13. dubna 2019

TURKMENISTÁN – ZEMĚ PLNÁ ÚŽASNÝCH LIDÍ

Minule jsem se vám snažil popsat, co je vlastně Turkmenistán za zemi. Jeden pán mi napsal, že na tom nic není vyměnit peníze na černém trhu atd. Asi má pravdu, ale v zemi, kde si nemůžete být jisti tím, kdo je tajný policista a kdo ne, v zemi, kde vám nefunguje internet a nepřihlásí se vám SIM karta do místní sítě, a v zemi, kde má policie a armáda absolutní moc, prostě nechci riskovat. Stačilo mi to v Abcházii. Asi nejsem takový hrdina, což jsem ani nikdy netvrdil. Jsem jen kluk s batohem, co se toulá světem.

Když jsem přijel na nádraží do Ašchabadu, následovala klasická smršť taxikářů, kterým jsem se hezky vyhnul a vydal jsem se hledat hotel. Asi si opět řeknete, co je na tom najít hotel? Ano na maps.me jich je plno, ale hotely v Turkmenistánu mají jednu zvláštnost. Stojí pro turisty neuvěřitelně moc peněz. Navíc nejde žádný rezervovat jen tak přes booking.com, jak se to dělá v jiných zemích. Obecně by se dalo říci, že když místní platí 10 manátů za hotel (nějakých 12 korun), tak cizinec platí 10 dolarů (Nějakých 220 korun). Po celém Ašchabadu naleznete luxusní pěti hvězdičkové hotely, v kterých ale nikdo nebydlí. Když jsem se ptal v prvním hotelu, chtěli po mě 40 dolarů za jednu noc, v druhém hotelu 50 dolarů za noc. To jsou ceny pro opravdové boháče, ne pro kluka, který nejde třeba na večeři, aby nepřejel svůj denní rozpočet.

Jednou jsem na jednom diskuzním fóru četl příspěvek právě k ubytování v Ašchabadu. Zamířil jsem tedy k hotelu, o kterém se psalo, že je nejlevnější. A také byl. Kuwat hotel, kousek od hlavního bazaru, stál jen deset dolarů na noc, což proti tomu ostatnímu byla docela levná varianta. Má sice sdílené sprchy a toalety, ale pokoj jsem měl sám pro sebe, a to pro mě bylo důležité. Výhodou ubytování v Turkmenistánu, stejně jako třeba v Íránu, je, že platíte za noc. Nevadilo tedy, že jsem přišel v 8 ráno. V jiných zemích by mě pravděpodobně neubytovali, nebo taková je alespoň má zkušenost v Evropě, tady v 8 ráno nebyl problém.

NEJDIVNĚJŠÍ MĚSTO SVĚTA? AŠCHABAD.

Měl jsem před sebou celý den na courání se Ašchabadem, což je pro mě zatím to nejdivnější město, které jsem na světě viděl. Turkmenbashi z něj udělal něco jako Disneyland, ve kterém ale žijí lidé. Naleznete zde nepředstavitelné množství mrakodrapů a velkých nových budov různých tvarů a zaměření. Značnou část z nich tvoří ministerské budovy. Vše je postaveno z bílého mramoru, který prý je dovážen z Itálie. Nad některými budovami opravdu žasnete. Nejdříve jsem si šel projít místní bazar. Většinou bazary v těchto zemích suplují nádraží a dostanete se z nich do celého města. Já se chtěl dostat asi čtrnáct kilometrů od centra, kde je v rodné vesnici Turkmenbashiho postavena jeho velká mešita a je tam i jeho hrobka. Čekal jsem, že lidi budou zamračení a neochotní, respektive ani nevím, co jsem čekal, ale každý, s kým jsem se bavil a ptal se ho na pomoc, byl neuvěřitelně příjemný a ochotný. Jako jediný turista široko daleko jsem cítil pohledy dětí, viděl úsměvy místních slečen a s pány v krámcích si potřásl rukou a pozdravil pokaždé, když jsem se někde zastavil nebo na něco ptal.

