16. května 2019

PRVNÍ STOPOVÁNÍ V KYRGYZSTÁNU

Je to osm měsíců, co se poflakuji světem a každý den si říkám, že to přeci není možné, aby vše šlo tak lehce, abych stále potkával tak úžasné lidi a aby na světě bylo tak krásně. Skoro by se zdálo, že čím dále je člověk od Evropy, tím úžasnější lidi potkává. Nakonec jsem ale přeci jen narazil na jeden velký a skoro neřešitelný problém. O tom ale až na konci článku.

Na konci dubna jsem přejel hranici z Uzbekistánu do Kyrgyzstánu, což je moje 76. navštívená země. Jako vždy, když přijedu do nějaké nové země, jsem si dal pár dní odpočinku, abych si roztřídil fotky, sepsal články, dal dohromady myšlenky a něco si načetl o zemi, která na mě čeká. V Kyrgyzstánu můžu být dva měsíce bez víza a tato země slibuje úžasné hory a přírodu, takže jsem se skutečně těšil, až se postavím k silnici a začnu to tu poznávat. Problém je, že jsem tady o pár měsíců dříve, než by bylo příhodno. Pamír je ještě pod sněhem, a i další pohoří a části země na tom nejsou o moc lépe. Na jednu stranu je to super, že tu nejsou skoro žádní turisté, na tu druhou prostě během pár minut přijde sněhová vánice a v horách se člověk nemá kam schovat. Ale tak nějak se tím nestresuji 😊

K něčemu se musím přiznat. Kyrgyzstán se pomalu ale jistě stává mou druhou nejoblíbenější zemí, kterou jsem kdy navštívil (tou první je a vždy bude Irán). Řekl jsem si, že když nemám kam spěchat, tak si to tu pořádně projedu a kde jinde se totálně ztratit, než v nedotčených horách Kyrgyzstánu? Z příhraničního města Osh, jsem se tak vydal toulat kamsi do panenské přírody. Bez destinace, kam bych chtěl dojet, bez plánu, bez místa na spaní, prostě bez ničeho. V Kyrgyzstánu není moc historických míst, a tak je můj cíl jediný. Být opravdový „Lost Czech Man“ a každý den se nechat překvapit, co pro mě cesta nachystá. A ona toho vždy nachystá tolik, že jsem se za poslední dobu několikrát přistihl, jak si prostě jdu někde mimo civilizaci, mám oči plné slz štěstí, zpívám si písničku od Willie Nelson - On The Road Again a užívám si ty nejlepší chvíle života.

Když jsem se vydal na cestu z Oshe kamsi do nitra Kyrgyzstánu, tak jsem samozřejmě měl hned na prvním stopu smůlu a zastavil sdílené taxi. Bohužel jsem to poznal až tehdy, kdy jsem si tam sednul, ale Kyrgyzstán je docela levná země, a tak mi nevadilo těch pár sumů utratit (místní měna je kyrgyzský sum). Taxikář byl fakt v pohodě týpek a pořád se něčemu smál, po cestě se mi pokoušel najít kyrgyzskou ženu, protože se mu nezdálo, že ve třiceti pěti letech stále nemám ženu a koupil mi něco malého k jídlu. Já jsem měl nějakou dobrou náladu, a tak jsem mu daroval jedny ze svých brýlí, které s sebou mám. Skvěle mu ladily k červenému svetru a čepici a evidentně jsem ho tím tak potěšil, že pak za mnou chodili ve městě Uzgen další taxikáři, jestli bych jim taky jedny brýle nedal. 😊

Mimochodem Uzgen ležel na hedvábné stezce, ale v současnosti je to jen malinké městečko se starým minaretem. Co rozhodně stálo za návštěvu, tak místní bazar. Ty Kyrgyzské mě opravdu vrací o stovky let do minulosti, kdy tudy proudily karavany. Jako jediný turista široko daleko jsem získal pozornost snad každého stánkaře. Ne snad proto, že by mi vnucovali něco ke koupi, ale prostě se zajímají odkud jsem, potřesou mi rukou, přivítají mě v Kyrgyzstánu a popřejí šťastnou cestu. To je jedna z těch chvil, kdy se vám chce brečet, jak jsou lidé úžasní. Nakonec jsem se maršutkami dostal do města Jalal Abad, kde v roce 2010 proběhly etnické boje mezi Kyrgyzy a Uzbeky. Na stránkách MZV se píše, že by se zde neměli turisté pohybovat sami, a tak jsem raději volil hromadnou dopravu než stopování.

