8. března 2019

PŮLROČNÍ DETAILNÍ SHRNUTÍ – JAK SE ŽIJE NA CESTACH?

Dne 8. března to bylo přesně půl roku, co jsem si zabalil batoh a vydal se na cesty. Není to vždy pohádka, ale nelituji ani jednoho dne, co jsem na cestě. Viděl jsem tak krásná místa, o kterých jsem dříve jen četl, a potkal tolik lidí různých etnik, národností a vyznání. Některé znám jen pár minut a s některými jsem nalezl takové propojení, že vím, že to je přátelství na celý život. V tomto článku bych vám ale chtěl přiblížit trochu více jednotlivé země. Co mě zaujalo, co mě naštvalo nebo co mě zklamalo?

To vše se pokusím v následujícím článku zhodnotit.

ZAČÍNÁM V GRUZII

Na cestu jsem vlastně vyrazil už v červnu 2018 a začal se toulat Gruzií, protože to byla země nejblíže Česku, ve které jsem ještě nebyl. Bohužel po třech týdnech jsem si nešťastně v horách zlomil nohu a musel se vrátit domů. Do teď si pamatuji, když mi doktor v Česku říkal, že budu rád, když mi za 2 měsíce sundá sádru a za 3 měsíce budu opět chodit bez berlí. S tím jsem se nehodlal smířit. Sádru jsem si nechal sundat už za 6 týdnů a odjel na rehabilitaci do lázní. Přesně za 2 měsíce od zlomeniny v Gruzii jsem seděl v letadle a jel na Mallorcu se toulat horami a malými vesnicemi.

ZAČÍNÁM ZNOVU NA MALLORCE

Na sousední Ibize jsem byl již zhruba desetkrát, a tak jsem chtěl prozkoumat i Mallorku jako největší ostrov souostroví Baleáry. Na to, abych si vyzkoušel, jak si moje noha po zlomení a rehabilitaci vede, to byla ta nejlepší destinace. Zrovna končila sezóna, ale ceny hotelů se pohybovaly stále vysoko nad mým rozpočtem, a tak jsem se prostě 10 dní toulal na Mallorce a zkoušel, co noha vydrží a spal venku na pláži nebo v horách. Pokud se na Mallorku vydáte, doporučuji jet někdy na podzim nebo na jaře, abyste se vyhnuli davu turistů. A ač jsou ceny trochu větší, rozhodně to za to stojí a je zde mnoho k vidění.

MAROKO

Když jsem cítil, že by noha mohla vydržet, koupil jsem z Mallorky nejlevnější letenky za cca 10 euro do Maroka. V Maroku jsem byl již před pár lety a tenkrát mě hodně poznamenalo okradení v Casablance a tolik jsem si to neužil. Tentokrát jsem si ale Maroko hodně zamiloval. Úžasní lidé, příznivé ceny a krásná města jako z pohádek. Na vrch jsem navštívil i Španělské enklávy Melilla a Ceuta.

MADRID a TOLEDO

Na menší bolest nohy jsem si již zvykl a rozhodl se pokračovat dále. Vždy jsem věděl, že pokud se na cestu vydám, tak povede přes Írán. Z Maroka je to ale trochu z ruky, a tak jsem koupil nejlevnější letenku přes Madrid do bulharské Sofie, abych se Íránu přiblížil. Opět za pár euro. V Madridu jsem si dal dva dny na prohlídku města a stihl jsem i bývalé hlavní město Toledo. A musím říci, že mě Madrid i Toledo velmi mile překvapily. Pokud si plánujete prodloužený víkend a vybíráte mezi Barcelonou nebo Madridem, tak rozhodně doporučuji Madrid. Barcelona je v mých očích velká nuda.

DVA DNY V BULHARSKU A PRVNÍ AUTOSTOP V ŽIVOTĚ.

