Trek do údolí Truso

Po tom, co jsem se více jak týden pohyboval po gruzínských městech, zatoužil jsem konečně poznat tu pravou Gruzii. Hory, divokou přírodu, milé lidi. Ani ve snu mě ale nenapadlo, co vše mě čeká za zážitky, které si budu pamatovat ještě hodně dlouho.

Právě jsem se ubytoval v nejlevnějším hostelu ve Tbilisi (jedna noc za 56 CZK), když do dveří vkročí David, nenápadný Slovák, který studuje v Olomouci. Dáváme se do řeči odkud a kam jedeme. David stopuje po Arménii a Gruzii a já jsem na cestě, která povede nevím kam, ani na jak dlouho bude. Ani jeden nemáme plán na následující dny a tak se domlouváme, že pozítří pojedeme společně do oblasti Kazbegi. Tato horská oblast, na hranici Ruska s Gruzií uprostřed pohoří Kavkaz, je vyhledávanou turistickou oblastí. Já se ale chtěl vyhnout lidem a po chvilce hledání nacházím cca 6ti hodinový trek údolím Truso. O tom, že se cesta protáhne na více jak dva dny nemáme s Davidem ani tušení.

Vstáváme brzy ráno a jedeme na autobusové nádraží ve Tbilisi, kde by měly být „maršutky“ (minibusy) do oblasti Kazbegi. Hned si nás odchytává řidič jedné z nich a nadhazuje cenu 20 GEL (cca 200 CZK). Já ovšem vím, že do Kazbegi se jezdí za menší peníz a tak odmítám se svým ironickým obličejem. Rád vyjednávám a v takovýchto zemích to ani jinak nejde. Mám před sebou ještě dlouhou cestu a tak si každou utracenou korunu pečlivě rozmyslím. Postupně srážím cenu na 12 GEL (cca 120 CZK). To už mi přijde jako rozumná cena za to, že ujedeme zhruba 120 km. Od řidiče si ovšem vysloužím přezdívku „žid“. Já prostě nerad utrácím a rád smlouvám. Sedáme do maršutky a čekáme až se naplní (minibusy totiž vždy vyráží, až když jsou plné, takže někdy čekáte pět minut, někdy hodinu). Do autobusu sedají ještě 3 Poláci a dva Číňani. Jak později zjišťujeme, všichni platí 25 GEL a tak se s Davidem pod vousy lehce smějeme :-)

Řidič nás vyhazuje v malé vesničce Kobi, kde začíná i samotné údolí. Před námi je cca 15km pěšky. Jelikož jsem se balil na zhruba rok, má můj baťoh více jak 20 kilo a cesta tak nebude žádná procházka, ale pořádná makačka. Naštěstí by nás neměla čekat žádná velká převýšení. U místní bábušky ještě nakupujeme vodu a chleba a vyrážíme. Začíná pršet a tak se hned na začátku schováváme v první opuštěné vesnici. Po celé trase jsou totiž osady, kde od posledního konfliktu mezi Jižní Osetií (které pomáhalo Rusko) a Gruzií v roce 2008, nikdo nežije. Pomalu se rozpadají, ale tak nějak stále stojí. Není divu, že lidé odešli, od října do dubna je údolí nedostupné kuli sněhu a ještě když vám nad hlavou začnou létat rakety, není to asi žádná paráda.

Déšť ustává a my míjíme další vesnici, kde se pasoucímu se býkovi nelíbí můj oranžový obal na baťoh. Už už startuje, a tak radši odbíhám za velký kámen, aby mě neviděl. Naštěstí si to rozmyslel a vesele se pase dál, i když vydává nějaké podivné zvuky. Zhruba hodinu jdeme uzavřeným kaňonem, který zde vyhloubila řeka Těrek. Na opuštěný stroj, který se tu válí u cesty, lepím svou samolepku a už před sebou máme poslední zatáčku. Najednou se obloha protrhá, vysvitne slunce a celé údolí se jako mávnutím kouzelného proutku obarví všemi barvami. Údolí Truso je známo pro své minerální prameny. Ty obsahují hodně železa a tak jsou vidět různě barevná jezírka, obarvené skály a samozřejmě hodně trávy a květin, které vesele požírají krávy, ovce a kozy.

