11. srpna 2019

PO STOPÁCH MARCA POLA PŘES WAKHANSKÝ KORIDOR DO ČÍNY

Již od mala mě bavily mapy. Nevím proč, prostě na tom něco je, koukat na mapu a přemýšlet o tom, jací lidé tam asi žijí nebo jak celé místo asi vypadá. Při takovém zírání na mapu, je jedno jestli online na Google nebo na papírovou, co jsme měli ve škole na zdi, mě prostě jedno místo neustále vrtalo hlavou. Wakhanský koridor. Jakási nudle dělící od sebe Tádžikistán, Čínu, Pákistán a Afghánistán.

Když jsem se toulal horami Pamíru nebyla prostě jiná možnost než se sem vypravit. Moje mamka šílela, pomalu volala pohraničníkům do Tádžikistánu, aby mě tam nepouštěli, ale já se tak nesmírně těšil, až si splním jeden ze svých největších cestovatelských snů. Proč? Protože to je přesně to místo, o kterém skoro nikdo neví, ale v historii hrálo neuvěřitelně důležitou roli. Navíc, jak jsem zmínil, Wakhanský koridor od sebe dělí čtyři státy, a hlavně Čína je z této strany skoro nedostupná, takže by se dalo říct, že tady je ten pravý konec světa.

No a v neposlední řadě Wakhanským koridorem ve třináctém století projížděl Marco Polo, kterého se nesnažím kopírovat, ale jeho stopám se nevyhnete, pokud se motáte touto částí světa a vůbec, pokud jedete po Hedvábné stezce. Marco Polo totiž s karavanou prošel Wakhanský koridor a došel až do bájného města Kashgar v Číně, kam doufám dojdu/dojedu i já.

Celé pohoří Pamír je velmi těžko dostupné, ale Wakhanský koridor je ještě o level výše. Sem prostě nic a nikdo nejezdí. Proč také. Dále už nic není. Na jedné straně Afghánistán, za ním Pákistán, a nakonec narazíte na Čínu, která skoro nikoho do západní provincie nepustí. Wakhanský koridor je vlastně uměle vytvořené území Afghánistánu, které mělo od sebe oddělit vliv dvou mocností, které se v těchto končinách dělily o moc. Na jedné straně to bylo Britské impérium, pod které spadal Pákistán a o kousek dál Indie, a na druhé straně Rusko, které si podmanilo Tádžikistán a další státy střední Asie. K Afghánistánu se tedy uměle přiřadil Wakhanský koridor, který je dlouhý zhruba tři sta padesát kilometrů a jeho šířka je od deseti do šedesáti pěti kilometrů. V podstatě celou dobu, když budu psát o Wakhanském koridoru, myslím tím tádžickou stranu. Ať byla moje touha jít afghánskou stranou veliká, nakonec jsem se tam neodvážil. Finančně by to bylo velmi náročné, to zaprvé, a zadruhé, pokud by mě někdo nesejmul v Afghánistánu, jsem si jist, že by si na mě za trest někde počíhala moje mamka. 😊

Nicméně je nutno podotknout, že Wakhanský koridor je velmi bezpečný, jak na tádžické, tak na afghánské straně. Je to totiž tak daleko od všeho, že tady nemá žádný vliv ani vláda z Kábulu, ani Taliban, který odtud místní vyhnali, takže jsem si jist, že by cestování po afghánské straně bylo také v pohodě, ale sám jsem to nechtěl riskovat. Mít nějakého parťáka, který by to semnou prozkoumal už tam asi jsem.

