1. července 2019

JE TÁDŽIKISTÁN ZEMĚ S NEJMILEJŠÍMI LIDMI? … aneb jak jsem jako chudý pocestný do Tádžikistánu přijel.

Dost možná to tak bude, protože příběhy a situace, které jsem zažil v posledních dnech, by nebyly možné bez nekonečných úsměvů místních lidí, a ochoty pomáhat cizímu člověku za každé situace.

Vezměme to pěkně popořadě. Minulý týden jsem se rozhodl vydat se směrem na Tádžikistán. Konečně jsem doléčil teploty, které mě zachvátily v Biškeku, a zařídil vše potřebné na další cesty, a tak již nic nebránilo tomu, abych se vydal opět toulat. Tedy jedna věc mi bránila, a sice neuvěřitelně strastiplná cesta z Biškeku přes hory a doly do města Osh, odkud je to už jen kousek (asi 250 km) do Tádžikistánu. Popravdě jsem nikdy nečekal, že něco takového řeknu, ale věřte, že existuje horší hlavní silnice jak D1. Na celém světě je přeci jen horší cesta, která propojuje dvě největší města v zemi.

Největší a hlavní město v Kyrgyzstánu, Biškek, totiž od druhého největšího města Osh děli více jak šest set kilometrů dlouhá trasa, která musí překonat několik horských sedel, ve kterých je i v půlce června sníh, kroutí se sice krásnou, ale nekonečnou horskou krajinou, a když je konečně rovná, tak na ní chybí asfalt, takže řidič v tom prachu může jen hádat, kudy vlastně má jet. Nemluvě o plicích plných nečistoty a celkem čtrnácti hodinách, které jsem strávil ve staré Hondě, evidentně bez tlumičů. Nestopoval jsem, chtěl jsem to mít rychle za sebou, a tak jsem po dlouhé době svolil k tomu, že utratím pár peněz a pojedu sdíleným taxi.

Svůj příběh tedy začnu po příjezdu do města Osh, kam jsem dorazil ve tři ráno. K mému údivu město docela žilo a na ulicích se dalo potkat hodně lidí. Nemělo cenu hledat nějaký hostel, takže jsem se rozhodl, že strávím noc někde v parku na lavičce. Jenže oba parky, které jsem ve své blízkosti našel, byly zamčené, když v tom najednou v půl čtvrté ráno slyším z nedaleké mešity svolávání k modlitbě. Blesklo mi hlavou, že se tam půjdu zeptat na přespání. Jenom bych chtěl upozornit, že v mešitě se vlastně ani spát nemůže, ale každá mešita má u sebe prostory, kde přebývá imám, popřípadě tam přes den lidé oddychují. Únavou jsem sotva koukal a jen co jsem vešel, narazil jsem na imáma, kterého jsem slušně poprosil, jestli se u nich pod střechou nemůžu natáhnout. S úsměvem mě pobídl a ukázal, kde jsou matrace. Trvalo mi to přesně asi sekundu, než jsem usnul, protože ta cesta z Biškeku byla vážně vražedná a doufám, že ji v životě už nebudu muset absolvovat.

Asi za hodinu, co jsem usnul, mě vzbudilo hlasité modlení. Spal jsem pod stříškou na dvoře, ale vnitřní prostory mešity byly úplně plné. Asi mě nikdy nepřestane fascinovat ta oddanost lidí k jejich náboženství a víra v něco víc. Pro mě to má neuvěřitelné kouzlo a nádech exotiky, když v pět ráno vidím plnou mešitu, kde jsou doslova stovky lidí. Mě by nikdo z postele nedostal ani traktorem. 😊

Znovu jsem usnul a nepotřeboval jsem ani spacák, nic. Bylo totiž takové vedro, že bych se krásně vyspal i v tom parku. V mešitě se ale člověk cítí přeci jen bezpečněji. Ráno, zhruba v sedm hodin, mě vzbudily opět nějaké zvuky. Tentokrát už ne z mešity, ale o dost blíže. Doslova nadosah ruky si vedle mě hrály děti. Jak jsem posléze zjistil, spal jsem totiž v medrese, což je islámská škola a místní školáci si nehrají s mobily, ale prostě mezi sebou zkoušeli „páku“, kdo je nejsilnější. Vůbec jim nevadilo, že tam vedle nich spí nějaký bezdomovec (což jsem skutečně byl). Když viděly, že jsem otevřel oči, po jednom mě pozdravily potřesením rukou a zase si hráli dál. Já se opláchl a rozhodl se vydat směr Tádžikistán, kde jsem chtěl být už před více jak třemi týdny, ale malá nemoc a další povinnosti mě zdržely.

