kyrgyzové zabili několik stovek Uzbeků. Aby člověk plně porozuměl celé situaci, je potřeba toto město, a oblast kolem něj, navštívit a chvíli se rozhlížet kolem sebe. Ten mix etnik a kultury je tu neuvěřitelný. Já si přesně takto sedl na bazaru na lavičku a sledoval svět kolem sebe. Jen tak ze srandy jsem napsal jednomu klukovy, kterého jsem potkal asi před měsícem, a který mě kousek vezl. „Kde jsi, jedu pro tebe“ byla jeho odpověď. Odepsal jsem, že sedím na bazaru a že si půjdu najít nějaké ubytování. „Nic nehledej, spíš u nás!“ píše Farrukh, který si ale nechává říkat Fidel. Netrvalo dlouho a Fidel s úsměvem na tváři troubí a naznačuje, ať skočím do auta. Skáču a říkám, že si opravdu najdu ubytování, že jsme ho chtěl jen vidět, když jsem ve městě. „U nás je místa dost, uvidíš“ odvětí mi, a tak nestihnu ani protestovat a jedeme na kraj Jalal Abadu, kde má on a jeho rodina dům.

Záhy pochopím, co myslel tím, že je u něj doma místa dost. Dům, a celý areál patřící k němu, je velký jako polovina fotbalového hřiště. Jedná se vlastně o propojení tří domů a velké zahrady a vše je obehnáno vysokou kamennou zdí. Vítám se s rodiči, kamarády a dalšími členy rodiny, je tu celkem asi 10 lidí a netrvá dlouho a mám zase ten pocit. Pocit, že sem prostě patřím. Pocit, že nejsem pět tisíc kilometrů daleko od domova, ale že jsem tady doma. S muži si sedáme ke společnému rozhovoru o životě a ženy mezi tím servírují pochutiny. Vše je domácí, tak chutné a úžasné. V rozhovoru zabrousíme také do historie, a sice do konfliktu, který probíhal i ve vesnici kde se nyní nacházím.

Tatínek Fidela popisuje, jak ze dne na den musel s celou rodinou (i s malými dětmi) utéct do vedlejšího Uzbekistánu. Ozbrojené jednotky totiž chodily a vypalovaly domy a chtěly se pomstít každému, kdo byl jiné národnosti než Kyrgyzské. Měli štěstí, stihli to včas. Druhý den již byla hranice zavřená a neměli by kam jako Uzbekové utéct. Při vyprávění mi běhá mráz po zádech. Nikdy nepochopím, jak se z lidí ze dne na den stanou zvířata, která začnou vraždit své sousedy jen proto, že jsou jiné národnosti. Nyní zde žijí všichni v pohodě, jedna vesnice je uzbecká, druhá kyrgyzská, třetí smíšená, ale události devět let staré, tak jak je líčil Fidelův tatínek, zněly vážně hrůzostrašně. Rodina měla štěstí, jejich dům nevypálili, jako jiné domy v okolí, takže se za několik týdnů mohli vrátit. Někteří to štěstí neměli a raději zůstali v Uzbekistánu. Je třeba zajímavé, že hned vedle Jalal Abadu je městečko Suzak, kde žije 100 % Uzbeků. Historie tohoto regionu, a vůbec celého Ferganského údolí, je neuvěřitelně zajímavá a jestli budete někdy mít možnost, něco si o tom přečtěte.

Mě se opět potvrdilo, že vidět vše na vlastní oči a bavit se s lidmi, je pro mě ta největší škola. Je to opravdu a doslova škola života. Jak můžete vidět, a dočíst se, tak odpověď na otázku, jestli se necítím na cestě sám, je jednoduchá. NE, NECÍTÍM. Protože vlastně nikdy nejsem sám. Jakmile se jednou postavíte k silnici, a vydáte se na cestu, začnete zažívat tolik dobrodružství, a potkávat tolik úžasných a zajímavých lidí, že kolikrát lituji, že jsem strávil několik let studiem a nevydal se do světa už dříve. Svět je totiž jedna velká otevřená kniha a mě baví si v ní číst. Baví mě poznávat jednotlivá zákoutí, etnika nebo historii určitých regionů. A když se mě někdo zeptá, kde jsem doma, tak s úsměvem odpovídám, že já jsem doma ve světě.

MŮJ DOMOV JE VLASTNĚ TAM, KDE ZROVNA TEĎ JSEM.

A moje rada na závěr? Nebojte se toulat 🙂