Dostat se do Wakhanu z největšího města na Pamíru, Khorogu, není zas taková sranda, jak by se mohlo zdát. Sice je to jen nějakých sto dvacet kilometrů, ale při frekvenci dopravy jedno auto za půl dne, to byl docela oříšek. Jak se ale několikrát potvrdilo, štěstí přeje připraveným, takže když jsem kousek za Khorogem přišel na kontrolní vojenskou stanici, tak ani ne minutu po mě přijelo auto a v něm dva Francouzi. Neváhal jsem ani sekundu a na drzost jsem se jich zeptal, jestli se nemůžu kousek svést s nimi. Popravdě, Francouzi jsou při mém cestování zatím ti nejméně ochotní lidé, co jsem potkal, ale tihle dva chlapíci, prostě jen řekli, že jasně, a tak se jelo. Jeli si totiž také projet Wakhan, ale na rozdíl ode mě měli jen dva dny. Já si na Wakhan vyčlenil zhruba týden, vlastně mi bylo úplně jedno jak dlouho tam budu. Při toulání na konci světa totiž snadno ztratíte pojem o čase. Když jsem jim popisoval, jak jsou lidé v Tádžikistánu a na Pamíru úžasní, jak mě zvou domu atd., jen kroutili hlavou. Jelikož neumí rusky, a ještě jedou autem, v podstatě do kontaktu s místními nepřijdou. Proto když jsme přijeli na další kontrolní stanoviště a viděli jsme tam stát starého dědečka s babičkou, jak čekají, až pojede kolem nějaké auto, prostě jsme je naložili a jelo se. Já sloužil jako překladatel a Francouzi se tak mohli dozvědět něco více o životě na Pamíru od místních domorodců, kteří podle mě ještě teď nevěří, kdo je to vlastně vezl. Koukali vyděšeně a nevěřícně, že je nějací turisté vzali s sebou a že s nimi někdo komunikuje rusky.

A Francouzi zase koukali nevěřícně na mě, když jsem jim uprostřed totální pustiny řekl, aby mě vyhodili, že se chci chvilku procházet. Nejbližší vesnice byla na obě strany nějakých asi pět kilometrů a já si prostě chtěl začít užívat tu samotu. Užívat si to, že jsem na pomezí dvou velehor – Pamír a Hindúkuš, na hranici dvou států Tádžikistán a Afghánistán a že je tady tak úžasný klid a výhledy, že i několik týdnů po tom, co už na Wakhanu nejsem, při zavření očí vidím ty úžasná panorámata stále před sebou. Wakhan je vážně sen, a to jsem byl teprve na začátku. Turistů tady moc není, vlastně skoro žádní a pěšky tady podle mě tento rok někoho jít snad ještě neviděli, protože v každé vesnici nebo u každého stavení, kolem kterých jsem procházel, se lidé úplně zasekli, když mě viděli jít. Dorazil jsem až do osady Namadgut u které stojí starodávná pevnost Qahqaha.

Jak jsem zmínil výše, Wakhanským koridorem od pradávna vedly karavanní stezky do Číny. Řeka Panj, a dále k hranici s Čínou i řeka Pamir, tady totiž vydlabaly do hor rovinu, která je sice obklopená vrcholky sahajícími do výšky až sedm tisíc metrů, ale kolem řeky je relativní rovinka. Hlavně úrodná rovinka, a tak tu v minulosti vznikaly osady a stavěly se pevnosti, které dohlížely na karavanní stezku, a tak nějak celkově dohlížely na místní život. Některé z pevností se dochovaly dodnes, ač musím říct, že ve značně zuboženém stavu.

Přímo u pevnosti je home stay, ubytování u rodiny, placené, tak se stačilo jen zeptat a hned jsem měl spaní za pět dolarů s večeří a snídaní s příjemným pokecem. Byl jsem ten den jediný turista, co zde bydlel a byl pátek. Majitel ubytování byl silně věřící a říkal, že jako muslim by měl pomáhat poutníkům, tak si ode mě ani peníze nechtěl vzít, nicméně jsem mu je prostě vnutil. Přišlo mi blbé spát zadarmo, když jsem ten den ještě neutratil ani korunu a když jsem tam vlastně přišel jako do hotelu. Ubytování zadarmo by mělo být za odměnu. Za to, že se s někým zapovídám a je mu konverzace semnou příjemná, a tak se rozhodne mě pohostit u sebe doma. Tady to byl jiný případ.

Večer jsem šel pozorovat západ slunce na pevnost a přes řeku se díval, jak Afghánci pracují na svých políčkách a z dálky mi mávají. Hranice mě odjakživa fascinovaly. Je to prostě jen čára na mapě, ale ta čára rozhoduje o tom, jestli žijete v naprosté chudobě ve válce zmítané zemi nebo v relativně prosperujícím a klidném Tádžikistánu. Hranici zde tvoří řeka, která je ovšem tak divoká a prudká, že se ji nikdo neodváží přejít, protože by se to rovnalo jisté smrti.

