10. listopadu 2018

ASI NIKDY NEVYHRAJU SOUTĚŽ O NEJRYCHLEJŠÍHO CESTOVATELE 😂

Ale v Íránu ani nejde nikam spěchat nebo mít konkrétní časový plán. Prostě se tak nějak vezu na vlně a čekám, co každý den přijde. A tak už 7 dní stopuji z Teheránu do Mashadu, což je asi 900km. A pořád se tam nemůžu dostat a jsem ještě 250km daleko. Jak je to možné? Samozřejmě v tom má prsty íránská pohostinnost, úžasní lidé, jeden starý náklaďák a především krásná místa, kam turisté nejezdí.

Když si pročítám cestovatelská fóra, kde lidé píší, že byli v Íránu 14 dní a projeli ho prý celý, tak vážně nechápu. Asi dělám něco špatně, protože jsem tu 3 týdny a projel jsem tak 1/3 možná ani to ne. Minulý pátek jsem se z Teheránu vydal směr svaté město Mashad. Rozhodl jsem se totiž, i díky vám, že to do Turkmenistanu vezmu oklikou přes Arménii, Gruzii a Ázerbájdžán. Mashad leží na úplném východě země u hranic s Turkmenistánem a moc turistů tam nejezdí. Odtud chci potom jet na jih Íránu 17 hodin vlakem do města Kerman a postupně se potom pohybovat směrem na sever k Armenii.

Minulý pátek jsem tedy sednul do autobusu z Teheránu do města Damghan. Autobus jsem využil proto, že to bylo lehčí z centra města odjet, než se dostávat někde na dálnici a tady pak doufat, že někdo zastaví. Damghan leží asi 320 km od Teheránu a je jedním z měst, která ležela na Hedvábné stezce. Nachází se pod krásnými horami pohoří Alborz. V Damghanu se toho moc nedochovalo a nejznámější památkou je mešita Tarikhaneh z 8. století, která je považována za jednu z prvních mešit v Íránu. Bohužel v oblasti byla častá zemětřesení a tak ze starého města moc nezůstalo. Mě ale o Damghan zas až tak nešlo. Chtěl jsem se hlavně podívat do hor na jejichž vrcholcích už je sníh.

Jak jsem již psal, Damghan leží na staré Hedvábné stezce, která vedla z Istanbulu až do Číny a přes Írán vedlo několik tras. Ta severní podél pohoří Alborz je plná pozůstatků na tuto éru. Po celé cestě jsou staré karavanseraje, kde odpočívaly karavany nebo pevnosti, které bránily cestu proti banditům. Jednou takovou pevností je pevnost Dowlatabad. Pevnost je opuštěná, nikde nikdo nebyl a já si užíval krásné výhledy na okolní pole plné pistacií a zasněžené hory.

➡️ BADAB SOORT MINERÁLNÍ PRAMENY

Díky Ivaně, která sleduje mojí stránku, jsem dostal tip na přírodní prameny Badab Soort které leží ztracené uprostřed hor asi 70km od Damghanu. Tak jsem si v neděli ráno řekl, že se tam zajedu podívat. Člověk by myslel, že stopovat do hor, kde je jen pár opuštěných vesnic, je nesmysl a nedá se tam dostat. Opak je ale pravdou. Naopak se mi vždy stopuje lépe tam, kde nic nejezdí, než na dálnici. Většinou mi totiž v malé vesnici nebo na opuštěném místě zastaví hned první auto, kdežto na dálnici stojím kolikrát i několik desítek minut.

Do poslední vesnice Orost jsem tedy dojel poměrně rychle během několika hodin. Kolem mě byly krásně zasněžené hory a mě čekalo 5km pěšky k minerálním pramenům. Dal jsem si čipsíky a čekal jestli něco pojede. Půl hodiny jsem seděl na kamenu a samozřejmě nikde nikdo jen se kolem mě prohnala zatoulaná koza.

