29. října 2019

VIETNAM – země, která mě nemá ráda (část 1.)

Je to tak. Vietnam jsem si zamiloval, ale ta země se stále ke mně chovala jako holka, kterou jsme každý ve svém životě poznal. Vždy vám dá trochu čuchnout nebo vám dá malou naději tím, že vám odepíše na SMS nebo s vámi jde na drink, a pak se zase několik dní neozve a úplně se na vás vykašle. A vy jí stejně bláhově milujete, i když ona na vás z vysoka víte co! Kolik takových holek jsem už poznal?

Ale že něco takového zažiji i s mým prvním navštíveným jihoasijským státem? To bych vážně nečekal a ani po několika týdnech, co už ve Vietnamu nejsem, jsem si na tu zemi vlastně nedovedl udělat názor.

Do Vietnamu jsem se ale vážně těšil. Respektive, těšil jsem se na to, že konečně budu v zemi, kde nebudou taková pravidla jako v Číně a kde bude levněji. Vše tomu nasvědčovalo, že Vietnam takový je a asi by byl, kdyby…

…Kdyby se mi pořád něco nedělo. Vše vlastně začalo už tím, když jsem doslova utekl z Hongkongu před deštěm a doletěl neplánovaně do Hanoje. No bohužel několik dní pršelo i tady, ale alespoň jsem se mohl věnovat odpočinku a zálohování fotek z Číny a všem těm činnostem, co patří k dlouhodobému cestování.

Hanoj jsem si ale fakt oblíbil. Je to prostě jiný svět. Mísí se tu krásná koloniální francouzská architektura s takovou tou vietnamskou bezstarostností a chaosem. Jsou zde také miliony lidí jako v Číně, ale vše plyne tak nějak jiným tempem. Vše je na jednu stranu neorganizované, ale na druhou stranu vše skvěle funguje. Baví mě hlavně místní doprava. Asi jsem se narodil s nějakým darem užívat si jízdu v naprostém chaosu a věřte tomu, že v Hanoji je to totální katastrofa, ale na druhou stranu jsem zde neviděl jedinou nehodu. A když do sebe někdo ťukne, tak co, jede se dál.

CO SE VŠE VEJDE NA MOTORKU?

Neplatí to jen o Hanoji, ale o celé jihovýchodní Asii celkově. Nestačíte se divit tomu, co vše dokáže po silnici jet, a hlavně co vše se na tom dá vozit. Na motorce tak můžete vidět třeba pětičlennou rodinu nebo člověka, jak převáží prase, klece se slepicemi nebo velké náklady, které se prostě fyzicky na tu motorku vejít nemohou, ale světe div se, ono se to vše tak nějak vejde a doveze na místo určení. Jízda na motorce po Hanoji je prostě úžasný zážitek a prověří to nejenom vaše řidičské schopnosti, ale hlavně trpělivost a schopnost okamžité reakce. Jaká jsou pravidla? Žádná. Já se řídím jen jedním pravidlem. Nikdy se nedívám za sebe. Co je za mnou mě nezajímá, zajímá mě jen to, co se děje přede mnou.

Mimochodem, helma? Co to je? Pro Vietnamce asi sprosté slovo, protože na motorkách ji má jen zlomek populace. Nejvtipnější je, když třeba vidíte na motorce rodinu, kdy otec má helmu, ale manželka a děti ne. Prostě NO STRESS. Chvíli jsem si hrál s myšlenkou, že i ve Vietnamu si zkusím stopovat, ale nakonec jsem podlehl volání svého dávného snu a koupil si motorku. Motorkáři na mě budou lamentovat, že skútr není motorka, ale já v tom prostě rozdíl nevidím. Má to dvě kola? Má to motor? Leje se do toho benzín? Nemusím na tom šlapat? Tak je to prostě motorka a nikdo mi to nevyvrátí.

Už v Hanoji přišlo první znamení, že si s mými city bude Vietnam pohrávat jako ta výše zmíněná holka. Hanoj jsem si vskutku oblíbil, ale pak přišlá rána! Když jsem se vypravil na noční trh s květinami, o jeden ze stánků jsem si rozbil hlavu. Měřím 195 centimetrů, což je asi tak dvakrát více než průměrný Vietnamec. Všechny stánky na trhu tak byly postaveny velmi nízko, stačila malá nepozornost a už jsem měl v hlavě zabodnutou tyč z jednoho z těch stánků. Naštěstí se tyč trefila do čela nad obočí, a ne přímo do oka. V noci prostě volně v prostoru čouhající tyč nevidíte a Vietnamci na ní sotva dosáhnou, natož aby jim někomu trkla do hlavy.