Ráno jsem se rozloučil s rodinou a vydal se znovu toulat. Občas sice kolem projelo nějaké auto, ale bylo plně naložené nebo se jednalo o turisty. Potkal jsem tak třeba německé turisty, kteří se rozhodli Wakhan projet na kole, ale ne jen tak obyčejně. Měli s sebou celý podpůrný tým. Na deset lidí tři velká terénní auta. Cena zájezdu pět tisíc Euro na deset dní (tolik jsem neutratil ani za jedenáct měsíců cestování světem). Němci prostě sednou na kolo a jedou si krajinou, celý den mají k dispozici průvodce a terénní auta, kdyby už nemohli, tak je popovezou dál, vezou jim kufry a veškeré zásoby. Večer pak mají zajištěné ubytování, prostě servis all in, s veškerou německou dokonalostí. Na co Němci nemysleli, že jim bude v Tádžikistánu blbě, ostatně jako každému. 😊

Takže ač měli nachystaný skvostný oběd, nemohli nikdo nic sníst a jen tak srkali polévky z pytlíku. No a zrovna když Němci obědvali, jde kolem kluk z Česka, zpocený, smradlavý, hladový. Koukali na mě snad ještě víc nevěřícně než místní domorodci, a jelikož nikdo nemohl nic pozřít, samozřejmě jim přebývalo hodně jídla. Ani jsem nic nenamítal a jejich nabídku na oběd jsem s radostí přijal, přeci se to nevyhodí. 😊

Když Němci odjeli, pěkně jsem se natáhnul v altánku a spokojeně oddychoval. Když pak kolem projížděli policisté, a viděli mě, jak tam ležím vyvalený, přišli se zeptat, jestli nepotřebuji pomoci. Viděl jsem, že mají pick up, tak jsem je poprosil, jestli se s nimi nemůžu kousek svést, že si pak někde vyskočím. Říká se, že nejlepší pohled na svět je z koně, já bych o tom možná trochu polemizoval. Pro mě je nejlepší pohled na svět z korby pick upu. Prostě si tam tak sedět, vítr ve vlasech, mouchy v puse, ale ty výhledy na okolní krajinu prostě stojí za to. Potom jen stačilo zaklepat na kapotu, policisté ochotně zastavili, popřáli hezký den a já se opět mohl v teplém podvečeru procházet horami na hranici Afghánistánu a Tádžikistánu. Když už jsem ale šel asi tři hodiny sám a slunce se už schovalo za velehory, trochu semnou cloumala nejistota, Nejbližší vesnice dvacet kilometrů daleko, to je nemožné zvládnout do tmy. Občas si ale říkám, že při mně stojí nějaký anděl strážný. Vždy se totiž zjeví někdo, kdo mi pomůže, ba co víc, tak nějak k tomu přidá nějaký bonus.

V mém případě to byl jeden taxikář, který do zapadlé vesnice ve Wakhanském koridoru vezl z porodnice rodinu. Když jsme rodinku vyhodili, nabídl mi taxikář, že jeho kamarád má hotel kousek od minerálních pramenů Bibi Fatima a že tam můžu přespat. Bibi Fatima jsou známé teplé prameny, které ve výšce více jak tři tisíce metrů oceníte hlavně po celém dnu chození. Od prachu, zpocený jsem se tam vyvalil v teplé vodě a těšil se na postel. Jenže lidé ve střední Asii jsou prostě veselé povahy. Když jsem se vrátil po relaxační koupeli a večeři na ubytování, už se začínalo popíjet a tančit. Místní „děvušky“ samozřejmě nadšené z cizince mě hned vzaly do kola. Jenže já vážně nejsem tanečník a už vůbec neumím pamírské tance, nicméně vodka nejenom že z ošklivých holek dělá hezké, ale ze mě dokáže udělat i tanečníka. 😊 Pilo se a tančilo vážně dlouho, takže se mi ráno docela těžko vstávalo.

Ale veškerá únava vás přejde, když vykouknete z okna a vidíte krásné výhledy na Afghánistán, a ještě dále na zasněžené vrcholky Hindúkuše. Hned z rána jsem se vydal prozkoumat pevnost Yamchun, nejzachovalejší pevnost na celém Wakhanu, kde jsem opět potkal Němce z minulého dne. Zase na mě koukali tak nevěřícně, kde jsem se tam vzal, tak jsem je opět ujistil, že není nic jednoduššího, než se toulat světem s batohem a že se dostanu všude kam chci.

