3. června 2019

MÁM ZA SEBOU TÝDEN SNŮ

Tedy asi jak pro koho. Několik dní jsem se nemyl, několik dní mám stejné tričko a trenky, a obličej se mi loupe, jak když uvaříte bramboru ve slupce, protože jsem si ho v horách nevídaně spálil. Předem upozorňuji, že tento článek je asi nejdelší, co jsem kdy napsal. Mám za sebou tolik splněných snů, že bych se klidně mohl zítra vrátit domů a z těchto zážitků čerpat celý život. To ale není můj cíl, chci víc a víc a také se o to vše chci s vámi podělit. Poslední dny cítím neuvěřitelnou radost a štěstí z toho, že jsem si splnil hned několik snů, o kterých se mi snad ani nezdálo nebo mi vždy přišly naprosto nemožné ke splnění. A přiznám se, že i když asi nejsem v současnosti zrovna nejvoňavější člověk pod sluncem, a to se snažím používat alespoň tzv. "cikánskou sprchu" = hodit na sebe vždy co nejvíc voňavky, je mi to úplně fuk. Na cestu jsem se vydal ne proto abych spal v luxusních hotelech a jedl předražené jídlo, ale proto, abych zažil něco nového.

A MINULÝ TÝDEN TOHO NOVÉHO NABÍDL OPRAVDU HODNĚ.

NEDĚLE

Minulou neděli jsem se po několika dnech odpočinku v Biškeku rozhodl, že se zase někam vydám. Bez plánu a místa na spaní. Prostě se nechám překvapit. Potom, co jsem si prohlédl jednu z historických památek nedaleko Biškeku, věž Burana, vydal jsem se směrem na největší kyrgyzské jezero Issyk Kul. Zde jsem v malé vesnici zažil jedno ze svých „poprvé“, protože jsem mohl přespat v místní mešitě (můžete si o tom přečíst o pár příspěvků níže). Byl to jeden ze splněných snů. Ano můj sen není bydlet v luxusním hotelu a plácat si žaludek jídlem a alkoholem z all inclusive nabídky. Takové věci můžu zažít kdykoliv a kdekoliv, ale to, že mi místní komunita dovolí spát v jejich svatostánku, věnují mi svůj čas u společného rozhovoru a nabízí pomocnou ruku, to je to, co mě baví a naplňuje.

PONDĚLÍ

Ráno mě vzbudilo přímé slunce, které mě vyhnalo ze spacáku docela brzo. Vydal jsem se do nedalekého města a v parku posnídal. Já si nemůžu pomoci, ale mě to fakt baví. Být takový na půl bezdomovec, mít jen batoh, snídat na lavičce v parku a neřešit, že musím dneska něco dělat. Vydal jsem se prozkoumat opuštěný areál na břehu jezera Isyyk Kul. Aalam Ordo mělo být výstavní dovolenkovou destinací, jenže stejně jako tomu je ve všech bývalých sovětských republikách, tak po pádu „Sajuzu“ došly peníze a celý areál zeje prázdnotou. Zajímavé jsou ale místní malby z tradičního života Kyrgyzů. Dnešním cílem, ale bylo jiné místo, a sice kaňon Skazka, neboli pohádkový kaňon. Musím říci, že plahočit se do nitra písečných hor na přímém slunci skutečně stálo za to a v kaňonu jsem se na několik hodin doslova ztratil a užíval si krásné skalní útvary a všemožné barvy místního písku. Po cestě z kaňonu jsem stopnul dvě krásné kyrgyzské holky, které si nejdříve myslely, že jsem Turek, tak se jim moc stavět nechtělo, ale když vyšlo najevo, že jsem žil v Praze, hned se jim rozzářily jejich krásné asijské oči a pozvaly mě na čaj a chtěly o Praze vše slyšet, protože pro lidi z bývalého Sovětského svazu má Praha stále velké jméno.

