17. února 2019

DOKÁZAL JSEM TO!

Nikdy jsem nebyl na takové ty motivační řeči jako: "Nikdy se nevzdávej a život ti to vrátí" atd. Vlastně je ani neznám, protože to nečtu. Nejvíc mě vždy pobaví, když si projíždím Facebook a vidím fotku nějaké holky třeba ve spodním prádle a k tomu citát od Dalajlámy. 🤦Prostě tyto nesmysly nemusím, ale tento týden nastal moment, kdy jsem se na chvilku zastavil, rozhlédl se kolem sebe a řekl si: "JSI K*URVA DOBREJ, PROTOŽE SI NEVŠÍMÁŠ TOHO, CO TI ŘÍKAJÍ OSTATNÍ, ALE JDEŠ SI ZA SVÝM."

Ale vezmu to popořadě. Nikdy jsem v ničem nevynikal. Prostě normální kluk z Pardubic (mimochodem tato věta dobře působí na holky, protože co chceš víc, než kluka z Pardubic😍😂). Nicméně všechno, co jsem kdy dělal, jsem dělal s nějakým cílem. Miluju hudbu a jako DJ jsem si docela slušně vydělával a hrál v Německu, Itálii, na Ibize nebo třeba v Kataru a dalších zemích.

Pracoval, studoval, byl na stáži a žil v Belgii, USA, UK, Kanadě nebo v Maďarsku. Prostě jsem se vždy snažil dělat věci co mě bavily a také z toho něco mít. Bohužel jsem nikdy neměl takové to pomyslné štěstíčko, že bych někoho potkal a ten mě někam protlačil a pomáhal atd. Většinu věcí jsem si prostě musel vybojovat sám, což mě přivádí do současnosti.

Vždy mě bavilo cestovat. Do teď si pamatuji, jak jsem v 19 letech jel poprvé na Vánoce do Holandska na velký hudební festival. Rodiče samozřejmě šíleli. Teď je to úplně normální, protože současná generace dospívá ve všem dřív, ale tehdy v roce 2003 nebyl pořádně ještě ani internet. Dokonce nevím, jestli jsem už měl mobil? Nebyly dotykové telefony a off-line mapy a nebyl WhatsApp a wifi v každém McDonald ‘s. Jeli jsme prostě s pár kamarády na vlastní pěst na party víkend do Holandska, ale ten trip mi dal tak strašně moc, že jsem od té doby věděl, že chci cestovat na vlastní pěst a hlavně bez cestovky.

Nyní se přeneseme do června 2018, kdy jsem si zabalil batoh a vyrazil na cestu do neznáma. Bez zpáteční letenky a bez plánu jsem se začal potulovat po Gruzii. Věděl jsem, že chci cestovat rok, dva, tři, prostě do té doby, dokud mě to bude bavit a dokud to půjde. Jedním z mých snů bylo toulat se horami v malých vesničkách a užívat si ten off-line klid a krásnou přírodu kolem. A přesně taková místa nabízí pohoří Kavkaz tady v Gruzii. Vydal jsem se tedy s kamarádem na pětidenní trek z městečka Mestia do vesnice Ushghuli. Pokud se někdy do Gruzie vypravíte, určitě si tuto trasu nenechte ujít. Nejenom, že si tak trošku sáhnete na dno svých sil, ale také si užijete krásnou divokou horskou krajinu a historické vesnice.

Pro ty jsou typické vysoké obranné věže, které se stavěly od 9. století a sloužily na obranu proti nepřátelským nájezdníkům. Kdo sleduje mou cestu už od června, tak ví, že jsem ale trek nedokončil, protože jsem si v horách nešťastně zlomil nohu. Přečíst si o tom můžete tady: https://www.lostczechman.com/zlomen-noha-v-gruzii.

NIKDY SE NEVZDÁVEJ!

Na ten den asi nikdy nezapomenu. Nejenom že to strašně bolelo, ale v tu chvíli byl prostě konec všem mým snům o tom, jak se toulám s batohem světem. Ležel jsem tam vysoko v horách sám (protože kamarád šel do nejbližší vesnice pro pomoc), bylo mi blbě a zima z toho šoku ze zlomeniny, byla tma a já se nemohl nijak pohnout. Tak jsem tam tak ležel a koukal na hvězdy a v duchu si říkal, proč já.

Proč musím mít takovou smůlu? Tolik let o něčem sníte a najednou stačí jeden blbý krok a je všem snům konec. Věděl jsem hned, že je to špatné a že se budu muset vrátit domů. Moji myšlenku podpořilo i zdravotnictví v Gruzii, kdy jsem prostě doktorům nevěřil ani nos mezi očima. No, jak jsem psal, přečtěte ten článek o celé této události. 😉

A proč tohle vše píšu? Je to totiž důležité k tomu, abych vás uvedl do současnosti. Na cestě si píšu deník, kam si ke každému dni zaznamenám, co se ten daný den stalo, kde jsem byl, kolik jsem utratil peněz a kolik najel kilometrů. A onen osudný den 3.7.2018 jsem si do deníku napsal: ZLOMENÁ NOHA, KONEC SNU, BOLEST, SMUTEK, POSTRÁDÁM SMYSL ŽIVOTA, ALE JÁ SE VRÁTÍM!

