16. prosince 2018

V ÍRÁNU NENÍ ŽÁDNÝ DEN OBYČEJNÝ NEBO NUDNÝ 🤭

Jsem v Íránu už dva měsíce a tak by se mohlo zdát, že se tu člověk bude nudit, že nelze dokola objevovat nová ztracená místa a potkávat každý den úžasné lidi. I vy mi píšete, že to přeci není možné a hlavně, že moje příběhy jsou vždy hrozně dlouhé. Takže jsem se rozhodl, že to tentokrát vemu letem světem a budu psát jen to nejdůležitější, tak uvidíme, co z toho bude. 😂 Předem říkám, že vše popisuji tak, jak se to děje, nic neplanuju, prostě se toulám světem a časem a osud mi vždy připraví tak úžasné chvíle, že si sám říkám, že to snad není ani možné.

ALE ONO JE. DĚJE SE TO A JÁ KAŽDÝ DEN NA SVÉ CESTĚ ZAŽÍVÁM ÚŽASNOU POHÁDKU.

PONDĚLÍ

Stopuji z Esfahanu do vesnice Varzaneh, kde si chci užít poušť a písečné duny. Stopnu si malý minibus, kde se okamžitě stávám atrakcí, protože turisti jezdí do Varzaneh vždy jen taxíkem. Řidič si mě natolik oblíbí, že po mě nechce ani žádné peníze a na cestu od dalších cestujících dostávám nějaké ovoce. Vystoupím z minibusu obtěžkán ovocem a svým 10kg batohem a zastavuje mi Mohammad. Ten pracuje jako průvodce a vozí turisty po celém Íránu. Umí suprově anglicky a tak si povídáme a Mohammad je nadšen z mého cestování, když mu říkám, že se vždy rád ztratím v horách v malých vesnicích atd. Sám si posteskne, že něco takového vždy nabízí svým zákazníkům, ale ti se buď bojí někam do hor nebo jsou líní atd. Vyměňujeme si čísla a já razím skákat na pouštní duny u vesnice Varzaneh.

Hned jak skončím své písečné dobrodružství, tak se jdu postavit k silnici, zastavuje mi kamión a v něm dva řidiči Ali a Mohammad Ali (do teď nevím jestli si ze mě dělali srandu s těmi jmény nebo je to fakt😂). Původně jsem chtěl přespat ve vesnici Varzaneh, kde je pár guesthousu, ale kluci se nabídli, že mě dovezou až do městečka Nain, které je cca 100km od Varzaneh. Podle mapy tam byl jeden hotel, tak souhlasím a uvidíme, co z toho bude. V Nain si jdu koupit do pekárny chleba a jak tam tak postavám a čekám až se dopeče, mrká na mě Hussein. Se svým synem tam kupují pečivo a samozřejmě jsem neunikl jejich pozornosti.

"Odkud jsi, co tady děláš a kde dneska spíš?" naznačuje Hussein, který neumí ani slovo anglicky, ale jsem tu už dva měsíce a tak trošku nějaké věty poznám. Odpovídám, že z Česka, že jedu kolem světa a že spaní ještě nemám, ale že něco najdu. "Tak už nehledej, dneska spíš u nás" odpovídá Hussein a než se naději, už sedím v autě a přes Google translator si povídám s jeho synem, který to tlumočí tatínkovi. Když dojedeme k Husseinovi domů, už tam čeká celá rodina čítající jeho 3 syny, manželku a jeho jeho rodiče. Nikdo samozřejmě neumí ani slovo anglicky, přesto si s nimi před, při a po večeři povídám více jak 3 hodiny.

Kolem 11. večer se omlouvám, ale mám toho fakt dost a tak jdu spát.

ÚTERÝ

Ráno vstávám a v celém domě jsem úplně sám. Jako vážně tady ta rodina nechala úplně samotného cizince v jejich domě? Umíte si to představit u nás v Česku? Balím se a jdu si projít městečko Nain a potom celý den stopuji do vesnice Abyaneh a po cestě samozřejmě potkávám úžasné lidi, kteří mě zvou na oběd nebo si klidně zajedou několik kilometrů, jen aby mě pomohli se někam dostat. V Abyaneh je totálně po sezóně. Je to vesnice uprostřed hor, kde končí silnice a ze všech míst, co mi mapa ukazuje jako guesthouse nebo hotel, je otevřen jen jeden. Cena pro mě astronomická 250 korun. Omluvím se, že mám jen velmi limitovaný budget a za tuto cenu žiju v Íránu 2 až 3 dny. Prosím alespoň o místo někde na zemi, protože stejně mám svou matraci i spacák a popravdě se v tom vyspím vždy nejlépe.