Po čaji mě holky vyhodily na silnici směr vodopády Barskoon, jenže bylo už pozdní odpoledne a ani po dvou hodinách chůze, kdy nejelo žádné auto, jsem nebyl k vodopádům blízko. V tom mi zastavil jeden pán se synem, kteří sice nejeli mým směrem, ale nabídli mi, že u nich můžu přespat na rodinném penzionu za doslova pár korun a ráno se na vodopády vypravit, že tam určitě pojede víc aut. Jelikož už slunce zapadalo, bylo to asi nejlepší řešení. Po cestě jsme se ještě zastavili na modlitbu v mešitě, protože je ramadán a po západu slunce hned následuje modlitba. Opět se mě nikdo nepokoušel zabít ani vyhrožovat za to, že jsem křesťan. Ba naopak. Opět si ke mně místní sedli, všichni podali ruku, zajímali se, jak se mám, jestli nepotřebuji pomoci a rukou na srdci a úklonem popřáli, ať se mi v Kyrgyzstánu líbí. Nakonec jsem za cca 60 korun dostal krásně zařízený pokoj a úžasnou večeři s celou rodinou, která tak jí každý večer. Ta rodinná soudržnost je tady prostě na prvním místě a mě to strašně baví.

ÚTERÝ

Ráno jsem se vypravil stopovat na kraj vesnice, abych se konečně k vodopádům dostal. Po cestě jsem si chtěl v některém ze zdejších marketů koupit něco k jídlu na dva dny do hor, jenže kdo nezažil markety v Kyrgyzstánu, tak asi nikdy nepochopí, o čem budu mluvit. Prostě ta nabídka je žalostná. Výběr je v podstatě pouze z coca coly, starého chleba, sušenek a prošlého salámu. Obešel jsem cca 10 marketů ve vesnici a stěží ulovil dva tavené sýry a chleba, který na sobě neměl plíseň.

Ale jídlo mě zas až tak nebere. Důležité jsou zážitky a ty na sebe nenechaly dlouho čekat. Když pominu úžasné kyrgyzské děti, které po cestě na kraj vesnice vždy přišly, potřásly mi rukou a popřály hezký den, tak jedno z dalších „poprvé“ na mé devíti měsíční cestě bylo, když mi zastavil pán na malém traktoru. Ukazuje ať si skočím na blatník a jelo se. Krásnou krajinou směrem k zasněženým vrcholkům hor. Pán jel na pole orat, takže až k vodopádům mě nedovezl, ale hned zastavilo další auto, kde už v 9 ráno řidič i spolujezdec měli hezky napito a bohužel jsem se dvěma pořádným panákům vodky taky neubránil. 😊

A opět jsem k vodopádům nedojel. Ale po té vodce mi to bylo tak nějak jedno. Sedím si tam tak nad řekou na kameni a ani nestopuji, prostě sedím a koukám kolem sebe a zastaví teréní auto a rodina mě hned zve dovnitř. „Nastup si, kam chceš hodit?“ ptají se mě, a tak ukazuji že na vodopády. Jedou do hor za svým známým, který je pozval na menší zabijačku. Vezou si gril, známý prý zařeže jednu ovci ze svého stáda a budou si tam tak celý den odpočívat. Když jsme přijeli k vodopádům, tak mi nabídli, jestli s nimi nechci dále do hor a když jsem viděl ty zasněžené vrcholky a krásnou přírodu, tak jsem neváhal ani minutu a jel s nimi dál, abych si udělal menší túru po okolí. Vyhodili mě vy průsmyku asi 3000 metrů nad mořem a já si pomalu kráčel krajinou a kochal se výhledy.