Jenže stopovat z Oshe, to je nadlidský úkol. Jako druhé největší město je Osh pěkně rozlehlý, trvalo mi skoro dvě hodiny, než jsem došel na kraj města a něco si stopl. Teplota třicet pět stupňů mi moc energie nepřidala, ale naštěstí jsem nemusel mávat na auta dlouho a hned mi někdo zastavil. Bohužel jsem hodně dlouho neměl štěstí na nějaký dlouhý stop. Většinou lidé jeli jen do vedlejší vesnice nebo města, takže jsem vždy pár kilometrů jel a zhruba hodinu šel. Je to totiž fakt těžké místním vysvětlit, aby vás vyhodili na kraji vesnice, a ne uprostřed na stanovišti taxikářů. Nechápou, proč by se turista, v těchto vedrech, chtěl plahočit pěšky, když si může vzít taxíka. Tak nějak jsem se dobelhal do města Kadamjay a rozhodl jsem se pro menší odbočku.

Od mala totiž miluji mapy a vždy mě bavilo na nich hledat nějaká zajímavá místa. Ferganské údolí, které se dělí mezi Kyrgyzstán, Tádžikistán a Uzbekistán, je zajímavé tím, že je zde k nalezení několik enkláv, tedy oddělených částí území zcela obklopených územím jiného státu. Ve Ferganské kotlině je jich celkem devět rozdělených mezi výše jmenované státy. Většinou se jedná o pár vesnic, ve kterých žije jiné etnikum než v okolních vesnicích. Já se rozhodl vydat se směrem na uzbeckou enklávu Shohimardon. Za carského Ruska a Sovětského svazu tady samozřejmě žádné hranice nebyly, a tak si lidé mohli žít kde chtěli. Problém a válečné konflikty samozřejmě začaly po rozpadu SSSR a sebeurčení jednotlivých států. Na internetu se stále můžete dočíst, že tato oblast není pro turisty bezpečná. Budu teď jak Pitomio Okamura a napíšu důrazné NESOUHLASÍM. Dříve to sice byla poněkud divoká oblast, nyní tady ale jako všude žijí příjemní a usměvaví lidé, kteří nejsou na turisty moc zvyklí, o to více se na vás smějí a chtějí vám pomáhat. Vstup do enklávy je v podstatě jako vstup do jiného státu. Ač se jedná pouze o několik vesnic s celkovou populací kolem deseti tisíc obyvatel, je do Shohimardon regulérní hraniční přechod. Bohužel, ač ani do Kyrgyzstánu ani do Uzbekistánu nepotřebuji víza, nebyl jsem do enklávy vpuštěn. Jako turista totiž musím mít speciální povolení od Uzbeckých úřadů, které jsem samozřejmě neměl. Strážníci na hranici se jej snažili alespoň rychle vyjednat telefonátem do Taškentu, ale bohužel ani to nepomohlo.

Nevadí, alespoň už nic nebránilo tomu, abych se vydal směr Tádžikistán, ale pokud vás stejně jako mě zajímají zajímavé kouty naší planety, určitě si něco o enklávách ve Ferganském údolí přečtěte. Mě osobně nikdy nepřestane fascinovat rozmístění jednotlivých etnik a vedení hranic mezi státy.