Vysvětluji recepční svoje cestování, ona se mě ptá jak dlouho jsem v Íránu, zajímá se o fotky atd. Udivuje se tomu, jaká opuštěná místa vždy najdu a po asi 15ti minutách rozhovoru říká. Zadarmo tě tu nechat nemůžu, ale dám ti cenu pro Íránce, máš 50 korun? A opět nechápu. Právě jsem dostal 3* hotel se sprchou, snídaní a internetem za pětinu ceny.

STŘEDA

Píše mi Mohammad. Ten průvodce, kterého jsem stopnul v pondělí. Jestli prý jsem v Abyaneh, a chci se totálně ztratit v horách, měl bych vyrazit do vesnice Ferizhand, kde jsou minerální prameny. Prý si ale myslí, že tam nejde stopovat, protože tam teď v zimě nikdo nebydlí a tak ani nikdo nejezdí.

Posílám mu pár smajlíků a větu "challange accepted" a po prohlídce Abyaneh jdu stopovat. Při mé smůle chytnu taxikáře, který chce nesmysl cenu jen aby mě odvezl 20km na hlavní silnici odkud se cesta rozděluje směrem na Ferizhand. Odmítám platit, ale nabízím mu dortík, co jsem si koupil na svačinu. Přijímá. 😂 Vyhazuje mě na rozcestí a směje se tomu, že do Ferizhand se nedostanu, protože tam nic nejezdí. Nakonec nechce ani ten dortík, ale co si domluvím to také platí a tak mu ho nechávám na sedadle a jdu dál po silnici směrem k mé cílové vesnici. Asi za minutu jede taxík. Ani nezvedám ruku, ale on stejně zastavuje. V něm sedí paní a pán a plné auto mají potravin, pracích prášků, prostě evidentně jedou z velkého nákupu.

Kam pry jedu? Do Ferizhand na minerální prameny. Koukají na mě jak na zjevení. "Sedni si, my ve Ferizhand bydlíme". No a tak jedu. Pán je sice taxikář, ale zrovna byl s manželkou na nákupu ve velkém městě a veze jí domů. Jako jedna z mála rodin ve Ferizhand, vesnici na konci světa, zůstávají i přes zimu. Jedeme tak nádhernou krajinou že nemám slov a jen kroutím hlavou ze strany na stranu. Ve Ferizhand cesta končí, ale jen co vyložíme u nich doma nákup, skáčeme do auta a jedeme dál do hor polní cestou na minerální prameny. Chvíli se fotíme a obdivujeme ty krásy a oni mě tam pak nechají s tím, že až skončím, mám přijít k ním domů a můžu u nich spát.

Fakt se nemůžu nabažit krajiny kolem a tak jsem si tam tak seděl a dával malý oběd a v cca půl 3. vyrazil směrem k vesnici. Do západu slunce byly ještě 2 hodiny, takže jsem jen pozdravil pána s paní a vysvětlil jim, že zkusím dojet do města Kashan. Koukají na mě zase nevěřícně a naznačují, že je Kashan daleko a že tady nejezdí žádná auta. Nedbám rad a jdu po silnici cca 7km a užívám si tu nádheru. Nikde nikdo, jen já a majestátní hory a cesta, která se klikatí kamsi do dálky. Najednou za sebou slyším jet auto, ale jede hrozně pomalu, což je divné. Většinou si Íránci hrajou na Schumachera a na padesátce jedou 150 km/h. Nicméně na ně mávám a oni zastavují. V ruce mají pušky a teď se vás zeptám. Sedli byste do takového auta, kde jsou dva cizí chlápci, uprostřed hor a s puškama?