Zdejší údolí Barskoon se táhne podél stejnojmenné řeky a nenarazíte tady na žádné vesnice, ani osady. Jen občas, opravdu občas na malý domeček pastevců a u jednoho takového jsem se stavil na pokec. Já to prostě u nás neznám. Takové to, že bych někde šel a někdo se s vámi jen tak zapovídal na pět, deset minut, a pak se zase šlo dál. Tady je to naprosto normální a během takové několika hodinové chůze se tady zapovídám s pastevcem, tady s vojákem pohraniční stráže, támhle s obyvatelem jurty. Jeden z místních mi ukazuje návštěvní knihu, ve svém domečku občas ubytují nějaké turisty a mezi nimi bylo v minulosti i několik Čechů.

Moc aut tu nejezdí, ale zrovna jelo kolem jedno nákladní a v něm jeden z pastevců, kterého jsem během dne potkal a prohodil pár slov. Ani nemusím mávat a už z dálky na mě troubí, ať si naskočím. Tady totiž žádní turisté ještě nejsou, jsem v podstatě atrakcí a každý si mě pamatuje. Po dvou dnech jsem konečně dojel k vodopádům, ale opět už zapadalo slunce a cesta k vodopádům je dlouhá. Pod vodopády v létě pobývají pastevci, a tak se na ně obracím s prosíkem, jestli u nich nemůžu přespat. „To je přeci jasné“ odpovídá mi nejstarší z nich a hned mi ukazuje jurtu v které mohu přespat. Zrovna dneska ji postavili a v létě tu také občas ubytují nějaké turisty.

No a mám tu tedy další „poprvé“. Poprvé za devět měsíců na cestě budu spát v jurtě. Nutno říci, že tady v horách je v noci ještě pořádná zima, a tak mi pěkně v noci zmrznul nos.😊 Podotýkám, že stejně jako u mešity, tak ani spaní v jurtě není žádný Hilton Hotel. Večer i ráno jsem se myl ve studené řece, která teče přímo z ledovce v horách, takže jenom umýt si ruce mi připadá, jako když mě řežou žiletky, jak studená voda je. Co teprve si v tom mýt celý obličej a zuby? I tak si to ale moc užívám a večer se s rodinou bavím o jejich životě v horách. Ten je v podstatě rozdělen během roku na dvě části. Během zimy žijí ve vesnici, kde mají dům. Během léta ženou svá stáda do hor, postaví jurty a zhruba od konce dubna do konce září žijí v horách. Celá rodina, babička, děda, rodiče dětí, a i malé děti, které když ještě nemůžou na koně, tak jezdí po místních horách na oslíku.

STŘEDA

Konečně po dvou dnech vyrážím prozkoumat zdejší vodopády. Ty jsou celkem tři. První je nedaleko tábořiště, další dva jsou již pěkně daleko. Po cestě potkávám jednoho z pastevců, u kterých jsem spal. Pánovi je 63 let a takovou fyzickou kondici, jakou má, mu velmi závidím. Bez zadýchání si tu nahání koně po horách a já mám „jazyk na vestě“ z cesty k nejvýše položenému vodopádu. Po asi hodině cesty to vzdávám a raději s pánem usedám do trávy a pokračujeme v debatě o životě v horách a vůbec o všem možném. Přiznám se, že mu jeho život trochu závidím. Žádné starosti a neuvěřitelně krásné výhledy, čistý vzduch a voda každý den. Pán se mě ptá, jestli jsem byl nahoře v horách v oblasti tzv. tisíce jezer. Odpovídám, že ne, a hned je jasné, že se tam dneska musím vypravit.

Stoupnu si tedy k silnici a snad ještě ani nezvednu ruku a zastaví mi dva pánové. Jedou mým směrem, a ještě dále, a tak skáču do auta jede se. Po cestě zjišťuji, že jedou vysoko do hor. Neváhám ani sekundu a přijímám jejich nabídku na to, že mě vyhodí v jednom průsmyku ve 4000 metrech nad mořem. A tak s nimi od vodopádů překonávám více jak 2200 výškových metrů. Tak vysoko jsem ještě za posledních devět měsíců nebyl, dokonce si myslím, že jsem tak vysoko ještě nebyl nikdy (když nepočítám letadla), takže když mě v průsmyku Suyek zastavují, zažívám své další „poprvé“. Oficiálně jsem nejvýše, kde jsem ve svém životě kdy byl. Ač je krásný den, tady panuje zima, všude je sníh a kolem mě krásně zasněžené hory, a hlavně úžasné výhledy.

