23. dubna 2019

V UZBEKISTÁNU SE NEDÁ STOPOVAT!

A to myslím skutečně vážně. Jestli tu někdy budete, tak se o to ani nepokoušejte. A už vůbec se nepokoušejte mít nějaký plán. Může se totiž stát, že nikam nedojedete. Stejně tak jako já. Chtěl jsem se podívat na hranice Uzbekistánu a Afghánistánu, a místo čtyři sta kilometrů jsem ujel necelých sto. Zastavila mě totiž lidská dobrota a vstřícnost o kterých se mi nezdálo ani v těch nejlepších snech. 

Nevím, čím to je. Když se bavím s jinými turisty na hostelech, tak ti na mě koukají jak na zjevení, když jim řeknu, že jsem spal u lidí doma nebo že mě vzali k sobě na oběd. Jim se to prý neděje. Asi za to může ta moje nekonečná vysmátost, kdy si chodím po městě nebo po horách, zdravím lidi, podám si s nimi ruku, pokorně poděkuji. Když mám, rozdělím se s nimi o jablka nebo sušenky a když nerozumím, tak se prostě jen usměji a oni také. Ale kdo by nebyl vysmátý, když si žije svůj sen, že? Když si vezmu, že jsem před pár měsíci neuměl ani slovo rusky a teď někoho potkám a několik hodin se s ním bavím nebo na hotelu dělám západním turistům překladatele, tak se musím prohlásit za lingvistu a je to právě asi ta malá znalost jazyka, co mi otevírá srdce místních lidí. 😂

Několik dní jsem byl v Samarkandu. Možná i déle, než jsem chtěl, ale jeden den se mi opět udělalo hrozně špatně, tak jsem ho skoro celý proležel, a další dva dny pršelo, takže se nedalo skoro nic dělat. Když se konečně udělalo hezky, rozhodl jsem se, že pojedu do města Shahrisabz, kde se narodil národní uzbecký hrdina Amir Timur. Po cestě jsem se chtěl zastavit v horách, pak se podívat po městě a další den pokračovat dál do města Termez na hranici Uzbekistánu a Afghánistánu. Jenže to bych nesměl být v Uzbekistánu, v zemi dobrosrdečných lidí. 

Někdy mi přijde, že je moje cesta strašná nuda. Jako třeba ty dva dny, kdy v Samarkandu pršelo, a já se tak říkajíc kopal do zadku. A pak najednou naskočím do rozjetého vlaku a příběhy se skládají jeden za druhým a já to nestačím ani vstřebávat. Vypravil jsem se tedy na cestu do Shahrisabz, jenže jsem nevěděl, jakou maršutkou se dostat na kraj města, abych mohl stopovat. Každý, s kým jsem se bavil, mě odkazoval na taxi, ale to jsem já nehodlal akceptovat, protože je prostě nesnáším. Radši 3 hodiny půjdu pěšky, než 10 minut jet taxíkem. Využil jsem tedy osvědčenou taktiku, kdy skočím do nějakého autobusu a čekám kam mě doveze. 

Když jsem si takhle skočil na maršutku v centru Samarkandu, během několika desítek minut mě dovezla kousek za město do malé vesnice na úpatí hor. Dal jsem se do řeči s řidičem, který za "Sajuzu" sloužil ve východním Německu, takže znal Česko a ukázal mi kudy jít podél hor asi deset kilometrů na hlavní silnici směr Shahrisabz. Během jízdy nezapomněl všem s úsměvem hlásit, že veze hosta z Česka. 

Ve městech to tak není, hlavně v Samarkandu, kde bylo tisíce turistů, ale stačí se dostat do první vesnice, a rázem jste obrovskou atrakcí. Ještě jsem se ani nerozkoukal a už mi u cesty staví pán ve staré Ladě. Ptám se ho, jestli nejede mým směrem, což jel, ale jen dva kilometry. Naskočil jsem tedy do auta a mohla začít komunikace. Během těch dvou kilometrů jsem ho asi natolik zaujal, že mi navrhl, jestli se nechci u něj na farmě stavit na čaj. Pan Tocher je totiž v důchodu a zabývá se mimo jiné včelařstvím. S dalšími přáteli se dělí o farmu, kde oni pěstují cibuli, brambory a další plodiny a on včely. Na úpatí hor, jen několik kilometrů od druhého největšího města v Uzbekistánu, jsem svědkem totální proměny lidí, krajiny, životního stylu. 

