8. ledna 2019

POSLEDNÍ VÍKEND V ÍRÁNU

Poslední víkend v Íránu jsem si vážně užil, i když vím, že způsob cestování, jaký praktikuji, není pro každého. Ale čím větší extrém, tím více si to užívám. Můj víkend vlastně začal už ve čtvrtek večer, kdy jsem s kamarádem Erfanem a jeho rodinou slavil jeho narozeniny ve městě Rasht.

Sešly se tety, strýcové, bratranci, prostě rodinná oslava. Jedlo se a povídalo a já se zas tak nějak cítil jako doma. Erfana jsem poznal skoro na začátku své cesty v horách na severu Íránu, kde byl s kamarády. Zůstali jsme v kontaktu a když jsem řešil problém s vízem, nabidl mi, že můžu u něj v Teheránu zůstat a vše si v klidu vyřešit. Nakonec jsem u něj byl i na Štědrý den i na Silvestra (ani jedno se tu neslaví) a dalo by se říci, že mi tak nějak vytrhl trn z paty, protože hotely v Teheránu jsou fakt cenové rakety a navíc tam žije asi 10 milionů lidí, proto toulat se tam někde a hledat hotel, se mi fakt nechtělo.

Ale zpět k oslavě. Cca v 10 večer přišla otázka, jestli nemám hlad. Ten jsem fakt neměl, protože jsme hodovali celý večer, ale i tak se zavelelo a jelo se na kebab. U hlavního náměstí v Rashtu byly desítky venkovních stánků s kebaby. Prostě si tam přijdete, vyberete co chcete, chlápek vám to ogriluje a za pár kaček se krásně najíte. Já miluju tyto venkovní street foody. O to víc, když jsme tam byli celá velká rodina a vůbec nevadilo, že sedíte venku na plastových židličkách, jíte rukama a teplota je kolem 0 stupňů. Pro mě bylo neuvěřitelné, že mě rodina mezi sebe přijala. ❤️

Dlouho jsme se ale nezdrželi, protože ve 23:30 začínal fotbal mezi Manchester City a Liverpool, což si mužská část rodiny nemohla nechat ujít. Vůbec mi nepřišlo, že bych byl někde v cizí zemi. Doma také koukám s kamarády na fotbal. Absolutně žádný rozdíl. 📺⚽ Spát jsme šli někdy ve 3 ráno, což by mi zas tak nevadilo, protože jako DJ jsem noční pták. Co mi ale vadilo, byl budíček v 7 ráno. 😄 Erfan a jeho bratranec mi totiž chtěli splnit mou touhu po toulání se horama a tak jsme po pár hodinách spánku vyjeli. Na mapě jsme našli silnici, která se kroutila horama jak had. Hory v provincii Gilan, směrem ke Kaspickému moři, jsou porostlé lesem a jelikož jsem teď byl více jak 2 měsíce v krajině bez lesů, tak jsem si tady fotil každý potůček a strom. Nakonec jsme dojeli do vesnice, která čítala jeden dům a k tomu nějakou kůlnu. Prostě konec světa. Podle mě jsem byl opět asi první turista, co tu kdy viděli, a tak jsme byli pozváni na čaj mezi místní.

Nejvíc mě pobavila věta Erfana: "Are you lost enough Mister Lost Czech Man?". To jsem se fakt musel smát. Nicméně jsme sjeli trochu více do lesa, a jako správní Íránci si udělali piknik, rozhodili houpací síť a skoro celé odpoledne relaxovali. Kolem nás občas prošla nějaká kráva nebo stádo ovcí a já měl slzy v očích z toho, že během pár dnů budu muset tuto krásnou zemi a její úžasné obyvatele opustit. Večer mě kluci ještě zvali k ním domů na večeři, ale já chtěl dojet do města Kazvín, odkud jsem chtěl druhý den vyrazit do údolí Alamut. Bylo už pozdě večer a všechny busy z Rashtu už odjely, ale v Íranu samozřejmě nic není problém. Na nedraží se mihnul nějaký chlápek co tam prý jede a hodí mě. Prostě jen tak. Skoč si do auta a jedem. Stalo by se toto u nás?