Už vím, proč se pohoří Tian Shan přezdívá Nebeské hory. Ty se tady totiž vážně dotýkají mraků. Jdu si úžasnou krajinou několik hodin vůbec nevnímám čas. Mám naprosto čistou hlavu, nevím, kam dojdu, kde budu spát, jestli dnes ještě někoho potkám. Nevím nic a je mi to jedno. Baví mě nevědět co bude za minutu, za hodinu, večer, ráno. Prostě to nevím a užívám si tu pravou volnost, kterou naplno pociťuji tady v Nebeských horách čtyři tisíce metrů vysoko. Chci si chvilku odpočinout, a tak si rozhodím na zem bundu a pod hlavu dávám batoh a usínám, na hodinu, možná na dvě? Nevím, čas tady prostě nehraje roli. Co hraje roli, že mě pálí celý obličej, protože tu slunce silně pálí, a tak se probouzím s úplně spáleným obličejem. Z dálky vidím jet nějakou dodávku a opět ani nemusím mávat a nevěřící domorodci se mě ptají, jestli nechci někam hodit. V autě už ale nemají volno, a tak si mám skočit na korbu. A tak si to svištím zasněženou krajinou na korbě náklaďáku a celý svět opět patří jenom mě.

Potom jenom zaťukám na kapotu a opět se nechám vyhodit v jiném průsmyku s krásnými výhledy. Tentokrát ve výšce 3800 metrů. Všude kde není sníh pobíhají svišti a nahlas pískají. Jsem tu s nimi sám a hrozně mě baví, jak na sebe pokřikují. Pak už jen stačí mávnout na kamion, který mě doveze opět k rodině, u které jsem spal v pondělí.

ČTVRTEK

Slunce a hory předešlý den mě zmohly, tak jsem si trochu pospal, u rodiny posnídal, a vyrazil na cestu až skoro v poledne. Nemá cenu něco plánovat, uvidím, kam dojedu. Krátkými stopy jsem podél jezera Issyk Kul dojel až do města Kochkor, což bylo asi 150 kilometrů. Bylo už pozdě, a tak jsem si říkal, že v Kochkoru přespím. Skočil jsem si na benzinku na WC a podél silnice šel směr centrum, když v tom u mě zastaví stará dodávka. Dva chlapíci mě pobízejí, ať naskočím, že mě svezou. Říkám, že ani nevím kam chci, že jsem chtěl v Kochkoru přespat. Tak prý tam spát nebudu a budu spát u nich, což je asi 200 kilometrů daleko, ale je to směrem, kam jsem chtěl v dalších dnech jet, takže nic nenamítám a jede se směrem k hranicím s Čínou směr město At-Bashi. Bakyto a Jyky mají obchůdky v At-Bashi a byli v Biškeku na bazaru nakoupit zboží. Auto je plné zeleniny a ovoce a celé auto tak neuvěřitelně voní. To, že projíždíme nádhernou horskou krajinou už v Kyrgyzstánu nemá cenu zmiňovat. Tady jsou krásné hory prostě všude. Když přijedeme do jejich města, berou mě na večeři. Chci se jim odvděčit, že mě svezli takový kus, a tak chci večeři za všechny zaplatit. Chytí mě za ruku, ve které mám peníze, a strkají mi ji zpět do kapsy. Jsem jejich host a host neplatí. Nenechám se odbýt a alespoň pomáhám s vykládkou auta. Možná bych radši ale platil, protože ty těžké pytle okurek a brambor, to je něco na moje chatrná záda. 😊 Když je vše hotovo jde se k Bakytovi domů. Tam už čeká jeho rodina s nachystanou večeří. Kroutím hlavou a nechápu. Už jsme jednu večeři měli, ale tady je slušnost hosta pohostit, když přijde k vám domů. Dostávám tedy národní jídlo lagman, což jsou nudle se zeleninou a rovnou dvojitou porci, asi abych chvilku taky zmlknul. 😊

