1. dubna 2019

ÚTĚK Z ÁZERBÁJDŽÁNU – část 1.

Někdy si sám říkám, jestli moje cestování stojí za všechen ten stres. Jestli mám zapotřebí se trmácet světem a zažívat situace, kdy se mi během pár sekund naprosto změní plán a život.

Nebylo by lehčí si jen tak létat po světě s cestovní kanceláří a mít vše krásně připravené? Vědět, co mě čeká, kdy a kde? Odpovědět asi nedokážu, ale je fakt, že to, co se mi stalo v posledních několika dnech, to si prostě nenaplánuješ, to si musíš zažít a projít si tím, a až se po těch pár dnech zastavíš, tak si aspoň řekneš: "BYLA TO SAKRA JÍZDA".

Jak jste si všimli, nebylo mi před pár dny dobře. Nebyla to jen nějaká teplota, ale fakt jsem nemohl ani chodit, jak se mi motala hlava. Neustále mi také byla zima, měl jsem studené ruce i nohy, ale přitom jsem byl nepřetržitě orosený studeným potem, a i když jsem byl v naprostém klidu, srdce bušilo tak, že jsem myslel, že mi vyskočí z těla.

V nemocnici mi dali kapačky, které sice pomohly, ale stále jsem cítil malátnost a slabost. Prý to byl nějaký vir, ale kdo ví. Chtěl jsem tedy relaxovat ještě cca týden, než se vydám do Turkmenistánu, na který budu mít pouze 5 dní, abych ho celý přejel. Věděl jsem tedy, že to bude honička a že budu potřebovat být v co nejlepší kondici. Proč jenom 5 dni? Protože Turkmenistán neuděluje víza jen tak. Pokud chcete tuto zemi navštívit jako turista, musíte si zaplatit agenturu, která vám naplánuje celý pobyt, budete mít svého průvodce a řidiče a v podstatě se nemůžete jít sami ani vyčůrat, protože průvodce za vás má odpovědnost a nic vás samotného dělat nenechá. Navíc taková péče samozřejmě něco stojí a ceny začínají na 100 USD za den bez ubytování. Jistě uznáte, že to je pro mě nesmysl.

Pro cestovatele jako já je ale jedna možnost. Zažádat si o tzv. tranzitní vízum. Musíte vyplnit odkud kam pojedete a pak máte 5 dní na to, abyste celou cestu stihli. Já si vybral tu nejdelší možnou, a sice z přístavu Turkmenbashi do Uzbekistánu přes přechod Farab = nějakých 1200 kilometrů za pět dní. A při tom samozřejmě chci i něco vidět.

Navíc cesta z Baku je lepší než cesta z Íránu. Pokud jedete po zemi z Íránu, musíte vyplnit přesně datum, kdy do země vstoupíte. Pokud se třeba o den opozdíte, vaše chyba, uberete si tak čas, který můžete v Turkmenistánu být. Když ale jedete lodí z Baku, dostanete něco jako zvací dopis, který má platnost 3 měsíce. Během nich můžete kdykoliv lodí do Turkmenistánu přijet.

Mě ale limitovala platnost víza v Ázerbájdžánu, které mi končilo ve středu 27. března. Pondělí a úterý jsem tedy s nemocí proležel a ve středu si chtěl jít v Baku víza prodloužit. Proč jsem to nechal na poslední chvíli? Protože v Ázerbájdžánu bylo několik dní volno (byl zde Novruz = perský nový rok) a úřady tedy nepracovaly. Otevřely se až po týdnu, a to právě ve středu, kdy moje víza končila.

Zde by se asi hodilo představit Farida. Toho jsem potkal, když nás před pár týdny seznámil náš společný známý Ali. Farid mi také pomohl do nemocnice a vše za mě s doktory vyjednal a vyřešil, když mi bylo nejhůře. A Farid se také nabídl, že mi pomůže vyřešit prodloužení víza, protože na imigračním oddělení neumí úředníci anglicky.