Na farmě se zrovna všichni vraceli z polí a připravoval se oběd, o který jsem nebyl ochuzen ani já. Muži i ženy jedí odděleně a samozřejmě jako jediný turista, který k nim na farmu kdy zavítal, jsem byl zdrojem informací o světě tam daleko v Evropě. Nechápu to, všechny jsem viděl poprvé v životě, všichni byli ve věku mého otce, všichni žijí úplně jiný život, než jsem měl já v Česku, a přesto jsme si celou dobu měli o čem povídat. Zcela bez předsudků, bez nějakého dělení na křesťany a muslimy, na Čecha a Uzbeky. To je asi jeden z těch důvodů, proč mi lidé svá srdce tak otevírají. Je mi úplně jedno, jestli je člověk takový nebo makový. Jestli je muslim, budhista, křesťan nebo jestli věří v sílu rytířů Jedi. Všichni jsme lidi a pokud máte srdce na správném místě, tak si vždy společnou řeč s lidmi najdete. 

Při cestování je podle mě nejdůležitější pokora. Do dnes si pamatuji jednoho blbce z Česka, když jsem se před pár měsíci toulal Gruzií. Když naše maršutka pozdě večer zastavila na odpočívadle, tak si onen dotyčný šel něco koupit do obchodu. A potom nadával jak špaček, že je Gruzie na ho*no, protože tam neměli pivo. A věřte, že to nebyly slova, co byste učili své děti. Takoví lidé mi prostě vadí a zastávám názor, že by neměli cestovat. Já jsem tehdy raději mlčel a k tomu, že jsem ze stejné země, jsem se raději nehlásil. Nechápu proč hned všem nadávat? Tak nemají pivo, no a co, usměju se a jde se dál. Ta pokora je při cestování strašně důležitá. 

Když jsme poobědvali a pyšně mi ukázali jejich práci, vydal jsem se podél hor k hlavní silnici na Shahrisabz. Vše se zelenalo, všude probíhaly ovečky a koně a vzduch voněla jarní svěžestí. Po cestě na Shahrisabz jsem nejdříve zastavil sdílené taxi a naštěstí řidič byl v pohodě, takže po mě nechtěl žádné peníze. Seděl tam i malý dvanáctiletý klučina, který uměl dobře rusky i anglicky a byla na něm vidět ta radost, že si může pokecat s turistou. Když jsem pak jeho mamince říkal, že má moc chytrého syna, tak měla slzu na krajíčku. Selfie je potom v takových případech samozřejmostí. 

Po cestě ze Samarkand do Shahrisabz silnice překonává nádherný průsmyk Takhtakaracha vysoko v horách a já si tam chtěl původně udělat trek, ale když jsem se zdržel na obědě, nemělo cenu ve 4 odpoledne něco vymýšlet. Trochu jsem se tam pomotal, pofotil, a pomalu se stopem došoural do Shahrisabz. Zde se narodil uzbecký hrdina Amir Timur, který kosil nepřátele a dobitá území s takovou intenzitou, že prý vyvraždil 5% tehdejší světové populace. Po jeho tažení totiž nezůstal nikdo živý a všechna města byla vyrabována a spálena. Vydal jsem se hledat hotel, ale jelikož sem moc lidí nezavítá, vše bylo za nesmyslné ceny. Jediná věc mě na cestování štve, a sice, že si všichni myslí, že jako turista máte nekonečně mnoho peněz. Chodím špinavý a jím nejlevnější jídla a pak bych měl dát 20, 40, 50 dolarů za hotel na jednu noc? Nesmysl. 

Na jednom hotelu jsem vycítil možnost smlouvání se starší paní recepční. Prý ji připomínám jejího syna. Jakmile to řekla, bylo jasné, že se s ní dá domluvit. Chvilku po mě se tam na cenu ubytování přišli zeptat dva Němci, kteří neuměli ani slovo rusky, a tak jsem sloužil jako jakýsi překladatel. Domluvil jsem jim ubytování, taxi a vlak na další dny. Ze všeho paní určitě nějaké drobné měla. Po Němcích za chvíli přišli Francouzi, kteří sice měli rezervaci, ale chtěli domluvit večeři a druhý den taxi. A tak jsem opět překládal a když bylo vše domluveno, tak paní říká, že za pomoc můžu zůstat za deset dolarů se snídaní. Je to sice pořád hodně ale oproti původním čtyřiceti je to krásná cena. 

