3. dubna 2019

ÚTĚK Z ÁZERBÁJDŽÁNU – část 2.

Často mi píšete, a kamarádi se mě ptají, jestli všechno, co vám zde říkám, je skutečně pravda. Věřte tomu, že to pravda všechno je. Nemám důvod si něco vymýšlet nebo přibarvovat. Také se mně ptáte, kde beru všechny ty informace ohledně víza, historie a další legislativy. Studoval jsem obor Mezinárodní vztahy a země, kde se pohybuji, mě vždy velmi zajímaly. Nejvíce jsem svými znalostmi překvapil jednoho pána z české ambasády v Baku, který prostě nemohl uvěřit tomu, že se dají získat víza do Turkmenistánu, aniž bych o ně žádal v Česku.

Internet je mocné médium a když víte kde hledat, informace najdete. Takže co si nepamatuji ze školy, to vždy najdu na internetech. 😂 Co se příběhů týká, tak kolikrát při psaní a ohlédnutím se zpět sám kroutím nevěřícně hlavou, co se mi to vlastně dělo. A velmi často hodně věcí vynechám, protože takové to, že vám někdo pomůže, kousek vás sveze, nebo se na vás usměje, to už prostě beru jako samozřejmost. Jenže ona to samozřejmost není, o čemž jsem se přesvědčil i při neúspěšné žádosti o prodloužení víza v Ázerbájdžánu, kdy jsem narazil na neuvěřitelně nepříjemnou úředníci. Celou tu situaci bych nezvládl bez kamaráda Farida, který nejenom že mě zavezl do nemocnice, když mi bylo nejhůře, ale také semnou absolvoval celodenní lítání a shánění dokumentů na víza. Neřekl si za to ani korunu, ač jsem se mu snažil něco dát, nechtěl o tom ani slyšet. Dokonce mě vzal za svou rodinou na rychlý oběd.

Když jsme se v přístavu loučili, tak se to samozřejmě neobešlo bez dojemného obejmutí a velkému díky z mojí strany. Bez Farida bych trčel někde ve vězení za to, že jsem překročil platnost víza v Ázerbájdžánu.

Jakmile se zamnou, jako za posledním z pasažérů trajektu, zabouchly vrata od přístavu, neuvěřitelně se mi ulevilo, ale to jsem ještě nevěděl, že nemám zdaleka vyhráno.

Bylo mi hrozně zle. Nedokázal jsem ani sedět, jak se mi točila hlava a mlátila semnou zimnice. Asi hodinu trvalo, než přístavní security zkontrolovala pasy, které nám posléze vrátila.

KONTROLY A ZASE KONTROLY

Když píšu "nám" myslím tím zhruba 50 lidí, všechno Turkmeni a já jako jediný turista, totální zvláštnost mezi všemi. Všichni na mě koukali a nechápali, kam jedu, a ještě k tomu sám. Po asi hodině jsme tedy byli vyzváni k nástupu do autobusu, který nás odvezl dále do přístavu k lodi. Zde stála venku dodávka se scannerem na zavazadla, takovým tím, co mají na letišti, ale tady byl v dodávce. Přístav v centru Baku je totiž jedno velké staveniště a nemají tu ani budovy, jen pasová kontrola je v kontejneru.

Samozřejmě všichni Turkmeni jezdí do Ázerbájdžánu za prací, a tak mají hodně zavazadel. Trvalo tedy asi dvě hodiny, než všichni prošli kontrolou. Celé ty dvě hodiny jsme stáli venku, foukalo a byla neuvěřitelná zima a já se klepal zimnicí, potil se a co chvíli jsem si musel sednout na zem, protože přes neustálé motání hlavy jsem nevydržel delší dobu stát. Konečně přišla řada na můj batoh.