Nevím čím to je, ty lidi žijí ve strašné kleci, a přesto se na vás smějí a přátelsky vás zdraví a nikoho by ani nenapadlo, že by vás chtěl třeba okrást. Na trhu jsem dostal ochutnat cukroví nebo ovoce. Každý se zajímal odkud jsem a věřte nebo ne, každý zná Česko a Prahu. Za komunismu měla naše země neuvěřitelné jméno, které si lidé pamatují do dnes. V autobuse, ač byl narvaný, mě lidé pouštěli sednout. Cítil jsem se strašně provinile, ale oni si nedali říci. Vždy byla vidět ta nejistota, jak se chtěli bavit, ale báli se mě oslovit, ale stačil z mé strany úsměv nebo mrknutí a ledy se prolomily. Co vás také "trkne" na první pohled, tak že v Ašchabadu, vůbec v celém Turkmenistánu, prostě nevidíte lidi s mobily, jak do nich neustále koukají. Tady je svět ještě v pořádku, chtělo by se říci. Lidé se mezi sebou na zastávkách i v autobusech baví, zastavují se na ulicích, smějí se na sebe. Děti si hrají venku, a pokud vidí turistu, jako jsem já, tak rozdávají úsměvy na všechny strany.

Když jsem se vrátil z Turkmenbashiho mešity, vydal jsem se prozkoumat prezidentský palác. A tady jsem zjistil, že je Ašchabad opravdu zvláštní město. V okolí prezidentského paláce, a několika přilehlých ulicích a parcích, nikdo nebyl. Prostě nikde nikdo, jen já, samotný turista a desítky policistů a vojáků. Divné to začalo být, když jsem se chtěl podívat blíže. Vše je samozřejmě oploceno, ale vojáci mě nepustili třeba ani na chodník. Fotit je zakázáno a policista držící ruku na zbrani, když jsem vytáhl mobil, že si něco pofotím, ve mě opravdu pocity radosti nebudil. Divná situace nastala, když jsem se šel zeptat jednoho z nich, proč se tam nemůže fotit. Nestačil jsem ještě říci ani slovo a policista mě strká neurvale z chodníku, po kterém se prý nesmí chodit. Ptám se ho, proč tady tedy je, když se po něm nesmí chodit? Odpovědi jsem se nedočkal a jen mě neustále odstrkával od sebe z chodníku a naznačoval, ať jdu pryč. V této oblasti nepotkáte žádného místního. Skoro jako by sem měli vstup zakázaný. Kolem presidentského paláce jsou i nějaké ministerské budovy, banky, úřad vlády a další. U všech stojí policisté a vojáci, vždy tak, aby jeden viděl na druhého a vy jako jediný civilista široko daleko budíte pozornost. Fotoaparát jsem se ani neodvážil vyndat z kapsy, rád bych totiž ještě něco nafotil.

Nutno říci, že to byla snad jediná negativní zkušenost v Turkmenistánu. Nehodlal jsem si tím kazit den a dále se toulal městem. Co vás v Turkmenistánu zaujme na první pohled, tak krásné dívky v tradičním oblečení. Červené nebo zelené šaty, copánky a malé čepičky znamenají, že dívky nejsou vdané. Starší a vdané ženy nosí speciálně uvázané šátky. Na holkách jsem velmi často mohl oči nechat, jsou skutečně krásné a jelikož Turkmenbashi zakázal make-up, nejsou přeplácané barvami a mají krásnou přírodní pleť. Chlapci školou povinní, ale i ti starší, nosí všichni saka a kravaty a také typické čepičky. Co mě ještě zaujalo, tak na to, kolik je tam velkých domů, tam vidíte strašně málo lidí. Koho vidíte hodně, tak uklízečů. Po celém centru jsou desítky, možná stovky lidí, kteří uklízí již čisté město. Zaujmou vás také ty paradoxy. Turkmenbashi sice nechal postavit moderní domy a všude jezdí moderní auta, ale potom vidíte lidi sekat trávu ručně kosou a srpem. To je prostě něco, co nepochopím. A ještě jedna zvláštnost mě zaujala. Vždy, když jsem se bavil s lidmi, tak se rozhlíželi kolem sebe. Když jsem se ptal, co dělají nebo koho hledají, tak hledali mého průvodce. Turista toulající se sám městem, a vůbec Turkmenistánem, je prostě něco tak neznámého, že to místní vůbec neznají. Většina turistů tam totiž jezdí s agenturou a má svého průvodce neustále s sebou.