Druhý den jsem si prošel Shahrisabz a chtěl se vydat směr Termez, na hranici Uzbekistánu a Afghánistánu. Jenže bylo tak krásné počasí, a v dálce jsem viděl zasněžené vrcholky hor, že jsem změnil plán a z města se vydal stopovat směr hory. Nevěděl jsem kam, co tam uvidím, ani kde budu spát, ale kdo by se stresoval v tak krásném počasí, a hlavně v zemi, kde je host na prvním místě? 

Laxně si kráčím městem a najednou odněkud slyším: "Hallo mister, do you speak english?" otočím se a za mnou chvátá postarší pán s kolem. Anglicky uměl asi jen tuto větu, a tak plynule přecházíme do ruštiny. Proběhne klasická výměna otázek na rodinu atd. To je věc, kterou si lidi všude na světě získáte. Zeptat se na rodinu a pochválit jakýkoliv počet dětí. Zdejší lidé nejsou pyšní na to, že mají dráha auta, ale na to, kolik mají děti a hlavně synů. 

Pan Zachar je herec a zrovna se vracel z ranního představení, které hrál pro školy. Během pár minut mě zve na čaj k němu domů, kde na něj čekají dcera a syn. Žena je v práci jako učitelka. Jednu věc bych měl vysvětlit. Když se řekne čaj (a to platí už od Arménie), tak to znamená, že u hostitele zůstanete několik hodin, protože u čaje nikdy nezůstane. Pan Zachar tak s dcerou narychlo připravili hostinu a malý syn nám u toho hrál na piano. V takových situacích, kdy vás lidi vezmou k sobě domů a celá rodina se může přetrhnout, aby návštěvníka pohostila, je těžké se rozloučit. Jenže venku bylo opravdu nádherné počasí a já se chtěl alespoň pokusit se do hor dostat. Po třech hodinách příjemného rozhovoru jsem se tak rozloučil a šel zkusit nějaký odvoz. Pan Zachar mi ještě nabízel, že u nich můžu přespat, kdybych se do hor nedostal. 

ŽIVOT HORALŮ

Jenže já se do hor dostal a užil jsem si zatím ty nejkrásnější chvíle mého pobytu v Uzbekistánu. Stopem, maršutkou a sdíleným taxi jsem vyjel do hor k přehradě Hisorak a nemohl uvěřit té kráse co vidím. Bylo pozdní jarní odpoledne a vzduch byl tak krásně provoněn kvítím a krajina byla zalitá sluncem, že jsem málem slzu uronil. O to víc, když u mě postupně zastavovala auta a lidé se ptali, jestli nepotřebuji pomoci nebo jestli mám kde spát. Sem totiž turisté nechodí. Daleko od velkých měst a katalogů cestovních kanceláří. Daleko od školních zájezdů a supermarketů. Pod zasněženými vrcholky Turkestánských hor jsem se cítil jako v ráji. Potkal jsem paní, co mi nabízela, že u ní mohu přespat, potkal jsem skupinu chlapů, co mi nabízeli, že mě zavezou zpět do Shahrisabz a večer popijeme vodku. Byla by to ta nejjednodušší možnost, ale já chtěl víc a dále do hor. 

Z dálky jsem viděl blížit se bílou Ladu Nivu. Přesně takové auto vám dá tušit, že jeho řidič nejede jen do vedlejší vesnice, kam vede asfalt (no zde spíš kamenitá cesta), ale někam dál. Nemusel jsem ani mávat a Niva u mě zastavila sama. 

Uvnitř seděl starší pán jménem Ali. Původně jsem měl namířeno do vesnice Hisorak, ale tam on prý nejede. Může mě vzít jen asi 10 kilometrů a pak odbočuje. A tak skáču do auta a opět vedeme konverzaci o všem možném i nemožném. Co je velmi těžké lidem vysvětlit, proč ve 35 letech nemám ženu, děti ani dům. Zde je rodina na prvním místě a lidé mnohdy za život nebyli ani v Samarkandu, který je jen nějakých sto kilometrů daleko. Vysvětlit takovým lidem, že chci vidět svět a že již 7 měsíců nejsem doma, to je nadlidský úkol. Když se to ale podaří, zažijete s nimi neuvěřitelné chvíle jako já s panem Alim. 