Když jsem se konečně dobelhal do města Batken, které je jen deset kilometrů od hranice s Tádžikistánem, sednul jsem na maršutku a dojel do nejbližší vesnice u hranice. Zdejší hraniční přechod je tak málo frekventovaný, že kromě taxi na hranici nic nejezdí. Dokonce tam nevede ani asfaltová cesta. A přesně taková místa miluji. Daleko od všech turistů jsem byl opět terčem zvídavých pohledů domorodců a kdybych už nechtěl být ten den v Tádžikistánu, tak jsem mohl využít několika nabídek k pohoštění a na přespání v zapadlé kyrgyzské vesnici. Na hranici jsem byl úplně sám, když říkám sám, tak tím myslím úplně sám. Nikde žádný turista, ani domorodec, prostě nikdo nešel z jednoho státu do druhého. I hranice mezi Gruzií a Abcházií byla více využívaná, než ta mezi městy Batken (Kyrgyzstán) a Isfara (Tádžikistán). Kyrgyzský celník mi popřál šťastnou cestu a já si klidně prošel „územím nikoho“ na Tádžickou stranu hranice.

Také máte problém s tím, jak se pohraničníci, nebo naši policisté a úředníci, mračí? Tak to neplatí o Tádžických vojácích. Už z dálky na mě mávali s úsměvem a přáli hezký den. U přepážky pak následoval dlouhý rozhovor o Česku a k mému překvapení i velká znalost České republiky. No ruku na srdce, kolik z vás ví něco o Tádžikistánu? Zdejší pohraničníci, ačkoliv nikdy nebyli v Česku, znali našeho prezidenta (bohužel díky jeho opileckým excesům), znají motocykly Jawa a automobily Škoda a mnoho dalších věcí. S úsměvem na tváři mě přivítali v Tádžikistánu a jelikož jsem byl jediný na hranici nebylo kam spěchat a rozhovor byl velmi příjemný.

Ihned za bránou hraničního přechodu jsem si sedl na lavičku a užíval si ten pocit, že jsem opět v nové zemi. Poslední země z bývalého Sovětského svazu, kterou jsem ještě nenavštívil, poslední země ve střední Asii, kterou jsem ještě nenavštívil, a celkově moje sedmdesátá sedmá země, kterou se chystám za svůj život prozkoumat. To je Tádžikistán. Jak tak sedím na lavičce, pomalu se kolem mě začali množit taxikáři. Samozřejmě nabízeli, že mě odvezou, kam budu chtít, ale k mému údivu ani moc nenaléhali, když jsem řekl, že jezdím výhradně stopem. Ba naopak, nabídli mi, že mě zadarmo odvezou do města a můžu to brát jako autostop. To se mi snad ještě na cestě nestalo, že by mě taxikář chtěl někam hodit zadarmo. Opět jsme zabředli do diskuse a samozřejmě následovalo i pozvání domů k přespání, protože se už blížil večer.

Já se ale chtěl dostat do města Isfara, které leží asi deset kilometrů od hranice. Říkal jsem si, že půjdu pěšky podél silnice a prostě si pak něco stopnu. Ferganské údolí je velmi úrodné na všechny druhy zeleniny a ovoce a ihned na hranici je plno sadů s meruňkami, a tak jsem si jich hned několik natrhal a nemohl se nabažit té úžasné chutě. Tak nějak si představuji, že by měly meruňky chutnat. Sladká chuť rozplývající se na jazyku, ne ty hnusy, co se prodávají u nás. Ihned na hranici byla malá vesnice, kterou jsem si pomalu šel a začal vnímat ty malé rozdíly, kterých si všimnete, když cestujete pomalu ze státu do státu. Tak například úplně zmizely asijské rysy místního obyvatelstva. Tádžici jsou podobní spíše Íráncům a veškeré uzbecké a kyrgyzské obyvatelstvo se odtud odstěhovalo během války v devadesátých letech. Doslova každý, koho jsem ve vesnici potkal, mě pozdravil podáním ruky, kterou si poté Tádžikové dají na břicho a mírně se ukloní. Nejednalo se jen o starší muže, ale i o zcela malé děti, které jako by turistu nikdy neviděly. Na konci vesnice jsem si chvíli sedl do stínu, který poskytovala nová autobusová zastávka.