Nechtěl jsem se už moc zdržovat a chtěl se co nejrychleji dostat do Íránu. Tentokrát ale ovšem již po zemi, abych naplno pocítil tu vzdálenost mezi Evropou a Blízkým východem. Navíc Bulharsko jsem si celé projel před pár lety, kdy jsem zde hledal zbytky socialistické architektury. Prošel jsem si v rychlosti Sofii a zašel s kamarádem na večeři na pokec. Večer jsem šel zjistit autobus do Turecka, který stál cca 20 euro s tím, že druhý den ráno pojedu. Cena byla sice vysoká, ale co už. Ušetřím třeba na jídle. Nakonec jsem udělal dobře, že jsem to nekoupil. Druhý den mi totiž autobus ujel (protože si rád pospím 😂). A tak jsem si řekl, že to zkusím stopem. Nutno podotknout, že jsem před tím NIKDY NESTOPOVAL. Šel jsem na kraj Sofie a doufal, že za den 300 km do hraničního města Edirne v Turecku ujedu. A ujel a bylo to úplně super. Bylo tedy jasno, budu už jen stopovat až do Íránu.

TURECKO

Do Turecka za mnou na pár dní přiletěl kamarád, a tak jsme spolu prošli Istanbul, který jsem si opravdu zamiloval. Je to úžasné město na pomezí Evropy a Asie, a navíc díky nedávnému poklesu jejich měny, tam bylo neuvěřitelně levně. S kamarádem jsme ještě dali Cappadokii, kde jsem sice byl již před deseti lety, ale tato krásná část Turecka se nikdy neomrzí. Pak jsem chtěl jet už směr Írán, ale jak cestuji bez nějakého většího plánu, tak se může hned něco změnit. A tak jsem místo týdne v Turecku zůstal více jak 3 týdny. Napsala mi totiž turecká kamarádka, že žije v Antakyi a ať se za ní zastavím. Antakya je kousek od hranic se Sýrii, což mě hrozně lákalo, a tak jsem se za ní vydal. Měl jsem tak možnost lépe nahlédnout do života v Turecku, a hlavně ochutnal neuvěřitelné množství místních kulinářských specialit.

Poté, co jsme spolu strávili týden, jsem se vydal dále tureckým Kurdistánem až k hranicím s Íránem, kde mě zasáhla smutná zpráva, že mi umřela babička. Bohužel by bylo velmi těžké se odtud vrátit, ale byl jsem hodně blízko tomu, abych letěl domů na pohřeb. To byl také zatím nejsmutnější den (spíše více dnů) mojí cesty.

SPLNĚNÝ SEN – ÍRÁN

Do Íránu jsem se těšil několik let. Mohl jsem tam jet už dávno, ale já prostě nechtěl jet jen na pár dní, chtěl jsem tam být maximálně možnou dobou a celý si ho projet stopem, abych lépe poznal místní lidi. Nicméně díky médiím a okolí ve mě byl stále takový strach. Nevěděl jsem, co mě čeká, co bude, bankovní karty tam nefungují, člověk je prostě trochu odříznut od světa. Nakonec jsem v Íránu strávil asi nejlepší 3 měsíce života. Ta lidská dobrota, ochota pomoci, úsměvy na každém kroku, nádherná příroda a historická města, to mě prostě dostalo. Poznal jsem úžasné přátele, užíval si krásu místních žen, miloval každou chvíli, co jsem mohl v této podceňované zemi být. Nakonec jsem po skoro třech měsících odjížděl opravdu se slzou v oku.

ZIMA NA KAVKAZE? PROČ NE

Moji mamku málem omývali a taťka psal, že jsem blázen, když jsem oznámil, že z Íránu pojedu na sever projet si Arménii, Gruzii a Ázerbájdžán. Jenže co je na tom za umění jet někam, kam jezdí každý? Proto jsem nejel cestovat po JV Asii, protože to je moc velká hráčka vzít plavky a žabky a motat se po Bali atd. Mám rád výzvy a pobyt během zimy v horách Kavkazu to sliboval. Navíc velkou výhodou bylo, že jsem byl skoro všude sám, protože turisté sem jezdí až v létě.