Ta se na mikrosekundu zastavila, mrkla na mě, já mrknul na ní a oba jsme si všímali svého. Koza běžela dál a já dojídal čipsíky. Najednou vidím z dálky oblak prachu a blížilo se ke mě auto. Tak na něj začnu mávat. Chlápek automaticky zastaví a něco ukazuje rukama a při tom mečí nebo vydává takové zvuky. Pochopil jsem, že hledá tu zatoulanou kozu, která kolem mě prošla před pár minutami. Teď už chápu ten její pohled, říkal totiž: "Kdyby mě hledali, tak si mě neviděl" 😂. Jenže já potřeboval svést, takže co si vybereš Martine? Práskneš kozu nebo řekneš, že šla jinám a příjdeš o odvoz? No a tak jsem skočil do auta a jeli jsme nahánět kozu. Po pár stovkách metrů jsme jí dohnali. Chlápek ji hodil na korbu a za odměnu mě odvezl na úplný konec prašné cesty. Dál to už nešlo a poslední cca 2km do kopce jsem musel pěšky.

To vůbec nevadilo. Ta krajina kolem byla tak nádherná. Fakt jsem se cítil hrozně šťastně. Několik let jsem o tomto snil. Být ztracen v horách v Íránu jen se svým batohem ve kterém mám zabalený celý svůj život. I nějaká ta slza ukápla jak šťastný jsem byl. Prameny Badab Soort hrály všemi barvami a k tomu všude kolem ty zasněžené hory a modré nebe. Na světě je fakt krásně, říkal jsem si. Po asi hodině rozjímání jsem se vydal zpátky a jak si tak jdu, tak najednou z dálky vidím jet traktor.

Nikdy jsem ještě traktor nestopnul a ani jsem nemusel moc mávat a chlápek už z dálky ukazoval, ať si naskočím do přívěsu. Tak jsem tam skočil a nestačil se divit. Seděla tam moc milá rodinka. Zeptal jsem se pána jestli umí anglicky, ale on odvětil, že ne. Také jsem nic jiného nečekal, o to víc jsem byl překvapený, když se na mě usmála jeho žena Shima a odpověděla: "I speak." Bingo, haleluja a nevím co vše. Můžu s někým pokecat. A tak jsme si jeli na traktoru a povídali si až nás traktor vyhodil u jejich auta a nabídli mi, že mě svezou kam budu chtít. Mě stačila hlavní silnice asi 20km daleko. V autě jsme řešili snad vše od sankcí, jak lidé v Íránu milují USA, jak nemají rádi vládu, až po moje cestování. Těsně před vystoupením z auta mi nabídli, že můžu jet spát k nim. Jsou na dovolené u rodiny ve městě Sari. Jenže Sari bylo na úplně jinou stranu, než jsem potřeboval jet, a tak jsem se omluvil, že nemůžu. Mám se jim ale prý ozvat až budu v Mashadu a můžu u nich spát. Zase jsem nestál u silnice ani minutu a zastavila mi dodávka, která jela do města Shahrud, což bylo i mým směrem a tak jsem si řekl, že tam dojedu a najdu si ubytování.

➡️ ČAJ SE ZEMĚDĚLCI A MRAČNÝ LES

Když jsem se vydával na cestu, tak jsem si řekl, že si nikdy nenastavím budík, protože ten zvuk mi připomíná práci a to, že je můj den předem připravený a to já nechci. Bohužel se někdy stane, že si pospím déle a mám pak přes den málo času na cestování a poznávání. Stmívá se tady totiž už kolem 4. odpoledne a v 5 je tma jak v pytli. Nerad pak stopuji nebo někde chodim ve tmě. No a přesně to se mi stalo v pondělí. Z hotelu jsem se vykopal až někdy v 11 hodin dopoledne.