Kde se vzal, tu se vzal pán s motykou, který také působil, jako by turistu minimálně tento rok ještě neviděl, a hned si chtěl povídat. To je mimochodem poměrně častý jev, který v Tádžikistánu zažívám. Každý si chce povídat. Moje cestování se tak neuvěřitelně zpomaluje, ale zároveň zpestřuje a mě to vůbec nevadí. Užívám si to a je to jedna z věcí, proč jsem chtěl cestovat stopem po světě. Mít možnost potkat místní lidi a nahlédnout do jejich životů. Mnohem více ale nahlíží oni do toho mého. 😊 Většina Tádžiků nikdy neopustila a neopustí jejich zemi (maximálně tak do Ruska), mnohdy ani region a v pár případech ani město, či vesnici. Možnost popovídat si s někým z Evropy je pro ně jedinečnou možností, jak zjistit něco více o životě tam daleko u nás. Moje přidaná hodnota je ještě v tom, že jsem navštívil velkou část světa, a tak je vždy zajímá vše od Ameriky, přes Evropu až po Írán. Po asi půl hodinovém rozhovoru jsem se rozhodl, že půjdu dál směr Isfara, když se mě pán s motykou ptá, jak tam pojedu. Říkám, že si někoho zastavím. Prý nemusím, mám jet maršutkou, která jezdí každou chvíli. Říkám, že se rád projdu a že stejně nemám peníze na maršutku. Pán neváhá ani vteřinu, skáče před právě projíždějící minibus, který ihned zastavuje. Strká mě dovnitř a dává řidiči za mě peníze. Snažím se odmítat a naznačuji, že nechci, aby za mě platil a vůbec, že nechci jet maršutkou. Jak řidič, tak pán a další lidé v busu na mě ukazují, že to je v pohodě, že jsem jejich host a než stačím poděkovat maršutka jede. V autobuse si připadám jak zvířátko v zoo. Všichni na mě koukají, ale také se smějí. Muži opět rukou na břichu a úklonem zdraví, mladé holky se na mě smějí a ty starší paní se smějí tomu, jak se já směji na ty mladé a všichni si tak vyměňujeme oční kontakty a úsměvy. Přesně jedna z těch věcí, proč vás baví cestovat. Ty úsměvy cizích lidí vám prostě zvednou náladu.

Když jsem přijel do Isfary, chtěl jsem si vybrat peníze a najít ubytování. Jenže to bych si také musel něco o Tádžikistánu přečíst, než jsem tam jel. Kdybych tak učinil, tak bych se dozvěděl, že v Tádžikistánu nefungují bankovní karty MasterCard. 😊 Na cesty mám samozřejmě karet víc, a tak krom MasterCard mam i kartu Visa, jenže jsem si na ní zapomenul převést peníze. Ocitl jsem se tak v Tádžikistánu totálně bez peněz, bez internetu, bez ničeho. Tulák, bezdomovec, pojmenování nechám na vás. Mám u sebe sice ještě nějaká eura, ale výměna peněz na trhu je v Tádžikistánu nelegální, navíc byla už skoro tma a banky byly také zavřené. Minimálně do rána jsem tedy neměl žádné peníze. V té chvíli jsem ještě nevěděl, že MasterCard nefungují v Tádžikistánu, takže jsem nevěděl, co se děje. Chtěl jsem se tedy dostat někde na internet, abych zjistil, kde je problém. Ale internet v Tádžikistánu? To je něco tak nedostupného, asi jako za socialismu u nás banány. Jen málo kdo má chytrý telefon, většinou vidíte místní jen s tlačítkovým telefonem. Není divu, ceny internetu jsou na stejné úrovni jako u nás (ale platy desetkrát nižší), například 3 GB internetu za 250,- CZK? Jaký rozdíl proti Kyrgyzstánu, kde stálo 20 GB asi 27,- CZK.

Našel jsem tedy nedaleko bazaru hotel, kde jsem tušil, že by mohli mít wifi. Bohužel, většina hotelů v Kyrgyzstánu o internetu nikdy neslyšela. Paní na recepci na mě koukala a mám podezření, že ani slovo wifi nikdy neslyšela. Stoupnul jsem si tedy před hotel a koukal chvíli kolem sebe, když v tom přímo přes ulici vidím nápis „internet“. Šel jsem se tam tedy zeptat a k mému údivu chlapec na recepci uměl obstojně rusky, ale ještě lépe anglicky. Umed, který ve zdejší cestovní agentuře pracuje je totiž hodně zajímavý týpek. Je mu 16 (mimochodem jeho otci je 36, takže je jen o rok starší jak já, takže by klidně Umed mohl být můj syn), a je tak aktivní, že jsem takové „dítě“ snad ještě nezažil. Kromě toho, že pracuje pro otce, také chodí každý den do školy. Po škole má dobrovolnické aktivity, jako například úklid města, dále spolupracuje s UNICEF, vede kroužek angličtiny pro místní děti a jak jsem zmínil, pracuje večery pro otce. Já v jeho letech zvládl hrát basket a hry na počítači.