NE, NEJSEM BAŤŮŽKÁŘ!

A rovněž v Hnoji jsem poznal, proč jsem se vždy JV Asii vyhýbal. Nesnáším totiž tzv. „baťůžkáře“, kterých je prostě Vietnam a vůbec celá JV Asie plná. Jsou to takoví ti strašně free a cool lidi v divném oblečení, co vyjeli někam na čtrnáct dní, v lepším případě na měsíc, mají s sebou asi tak třikrát větší batoh, než mám já na více jak roční cestě, jedí jen super zdravé jídlo, hlavně aby to bylo bez masa, a pak si dají „frapéčko“ za sedm dolarů v hrozně cool kavárně, kterou našli na Tripadvisor. Takový baťůžkář ví hned, kde je nejlevnější pivo, ale kde je nějaká památka, nebo jaká je historie místa, kde zrovna jsou, to nemá ani ponětí. Po večerech popíjí levné pivo a nahání vietnamské holky svými oplzlými vtipy.

Co se holek baťůžkářek týká, ty jsou úplně stejné, jen ošklivé nebo tlusté, takže cestují samy nebo ve dvojici a nikdo o ně nestojí, takže všem na hostelu musí dokázat, jak jsou zrovna ony nezávislé, že se vydaly do Vietnamu. Mimochodem asi jsem něco zmeškal při svém cestování, ale módou baťůžkářek, především z Francie, Španělska nebo Belgie, je naprosto nic si neholit. V životě jsem neviděl tolik zarostlých podpaží nebo nohou. Na bikiny line můžete také zapomenout. Kdy jsem zaspal dobu? Super cool a free baťůžkář samozřejmě chodí bez bot, a to nejenom po městě, ale prostě všude, protože je to asi zdravé nebo co, takže pak těma špinavýma nohama všude šlapou. A takový správný baťůžkář nebo holka baťůžkářka si samozřejmě nikdy nekoupí vodu v plastové láhvi a raději s sebou budou tahat kovovou bandasku, která je naprosto nepraktická. Odkud tam berou vodu vážně nevím, protože ani Vietnamec by se nikdy nenapil vody z vodovodu. Nesmím zapomenout ani na to, jak hrozně cool je cvičit jógu uprostřed hostelu, takže když pak ospalý člověk jako já, jde ráno na WC, tak o takového jogína brkne. Můžu vám něco říct? Nejsou cool ani free, jsou jen divní, a to tofu co pořád jedí se nedá ani žrát, to už radši toho psa. 😊 Prostě se s nimi nebavím, ač se o to hodně z nich snažilo, ale díky, nemám zájem.

OSTROV CAT BA

Na ostrov Cat Ba v zátoce Halong jsem tak odjížděl s rozbitou hlavou a upíral jsem své myšlenky k tomu, jak si budu na motorce brázdit Vietnam sám. Motorka frčela jedna báseň a já se těšil, že mám před sebou krásné tři týdny na severu Vietnamu. Vietnam je totiž strašně velký, respektive roztahaný, takže za tři týdny jsem plánoval projet nejznámější části severu, víc se prostě nedalo stihnout. Jenže už po cestě na ostrov Cat Ba jsem objevil skrytou vadu mojí motorky, kterou prostě nejste schopni zjistit při malé cvičné jízdě, když jí kupujete. Motorka totiž žrala hrozně moc benzínu. Skoro šest litrů na sto kilometrů, což je vážně hodně. Ze začátku jsem se to rozhodl neřešit, ale postupem času mi mizelo z peněženky více a více peněz a ono, když dáte každý den kolem 200,- CZK za benzín, tak je to prostě ve Vietnamu hodně.

Na ostrov Cat Ba jsem ale dojel bez problémů a pomalu se začínal zamilovávat do Vietnamu, a hlavně místních lidí, kteří se na vás prostě za každé situace smějí, pokud projíždíte na motorce malé vesnice, všude na vás mávají děti a v jejich krásných hnědých očích vidíte nefalšovanou radost z toho, že jim na oplátku také zamáváte a pozdravíte.

Ostrov Cat Ba leží v proslulé zátoce Ha Long, která je zapsaná na seznam UNESCO a bohužel také hodně vyhledávána právě baťůžkáři. Není divu, je to opravdový kus ráje. Přímo z moře tu vystupuje stovky skalnatých ostrůvků a některé z nich jsou obydlené nebo jsou u nich plovoucí vesnice. Jediná možnost, jak relativně levně prozkoumat Ha Long je na turistické lodi s dalšími desítkami turistů. A přiznám se, že já prostě nejsem člověk, co by si tyto organizované výlety užíval. Já patřím do hor, toulat se sám s batohem kdesi mimo mapu a mimo turistické trasy a najednou jsem byl na lodi s dalšími asi dvaceti lidmi, kteří se semnou velmi chtěli bavit o tom, jak je to jejich splněný sen, že tu můžou být.

