7. listopadu 2019

VIETNAM – země, která mě nemá ráda (část 2.)

Vietnam? Sen mnoha lidí o ideální dovolené. Pro mě? Země, kterou jsem si zamiloval a ona mi pořád házela klacky pod nohy. Na druhou stranu, co by to bylo za cestování, kdyby to s sebou neneslo i nějaká ta úskalí? Mě by prostě nebavilo mít vše zařízené a lehké. Každý problém, každá událost, kterou musím řešit, mě do budoucna posílila a určitě ještě posílí. Můžete si totiž dělat jakýkoliv plán a načrtnout jakékoliv možné i nemožné situace, ale můžete si být jisti, že pokud budete cestovat delší dobu, vždy se najde něco, co vás srazí na dno. O to lepší ale pak je ten pocit, kdy se z problému dostanete.

Jak jste se mohli dočíst v minulém příspěvku, padly na mě ve Vietnamu neuvěřitelné deprese. Něco, co jsem za třináct měsíců na cestě ještě nezažil. Miluji cestování o samotě a vždy jsem to bral jako výhodu. Zrovna včera mi jedna kamarádka psala, že je vidět, že jsem v Laosu spokojený, protože tam jsem s tím, koho mám nejradši. Sám se sebou. 😊 O tom to není, ale když je člověk sám, má prostě více možností, lépe se dostane k lidem. K těm se ale při jízdě na motorce po Vietnamu moc nedostanete. Tedy alespoň ne tím způsobem, jakým jsem byl zvyklý za prvních zhruba jedenáct měsíců cesty, že jsem si prostě šel malými vesnicemi na Pamíru a dal se do řeči s lidmi, poseděl, probral rodinu, život atd. Ve Vietnamu, ale nejenom tam, platí to i teď, když jsem v Laosu, se sice domluvíte, ale s lidmi si nepopovídáte. Maximálně si objednáte jídlo a domluvíte spaní, ale nepopovídáte si s nimi o životě, o tom, co je trápí nebo těší.

Tento způsob komunikace mi prostě chyběl, a poprvé za třináct měsíců jsem pocítil tu samotu a vzdálenost od domova. Celý den jsem seděl na motorce, každý se na mě sice smál a mával, ale nikdo se s vámi nedovedl domluvit a večer přijedete na homestay, kde jste sami s rodinou, která také neumí jazyk, nebo potkáte jen mnou neoblíbené baťůžkáře. To opravdu nejsou lidé, s kterými bych si chtěl povídat. Ano, možná bych také mohl být nazýván baťůžkář, ale já osobně se za něj nepovažuji. Nepovažuji se ani za cestovatele, považuji se za obyčejného kluka, co se toulá světem na místa, o kterých dříve jen četl ve školních lavicích a snil o tom, že se tam jednou třeba podívá. Miluji historii a poznávání a necestuji kuli tomu, že je někde levné pivo nebo laciné holky. Navíc, dokáže mi někdo vysvětlit, co je to za lidi, co s sebou na cesty tahají ukulele a bubínek? Jaký to má smysl? Já mám batoh narvaný jen nezbytnými věcmi a představa že ve třiceti pěti stupních a skoro stoprocentní vlhkosti s sebou tahám ještě ukulele nebo bubínek, je pro mě naprosto šílená. To jako takový baťůžkář jde horami a hraje si u toho na ukulele? No, jsem asi jiný a jsem za to rád.

Abych si konečně s někým popovídal, domluvil jsem si v Hanoji setkání s Penny. Krásnou Vietnamkou, která uměla suprově anglicky. Konečně jsem mohl zjistit od někoho místního něco více o kultuře a životě mladých lidí ve Vietnamu. Penny je stejný ročník narození jako já, přesto stále žije s rodiči. Ve Vietnamu je to totiž normální. Vlastně ne jenom ve Vietnamu, vzpomeňte na příběhy ze střední Asie, tam vlastně žijí děti s rodiči celý život. Penny měla jednoho přítele sedm let, přesto každý bydlel s rodiči a vlastně nikdy nebyli spolu sami. Jaký rozdíl ve zvycích a tradicích oproti Česku. Informace, kdy bych v Česku v baru řekl holce, že bydlím s rodiči, by asi rychle ukončila konverzaci, ve Vietnamu je to úplně normální. Stále mi vrtalo hlavou, proč je tak krásná holka stále sama. Ono se ale stačí podívat na Vietnamce a je vám to jasné. Jediné, co je zajímá, jsou motorky a hry na mobilu. Většina z nich je pro život naprosto nepoužitelná a čekají, že se bude žena o vše starat. Jídlo, rodina, péče o dům, vše zůstává na ženě. Na nějakou intimitu také můžete zapomenout. Většina vietnamských rodin spí společně v jedné místnosti, na zemi, na matracích nebo jakýchsi rohožkách.