Okamžitě skáču dovnitř a směji se štěstím. Dva postarší pánové jsou totiž na lovu. Jedou podél hor a hledají kozorožce (nebo nevím co to tu běhá v horách). Vyzbrojeni každý puškou a dalekohledem, sledují jakoukoliv anomálii v terénu a co chvíli staví protože na skalách skutečně něco je. Nabízí mi, že si můžu vystřelit, ale já mám ke zbraním respekt a tak odmítám. Sami se snaží přiblížit ke kozorožci, ale evidentně jsou vždy daleko na dostřel a tak to po několika pokusech vzdávají a vyhazují mě na hlavní cestě směr město Kashan.

ČTVRTEK

Po procházce Kashanu dostávám znovu chuť na hory a tak jedu za město do vesnice Neyasar, kde by měl být velký vodopád. Po prohlídce si to tak jdu nad vesnicí a snažím se přiblížit zasněženým vrcholkům, když objevím hvězdárnu místní univerzity v Kashanu. Je famózní viditelnost a dole v údolí je sice smog a prach z pouště, ale já jsem nad ním a tak vidím i 300km vzdálenou nejvyšší horu Íránu - Damavand. Hned ke mě běží pán z hvězdárny a dáváme se do řeči. Je evidentně rád, že si může s někým pokecat anglicky, protože jako vždy, sem turisti nejezdí. A tak si tak povídáme asi dvě hodiny. Velkými dalekohledy se díváme daleko do krajiny a pán je evidentně kapacita ve svém oboru, protože mi ukazuje desítky slunečních hodin, které navrhoval a které jsou nyní po celém Íránu.

Po vesmírné exkurzi se vracím do hostelu, kde jsem opět úplně sám, protože není sezóna, a dostávám SMS od průvodce Mohammada. Prý jestli s ním zítra nechci se ztratit v pouštních horách. Opět se vás zeptám, báli byste se s cizím člověkem, kterého jste viděli asi 10 minut, jet někam do neznámá do hor? 😂

Domlouváme čas odjezdu na druhý den v 8 ráno a jdu spát.

PÁTEK

V Íránu nikdo nechodí na čas. Proto když jsme s Mohammadem domluvili čas odjezdu v 8 ráno, říkal jsem si, že budu rád, když odjedeme v 9. Jenže přesně v 8 mi někdo ťuká na dveře a tam Mohammad, jestli jsem ready. Jedeme na "duhové hory" a "solný dům". Asi 50 kilometrů za Kashanem zastavujeme uprostřed pouště. Auto necháváme stát a toulame se barevnými horami. Každý kopeček vypadá jinak. Jdeme korytem řeky, které je plné soli a já se nahlas začnu smát. Mohammad na mě kouká a ptá se co se děje. Ujišťuji ho, že je to nával štěstí, který zažívám a vrací se mi vzpomínky na to, jak se mě pořád někdo ptá, jestli se v Íránu nebojím a nebo, když mi někdo napíše, že je Írán nebezpečný. Začneme se smát oba a shodujeme se na tom, že Írán je nejbezpečnější země na světě.

Po treku duhovými horami míříme pouští dál a kousek od města Qom jedeme solnou plání. Soli je všude tolik, že úplně cítím, jak se mi čistí nosní dutiny. Před námi je obří hora, ale na mapě jí vůbec nemám. Je prý vysoká 400 metrů a nahoře je uprostřed solné jezero. A tak dojedeme k hoře, opět jsme tu sami, a šplháme nahoru. Tam skutečně nacházíme jezero ale i krásné výhledy do okolní pouštní krajiny plné soli. Slunce zapadá a Mohammad mě vyhazuje ve městě Qom hned vedle obřího chrámu. Za sebou mám namáhavý den a tak si najdu levné ubytování a jdu na večeři do fast foodu na falafel. Starší pán, už od pohledu jiný než ostatní, mě prosí o otevření láhve s colou, protože mu to nejde a asi vypadám jak Schwarzeneger, tak prý jestli bych mu nepomohl. 😂

