21. července 2019

STOPEM NA PAMIR? JSI BLÁZEN?

… asi blázen jsem, ale baví mě to, a hlavně mě baví to, že nikdy nevím, kam dojedu, kde budu spát, koho potkám.

Když jsem byl v hlavním městě Tádžikistánu, Dušanbe, slýchal jsem větu o tom, že jsem blázen na každém kroku. Na Pamír totiž nikdo nestopuje. Místní jedou sdílenými taxi, které představují obrovské Land Rovery a jiná off road auta, a turisté, které jsem potkal, jedou většinou na motorkách, kolech, nebo také z pohodlnosti využijí sdílená taxi.

Jenže já se rozhodl pro stop. Pamír mě láká od té doby co rozumím mapám, a co jsem si přečetl knížku o Hedvábné stezce. Jedná se totiž o třetí nejvyšší pohoří světa, kdy nejvyšší vrcholy dosahují výšky 7500 metrů nad mořem, ale především se zde od pradávna odehrávaly mocenské boje mezi Indií, Čínou, Araby, Perskou říší, Brity nebo Ruskem. Při svých dobyvačných výpravách sem zabloudil Alexandr Veliký, projížděl tudy Marco Polo a v době Hedvábné stezky i karavany směřující do Indie, a pokud se podíváte na mapu a najdete si koridor Wakhan, tak vám určitě vyvstane v mysli otázka, co je to sakra za kus země? Navíc zde lidé vyznávají jinou odnož šíitského islámu než třeba v Íránu (zde jsou Ismáílité), hlavním, nejenom duchovním, vůdcem je tzv. „Aga Khan“, a narazíte tady na více lidí árijského typu než třeba v Německu.

Díky všemu výše jmenovanému mě Pamír odjakživa láká jako magnet, více než třeba Himaláje, kam míří každý. Navíc, kdo může říct, že dojel z Evropy po zemi až na hranice Afghánistánu, Pákistánu, Číny a Tádžikistánu? Abych toto vše mohl prozkoumat, čekala na mě ale více jak pět set kilometrů dlouhá cesta z Dušanbe, která opravdu stála za to!

Nejhorší na stopování je, dostat se vždy mimo velká města. Tady v Tádžikistánu je to o to horší, že díky horské krajině všude kolem lidé staví své domy výhradně u silnic. Jednotlivá města a vesnice se tak prolínají a kde končí jedna vesnice, začíná další. Dostat se tak na nějaké místo, kde nebude zástavba, je většinou otázka ujetí třeba padesáti kilometrů. Na dostání se z Dušanbe jsem tedy volil autobus, který mě dovezl až ke starodávné pevnosti Hulbuk. Na Pamír jsem se těšil hlavně na to, že se trochu schladím. V Dušanbe teploty dosahovaly čtyřiceti stupňů a u pevnosti Hulbuk to nebylo o moc lepší. V takových podmínkách se velmi těžko cestuje, hlavně s plným batohem, takže schování se ve stínu je velmi častou odpočinkovou aktivitou.

A to mi dává možnost potkat se s místními, kterým tulák sedící jen tak někde ve stínu prostě "nedá spát". 😊 Chvíli jsem si tak seděl u pevnosti a sledoval, jak vždy projely kolem auta s turisty, zastavili se na pár minut, rychle udělali fotku, a zase šup do auta. Takové cestování by mě prostě nebavilo a doufám, že jej nikdy nebudu muset absolvovat. Když si tam tak oddychuji, všiml si mě správce místního muzea a pevnosti. Pomalu se ke mně blížil nejistým krokem a velmi špatnou angličtinou se mě ptá kdo jsem, odkud jsem atd. Čekal jsem, že bude chtít nějaké drobné za vstupné, ale nejdříve jsem ho ujistil, že může mluvit rusky. Oči se mu rozzářily a po pár větách mě už za ruku táhne k němu domů na oběd. Snažím se naznačit, že to není třeba, že jsem před chvílí jedl, ale nedal si říct. A tak ani nevím jak, sedím na obědě v rodině kousek od hranic s Afghánistánem a obědvám a přátelé mého hostitele se chodí podívat na toho tuláka s batohem, co zabloudil do jejich vesnice.