Vysvětlil jsem mu mojí situaci, že jsem bez peněz a nefunguje mi bankovní karta a jestli se můžu u něj alespoň připojit na internet, abych zjistil, co se děje. Umed mi ochotně dává heslo na wifi a zabředáváme do rozhovoru o našich životech. Jak jsem říkal, v jeho letech je ten klučina neuvěřitelně aktivní a má můj velký respekt, ale také nechápe můj styl cestování. Jeho sen je také cestovat, ale všude chce lítat první třídou, jezdit drahými auty, chce jet do Miami a Dubaje a bydlet v těch nejdražších hotelech. „Ach to mládí“ říkám si. Je vidět, že je ještě mladý a že cestování, které jemu přijde jako „cool“ je pro mě spíše noční můra. Vidím to nepochopení, když mu říkám, že mi nevadí spát v mešitě a cestovat stopem, že mi nevadí jíst na bazaru levné jídlo a týden se nemýt. Pro Umeda totálně něco, co nechápe a kouká na mě doslova s otevřenou pusou. Jelikož nemám žádné peníze, prosím ho o trochu vody. Umed neváhá ani vteřinu a odběhne do vedlejšího obchodu a koupí mi vodu chleba a sýr na jídlo. Říkám, že to nemusel, že jsem si natrhal meruňky a že by mi stačilo jen trochu té vody. Umed si dá opět ruku na břicho, ukloní se a říká, že jsem jeho host a že rád pomůže někomu v nesnázích.

Tak trochu se zármutkem mu sděluji, že u nás by se toto asi nestalo, hlavně ne tehdy, pokud by řekl, že je muslim. Jsem si totiž zcela jist, že kdyby se u nás na nějakém malém městě objevil muslim bez peněz, místní by spíše zavolali policii a rovnou zásahovou jednotku, než aby mu pomohli. Tady je ale ještě svět v pořádku a pokud je člověk v nesnázích, místní mu ochotně pomohou. Umed se omlouvá, že mě bohužel nemůže vzít spát k nim domů, což úplně chápu, a nabízí mi, že za mě zaplatí hotel. V šestnácti letech taková ochota? Kroutím hlavou a nechápu a hlavně odmítám, nechci, aby za mě něco platil. Umed mi alespoň ukazuje cestu k nejbližší mešitě, kde chci zkusit štěstí s přespáním. V dáli se ozývají hromy a zesílený vítr dává tušit, že mešita je mou jedinou možností, jak se dnes vyspat v suchu pod střechou.

Je už tma a já jdu neosvětlenými ulicemi a jen tuším siluety domů, které jsou ve tmě vidět. Na konci asi sto metrové ulice svítí jedna malá žárovka. Je to mešita, do které mířím. Všude je zhasnuto a jen v malém domečku u mešity svítí okénko. Připadám si trochu jako Jeníček a Mařenka, co v lese viděli chaloupku kde svítilo také jedno okénko. Až na to, že můj les je neznámé město v Tádžikistánu a jsem bez Mařenky. 😊 Jdu tedy k okénku a lehce zaťukám, protože vevnitř vidím imáma jak zrovna večeří. Ten se trochu vyleká a ihned vyskočí ke dveřím. Pokorně mu podávám ruku a vysvětluji svou situaci. Jsem tulák z České republiky, jsem bez peněz a blíží se bouřka a já nemám dnes kde spát, prosím tedy o pomoc, jestli bych se u něj někde pod střechou nemohl natáhnout.