Teď to zní možná až komicky, ale tenkrát mi bylo fakt na h*ovno, jenže jsem prostě věděl, že se nevzdám, že mě přeci nezastaví jeden špatný krok a zlomená noha. Takhle můj sen nemůže končit. Vrátím se domů, vyléčím se a budu se znovu toulat světem.

A tak se také stalo. Dva měsíce jsem se doma léčil, chodil na rehabilitace, plaval atd. Prostě dělal vše pro to, abych se vrátil na cestu a mohl se s batohem toulat světem. Pamatuji si větu doktora, který mě dával v Česku dohromady: "To si teď dáte pár let od hor asi pokoj."

Jen jsem se usmál a odvětil, že to určitě nepřipadá v úvahu. Zmenšil jsem batoh a hned jak jsem byl schopný chodit bez holí, vydal jsem se 8.9.2018 na cestu znovu. Zbytek už znáte. Z Evropy jsem to vzal přes Turecko, Írán a Arménii znovu do Gruzie.

Tento týden v úterý jsem dojel maršutkou do městečka Mestia, které leží uprostřed Kavkazu v oblasti zvané Svanetie. Kdo někdy jel cestu do Mestie z města Zugdidi, mi jistě dá za pravdu, že výhledy po cestě jsou sice krásné, ale jet 130 km více jak 3 hodiny (v létě) a skoro 5 hodin (v zimě) není žádná hezká projížďka. Tu je místo cesty jen bahno, jinde zas spadne lavina sněhu, a to v tom lepším případě, protože hodně úseků cesty je zavaleno kamením. Cesta z Kutaisi do Mestie, která je dlouhá jen něco málo kolem 240 kilometrů mi tak zabrala skoro 8 hodin. Mestia je velmi moderní městečko plné turistů, kteří sem teď v zimě jezdí na lyže. To pravé dobrodružství ale začíná, když se v zimě chcete vydat do vesnice Ushguli, která leží od Mestie asi 50 kilometrů.

Ushguli se rozkládá ve výšce cca 2060 až 2200 m n. m. v nádherné, panensky neporušené přírodě. Je označováno za nejvýše trvale obydlené osídlení v Evropě. Celkem v Ushguli žije trvale asi 70 rodin, což čítá přibližně 200 osob. Architektonickou vzácností Ushguli je zachovalý velký počet tzv. rodinných obranných věží, tj. vysokých kamenných, 3-5 pater vysokých věží, kterých je tu několik desítek.

V létě je to příjemná destinace, kde se můžete trochu schladit v nádherné přírodě a užít několikadenní treky kolem místních ledovců, ale v zimě? V zimě je dle všech průvodců vesnice téměř nedostupná a už vůbec ne pěšky. Takže mě čekala ta pravá výzva. Trek do Ushguli tentokrát dokončím, ať se děje cokoliv.

Ve čtvrtek ráno jsem se vydal na kraj Mestie s cílem se do Ushguli dostat. Podcenil jsem ale situaci. Všechna auta jezdila plná lyžařů, co jeli do nedalekého lyžařského střediska na svahy. Až do Ushghuli samozřejmě nikdo. Všichni mi říkali, že si musím vzít taxi s náhonem na všechny 4 kola, protože je cesta skoro neprůjezdná. Jenže taxi jen tam stálo v přepočtu více jak 800 CZK. To je můj rozpočet na 3 dny. Vydal jsem se tedy pěšky po silnici a doufal, že to za celý den těch 50 kilometrů zvládnu. Po hodině mi zastavil pán, co jel do vesnice vzdálené asi 15 kilometrů. Neváhal jsem a svezl se s ním. Vyhodil mě na rozcestí. Jedna cesta vedla do Ushghuli, druhá do té jeho vesnice a třetí tam, kam jezdila všechna auta, do lyžařského střediska Tetnuldi.

Na Ushguli samozřejmě nic nejezdilo, a tak jsem vyrazil pěšky. Byl krásný slunečný den a sluníčko pálilo tak, že jsem klidně mohl jít v krátkém tričku. Co se ovšem ukázal být velký problém, tak silnice, která byla v podstatě pokrytá soustavnou vrstvou ledu a sněhu. S batohem, uprostřed hor, na kluzkém povrchu to nebyla žádná sláva. V hlavě se mi stále honily myšlenky na tu nemocnici v Mestii, kde jsem byl v létě a prostě jsem se tam znovu vrátit nechtěl. Šel jsem tedy jak nejopatrněji to šlo. A taky značně pomalu. Pořád jsem doufal, že nějaké auto kolem pojede, ale tři hodiny chůze za mnou a stále nic. Nakonec po třech hodinách jela kolem malinká dodávka, co mě vzala na korbu a dovezla do vesnice Ipari.