Dojel jsem do města Bastam si pofotit mešitu a vydal se dál, protože jsem chtěl opět odbočit do hor na tzv. "Abr cloud forest". Tam se jezdí hlavně ráno, protože se mraky drží dole v údolí a vy jste nad nimi a vypadá to, jako když se nad nimi vznášíte. Jenže tady už je fakt bohem zapomenutá krajina a tak opět nebyl skoro žádný provoz. Zastavil mi pán, který byl tak šťastný, že potkal turistu, že se mi pořád klaněl a zval k sobě domů. Ale já chtěl vážně ještě za světla dojet do toho lesa. Samozřejmě jsem opět nevěděl, kde budu spát, ale řešit takové věci ve 2 odpoledne je ještě moc brzo. Vyhodil mě uprostřed polí a odbočil si do své malé vesničky na úpatí hor. A tak jsem se vydal pěšky mezi polemi a z dálky viděl pevnost od které vedla cesta k lesu. Jak si tak jdu těmi poli, úplně sám, tak najednou na mě z dálky mávají chlapi, co tam motykama okopávají pole. "Mister, mister, halo". A tak je jdu aspoň ze slušnosti pozdravit, i když vím, že nebudou umět ani slovo anglicky. Jenže jak opakuji pokaždé, dobří lidé se domluví všude na světě. A tak přijímám pozvání na čaj, který si tam vaří na malém ohni. Sedáme na zem a rukama a nohama klabosíme a pijeme čaj a jíme chleba. Zas a znovu se přesvědčuji o tom, že i když tady lidé nic nemají, tak i o to málo se rádi podělí. Na oplátku jsem jim tam dal sušenky. Jeden z nich si pokuřoval opium z Afghánistánu a já si zas říkal, že prostě není možné, aby bylo na světě tak krásně. Sedím na poli v horách v Íránu. Za dvě hodiny je tma, já nemám kde spát a stejně si to užívám na maximum a vůbec nic mi nechybí.

Rozloučil jsem se a šel k pevnosti se zase postavit na cestu. Za hodinu a půl zapadá slunce, ale já tam dneska dojedu! No a ještě jsem ani nezvedl ruku a už mi zastavila milá rodinka, co jela také na "cloud forest". Samozřejmě nikdo neuměl anglicky, ale turista z Československa je atrakcí všude. Rodinka byla vážně moc milá, dostal jsem čaj a sušenky a asi za půl hodiny jsme dojeli do hor na místo. Rázem se semnou všichni chtěli fotit a na kameru jsem se je snažil naučit "Tři sta třicet tři stříbrných křepelek přeletělo přes třista třicet tři stříbrných střech". Někdy, když takhle jsi s lidma, co neumí ani slovo AJ, tak je chceš nějak zabavit. Tak si s nima říkám jazykolamy. To je zaručený "ice breaker" a vždy se při tom Íránci pobaví.

Ty výhledy v cloud forest byly vážně nádherné. Tady už je zima za dveřmi a na vrcholcích byl zase sníh. Chvíli jsem si hrál s myšlenkou, že tam někde prespím v opuštěných chatkách, ale ta myšlenka mě rychle přešla, když jsme po cestě viděli běžet lišku a za ní 3 pastevecké psy. Takové volání divočiny v přímém přenosu. To mě tak trošku utvrdilo v tom, že se s rodinkou raději vrátím do města a najdu si zase nějaké ubytování. Když jsem sám v horách, tak se ani nebojím lidí, jako spíš těch psů. S lidma se domluvíš, ale jak se chceš domluvit se zatoulanýma psama?

Rodinka mě vyhodila v nejbližším městě a já šel spát brzo, abych druhý den mohl začít časně stopovat přes hory 150km do města Gonbad Kavus. Tam stojí nejvyšší samostatná cihlová věž na světě, ale to nebylo to, proč jsem tam jel. Chtěl jsem totiž navštívit v horách schovanou hrobku Khaled Nabi. Ta je ikonou provincie Golestan a významným poutním místem.