Panu Zafirovy se ihned na tváři vykouzlí obří úsměv. „Jasně, není problém, jen vypnu kamery, normálně to totiž není možné, ale rád ti pomůžu“ odpovídá na moji prosbu. Znáte ten pocit, jak si s někým padnete do oka hned po pár větách a přijde vám, jako když toho člověka znáte celý život? Tak přesně taková situace nastala s panem Zafirem. Co mě totálně rozsekalo? Pan Zafir za „Sajuzu“ sloužil v Milovicích. Bylo hotovo, povídali jsme si dlouho do noci o všem možném. Už jste to v několika mých článcích četli, ale jaká je pravděpodobnost, že někde na kraji Tádžikistánu budete bez peněz a v jedné z mnoha mešit ve městě zrovna narazíte na imáma, který sloužil v Milovicích? Mimochodem příběh pana Zafira opravdu stojí za to a kdyby mi někdo řekl před mojí cestou, že někoho takového potkám, tak si budu ťukat na čelo a říkat mu, že je blázen.

PAN ZAFIR

Jako mnoho mladých mužů za Sovětského svazu, byl pan Zafir odeslán na povinnou vojenskou službu na dva roky kamsi daleko od domova. V době bez internetu a přístupu k informacím ani nevěděl kam jede. Vlakem tedy dojel do Česka a jak sám říká, je velmi rád, že byl v Milovicích v Česku. Jeho kamarádi totiž sloužili v Mongolsku nebo na Sibiři a on si v podstatě „užíval“ v Česku. Dokonce znal několik českých slov. Za chvíli vysvětlím proč. Pan Zafir se totiž při službě zranil a více jak měsíc byl v nemocnici v Kostelci nad Černými lesy. Zde se zamiloval do mladé a krásné sestřičky a díky tomu se naučil fráze jako: „Máš krásné oči“ nebo „Miluji tě“. Dodnes si prý na ní pamatuje, ač je to již více jak čtyřicet let, co v Česku byl. Pořád jsem tomu nemohl uvěřit, že jsem někoho takového potkal a pan Zafir zase nemohl uvěřit tomu, když jsem mu říkal, že jsem před pár lety v Milovicích byl a že po vojenském městečku nic nezůstalo a že na letišti se dnes konají už jen festivaly.

Jenže příběh pana Zafira je ještě zajímavější v tom, proč se vlastně stal imámem. Když byl v Česku zamiloval se do motocyklů Jawa, takže když se vrátil do Tádžikistánu a začal pracovat v továrně, poctivě šetřil a za ušetřené peníze si koupil svou první motorku Jawa. Jednou se vydal na výlet a měl autonehodu po které skončil v nemocnici. Ošklivě se poranil na noze a hrozilo, že mu jí uříznou. Pan Zafir se tedy tajně modlil k bohu a slíbil sám sobě, že pokud mu nohu neuříznu, tak si osvojí islámské učení a stane se imámem. Proč tajně? Protože za socialismu byla samozřejmě jakákoliv víra zakázána. Doktoři v nemocnici, kde ležel, si s jeho zraněním nevěděli rady, a tak zavolali do Moskvy a z Moskvy byl poslán doktor, který nakonec dokázal dát nohu dohromady a nemusela být uříznuta. Přiznám se, že když mi celý příběh líčil, měl jsem slzy v očích a ani nemohl nic říct a slzy v očích mám z toho člověka i teď, když tyto řádky píšu. V mých očích je to totiž celé tak neuvěřitelné, že někoho takového potkám. Pan Zafir byl nakonec v nemocnici devět měsíců, ale výsledkem bylo, že se zcela vyléčil a nyní může normálně chodit. No a také splnil slib, který dal sám sobě, a vydal se osvojit si islámské učení. Dnes je imámem v mešitě ve městě Isfara a mohl tak pomoci jednomu neznámému tulákovy z Česka.