JE NA ČASE JET DÁL

Popovídání si s Penny mi vážně pomohlo, ale bylo na čase jet dál. Hanoj je velké město, rušné, hlučné, prašné, a já vnitřně zase cítil volání divočiny, respektive přírody v severním Vietnamu. Konkrétně jsem se vydal na tzv. Ha Giang loop. Jedná se o naprosto scénickou trasu kolem provincie Ha Giang a podél hranic s Čínou, která by neměla chybět v žádném itineráři každého, kdo se do Vietnamu vydá. Nedokážu ani popsat, jaká nádhera to byla. Vyšlo mi krásně počasí, které jen doplňovalo úžasnou atmosféru neuvěřitelných výhledů. Snad za každou zatáčkou se skrývalo něco zajímavého, něco nového, něco neuvěřitelného. Severní Vietnam je znám svými etniky a vy tak za den narazíte na různé typy lidí. V jedné vesnici mají ženy modré šátky na hlavě, v další červené a ve třetí bílé. Pokaždé jiné etnikum s jinými tradicemi a asi i jazykem (což nejsem schopen odlišit). Vyjel jsem také až na nejsevernější bod Vietnamu, blízko kterého jsem si sehnal ubytování a výhledem na Čínskou vesnici. Naposledy jsem se tak podíval, alespoň opticky, do země Středu.

Mimochodem, ještě jedno malé doplnění k tomu, co jsem také psal minule, a sice, že asi nikdy nebudu motorkář. Víte, kdy jsem to zjistil? Právě na Ha Giang loopu. Jedu si to tak krásnou krajinou a s pusou dokořán, z toho, jak se divím, jaká nádhera to je, mi do pusy vletí moucha. Zakuckal jsem se a rozhodl se mouchu vyplivnout. Jenže, plivat za jízdy, to není jen tak. Předně jsem zapomenul, že mám na helmě sklopený kryt na oči, takže v momentě, kdy jsem se rozhodl odplivnout, mi obsah úst přistál na plexiskle a já samozřejmě musel zastavit, abych si to vše očistil. Stalo se mi to potom ještě několikrát, protože s otevřenou pusou z údivu jsem jezdil docela často. Buď neumím plivat nebo nevím, ale buď se mi to vše rozmázlo po tváři nebo to skončilo na rameni atd. Ne motorkář vážně nebudu. 😊 O to víc jsem se o tom přesvědčil, když mě při odjezdu z Ha Giang loopu chytl takový déšť, že jsem byl mokrý až na trenky. Nepomáhala pláštěnka, motorkářské pončo, nic. Samozřejmě jsem se schovával, jak to šlo, ale předpověď ten den hlásila celodenní déšť a já chtěl ujet skoro tři sta kilometrů, abych tomu unikl. Více jak polovinu trasy mi pršelo stylem, jako když oblečený vlezu do sprchy. Zlaté auto!

Dlouho jsem hledal přirovnání k tomu, jak na mě Vietnam působil. A prostě mě nenapadá nic jiného než ta krásná holka, co si s vámi jen dokola hraje. Najednou jsem byl šťastný, uvolněný, bez depresí, v mobilu plno krásných fotek a uprostřed snové horské krajiny, když přišlo první znamení, že moje štěstí nebude trvat dlouho. Ztratil jsem své ikonické červené brýle. Brýle, které semnou za tři roky objely doslova půlku světa. Brýle, které semnou byly ve více jak třiceti státech a které na můj obličej seděly jako „prdel na hrnec“. Miloval jsem je a najednou byly pryč, fuč, ztracené. Nevím kde, jak, proč. Nevím nic a musím říct, že jsem to opravdu oplakal. Nemluvě o tom, že přes horské vietnamské slunce jsem bez brýlí prd viděl. 😊

PRVNÍ ZE TŘÍ!