Neberu jim to, je mi to prostě fuk, ale prosím necpěte mi to. Nakonec jsem se ale dal do řeči se Stefem z Belgie. Musel jsem, protože kajaky, na kterých jsem chtěl trošku Ha Long prozkoumat, byly po dvou, a tak nás do kajaku posadili spolu. Stef právě dokončil vysokou školu, je z Belgie, a poprvé v životě se vydal cestovat někam sám. Byl ze všeho trochu vyjukaný, ale neboj chlapče. Máš mě, já se o tebe postarám. 😊 Se Stefem jsme podávali celý den plavby lodí, protože jak možná víte, v Belgii jsem nějaký čas žil, takže tam mám hodně kamarádů a tu zemi prostě považuji za svůj druhý domov a znám ji vážně dobře. Mimochodem, proč je Vietnam super? Občas tu najdete fakt nádherné ceny pro nás cestovatele. Třeba na ostrově Cat Ba jsem měl hotel za dvacet pět korun. Ne není to chyba. Hostel stál jeden dolar a měl vše, co potřebuji k přežití. Postel, sprchu, internet.

DÁLE NA SEVER

Na moře moc nejsem. Je všude po světě stejné, slané a na ostrově Cat Ba ani ne moc čisté. Tak jsem se rozhodl, že mi den na ostrově stačil a vydal jsem se dále na sever do provincií Lang Son a Bac Kan. Když by se mě někdo zeptal, co je vlastně v těchto provinciích k vidění, tak ve skutečnosti ani nic. Ale už ta cesta malými silnicemi mezi horami a rýžovými políčky přes zapadlé vesničky prostě stojí za to! Takový je vlastně Vietnam celý. Tedy alespoň ta část, kterou jsem měl možnost poznat. Nádherná, divoká, všemi barvami hrající příroda s rýžovými políčky, dřevěnými domečky a úžasnými lidmi. A tak jsem si tak jezdil vietnamským venkovem, dojel až na hranici s Čínou, kde jsem na grilu viděl se hezky točit psa a poznával různá etika žijící ve Vietnamu snad všude.

Mimochodem, ten pes? Možná jste si všimli vlny kritiky, která se na mě strhla, že jsem si dovolil to vyfotit. Popravdě? A co jako? Snažím se ukázat svět takový jaký je. My jíme prasata a krávy, jinde jedí morčata nebo psi. Kdo jsem já, abych někoho poučoval nebo mu něco zakazoval? V podstatě mi to bylo úplně jedno, co se na tom grilu točí. Když jsem si psa fotil, místní se mohli potrhat smíchy a zvali mě na „free“ ochutnávku. S úsměvem jsem také odmítl, ale celá ta situace mi v hlavě stále rezonuje. Vietnamci jsou velmi veselí lidé, takže mi pěkně před grilem pózovali a pejska namazali olejem, aby se maso hezky propeklo. 😊

V provincii Lang Son jsem si také odbyl svých pár sekund slávy. Na jedné z místních hor zrovna točily hudební klip slečny z místního etnika. Líbezné hlásky se linuly krajinou a slečny svůj zpěv doprovázely hraním na nástroj, který vzdáleně připomínal kytaru. Jelikož jsem byl asi jediný turista, kterého za posledních několik let viděly, tak mě režisér poprosil, jestli bych jim s něčím nepomohl. Moje role v klipu byla, že slečny zpívají a já jdu jakoby náhodou kolem a slečnám se ukloním. Práce na tři vteřiny. Já zpocený, zarostlý, špinavý z motorky, ale prý stále „handsome“. 😊

VIETNAMSKÉ HOLKY

To je mimochodem věc, co jsem ve Vietnamu slyšel asi tisíckrát. Vietnamci prostě milují Evropany. Nebo že bych byl vážně takový idol? Kamkoliv dojedu se holkám podlamují kolena a popravdě, mě se zase zapalují lýtka. Vietnamské holky jsou opravdu krásné a jestliže jsem v článku z Číny velebil krásu Korejek, myslím, že Vietnamky mou náklonost k asijským ženám posunuly na další úroveň. Krásné úsměvy, jemná pleť, dlouhé černé vlasy, drobné postavy a ty krásné malé oči? Nejzajímavější je, že i v té nejodlehlejší vesnici najdete krásnou holku. Kdyby jen uměly aspoň slovo anglicky. 😊