Tady na kraji Wakhnau už vážně moc aut nejezdí, takže jsem šel skoro celý den pěšky. Občas klasicky pokecal s místními, občas si kopnul do míče s dětmi. Přiznám se, ta volnost, jakou jsem zažíval na Pamíru mi opravdu chybí. Teď, když se toulám Čínou, kde jsou na všechno pravidla a v podstatě se nikam nedostanete, si uvědomuji, jaký je Pamír ráj na zemi. Domotal jsem se až do vesnice Zong, kde jsem si dal den odpočinek u milé rodiny v Home Stay. Paní, která ubytování provozuje, je vdova, které nedávno umřel manžel, a tak je na celé hospodářství sama. Uměla suprově anglicky, ač jí bylo skoro šedesát. Za „Sajuzu“ se prý totiž učila na univerzitě anglicky a občas si jí teď procvičí s turisty, jenže tento rok jich moc ve Wakhanu není. To je ostatně problém, o kterém mi říkalo už více lidí. Místní tomu sice nevěří, ale já si myslím, že je to tím, že se lidé bojí, protože před rokem byl v Tádžikistánu spáchán atentát na skupinu turistů. Co na tom, že to bylo stovky kilometrů daleko úplně mimo Pamír. To Turisté nevnímají. Bylo mi jí líto, tak jsem se rozhodl, že si u ní jeden den odpočinu, přinesu tak alespoň pár peněz do rodinného rozpočtu a bez internetu nebudu ničím rozptylován a budu moci dohnat nějaké resty (fotky, články, videa).

Po dni odpočinku jsem už byl celý natěšený, až se zase vydám toulat na konci světa. Došel jsem až do poslední vesnice Ratm. Odtud dále už nic není. Respektive, cesta pokračuje dále, ale nejbližší stavení, a sice vojenská základna Khargush, je odtud více jak sedmdesát kilometrů. Mezi tím není nic. Jen divoké hory a dále už jen Čína. Bylo přesné poledne a já si říkal, že ten den přeci musí ještě něco jet. No nejelo, ale já neměl kam spěchat. Navíc jsem byl prostě a jednoduše uchvácen výhledy přes řeku na pohoří Hindúkuš. Opět mi v hlavě běhaly myšlenky na to, jak to asi na druhé straně, už z té pákistánské strany, vypadá. Jednou to tam určitě prozkoumám, to vím jistě!

Při pohledu na okolní krajinu se mi také vybavovaly úryvky z knihy Marca Pola, který, jak jsem zmínil na začátku, tudy ve třináctém století projížděl. Marco si ve svých zápiscích poznamenal, že zde viděl horské ovce s největšími rohy na světě. Tyto ovce také později dostaly pojmenování Marco Polo a na Pamíru jich prý stále žije poměrně hodně. Mimo to byl ale Marco také první Evropan, který se o Pamíru zmínil. Marco přes Pamír projížděl více jak dva měsíce, já to nakonec zvládl za tři týdny, a jen tak jsem se zasnil a představoval si, jaké to asi muselo být projíždět tudy bez map, bez telefonu, bez automobilů a bez znalosti jazyka. Muselo to být něco tak neuvěřitelného a velmi bych se chtěl do té doby nějak teleportovat.

Ve vesnici, kde je deset domů a žije asi padesát lidí, si vás lehce někdo všimne. Takže se během dne tak různě chodili lidi ptát odkud jsem, kam jedu, jestli nechci jít na čaj atd. Když bylo už sedm večer a já věděl, že ten den nikam nedojedu, rozmýšlel jsem, kde bych mohl spát. Místní oblast se prý hemží vlky, kterých je tu letos nějak více, takže spát venku jsem se bál. Jak jsem si to procházel vesnicí, před jedním domem stál pán, s kterým jsem prohodil pár slov během dne. A znovu se potvrdilo to, o čem jsem psal v mnoha svých článcích. Chovejte se k lidem slušně protože nikdy nevíte, kdy se vám bude kdo hodit. Pán už na mě z dálky mával, ať jdu k nim, že u nich můžu spát a ráno budu pokračovat. A znovu, jako po několikáté na své cestě, jsem se rázem stal součástí cizí rodiny, která mě bez mrknutí oka přijala mezi sebe. Můžete to zažívat tisíckrát, ale ta lidská dobrota a ochota vás nepřestane nikdy překvapovat.