A tak jsme ve středu ráno vyrazili. Byli jsme mezi prvními a šli jsme na řadu ani ne 5 minut po otevření přepážky. Farid vysvětlil mou situaci, že mi není dobře, že jsem byl u doktora na kapačkách, že chci o týden déle zůstat, abych nabral sílu a pak že jedu do Turkmenistánu. Ukázali jsme všechny potřebné dokumenty a zprávu od lékaře. Paní si nás vyslechla a pak s chladným obličejem řekla, že to nestačí.

Potřebuji prý speciální potvrzení z nemocnice (číslo U28) podepsané doktorem, který mě vyšetřoval, potřebuji také potvrzení od hotelu, že tam budu bydlet a samozřejmě na všechno razítka. Evidentně razítka v Ázerbájdžánu hrají hlavní roli, protože ta razítka prý musí být kulatá (úřední), žádná jiná.

A tak jsme vyjeli. Přes celé Baku do nemocnice, kde samozřejmě ani nevěděli, co po nich chceme. Naštěstí tam byla ta krásná sestřička, na kterou jsem mrkal v neděli a pamatovala si mě a bylo na ní vidět, že by se radostí rozkrájela, aby nám pomohla. Vidíte, jak se vyplatí mrkat na sestřičky? 😉 Zavolala tedy na imigrační, co konkrétně chtějí, vše sepsala, sehnala doktora, aby to podepsal, a po cca hodině a půl bylo vyřízeno.

Nyní bylo potřeba zařídit potvrzení od ubytování. Můj hostel byl kousek od nemocnice. Krásný a nový s úžasným majitelem, který byl ochotný se vším pomáhat, jenže nemá razítko. Tedy ne to kulaté. Zavolal tedy svému známému z jiného hotelu, jestli by nám pomohl. Ten souhlasil, a tak jsme jeli zase přes celé Baku do 4* hotelu, kde mi milý manager hotelu vystavil potvrzení o tom, že tam budu ještě týden bydlet a vše stvrdil kulatým razítkem.

S velkou úlevou jsme tak jeli na imigrační, seřadili všechny požadované papíry a čekali na vyzvání. Po chvilce už sedím u evidentně naštvané úřednice, která vše pročítá. Je na ní vidět, že razítka jsou pro ni málo kulatá, inkoust z tiskárny málo viditelný a dle jejich slov: "Moje nemoc není tak vážná, abych nemohl odjet". Jsem fakt velmi klidný člověk, ale jen co tu větu dořekla, totálně jsem vyletěl a asi jsem měl krev v očích, protože najednou přiběhl chlápek ze security se zeptat, co se děje.

Přesně si pamatuji, co jsem tam na ní křičel: "Vy jste doktorka, že víte, jak mi je? Když jste tak chytrá, tak mi jistě poradíte, co teď ve 3 odpoledne mám asi dělat? Vypadám snad jako nějaký imigrant, co tu chce brát peníze nebo co? Je mi zle, motá se mi hlava a nemůžu cestovat!"

Než jsem stačil říci poslední větu, tak mě security vedl ven a Farid ho uklidňoval, že je vše v pohodě. Ale ono nebylo. Bylo mi fakt po celodenním lítání blbě, bolela hlava, měl jsem zimnici a jediné, co jsem chtěl, byl dlouhý spánek. Čas ukazoval 15:30 odpoledne a já měl pár hodin na to, abych odjel z Ázerbájdžánu. Jenže kam a jak? Těch možností bylo málo.

Farid mi řekl, že na ní bylo vidět už ráno, že mi to nechce dát. Teď už to bylo jedno. Potřeboval jsem se rychle dostat ze země. Do Íránu jsem nemohl, tam nemám víza, stejně tak do Ruska, takže tyto možnosti padly. Nejlevnější a časově nejlepší byl let do Istanbulu, což by znamenalo, že bych se v podstatě vrátil na začátek svého cestování. V Istanbulu jsem byl totiž v září a přiznám se, tam se mi fakt nechtělo vracet. Dostal bych se o nějakých 2000 kilometrů zpátky. Další možností byla Gruzie, jenže do Tbilisi to bylo 560 kilometrů, což při zdejší dopravě znamená minimálně 8 hodin jízdy, ale spíš ještě více. Nevěděl jsem, jestli něco jede, odkud, prostě nic. Bylo skoro jisté, že bych to na hranici nestihl. Z Baku na Tbilisi jezdí noční vlak, jenže ten se na hranici dostává až kolem 6:00 ráno, a to už by bylo pozdě.