Ztracené brýle ale nebylo to nejhorší, co mě potkalo. Dojel jsem do provincie Hoa Bing na západě od Hanoje. Již za tmy jsem si našel ubytování a ráno chtěl pokračovat v cestě. Když jsem se ráno probudil, z okna jsem viděl krásné hory nedaleko od vesnice, ve které jsem spal. Vydal jsem se to tedy prozkoumat. Bylo sice po dešti, trochu bahýnko, ale nic vážného. Kochám se krajinou, fotím kopečky, když v tom najednou se mi z motoru ozve rána a motorka zastavila. Nikde nikdo nebyl, jen sady s pomeranči a bahnitá cesta. Rozhodl jsem se tedy motorku dotlačit do nejbližší vesnice asi dva kilometry. Samozřejmě jsem po cestě byl atrakcí pro všechny, co se někde vynořili z malých domečků nebo lesíka. Motorkám a autům sice prd rozumím a ani nevím, kam se leje třeba olej, ale co jsem věděl jistě, že mi praskl řemen pohánějící motor. To už není banalita, to je pořádný problém, hlavně když nejbližší město bylo asi dvacet kilometrů daleko.

Když jsem se zpocený a od bahna dobelhal s motorkou do vesnice, začal jsem hledat mechanika. Jestli je na něco spoleh, tak že v každé vietnamské vesnici je nějaký opravář motorek. Místní ale samozřejmě nechápali a mysleli si, že mi došel benzín a začali mi nabízet lahve od vodky plněné benzínem. Když jsem jim konečně dokázal vysvětlit, že mi v motoru něco bouchlo a nemůžu jet dál, nabídl mi jeden z nich, že mě odtáhne do servisu. Zapřáhli jsme tedy moji motorku provazem za jeho motorku a jelo se. Bohužel opravář tam nebyl, a navíc začalo opět neuvěřitelně pršet. Schovali jsme se tedy do vedlejšího krámku. Běloch s rozbitou motorkou je v těchto končinách něco tak neobvyklého, že se najednou z domů začali vynořovat domorodci, kteří se přišli s úsměvem od ucha k uchu podívat, co za exota se to u nich zjevilo. Byl jsem totiž mimo jakékoliv turistické trasy a ani vesnice, kde jsem byl, nebyla na mapě. Majitel obchodu uměl trochu anglicky. Když říkám trochu, tak jeho slovní zásoba obsahovala asi deset slov, ale i tak to bylo více než všichni ostatní, kterých se tu kolem mě najednou seběhlo asi dvacet. Muži, ženy, děti. Někdo jen stál a koukal, někdo jen stál, koukal a smál se, a někdo si prostě jen tak prohlížel s cigaretou moji motorku.

Jednu výhodu oproti všem zemím, kde jsem doposud byl, Vietnam má. I v té nejmenší a nejodlehlejší vesnici mají wifi. Vážně, kamkoliv ve Vietnamu jdete, je jedno jestli je to restaurace, obchod nebo domácnost, všude mají wifi. Stačilo se tedy jen zeptat, jestli i v mojí malé zapadlé vesnici je v malém zapadlém marketu wifi a hned byla komunikace snazší. Bůh žehnej Google translator, který umí překládat mluvené slovo. Mohl jsem tak konečně všem vysvětlit odkud jsem, co se mi stalo a oni na oplátku nabízeli pomoc s opravou a něco malého k snědku, protože bylo pořád brzo ráno, čas snídaně. Nic jiného, než posnídat nabídnuté sušenky a čaj ani nešlo. Opět pršelo, jako když pustíte sprchu a druhý servis byl asi kilometr daleko. V dešti a bahně opravdu motorka tlačit nešla.

Víte, jak se říká, že svět je malý? Snad nikdy mi nepřišel menší než právě tady. V bezejmenné vesnici uprostřed Vietnamu. Kde se vzal tu se vzal chlápek s telefonem, který mi s gestikulací podává a vyzývá k tomu, ať se podívám na display. Tam byl nějaký další Vietnamec, evidentně ještě rozespalý. Aby také nebyl ospalý, když já byl ve Vietnamu, kde bylo devět ráno a on? Světe div se, on byl v Ostravě, kde zrovna byly čtyři hodiny ráno. Ano, v malé vesničce uprostřed Vietnamu se našel člověk, jehož bratr pracuje v Ostravě jako kuchař. To prostě nevymyslíš a byl to pro mě malý zázrak. Když jsem dostal do ruky telefon, nechápal jsem, co se děje a když Duy na mě promluvil vtipnou češtinou se silným vietnamským přízvukem, zprvu jsem nechápal, jakou řečí vlastně mluví. Nakonec jsem poznal, že se v dosti okleštěné verzi jedná o mou mateřštinu a konverzace na trase Vietnam – Ostrava mohla začít.