Zdravíme se s jedním pastevcem, který nás zve na šašlik a vodku, odmítáme a s úsměvem slibujeme, že možná zítra. Jak „neprozíravý“ byl tento slib si uvědomím za více jak 24 hodin, ale nepředbíhejme. Pokračujeme údolím a neustále zastavujeme a rozjímáme nad krásami celého místa, kde nepotkáváme žádné turisty. Míjíme vesnici Ketrisi, kde jsou dva domy dokonce obydlené. Volně si zde pobíhají prasata, krávy, slepice, psi, do toho my s těžkými baťohy si fotíme opuštěný náklaďák. Taková hezká komedie s neuvěřitelně krásnými přírodními scenériemi. Z dálky míjíme klášter 12ti apoštolů a procházíme poslední vesnicí Abano, kde na jednom z domů dokonce vidíme satelity a nějaké lidi, jak krmí domácí zvířata. Po zhruba pěti hodinách docházíme až ke staré pevnosti Zakagori, ze které je vidět do celého údolí, které již zalévá podvečerní slunce a vše se barví do oranžova. Narážíme na malou vojenskou základnu, respektive hraniční kontrolu. Dále již nemůžeme. Osm kilometrů odtud leží neklidná hranice mezi Ruskem, Gruzíí a hlavně Jižní Osetií. Vojáci zde celý rok hlídají velmi strategický průsmyk, kudy by mohli proudit nejenom lidé, ale i pašované zboží. Jinudy to nejde, protože okolní hory strmě šplhají až do 3000 metrů nad mořem a pokrývá je sníh. Jelikož už se blíží večer ptáme se vojáků, jestli bychom si někde kolem nemohli rozhodit stany. Aspoň bychom tak měli jistotu, že na nás nikdo nezaútočí :-) Bohužel to nejde, ale máme to prý zkusit v nějakém opuštěném domu po cestě zpátky.

V první vesnici se nám žádný dům nelíbil a znovu tak procházíme kolem kláštera. Venku je asi 10 lidí a tak mě napadá, že se půjdu zeptat, jestli bychom si nemohli stan rozhodit někde kolem kláštera. I když nečekám kladnou odpověď, ptám se, jestli neumí někdo anglicky. K mému překvapení jeden z mnichů umí a dokonce perfektně. Jak se později dovídáme, jmenuje se Nicolas a několik let studoval v USA. Nicolas nás poprosí, ať počkáme, že on to rozhodnout nemůže, a tak se jde poradit s ostatními mnichy. Ti si nás z dálky prohlíží a podle jejich pohledů to nevypadá, že by nás rádi viděli. O to větší je naše překvapení, když se Nicolas vrátí s kladnou odpovědí, že můžeme s nimi přespat vevnitř v jejich ubikacích.

Do teď nechápu, proč nám to povolili, protože jak nám později Nicolas sdělil, nikdy tam žádní turisté nespali. Asi viděli můj unavený obličej na sklonku dne, kdy jsem s 20ti kilovým baťohem ušel více jak 18 kilometrů. Není to moc, vím, ale ten bágl vám sílu opravdu nedodá. Naše nové ubytování není žádný pěti hvězdičkový hotel, ale naprosto to stačí. Je tu teplo, dostáváme večeři, čaj a hlavně, nespíme venku v teplotách kolem nuly. Popravdě musím říct, že jsem se dlouho tak dobře nevyspal. Ještě před tím ale dlouho do večera s Nicolasem probíráme naše životy, jak probíhá život v klášteře, co vede 18ti letého kluka k tomu, že se všeho zřekne a začne žít v klášteře a rozhodne se zasvětit svůj život bohu.

Opravdu jsem dlouho nezažil takové propojení s jiným člověkem. Přišlo mi, jako když Nicolase znám celý život a bylo i milé jak nás ostatní obyvatelé kláštera přijali a i když neuměli anglicky, zajímali se o nás, chtěli znát naše příběhy a my zase chtěli znát ty jejich. Unaveni po celém dni jsme si šli cca v 10 večer lehnout, protože budíček byl již ve 4 ráno.

To se totiž zdmi kláštera rozezní zvon a je čas na ranní mši. Účast pro nás nebyla povinná, ale mě přišlo jaksi automatické se na ní dostavit jako poděkování za to, že nás u sebe nechali a nabídli jídlo a hlavně teplo. Celá mše trvá cca 3 hodiny. První dvě hodiny mniši čtou svaté texty nahlas, celým kostelem se ozývá jejich zpěv, poslední hodina je zasvěcena samotné mši.