Seděli jsme s Faridem v autě a fakt nevěděli co dělat. Farid navrhoval, že bych zůstal v Ázerbájdžánu načerno, jenže to by znamenalo dřív nebo později vyhoštění, zákaz vstupu do země na několik let a pokutu v přepočtu více jak 5000 CZK. Na takové zbytečné výdaje fakt nemám náladu, a navíc se třeba jednou budu chtít do Ázerbájdžánu vrátit, tak tato možnost také nepřipadala v úvahu. Jistě vás napadá, proč tedy nevolím možnost odjet do Turkmenistánu? Problém s loděmi přes Kaspické moře je ten, že nemají žádný jízdní řád. Jedou až tehdy, když jsou plné, navíc z přístavu, který je asi 80 kilometrů od Baku a když už jedou, tak odplouvají ráno. Takže i tato možnost padla. Nejvíce ze všeho mi bylo líto Farida, který se mi věnoval celý den a snažil se vše vyjednat, všude mě odvezl, a nakonec to stejně bylo k ničemu. Chudák se mi pak několikrát za svou zemi omlouval.

Jestli mě ale cestování s batohem po světě něco naučilo, tak to, že se z něčeho jen tak NEPOS*RU!

Kdyby mi bylo dobře a nebyl jsem nemocný, tak tohle je přesně jedna z těch chvil, které na svém cestování miluji, že nevím, co bude za pár hodin, zítra, za týden. Jenže mě bylo fakt zle, a tak to poslední, na co se mi chtělo myslet, bylo, jak co nejrychleji odjet z Ázerbájdžánu. Většina lidí, když cestuje, tak ví kam, kdy, co tam uvidí, kolik to bude stát atd. Já ale miluji tu nepředvídatelnost.

Seděli jsme s Faridem v autě a já si všiml, že mám za krytem mobilu papírek. Na papírku bylo číslo na jednoho klučinu z přístavu v centru Baku (Baku má totiž dva přístavy, ten, z kterého jezdí lodě častěji a je oficiálně hlavním přístavem, je zhruba 80 kilometrů od Baku. Ten druhý je přímo v centru Baku, ale je to spíše staveniště a lodě z něj skoro nejezdí). S klučinou jsem se dal do řeči asi před týdnem, když jsem chodil po Baku a ze zvědavosti jsem se šel zeptat, jak to tedy s loděmi je. Nikdo to totiž kloudně neví a na internetu jsou informace poněkud zmatené. Moc turistů totiž z Baku na Turkmenistán nebo Kazachstán nejezdí. Klučina mi na sebe tehdy dal číslo, ať mu kdyžtak někdy na whatsapp napíšu, kde jsem atd. Nevěnoval jsem tomu tehdy pozornost a číslo jen tak strčil za kryt mobilu a zapomenul na něj. A teď, když jsme tam tak seděli a já si v rukách nervózně pohrával s telefonem, jsem si toho papírku všiml.

NAKONEC MĚ PRÁVĚ TENTO MALÝ DETAIL ZACHRÁNIL OD VYHOŠTĚNÍ.

Vytáhl jsem papírek a říkám Faridovi, který byl snad v ještě větším šoku než já, aby na to číslo zavolal. Farid na mě koukal jak na zjevení, když jsem mu říkal, že je to číslo do přístavu a ať se zeptá, jestli dnes nejede něco pryč z Ázerbájdžánu. Všichni totiž vědí, že lodě z centra Baku jezdí jednou, maximálně dvakrát týdně a ta pravděpodobnost, že zrovna dnes večer něco pojede, se rovnala nule.