PÁTEK

Ráno se loučím s rodinou a jdu stopovat směr starý karavanseráj daleko od všech vesnic a měst nedaleko od čínských hranic. Jenže, za At-Bashi je už jen pár malých vesnicí, a jelikož do Číny se jen těžko dostává autem (respektive je to tak drahé, že tam autem nikdo nejede), tak stojím na silnici více jak tři hodiny a za tu dobu projela možná jen dvě plně naložená auta. Nevadí, opět mám úsměv na tváři a sedím si tam pod stromem a užívám si výhledy na krásné hory. Proč se směji? Vybavily se mi totiž chvíle, kdy jsem seděl v Praze v kanceláři a snil o tom, že přesně takhle, špinavý a bez plánu, budu sedět u silnice a čekat, jestli něco pojede. A ono nejede. Do řeči se tedy alespoň dávám s místními zemědělci, kteří si zde opečovávají svůj kousek podhorské půdy a zvou mě na čaj a chleba. Víte, opravdu nám Čechům nechci křivdit, ale já si prostě nedovedu představit, že by někdo u nás takhle pozval na kus řeči k sobě cizince.

Blíží se pozdní odpoledne a obloha se zatahuje, vypadá to na déšť, a tak přemýšlím o plánu B, a sice, že se vrátím do města a zkusím se poptat po nějakém ubytování. A zrovna když si tak nějak balím batoh, jede kolem auto a světe div se, zastavuje. Uvnitř sedí dva němečtí turisti, kteří jedou taky na karavanseráj Tash Rabat, a tak hned skáču do auta a vím, že dneska tam daleko do hor dojedu. Německý pár je v Kyrgyzstánu na dva týdny a zaplatili si full servis s průvodcem, autem a různými výlety na koních. Jejich dva týdny v Kyrgyzstánu stojí tolik, jako moje čtyři měsíce na cestě. Každý prostě cestuje jinak. U Tash Rabat mě vyhazují a mizí někde za kopci, tam prý je nějaký kamenný guest house se sprchou. To mě ale vůbec neláká a po tom, co si prohlédnu starý karavanseráj, zamířím k místním pastevcům, kteří zde mají rozhozené jurty a maringotku. Ani nemusím nic říkat a paní mě hned vede do jurty pro hosty. Jsou tu postele a velmi teplé deky a kamínka. Jenom hodím batoh na postel a hned jsem pozván na čaj k celé rodině. Venku začíná pršet a přiznám se, že místní prostředí na mě dýchá nebývalou romantikou. Déšť, domorodci, kteří žijí půl roku v horách se svými stády, nikde žádný turista, a hranice Číny vzdušnou čarou 28 kilometrů.