Zrovna, když jsem si procházel bazar v Jalal Abadu, tak se mi rozbily boty, obě dvě najednou. Kupoval jsem je na Štědrý den v Teheránu, takže vydržely docela dlouho. Vydal jsem se tedy najít ševce, který by se mi o boty postaral. To je něco, co na bazarech od Íránu, přes Ázerbájdžán a Uzbekistán, až sem po Kyrgyzstán, miluji. Prostě nic není problém, máš díru v kalhotách? Švadlena ti jí za 5 minut zašije, rozbije se ti bota? Během dalších pěti minut opraveno. Proč to nejde u nás? Nakonec jsem našel malý krámek, kde pochrupoval postarší pán. Ukázal jsem mu botu a pán zavelel „sadis“ a pustil se do práce. Dali jsme se do řeči a co myslíte, pán za „Sajuzu“ sloužil v Olomouci. To skoro vypadá, jako by všichni ze zemí střední Asie sloužili v Olomouci, protože v Turkmenistánu jsem také potkal pána, který tam v sedmdesátých letech byl. Pan Aibek byl tak strašně moc nadšený z toho, že k němu poprvé v životě zavítal turista, a ještě k tomu z Česka, že po mě ani nechtěl žádné peníze za opravu. Jsem prý host a host nikdy neplatí. Nehodlal jsem to akceptovat a když několikrát odmítl, tak jsem mu lstí nechal na stolečku nějaké peníze. Od tak úžasných lidí prostě nechci, aby pro mě něco dělali zadarmo, ale bohužel ta lidská dobrota je tady tak velká, že kolikrát to jinak nejde. Nakousli jsme také devět let staré události, kdy docházelo k etnickým bojům mezi Kyrgyzy a Uzbeky. Pan Aibek je sám Uzbecké národnosti, a přesto žije v Jalal Abadu. Jako je tomu všude na světě, problém prý vyvolali hlavně politici, normální lidé spolu dokáží žít bez problémů.

Po moc milé konverzaci jsem si vysloužil druhý den pozvání na večeři.  Jenže já se chtěl vydat do hor, protože po několika dnech deště se konečně udělalo hezky. Musel jsem tedy odmítnout. Druhý den jsem se z Jalal Abadu vydal směr zasněžené vrcholky a mým cílem bylo překonat průsmyk Kaldamo ležící ve výšce 3000 metrů a dojet do města Kazerman. Jalal Abad leží v nížině a teplota se blížila třiceti stupňům, a tak jsem si myslel, že průjezd horami bude hračka. To byl ale omyl. Jalal Abad je velké město, takže jsem potřeboval se dostat někam mimo, na bazaru jsem tedy skočil do maršutky a nechal se odvést na kraj malé vesnice asi deset kilometrů od města. Odtud se vždy dobře stopuje. Místní holčičce jsem pomohl nahánět krávu, která ji ne a ne poslouchat. Myslím, že z nás tří (kráva, holčička a já) jsem byl ten nejvíce vystrašený. Holčičce bylo 9 let. Nakonec přiběhl její o rok starší brácha, krávu chytil za ocas a bylo hotovo. 

Jak jsem posléze zjistil, je to poměrně normální věc v Kyrgyzstánu, že děti pasou ovce, koně, krávy a nedělá jim to žádný problém. Mnohdy vidíte malé děti, jak se krajinou prohání na koni a nahání svá stáda. Já se ke koni nebo krávě pomalu bojím přiblížit. Je to ale krásný pohled, když vidíte děti běhat venku, a ne si doma hrát s tabletem nebo mobilem nesmyslné hry. 😂

Stojím si u silnice a moc aut nejezdí, tak se aspoň kochám výhledem na zasněžené hory, když v tom mi zastaví minivan a tam dva mladí kluci. Auto mají plně naložené koláčky, dorty, medovníky a vším možným cukrovím. Rozváží to totiž po malých vesnicích do obchodů. Když jim říkám, kam chci jet, tak ukazují, že je cesta zavřená a že tam neprojedu kuli sněhu. Nechce se mi tomu věřit, protože je právě kolem třiceti stupňů a já jsem zpocený jak vrata od chlíva. Pomáhám klukům objet pár vesnic a nanosit krabice cukroví do obchodů, čímž si od nich vysloužím nejenom svezení, ale i oběd a balík koláčů na další cestu. Když se mě ptají, jestli mám internet, tak odvětím, že ne, že chci být chvilku offline. To je prý nepřijatelné, a tak mi hned kupují SIM kartu. Chci to platit ze svého, ale kluci razantně odmítají. Jsem host v jejich zemi a nic prý platit nebudu. 