➡️ 40 LET STARÝ KAMIÓN A ZPÍVAJÍCÍ ŘIDIČ

Myslel jsem že to zvládnu tam dojet během jednoho dne, ale to bych nesměl stopnou Amira. Řidiče, který už dva dny jede z Tabrizu na severu Íránu. Měl za sebou už více jak 1000 kilometrů a jen co se semnou kamion rozjel, tak jsem nechápal. Amir měl 40 let starý kamion, maximální rychlost to dalo asi 50km/h. Neměl tachometry a tlumiče asi také už pamatují lepší časy. Celou dobu to cukalo a já si připadal, že sedím na nějakém vibračním křesle. Miluju, když si stopnu kamión. Většinou jsou moderní a jede se v nich krásně, todle bylo za celé 2 měsíce, co jsem na cestě, nejhorší auto, které jsem stopnul. I ten traktor byl pohodlnější. 😂 Ale kdo by si stěžoval na kamion, když jede s Amirem, který samozřejmě neuměl ani slovo anglicky, ale celou dobu mi zpíval a nakonec těch 5 hodin s ním hezky uteklo. Stačí se podívat o pár příspěvků zpátky, dával jsem sem video. Při pomalé jízdě horami jsem si aspoň užíval hezké výhledy a také změnu krajiny. Na jižním okraji pohoří Alborz je totiž poušť, ale jakmile hory přejedete, tak severní strana je celá porostlá lesy, které září podzimními barvami.

Amir mě za tmy vyhodil ve městě Gonbad Kavus, kde jsem myslel, že budu kolem oběda, nakonec jsem byl rád, že jsem to stihl ještě ten den a byl jsem z kamionu vyklepaný jak řízek😂.

➡️ STOPOVÁNÍ NA KONEC SVĚTA A SETKÁNÍ S BAHAI RODINOU

Teď už vím, že kdybych stopnul někoho jiného než Amira, dojedu na Khaled Nabi ještě v úterý, ale díky bohu se tak nestalo a já mohl opět potkat úžasné lidi a opět se dozvědět něco více o životě v Íránu.

Ve středu jsem vstal a nebyla to zrovna procházka růžovou zahradou. Pršelo, byla zima a všude bahno. Vydal jsem se na kraj Gonbad Kavus že budu stopovat. V pekárně jsem si chtěl koupit chleba a dal se semnou do řeči pán, který málem šel do kolen z toho, že chci v tomto počasí stopovat na Khaled Nabi. Abych to vysvětlil. Hrobka tohoto protoroka leží totiž daleko v horách a po cestě není nic, než pár vesnic. Je to kousek od hranic s Turkmenistanem, což je taková vtipná situace. Jsem 30km od hranic, ale mám 3, možná i více měsíců, než se do Turkmenistanu dostanu.

A tak jsem na kraji města začal stopovat. Nikdo nezastavoval a já se na to fakt chtěl vykašlat, protože mi byla zima a byl jsem mokrý. Najednou mi zastavilo auto, že jede do další vesnice. No a v tu chvíli se ze mě stal opět balíček, který si lidé předávají, dokud není doručen do cílové stanice. Zastavili mi v malé vesnici a mávnutím přibrzdili další auto, to mě odvezlo do další vesnice. Tam se asi 20 lidí přišlo podivat, co tam dělá kluk z Československa. Když se podívali a pofotili se semnou, zastavili mi další auto. A zase další vesnice. Musím ještě podotknout, že tady žije početná turkmenská menšina a tak mají lidé již lehce asijské rysy a ženy nosí barevné šátky a šaty.

Poslední auto mě vyhodilo na rozcestí, kde nebylo nic. Prostě konec světa a kolem běhalo pár zatoulaných psů, které jsem odháněl kameny. Když už mi nějaké auto zastavilo, tak se mi řidič jen vysmál, že na Khaled Nabi nikdo nejezdí. Kolem prošla paní s krávou a věřte nebo ne, i v tudle chvíli jsem byl strašně happy. Prostě kdy se ti stane, že jsi ve větší díře, než je třeba Hradec Králové? 😂 Stál jsem tam asi pět minut a najednou mi zastavilo auto. Už od pohledu ty lidi v něm vypadali jinak. Jeli sice jen pár vesnic dál, ale aspoň mým směrem. Jen co jsem sedl do auta a představil se, tak se mě řidič zeptal: Mistr Martin, I am muslim and you?"