V Kazvínu jsem byl skoro na začátku své cesty a tak jsem věděl, kde je ten nejlevnější hotel a pán mě zavezl přímo ke dveřím. Spal jsem zase pár hodin a ráno vstal brzy, abych se vydal prozkoumat údolí Alamut a hlavně zdejší hrad. Vyrazil jsem na kraj města a jen tak ze srandy se šel zeptat taxikárů, kolik by to stálo. Jakmile na mě hodili ceny jako 20 dolarů, 30 dolarů, musel jsem se začít smát. Jsou to prostě svině a vždy budou. 😄 To tam radši dojdu pěšky. Ušel jsem asi 10 metrů a zastavil mi Abbas. Mladý klučina, co uměl suprově anglicky a byla radost si s ním pokecat. Dal mi rady kam jet v Alamut valley a kam ne atd. a pozval na snídani. A tak jsme si uprostřed hor dali snídani a pak se Abbas omluvil, že musí do práce, což samozřejmě chápu. Jen co jsme se rozloučili ušel jsem zase asi ne 10 metrů, a už u mě stálo auto.

Hrozně milý pán, který zas neuměl ani slovo anglicky, jel na chatu, kterou mají v Alamut valley. Po cestě volal synovi, který uměl anglicky, a ten nám snad půl hodiny během jízdy překládal. Co jsem se v Íránu za skoro tři měsíce nenaučil, je odmítání. To prostě nejde něco odmítnout, protože nechcete ty lidi zklamat. A tak když mi pán nabídl, že uvaří oběd, nemohl jsem říci ne. Sice jsem byl po snídani s Abbasem úplně plný, ale prostě jsem nechtěl pána zklamat. Po obědě jsem se rozloučil, že pojedu dál na hrad, který je hlavní atrakcí Alamut valley. To, že mi zastavilo hned první auto a dovezlo až na místo, i když si pán kuli mě zajel, už ani nebudu zmiňovat. To je prostě v Íránu samozřejmost. 😇

Na hrad vede dlouhá a strmá cesta a já málem vypustil duši, když jsem tam sněhem šplhal nahoru, ale ty výhledy? Totální nesmysl. Prostě nádhera. Jenže se začalo stmívat a představa, že do Kazvínu to je zpátky 2 hodiny autem, mě trošku znervóznila. Ale co už, prostě si tak jdu horama, nikde nikdo a najednou na mě z dálky začne blikat auto a tam ten hodný pán, co jsem u něj obědval. Ten chlápek pro mě prostě dojel a že mě odveze zpátky do Kazvínu. V takových situacích si prostě říkáš PROČ? Proč má cizí člověk vůbec potřebu jet někde do hor hledat kluka z Česka jen aby mu pomohl? Pán mě odvezl před bazar v Kazvínu, kde jsem si chtěl koupit nové rifle a také ještě pár dalších věcí. A povedlo se, takže mám za 200,- CZK nové rifle a můžu jet okouzlovat holky do Arménie. 😍

Když jsem si šel kupovat žabky, tak prodavač uměl dobře anglicky. zakecali jsme se a během chvilky kolem nás zase byl hlouček lidí z okolních krámků a všichni na mě koukali jak na obrázek. Kluk z Československa si u nás něco kupuje? Takové byly jejich výrazy v obličeji. Ten prodavač, co umí dobře anglicky, na mě kouká a říká: "Máš hezkou bundu, ta je z Česka?", odpovídám, že ne, že je z Esfahanu. Koukne mi na boty a ptá se: "Docela hezký boty, ty jsou z Česka?" Říkám, že ne, že jsou z Teheránu. Koukne na moje nové rifle a už s úsměvem se ptá: "Ale ty rifle, ty už snad jsou z Česka ne?" A já také s úsměvem odpovídám, že ty jsem před chvílí koupil tady v Kazvínu. Chlápek to překládá všem přítomným a ptá se mě: "TO SI JAKO PŘIJEL DO ÍRÁNU NAHATÝ NEBO CO?" 😄

No co no. Prostě když věci nosíte každý den, tak se opotřebují. To dá rozum. Po tom, co jsem nakoupil, jsem vyrazil na autobusové nádraží, že pojedu směrem na sever do města Tabríz. Čekal jsem, že z velkého města jako Kazvín, budou jezdit autobusy do celého Íránu. Ale to jsem byl na omylu. Autobusové nádraží bylo v 10 večer totálně prázdné. Chvíli jsem si tam tak seděl a čekal na Godota a aniž bych věděl co dál, vyšel jsem si před budovu a koukal. Prostě si tak občas stojím a koukám. Nemám žádný plán ani myšlenku a tak koukám. 😄A na mě koukal pán. Koukal jak já koukám až mu to nedalo a přišel se zeptat, co tam tak koukám. Říkám mu, že jsem chtěl jet směrem Tabríz, ale že asi nic nejede. Z autobusáku prý nic nejezdí, musím na dálnici, kde autobusy staví. To dá přeci rozum, proč by jezdily autobusy na nádraží, když můžou stavět 10 kilometrů za městem na dálnici, že? 🤷‍♂️