Ale zpět k mému toulání se krajinou severního Vietnamu. Z okolí města Lang Son jsem se od čínských hranic přesunul do oblasti kolem města Bac Son, což byla jedna z těch částí Vietnamu, které jsem si kdysi dávno vysnil. Rýžová políčka, krásné výhledy a malé vesničky s dřevěnými domečky. Některé z nich vypadaly opravdu jak z pohádky a nejlepší na tom všem je, že v podstatě všude se můžete ubytovat u místní rodiny doma. Nevím, jestli byla nebo nebyla sezóna, ale na většině ubytování jsem bydlel vždy sám. Možná je to i tím, že si vždy vybírám to nejlevnější ubytování. Mě totiž nejde o žádný luxus. Jak jsem psal výše, potřebuji jen místo na spaní a internet. Nepohrdnu ani sprchou, ale tak nějak jsem se za třináct měsíců na cestě naučil sám sobě, a určitě i okolí, smrdět. A je mi to fuk! 😊 V rámci šetření jsem si kolikrát ukecal ubytování za pár korun, protože jsem spal na své matraci a ve spacáku. Stačilo mi prostě jen místo pod střechou někde na zemi.

PRVNÍ OPRAVA

Cestou kdesi horami v severním Vietnamu také došlo na první opravu mojí motorky. Někde v malé horské vesnici přestala jet a já dodnes nevím proč. Myslel jsem, že to bylo benzínem, ale stalo se mi to pak za pár dní znovu, i když nádrž byla plná. Jenže ve Vietnamu není nic lehčího než si nechat opravit motorku. V každé vesnici je snad minimálně jeden mechanik a místní mi ihned nabídli pomocnou ruku, respektive lano, na kterém mě odtáhli do servisu. Největší atrakcí jsem byl pro místní děti, které nejdříve skákaly kolem mé motorky, a potom za mnou běžely, když mě jeden z domorodců táhnul do servisu. To bylo smíchu a myslím, že večer se celá vesnice bavila o tom, jak se nějakému cizinci rozbila motorka. Oprava za pár minut, pár korun, a ještě jsme s mechanikem stihli dát čaj, na který mě pozval.

NÁVRAT DO HANOJE

Co jsem ušetřil na ubytování jsem ale platil na benzínu. Motorka žrala čím dál více a mě to čím dál více lezlo na nervy. Hlavně v horách jsem doslova viděl, jak ukazatel stavu nádrže klesá závratnou rychlostí a já tak tahal z kapsy více a více peněz za benzín. Rozhodl jsem se to změnit a z Bac Son se vydal zpět do Hanoje, abych motorku vyměnil. Cesta mi zabrala celý den a já naschvál jel co nejrychleji, abych to měl rychle za sebou, to znamenalo ale spotřebu více jak sedm litrů na sto kilometrů, což už mě vážně vysávalo nejenom peníze, ale i moje psychické síly. Navíc když jsem dojel do Hanoje začalo pršet a já po celém dnu na motorce byl strašně unavený. Zhruba pět set metrů od hostelu jsem jel sice pomalu, ale vyhýbavější se chodci, jsem dostal na mokré vozovce smyk a pěkně motorku „položil“ na svoji nohu, která se samozřejmě celá krásně sedřela. Můj původní plán byl motorku ve stejném servisu, kde jsem ji koupil, vyměnit za jinou, ale kdo od vás vezme motorku, z které něco teče, je odřená, a startuje až na několikátý pokus? Navíc, i když jsem nohu vyčistil, začala druhý den hnisat, protože se do ní dostala infekce.

Další náznak toho, jak si Vietnam hraje s mými city. Minulé dny byly vážně nádherné. Krásné počasí, krásná krajina, krásné všechno a najednou všechno špatně. Když jsem se po nehodě probudil uprostřed noci na hostelu, úplně jsem se klepal. Srdce mi bušilo a já nevěděl, jestli budu dřív brečet nebo křičet vztekem. Byl jsem psychicky na dně. Byl jsem na vše sám, dobytý jak sedláci u Chlumce, s nepojízdnou motorkou, bez peněz. Na cestě, kterou podnikám, se setkávám s různými překážkami. Občas se nedaří stopovat, občas je člověk nemocný, občas je špatné počasí. Většinou ale problémy přichází po jednom a postupně, ale teď se to prostě nakupilo vše najednou, a navíc ta noha postupně nevypadala vůbec zdravě, ba naopak. Korunu tomu všemu dala jodová tinktura, kterou jsem si koupil na čištění infekce, která se mi komplet vylila do batohu. Jak vypadá jodová tinktura? Je to taková ta červená vodička, co smrdí jak stará nemocnice a barví víc jak červené víno. Vím, o čem mluvím. Ani třikrát prané tričko neztratilo tu červenou barvu a smrad. Mám tě rád Vietname, ale proč ty mě ne?