Nikdo nechápe, jak chci na Pamír dostopovat, nikdo nechápe, jak jsem dojel z Evropy až k nim, nikdo nechápe, že cestuji více jak deset měsíců a já zase nechápu, jak může celá rodina přežít z platu asi sto dolarů na měsíc. Přiznám se, že jsem se stopování na Pamír trochu bál, hlavně z toho důvodu, že nedaleko od místa, kde jsem dnes obědval, minulý rok islamisté zabili několik amerických a holandských turistů. Všichni mě ale uklidňují, že to nebyli Tádžici, ale Afghánci a Pákistánci, a že všichni už jsou postřílení. Již tady zjišťuji jednu zajímavou věc, a sice že ač sebe nepovažuji za žádného poutníka, pro místní jím jsem. Zaujalo mě to už ve Fánských horách a tato nálepka mě bude provázet zřejmě až do té doby, dokud neopustím Tádžikistán. Opravdu moc lidí s batohem, co jdou podél silnice nebo stopují, na svých cestách nepotkávám a pro místní je pohoštění poutníka, pocestného (nazývejte si mě, jak chcete) něco, za co jim Alláh později požehná.

Když jsme poobědvali, můj hostitel mě doprovodil na hlavní silnici a hned první auto na které mávnul mi zastavilo. Během asi půl hodiny, co jsem s řidičem jel do města Khulob, stihl vypít litr a půl chlazeného piva, což vám na pocitu bezpečí moc nepřidá. 😊 Město Khulob leží nedaleko afghánských hranic a setkávám se tu s úplně jiným Tádžikistánem než doposud. Ceny všeho jsou o polovinu levnější než v Dušanbe. Jen málokdo umí rusky, protože většina lidí zde jsou Afghánci a připadám si jako celebrita. Kdekoliv jdu, kdekoliv si sednu, každý mě zdraví, podává mi ruku, zde se turisté evidentně nezastavují. Stačí mi se dvakrát projít po bazaru a všichni prodejci mě zdraví a nabízí zboží zdarma. Najednou mám v ruce pytlík s meruňkami, pytlík s oříšky a imám v místní mešitě mi nabízí přespání. Mě ale neuvěřitelně bolela ten večer hlava, protože jsem skoro nic za den nevypil. Normálně v těchto vedrech vypiji tři až čtyři litry, dnes to byl jen jeden a moje hlava to prostě nevydržela. Spal jsem tedy v hotelu.

Druhý den je již vše v pohodě, a tak zkouším osvědčenou taktiku s maršutkami. Prostě na nějakou sednu a uvidím kam mě doveze. Mám štěstí, ta moje jede asi deset kilometrů od centra města, kde se nechám vyhodit v polích. Odtud se mi bude dobře stopovat, říkám si. Jenže všechna auta, co projela, byla jen ta sdílená off road auta, která vezou lidi na Pamír a jsou plně naložená. Nicméně zastaví mi chlapík, co jede vyplatit jejich pracovníky do sadu, který vlastní. Když se zmíním, že jsem z Česka, hned otáčí auto a musím se prý pozdravit s jeho tatínkem, který za „Sajuzu“ sloužil v Československu. A tak jedeme úplně někam jinam, než máme oba v plánu, ale pozdravit se s turistou z Česka se prostě musí. Jak ve chvíli zjišťuji, tak tatínek sloužil na Slovensku nedaleko Bratislavy a pořád nemůže uvěřit tomu, že je Československo rozdělné. A co nechápe ještě víc, že teď už zase žádné hranice nejsou a můžeme přejet z Česka do Slovenska bez pasu, prostě bez jediné kontroly. Myslím, že má z toho všeho zamotanou hlavu ještě teď.