Duy již několik let pracuje v Česku a polovina vesnice, ve které jsem já „ztroskotal,“ jsou jeho příbuzní. „Brácho neboj vše vyřešíme, rodina pomůže,“ ujistil mě Duy svou vtipnou češtinou a já se musel smát, jak je vážně svět malý. Jaká je pravděpodobnost, že tady, uprostřed Vietnamu, narazím na někoho, jehož příbuzný pracuje v Česku? Duy prý již volal jeho bratranci, který má nedaleký servis a že až přestane pršet, tak pro mě přijede a motorku mi opraví. Zase jsem jednou měl štěstí v neštěstí, ale nikdy nechval dne před večerem. 😊

A skutečně, když přestalo pršet, zjevil se malinký chlapík a odtáhl mě a moji motorku do servisu asi kilometr daleko. wifi je i v zapadlém servisu samozřejmostí, a tak jsme hned zavolali do Ostravy a domluvili cenu a všechno ostatní. Pro jistotou jsem měl ale na telefonu i Penny z Hanoje, která chudák pro mě málem vyslala záchranné komando. Mám si prý dát pozor, lidi na vesnici jsou prý nebezpeční. Toto je také vtipné, jak si lidé z velkých měst ve svých zemích myslí, že lidé na vesnicích v jejich zemi jsou nebezpeční nebo nějak jiní. Přitom za čtrnáct měsíců, co se toulám světem, jsou právě ti obyčejní vesničané vždy ti nejochotnější a nejvíce usměvaví lidé. Faktem je, že bych asi svého muslimského kamaráda z Íránu neposlal samotného do nějaké vesnice v Česku. 😊

Kde se vzal, tu se vzal starosta této malé vesničky, jejíž jméno stále neznám, protože na žádné z mých tří map, které využívám, prostě nebyla vyznačena. Jsem prý zván k němu na oběd, než se motorka opraví. Tak dlouho jsem si lámal hlavu, jak se dostat k obyčejným Vietnamcům, až mi stačila rozbitá motorka a rázem jsem byl atrakcí pro celou vesnici, a dokonce i starosta mě pozval domů. Uprostřed rýžových políček v dřevěném domku jsem tak najednou seděl na zemi se starostou, a dalšími obyvateli vesnice, a starostova žena s dcerou začali servírovat.

KDYŽ NENÍ NIKDO, KDO BY OPRAVIL MOTORKU

Celý oběd v podstatě vypadal tak, že jsme seděli na zemi a na stolečku, kolem kterého jsme se seskupili, bylo několik mís. Mísa s rýží, mísa se zeleninou, miska s pálivými papričkami, elektrická pánev, ve které se vařilo maso, prý to byly vepřové žaludky, a největší „lahůdka“, kterou mi starosta představil, smažení, čerstvě narození ptáčci. Starosta hned jednoho vzal a s úsměvem mu ukousl hlavičku. Zobáček, očička, vše to mělo. Ještě nesmím zapomenout, že jsme každý měli svou mističku, do které jste si nabrali sami, co jste chtěli. Abych neurazil, hodil jsem si do mističky jednoho ptáčka, ale možná jste si všimli, že nejsem žádný ten jídlo zbožňující maniak, který chce ochutnat v každé zemi vše, co se nabídne. Snažil jsem se ptáčkovi vyhýbat jak to šlo, ale starosta mě pořád pobízel, ať ochutnám, že je to vážně lahůdka. Při takových situacích si vždy vzpomenu na legendární hlášku z mého oblíbeného filmu Pulp Fiction, kde se říká, že: „Krysa z kanálu třeba chutná jako jahody, ale to se nedozvím, protože ji nikdy žrát nebudu.“ No, a to je přesně můj případ. Prostě rád jím jen to, co vím, jak chutná. Osmažené embryo ptáčka mezi ně rozhodně nepatří. Snažil jsem se to zamaskovat tím, že jsem si neustále přidával rýži a žaludky z elektrické pánve.