Nicméně, večer jsem se ještě zašel zeptat v kolik jede druhý den vlak do Mary a unavený usnul. Ráno jsem si přivstal, abych stihl ještě navštívit starodávné město Nisa, které leží na kraji Ašchabadu, pod vrcholky hor. Více než město, mě zaujaly právě ty hory, vše krásně zelené, vše kvetlo a hlavně, nikde nikdo nebyl. Původně jsem myslel, že je Turkmenistán pouštní zemí, ale opak byl pravdou. Tolik zelené jsem snad ještě neviděl. Bylo to asi tím, že je jaro a občas zaprší. V Nise jsem potkal nějakého pána, kterému když jsem řekl, že jsem z Česka, tak si hned vzpomněl na lední hokej a gratuloval mi, jaký jsme za komunismu měli skvělý tým a že si pamatuje bitvy mezi ČSSR a SSSR. Pak jsem ale utíkal zpět do Ašchabadu, protože vlak jel přesně ve 12:00 a zde vlaky pozdě nejezdí. Chtěl jsem si koupit stejný druh jízdenky, jako na trase z Turkmenbashi do Ašchabadu, ale přede mnou stál chlápek, který tak neuvěřitelně smrděl, že jsem myslel, že se tam pozvracím na kasu. 🙂 Když na mě přišla řada, koupil jsem si tedy dražší lístek, protože jsem se bál, aby mě nedali k němu. No a přesně takový malý moment, ta mikrosekunda, kdy jsem změnil třídu vlaku, rozhodl o osudu mých dalších hodin.

Když jsem přišel do kupé, seděl tam klučina. Jeho jméno bylo Sergei a koukal na mně, jak na zjevení, protože do té doby nikdy žádného turistu neviděl. Sergei žije ve městě Mary, kam mířím i já, a v Ašchabadu byl na testech. Hraje totiž basketbal a snaží se dostat do profesionálního týmu, což by mu na několik let zajistilo živobytí. Jelikož jsem dlouhé roky hrál basketbal, tak jsme si vážně měli o čem povídat. Trapná chvilka nastala, když jsem se s ním chtěl bavit o NBA. Tím, jak je v Turkmenistánu blokovaný internet, tak Sergei vůbec nevěděl, že nějaká NBA existuje. Respektive věděl, že existuje, ale nic o ní neznal. Neměl si to jak zjistit. Cesta do Mary trvala 8 hodin a většinu z těch osmi hodin jsme prokecali. Jenom ve chvíli, když jsme jeli na pomezí Turkmenistánu a Íránu, jsem si vyžádal chvilku pro sebe, abych si nostalgicky při pohledu na íránskou vlajku, zavzpomínal. 🙂 Nicméně při našich rozhovorech jsem se dozvěděl opravdu hodně o životě v Turkmenistánu a Sergei zase o životě u nás v Česku. Když jsem mu říkal kolik co stojí, tak jen nevěřícně kroutil hlavou. Zde jsem si právě uvědomil ten žalostný rozdíl mezi pohodlným životem v Evropě a v Turkmenistánu. Sergei má třeba problém najít si ženu, protože je z ruské menšiny a není absolutní šance, že by se seznámil s turkmenskou dívkou. Jeho prarodiče se nastěhovali do Turkmenistánu v době SSSR a jak on, tak jeho rodiče, se tam již narodili. Mají tedy turkmenské pasy, ale jsou z ruské menšiny, která čítá jen 4% populace.

Největším snem pro Sergeje je, aby mohl pracovat v Rusku a posílat peníze rodičům. Jenže na to, aby mohl takto vycestovat, potřebuje hodně peněz do začátku, a ty nemá. Doufá tedy v to, že mu vyjde basketbalové angažmá. Nedávno si rovněž koupil auto. Budete překvapeni, ale až sem se dováží auta z Německa. Koupil si starý Opel Vectra, ale je na něj pořádně pyšný. Stál ho 8000 manátů, což je cca deset tisíc korun, ale pro Sergeje to znamenalo skoro celý rok šetřit. Nové auto stojí 20000 manátů a na to bohužel nemá. Tohle by mi mohl nějaký ekonom vysvětlit. Jak je možné, že v Turkmenistánu stojí nová Toyota v přepočtu asi 25000 korun a v Evropě stojí tak desetkrát více? Nepochopím!

Když se mně Sergej ptal, kde budu spát, tak jsem musel odvětit, že nevím. Což jemu přišlo hrozně divné, ale pro mě je to normální. Když si nemůžete nic online booknout, tak vám nezbývá nic jiného, než potom něco hledat a ptát se postupně v hotelech. Sergej zavolal domů, aby mu jeho maminka poslala čísla na hotely a postupně všechny obvolal. První stál 50 dolarů, druhý 40 a třetí 60 dolarů. Pro mě jsou to ceny, za které žiji třeba týden. Sergej na mě koukal, jestli jako to je normální takové ceny, a ještě, než jsem stačil odpovědět, mi řekl, ať jdu spát k jeho rodině. To je ten moment, o kterém jsem psal výše. Kdybych na poslední chvíli nezměnil třídu vlaku, vystoupil bych v Mary a bloudil nočním městem a hledal nějaký hotel, kde by mě samozřejmě natáhli, protože jsem turista a musel bych platit v dolarech. Sergeji si stál za svým, takže když jsme přijeli do Mary stopnul taxík a jelo se k jeho rodině.