Mimochodem, rozdělení Československa je taková anomálie, že od té chvíle, co jsem v zemích bývalého Sovětského svazu (od ledna), tak se setkávám jen s nepochopením. Lidé prostě nechápou, jak se může stát rozdělit na dva, a to bez války. Jen si to vezměte, po rozpadu Sovětského svazu proběhlo tolik válek, a to na místech, která jsem v posledních pár měsících navštívil. Gruzie vs. Abcházie, Arménie vs. Ázerbájdžán a válka o Karabach, válka v Tádžikistánu v devadesátých letech, a nedávná válka mezi Kyrgyzstánem a Uzbekistánem ve Ferganském údolí. My Češi si to asi ani neuvědomujeme, ale rozdělení našich zemí je opravdovou světovou raritou a stalo se to pouze podruhé v historii, kdy se jedna země rozdělila na dvě, a to bez války.

AFGHÁNISTÁN, CO BY KAMENEM DOHODIL

To jsem ale odbočil, nicméně považuji za důležité toto zmínit, abychom si uvědomili, jaké máme štěstí, v jaké době a zemi žijeme. Nechal jsem se opět vyhodit uprostřed polí, abych si užil trochu krajinu jenže jít s batohem kolem silnice nedaleko Afghánských hranic, to jste prostě na očích každému. Auta, co projížděla kolem mě, se mohla přetrhnout, aby mě svezla. Došel jsem až k pohraniční hlídce, která zkontrolovala moje víza do Horního Badachšánu, tak se totiž jmenuje autonomní republika v Tádžikistánu, na jejímž území Pamír leží, a několika krátkými stopy jsem dojel až k řece Panj. Tato řeka mě bude provázet po několik následujících dní, možná týdnů. Jedná se totiž o hraniční řeku mezi Afghánistánem a Tádžikistánem. Hranici mezi těmito zeměmi tvoří v délce více jak tisíc kilometrů. Jdu si tak podél řeky a neustále kroutím hlavou nad tím, že jen pár desítek metrů ode mě je Afghánistán. Země zmítaná válkou, o které snad nikdo nikdy neslyšel nic dobrého. Koukám na druhou stranu, vidím malé vesničky s hliněnými domky. Vidím lidi, jak pracují na políčkách a děti, jak si hrají a mávají mi. Někdy jsem tak blízko, že slyším, jak na mě volají „hello“ a slyším jejich hlasitý smích. Je to úplně jiný Afghánistán, než jak ho znám z médií a je to také úplně jiná země než ta strana řeky, na které jsem já.

Oproti tomu, co vidím v následujících dnech na Afghánské straně řeky, je Tádžikistán vyspělá země. Rusové a Britové si zde v devatenáctém století rozdělili moc a nakreslili hranici bez toho, aniž by uvažovali o tom, jak to postihne místní lidi. V minulosti byla na obou stranách řeky jedna země a zatím co Rusové získali Tádžikistán, Britové dostali Afghánistán, který se za tu dobu stal jednou z nejchudších zemí světa. Na druhé straně vidím zahalené ženy, protože islám je zde o dost radikálnější, což je ale v ostrém kontrastu s krásnými děvčaty v minisukních na tádžické straně. Nevidím skoro žádná auta, jen občas nějakou motorku nebo oslíka, což opět silně kontrastuje s kamiony a off road auty na straně tádžické. Nevidím žádné elektrické vedení, jen, jak se později dozvídám, občas natažené dráty z Tádžikistánu, čímž Tádžici pomáhají alespoň trochu ke zlepšení života na Afghánské straně. Je to jako hledět z budoucnosti do minulosti a přiznám se, že ten pohled přes řeku mě fascinuje již několik dní.