PRONAJATÝ BYT V HANOJI

Ale jestli jsem se něco naučil za třináct měsíců na cestě, tak se nevzdávat. Neodradila mě tajná policie v Abcházii, nepoložila mě nemoc v Baku, nepoloží mě ani problémy ve Vietnamu. Měl jsem dost všech těch baťůžkářů, levných hostelů, ožralých Angličanů a chlupatých Francouzek. Pronajal jsem si tady 2kk byt v Hanoji a odstěhoval se tam na pár dní. Chtěl jsem být sám a užít si pohodu. Byt byl krásný, nový, s velkou vanou, ve které jsem se válel několik hodin. Koukal na filmy, popíjel šampaňské a snažil se uklidnit svou mysl. O nohu jsem začal starat tak, že jsem každý den dvakrát denně čistil infikovanou část, koupil si speciální hojící mast a infekci se rozhodl vyhnat. A ono to pomohlo. Už jsem se nebudil rozklepaný s bušícím srcem, noha se začala zlepšovat a motorku mi v servisu vyměnili. To že je rozbitý motor a když se natočí plná nádrž teče to z něj jak vodopád, jsem si nechal samozřejmě pro sebe. Kdybych jen věděl, že tím moje problémy s motorkou neskončily. Ba naopak, čekala mě pořádná rána. O tom ale až příště.

NIKDY NEBUDU MOTORKÁŘ

Mimochodem, víte, co jsem díky najetým kilometrům zjistil? Že prostě nikdy nebudu motorkář. Asi to není pro mě. A to byl jeden z mých největších snů jezdit po jihovýchodní Asii na motorce. Jenže sedět celý den sám a s nikým nepromluvit mě začalo ničit a myslím, že to byla také jedna z příčin, proč jsem najednou cítil takovou úzkost. Je to sice krása projíždět si krajinou severního Vietnamu, ale za celou dobu, co jsem tam byl, jsem se vůbec nedostal k lidem. Greta Thunberg sice mluví o vymírání druhů, já bych jí ale poslal projet se na motorce po Vietnamu. Tolik much, komárů, včel, brouků, motýlů, vážek a nevím čeho všeho jsem schytal do obličeje, to se nevidí. Může mi někdo vysvětlit, jak je možné, že se moucha trefí do mého ucha, když jedu třeba osmdesát kilometrů v hodině? Je to normální? Vždyť to není ani fyzicky možné ně? Nebo to jako ta moucha z dálky vidí moje ucho a prostě si řekne, že to do něj narve? O očích to už ani nemluvím. To, co vyplavily moje oči po dni jízdy, to by vydalo na slušnou entomologickou sbírku. Jednou mě chytl takový déšť, že silnice byla po kotníky ve vodě a pršelo několik hodin tak, že jsem si připadal, jako když někdo pustil sprchu. V tom se vážně jede velmi špatně. Nikdy nevím, jak se mám na motorku obléct. Jednou je mi mega vedro, tak si bundu sundám, pak je mi zas zima, tak si ji nandám, no a na konci dne jsem celý od prachu, protože Vietnamské cesty skutečně stojí za to. I tak jsem ale stále měl otevřenou mysl a užíval si každý najetý kilometr. Jak jsem psal na začátku. Když jsem projížděl malými vesnicemi, a viděl, jak se na mě smějí a mávají mi rozkošné vietnamské děti, dodalo mi to strašně pozitivní náladu. Hned bych si také s nějakou Vietnamečkou děťátko udělal. 😊 Jenže smát se na mě a dělat oči, to by holkám šlo, ale akce žádná, a já jsem od přírody plachý tvor. 😊

Jak jsem zmínil. Starou, rozbitou motorku se mi povedlo vyměnit za sice také starou, ale fungující „mašinu“, která si brala jen 2,4 litru na sto kilometrů. Jaký rozdíl, že? Moje peněženka se radovala, já se radoval, a po několika dnech odpočinu jak fyzického, tak hlavně vnitřního, jsem mohl vyrazit na další prozkoumání severního Vietnamu. Svět byl zase krásný a já začínal svou cestu pomalu točit směr Laos.

Jenže, nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůře, že? Jen co jsem začal Vietnam skutečně milovat, a opět použiji tu paralelu ke krásné holce, Vietnam si pohrál s mými nervy, jak ta zákeřná mrcha, kterou určitě v životě měl nebo má každý chlap!

O tom ale zase příště.