JENŽE ODVÁŽNÉMU ŠTĚSTÍ PŘEJE. Klučina z přístavu to hned na poprvé vzal, dokonce si mě i pamatoval, a to co řekl Faridovi, byla doslova záchrana z nebes. "Loď dnes jede do Turkmenistánu, přístav zavírá za hodinu v 17:00."

Oba dva jsme s Faridem doslova zkoprněli. Koukali jsme na sebe a nevěděli, co dělat. Bylo to něco tak neuvěřitelného, něco, s čím jsem ani nepočítal, že jsem jen seděl a nedokázal ze sebe vydat slova. Nebyl ale čas na přemýšlení, prostě to dnes stihnu a pojedu totálně nepřipraven do Turkmenistánu, jedné z nejizolovanějších zemí světa, kde nefunguje internet, nejsou žádní turisté a policie může všechno. Nevím kdy tam dojedu, co tam uvidím, kde budu spát, nevím prostě nic, ale jedu a stihnu projít hraniční kontrolou v přístavu do půlnoci.

Farid na nic nečekal a doslova vystřelil z parkoviště směrem k mému hostelu. Nyní to byl vážně souboj s časem. Farid mi udělal hotspot, abych se mohl připojit na internet (v Ázerbájdžánu je totiž jako cizinec velmi složité mít SIM kartu) a mohl jsem rychle zavolat rodičům, že se vše mění a už za hodinu mizím z Baku. Do hostelu jsme přijeli 40 minut před zavřením přístavu, rychle jsem se zabalil, rozloučil a běžel o dvě ulice dál do banky vyměnit dolary na cestu.

V bance panovala klasická ázerbájdžánská přezaměstnanost, kdy tam sedí desítky lidí, není tam žádný zákazník, a všichni se koukají do mobilu a nic nedělají. To je prostě ázerbájdžánská klasika, která vám přijde úsměvná, když se tam poflakujete jako turista, už méně, když každá minuta rozhoduje o vašem bytí a nebytí. Farid to tam tedy slovně trochu popohnal a během asi 10 minut jsem měl peníze vybrané. Jenom pro info, vybíral jsem na přepážce ze své karty přímo dolary, stojí to sice pár korun navíc, ale urychlilo to proces, než abych vybíral ázerbájdžánské manáty, které bych měnil na dolary. V Turkmenistánu navíc stejně vedou dolary nad eurem (jako skoro všude na světě), které nikoho nezajímá. Navíc se loď platí v dolarech v ničem jiném, žádná eura, žádná bankovní karta, žádné manáty.

V tu chvíli jsme měli 25 minut. Jelikož nikdy nikdo neví, jak dlouho loď pojede, ještě jsem si do přilehlého marketu skočil koupit vodu a jídlo na cestu. Oficiální čas plavby je totiž 12 hodin, prakticky je to ale minimálně jednou tolik, a to bych bez jídla nedal. V tom všem shonu jsem zapomenul, jak blbě mi je. Motala se mi hlava, byl jsem zpocený, ale zároveň se klepal zimou, ale to bylo jedno. Měl jsem vše vyřízeno a jelo se do přístavu, kam jsme se přes všechny zácpy v centru prokousali a k bráně přístavu dojeli v 16:55 přesně.

U okénka u vstupní brány jsem ukázal pas, byl zapsán do počítače, a pas odevzdal přístavní security, která za mnou zavřela bránu do přístavu. Byl jsem poslední, dojel jsem v poslední možnou chvíli, ale stihl jsem to. Díky neuvěřitelnému štěstí, díky ochotě Farida a souhře všech možných i nemožných náhod jsem věděl, že nebudu z Ázerbájdžánu vyhoštěn a pojedu bez problémů do Turkmenistánu. Tedy, alespoň jsem si to myslel. 😂

O tom ale až ve středu v dalším díle mého neuvěřitelného příběhu posledních několika dní.