Na Afghánské straně také nevidíte žádné vojáky, zatím co na straně tádžické potkávám vojáky skoro pořád. Mladí kluci ve věku osmnáct, devatenáct, dvacet let, co slouží povinnou vojenskou službu, se prochází po hranici s kulomety a kontrolují, jestli se někdo nesnaží z afghánské strany dostat do Tádžikistánu. Na druhé straně totiž žijí také Tádžici, jak jsem zmínil, Rusko a Británie si to tu rozdělili a nezajímalo je, že na obou stranách řeky žijí rodiny stejné národnosti a vyznání. Na obou stranách řeky se tak mluví stejně, jen prostě na jedné straně je středověk a na té druhé dvacáté první století. Jak se později dozvídám, Taliban ale na Afghánské straně není. Místní jej odtud vyhnali, a tak je tato část Afghánistánu poměrně bezpečná. Chvíli mi v hlavě rezonovala myšlenka, že bych se tam vydal a prošel si Wakhanský koridor z Afghánské strany, ale pak jsem si uvědomil, že mám víza do Tádžikistánu jen na jeden vstup, a tak bych se neměl jak dostat zpět. Navíc by to byl asi už velký extrém se sám vydat do Afghánistánu a přeci jen si chci ještě něco projet, takže jsem od této myšlenky odstoupil. Nicméně jsem stále fascinován tím, že jsem z Evropy dojel až sem, na hranice Afghánistánu, který je jen pár metrů ode mě. Pár metrů, ale přesto tak daleko.

Ještě se vrátím k tomu hlídání hranic. Vojáků je zde sice hodně, na druhou stranu méně, než bych čekal. Nejsou tu žádné ploty a kolikrát jdu podél řeky několik hodin sám, aniž bych potkal nějaké kontrolní stanoviště nebo nějakou hlídku. Říkám si, že by přeci stačilo málo, skočit do řeky a přeplavat těch padesát, možná sto metrů, nicméně to by se rovnalo sebevraždě. Řeka Panj je tak divoká a hluboká, že se nikdo neodváží se do ní byť jen vstoupit. Proud by ho totiž strhl a už by tělo nikdy nikdo nenašel. A Afghánci to vědí. Je ale možnost, jak se mohou do Tádžikistánu legálně dostat, a to i bez víza. V městech podél řeky se totiž jednou týdně koná afghánský bazar. Lidé z druhé strany dostanou speciální propustky a mohou na tádžické straně legálně prodávat své zboží, popřípadě koupit to, co v Afghánistánu nemají možnost sehnat. Lidé z afghánské strany jsou nicméně tak daleko od Kábulu, hlavního města Afghánistánu, že se tady prostě musí postarat sami o sebe. K životu na hranici s Afghánistánem se ještě dostanu, protože si v příštích týdnech chci projet Wakhanský koridor. Jedná se o uměle vytvořený pás země, která oddělovala Britský a Ruský vliv v regionu a nyní od sebe tento úzký pás Afghánistánu odděluje Pákistán a Tádžikistán. V některých místech je úzký jen deset kilometrů, takže přes údolí vidíte až do Pákistánu. Prostě nesmysl a už se nemůžu dočkat, až se tam budu motat.

Dost ale bylo Afghánistánu a pojďme zpět k mému stopování. Podařilo se mi totiž stopnout bandu starších pánů, kteří se vydali na výlet a usmysleli si, že kluk s baťohem z Česka bude příjemné zpestření jejich cesty. Jeden z nich žije v Belgii a uměl suprově anglicky, takže co jsem nevěděl v ruštině, doplnil jsem anglicky a on to přeložil. Pánové mě pozvali s nimi na návštěvu do hor do malé vesnice, kde stojí asi jen tři domy, ale místní pěstují meruňky, brambory, jablka, melouny a tím si vydělají na živobytí. Od jejich domu, kde nás hostili, byl krásný výhled na řeku Panj a já s nimi strávil několik hodin. Dozvěděl jsem se tak hodně o životě v těchto končinách, o historii celého regionu a třeba o tom, že spousta místních lidí na tádžické straně, má stále příbuzné na afghánské straně. Rodiny byly rozděleny při kreslení hranic a stále jsou po generace v kontaktu. Hodně se dozvídám také o náboženství, tady už totiž pomalu začíná Pamír (i když do prvního většího města to je ještě více jak dvě stě kilometrů) a mění se tedy i náboženství ze sunnitského islámu, který je v Tádžikistánu, na šíitský islám a jeho ismáíliskou větev, která převládá v Horním Badachšánu.