"Proč máte s sebou tolik léků?" ptá se mě zřízenec u scanneru. S sebou totiž vozím prášky, kdyby něco. Nikdy nevíte, co vás na cestě potká. Paralen, Endiaron, černé uhlí, Ibalgin, to je prostě základ. K tomu ještě něco navíc, ale vše z Česka. Z Ázerbájdžánu se nesmí vyvážet léky, tedy aspoň podle toho, co mi ten policista říká. Naštěstí si nechá vysvětlit, že je to vše z Česka a není tam nic z Ázerbájdžánu. Stejně ho ale zajímá, proč jich mám tolik a vysvětlení, že cestuji už skoro 7 měsíců, a ještě nějakou chvíli budu, ho neuspokojuje. Ptá se mě, jestli jsem nemocný.

To je úskalí cestování ze státu do státu po zemi. Hodně zemí totiž kontroluje nemoci na odjezdu nebo na příjezdu. Když jsem například přecházel hranici do Íránu, doktor na hranici mi měřil teplotu. To samé probíhá na hranici Abcházie a určitě i dalších. Odvětil jsem, že mi je fajn a že prášky jsou skutečně jen jako prevence, kdyby mi něco bylo. To že jsem měl zimnici, motala se mi hlava a skoro jsem nemohl ani stát, to jsem mu samozřejmě neřekl. Nechci, aby to vypadalo, že jsem nějaký hypochondr, v Česku jsem u doktora nebyl třeba 10 let, možná víc, ale poznám, kdy mi je vážně zle. A teď bylo.

Pustil mě tedy dál, čekat na další frontu. Tentokrát to bylo na pasovou kontrolu. A opět jsem čekal skoro hodinu, než na mě přišla řada. Jelikož je trajekt hlavně cargo, tak souběžně s pasažéry se naloďovaly i kamiony. A tak každý řidič, který zrovna šel na řadu, musel také projít pasovou kontrolou. Vznikal zde tak neuvěřitelný zmatek a na to vše tam byl jen jeden policista, co každého vyfotil, zkontroloval pas a dal razítka. Po více jak hodině přišla řada i na mě. Jako na posledního z pasažérů, protože jsem i do přístavu přišel jako poslední.

"MISTER MARTIN PROBLEM, ODJET NEMŮŽETE" bylo první, co mi po asi pěti minutách kontrolování mého pasu policista řekl. Problém je prý ten, že jsem překročil dobu pobytu v Ázerbájdžánu. Musí prý zavolat nadřízeného, který ale není v přístavu a neví, kdy se dostaví. Zatím mě prý na loď pustit nemůže. Takže po asi 4 hodinách čekání jsem byl tak blízko nalodění se, ale přitom tak daleko. Bez pasu se prostě nehnu a bez razítka by mě na loď stejně nepustili.

Po asi půl hodině přišel nějaký nadřízený a oba dva tam tak koukali na můj pas a datum vstupu do země. To bylo 25. února. Ázerbájdžán má relativně jednoduchý systém získání víza. Vše se dá vyřídit přes internet a víza vám pak od vstupu do země platí 30 dní, ale pouze v případě, že se do 15 dnů registrujete na imigračním oddělení v některém z krajských měst. Já jsem se naštěstí registroval hned na začátku, a tak jsem mohl v Ázerbájdžánu 30 dní zůstat.

Snažil jsem se jim vysvětlit, že podle toho papíru, co mi dali při registraci na imigračním, je dnes, tj. středa 27. března, poslední den, kdy můžu odjet. No dohadovali jsme se tam několik minut a už na nás z lodi volali, co teda bude, až strážníci přišli na to, že únor má jen 28 dní. To tedy byly ty dva chybějící dny, které jim v tom nehrály. Rychle mi dali razítko, omluvili se a já běžel na loď, kde jsem z posledních sil zaplatil 100 USD za jízdenku.

Lodě, které jezdí z centra Baku jsou nákladní a nové, cesta jimi tedy trvá méně než cesta loděmi, které jezdí z hlavního přístavu a jsou tam starší lodě, které stojí jen 60 USD. Také nechápete ten systém? Starý přístav = nové lodě, nový přístav = staré lodě. Některé systémy v postkomunistických zemích prostě nejdou ani pochopit a já byl rád, že jsem se na loď vůbec dostal. Po celém tom náročném dni a vůbec po všech těch dnech, kdy jsem byl v nemocnici na kapačkách, pak se několik dní snažil léčit a nakonec byl neúspěšný v prodloužení víza, jsem nyní konečně měl klid. Nafoukl jsem si matraci, vybalil spacák a konečně si lehnul.