Pokud byste hledali konec světa, tak by se dalo říci, že je tady. Až sem sahal Sovětský Svaz. Více jak 3000 kilometrů od Moskvy, na přísně střežené hranici Číny. Dál už jsou jen zasněžené hory a za nimi Země středu. Zdejším údolím chodily v dávných dobách karavany se zbožím z, nebo do Evropy. A teď, po devíti měsících na cestě, jsem tady i já. S místními pastevci si připadám jako dávný cestovatel na Hedvábné stezce. Tady u starého karavanseráje cestuji časem do doby bez internetu a mobilního signálu (ani jedno tady není), do doby, kdy jediný způsob výměny informací byl pomocí mluveného slova. I já popisuji místním pastevcům život tam daleko v Evropě a jsem pro ně tak zdrojem cenných informací, které by se jinak neměli jak dozvědět, protože z hor pojedou až tak za pět měsíců. Večer zalézám do své jurty a roztápím kamna. Dřevo tu nenajdete, topí se kravským trusem, který se suší na slunci a báječně hoří. Venku prší a je zima, ale mě je krásné teplo uvnitř jurty. Neustále koukám na mapu své cesty, kudy všudy jsem za posledních devět měsíců jel a jak daleko je Istanbul, kde Hedvábná stezka začínala. Tou nejkratší cestou je to do Istanbulu 5900 kilometrů. Já mám za sebou více jak 35000 kilometrů, protože jedu různými oklikami. Jsem tak blízko Číně, ale jelikož nemám šanci na získání víza, jsem také nesmírně daleko. Nejradši bych skočil na koně a hranici přejel hned zítra nelegálně. Na to ovšem nemám „koule“, a tak budu muset vymyslet jinou cestu. Zasněně usínám a představuji si, jaké to asi bylo být opravdovým členem nějaké karavany, v době, kdy neexistovaly hranice a vízové režimy.

SOBOTA

Po noci v jurtě, mimochodem velmi teplé noci, ač venku byla teplota kolem nuly, vylézám ven a nestačím se divit. Je krásný sluneční den. Před jurtou stojí kůň a jen co mě zbystří jeden z pastevců u kterých spím, tak na mě volá: „Martin, včera jsi říkal, že si nikdy neseděl na koni, tak jsem ti ho připravil a jedeš s námi vyhnat stádo na pastvu.“ Absolutně jsem nevěděl co říci, vážně tady budu na koni honit stádo s pastevci uprostřed majestátních hor na hranici Číny? Další splněný sen, možná jeden z těch největších, které jsem mohl na své cestě mít. Na koni jsem nikdy neseděl, ale myslím, že jsme si s vraníkem skvěle porozuměli a já mám tak neuvěřitelný zážitek do konce života a jedno z dalších „poprvé“, kterých je tento týden už nějak moc. Poprvé sedím na koni a poprvé v životě vidím jaky, kterých mají pastevci kolem stovky a ženeme je dále do hor na pastviny. Jak je něco jako kráva, ale dokáže žít v daleko extrémnějších podmínkách, má delší a teplejší srst než kráva, a když je tak ženeme dále do hor, tak chrochtají jak prasata. Pastevci pískají, kolem stáda a nás běhají psi, a každý máme určitou část stáda, kterou ženeme před sebou.

Přesně v tu chvíli jsem si řekl, že je toho na mě hrozně moc. Najednou jsem měl oči plné slz a nedokázal se na nic soustředit. Tolik zážitků a splněných snů za jeden týden je na mě vážně nějak moc. Brečím štěstím a užívám si každou sekundu a nechci, aby to někdy skončilo. Za poslední týden jsem toho zažil tolik, co jiní lidé nezažijí za rok, možná celý život. Klidně bych se mohl vrátit domů a mohl o tomhle týdnu dělat přednášky, ale to není můj cíl. Po asi hodině a půl (nevím, čas tu má jiný význam, vlastně nemá žádný význam) necháváme stádo na planině a zůstává s ním jen jeden pastevec, já se s druhým vracím zpět do tábořiště. Se slzami v očích děkuji mému hostiteli za tak skvělý zážitek. On se jen směje a nechápe, co mi přijde tak výjimečného na tom, že na koni ženeme stádo na pastvu. On tak žije celý život, ale já jsem kluk z města. Toulám se s batohem světem a toto byl vážně jeden z mých snů.