V ZEMI AGA KHANA

Stejně tak jako po smrti Mohammada došlo k rozdělní islámu na dvě hlavní větvě, sunnitskou (ta větší, agresivnější, kterou ovládali Mohammedovi generálové, a která převládá ve většině islámského světa) a na šíitskou větev (menší, dle mého názoru umírněnější, která věří v Mohammedovi pokrevní příbuzné, a která je zastoupená hlavně v Íránu nebo části Sýrie) došlo i k rozdělení šíitského islámu na dvě větve. Ismáílité se oddělili od šíitů v osmém století, kdy šestý imám (pokrevní příbuzní a následovníci Mohammada, ve které věří šíité) vybral za svého nástupce mladšího syna. Tradice ovšem velela ve vybrání staršího syna, a tak se Ismáílité od šíitů oddělili. Taky vás tyto historické odbočky zajímají? Toto je přesně to, proč cestuji, něco, co se ve škole nedozvíte a najednou sedíte s bandou chlapíků, pojídáte meloun a pijete čaj a dozvíte se více než za několik let na škole. Nicméně Ismáílité jsou v současné době rozšířeni právě na území Horního Badachšánu, Pákistánu nebo Jemenu. Modlí se jen dvakrát denně (ráno a večer), sunnitští muslimové se modlí pětkrát denně a šíiti třikrát denně. Co je třeba zajímavé, jak místní vnímají džihád. V Evropě o tomto „svatém boji“ slyšíme jen v souvislosti s teroristickými útoky atd. Místní mi vysvětlují, že džihád nemusí být vůbec násilný. Pro ně je džihád to, když někdo postaví most přes řeku a lidé přes ni mohou chodit, když někdo postaví školu a děti se v ní mohou učit.

Duchovním vůdcem Ismáílitů, a celkově čtyřicátý devátý v pořadí, je Aga Khan, což je dědičný titul od bratrance proroka Mohammada. Aga Khan zdědil svůj titul od svého děda, čímž poprvé v historii došlo k přeskočení jedné generace. Aga Khan není jen duchovním vůdcem, ale patří rovněž mezi nejbohatší šlechtice světa. Jeho nadace pomáhají všude tam, kde Ismáílité žijí. Po celém světě žije více jak patnáct milionů vyznavačů této větve islámu. Zde v Badachšánu je jeho fotka v každém domě, založil zde univerzitu, postavil kulturní centrum a pomáhá zlepšovat různými projekty život místních. Čeho si v Badachšánu všimnete, že hodně lidí umí anglicky. Je to díky vzdělávacímu programu, který zde Aga Khan zavedl. V malých vesnicích pak například lidem daroval solární panely a trafo stanice, takže mají přístup k elektrice, která by se do horských vesnic jen těžko zaváděla. Těch projektů, kterých Aga Khan, který v současné době žije v Portugalsku, v Badachšánu podporuje je skutečně mnoho, a místní na něj nedají dopustit.