No a teď co říct? Ale známe pravidlo říká, že je lepší říct jakékoliv náboženství, než říct, že jsi ateista. Přiznal jsem křesťanství a odpovědí mi bylo:" Welcome to Iran mister Martin." A tak jsem poznal Aliho a jeho otce. Přiznám se Ali byl tak neuvěřitelně veselý a usměvavý člověk a hlavně jako pravý muslim velmi ochotný. Pocházejí s otcem ze Saudské Arábie a tady na kraji světa v provincii Golestan mají pole na kterých farmáří. Když jsem jim vysvětlil kam jedu, řekli, že tam nic nejede, ale že to zařídí.

Přijeli jsme do vesnice a Ali říká ať počkám. Zaběhl do nějakého domu a přišel s pánem. "Mister Martin, todle je tvůj řidič, on tě tam odveze." Říkám, že v pohodě, že se tam nějak dostanu. Ale Ali o tom nechtěl ani slyšet. Tak říkám, že nechci platit za taxi. Ale Ali říká, že nic platit nebudu, že on to zařídí. Nevím, co tomu pánovi dal nebo řekl, ale během pár minut bylo vše připraveno k odjezdu. Ali mi ještě dal do ruky kartičku a říká, že to je část koránu a s tím, že se mi nemůže nic stát. Nasoukal mě do auta i s kartičkou a než jsem stihl poděkovat, tak už se jelo na Khaled Nabi. Jak jsme tak jeli mezi kopcema, tak jsem si uvědomil, že už jedeme asi půl hodiny a nepotkali jsme ani jedno auto. Asi by to stopování trvalo trošku déle kdybych nepotkal Aliho a jeho tatínka. Do teď nechápu to jejich nadšení pro to, že mohli někomu pomoci.

Když jsme dojeli na Khaled Nabi všude byla mlha a nebylo vidět na krok. Dali jsme si čaj a šli se podívat na hrobku. Během ani ne minuty se najednou nebe otevřelo a před námi se otevřel nádherný vyhled do krajiny. No a do řeči jsem se dal se 3ma klukama z Teheránu. Konečně zase někdo uměl dobře anglicky. Hned vedle Khaled Nabi leží staré pohřebiště, které je zvláštní tím, že pro muže jsou tu náhrobky ve tvaru penisu a pro ženy nevím co to je😂. Pohřebiště je prý staré 7000 let a tak jsme se s klukama na něj šli podívat.

Výhledy do krajiny byly neskutečné a s klukama byla fakt sranda. Jeden z nich dokonce znal knihy od Hrabala, Kundery a Kafky. Znal Českou historii tak trošku mě prováděl do rozpaků tím, kolik toho o Česku věděl. Zatím co u nás si lidi myslí, jak je Írán zaostalý, tak tady se naše knihy překládají do perštiny a lidé naše spisovatele obdivují. Kluci mi nabídli, jestli nechci jet s nimi a jelikož jsme si fakt rozuměli, tak mě nemuseli dlouho přemlouvat. Jak to v autě vypadalo jste mohli vidět na videu. Dokonce jsem i tančil, což se nikdy nestalo. 🕺😂 Dojeli jsme zpátky do Gonbad Kavus a kluci mě vzali na večeři. Fakt nepotřebuji, aby za mě někdo platil, ale prostě jednou jsi host v naší zemi, tak zastrč ty peníze. Po večeři jsme nabrali bratrance jednoho z kluků a že jedeme do lesa na camping. Jako být to kdekoli jinde na světě, tak se asi trochu bojím, protože noční camping s partou neznámých lidí? Moc důvěry to nevzbuzuje, ale tady jsem v Íránu. Nejbezpečnější zemi na světě a také vím, že Íránci jsou campingový národ. Dojeli jsme do lesa, kde bylo plno chatek, kam si můžete sednout a objednat si čaj, jídlo, vodní dýmku, prostě vše, po čem toužíte. Venku byla zima kolem nuly, ale uvnitř příjemné teplo. Opět jsem vytáhl trik s českými jazykolamy a pobavil tak všechny přítomné.