Ráno jsem si vážně přivstal a už v sedm jsem šel po silnici a čekal, jestli něco nepojede. Asi za hodinu jsem v dálce viděl jet první auto, které bez okolků zastavilo. Uvnitř seděl německý důchodce s řidičem. Pán je ze Stuttgartu a před deseti lety dostal zlatého padáka z jedné nadnárodní společnosti. Společnost mu stále každý měsíc platí neuvěřitelné peníze a on si tak jezdí po světě a prozkoumává ta nejzapadlejší místa. Rád poznávám zajímavé a hlavně chytré lidi, a tento německý důchodce k nim jednoznačně patřil. Při jízdě krajinou na hranici Tádžikistánu a Afghánistánu jsme řešili historii celého Wakhanského koridoru, ale i současnou situaci v Německu.

Pro mě je třeba zajímavé, že všichni starší Němci, které jsem na cestě potkal, podporují imigraci a chtějí více imigrantů v Německu. Naproti tomu mladí Němci se imigrace bojí a chtějí ji zastavit. Absolutně nechápu, čím to je. Nechal jsem se vyhodit na kontrolní vojenské základně Khargush. Tady už je řeka Pamir tak úzká, že bych jí klidně do Afghánistánu přeskočil, ale také tady vůbec nic není. Jen vysokohorská poušť, kde je v létě nesmírné vedro a v zimě jen sníh. Nikdo tady tedy přes hranici neskáče a já aspoň můžu několik hodin povídat s vojáky. Za Kahrgush se cesta dělí. Jedna prašná pouštní cestička vede dál podél řeky ještě asi padesát kilometrů až k hranici s Čínou, další se odděluje přes průsmyk Khargush na hlavní trasu Pamir Higway. Když po několika hodinách konečně něco jede, skoro až direktivně mě nacpali k řidiči do auta, aby mě hodil na Pamir Higway. Bylo totiž asi dvě dopoledne a dle zkušeností vojáků prý už ten den asi nic nepojede. V autě seděli s řidičem belgičtí turisté, kteří na mě zírali s otevřenou pusou, kde jsem se sakra na kraji světa vzal v jejich autě. A ještě víc zírali, když jsem se jim zmínil, že jsem v Belgii žil.

Jako již tradičně jsem se nechal vychodit na naprosto odlehlém místě uprostřed vysokohorské pouště, kde teplota zrovna dosahovala čtyřiceti stupňů. Na tom by nebylo v tuto roční dobu nic neobvyklého, na prd bylo, že jsem si u Belgičanů v autě zapomenul vodu. Několik hodin jsem tak šel sice krásnou krajinou, ale trosku ve strachu z toho, že tam pojdu na dehydrataci.

Nepošel, a nakonec nějak doskákal až do města Murghab. Mimochodem tato část Tádžikistánu již je obývaná převážně Kyrgyzy, takže všude vidíte mešity (které jinak na Pamíru nejsou) nebo jurty. V jedné jurtě spím i já a další den plánuji dojet až k jezeru Karakol. Prošel jsem si tedy brzy ráno bazar v Murghabu, který je složen jen ze samých kontejnerů, a vydal jsem se pěšky směr Karakol, což je Murghabu asi sto třicet kilometrů. Jenže také cesta vede na hranici s Kyrgyzstánem a moc aut tady tedy nejezdí. Tentokráte jsem se vybavil vodou a šel opět několik hodin pouští. Ušel jsem asi dvacet kilometrů, ale nepotkal ten den ani jedno auto. Pomalu jsem si začínal říkat, že to zabalím a vrátím se do Murghabu, když v tom najednou z dálky, za zatáčkou slyším hučení motoru. Z nenadání se na silnici objevilo nákladní auto a už z dálky na mě blikalo, ať si naskočím.

Rázem se mi změnil celý den a přiznám se, že se asi jednalo o nejkrásnějších několik hodin, co jsem na Pamíru prožil. Jak jsem psal výše, tak nejhezčí výhled na svět je podle mě z pick upu a dvojnásob to platí, pokud jedete na korbě nákladního auta. Můžete sedět, můžete stát a hlavně, tato část Pamíru je tak opuštěná, ale zároveň krásná, že jsem si několikrát pobrečel štěstím a zařval, jaká je to nádhera na tom světě! Mimochodem jsem také překonal průsmyk Ak-Baital ve výšce 4655 metrů nad mořem, což je zatím nejvýše, co jsem kdy v životě byl. Po cestě jsme se s řidičem ještě zastavili v jurtě na jídlo a já prostě nemohl uvěřit tomu, jaké štěstí v životě mám, že se můžu touto krajinou toulat. Ta volnost, ta pohoda, ty výhledy. Prostě ráj na zemi. Však se na to můžete podívat na moje videu tady: https://youtu.be/2PeWFOTi5TA