Co také nesmělo chybět na stole, tak nějaká rýžová pálenka. Pěkně silná rýžová pálenka. Každé sousto jsme tak zapíjeli panáky této pálenky a čím déle jsme u oběda seděli a popíjeli, tím lepší náladu jsem měl. Postupně opět do starostova domu začínali chodit další a další lidé a všichni si samozřejmě chtěli připít s cestovatelem, co zabloudil do jejich vesnice. Nikdo nevěřil tomu, že tam jsem a že jsem přijel z Evropy po zemi. Starosta měl doma opět wifi, a ještě jednou díky Google translator za pomoc, jinak totiž nevím, jak bych se zde domlouval. I když po cca litru pálenky, který jsme vypili, jsem už byl schopný mluvit snad všemi jazyky na světě. 😊 Samozřejmě, jako všude ve světě, došlo na nabízení žen, plození dětí, stavění domu. Můžu prý zůstat, jak dlouho chci, ženu mi také najdou a domy se tu staví tak, že se v lese pokácí dřevo a dům celá vesnice pomůže postavit. Nu, což o to, nebráním se žádné krásné Vietnamce, ale té jediné nabízené bylo šestnáct let. Byla to starostova dcera a přeci jen byla o skoro dvacet let mladší.

Po asi dvou hodinách oběda a popíjení přišel můj malý mechanik s informací, že stále čeká, až mu někdo přiveze řemen. Co dělal do té doby vážně nevím. Posadil se k nám a začal popíjet s námi. Jak jsem říkal, postupně přišlo snad celé mužské osazenstvo této malé vesnice a zřejmě si dali za úkol cizince opít. Starosta mi neustále nabízel, že tam můžu přespat, že nemám kam spěchat a že se o mě postarají. Takto se popíjelo několik hodin, ale jak se říká: „Neučte orla létat“, respektive „Neučte Čecha pít“. Jak to celé dopadlo? V celé vesnici nezůstal nikdo, kdo by motorku opravil, protože všichni byli totálně na mol. Já se také trošku motal, ale stále jsem byl schopný vnímat to, že jediný mechanik ve vesnici leží pod stolem a nejeví známky života.

Starosta venku zvracel a jediná střílívá osoba v místnosti byla mladá šestnáctiletá dcera starosty, která se na mě jen smála, ale nebyla schopná vyplodit slova. Snažil jsem se dopátrat někoho, kdo by mi řekl, jak to tedy je s mojí motorkou, ale polovina chlapů odešla, a polovina ležela na zemi a nehýbala se. 😊

„Kluci, tak nepijte, když to neumíte“ říkal jsem si se značně zvadlým úsměvem na tváři. Blížil se totiž večer a já měl ujet zhruba sto kilometrů na moje, ráno zabookované, ubytování u města Ninh Binh. Zkusil jsem zavolat Duye do Ostravy, který, když se konečně dosmál celé té situaci, zavolal do jiné vesnice a zhruba za patnáct minut přijel jiný mechanik. Ten motorku za asi půl hodiny opravil, já se rozloučil se značně zmačkaným starostou a původním mechanikem, který byl rád, že se postavil, a vydal jsem se do Ninh Binh, kam jsem dojel již za pořádné tmy.

JÍZDA ZA TMY

Jízda za tmy ve Vietnamu? To je hodně velká prověrka vašich řidičských schopností, a hlavně zraku. Přes den se totiž potýkáte se sebevražednými zvířaty, kdy slepice nebo pes mají tendenci vkročit vám vesele do cesty. Problém ale je, že s tím samým se potýkáte i v noci, jenže to není nic vidět. Kromě zvířat jsou na silnici i chodící, zcela neosvětlení lidé, cyklisté, ale i motorkáři. Světla nejsou ani ve vesnicích, na co taky, asi je světlo sprosté slovo, a tak ho prostě nikdo nemá. Vždy jsem se tedy snažil v noci neřídit, jenže když se mi rozbila motorka, tak jiná možnost nebyla. Na moje ubytování jsem tak dojel až skoro o půlnoci a stále ještě pod vlivem rýžové pálenky, ale také unaven z dlouhého dne jsem usnul jak miminko.