U té SIM karty se na chvilku zastavím. V Kyrgyzstánu je snad nejlevnější mobilní internet, co jsem na cestách viděl. Koupě SIM karty a 20 GB internetu vyšlo v přepočtu na necelých 30 korun. Kde je ta naše evropská vyspělost, když si i uprostřed hor v Kyrgyzstánu, můžu koupit SIM kartu, chytnu LTE internet a za cenu jednoho piva mám 20 GB internetu? Čeští operátoři by se měli stydět! Mimochodem v tom balíčku je ještě 500 minut volání a 500 SMS. Sorry jako? 

Když jsem se s chlapci rozloučil, šel jsem si vesnicí, která ani nebyla na mapě. Vše se zelenalo, kolem mě běhaly děti a já se těšil na další auto, které zastavím. Jenže za asi půl hodiny neprojelo ani jedno auto, což dávalo tušit tomu, že ujet asi 120 kilometrů do města Kazermanu nebude sranda. Najednou mi volá jeden z kluků s cukrovím, že viděl jet mým směrem nějaké turisty a ať si na ně zamávám. Za asi pět minut jsem v dálce skutečně viděl obří Ford Ranger a nemusel jsem ani moc mávat a kluci mi z auta ukazují, ať si skočím na korbu. A tak skáču. A OD TOHOTO OKAMŽIKU SE ZAČAL ODEHRÁVAT JEDEN Z NEJKRÁSNĚJŠÍCH DNŮ NA MÉ CESTĚ. 

Stopnul jsem si totiž auto kluků z Holandska, kteří si dali "gap year" mezi školou a prací a v Kyrgyzstánu si půjčili terénní auto, aby si to tu pořádně projeli. Jaká je pravděpodobnost, že se vám tohle stane? Bylo úžasné si po dlouhé době s někým pořádně pokecat anglicky a užít srandu, která na nás čekala. Jeli jsme krásnou krajinou, seděli na korbě auta, takže celá ta nádherná krajina mi přišla doslova na dosah ruky. Je to o dost lepší než sedět uvnitř auta. Pokaždé, když jsme potkali nějaké pastevce, tak jsme dostali pozvání na čaj nebo něco malého na zub. Kluci samozřejmě neumí rusky, takže jsem se stal jejich osobním překladatelem. 😂 V jednu chvíli k nám na korbu naskákala místní omladina a holky samozřejmě byly vedle ze čtyřech Holanďanů a Čecha. Autem jsme jeli serpentýnami výš a výš. Občas nám cestu zatarasily stáda ovcí, koní nebo krav. Občas jsme do vzduchu poslali drona, aby nám udělal krásné záběry jedoucího auta a občas jsme potkali někoho, kdo nám ukazoval, že je cesta kuli sněhu zavřená. My to ale chtěli zkusit, a to i přesto, že už dávno skončil asfalt a silnice byla jen jakási šotolina plná děr. 

Když jsme ale potkali v cca 2900 metrech nad mořem dělníky, kteří se snažili opravit rolbu, uznali jsme, že dnes asi neprojedeme. Kolem silnice byla asi metrová sněhová zeď a sníh sice pomalu tál, ale byl tak mokrý a těžký, že se absolutně nedalo projet ani s náhonem na všechny čtyři kola. Dobrou náladu nám to ale nesebralo a po zhruba šesti hodinách jízdy jsme to otočili a vrátili se zpět do Jalal Abadu, kde mě kluci vyhodili na hlavní silnici směr Biškek. Nechtěl jsem totiž strávit další noc v Jalal Abad, ale chtěl se ještě kousek posunout. Bylo sedm večer a obloha se tak krásně červenala a já si řekl, že zkusím jeden stop a pak kdyžtak přespím v mešitě nebo se uvidí. 

No a taky se vidělo. Zastavilo mi hned první auto. Uvnitř seděl straší pán a jeho žena a vnučka. Pán nemluvil skoro vůbec, zato jeho žena si mě vzala do parády a podrobila křížovému výslechu. Odpovědi na klasické otázky na rodinu, věk, práci, proč nejsem ženatý a nemám děti, už odbývám dokonalou ruštinou, že mi nikdo nevěří, že jsem se jazyk nikdy neučil a neumím ani číst. 😂

Zrovna když jsme řešili otázku dětí, tak naše auto mělo defekt a jako člověk, co ani neví, jak se pod auto dává hever, jsem se snažil pomoci aspoň teoreticky. Všichni to ale vzali tak, že asi tomu rozumím, a tak jsem poprvé v životě u auta vyměnil kolo. 😂 Tímto počinem jsem si vysloužil pozvání domů k rodině, protože proč bych si prý hledal hotel nebo spal v mešitě, když můžu spát u nich. Mezitím, co jsem měnil kolo, se pán omluvil, že je zrovna čas večerní modlitby a hned vedle auta si na rušné silnici rozchodil kobereček a směrem k Mecce se modlil. Jak jsem už několikrát zmínil ve svých příspěvcích, ta oddanost jakékoliv víře mě u lidí hrozně fascinuje a my Češi, jako národ ateistů, toto nejsme nikdy schopní pochopit. 