Sergejova rodina je hodně chudá. Bylo mi jich opravdu líto, když jsem viděl, v jakém bytu žijí a teplá voda jim prý teče jen někdy. Přesto mě všichni vítali s úsměvem a ptali se na vše, co je napadlo. Když jsem řekl, že jsem z Česka, odpověděli mi, že o naší zemi slyšeli, ale nikdy neviděli žádné obrázky (protože internet je blokovaný). Z tohoto důvodu mám v telefonu asi 50 fotek Česka a hrdě naší zemi ukazuji. Bylo strašně vidět, jak se Sergejova rodina zajímá o život v Česku, o moji rodinu, prostě o všechno, ale znovu musím zopakovat. Bylo mi jich hrozně líto. Sergejův tatínek byl voják, ale při nehodě přišel o ruku, nemůže tedy pracovat. Věřte, že v Turkmenistánu opravdu nefungují programy na podporu invalidů atd. Maminka je rovněž nezaměstnaná, protože jako Ruska velmi těžko shání práci. Rodinu tak živí Sergej, který má ještě bratra, který je ale mentálně postižený, a tak také nepracuje. Za to, že mě u sebe nechali přespat, jsem se jim chtěl odvděčit, tak jsme šli se Sergejem do jedné ruské restaurace koupit jídlo. Zde jsem poznal, jaká je Sergej v ruské komunitě v Mary celebrita, Všichni se s ním nadšeně vítali a vyptávali se, jak mu dopadli testy v basketbale.

Za 60 korun jsem nakoupil večeři pro pět lidí a po zbytek večera jsem si s rodinou povídal, ale kolikrát jsem vážně nevěděl co říci, když mi říkali příběhy z jejich života. Nejvíce na tom všem člověk nechápe tu jejich ochotu a dobrotu. Měl jsem až slzy v očích a stále mám, když si vzpomenu, v jakých podmínkách žijí, ale zároveň by se rozkrájeli, aby mi pomohli. Oni, kteří nic nemají, pomáhají turistovy z Česka. Udělal by u nás někdo to samé pro Turkmena? Sergej je jediný z rodiny, který kdy opustil Mary. Rodina nemá peníze ani na to, aby jela na dovolenou někde po Turkmenistánu. Všichni chtěli strašně vidět mé fotografie z cest po světě a já doufám, že jsem alespoň trochu mohl rozšířit jejich obzory a zanechal dobrý dojem. Strašně bych chtěl lidem, kteří nemají nic, nemohou opustit zemi a nemohou se ani nic dozvědět o tom, jak se žije jinde, protože nemají internet a v TV běhá jen pár vládních programů, pomoci. Bohužel ze své pozice tuláka světem jsem mohl rozdat jen pár úsměvů a koupit večeři a aspoň trochu rozšířit jejich znalosti o světě. Peníze si totiž ode mě vzít nechtěli.

PAN KAKAJAN.

Ráno jsem se rozloučil s celou rodinou a prošel si město Mary. Můj dnešní cíl byl ale někde jinde. Starodávné město Merv, křižovatka na Hedvábné stezce, která se zde dělila na jižní a severní větev. V Mary mi od bazaru ujela maršutka a přesně takový malý moment opět rozhodl o tom, že můj celý den dostal najednou úplně jiný směr. Když jsem stál na zastávce, tak ke mně přišel pán a s úsměvem se mě ptá, odkud jsem. Tipoval mě na Američana nebo Francouze, ale měli jste vidět tu radost, když jsem mu rusky odpověděl, že z Česka. Starší pán jménem Kakajan (čti Kakažan) totiž sloužil jako sovětský voják v Olomouci. Dokázal by mi někdo spočítat, jaká je pravděpodobnost, že kluk z Česka potká uprostřed Turkmenistánu pána, který sloužil v jeho zemi? Pan Kakajan znal o naší zemi opravdu hodně a říkal, že u nás prožil dva nejlepší roky svého života. Znal Pardubice (odkud pocházím), byl v Praze, Bratislavě a dalších městech. Celou cestu do města Bayramaly (cca 30 minut) jsme si povídali o životě v Česku. Bayramaly leží na dohled od vykopávek v Mervu a když jsem vystupoval z maršutky a chtěl platit, tak mě Kakajan chytil za ruku a zaplatil maršutku za mě. Od teď jsem prý jeho host, protože lidé v Česku k němu vždy byli přívětiví a nápomocni a on by mi to chtěl oplatit. Opět jsem se snažil vysvětlit, že to není třeba, ale co je mi to platné. Vzal mě na oběd, který také zaplatil. Snažil jsem se servírku uplatit a dával jí peníze, ale ona si je nevzala. Pan Kakajan prý platí a já si mám užít jídlo.