Po mši je chvilkové volno a následuje snídaně, kde jíme se všemi mnichy. Nicolas se chudák ani nenají, protože musí překládat dotazy zvědavých kolegů a potom naše odpovědi a naše dotazy. Chtěl jsem jim jejich dobrotu nějak oplatit, a tak se nabízím, že po snídani umyju nádobí. Při tom s Nicolasem zabředáváme do dalších debat a diskuzí a přijde mi, že i kdybych tady byl týden, neřekneme si všechno, co bychom chtěli. Odpoledne se opět nabízím a pomáhám na poli. Není to něco, oč by mě museli prosit, prostě uvnitř automaticky cítím, že za jejich dobrotu jim chci pomoci. S Davidem se domlouváme, že přes západem slunce odejdeme, abychom došli za světla na hlavní silnici a stopli si nějaké auto do hlavního města celé oblasti Stepantsmindy.

Vycházíme kolem 17. hodiny, ujdeme zhruba kilometr a potkáváme našeho “známého” z předešlého dne. Pastevec nás zve k sobě domu. Rusky neumíme, ale větu “Vodku budeme pit a šašlik jist” rozumíme dobře. No, co se dá dělat, tak pojďme :-)       

Skáčeme do auta a popojíždíme několik kilometrů mimo hlavní cestu. Tam někde v dálce vidíme několik stanů a stovky kusů dobytka. Od krav a ovcí, po kozy. Vše spořádaně hlídají pořádní pastevečtí psi. Na uvítanou samozřejmě dostáváme vodku. Sedáme do přístřešku udělaného provizorně z plachet a překližek Uvnitř je stůl, židle, postel a asi půlka ovce. Než si stačíme něco říct, další vodka! Jestli to takhle půjde dál, tak si nebudu pamatovat ani západ slunce :-)

Celé místo, kde pastevci od května do září bydlí, se skládá z asi 6ti provizorních stavení z překližek a plachet. Uvnitř normálně bydlí, vaří, prostě žijí. Zjišťuji, že je přímá úměra mezi počtem panáků vodky a mojí znalostí ruštiny. Čím více vodky, tím více se domluvím. Na stůl se nosí maso, zelenina, sýr, chléb, vodka, a to vše tak neuvěřitelně chutná i se špinavýma rukama, ale v prostředí, o kterém se mi ani nezdálo. Z okna vidím zasněžené vrcholky hor a říkám si, jak se to vše seběhlo. Před pár hodinami vedu debaty s mnichy v klášteře a teď do sebe liji už asi 10tý panák vodky.

Nejvíce z osazenstva si mě oblíbil malý Aslan. Je mu asi 8 let a je na něm vidět, že je rád, že do jejich obydlí přišel někdo jiný, než otec a strýcové. Neustále se mě na něco ptá anebo si opře hlavu o moje rameno a kouká, jak s jeho tátou do sebe lijeme vše, co teče. No po ještě pár panácích a kusech masa došlo k nevyhnutelnému a já se musel jít na chvíli projít, abych rozdýchal tu vodkovou smršť. Pastevci jsou Ázerbájdžánu, což je sice muslimská země, ale vodku zřejmě pít umí. Myslím, že Česko-Slovensko-Azerbajdžánská družba se povedla a zhruba v 10 večer za úplné tmy, uprostřed hor, uleháme ke spánku.

Po probuzení ráno nemám na jídlo ani pomyšlení, a tak jen ochutnám trochu sýra a chleba, ale žaludek jaksi protestuje. Ta včerejší vodka na to určitě neměla vliv :-) Nabízíme pastevcům, že jim za pohoštění a nocleh dáme nějaké peníze. Ty odmítají, a tak jim necháme nějaké drobné na stole, i když takovou zábavu co jsme zažili, a jídlo, co jsme projedli, asi moc na peníze převést nelze. Dneska snad již snad do toho města dojedeme. Přeci jen po 3 dnech si dát sprchu, by nebylo špatné. Jelikož má david již jen několik dní do odletu, tak se rozdělujeme. On míří zpět do Tbilisi a já si dám ještě jeden den v Kazbegi.

Slovy nejde popsat, jak mě tyto dva dny v Kazbegi bavily. Každý den byl jiný, každý den jsem poznal jiné životní styly, a hlavně se ujistil, že dobří lidé jsou skutečně všude. Také jsem si chvíli pohrával s myšlenkou, že bych v klášteře zůstal déle. Dokonce mi to i nabízeli. Jídla a místa mají dost a je jen na mě, jestli chci zůstat den, týden nebo měsíc. Tentokrát jsem zůstal jen den, ale vím, že se do Truso Valley určitě ještě vrátím. Jen asi trošku omezím tu vodku :-)