Umyji se v umyvadle a jdu si dát čaj s pastevci. Mimochodem za několik měsíců, co jsem ve střední Asii, jsem prostě u lidí neviděl sprchu. Nevím kde se pastevci myjí, a dokonce ani u lidí doma sprchy nejsou. Loučím se a jdou krásnou krajinou korytem řeky Tash Rabat. Po cestě neustále fotím, potkávám další jurty s pastevci, a prostě se cítím tak úžasně, že to ani neumím popsat. Snažím se sám pro sebe definovat slova jako štěstí nebo volnost. Jdu několik hodin sám krajinou a neustále se směji štěstím. Nepotřebuji drahé hotely, restaurace, drahá auta nebo obří domy, k tomu abych byl šťastný. Mě ke štěstí stačí batoh na zádech, špína za nehty a absolutně žádný plán. Po necelých patnácti kilometrech konečně jede nějaké auto. Mávnu na něj a už z dálky vidím, jak na mě mávají ať si naskočím. Pán se svým synem byli zrovna v horách postavit jurtu a jedou zpátky so vesnice, aby naložili stádo a odvezli ho do hor, kde se budou ovce celé léto pást. Ještě před tím k nim ale musím prý na čaj. A tak jedeme do jejich malé vesnice, kde nás už vítá paní domácí. Celá rodina se semnou fotí, protože je to zážitek mít doma hosta z dalekých krajin. Když se v Kyrgyzstánu řekne, že se jde na čaj, znamená to v podstatě hostinu. Na stole je kromě čaje vše domácí. Marmelády, chléb, smetana, tvaroh, prostě vše, co si díky stádům krav a ovcí dovedou vyprodukovat.

Když se mě pan domácí ptal, jestli vím, že je v jejich vesnici stará pevnost z doby Hedvábné stezky, tak odvětím, že ne. Skáčeme tedy do auta a jedeme na pevnost u které je muzeum. Tam se po prohlídce rozloučíme a já si jen tak odpočívám na lavičce a kouká na mě správce muzea. Dáváme se do řeči a mezi tím přijíždí asi pět aut plné rodin s dětmi. Je dětský den, ale vypadá to, že nejvíc slaví tatínkové, kteří mají pěkně napito. Netrvá dlouho a sedají si ke mně. Následuje pár základních vět a už mám v ruce kelímek a v něm asi deci vodky. Trochu se zdráhám, přeci jen vypít deci vodky najednou mi většinou dá zabrat. V tom si ale jeden z tatínků vezme láhev vodky a pije z ní, jak kdyby to byla voda. Podle mě vypil na jedno loknutí půl láhve.

Teď je řada na mě. Stojí kolem mě asi dvacet lidí a všichni tleskají a křičí „Čech, Čech, Čech“. Asi nikdy neviděli Čecha, jak pije vodku, ale nenechal jsem se zahanbit a vyklopil do sebe tu deci vodky. Všichni tleskají, a ještě, než se nadechnu, je kelímek opět plný. Jeden z chlapců mi podává džus a čokoládu na zapití a zajedení a v tom opět slyším „Čech, Čech, Čech!“ A tak opět piji a opět všichni tleskají. Původně se přijeli podívat na muzeum, ale největší atrakcí jsem tady já. Dávají mi do ruky dětí, abych se s nimi vyfotil, a nakonec se semnou fotí celé osazenstvo. Přiznám se, že ta otevřenost lidí a radost ze života je hrozně nakažlivá. Dostávám třetího panáka, teda panáka, spíš plastový kelímek plný vodky a zase se skanduje „Čech, Čech, Čech!“ Myslím, že jsem jim ani nestihl říci své jméno, pro ně jsem prostě kluk z Česka, co se tady zřejmě ztratil. Abych to trošku uklidnil, zavelím, že je provedu muzeem. Vysloužím si tak opět potlesk a všichni to berou nějak vážně a opravdu semnou jdou do muzea. Muzeum je zaměřené na tradiční život Kyrgyzů v podhůří Tian Shanu.