Ninh Binh je nádherná oblast kolem stejnojmenného města na jih od Hanoje. Motorka fungovala jedna báseň, tak jsem se celý den poflakoval po krásných malých chrámech nebo užíval přírodní scenérie. Asi nejznámější a nejhezčí památkou v okolí je největší chrám ve Vietnamu s názvem Bai Dihn v jehož útrobách jsem se ztratil na několik hodin. U majestátních soch Buddhy jsem prosil o znamení, kam dále ubírat svou cestu. Rozbitá motorka mi totiž opět vrátila jakousi vnitřní nejistotu z celého mého cestování po Vietnamu. Mířil jsme totiž na Laos a kdybych měl neustále řešit nějaké problémy s motorkou, tak bych se zaprvé asi nedoplatil a při letmém pohledu na mapu Laosu jsem viděl, že tam to bude s cestováním o něco horší. Vesnice daleko od sebe, malá města, malé silnice, hodně hor. Uvíznout někde uprostřed laoských hor jsem vážně nechtěl. Prosil jsem tedy o znamení a jakousi vnější energii i v jedné z nejzajímavějších katedrál, jakou jsem kdy viděl. Na jih od Ninh Binh v katedrále Phat Diem, která mísí zajímavou kombinaci klasické vietnamské a křesťanské architektury.

Mimochodem, díky francouzské kolonizaci je křesťanství velmi rozšířené po celém Vietnamu (údajně zde žije skoro devět milionů křesťanů). Po celé provincii Ninh Binh jsem tak po své cestě mohl vidět desítky krásných kostelů, které mi dodávali pocit, že jsem o něco blíže domovu.

DRUHÁ ZE TŘÍ!

Ač jsem prosil všechny možné i nemožné bohy o to, aby moje motorka byla pojízdná, a já ji nemusel stále opravovat, a aby mi ukázali znamení, jak dále cestovat, nevyslyšeli mě. Respektive, v tuto chvíli jsem si ještě myslel, že mě nevyslyšeli. O pár dní později jsem vše pochopil a dostal pořádné znamení, k tomu se ale dostanu později. Když jsem si to projížděl krajinou opět mimo všechny turistické destinace směrem na Laos, ozvala se z mého motoru opět rána a motorka opět zastavila. Naprosto stejný zvuk, a jak se i ukázalo, stejný problém, jako před dvěma dny. Praskl řemen. Opět jsem pocítil naprostou beznaděj. Byl jsem totiž v tak malé vesnici s asi jen pěti domy. Hledejte tady opraváře. Motorka zastavila u nějakého domečku, kde si venku hrály děti. Ty hned zavolaly dospělé a jeden z nich se lámanou angličtinou nabídl, že mě odtáhne do vedlejší vesnice k mechanikovi. Toho jsme, ač byla asi jedna hodina odpoledne, probudili. Jestli něco Vietnamci umí, tak lelkovat. Prostě se jen tak povalovat a nic nedělat. Přijde mi ale, že tak žije většina světa. Prostě se za ničím nehoní, jsou spokojení, žádné vyšší cíle netřeba. Proč my v Evropě se stále za něčím honíme? Když jsem žil v Praze, měl jsme tři práce a stále mi bylo líto mít jeden den v týdnu volno, cítil jsem, že je to ztráta času. Pro lidi ve Vietnamu není ztráta času celý den sedět nebo spát a nic nedělat.

Nicméně mechanik se s úsměvem podíval na mou motorku a jelikož jsem tak už trochu tušil, v čem je problém, ukázal jsem mu přímo na místo, kde je řemen. Měl samozřejmě ve své dílně wifi, a tak jsem mu mohl hezky přeložit, co se stalo. Ukázal mi, že musím chvilku počkat, že sjede do nedalekého města pro řemen a pak to opraví. Když se asi za půl hodiny vrátil, dovezl s sebou i oběd, protože asi vycítil, že jsem ten den měl jen snídani. Během chvilky motorku opravil a já mohl jet dál. Nicméně na mapě jsem viděl, že je po cestě autorizovaný servis Yamaha, rozhodl jsem se tam tedy zastavit a konečně nechat motorku prověřit odborníky. Těm vesnickým opravářům jsem jaksi přestal věřit.

V servisu Yamaha moji motorku kompletně rozebrali, vše zkontrolovali a s krásnou Penny z Hanoje po telefonu konzultovali každý krok, co na motorce dělají. Penny mi potom vše překládala do angličtiny a po čtyřech hodinách se mi zaručili, že nyní již bude vše v pořádku. Znovu jsem se tak za tmy vydal blíže k hranicím Laosu, na které jsem to měl ještě více jak tři sta kilometrů.

Spěchal jsem, protože mi druhý den končila Vietnamská víza. Jel jsem tedy za tmy a chtěl dojet až na hranice, jenže jízda za tmy je vážně sebevražda, hlavně směrem na Laos, kde pomalu ubývala intenzita vesnic čili i záchytných bodů, kdyby se mi něco opět stalo s motorkou. Nevím proč, ale prostě jsem všem přestal věřit všem těm mechanikům a samozvaným odborníkům na motorky. Malé závady sice zvládne opravit ve Vietnamu každé dítě, ale mít stejnou závadu během dvou dnů, to mi prostě nepřišlo normální.