Byl už pozdní večer a tak jsme se vraceli zpět do města a já si tak říkal, že bych si mohl najít nějaké to ubytování, když v tom jeden z kluků říká. Nechceš spát u nás? Moje žena a její rodina tě rádi poznají.

Ok, nemám s tím problém a tak jsme jeli k Armenovi a jeho rodině. Na návštěvě u něj a jeho ženy byly její rodiče. Celá rodina jsou vyznání Bahai. To je poměrně nové náboženství, které vzniklo v 19. století právě v Íránu. Postupně se rozšířilo do celého světa a nyní je na planetě vice jak 6 milionů lidí, kteří toto náboženství vyznávají. Pochopit o co jde se samozřejmě nedá popsat v pár větách, ale základem je myšlenka, že si jsou všichni lidi na světě rovni. Celou rodinu jsem si ihned získal tím, že jsem vůbec o tomto náboženství věděl a také tím, že jsem navštívil několik jejich chrámů. Jeden v Izraeli v Haifě a jeden v Indii v New Dehli. Tím, že je centrum tohoto náboženství v Izraeli, tak se tam Íránci nemají jak dostat a chtěli vědět každou maličkost. Mě toho také hodně zajímalo a tak jsme si povídali až asi do 2 v noci o všem možném a v mnoha případech hodně do detailů. Největší debatu jsme svedli o bezpečnosti a jak na ni koukáme každý z jiného pohledu.

Pro ně je Evropa bezpečná z toho důvodu, že si tam každý může dělat co chce a věřit čemu chce. To je pro ně bezpečnost. Bahai věřící v Íránu to totiž nemají lehké, jsou pronásledováni a diskriminováni. Snažil jsem se jim vysvětlit, že se ti ale v Evropě může stát to, že tě nekdo okrade, přepadne, zmlátí kuli penězům. To oni absolutně nechápali, proč by někdo dělal. Proč by se někdo chtěl odpálit mezi lidma nebo najel náklaďákem do lidi? Nedovedli to pochopit, že zejména v západní Evropě je strach z terorismu opravdu velký. Také nechápali, že se cítím v Íránu bezpečně. Jenže jak říkám, každý chápeme slovo "bezpečnost" jinak.

Debata s celou rodinou byla vážně přínosná a poznal jsem zas úplně neco nového. Kdyby nebylo už tak pozdě v noci, a já nebyl po celém dnu unavený, tak si myslím, že tam vedeme diskuzi až do rána. Ráno jsem byl ještě svědkem jejich motlitby, což bylo také strašně zajímavé vidět a být toho součástí. Po snídani mě potom Armen odvezl na kraj města, odkud jsem stopoval dál směr Mashad.

Přiznám se, že setkání s Bahai rodinou pro mě bylo zatím asi nejsilnějším zážitkem v Íránu. Bylo to něco naprosto nového a ty lidi byli tak dobrosrdeční, otevření, přátelští a všimněte si, že ženy nemají šátky na hlavě. Citil jsem se s nimi strašně dobře. To se ale cítím v Íránu každý den. Protože každý den je jiný. Každý den potkám nové lidi a je mi úplně jedno jestli je to zpívající řidič, zemědělec kouřící opium nebo rodina věřící v to, že jsme si všichni rovni jak káže Bahai náboženství. Pobíhám si tady po té krásné zemi bez předsudků a každý den čekám koho potkám a kam mě vitr zavane.

Doufám, že do toho Mashadu snad po více jak týdnu konečně taky dojedu, ale v Íránu nikdy nevíte. Ráno můžu zas někoho potkat a všechno může být jinak.

PŘIZNÁM SE, ŽE MILUJU ÍRÁN. 😍