Když jsem dojel do Karakol, zapadl jsem do prvního home stay, co jsem u silnice viděl. Moc milá rodina mi připravila hostinu jak pro krále a já s plným žaludkem, ale hlavně úsměvem na tváři usnul jak miminko. Druhý den jsem si opět přivstal, abych stihl východ slunce u jezera Karakol. Karakol je ve výšce více jak 3900 metrů nad mořem. Na jedné straně vidíte zasněžené vrcholky Pamíru na Čínské straně a na druhé straně zasněžené vrcholky Pamíru na straně Kyrgyzské. Bohem zapomenutý kraj, ale tak nádherný, že tady chcete zůstat a úplně zapomenout na svět kdesi daleko za horami. Kdybych nespěchal, asi bych se tady pár dní toulal. Ale já spěchal, spěchal jsem do Číny, přes Kyrgyzstán. Byl pátek a já chtěl být v sobotu večer v Číně, musel jsem ujet sto sedmdesát kilometrů abych se dostal na hranici Kyrgyzstánu a Číny.

Proč všechno to přesouvání? Za prvé jsem měl víza do Číny v jiném pasu, než na jaký jsem cestoval po Tádžikistánu. Na hranici Tádžikistánu a Kyrgyzstánu jsem si tedy chtěl vyměnit pasy, proto jsem nemohl jet z Tádžikistánu. Oficiálně totiž pokud máte více pasů, musíte mít čínská víza ve všech z nich, což já neměl. Dále jsem chtěl být v Kashgaru, což je starodávné město v západní Číně, v neděli, protože v neděli se tady už po více jak dva tisíce let koná nedělní zvířecí trh. Opět o něm psal již Marco polo a já si ho prostě nechtěl nechat ujít. O tom, co pro mě ale osud chystá jsem neměl nejmenší tušení.

Cesta z Karakol na hranici Tádžikistánu a Kyrgyzstánu je tak málo využívaná, že jsem od sedmi ráno do čtyřech odpoledne nepotkal ani jedno auto. To máte devět hodin chůze, v mém případě i ležení a sedění na silnici, kdy jdete sice krásnou krajinou, ale tak trochu si říkáte: „Co když dneska nic nepojede?“ Nevadí vám to zhruba prvních osm hodin. Pak vám dojde jídlo a voda a vy kolem sebe vidíte na jedné straně jen ostnatý drát, značící hranici Číny, a poušť.

První auto, co ten den jelo mi také zastavilo. Naložené až po střechu daleko přesahovalo povolenou kapacitu osob a nosnost vozidla. Na hranici mě prý hodí, ale dále již nemohou. Celé auto si tedy vstoupilo, abych se já mohl narvat dozadu, kde jsem seděl zlomený, ale hlavní bylo, že jsem jel. Na hranici jsem krásně prošel kontrolou a dostal razítko, že jsem opustil Tádžikistán, jenže…

Nikde nikdo prostě nebyl. Jen vojáci a druhá kontrolní stanice na kyrgyzské straně byla dvacet kilometrů daleko. Auto, které mě na hranici odvezlo už dávno odjelo a já tam zůstal úplně sám. Tedy, samozřejmě s vojáky, kteří na mě nevěřícně koukali, jak je možné, že jsem neodjel. A tak jsem jim vysvětlil situaci. Problém byl v tom, že jsem už vlastně oficiálně nebyl v Tádžikistánu, protože jsem měl razítko a už jsem byl zapsán, jako že jsem zemi opustil. Nebyl jsem ale ani v Kyrgyzstánu, protože jak jsem zmínil, hraniční kontrola je dvacet kilometrů daleko. Byl jsem vlastně nikde. Povím vám, že v pět večer je ve výšce 4200 metrů nad mořem, to je výška, ve které je hraniční kontrola, pěkná zima. Nicméně pohotoví vojáci našli způsob, jak se zahřát. „Brat znaješ volejbal?“ ptá se mě jeden z nich. Hlavou jsem pokynul, jako že jsem pomalu hrál za českou volejbalovou reprezentaci, mladí vojáci něco zařvali na velitele a šlo se hrát. Představte si situaci. Jste na hranici ve výšce 4200 metrů, jediný cizinec, všude vojáci a vy tam s nimi hrajete volejbal. Ve výšce 4200 metrů je řídký vzduch, takže se zadýcháte i jen když se pro míč ohýbáte. Navíc kluci nebyli žádní profíci, takže jsme se většinu času spíš smáli kreacím, co jsme kdo dokázal vymyslet. Sportovat a smát se ve výšce 4200 metrů nad mořem to dá vašim plícím zabrat. A to nekouřím a nepiji. Nejlepší by velitel posádky. Když někdo z mladých, kteří si zde odbývají své dva roky povinné vojenské služby, něco pokazil, tak prostě vzal kámen a hodil ho po něm.