Čím blíže jsem byl hranicím, tím temnější se zdála být tma všude kolem mě. Poprvé v životě jsem se nebál toho, čeho se ve tmě bojím nejvíce, a sice UFO, ale bál jsem se, že tady někde ztvrdnu uprostřed hor, uprostřed noci, sám s rozbitou motorkou. Opraváři Yamaha se sice zaručili, že není jediný důvod, aby motorka nefungovala, ale prostě jak jsem říkal, někde tam hluboko uvnitř mě byla obava z toho, že se zase brzy něco stane. Když jsem tedy asi sto kilometrů od hranic konečně uviděl nějaké ubytování, rozhodl jsem se tam s blížící se půlnocí zakotvit, přespat a ráno brzo pokračovat.

POHRANIČNÍK VIKTOR

Jelikož byla sobota, nebyla na silnici směr hranice skoro žádná doprava, takže jsem relativně lehce a bez problému dojel na hraniční přechod Na Meo mezi Vietnamem a Laosem. „ČÁÁÁÁÁU, ODKUD JSI“ … slyším za sebou lámanou češtinou, když podávám pas úředníkovy. Otočím se, ale nikoho nevidím, jak bych také mohl. Mám skoro dva metry a chlapík za mnou stojící má asi metr padesát. Směje se na mě a svou vtipnou češtinou opakuje: „Odkud jsi?“ Nevěřícně na něj koukám a s menším zděšením v hlase ze sebe soukám: „Pardubice, jsem z Pardubic“. Chlápek se směje a podává mi ruku. „Já jsem Viktor“. Kde se vzal tu se vzal malý vietnamský policista, který v 80. letech žil v Česku. „Bydlel jsem v Karviný“ opět na mě lámanou češtinou a já se konečně probírám z počátečního šoku a dávám se s ním do řeči. Jak můžete vidět, Vietnam má na Českou silnou konexi a já se jen musel smát, když mi Viktor vypravuje, jak na Česko vždy vzpomíná v dobrém. Nyní pracuje jako celník na hraničním přechodu a možná i díky němu jsem hranicí proplul bez jediného úplatku jako nůž máslem.

Pomalu jsem se tak rozloučil se svou osmdesátou první navštívenou zemí. Se zemní, kterou jsem si zamiloval, ale ona mě pořád házela nějaké klacky pod nohy. Jak se ale říká, co tě nezabije, to tě posílí, do Laosu jsem se tak vydal značně posilněn, hlavně psychicky, ale také o znalost motoru své Yamahy.

CO VÍM O LAOSU?

Cesta na hranici z Vietnamské strany byla vcelku jednoduchá, po asfaltové silnici bez větších kazů na kráse. Silnice na laoské straně, to byl už jiný příběh. Respektive spíš horor. Asfalt chyběl úplně, všude jen prach, popřípadě bahno, občas zbytky asfaltu z doby dávno minulé. Díky všem těm opravám a spěchu na hranice jsem ani neměl čas, respektive energii, si něco o Laosu zjistit. A najednou jsem byl uvnitř této země, o které jsem věděl jen to, že je plná chrámů, hor a že je zde komunismus. Neměl jsem ani ponětí o tom kam jet, co vidět a bez jediné koruny, respektive laoského Kipu, jsem se najednou pomalu pohyboval v řídce obydleném pohraničí. Už na první pohled byl Laos jiný od Vietnamu. Špatná infrastruktura, malé dřevěné bahnité vesnice, ale krásné výhledy a nedotčené hory. Najednou jsem se začal těšit na něco nového, na to, co mě čeká, že snad konečně nebudu mít žádné problémy a užiji si všechny ty krásy, které tajemný Laos nabízí.

TŘETÍ ZE TŘÍ!