Jenže společnost se posunula a od lovu syslů pomocí orla a pasení ovcí hraje prim vodka. Uvnitř muzea je improvizovaná jurta, do které si mužská část osazenstva sedá a jeden z chlapečků mi opět podává kelímek s vodkou. Myslím, že jsem v životě nebyl rychleji opilý. Zabralo to asi 20 minut a já pomalu nevěděl, jak se jmenuji. Když jsme vyšli ven z muzea a následovalo druhé kolo focení s Čechem, sedl jsem si na lavičku a modlil se, aby jim ta vodka došla. Jinak bych asi za chvíli někoho pozvracel. Naštěstí došla a když rodiny odjely, seděl jsem tam zase jen já a správce muzea. Zřejmě se mu zželelo opilého Čecha, a tak mi nabízí, že můžu spát u jeho rodiny. Skáčeme do starého žigulíku a jedeme k němu domů, což bylo asi 200 metrů. Doma už jeho žena připravila čaj a malou hostinu a já se tak dal alespoň trochu dohromady.

Pan domácí je veselá kopa a do pozdního večera se bavíme o všem možném. Zajímavé pro mě je, že jeho manželka a prvorozený syn jsou silně věřící muslimové, zatím co on, a jeho druhorozený syn, na islám z vysoka kašlou. A přesto dovedou žít dohromady již více jak 30 let. Sobota byla ve všech směrech náročná, a tak se kolem desáté večer omlouvám, ale jdu spát. Nahánět během jednoho dne jaky s pastevci na koni a pak být opit v muzeu, to se jen tak někomu nepoštěstí.

NEDĚLE

V neděli ráno mě hrozně bolí hlava, ale asi hodinová procházka od mých hostitelů směrem k hlavní silnici to spraví. A opět nic nejezdí. Ani směrem na Čínu, ani z Čínských hranic, když asi po hodině vidím v dálce dodávku. Ochotně zastavuje a tam tři dospělí pánové a jeden malý klučina. Mířím do města Naryn, což je regionální město odkud se dělají výpravy do hor. Ještě, než naskočím do auta, tak mě upozorňují, že ale nejdřív jedou do hor nahnat do dodávky ovce a pak až pojedou směr Naryn. Jestli prý nepospíchám, můžu jet nahánět ovce s nimi. „Tak určitěěěě“ říkám si a jedeme. Jak probíhá takové nahánění ovcí? Prostě vezmete klacíky a honíte stádo tak dlouho, dokud není celé v dodávce. Když bylo po všem a dojeli jsme do Narynu, nějak na mě dolehl celý týden. Tolik zážitků a nových věcí. Tolik srandy a nových lidí. A hlavně přišla mega bouřka.

Pocítil jsem najednou potřebu být sám. Potřeboval jsem vše vstřebat a utřídit si zážitky. Cestování je neuvěřitelně namáhavé, a hlavně v případě, pokud jste kluk s batohem, co se toulá světem a zažíváte každý den takové věci, jako jsem popsal výše. Neuvěřitelně mě to baví a užívám si každou minutu, ale najednou jsem pocítil potřebu si prostě lehnout a koukat se na Hru o trůny a s nikým nemluvit. A tak se také stalo. Musím říci, že poslední týden byl pro mě opravdová jízda. Jeden z těch týdnů, proč jsem v Česku hodil za hlavu všechno. Dobrou práci, kamarády, rodinu, prostě vše jsem nechal v Česku a vydal s bez plánu toulat světem. Hodně z vás se mě ptá, kam jedu, kde je vlastně cíl mojí cesty? Musím jen odpovědět, že nevím. Nemám žádný cíl, co se místa na mapě týká. Cílem je zažívat nové věci, ukázat, že nepotřebujete miliony, abyste mohli mít plno zážitků. Myslím, že se mi to poslední týden dařilo měrou vrchovatou. A vše to vždy začne tím, že si stoupnu k silnici a čekám. Život a osud mě vždy něčím překvapí a já pak z toho mám fůru zážitků a oči plné slz štěstí. To je cíl mé cesty. Být šťastný a za posledních devět měsíců jsem ten nejšťastnější člověk na světě.