PŘÍBĚH Z MAKEDONSKÝCH HOR

Pokaždé, když cestuji, tak se něco děje. Sám to vlastně nechápu. I ta zdánlivě nejnudnější cesta s sebou vždy přinese nějaké dobrodružství nebo nějaké zajímavé setkání. Proto si vlastně každou cestu tak užívám. Můžete plánovat sebevíc, ale bez plánu to má prostě větší grády, je to větší dobrodružství a vždy je z toho zajímavé setkání.

Nejinak tomu bylo i při mé poslední cestě do Makedonie. Prováděl jsem zde horami na pomezí Makedonie a Kosova skupinku horských nadšenců. Za pět dní jsme potkali jen tři pastevce, a i když byly hory nádherné a samota uklidňující, tak popravdě jsem měl co dělat, abych tam někde nezhebnul vedrem a náročností terénu. Celkem jsme nastoupali bezmála 6000 výškových metrů. Kdo by to řekl u hor, kde nejvyšší vrchol má cca jen 2700 metru, že?

Poslední den se mi jeden z účastníků zranil. Asi nic vážného, ruplo mu v achilovce, ale bylo vidět, že ho to bolí a že jde velmi pomalu. Zbývalo nám do cíle nějakých šestnáct kilometrů a já věděl, že nemá šanci to dojít. Rozhodl jsem se tedy skupinu poslat samotnou a zraněného stáhnout do nejbližší vesnice, což bylo asi deset kilometrů vzdušnou čarou z kopce. Na začátek musím ještě dodat, že můj zraněný klient byl Holanďan, pro kterého to bylo vůbec poprvé v Makedonii a jelikož jsme se několik dní pohybovali na hranici Makedonie a Kosova, snažil jsem se mu vysvětlit místní národnostní složení, historický vývoj atd. Zkrátka maximum toho, aby on, i ostatní, pochopili kouzlo, ale i historické peripetie tohoto regionu.

Jak jsme tak scházeli z hor, probrali jsme toho skutečně hodně. Historii Balkánu, osmanskou nadvládu, ale i koloniální minulost Nizozemí, na kterou on sám není zrovna pyšný. To mě vždy překvapuje, když mi třeba Belgičané nebo Holanďané řeknou, že se stydí za svou koloniální minulost. Přitom právě na kolonialismu jejich země vyrostly a troufám si říct, že i kolonizované země by se bez jejich zapříčinění nikam neposunuly a mnohdy by to byly jen zaostalé ostrovy v Asii nebo Karibiku (v případě právě Holandska).

Pomalu tedy scházíme z hor. Jdeme opravdu opatrně, protože zde chybí cesty a sestup je náročný a můj zraněný Holanďan opravdu cítí bolest při každém kroku. Sám mám co dělat, abych si opět nezlomil nohu, protože nesu i jeho těžký batoh a společně se svým mám na zádech bezmála třicet kilogramů. K tomu je zde naprosto úmorné vedro! Malým vysvobozením nám je, na mapě chybějící, říčka, která nabízí v malých přírodních bazéncích úžasné osvěžení. Jak tak scházíme dolů, tak se bavíme o tom, co bude první jídlo, které si dáme. Po pěti dnech na instantních a dehydrovaných jídlech se opravdu těšíme na maso, čerstvou zeleninu, nějaký džus nebo cokoliv jiného k pití než jen vodu z potoků.

Po zhruba čtyřech hodinách chůze cestou necestou vidíme v dáli malou chatku a u ní dvě auta. Záchrana je blízko, ale přesto ještě stále daleko a vlastně nemáme ani jistotu v tom, že nás místní svezou kamsi do vesnice. Cesta se zdá být nekonečná a je to hlavně tím, že jdeme skutečně pomalu. Na klientovi je vidět bolest a několikrát se mu i podlomí nohy.

Rychle tedy sbíhám k chatce a již při odjezdu odchytávám chlapíka ve vojenském autě, který mi nerozumí ani slovo. Neumí anglicky, zato se prý domluví německy. Němčinu zas neumím moc já. Jasně, před dvaceti jedna lety jsem z němčiny maturoval, ale v hlavě mám opravdu vzduchoprázdno. I tak mu vysvětluji, že má můj kamarád poraněnou nohu a zda by nás neodvezl do vesnice. Možná tomu napomohlo to, že zrovna když mu ukazuji kamsi na kopec, tak se Holanďanovi opět podlomila noha a spadl. Chlapík tedy přikyvuje, že nás sveze, a tak házíme batohy do auta a nastupujeme. Já se dvěma dalšíma chlapíky na korbě, Holanďan vedle řidiče.

Snažíme se vysvětlit odkud jsme, co tady v opuštěných horách děláme a co se nám vlastně stalo. Všichni mluví německy, anglicky trochu jeden pán, který se mi po chvíli omlouvá, že přímo do vesnice, která je cca osm kilometrů daleko, ještě nejedou a že uděláme malou zastávku. O jak malou zastávku se jednalo? Následujících několik hodiny se začal odehrávat neuvěřitelný příběh, který opět může vymyslet jen cestovatelský život.