Loď s názvem Berkarar je turkmenská loď, která brázdí vody Kaspického moře, většinou mezi největším přístavem Türkmenbaşy a Baku. Co jsem tak počítal, do nitra lodi se vešlo cca 50 kamionů, ale možná jich bylo víc, a dále jsem napočítal více jak 50 lidí. Když jsem ulehal do své provizorní postele, už byli všichni pryč. Na lodi si totiž můžete vzít kajutu. Ta stojí 130 dolarů za sdílenou a 150 dolarů za vlastní kajutu. Já ale raději ušetřím a beztak se na své matraci a spacáku vyspím nejlépe.

Dal jsem se do řeči s posádkou, která mi řekla, že jsem prvním cizincem za posledního asi půl roku, co na této lodi jede. Většina jich jezdí z nového přístavu a beztak je takových jako já hrozně málo. Většinou jezdí jen Turkmeni, co pracují v Ázerbájdžánu. Ukázali mi jídelnu, kde je pro pasažéry po dobu plavby jídlo zdarma. V mém případě to byla večeře a snídaně, ale mě bylo stejně tak zle, že jsem do toho jen párkrát kousnul a šel spát.

Díky nemoci jsem prospal skoro celou cestu, která od vyplutí byla asi 16 hodin dlouhá. V noci na mě někdo z posádky ještě položil deku a já se tak krásně vyspal a vypotil, že jsem se už v turkmenských vodách probudil jako nový člověk. Vypadá to, že má to tělo opravdu nějaký samo opravovači systém, kdy se opraví, když mu je nejhůře.

Po celkových 16 hodinách plavby a zakotvení, jsem konečně vystoupil na turkmenské straně Kaspického moře v přístavu Türkmenbaşy. Vyhráno ale zdaleka nebylo, tak nějak jsem tušil nejhorší, a sice další zdlouhavé kontroly.

Ty také přišly. V mém případě trvalo hodinu, než jsem strážníkům vysvětlil odkud kam jedu, proč přes Turkmenistán, co jsem dělal v Baku, co budu dělat v Uzbekistánu a kam pojedu potom, kde se budu pohybovat v Turkmenistánu, kde budu bydlet, jak pojedu, kolik mám u sebe peněz, co dělají za práci moji rodiče, co dělám za práci já, proč mám tak malý batoh, koho v Turkmenistánu znám, proč chci být v Ašchabadu dva dny, když žádám o tranzit víza a stačí mi jeden den, a mnoho dalších otázek. Vše v ruštině, ve které umím asi 10 slov. 😂

Nakonec jsem víza za 65 dolarů dostal (super business mimochodem 65 dolarů je průměrný plat v Turkmenistánu za měsíc práce). Po pásové kontrole následovala opět kontrola zavazadel. Něco tak zdlouhavého jsem za 7 měsíců na cestě ještě nezažil. Čekal jsem cca 2 hodiny, než na mě přišla řada, protože strážníci kontrolovali každému zavazadlo způsobem, že ho dotyčný musel celé vybalit a vše ukázat.

Když konečně přišla řada na mě, bylo mi už zase pěkně blbě a poslední na co jsem měl myšlenky bylo v ruštině popisovat, proč mám s sebou počítač, proč mám tolik léků a na co jsou, proč mám tolik kabelů k mobilu a počítači, proč mám s sebou dvě USB flashky, a co na nich vlastně mám (mimochodem porno je v Turkmenistánu zakázané, ale to jsem tam stejně neměl), proč mám dvě SD karty a co na nich mám, proč mám tak málo oblečení, když cestuji tak dlouho a kdo vlastně moje cestování platí? Není prý normální tak dlouho cestovat.

