30. září 2018

Po Maroku jsem si dal dva dny odpočinek ve Španělsku. Mohl jsem si vybrat jestli Barcelona nebo Madrid. V Madridu jsem ještě nebyl a tak byla volba celkem jasná. Navštívil jsem i bývalé hlavní město a španělský historický skvost Toledo. Toledo leží 70km od Madridu a hlavním městem bylo až do roku 1561, kdy jeho kapacita přestala vyhovovat a hlavní město tak bylo přemístěno do Madridu.

Madrid se mi skutečně líbil a budu se opakovat, ale Barcelona je hrozná nuda. Madrid jako královské město má skutečně co nabídnout. Malé uličky, ale i velké bulváry. Honosné budovy a kousek od nich malinké historické baráčky. Skvostem je samozřejmě královský palác a vedle něj stojící katedrála Královské Panny Marie Almudenské.

Nevydal jsem se ovšem na cesty, abych se poflakoval po Evropě a tak po dvou dnech mířím více na východ. Nejlevnější letenky byly do Sofie.

V Sofii jsem pobyl jen den. Při večerní procházce jsem se zastavil na nádraží (jak autobusovém, tak vlakovém), abych zjistil kolik stojí doprava do města Edirne, které je hned za hranicemi s Bulharskem, a kde bych si chtěl nafotit velkou mešitu Selimiye, která je zapsaná na seznam UNESCO. K mé nelibosti zjišťuji, že do Edirne nic nejezdí, jen do Istanbulu nebo na hranice do Kapikule a cesta stojí kolem 500,- CZK. To je nesmysl, to je celý můj denní rozpočet, a tak je rozhodnuto. V neděli budu stopovat cca 350km ze Sofie do Edirne.

Ráno kupuji snídani a nějaké malé zásoby v Lidlu (rozuměj: donut a preclík a müsli tyčinku) a vyrážím na kraj Sofie, kde začíná dálnice směrem na Turecko. Stojím na kraji dálnice asi 15 minut a zastaví mi Grozdan. Silnější, celý potetovaný, rocker, který jede zhruba 100km od Sofie do lázní se vykoupat. Dozvídám se, že lidi stopařům moc nestaví, protože přes Bulharsko před pár lety proudilo hodně migrantů a začali se bát. Navíc pokud by u něj v autě police našla migranta, šel by hned do vězení. Ujišťuji ho, že jsem z Česka a že pas mám v pořádku. Poté už jen kecáme o všem možném, o jeho rodině, práci a o tom, že když mu bylo 20 tak taky stopoval. Proto vždy, když vidí někoho u silnice, tak mu zastaví.

Vyhazuje mě na dálnici asi 70km od Sofie a já znovu zvedám palec a čekám asi 20 minut na další auto. Je neděle, a tak je provoz slabší. Zastavuje mi Stanko, který byl v sobotu na fotbale v Sofii a teď jede do města Plovdiv, kde má hostel. Hostely má po Bulharsku celkem 3 a k tomu má jako vedlejšák, že dělá průvodce po Paříži pro bohaté Bulhary. Zařizuje jim vstupy, letenky, stoly v restauracích a klubech. Stopařům vždy rád zastaví, protože jsou vděční a nestěžují si pořád jako ti boháči. Prý v Plovdivu prší, čemuž odmítám věřit, protože v Sofii ráno svítilo sluníčko. No asi po 30km na jeho slova došlo a vjíždíme do velmi deštivého počasí. Stanko mi zastavuje pod mostem kousek od Plovdivu. Neprší na mě, ale je pěkná zima.

Po asi 10ti minutách mi zastavuje Kosta. Jede v asi 30 let starém Audi, které jakmile se dostane na rychlost 100 km/h, tak se celé začne klepat. Proto to koriguje a drží těsně pod stovkou. Kosta neumí vůbec anglicky, a tak to dohromady plácáme ruštinou. Vždy říkám, že dobří lidé se domluví všude, a tak se dozvídám, že Kosta jezdí každý víkend do Sofie z Burgasu (víc jak 350km jedna cesta), kde má “děvušku”. Jinak pracuje na poli a jezdí s traktorem. Zajímavé, že traktor se řekne ve všech jazycích snad stejně 🙂

Kosta mě vyhazuje v naprostém slejváku 110km od hranice v místě, kde se dálnice rozděluje směrem na Burgas (kam jede on) a na Turecko (kam mířím já). Prší jak blázen a k mému zděšení ani nejezdí moc aut. Po asi 20ti minutách mi zastaví kamion a v něm Gurkan. Turek, co jede až do Tbilisi v Gruzii. Gurkan neumí moc anglicky, a tak to zase lepíme němčinou. Nakonec začne telefonovat a já si čtu na mobilu a užívám si jízdu v kamionu. Je tu teplo, krásně mi schne oblečení a boty, sedím si vysoko v křesle a nic mi nechybí.

JENŽE, asi 8km před hranicí vidíme kolonu kamionů. Zastavujeme a od Gurkana se dozvídám, že je to normální a že tam kolikrát stojí víc jak den. Prý bude lepší, když to dojdu pěšky. No 8km v dešti se mi jít nechce, ale co mám dělat, dneska do Edirne dojet chci. Jdu tedy pěšky, opět prší a fronta kamionů je nekonečná. Najednou jeden z nich vyskočí z auta a nabízí mi teplý čaj. Ať si prý dám, že je to na hranici ještě asi 5km. Auta mi žádná nestavují, a tak zahřátý čajem jdu dál. Necelé 3km od hranice mě zastavují policisté. Čekal jsem, že mě vynadají, že jdu po dálnici pěšky, ale oni mi naopak nabídli sušenky a čaj a popřáli šťastnou cestu. Posilněn sušenkami jdu dále pěšky a kolem mě občas projede nějaké auto, které ale nemá vůli zastavit.

Teď mi už nic nebrání pěšky projít kolem závory, kde stojí další celník, který ani nechce vidět pas a jen mávne ať si jdu kam chci. A tak jdu. Ihned na hranici mě vítá velká mešita. Ty turecké vypadají jako raketové základny a následující 3 týdny je budu vídat každý den. Za hranicí začínám znovu stopovat a nechtěně si mávnu i na autobus, co jezdí z hranice rovnou do centra Edirne, kde mám dneska hostel.

Omlouvám se, že nemám peníze, a tak mávám rukou ať jedou. Opět jsem si s sebou totiž nic nevyměnil a na hranici opět, stejně jako v Maroku, není bankomat :-) V tom na mě začne něco halekat jeden z pasažérů. “No problem, no problem. Here, give it to driver.” A tak znovu, stejně jako v Maroku, dostávám od místních peníze na autobus do centra města. Nevím, asi se z toho stává nějaká tradice, ale já to vážně nedělám naschvál. Jen u sebe nemám žádný cash a čekám, že někde bude bankomat. Autobus mě odvezl až do centra Edirne a já si zrovna hovím v teple na hostelu po 8mi hodinách na cestě.

Jasně, autobusem by to bylo pohodlnější, ale mě to takto prostě baví víc.

A navíc, o čem bych vám tu pak psal? Jak jsem sedl do autobusu a vystoupil? 🙂