Když jsme přijeli na rozcestí, kde se dělila cesta na mojí původní vesnici Hisorak a na vesnici pana Aliho, tak ještě, než jsem stačil něco říci nebo se rozmyslet, tak mi říká, že v Hisoraku nic není a jestli nechci jet k němu domů, kde je krásný výhled, jeho rodina a že u nich mohu přespat. To se prostě nedá odmítnout. Pan Ali si Ladu Nivu koupil nedávno, a tak si prý chce vyzkoušet, jak zvládne jet cestou necestou, která nás čekala. Ta cesta v podstatě byla jen bahnitá brázda krajinou a Niva se s ní statečně prala až do okamžiku, kdy pan Ali nevybral zatáčku a my skončili s kolami ve vzduchu. Zmatek není na místě, prý si dáme cigaretu a pak se uvidí. Obligátní "nebojatsa ničevo" mě vážně rozesmálo. A tak se také stalo. Pan Ali si dal cigaretu, já si užíval neuvěřitelnou krajinu kolem, a při tom všem jsme řešili, kde pro mě najdeme Uzbečku, kterou bych si mohl vzít. 😂

Potom se prostě pod kola nacházely kameny a bahno a jelo se dál. No stress. Když jsme přijeli do vesnice Čungurak, tak jsem se vážně ocitl na kraji světa. Bez elektriky a mobilního signálu zde žijí pastevecké rodiny. Uprostřed krásné přírody, v horách s bahnitou příjezdovou cestou. Samozřejmě mě zajímalo, jak je to tu s turismem. Před pěti lety prý ve vesnici na jeden den byli Korejci, kteří tu zkoumali, jestli by se zdejší kámen nedal těžit. Od té doby nikdo. Cesta do Čungurak je totiž tak mimo všechny turistické trasy, že silnice, po které jsme jeli, ani nebyla na mapě. A teď si představte, že jsem se tam zjevil já. Dvoumetrový Martin z Česka. Bez nadsázky si myslím, že si mě budou pamatovat do konce života. Pan Ali jezdí do města jednou za čas a jako jeden z mála má ve vesnici automobil. Po cestě k jeho domu jsme tedy několikrát zastavili a jeho sousedům dali chleba a další věci, co pan Ali nakoupil. 

Samozřejmě každé zastavení znamenalo hrdé představení mojí osoby panem Alim. Je až zarážející, kolik lidí bylo dřív v armádě a za „Sajuzu“ sloužilo ve všech "spřátelených" zemích. Všechny samozřejmě zajímá, jak se mi líbí v Uzbekistánu a kde jsem všude byl. Já se samozřejmě o své zážitky rád podělil a s úsměvem konstatoval, že ten pravý Uzbekistán zažívám až teď. Díky panu Alimu a díky tomu, že jsem doslova na konci světa. Cítím se tady uprostřed hor strašně dobře. Ač jsem v muslimské zemi, nenapadlo by mě se ani na sekundu někoho bát. Potřesení pravou rukou a levou položení na srdce znamená projev velké úcty. Místní se tak zdraví normálně a následuje zeptání se, jak se dotyčnému daří, jak se má rodina atd. Opět musím konstatovat, že tady je svět ještě v pořádku a lidé se zajímají o blaho svých přátel a sousedů. Tím, že opět všichni umíme rusky, mám k těm lidem o trochu blíže a když se jich ptám, kde se v nich bere ta dobrosrdečnost, všichni shodně odvětí: "MY JSME MUSLIMOVÉ, JE TO NAŠE VÍRA A MILUJEME HOSTY. JEDNOU POMŮŽEME MY TOBĚ, PŘÍŠTĚ ZASE TY NÁM." 