Jak jsem psal výše, tak na stránkách MZV se píše, že by se turisté neměli pohybovat poblíž hranice Uzbekistánu a Kyrgyzstánu. No a moje rodina, ke které jsem byl pozván spát, přesně na hranici bydlela. Vesnice ani není označená v mapě, ale v podstatě hned za domem vedl plot oddělující obě dvě země. Lidi si zde žijí v klidu a nějaké etnické problémy nikdo neřeší. Paní domácí mě pohostila vším, co doma našla, zatímco manžel více jak hodinu četl verše z Koránu. Nikomu nevadilo, že jsem jiného vyznání, turista, nikdo se mě nepokusil zabít, okrást, převrátit na jejich víru. Nevěřte tedy prosím všemu, co se vám snaží média vnutit, že je islám náboženství jen o zabíjení. Stojím si za tím, že to není pravda a že pokud jsou lidi normální, vždy se domluví.

Byl to náročný den, tak jsem se po půlnoci omluvil a šel se zavrtat do spacáku. Ráno pan domácí už ve 4:45 vstával, aby byl v 5:00 v mešitě. Opět opakuji, ta oddanost náboženství mě vážně fascinuje. Já si v klidu pospal do osmi a s paní domácí a její kamarádkou posnídal. Ač jsem byl pozván na večerní oslavu narozenin někoho z rodiny, omluvil jsem se vydal se toulat směrem na Biškek. Hlavní silnice z Oshe do Biškeku skýtá snad za každou zatáčkou neuvěřitelné výhledy. Do hor se zařezávají přehrady a jezera a v nejvyšším bodě překonává průsmyk Ala Bel ve výšce 3175. Tady ještě úřaduje paní Zima. Zasněžené hory a metry sněhu. Naštěstí můj stop jede dál a nevyhodí mě tady uprostřed totální pustiny. Nechtěl jsem dojet až do Biškeku, a tak se nechávám vyhazovat až o několik kilometrů později na jednom rozcestí. V naprosto opuštěné krajině se mě řidič ptá, jestli jsem si jist, že tu chci zastavit. Kolem zrovna pasáci ženou stádo koní a mě je úplně jedno, že jsem uprostřed Kyrgyzstánu, že za rozcestím začíná opět jen šotolinová cesta a že je za hodinu tma a já nevím, kde budu spát. Jsem si naprosto jist, že tady chci vyhodit, protože se poslední dobou prostě nestresuju takovou maličkostí, jako je místo na spaní. To je v podstatě to nejmenší. Horší už je, že směrem, kterým chci jet, nic nejede. 😊 Nakonec jsem se dobelhal do první malé vesnice, někoho se zeptal, jestli neví, kde by se tam dalo přespat. On mě zavedl ke známým, kteří měli doma volný pokoj a bylo vystaráno. Jak jsem psal výše, to že nemám bydlení, je ve střední Asii to nejmenší. Místo se u někoho vždy najde.

Další den jsem chtěl ujet zhruba 300 kilometrů až k největšímu kyrgyzskému jezeru Issyk Kul. Podle mapy to měla být hlavní silnice, ale tady se prostě mapám nedá věřit. Lehce pršelo a cesta byl jen jakýsi udusaný štěrk, po kterém navíc nic nejezdilo. Bylo mi to jedno, zase jsem si zpíval, zdravil se s pastevci, kteří zrovna hnali svá stáda na pastvu a zasněžené vrcholky hor v dálce mi připomněly, že je léto ještě hodně daleko. Na pár kilometrů jsem stopnul dva lovce, kteří jeli vysoko do hor s puškami něco lovit. Podle jejich výkladu to mohly být veverky, ale taky tygr. Důvod, proč jsem jim nerozuměl ani slovo, byl jednoduchý. Pánové v sobě měli už láhev vodky. Za zhruba deset kilometrů, co jsem se s nimi svezl, do mě nalili tři panáky, takže jsem se v malé horské vesnici Kojomkul vyvalil z auta jak pytel brambor.