Přijíždíme k horské chatě, kde je osm postarších chlapů. Náš řidič již z dálky volá něco ve smyslu, že veze návštěvu a postarší pánové ihned začnou tleskat a vítat nás jako kdybychom se znali roky. Pobízí nás, ať se posadíme a ihned nabízí chlazené pivo, colu, vodu, ovoce k zakousnutí. Bez mrknutí oka. Berou to jako samozřejmost! Můj holandský přítel nechápe, co se děje a já jen stihnu říct, že dneska se odtud asi už nedostaneme. Smějeme se tomu, ale čas ukáže, že nejsme daleko od pravdy.

Skupina postarších pánů, která nás vítá, má sice makedonské pasy, jsou rození v Makedonii, ale etnicky jsou Albánci. Mluví tedy albánsky a jsou to muslimové. Jak jinak na mých cestách. Někdy mi přijde, že jiné náboženství ve světě nepotkávám a že právě muslimové jsou těmi nejpřátelštějšími. Samozřejmě zde na pomezí Makedonie a Kosova to není s muslimskými pravidly tak přísné. Chlapíci pijí pivo, dávají nám ochutnat i místního tradičního nápoje rakija a zjeví se i nápoj podobný našemu burčáku. Když nám všechny tyto nápoje nabízí, tak se podezřele smějí a vše nabízí takříkajíc na „tajňáka“. Asi aby to Alláh neviděl. Vše je ale velmi přirozené, nikdo se nepodivuje tomu, co tam děláme a ihned nás usazuje ke stolu. „Za chvíli bude oběd,“ zvolá jeden z nich německy.

Snažíme se mu vysvětlit, že není třeba nás hostit, že zase půjdeme dál, ale není šance. Ihned poukazují na zraněnou nohu mého kolegy a během pár minut před námi přistává talíř s pečeným hovězím a skopovým masem, pečenými bramborami a pečenou paprikou, mísa se salátem a další mísa s ovocem. Po krátké modlitbě začínají všichni jíst. Holanďan nechápe! „Kde jsme a co se to právě děje,“ ptá se mě několikrát nevěřícně. Vtipnější je to o to více, že při společné cestě z hor jsem mu několikrát nezmínil, že právě v muslimských zemích se vždy cítím nejbezpečněji a dostává se mi největšího přijetí mezi místní. A teď je to tady, zažívám to zas!

Skupina postarších pánů jsou všechno spolužáci z jedné vesnice. Je jim okolo šedesáti let, pamatují jak komunismus, tak války v devadesátých letech a všichni žijí někde v zahraničí. Jeden ve Francii, další ve Švédsku, někdo v Německu a někdo ve Švýcarsku. Domu jezdí jednou za čas, hlavně v létě a vždy se takto setkají na chalupě na úpatí hor Šar Planina. Někdo tedy umí německy, i když nutno podotknout, že té švýcarské němčině se vážně nedá rozumět, někdo umí francouzsky, ale někdo i trochu anglicky. Mixujeme tedy všechny jazyky dohromady a ani nám nepřijde, že jsme z různých krajin, různého vyznání a že mluvíme různými jazyky. Vše je nenucené, přirozené a velmi přátelské.

Snad je to tím, že jsme pět dní neměli normální jídlo, ale maso, které jsme dostali je jedno z nejlepších, co jsem kdy v životě jedl. Tak čerstvé, šťavnaté, chutné! „Je to 100% bio z místních hor,“ ukazuje mi na vysoké kopce jeden z našich hostitelů.

Příběhů, které nám říkají, jsou desítky. Třeba o tom, jak jako malí kluci chodili na několik dní do hor pást ovce a krávy nebo jaká byla válka, která zde probíhala v devadesátých letech. To je také jeden z důvodů, proč z jejich vesnice odešlo do zahraničí osmdesát procent obyvatel! Neviděli v životě na hranici Makedonie a Kosova žádnou budoucnost. Na druhou stranu vydělali peníze, o kterých by se jim v Makedonii ani nesnilo, a za ty pak postavili nebo opravili své domy. K tomu se ale ještě dostaneme.

Několik hodin tak konverzujeme o všem možném, přikusujeme ovoce a zeleninu z nedaleké zahrady, popíjíme konečně něco jiného než vodu z potoků a doslova zapomeneme na to, že tam vysoko v horách je pořád naše skupina, která se pravděpodobně plahočí po vrcholcích v úmorném vedru bez jídla a vody. Sice se cítíme trochu provinile, že my si tady tak užíváme, ale co se dá dělat, tak to prostě je a sraz se skupinou máme beztak až druhý den ráno.