Už jsem to psal dříve. Nevěřte všemu, co vám servírují média. Vždy mě dokáže vytočit, když mě někdo píše, jestli se muslimů nebojím nebo když v diskuzích čtu, že lidi nesnáší muslimy, a přitom žádného neviděli za celý svůj život, ale věří té frašce z televize a novin. Když jsem se panu Alimu, a posléze jeho rodině, snažil vysvětlit, že se u nás lidé bojí muslimů a nemají je rádi, bylo na nich vidět to nepochopení, o čem vlastně mluvím. Proč by se jich někdo měl bát? Samozřejmě všude na světě najdete idioty, ale mě za posledních sedm měsíců nenapadlo ani jednou se něčeho nebo někoho bát. Vlastně napadlo, toho Čecha v Gruzii, že na mě promluví a pozná, že jsem taky Čech. To bych vážně nechtěl. 😂

Když jsme dojeli k panu Alimu domů, už se setmělo a rodina se zrovna vracela z polí a pastvy. Pan Ali žije se ženou, mladší dcerou a synem. Ve stejném domě žije i jeho starší dcera, její muž, vnuk a vnučka. Zabralo by to celý samostatný článek, abych popsal jejich každodenní život, ale jen ve zkratce. Rodina přes den pracuje na poli, které je 7 kilometrů daleko od jejich domu. Takže každý den nachodí 14 kilometrů. Vědí ale, že co si nevypěstují, to nemají. Jelikož tu nejsou žádné obchody, musí se zcela spolehnout sami na sebe. Mají také 10 krav a 60 ovcí. Mimochodem, jedna ovce stojí 100 dolarů, což znamená, že doma mají 6000 dolarů v ovcích. Kráva stojí někde kolem 500 dolarů. Takže dalších 5000 dolarů v kravách. Jak mi sami říkali, pro ně je to investice. Teď je jaro, takže se narodí plno oveček, které pak prodají. Prodávají také maso, vlnu, mléko. To vše samozřejmě mají i pro sebe k jídlu. Vše čerstvé a bez chemikálií. Strašně jim v tomhle to jídlo závidím. 

Když mi pan Ali hrdě ukázal jejich dům a představil rodinu, šli jsme si sednout do společenské místnosti. Samozřejmě se sedí na zemi, nejsou tu stoly ani židle a muži a ženy mají místnosti oddělené. Ještě jsem zapomenul zmínit jednu věc. Zde jsem již nedaleko hranic s Tádžikistánem, takže v místních horách nežijí Uzbeci, ale Tádžikové. Poznáte to hlavně na oblečení lidí a tmavší barvě kůže. Jiný je i jazyk, stejně jako v Íránu se zde mluví farsi, ale trochu jiným dialektem, takže by si s lidmi z Íránu prý moc nerozuměli. To je opět to, co mě na cestování tak fascinuje. Poznat ty odlišné kultury a to, jak se lidstvo po staletí mezi sebou míchá. Je to něco, co váš ve škole nenaučí. Po asi hodině povídání s panem Alim a jeho zetěm Sayidem, který dříve pracoval v Rusku, začínají ženy nosit jídlo. Servíruje se polévka s masem a zeleninou, chléb, nakládaná zelenina, jablka nebo kompoty. Vše vypěstováno rodinou, vlastnoručně vyrobené. Chybět nesmí čaj a na oslazení různé cukrovinky, které domů vozí z Ruska třetí syn pana Aliho, který pracuje v Jakutsku na Sibiři. 

U jídla, které nám ženy nosily, jsme se bavili skutečně o všem možném a chybět nemohla ani filozofická otázka, kterou si denně kladu. KDO MÁ LEPŠÍ ŽIVOT? My v Česku, kde žijeme ve městech, jíme jídlo ze supermarketu, takže ani vlastně nevíme, co jíme, v zemi, kde máme vše na co si vzpomeneme, ale rodina nehraje skoro žádnou roli, protože každý honí jen peníze? Nebo lidé uprostřed hor v Uzbekistánu, kteří si vše vypěstují sami, všechno jídlo je zdravé a přírodní a neuvěřitelně dobré a rodina je na prvním místě a každý večer se schází u jednoho "stolu"? Ty uvozovky jsou tam proto, protože se jí ze země. Bylo by to na dlouhou debatu, ale znovu musím opakovat, že se u nás máme tak dobře, že se o tom lidem ve většině současného světa ani nezdá, a přesto si my Češi neustále na něco stěžujeme a něco se nám nelíbí. Zatím co lidé, kteří žijí v hliněných domech uprostřed hor, září úsměvy a s hostem by se rozdělili o všechno, co mají. Kolik z nás by pozvalo domů Uzbeka, kdyby ho vidělo motat se po horách v Česku? Minimálně příznivci "samuraje" Okamury by zavolali policii, protože je to přeci muslim, a zbytek z nás by možná ani nepozdravil. 