Zrovna v moment, kdy jsem se rozhodl všechny předešlé starosti z Vietnamu hodit za hlavu. Zrovna ve chvíli, kdy jsem zase začínal pociťovat tu volnost a těšit se na nepoznané. Zrovna ve chvíli, kdy jsem byl v hornaté džungli severního Laosu uprostřed ničeho na zaprášené a děravé cestě, tak zrovna v tu chvíli se z mojí motorky ozvala rána a motorka opět zastavila. Třetí stejný problém ve čtyřech dnech už není normální. Několik kilometrů od nejbližší vesnice, nemluvě o tom, jak daleko jsem byl od nejbližšího města, které bylo asi padesát kilometrů cestou džunglí. Moje psychika se dostala na dno. Do prázdnoty, která byla nejenom v mé duši, ale i všude kolem mě, jsem vyřval snad všechna sprostá slova, která jsem znal nejenom v češtině, ale i dalších jazycích. Sednul jsem si na zaprášenou zem a začal brečet. Proč já, co jsem komu udělal, proč si všichni užívají jízdu na motorce po jihovýchodní Asii a mě není souzeno? Byl jsem na dně, byl jsem opět sám a vyčerpaný. Rozhlížel jsem se kolem sebe a hledal nějakou skálu, z které bych mohl motorku shodit. Už jsem jí nechtěl, raději budu do smrti chodit pěšky než se neustále nervovat.

A právě v tuto chvíli, kdy jsem byl nejvíce na dně, jsem si uvědomil to, o čem jsem psal výše. Ve Vietnamských chrámech a kostelích jsem prosil o znamení. O znamení, které by mi ukázalo cestu, jak dále cestovat a co vůbec na své cestě dále dělat. Právě toto bylo to znamení! „Ty nepatříš na motorku Martine,“ říkaly mi hlasy v mé hlavě. Jsi tulák. „Patříš na silnici a je ti souzeno se světem toulat pěšky a stopem, ne si jezdit jak pán na motorce!“

Uvědomil jsem si, co mi ve Vietnamu chybělo a proč jsem měl deprese. Byla to absence lidského kontaktu, absence volnosti, dobrodružství, jaké jsem vždy zažíval při stopování z Evropy až do Číny. A já tu volnost a dobrodružství potřebuji a chci. „Děkuji Bože za tu možnost, že jsi mi ukázal, jak chci cestovat a jak budu cestovat.“

Sedl jsem tedy na motorku a z kopce jí dotlačil asi dva kilometry do poslední vesnice, kterou jsem před tím potkal. Když jsem ji zpocený a značně rozladěný, psychicky na dně, tlačil vesničkou v bahně, seběhly se kolem mě děti. Ač jsem byl vážně vyčerpaný, ty úsměvy na špinavých tvářích místních ratolestí mi dodaly neuvěřitelně pozitivní náladu. V nedalekém krámku jsem viděl prvního dospělého v celé vesnici, který se na mě hezky usmíval. Když jsem přišel k jeho domu, jen tak na mě s úsměvem koukal a naznačoval, co je problém s mou motorkou. Beze slova jsem sundal všechny své věci, nastrkal je do batohu, vyndal doklady od motorky, vyndal klíč ze zapalování a s úsměvem vše předal tomuto domorodci. Nerozuměl mi samozřejmě ani slovo a myslím, že se mu úplně zastavil čas. Běloch mu právě daroval motorku. On byl ale první, kdo se na mě usmál a za ten vřelý úsměv právě teď dostal motorku se všemi doklady. Čert vezmi všechny peníze, co motorka stála a co stály následné opravy. Moje psychická pohoda je důležitější.

Pro něj bude hračka si to nechat někde opravit, ale já už vážně neměl psychické ani fyzické síly na to se neustále s motorkou nervovat. Nechal jsem jí tam nedaleko od hranice Vietnamu a Laosu, uprostřed dřevěné zablácené vesnice a vydal se pěšky padesát kilometrů do nejbližšího města. Jsem tulák, ne motorkář, a tak to také zůstane! Nyní, po měsíci toulání se Laosem, jsem velmi rád za ono znamení z hůry. Díky stopování a chození Laosem jsem znovu nalezl radost z cestování. Celý měsíc jsem měl úsměv na tváři a zažil neuvěřitelná dobrodružství, a potkal úžasné lidi, která bych na motorce nezažil a nepotkal.

O Laosu ale zase někdy příště. Tuto zemi jsem si naprosto zamiloval, ač cestování po ní pro mě nezačalo vůbec dobře.

Svým způsobem jsem si oblíbil i Vietnam, jen kdyby se ke mně nechoval neustále jako ta krásná holka, která si ráda hraje s mými city! Ale o tom by měl život, a hlavně cestování, být. O překonávání výzev, které nás posílí nebo si z nich vezmeme poučení!

Tak zase brzy na viděnou Vietname a vítej v Laosu Martine!