Když jsem se opět se všemi rozloučil, vydal jsem se pěšky podél hranice a doufal, že něco pojede. Jenže bylo už pozdní odpoledne a všechny auta, která odjíždí z Dušanbe směrem na Pamír, již projela. Šel jsem si tedy podél hranice a pomalu se začal obávat, kde budu spát, protože nejbližší vesnice byla více jak dvacet kilometrů daleko, když v tom najednou jsem přišel k jakési kontrolní stanici, kde se váží kamiony. Zajímavá věc. Kamiony zde nemohou jezdit přes den, protože by poškodily asfaltové silnice. Mohou jezdit jen v noci od 18:00 do 8:00. Proč to nezavedeme i u nás? Přišel jsem tedy k tomuto stanovišti, které stojí uprostřed ničeho a ptám se, jestli nevědí, kde by se tu dalo spát. Ukazují mi přes silnici, že tam je restaurace a tam můžu přespat. Dojdu tedy k restauraci a ptám se, jestli tam mohu někde přespat a majitel mi ukazuje, že můžu zadarmo venku nebo vevnitř, je to prý jedno. 😊 Ještě jsem ani neodhodil batoh a majitel už mi servíruje polévku, chleba a čaj. Zadarmo, s úsměvem. Vítej v horním Badachšánu Martine.

Když jsem večer usínal, znovu jsem se neubránil slzám štěstí. Ležel jsem tam na hranici Afghánistánu a Tádžikistánu a nad sebou měl miliardy hvězd. Nejbližší město bylo ode mě více jak sto kilometrů, takže nebyla obloha zasažená žádným světelným znečištěním a já snad poprvé v životě viděl mléčnou dráhu. Kdybych nebyl tak unavený, kochám se tím výhledem snad celou noc. Jestli jsem se bál? Ne, proč bych se měl bát spaní na hranici s Afghánistánem sám venku? 😊

Ráno jsem se rozhodl, že se zase trochu projdu podél hranice. Čekaly na mě krásné výhledy na afghánskou stranu nebo třeba vodopády na straně tádžické. Nejvíce mě na tom všem baví, že jsem si prostě šel po té hranici úplně sám a z druhé strany mi z nějaké vesničky vždy mávaly děti, ale i dospělí. Když mě bolely nohy, prostě jsem si počkal až něco pojede a zrovna jela kolem pohraniční hlídka. Kdo by čekal nějakou kontrolu, tak je na omylu. Zajímalo je jen, kam mě mohou odvést, když jsem říkal, že nemám plán a prostě jedu na Pamír, tak se jen usmáli a řekli „welcome“ a mám si prý ukázat, kde se chci nechat vyhodit.

Oficiálně začíná horní Badachšán pár desítek kilometrů za městem Khulob, prakticky ve městě Qalai Khumb, za kterým jsem se nechal vyhodit, abych si tak šel podél řeky. Jenže v Horním Badachšánu prostě nikdo pěšky nechodí. Co minutu u mě stavělo nějaké auto a ptalo se, jestli nepotřebuji pomoci. Korunu tomu dal jeden pán, který jel navštívit své rodiče. Prostě nechtěl slyšet o tom, že bych šel pěšky. Naložil mě do auta a jelo se k jeho rodičům na oběd. Mimochodem, to je něco, co mě v Horním Badachšánu bude provázet celou dobu. Prostě nebude vesnice, kterou bych prošel bez toho, aniž by mě někdo pozval na čaj, na oběd, na spaní nebo bych alespoň nedostal nějakou výslužku v podobě bonbónů nebo ovoce. Místní lidé povyšují dobrotu a dobrotivost na úplně jinou úroveň. O tom se rozepíšu zase v příštím díle svého toulání po Pamíru. Nebudete se stačit divit, to přísahám. Pro místní jsem prostě pocestný a o ty se musí postarat. Když jsem na návštěvě poobědval, vydal jsem se opět pěšky. Ušel jsem asi sto metrů a u studny jsem potkal paní, která neváhala a hned mě opět zvala na oběd. Musel jsem jí ukázat fotky, že jsem vážně před pěti minutami poobědval, a že už nemám místo ani na jeden bonbónek. Vítej na Pamíru Martine. S takovou nikam nedojedeš.