Lámanou angličtinou se dáme do řeči a z pána vypadne, že je z Bagdádu. Aby bylo jasno, Qom je svaté město, čili sem míří šiítští poutníci ze všech okolních zemí. Nakonec v rozhovoru setrváme asi hodinu a mezi tím se k nám přidávají další zákazníci, kuchaři, prostě každý, kdo si všimne araba bavícího se s klukem z Česka. Todle přesně miluju. Nikdo nemá žádné předsudky. Nikomu nevadí, že jsem křesťan. Nikomu nevadí že jsem ve svatém městě a dle všech článků bych se ani neměl do chrámu dostat. Od pána dostávám vizitku a mám se prý určitě v Bagdádu zastavit. Že by plán na to, kam pojedu po Íránu? 😂 Po večeři jdu tedy ještě projít chrám a nasat tu úžasnou atmosféru svatého města Qom. My Češi jako ateisté asi nikdy nepochopime to, co se v Mashadu, Qomu, ale i na dalších svatých místech děje a ani já to nedovedu popsat. Prostě se to musí zažít.

SOBOTA

Procházím si chrám v Qomu za svítání a ještě brzy ráno mířím do vedlejší vesnice Jamkaran, kde je další obří chrám. V dálce vidím zasněžené hory a tak si jezdím mapou a říkám si, že by nebylo špatné se tam vydat. Jdu tedy k silnici a mávám na auta. Za chvíli zastaví starý pán s paní. Teda spíš takový kouzelný dědeček s babičkou. Pán, jménem Ali, vypadá jak dvojče Adolfa H. 😂 Přes Google se jím snažím vysvětlit, že chci přiblížit k horám, protože se v nich chci ztratit, ale pán o tom nechce ani slyšet. Hodně se mě ptáte, jak s lidmi komunikuji a já znovu musím odpovědět, že úsměv je univerzální jazyk všude na světě. Zbytek poznáte podle pohybů těla, tónu hlasu, atd. Nic těžkého. 😂

Dojedeme do jejich vesnice, kde jim pomáhám vyložit tašky z auta a pán hned volá na souseda. Z něj se vyklube úředník, který pracuje na íránské ambasádě v Indonésii a zrovna je v Íránu dovolené. Umí tedy suprově anglicky. A tak mu vysvětluji, že chci do hor a pěkně se tam toulat. On kroutí hlavou a překládá dědečkovi a babičce, kteří také kroutí hlavou. 😂 Já nevím, vždy když to někomu řeknu, že mě to láká do hor, tak se všichni podivují, proč raději nejedu do měst. Ale Qomem jsem zakončil návštěvu všech velkých a známých měst v Íránu a tak jestli mi tento týden podruhé prodlouží víza, chci se třetí měsíc v Íránu toulat jen horami. Ta příroda a samota je prostě něco úžasného.

Děda tedy kroutí hlavou a říká, že si dáme oběd a pak mě do hor odveze. Nemám v podstatě ani co říct, on to rozhodl za mě. Babička tedy dělá rychlý oběd a děda volá přes whatsapp dceři do Německa. Žije ve Stuttgartu a umí jen německy. Děda se mě neptá jestli umím německy, prostě to bere jako samozřejmost a hned mi dává dceru k uchu. Dalo by se říci, že německy rozumím obstojně, ale mluvit mi moc nejde, tak plácám němčinu s angličtinou a paní to zpátky překládá dědovi do farsi.

A opět se mě ptají kam to chci a proč a opět děda s babičkou kroutí hlavou, kam že to ten kluk z Československa vlastně jede. Nicméně po obědě mě děda veze do poslední vesnice co mám na mapě a dává mi papírek se svou adresou a telefonem. Jestli chci, můžu prý večer spát u nich. Chápete ne? Děda s babičkou jen tak potkají tuláka z Česka a jen tak mu nabídnou ubytko, i když každý mluvíme úplně jiným jazykem. To prostě na Íránu miluju. Žádné předsudky a lidi mají obrovská srdce na správném místě. U nás by na toulajícího Íránce zavolali policii a Pitomia Okamuru.😂

Ale co bylo potom?