No a než se naději, úplně cizí pán mě strká do auta a veze na dálnici za město. Já vím, že to bude znít divně, ale prostě já se v tom Íránu fakt ničeho nebojím. Nebojím se v noci na autobusovém nádraží cizího chlápka, který mě veze nevím kam. Proč bych měl? Pán mě vyhodí na dálnici a ani ne za minutu staví autobus a zrovna jede směrem na Tabriz. A tak do něj skáču, dostávám sedačku sám pro sebe a po celém náročném dni usínám. Do Tabrízu jsem chtěl proto, protože je to jen cca 130 kilometrů od města Julfa, které je kousek od hranic s Arménií, kam mířím. Jenže ten autobus byl tak pohodlný, že jsem usnul fakt tvrdě. A tak jsem se místo v Tabrízu probudil u hranic s Tureckem ve městě Urmia. 😄

Jak ty autobusy staví jen na dálnici a nezajíždí na autobusové nádraží, tak asi zapomenuli, že někdo v Tabrízu chce vystoupit a prostě mě nechali spát. 😄 Tak jsem ve 4 ráno vystoupil v Urmii, kde byla mlha, zima a tma. Město úplně vylidněné a já tam zas stál a koukal. Což je docela dobrá taktika, protože když někde stojíte a koukáte, tak si vás hned někdo všimne. A tak si mě všiml nějaký místní hlídač a pozval k sobě do kamrlíku, ať prý nestojím v té zimě venku, protože nádraží otevírá až v 5. Dostal jsem čaj a sušenky a jelikož neuměl anglicky a já farsí, tak jsme na sebe zas jen koukali. 😄

Když se otevřelo nádraží, šel jsem si zjistit, jestli něco do Julfy jede. Jelo, ale až v 9 ráno, čili jsem měl 4 hodiny čekání. A toto je to, jak jsem psal na začátku, že to asi není pro každého ten můj způsob cestování. Že prostě nevím kde budu, kdy budu, co budu. Nevím jak to popsat, ale byl jsem unavený, nemytý, zima jak blázen, ale já měl přesto úsměv na tváři. Stojím si někde na kraji Íránu, všichni na mě koukají, co tam tak postávám, a já jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Proč? Protože mám absolutní volnost. Nemusím být v tolik a tolik tam a tam. Klidně jsem mohl jet do Turecka nebo do Kurdistánu v Iráku, protože z Urmie tam autobusy jezdí a jely by dřív, než ten můj do Julfy. Ale já se rozhodl, že pojedu do té Arménie a tak jsem si tam seděl u kamen a čekal. Najednou přišel ten hlídač, a donesl mi snídani. Zas, jen tak, cizí člověk donesl omeletu s chlebem. Něco zakřičel na pána z vedlejšího krámku a ten mi během chvilky donesl čaj.

Myslím, že takovou pohostinnost už asi nikde na světě nezažiji. Když jsem v 9 ráno sedal do autobusu, loučila se se mnou půlka autobusového nádraží a já byl rád, že jsem v tom Tabrízu nevystoupil. Co bych taky dělal ve 2 ráno na dálnici na kraji Tabrízu? Po 4 hodinách jsem konečně dojel do Julfy. Unavený, špinavý, vyřízený, ale opět hrozně šťastný. Štastný, že nic nemusím plánovat a vím, že se věci vždy nějak samy stanou. Užívám si to koukání kolem, to že nikdy nevím, co na mě kde čeká a taky to, že mám konečně nový rifle a netáhne mi těmi dírami na zadek. 😄👖

Rád bych napsal, že v neděli se ještě stalo něco zajímavého, ale já usnul jak špalek na hotelu a probudil se až v pondělí, které ovšem stálo za to. Ale o tom až zase příště.

No a jaký byl váš víkend?

PS: Zkoušeli jste někdy jen tak stát a koukat a čekat co se stane nebo máte vždy vše naplánované?