Víte, jak jsem na začátku psal, že se vždy snažím dojít na kraj města nebo vesnice, abych mohl stopovat? Na Pamíru se o to ani nemusím pokoušet. Prostě uprostřed vesnice zvednu ruku a hned někdo zastaví. Tentokrát to byl moc milý řidič kamionu, který jede s prázdným kamionem do Číny. Mimochodem, díky řidičům kamionů se mi po Pamíru jezdí opravdu dobře. Pamir Highway totiž vede přes Horní Badachšán přímo do Číny. Řidiči jedou do Kashgaru prázdní a nazpátek vezou plné kamiony. V obou směrech tak jezdí desítky, možná stovky kamionů a je vždy jen na mě, jestli chci svézt nebo ne. Stopnul jsem tedy moc milého pána, který mi opět nabídl, že mě doveze, kam jen budu chtít. Já sám nevěděl, kam chci dovést, ale prostě jsme jeli. Nakonec jsem uvážil, že bych se mohl nechat dovést do prvního velkého města v západním Pamíru, Rushon. Bylo to sto osmdesát kilometrů, což by v normálních podmínkách trvalo dvě hodiny. Na Pamíru tato cesta trvala deset hodin. Byl jsem naklepaný jak řízky, protože na těch sto osmdesáti kilometrech byl asfalt asi jen tak pět set metrů. Zbytek cesty jedete vysoko nad řekou po cestě vysekané do skály. Po cestě z kamení a prachu, kde kolikrát chybí málo, aby kamion do řeky Panj spadl. Pár vraků aut jsem také stovky metrů pod sebou viděl, což vám na pocitu bezpečí moc nepřidá.

Když jsem konečně za tmy přijel do města Rushon, tak jediné, na co jsem měl sílu bylo se někam svalit a umřít. Místní mi ukázali guest house, kde se prý mám zeptat. A tak jsem šel. Špinavý, zpocený, od prachu jsem se zeptal, kolik stojí ubytování. Prý deset dolarů se snídaní. Jenže, to bych nesměl být v Horním Badachšánu. Snad jen mě se může stát, že z původních deseti dolarů je ubytování za nula korun a k tomu večeře a snídaně také zdarma. Říkám, že to není potřeba, že třeba pět dolarů by pro mě byl ideál. Majitel o tom nechtěl ani slyšet. „Vážil jsi tak dlouhou cestu z Česka k nám na Pamír, jsi náš host a hosté nic neplatí“ byla odpověď majitele guest house ukazujíc mi vlastní pokoj s postelí, polštářem a peřinou. Odmítám! Když zadarmo, tak nechci spát v domě, hlavně ne na Pamíru, kde je krásná příroda a čistý vzduch. Prosazuji si svou a chci spát v zahradním domku odkud mohu opět vidět krásně na hvězdy. Majitel se jen zasmál a říká, že toto ještě nezažil, aby turista chtěl sám od sebe spát venku v zahradním domku místo pohodlné postele. Ujišťuji ho, že já nejsem turista, jsem tulák s batohem, který se vydal poznat svět a z postele ho těžko poznám.

K večeři dostávám tzv. „sirčaj“ což je černý čaj smíchaný se slaným mlékem a chlebem. Celé to chutná tak hnusně, že se moc omlouvám, ale toto opravdu nedokážu sníst. Majitel se směje a bere si ode mě misku. Hází do ní máslo a diví se tomu, co mi na tom prý nechutná. Bohužel, mám asi rozmlsaný jazýček, ale čaj se slaným mlékem opravdu není jídlo, po kterém bych se oblizoval. Po večeři se omlouvám a doslova umírám po náročných třech dnech stopování z Dušanbe na „střechu světa“. Pamír mě přivítal s otevřenou náručí, to jsem ještě neměl ani nejmenší tušení, co mě v následujících dnech čeká. S klidem mohu říct, že jsem asi nikdy nebyl v lepší a krásnější zemi, než je Horní Badachšán.

O tom ale zase až příště. Vítej na Pamíru Martine, vítej ve snu.