Po obědě mě naložil do taxíku a jelo se na Merv. Nechtěl ani slyšet o tom, že bych stopoval nebo platil za taxík sám. Nemám se prý o nic starat a mám si užít památky. Jak mi poté Kakajan vysvětloval je hluboce věřící muslim a dle jeho víry by měl lidem pomáhat. Jaký rozdíl proti tomu, co nám ukazují média, podle kterých každý muslim chce jen vraždit a znásilňovat, že? Ze starověkého Mervu toho moc nezbylo, takže jsme ho za asi dvě hodiny celý projeli. Člověk ale jen žasne, jak před tisíci lety, tak velké město mohlo fungovat. Pan Kakajan mě zval k němu domů, že prý žena něco uvaří a můžu u nich spát, ale byla neděle a já musel ujet ještě asi 300 kilometrů a druhý den opustit zemi a ve zdejších podmínkách se nevyplatí riskovat. Hranice je totiž otevřena jen do 18:00 a mohlo by se také stát, že to druhý den nestihnu. Opravdu jsem se nechtěl loučit, protože tak moudrého a pokorného člověka jsem dlouho nepoznal. Když jsem se chtěl s panem Kakajanem vyfotit, tak se jen usmál a řekl, že vzpomínka na něj mi zůstane pouze v hlavě, že se nefotí. A faktem je, že vzpomínku zanechal opravdu úžasnou.

Vydal jsem se tedy na nádraží, že zkusím, jestli nejede nějaký vlak směr Turkmenabad, kde jsem chtěl přespat, protože je to město nejblíže hranicím s Uzbekistánem. Už když jsem tam přišel, tak jsem si všiml rodiny, kde byl otec, matka a tři dcery. Jakmile mě dcerky viděly, tak se pořád tak usmívaly a hihňaly a já se červenal jak ty jejich červené šaty. Když jsem se konečně rozhodl, že na ně promluvím, přišla se seznamovat jejich maminka. 😄 Sice jsem jí odpovídal, ale mohl jsem na jedné její dceři oči nechat, což ona poznala a zeptala se mně, jestli se mi líbí turkmenské holky. NEEE ASI, říkám si v duchu, a stydlivě přikyvuji. Všechny jsem tím náramně pobavil, ale nějak se neměli k tomu, aby mě s tou nejhezčí oženili a já si místo perské princezny, kterou ve světě hledám, domu dovezl turkmenskou slečnu s copánky. 😄

Když jsem dojel do Turkmenabadu, stavil jsem se v restauraci na večeři. Měl jsem ještě hodně drobných, které jsem chtěl utratit, a tak jsem nechal servírce malé dýško. Zřejmě se to tam ale nedělá, protože chudák holka za mnou běžela asi sto metrů, aby mi peníze vrátila. Přiznám se, že jsem pak poslední večer měl hrozně smíšené pocity. Ta země je úplně někde jinde než většina nám známých zemí, a to jen díky tomu, že jednomu pánovi ruplo v hlavě a přetvořil si stát k obrazu svému. Vím, že to opakuji skoro pokaždé, když něco píšu, ale já opravdu potkávám na cestě tak úžasné lidi. Lidi, kteří kolikrát vůbec nic nemají, a přesto se s vámi chtějí rozdělit nebo vám pomoci, a to bez jakýchkoliv vedlejších úmyslů. Když jsem do Turkmenistánu jel, strašně jsem se bál toho neznámého, co na mě čeká, ale když jsem odjížděl chtěl jsem v té zemi zůstat ještě déle, být mezi těmi úžasnými lidmi. Užívám si to, když jsem někde jako jediný turista a mohu být v kontaktu s místními. Užívám si ty stydlivé pohledy slečen a zvídavé pohledy dětí. To, že mi na ulici úplně cizí pán podá ruku a popřeje dobrý den, popřípadě se zeptá, jestli mi může nějak pomoci.

Přesně takové vzpomínky ve mě zanechala jedna z nejuzavřenějších zemí světa. Země plná barev a dobrosrdečných lidí a jednoho bláznivého postkomunistického "sultána".