A to byl ten moment, kdy jsem si řekl, že by to asi bylo snazší opravdu jezdit s CK nebo jako každý si letět do JV Asie, kde je to vše tak nějak na pohodu. Pobíhal bych si tam v kraťasech a žabkách a ukazoval vám pořád ty samé fotky bílého písku, modrého moře a palem a "lajky" na Facebooku by jen lítaly. 😂 Mám to zapotřebí být jediný turista široko daleko v zemích, kam prostě turisté nejezdí a v případě Turkmenistánu, stejně tak jako Abcházie, tady Česko nemá ani žádné diplomatické zastoupení, takže kdyby se mi něco stalo jsem v totální prd*li? Může to někoho bavit trmácet se přes hraniční kontroly, kde jsem podezřelý číslo jedna a všichni na vás nahlíží jak na špióna?

Faktem je, že necestuji proto, abych měl fotky z pláže a válel se u moře. Necestuji proto, abych sbíral "lajky" na sociálních sítích a balil holky. Cestuji proto, že chci zažít něco, o čem jiní třeba jen čtou a někdy ani nevědí, kde určité místo je. Chci vidět stále a stále nová místa, potkávat nové lidi, učit se historii na vlastní oči a mít na co vzpomínat, až budu stařec v domově důchodců.

Když se mě tedy jeden z vojáků zeptal, co mám na těch USB, odvětil jsem, že hudbu. "Jakou hudbu?" ptá se mě a ještě, než něco řeknu, tak si sám odpovídá: "50 cent? Americká muzika? Ruska muzika?". Jen kývám hlavou, ale to už mi ukazuje, že s ním mám jít do kanceláře. A tak se za námi zabouchnou dveře a u počítače sedí ještě jeden voják a oba dva se mě zdvořile ptají: "Mister Martin. Můžeme si od tebe nějakou hudbu nahrát? Tady není možnost nějakou hudbu získat. A nemáš u sebe nějaké fotky, jak děláš DJe? Tady nic takového neexistuje."

Kývám hlavou, že není problém, ukazuji jim, co si můžou nahrát a do toho na mobilu hledám fotky z klubů, kde jsem hrál a mám kolem sebe krásné tanečnice. Celá ta situace mi vlastně došla až druhý den, kdy jsem byl v Ašchabadu a zjistil, že je v Turkmenistánu blokovaný internet, ale takovým způsobem, že jsem to nikdy nikde nezažil. Ta země je v podstatě úplně odříznutá od světa. Nejde Facebook, Instagram, Whatsapp. Nejdou žádné zahraniční internetové stránky a co je horší, nefunguje žádná ze čtyřech VPN aplikací, které mám. Turista s USB plné hudby byl pro ty vojáky jako dar z nebes.

Konečně mě pustili, popřáli hezký den a já po více jak 24 hodinách od chvíle, co se za mnou zavřely vrata v přístavu v Baku, vyšel ven v přístavu Türkmenbaşy. Měl jsem před sebou 4 dny a kousek, abych projel, a aspoň trochu poznal, jednu z nejhůře dostupných a nejizolovanějších zemí světa. Zemi, kam dle statistik jede jen 8000 turistů ročně a je tak až na 195. místě na světě v turistické návštěvnosti. Turista je tu něco tak zvláštního, že ho místní neumí ani klasicky „natáhnout“ jako to známe ze všech turistických destinací. Turista je zde totiž úplně jiný druh živočicha. Všichni o něm někdy slyšeli, ale nikdo ho nikdy neviděl.

Začínám nové dobrodružství, a i když jsem na cestě bezmála již 7 měsíců, stále mi to přijde, jako když jsem na začátku. A já skutečně jsem. Právě jsem vstoupil do střední Asie a čekají mě země jako TURKMENISTÁN, UZBEKISTÁN, KYRGYZSTÁN nebo TADŽIKISTÁN. Země na Hedvábné stezce, o kterých jsem vždy jen četl a snil a teď jsem konečně tady. Můj sen pokračuje!

A že byl Turkmenistán jízda od první chvíle až do konce, o tom si budete moci přečíst zase v neděli. Tuto zemi, a hlavně místní obyvatele, jsem si totiž oproti všem předpokladům opravdu zamiloval.