Volejbal jsme hráli skoro až do samé tmy, kdy už nebylo na míč moc vidět. Za tu dobu neprojelo žádné auto ani jedním směrem, tak mi nezbývalo než čekat. Bylo skoro jasné, že tady na hranici budu trávit noc. Vojáci mi připravili postel u kamen, aby mi prý nebyla zima a já si u večeře povídal s velitelem, který za „sajuzu“ sloužil v Budapešti a byl i v na návštěvě v Česku. Vojenská večeře byla polévka s masem a brambory, chléb a jako dezert meloun. Samozřejmě nechybí čaj. Vojáci byli neuvěřitelně ochotní a jen tak podtrhli to, co jsem zažíval posledních pět týdnů v Tádžikistánu. Totiž neuvěřitelnou pohodu, lidskou dobrotu, pomoc a pohostinnost. Když jsem jim říkal, jak moc se mi v jejich zemi líbí a jací úžasní lidé tam žijí, měl jsem slzy v očích. Když jsem usínal, v hlavě mi běhaly myšlenky na všechny ty dobré lidi, které jsem v Tádžikistánu potkal, na všechnu tu legraci, co jsem tu zažil a krásná místa, která jsem v Tádžikistánu viděl. Ještě jsem klukům, kteří jsou dva roky „zavření“ v hrách, ukázal pár svých fotek, když jsem pracoval jako DJ. Podle mě ti kluci nikdy neměli holku. Někteří s nich se potom odebrali spát a někteří se ustrojili do zimních kabátů a se samopaly se vydali na pochůzky.

Mimochodem, noční teplota v červenci na Pamíru ve výšce 4200 metrů? Krásných nula stupňů. Bylo mi kluků líto, že se v té zimě musí motat na hranici. Když jsem pak kolem půlnoci slyšel výstřely, velitel mě uklidnil, že to jen plaší vlky, kterých je prý v horách hodně. U kamen se mi spalo krásně, o to hůř se mi vstávalo, když mě ve dvě ráno budí vojáci, že přijelo auto a že mě svezou dolů do Kyrgyzstánu do vesnice Sary Tash. Auto sice bylo opět narvané k prasknutí, ale nějak jsem se tam k těm dalším sedmi lidem vměstnal. Díkybohu můj trik s výměnou pasů vyšel, kyrgyzským pohraničníkům se totiž takhle pozdě v noci nechtělo asi řešit, proč nemám v pasu, který jim ukazuji, razítko z Tádžikistánu. Ono vůbec, mít dva pasy je ve světě v podstatě rarita, ale u nás je to věc zcela normální. Auto mě vyhodilo ve tři ráno v Sary Tash, což je vesnice na úpatí Pamíru, kde nesvítí v noci ani světla. Na mapě jsem si tedy našel mešitu a šel se tam uložit na pár hodin.

Ráno jsem rychle koupil pár zásob a vydal se na silnici směr Čína. Nepřipraven, bez jakýchkoliv informací, protože jsem byl opět více jak týden bez internetu. V dálce jsem viděl nádherně zasněžené sedmi tisícové vrcholky Pamíru a čekal jsem, až někdo pojede. On ale nejel, jen auto silničářů, kteří tady opravovali silnici. Výhodou je, že všechna auta, která jela kolem silničářů opravujících silnici, musela zpomalit, a tak po asi hodině silničáři prostě zastavili kamion a doslova mě do něj nasoukali. Měl jsem štěstí. Kamion jel až přímo na hranice a seděl v něm Dima, mladý řidič, který na trase Osh – hranice s Čínou jezdí každý den. Západní Čína je jiný svět, o tom se dozvíte v dalších článcích, a tak Číňani jen tak někoho přes hranici nepustí. Řidiči jako Dima vozí z Kyrgyzstánu do neutrální zóny uhlí, které zde vyklopí a zase odjedou. Poté přijedou Čínské náklaďáky, které uhlí zase naloží a odvezou do Číny. Některé věci prostě nepochopíte a v Číně je takových věcí stovky. Občas mi prostě zůstane rozum stát. Dima a jeho dva kolegové, kteří jeli za ním, mě poté pozvali na oběd k pastevcům, kterých je podél cesty na Čínu desítky. jako by se střední Asie semnou nechtěla rozloučit. Jako by mi chtěla ukázat, že tady žijí ti nejlepší lidé na světě a že tady je ta nejkrásnější příroda. Bude se mi hodně dlouho stýskat, ale já prostě musím jet dál. Chci dokončit Hedvábnou stezku, chci prozkoumat další část světa, chci nové dobrodružství.