ARMÉNIE

Když jsem přešel most z Íránu do Arménie a rozhlédl jsem se kolem sebe, byl jsem najednou v jiném světě. Až sem sahal Sovětský svaz a stačilo jen přejít most a byl jsem z Blízkého východu v době SSSR. Naproti mě byla sovětská továrna s ruskými nápisy a rudou hvězdou v průčelí. Všude jezdily staré Lady a já vůbec nevěděl, co dělat. Změnilo se snad úplně všechno. Vozový park, ceny a zboží v obchodech, jazyk. Byl jsem najednou blíže domovu, protože v obchodě jsem si mohl koupit paštiku z Hame nebo pivo Kozel. Po třech měsících v Íránu jsem již nemusel vše psát do překladače, ale klidně jsem mohl s lidmi hned mluvit rusky. Co se ale nezměnilo byla ta lidská dobrota a ochota vám pomoci. Byla ale i pořádná zima a když jsem se procházel Selimským průsmykem kolem starého karavanseráj, tak bylo - 17 stupňů. Jaký rozdíl oproti Perskému zálivu, kde jsem se opaloval a teploty dosahovaly čtyřiceti stupňů. Ovšem místní arménské pálenky mě pořádně zahřály. 😂

GRUZIE a ABCHÁZIE

Gruzii jsem znal již z léta, a tak jsem jí původně nechtěl věnovat moc času. Ze srandy jsem si poslal žádost o vízum do Abcházie, neuznané republiky na břehu Černého moře, a jaké pak bylo moje překvapení, když mi vízum přišlo na email. Bylo tedy rozhodnuto, jedu to tam prozkoumat. Zkušenost to byla vážně veliká a snad nikdy jsem se na cestách více nebál než v Abcházii. Bylo to hlavně všudypřítomnou tajnou policií, která prostě nezná samotného turistu s batohem, jak stopuje. Každopádně jsem ale rád, že jsem se tam vydal a mohl zažít něco, co moc lidí nezažije.

Ještě před Abcházii jsem si ale odbyl jeden malý osobní triumf. Konečně jsem se dostal do horské vesnice uprostřed Kavkazu jménem Ushguli. Bylo to něco úžasného, ale pořád jsem měl v hlavě letní zlomení nohy, když jsem šel pěti denní trek právě do Ushguli. Po Abcházii jsem potom rychle spěchal do Ázerbájdžánu, abych se potkal s kamarády, kteří za mnou přijeli na návštěvu a mohli jsme se spolu toulat opět podél velkého Kavkazu, těchto majestátních hor.

ÁZERBÁJDŽÁN

Ázerbájdžánu se přezdívá země ohně. Hoří zde hora, hoří zde voda, a plyn a ropa se těží kolem hlavního města úplně všude. Kolikrát vidíte v Baku dům a vedle něj kmitající pumpičku, která těží ropu. Opět se budu opakovat, ale co se nezměnilo, tak lidská ochota a dobrota. Baví mě ty úsměvy lidí, kteří mi na stopu zastaví a kterým je jedno jakého jsem vyznání atd. Smějí se na mě, pomáhají mi, hostí mě.

Takový byl v rychlosti můj poslední půlrok. Uteklo to jak voda.

Nyní se pokusím o pár slov k jednotlivým oblastem života na cestě.

UBYTOVÁNÍ

V podstatě od chvíle, co jsem opustil Evropu, tak se pohybuji v rozmezí od 100 do 150 CZK za noc. Někdy se stane, že mě někdo pozve k sobě domů spát, někdy spím venku (když je teplo samozřejmě) a někdy třeba ve vlaku nebo autobusu. Ne že bych šetřil každou korunu, ale baví mě zkoušet různé druhy ubytování. Někdy je to hostel, někdy ubytování u lidí doma někdy v malých penzionech. Ne vždy platí, že co je nejlevnější, je to nejhorší a naopak, co je nejdražší, že je nejlepší. Někdy využiji booking.com, někdy se jen tak zeptám, někdy spoléhám na štěstí, že něco najdu podle mapy. Snažím se vždy mít ubytování před západem slunce. Není totiž nic horšího, než se za tmy toulat v neznámém městě a nevědět, kde budete spát. Hodně krát se stalo, že jsem na ubytování byl sám, tak mi majitel dal klíče od celého hostelu a já mu měl zavolat, kdyby někdo přišel. A hodně krát se také stalo, že někdo přišel a já tak fungoval jako recepční, co ukazuje hostel lidem a ubytovává je.