Když se začalo stmívat, tak jsem akorát došel zpátky do té vesnice, kde mě děda vysadil, a zrovna se z pole vraceli farmáři a hodili mě pár kilometrů do nejbližšího městečka. Zastavili přímo před cukrárnou a já dostal chuť na něco sladkého. Jenže jděte si koupit zákusek v Íránu. To není jen tak. 😂 Takže tam tak stojím a koukám co si vyberu. A samozřejmě na mě prodavač kouká, že co to jako je. Jak jsem se posléze dozvěděl, jsem vůbec první turista co byl v jeho cukrárně za 25 let co v ní pracuje. Takže ještě, než si ukážu na nějaké zákusky dostanu krabici plnou cukroví úplně zadarmo.

A hned mě táhne dozadu do pekárny na čaj. Fakt nestíhám v takových chvílích ani reagovat. Posadíme se na koberec, pijeme čaj, dostávám velký talíř plný zákusků k tomu čaji a během chvilky kouříme vodní dýmku. A opět, to samé. On ani slovo AJ, já ani slovo ve farsi, ale dobří lidé se domluví všude na světě. Občas použijeme google, občas se jen tak na sebe usmějeme a během chvilky dostávám ještě jednu krabici s cukrovím.

Takže asi tak po hodině si vycházím z té cukrarny, na zádech svůj těžký batoh a v každé ruce krabici s cukrovím a v hlavě si přemýšlím, jak asi budu stopovat a kam vůbec. 😂 Jenže v tom proti mě jede auto a bliká a troubí. No a v něm "můj" kouzelný dědeček. Hned mi ukazuje ať nasednu. Prostě to nechápu jestli jezdil celou dobu kolem nebo kde se tam vzal, ale byl tam a už si mě veze domů. Je jasné, že dneska spím u babičky a dědečka a tak se jim chci aspoň nějak odvděčit a po příjezdu ukazuju, že mám pro ně dvě krabice cukroví.

Jenže už jsou starší a mají prý cukrovku takže sladké nemůžou. Co je výhoda, že mají doma wifi (což jsem fakt nepobral) a tak můžeme online komunikovat přes jejich dceru v Německu a taky přes google translator, který když je online, tak umí překládat řeč.

Děda během chvilky obvolá snad půlku vesnice, aby se přišli podivat, že má doma návštěvu ze zahraničí. Trošku si připadám jak zvířátko v ZOO, protože se přišlo podívat a představit víc jak deset lidí, ale copak to můžu mít dědovi za zle? Když jsem viděl ten jeho šťastný a hlavně pyšný výraz, že má doma turistu z jiné země, musel jsem ho obejmout. Diky dvoum krabicím s cukrovím jsme aspoň pohostili návštěvy a mezi hosty byl i dědův bratranec, který žije 30 let ve Švýcarsku a vlastní tam hotely, stejně tak jako má hotely v Turecku. Neuvěřitelně v pohodě pán a hlavně evidentně pořádně za vodou. Jednou ročně jezdí autem ze Švýcarska do Íránu navštívit rodinu a vyřídit nějaký business. Uměl dobře anglicky a tak všem přítomným překládal a tak nějak jsme si tam povídali několik hodin.

Babička mezi tím připravila večeři a mě připravila místo na spaní a já se po mrtě náročné sobotě skácel únavou jak pytel brambor.

NEDĚLE

Ráno vstanu a babička už měla nachystanou snídani po které mě děda chtěl odvést asi 20km na dálnici, ale nakonec jsem ho umluvil, že opravdu nemusí a že půjdu na kraj vesnice stopovat. Chtěl jsem totiž zas někam do hor a aby to nebylo moc dlouhé, tak jen v rychlosti zmíním, že jsem stopnul motorku, několik aut, pickupa, na jehož korbě jsem projel nádhernými zasněženými horami, kamion, autobus a teď se valím na ubytování zpátky v Esfahánu, kde mě na hotelu přivítali slovy "Welcome back Mister Martin".

Popravdě nevím ani co říci závěrem. Prostě jak vidíte, tak každý den tady v té úžasné zemi zažívám něco neuvěřitelného. Něco, co nenaplánuješ a na co budu vzpomínat do konce života. Něco, co nedokáži popsat pár větami. Nejsem jen obyčejný turista co fotí památky. Jsem cestovatel, co poznává lidi, kulturu a místa, kam se turisti nikdy nevydají a jsem za to nesmírně rád.

A JAKÝ BYL VÁŠ TÝDEN? 😂