Vyhodili mě přímo na „návsi“ kde stáli dva postarší pánové. Ještě není sezona, takže tady turistu několik měsíců neviděli. Hned jsme se dali do řeči a jeden z pánů sloužil v Berlíně, takže byl za socialismu několikrát i na návštěvě v Česku, ledy se prolomily velmi rychle a debata se opět vedla o všem možném. Pro mě je hlavně nevysvětlitelné, jak lidé můžou žít v tak malé vesnici uprostřed hor. Odpovědi se mi dostalo hned. Nic jim tam prý nechybí. Vše, co potřebují, mají – čistou vodu, čerstvé maso, zeleninu vypěstují. Co mě ale vždy udivuje, kolik dětí v tak malých vesnicích žije. U nás mi přijde, že se vesnice spíše vylidňují, tady je to naopak. Zrovna končila škola, ze které se vyvalily desítky školáčků. Stál jsem se staršími pány opodál a nestačil se divit té pokoře a respektu, jaké měli školáčci ke starším. Každý chlapec, co šel kolem nás, přišel, pozdravil, potřásl nám všem rukou, kterou si pak dal na srdce a uklonil se. Opravdu každý chlapec, co šel kolem. Děvčátka si s muži ruce nepodávají, ale jen na dálku se lehce uklonily a pozdravily. U nás je toto, troufám si říct, věc totálně nemyslitelná. Právě proto miluji tolik muslimské země, a hlavně střední Asii. Ta úcta ke staršímu a k druhému vůbec, je něco neuvěřitelného. Asi po hodině jelo kolem první auto, které mi hned zastavilo. Teda původně moc stavět nechtělo, ale jeden z pánů doslova skočil doprostřed silnice a nákladní auto značky Kamaz zastavil. Řidiči vysvětlil kam jedu a mohlo se frčet. Rychlost byla závratná, většinou někde mezi deseti až dvaceti kilometry za hodinu, protože na mapě se sice jedná o hlavní silnici, ale ve skutečnosti je to jen jakási brázda horami, na které je popadané kamení. Odměnou mi ale byly neuvěřitelně krásné výhledy v povodí řeky Kökömeren, podél které se cesta kroutí. Po cestě jsme pomohli vytáhnout auto z řeky, nad čímž do teď kroutím hlavou, jak se tam vzalo, ale evidentně v Kyrgyzstánu je prostě všechno možné. 😊

Kyrgyzské cesty opravdu stojí za to, ale člověk má alespoň čas si užít výhledy na krásnou přírodu. Bohužel jak jsem psal na začátku, na mnoha místech je ještě sníh, a tak jsem se po příjezdu k jezeru Issyk Kul rozhodl, že si prostě vezmu na pár dní dovolenou a odpočinu si. Může se to zdát jako vtip, ale cestování s batohem na zádech je opravdu někdy náročné. Rozhodně si nestěžuji, užívám si každou minutu. Tuto cestu jsem si zvolil sám a od začátku jsem věděl, že to občas nebude sranda.

BEZMOC VE STŘEDNÍ ASII

Bohužel jednou z těch věcí, co mi posledních několik dní vzala vítr z plachet, je absolutní nulová šance získat ve střední Asii víza do Číny. Kamarád se ptal v Dušanbe v Tádžikistánu, tam se s ním ani nebavili. Semnou se alespoň díky ruštině pobaví, ale absolutně nemám s českým pasem ani šanci se dostat na konzulát. Vždy zůstanu jen na vrátnici. Zkoušel jsem to minulý týden v Biškeku v Kyrgyzstánu, kde dokonce kamarádka, která mluví čínsky, rázně vynadala zaměstnancům, a i tento týden v Almaty v Kazachstánu. S českým pasem mě na konzulát ani nepustí, leda bych měl trvalý pobyt v jedné z těchto zemí. Jsem teď tedy zapikaný ve střední Asii a mění se mi tak celkový plán. Bohužel po zemi Hedvábnou stezku asi nedojedu. Trošku to člověka mrzí, když vidí, jak si Ovčáček se Zemanem a dalšíma lítají na dovolenou do Číny a my cestovatelé prostě nemáme šanci víza získat. Jedinou možností totiž je, letět domů a o víza zažádat tam, tím by ale celá moje cesta, kdy se snažím jet na východ jen a jen po zemi, ztratila smysl a domů se ani po osmi měsících na cestě vracet nechci. Ba naopak. Pojedu dál. Přemýšlím tedy, že si splním svůj velký sen a projedu se Transsibiřskou magistrálou, ztratím se na Sibiři, vykoupu se v Bajkalu, a pak se uvidí. 😊 Není kam spěchat a hlavně, nebudu se stresovat.