JÍDLO

Tak tady na plné čáře vede Turecko. Díky turecké známé jsem ochutnal tolik delikates, že jsem přibral několik kilo. 😂 Za všechny vedou různé kebaby, durumy, sladké künefe, çiğ köfte a další. Cenově byl nejdostupnější Írán, kde jsem se krásně najedl za 10 až 20 korun, pokud jsem chtěl maso, ale kolikrát mi stačil i falafel za 5 korun. Naopak nejhůře jsem se vždy najedl v Arménii (mluvím teď o fast food nebo restauracích, u lidí doma to byla lahoda), kde hlavně na venkově nebo malých městech byl vůbec problém něco sehnat a když jsem sehnal, tak to bylo na mé poměry drahé. Přiznám se, jídlo je také věc, za kterou velmi nerad utrácím, a tak úplně nevyhledávám nějaké speciální restaurace. Chci se jen rychle a levně najíst. Ovšem pokud jsem pozván k lidem domů, většinou je to úžasná hostina plná masa, různých omáček, zeleniny a ovoce, mezi přílohami je to nejčastěji rýže a brambory.

DOPRAVA

Není to tak, že bych jen výhradně stopoval. Je to podle nálady a možností. Někdy jsem líný a nechci skákat z auta do auta jen abych ušetřil, nebo naopak veřejná doprava nefunguje, tak musím jet stopem. Faktem je, že nejlepší příběhy vždy začínají, když stojím u silnice se zdviženým palcem a mávám na auta. V zemích bývalého SSSR fungují suprově tzv. "maršutky", což jsou většinou dodávky, kam jsou přidělaná sedadla. V Íránu je zase super síť dálkových VIP autobusů a vlaky, to jsou vážně hotely na kolejích. Nejlépe se mi vždy stopuje tam, kde skoro nic nejezdí = hory, poušť, malé zapomenuté vesnice. Zde zastaví v podstatě každý a nemusím na nikoho ani mávat. Pro jednoho ztraceného kluka z Čech se místo v autě vždy najde. Již dávno jsem zapomněl na pohodlí, a naopak si užívám to, když sedím v autě, kde je 2x víc lidí, než povolená kapacita. Jednou dostanu na klín něčí tašku, jindy něčí dítě. Nejvíce mě baví jízda s kamionem nebo na korbě nákladního auta. Nejhorší stopování je na dálnicích a ve velkých městech. A k tomu se váže i můj další bod...

STÁŘÍ AUT

Jako kolikrát si říkám, že kdo to nezažil a neviděl, tak neuvěří, co vše může jezdit. Čím dále od Evropy, tím je vozový park více "exotický". Pokud jde o Maroko nebo Turecko, tam je život aut asi takový: nové bylo koupené v Německu, pak jde do Česka nebo Polska, pak Balkán a pak Afrika nebo Turecko, možná Kavkaz. Nutno říci, že na to jak malá je průměrná mzda v Abcházii, Gruzii, Arménii a Ázerbájdžánu, tak velmi často narážím na drahé značky. Kapitolou samou pro sebe je pak Írán, kde v podstatě nepotkáte jiné auto než Saipa = automobil íránské značky a výroby. Pro všechny státy ale platí, že dokud to jede, tak není potřeba opravovat. Často tak chybí světla, jsou prasklá skla nebo chybí nárazník, či jiný kus kapoty a pásy ty snad nemá nikdo. 😂

LIDÉ

Toto téma by vydalo na samostatný článek. Potkat tolik lidí různých etnik, náboženství, národností, barev pleti nebo jazyků, to je pro mě jako když lituji knihou lidstva. Je to něco, co se ve škole prostě nenaučíte, ale hodně věcí vám také "docvakne", když to pak na vlastní kůži zažíváte. Potkal jsem Kurdy, Talyše, Gruzíny, Abcházce, Turkmeny, Lúry, Gilánce, Peršany, Azéry, Turky, Lezgíny, Araby, Paštuny a další. Poznal jsem blíže jak sunnitský islám, tak šíitský. Křesťanství gruzínské, arménské, pravoslavné, staré náboženství zoroastrismus nebo třeba náboženství Bahai. Mimochodem jsem kamarádovi pomáhal tajně v íránských horách pálit bahai knihy, protože je zakázané je vlastnit, a tak se jich musela jeho rodina zbavit. To vše je pro mě obrovská škola života, na kterou nikdy nezapomenu.