Vždy, když se takhle vydám do hor, tak se snažím naplánovat nějaké záchytné body, kam bych se mohl vrátit a přespat tam, kdyby nic nejelo. Byl jsem stále 23 km od Ushguli a byly dvě odpoledne. Do další vesnice to bylo 12 kilometrů, což bych teoreticky pěšky mohl dát. A tak jsem se po místy zasněžené, bahnité nebo úplně chybějící cestě vydal dál a pořád doufal, že něco pojede. Šel jsem více jak hodinu naprosto pustou krajinou a v hlavě mi běhaly myšlenky na všechny ty hladové medvědy, co tu v horách spí. Na všechny ty zatoulané psi, kteří nemají problém na vás skočit a zakousnout se do vás, když se k nim přiblížíte. Na silnici, kde je buď led nebo hluboké bahno nebo sesuv kamení, promýšlíte každý krok, a tak jde člověk fakt pomalu. Jako "zkušený" horal jsem měl v batohu jen pár sušenek, které postupně docházely. Naštěstí vody tu bylo z potoků a řeky všude dost. Od poslední vesnice jsem byl už více jak hodinu chůze a další nejbližší byla podle navigace stále více jak 5 hodin chůze, když v tom najednou za sebou slyším jet auto.

Už z dálky jsem viděl, jak řidič rozhazuje nechápavě rukama, což taky potvrdil když mi zastavil. "Co tu děláš v zimě?" ptá se mě a naznačuje ať naskočím. Mám prý štěstí, normálně tu v tuto dobu už nikdo nejezdí, ale on jede do Ushghuli vyzvednout nějaké turisty a poveze je zpátky do Mestie. Pokud se prý do Ushghuli někdo vydá, tak jen brzy ráno, protože těch 50 kilometrů teď v zimě zabere cca 3 hodiny jízdy jedním směrem.

Po cestě jsme stihli probrat všechno od života za Sovětského svazu, o tom, jak je ve Svanetii v létě plno turistů a teď v zimě skoro nikdo, o životě v Česku a o mojí cestě. Podotýkám, že umím rusky jen asi 10 slov, ale prostě když člověk chce, domluví se s každým. 😇

Znovu se mi tak potvrdila myšlenka, že když někam vede silnice, prostě tam dřív nebo později něco pojede. Možná dnes, možná zítra, ale pojede. Chce to jen věřit.

TRVALO TO PŘESNĚ 226 DNÍ OD CHVÍLE, CO JSEM SI ZLOMIL V MÍSTNÍCH HORÁCH NOHU, A NAJEL JSEM VÍCE JAK 20.000 KILOMETRŮ, NEŽ JSEM TREK DO USHGULI DOKONČIL, ALE KONEČNÉ JSEM VE ČTVRTEK 14.2.2019 KOLEM 16. HODINY BYL TADY.

V nejvýše položené vesnici v Evropě, obklopen majestátními horami Kavkazu, sněhem, ledovci, starými kamennými věžemi a dobytkem, který se zde volně prochází mezi domy.

Vylezl jsem na jeden z kopců a rozhlédl se do krajiny a řekl si tu památnou větu, že jsem "K*URVA dobrej", protože ač mi všichni říkají, že jsem blázen, že se toulám světem sám, že bych se neměl Kavkazem toulat v zimě, tak mě to neodradí. Prostě si žiju svůj sen, na který jsem se tak dlouho nadřel a načekal. A ač je Ushguli jen jedna z mnoha vesnic a zastávek na mé cestě, pro mě to znamenalo hrozně moc.

Nenechal jsem se odradit. Ano mohl jsem jet někam do jihovýchodní Asie. Projet za měsíc Thajsko, Vietnam, Bali nebo nevím kam je moderní jezdit, a vrátit se do Česka a dělat o tom přednášky. Ale můj sen je jiný. Chci se toulat světem a překonávat různé výzvy a jednou z nich bylo i dokončit cestu do Ushghuli a nic na tom nezmění metry sněhu, zima a totální nedostupnost této vesnice.

Byl jsem fakt šťastný, a tak jsem si užil každou chvíli v této malé vesnici, kde není v zimě ani jeden krám otevřený a kde napočítáte turisty na prstech jedné ruky (pokud vůbec někoho objevíte). Kde chodíte v bahně smíchaném s výkaly dobytka a je vám to jedno, protože aspoň chvilku chodíte po něčem pevnějším, než je led a sníh. Ve vesnici, kde vám prostě cestu zatarasí prasata, krávy nebo koně a vy je musíte rukou odstrčit, abyste vůbec prošli tou šlichtou z bahna a h*ven. 💩😂

Ale je vám to fuk, protože přesně o tomhle sníte, když sedíte den co den 8 hodin v kanclu nebo noc co noc hrajete jako DJ.

Nyní už jen prohlížím fotky z tohoto krásného místa a v duchu se připravuji na další týden, kdy mě čeká další cestovatelská výzva v podobě malé neuznané republiky Abcházie.

Hezkou neděli všem a nenechte se odradit od svých snů. Někdy to bude bolet, každý vám bude říkat, že jste blázen, ale ten pocit potom stojí za to.