Když bylo vše snězené, a my ve třech lidech vypili láhev vodky, byl tak akorát čas jít spát. Co mě vážně překvapilo, že muži a ženy spí odděleně. Ženy s dětmi v jedné místnosti a pan Ali se Sayidem v jiné místnosti. Já jako host jsem dostal místo na spaní sám pro sebe. Postele opět neexistují a spí se na zemi. Tekoucí voda zde také není, zde se bere voda z potoka, která se pak ohřívá. Záchod je suchý, jen jakási díra do země daleko od domu. Většině lidí by se z tohohle všeho postavily vlasy na hlavě hrůzou, ale já se tetelil blahem. Konečně jsem daleko od hostelů s internetem a teplou vodou, a hlavně od turistů. O to víc, když jsem viděl, jak měsíc osvítil okolní krajinu a v dálce se třpytily zasněžené vrcholky hor. 

Jsem noční pták, takže usínat kolem desáté večer byl pro mě docela nadlidský úkol, ale celý den byl tak náročný a neuvěřitelný, že jsem usnul jak miminko. Ráno jsem se probudil v půl sedmé a říkal si, že si skočím potichu na záchod, abych v domě nikoho nevzbudil. Byl jsem ale poslední, kdo vstal. Celá rodina již byla na nohou. Pan Ali na mě mával ze zahrady a ukazoval, že už zasadil dva stromy. V šedesáti pěti letech měl ten chlápek neuvěřitelně energie. Sayid vyháněl ven stádo a manželka pana Aliho byla podojit krávy, aby bylo čerstvé mléko na snídani. Mimochodem jsem zde objevil svůj limit, co dokážu sníst. Čerstvé mléko smíchané se silným vývarem z masa, to bylo na můj žaludek moc a málem jsem to v sobě neudržel. Již není totiž čas ztrácet čas. Život začíná s rozedněním a končí se setměním. Elektrika sice v domě je, ale běží jen na generátor, a tak se samozřejmě svítí jen chvilku večer. Zbytek dne se musí za světla stihnout co nejvíce práce. Po snídani jsem se s rodinou rozloučil a vydal se do 8 kilometrů vzdálené vesnice, odkud prý jezdí auta zpět do města Shahrisabz. 

Jenže chodit malými horskými vesnicemi není jen tak. Je to jako válečná zóna, kde na vás z poza každého rohu vyběhne pořádně nasr*ný pastevecký pes. Jelikož jsem cizincem v jejich teritoriu dostal, jsem to od nich pěkně sežrat a do teď nechápu, že jsem vesnicí prošel skoro bez újmy. Říkám skoro, protože jeden pes se mi zakousl do boty, ale když jsem ho trefil kamenem do hlavy, tak odběhl. Já bych strašně jednou chtěl vidět nějakého milovníka přírody, co mu házení kamenů po pasteveckých psech přijde jako týrání zvířat. Jak by jste se zachovali? 

Po cestě z vesnice do údolí, která trvala asi tři hodiny, jsem měl oči plné slz štěstí z toho, co jsem zažil. Sedl jsem si na kámen, pustil hudbu a kochal se tou nádhernou krajinou kolem sebe a stále jsem nemohl uvěřit tomu, že na světě existují tak dobrosrdeční lidé.

Budu se opakovat, ale moje cesta je něco jako listování knihou lidstva. Všechna ta města a místa, co navštívím, jsou krásná a vypadají úžasně na fotkách, ale pro mě je ta největší vzácnost to, že mohu potkávat lidi různých národností, etnik, barev pleti a náboženského vyznání. A ač jsem více jak 4000 kilometrů daleko od domova, tak si díky takovým příběhům uvědomím, že jsme všichni stejní lidé z masa a kostí a že pokud lidé mají srdce na správném místě, je úplně jedno, jakým jazykem hovoří nebo v jakého boha věří. Prostě si porozumí.