Čím blíže jsem byl hranici, tím více jsem se bál. Západní Čína je totiž proslulá tím, jaké tam jsou kontroly, že pohraničníci jen tak někoho přes hranici nepustí, že jste vlastně neustále sledováni kamerami, tajnou policií a nevím kým vším ještě. Že tam nefunguje internet, že vám na hranici nahrají do telefonu aplikaci, která vám kompletně prošmejdí telefon, prostě těch věcí, proč se netěšit bylo hodně, na druhou stranu to k cestování, jaké já praktikuji, patří. Patří k tomu kontroly, výslechy, prohlídky zavazadel, mazání fotek z telefonu a také ČEKÁNÍ.

Když jsem totiž přijel na hranici zjistil jsem, že o víkendu je zavřená. Nejlidnatější země světa a také jedna z těch největších, má prostě o víkendu zavřené hranice, což mě samozřejmě ani v nejmenším nenapadlo. Nenapadlo mě, že hranice bude uprostřed ničeho a už vůbec ne, že bude zavřená od pátku odpoledne do pondělí ráno. Já sem přijel v sobotu odpoledne a ocitl jsem se v naprosté pustině. Všude stály jen kontejnery nebo opuštěné maringotky. Jsem v Irkeštamském průsmyku na hranici Kyrgyzstánu a Číny a jsem zde úplně sám. Stojí tady sice kamiony, ale nikdo v nich není. Je tu prach, vedro, a jediný market, který byl díkybohu otevřený, i když nechápu proč. Paní na mě koukala jak na zjevení a já stále nechápal, jak může být hranice do země kde žije více jak miliarda lidí, zavřená.

Koupil jsem si SIM kartu, abych měl do pondělí internet, a snažil se zjistit, kde je nějaké místo na spaní. Nic tu prý není, ale prý mám zkusit zaklepat na dveře jediné kamenné budovy v celé „vesnici“, tam by prý mohli něco mít. Najít jedinou kamennou budovu v okolí nebylo zas tak těžké, mezi kontejnery a maringotkami byla dobře vidět. Dokonce po několikátém zaklepání na dveře i paní otevřela a ač se značnou nelibostí, že ji o víkendu otravuji, ukázala mi, kde můžu složit na následující skoro dva dny hlavu. Popravdě, asi jsem za svou cestu neměl horší ubytování, ale nemohl jsme si vybírat. Za třicet korun na noc jsem byl rád, že jsem vůbec něco sehnal a nemusel spát venku, což tady v té pustině bych nepřál nikomu. Pamír už skončil a hory se tady sbíhají dolů až do pouště. Všude byl tedy takový pouštní prach, který podpořilo ještě neustálé vykládání uhlí.

Nakonec jsem byl ale za ty necelé dva dny na hranici rád. Měl jsem alespoň čas si nastudovat věci o západní Číně, kam vlastně pojedu, mohl jsem udělat videa, upravit si fotky, prostě se tak celkově uklidnit, a hlavně připravit na další kapitolu svého cestování. Čína bude úplně něco nového a je to pořádná výzva, to vám teď, po několika dnech, kdy se Čínou toulám, slibuji. Také se mi hlavou stále honilo bezpočet myšlenek na předchozí skoro čtyři měsíce, kdy jsem se toulal střední Asií. Byl to sen, který jsem si užil naplno. Neustále jsem koukal na mapu, skutečně jsem dojel až na hranice Číny? Karavany z Evropy cestovaly dva roky, než dojely až sem, mě to zabralo jen necelých měsíců jedenáct.

Teď jsem tady a čekám, až Čína laskavě otevře hranice a já tam budu moci vlétnout! Věřte, že Čína je něco, co jsem na svých cestách ještě nezažil a ta země naprosto přeskočila několik desítek let do budoucnosti. O tom ale až příště!