KOUŘENÍ

Kdyby teď na Zemi přistáli mimozemšťané a bylo by to ve státech, kde jsem byl posledního půl roku, tak by si mysleli, že se lidé rodí s cigaretou u pusy. Mluvím teď o mužích, protože se ženami do kontaktu moc nepřijdu, ale kouří opravdu každý. V autě, restauraci u jídla, na záchodě, ve sprše, na zastávce, v hotelovém pokoji, řidiči maršutek a autobusů. Prostě všichni a všude, což já jako nekuřák velmi těžko nesu.

PLASTY

Jak dřív mohli lidé existovat bez plastů, to vážně nechápu. V podstatě opět platí to, že jakmile opustíte EU, tak "plast je slast". Nesmyslně se balí všechno. Jdete do obchodu a koupíte si vodu, jablko a dortík a na všechno dostanete zvlášť velkou igelitku. Neustále tak v obchodech igelitové sáčky a tašky odmítám, ale setkávám se samozřejmě s velkým nepochopením u prodávajícího. Toto se pak samozřejmě projevuje v tunách odpadků podél silnic a vlastně všude. Kolikrát je to velmi smutný pohled. Lidé prostě nemají absolutně žádnou potřebu odpadky třídit nebo aspoň vyhodit do koše. Prostě co mám v ruce to jde do přírody. Takže jedu s někým autem a on prostě vezme sáček bordelu a vyhodí ho z auta. Jsem v horách, v krásné přírodě, a řidič prostě vyhodí ven krabičku od cigaret. A tak bych mohl pokračovat. Hrozně mě to mrzí, ale prostě moje jazykové schopnosti nestačí na to, abych lidem v horách vysvětlil v jejich jazyku, že ta plastová flaška, co právě hodili do řeky, se jen tak nerozloží. Oni to bohužel nechápou.

PSI

Kolikrát jsem si fakt nadělal do textilu. Rád se toulám místy, kam moc lidí nechodí, a to s sebou nese riziko v podobě opuštěných psů. Někdy je jeden, jindy je to celá smečka. Někdy si vás nevšímají, ale jindy útočí tak zákeřně, že mám co dělat, abych se jim ubránil. Pokud jsou to psi pastevců, tak se vždy snažím, aby mě jejich majitel co nejdříve viděl. Stačí na dálku zamávat a pastevec si je okřikne. Ale co dělat, když na vás z lesa vyběhne smečka deseti rozzuřených psů? Nejmilejší psi byli v Íránu, nejzákeřnější pak v Arménii.

INTERNET

V každé zemi je možné koupit si SIM kartu a velmi levně využívat místní data. Já to ale moc nechci, protože na 99 % procentech ubytování je wifi a během dne si chci užít autentičnost jednotlivých míst, a ne neustále koukat do mobilu. Někdy je wifi tak rychlá, že si během pár minut stáhnu film nebo seriál na který pak koukám, když odpočívám. Nejlevnější data byla v Íránu, kde jsem za 5 GB dat platil cca 40 korun. Stále tak platí, že zemí s nejdražšími daty je Česko. 😂 Takže kupujte víc ty data a třeba to pak paní ministryně Nováková z ANO zlevní 😂🤦

ŽENY

Kapitola sama o sobě. :-D Hodně z vás mi píše, že jak to dělám na cestách bez sexu atd. Přiznám se, že to je věc, kterou vůbec neřeším a jelikož se pohybuji spíše v muslimských zemích, tak ani není šance se k místním dívkám dostat. Nejkrásnější ženy jsou pro mě v Íránu. Dostaly mě vždy hlavně velké černé oči. Líbily se mi ale i Arménky. V Íránu je kluk s modrýma očima v podstatě superstar, takže se mi několikrát stalo, že za mnou v obchodě nebo i na ulici přišla krásná slečna a zeptala se mě na číslo nebo si prostě jen tak chtěla povídat. To by se prostě v Česku nestalo. Problém je ale v náboženských zvyklostech, a tak se svobodná slečna v podstatě nesmí s cizincem ani bavit. Ve velkých městech je atmosféra uvolněnějších, ale v menších městech a na venkově se na vás ženy ani nesmí podívat. A samozřejmě dalším problémem je jazyková vybavenost. Jen malé procento žen a dam umí anglicky, v zemích Kavkazu pak rusky. Domluva je tak složitější.