Pan Zafir mě pohostil vším, co měl (čaj, chléb, sýr, nějaká buchtička) a zhruba v jednu v noci jsem šel spát. Moc mi ale spát nešlo. Stále jsem totiž přemýšlel o tom, jak je má cesta neuvěřitelná, jaké mám štěstí, že potkávám takové lidi jako je pan Zafir a mladý Umed a také o tom, že ač jsem bez peněz v cizí zemi uprostřed střední Asie, neměnil bych to za dovolenou na Maledivách ani náhodou. Těch myšlenek bylo vážně hodně a najednou bylo pět ráno a pan Zafir přes mikrofon svolával k ranní modlitbě. U snídaně, kterou pro mě pan Zafir připravil, jsme potom zabrousili ještě k tomu, jaké to je být DJ, kterým jsem byl posledních deset let. Pan Zafir v podstatě nevěděl, o co jde, ale jedno společné jsme přeci jen měli. Pan Zafir slouží občas modlitby pro více jak tisíc lidí a já jako DJ také mám za sebou desítky možná stovky vystoupení pro velké publikum.

Pan Zafir mě dovedl do banky, kde jsem si ráno konečně mohl vyměnit peníze a když jsem mu chtěl nějaké za jeho pohostinnost dát, odmítl a vysvětlil mi, že v koránu se píše o tom, že by se poutníkům mělo pomáhat. Zdůraznil jsem, že nejsem poutník, že má cesta nemá žádný náboženský podtext, ale pro pana Zafira poutníkem jsem. Vydal jsem se poznat svět, cestuji pěšky nebo stopem a poznávám zvyklosti různých zemí. To prý samo o sobě je pouť a pan Zafir vždy rád pomůže člověku v nesnázích. Se slzami v očích a obrovským poděkováním jsem se s panem Zafirem rozloučil a šel si projít město Isfara a koupit něco k jídlu.

V tom největším poledním vedru jsem zabloudil i do zdejší nejstarší mešity ve městě, abych se osvěžil a chvilku schoval před sluncem. Mimochodem, mít doma vodovod se v Tádžikistánu ukazuje jako velký luxus. Většina lidí si tak čepuje vodu ve společných vodovodech, které jsou ve vesnicích nebo právě u mešit. Není tak výjimkou, že do mešity přijde rodina s velkými kanystry, které si tu natočí na svou denní potřebu. Já se tu usadil ve stínu a trvalo to přesně asi vteřinu, než ke mně přišel zdejší imám. Podání ruky, úklon, to už je prostě věc, na kterou jsem si za pár hodin v Tádžikistánu zvykl, ale ta vstřícnost a pokora místních lidí mě asi nikdy nepřestane bavit. Opět se pouštíme do řeči o všem možném, hlavně o cestování. U imámů mě vždy zajímá, kolikrát vykonali tzv. Hadždžu, neboli pouť do Mekky. Zdejší imám (jehož jméno si bohužel nepamatuji) byl v Mekce již celkem třináctkrát, což je pozoruhodný výkon na to, že Tádžikistán je velmi chudá země a Mekka není zrovna za rohem. Několikrát vykonal také na svatá místa v Iráku. Zajímavé, že se mě opět snaží utvrdit v tom, že v jeho očích jsem i já poutník. Moc lidí toulajících se po světě prý nezná. Navíc pokud už nějaký turista k nim do mešity zavítá, což se skoro neděje, jen si udělá fotku a zase zmizí. A já tam s ním seděl už více jak hodinu. Dostal jsem meruňky, které rostou přímo u mešity a další ovoce a čaj a postupně se k nám přidávali další a další lidé, které zajímalo všechno o mém cestování atd. Nemůžu si pomoci, ale již po necelém dni, co jsem byl v Tádžikistánu, jsem nabyl dojmu, že toto bude jedna z mých nejlepších navštívených zemí. Každý, s kým jsem se v posledních hodinách potkal, byl totiž nesmírně ochotný, každý mě vítá s úsměvem a úklonem a přáním hezkého dne. Jdu po trhu a lidé mi nabízejí zboží k ochutnání zdarma. Chci si koupit kopeček zmrzliny, dostanu dva. Chci si koupit dvě jablka, dostanu je zadarmo, protože jsem host a Tádžici prý milují hosty. Každý se na mě směje a já se směji zpět na ně, holky na mě volají „hello“ a oči jim tak krásně září. Po pár hodinách jsem se do Tádžikistánu totálně zamiloval, a to jsem ještě nevěděl, jak se má láska prohloubí, až se vydám do krásných Fánských hor a budu se toulat zapomenutými vesnicemi na hranici Uzbekistánu a Tádžikistánu.

O tom, si ale povíme zase v dalším příspěvku!