Skoro se začíná stmívat, když naši hostitelé zavelí, že nás svezou do vesnice na autobus, abychom se mohli dostat do asi padesát kilometrů vzdálené vesnice, kde jsme na začátku treku naše auto zanechali. Jelle, můj nizozemský klient, usedá s chlapíky do auta, já s jedním z pánů na jeho terénní čtyřkolku. V malou chvíli mi blikne hlavou, že toto by byl skvělý moment, jak nás rozdělit a okrást, popřípadě prodat na orgány, ale pak se sám tomuto nápadu začnu smát. Tady to opravdu nehrozí. Proč by někdo chtěl okrádat nebo dělat něco nekalého? Jen je to vždy argument, který slýchám, když do Albánie nebo Kosova jedu. Před dvaceti lety se tu údajně ztratili nějací Češi a náš národ touto fámou stále žije. Přitom je zdejší kraj bezpečný a přívětivý.

Na čtyřkolce zažívám poměrně dobrodružnou jízdu a sjíždím s chlapíkem z hor k jeho domu. O tom, že místní díky práci v zahraničí žijí své nejlepší životy, svědčí dům, který zde má postavený. Má prý deset místností, tři koupelny, v garáži čtyři auta! Vedle v dalším velkém domě žije jeho bratr, který umí perfektně anglicky. Má americký přízvuk, protože prý třicet let pracoval pro armádu USA na nejrůznějších misích. Jak ve vedlejším Kosovu, tak například v Afghánistánu. Co tam dělal mi přesně nechce říct.

Chvíli si s oběma chlapíky povídám, když v tom jeden z nich nabídne, že nás k našemu autu doveze. „Žena včera odletěla do Švýcarska, jsem tu sám, tak vám pomůžu,“ ukazuje mi na svoje BMW v garáži a naznačuje, abych si tam hodil věci. Po pěti dnech v horách, špinavý, bez sprchy, se pomalu bojím na jeho naleštěné BMW podívat, natož si do něj sednout a nechat se někam odvést. Snažím se mu vysvětlit, že to není třeba, že sedneme na autobus a k našemu autu se dovezeme, ale on trvá na svém, stejně tak jako jeho bratr a další lidé, kteří právě přijeli a přivezli mého holandského klienta. Ten opět nechápe, co se to děje a jen si posteskne, že v Holandsku by toto absolutně nebylo možné, k čemuž mu i já přikyvuji a postesknu si, že pravděpodobně ani v Česku.

Netrvá dlouho a špinavý Čech a Holanďan se vezou v nablýskaném BMW s úplně cizími chlapíky. Po cestě nám ještě vysvětlují, jak jsou zdejší vesnice etnicky rozdělené. V okolí města Tetovo, kde se nacházíme, je většina obyvatelstva albánské národnosti, jen některé malé vesničky jsou například srbské nebo makedonské. Proto také tato oblast v minulosti usilovala o svoji nezávislost. „Nic by to ale nevyřešilo,“ odpovídá mi náš řidič a hostitel v posledních hodinách, který se jmenuje Musli. Byl by raději, kdyby se opět obnovila tzv. velká Albánie, která by zahrnovala všechny balkánské regiony, kde žije albánské etnikum.

Když nás vyhazuje u našeho auta, opravdu nevíme, co říct. Takovou ochotu a dobrotu jsem na cestách dlouho nezažil, a tak nabízíme, že rádi přispějeme finančně alespoň na benzín. Musli se jen zasměje a odpovídá, že on peníze nepotřebuje. Má jich dost. Pokud chceme a nevadí nám to, můžeme jeho, a ještě jednoho kamaráda, pozvat na kávu. Odjíždíme tedy do kavárny, kde opět sedíme a povídáme asi hodinu. Výsledek je takový, že když chci celou útratu zaplatit, Musli se jen usměje, moje peníze vrátí do mé dlaně a celou útratu platí sám se slovy „Herzlich willkommen in Mazedonien,“ neboli „Srdečně vítejte v Makedonii.“

Pak jsme si již jen vyměnili telefonní čísla a rozloučili a jak rychle tito chlapíci přišli do našich životů, tak zase odešli. S Jellem jsme pak několik hodin debatovali o celé této situaci, která nás posledních několik hodin potkala, ale také o celém systému západní civilizace, která se neustále za něčím honí, je kladen důraz na individualismus a v lidech zasíván strach z neznámého. O tom, co vlastně v lidských životech znamená náboženství, konkrétně islám a o mnoho dalších filozofických otázkách které nám přišli na mysl při vzpomínce na to, jak banda cizích chlápků v makedonských horách neměla sebemenší problém mezi sebe přijmout dva špinavé kluky ze západní a střední Evropy.

My jsme se tu, na hranici Kosova a Makedonie, potkali s naprosto cizími lidmi z jiného etnika a náboženství s kterými jsme trávili několik hodin a měli pocit, jako když je známe roky, jako když do jejich komunity patříme a ani na chvíli by nás nenapadlo, že by se nám mohlo něco stát, že by nám někdo chtěl ublížit neb o nás nějak podvést. Takové je prostě cestování, když si nic neplánujete a necháte živote jen tak plynout.

A co vy? Máte nějaký podobný zážitek z cest?