11. prosince 2019

VIETNAMSKÁ SETKÁNÍ

Hodně lidí se mě ptá a píše mi, jak se to dá vydržet, když je člověk na cestě pořád sám?

Já musím odvětit, že pokud jste na cestě pořád sám, děláte asi něco špatně. V podstatě nejsem nikdy sám. Když stopuji, jsem vlastně celý den v kontaktu s lidmi, kteří mě vezou nebo které potkám při chůzi jejich vesnicí. Někdy už mám lidí tak dost, že se těším, až budu třeba den sám a nebudu muset nikoho vidět nebo muset s někým mluvit.

Občas se stane, že během cesty potkáte někoho, a během pár vět zjistíte, že máte s tím člověkem mnoho společného a třeba i znáte stejné lidi. Asi nejzajímavějším takovým setkáním pro mě bylo, když jsem ještě jako mladý student cestoval s batohem po USA a Kanadě. Přes couchsurfing jsem si domluvil ubytování u dvou holek z Česka, které žily v Montrealu. Bylo příjemné po několika měsících slyšet mateřský jazyk. O to víc jsem byl překvapen, když jsem zjistil, že jedna ze slečen je z Hradce Králové (já jsem z Pardubic, což je vedlejší město).

To by ale nebylo to nejlepší. Zjistili jsme, že jsme chodili na stejnou univerzitu a studovali dokonce stejný obor a chodili do stejného ročníku. Jen jsme byli každý v jiné skupině. Cestování je prostě plné náhodných setkání.

Tady ve Vietnamu jsem se zase například potkal se Soňou, s kterou jsme kdysi pracovali společně pro jeden hudební server. Soňa se poté provdala do Německa, kde také sedm let žila. Až do teď. Přestěhovala se totiž na pár měsíců do Saigonu a učí tu němčinu. Takže proč se potkávat v Česku nebo v Evropě, když se můžeme po sedmi letech potkat ve Vietnamu, že? 😊

Zajímavý „úkaz“ je také Michal. Michal je jedním z fanoušků mojí stránky a čas od času se někde potkáme. Poprvé jsme se viděli v březnu v Baku a poté nyní ve Vietnamu, kde Michal cestoval v rámci své jihoasijské tour. Je vždy příjemné potkat se s lidmi, kteří sledují mou stránku. Jen například Michal si pamatuje z mého cestování více než já. 😊 Těch zážitků mám prostě tolik, že jsem schopen si pamatovat jen to, co bylo pár dní dozadu.

A občas je to vážně náhodné setkání, které mi ale na mé cestě hodně pomůže. Díky klukům Víťovi a Martinovi jsem se vlastně dostal do Číny. Potkali jsme se v Kyrgyzstánu v Biškeku. Víťa sledoval mou stránku a s kamarádem Martinem cestovali na dva týdny do Kyrgyzstánu na dovolenou. Kluci mi napsali a zašli jsme na pokec. Zjistili jsme, že jsme všichni z Pardubic a dokonce máme stejné kamarády a s Martinem dokonce bydlíme v Pardubicích vedle sebe.😊

Když jsem řešil neřešitelný problém, a sice dostání víz do Číny, byl jsem v podstatě bezradný. Jako cizinec jsem nebyl ve střední Asii ani vpuštěn na Čínské ambasády a jediný způsob, jak víza získat, by bylo letět do Česka. To jsem ale odmítal a jednou v noci jsem se probudil a dostal nápad. Poprosím kluky, jestli by můj pas a doklady nevzali do Česka. Kluci souhlasili, potkali jsme se tedy podruhé a v Pardubicích vše předali mému taťkovi, který vše dal mé sestře, a ta mi čínská víza v Praze vyřídila. I o tom je cestování. O těch malých náhodách, z kterých se ale potom můžou stát velké věci. Ještě jednou díky kluci. Bez vás bych se do Číny nikdy nedostal.

ZTRACENÝ KAMARÁD

Ale proč tohle vše píšu? Protože ve Vietnamu došlo k jednomu naprosto neuvěřitelnému setkání!

Jako student jsem jezdil pracovat do Anglie. Celkem jsem tam strávil dva roky, abych si vydělal na univerzitu, která byla soukromá a také drahá. Dalo mi to hodně. Hlavně jsem se naučil sám o sebe postarat, naučil jsem se pořádně anglicky, a také získal hodně nových přátel z celého světa. Jedním z nich byl Kok, který pracovala ve stejné restauraci jako já. Já byl hlavní barman a Kok? Kok byl umývač nádobí, takže jsme spolu vždy zůstávali v práci až do zavíračky. Já musel uklidit bar a Kok celou restauraci. Když všichni odešli a my zůstávali v restauraci sami, hodně jsme debatovali. V té době jsme byli ještě oba studenti a v podstatě jsme neměli žádnou představu o tom, co budeme v životě dělat.

Tedy já ji neměl. Kok ji měl od začátku. Chtěl pracovat jako inženýr pro nějakou velkou mezinárodní firmu. Kok je původem z Malajsie, ale jeho rodiče jsou několikátou generací Číňanů, kteří se do Malajsie přestěhovali. Vždy na mě působil tak nějak zmateně, ale prostě jsme si rozuměli.

Dokonce za mnou jednou, v roce 2006, přijel do Česka. Od té doby jsme se neviděli. Tenkrát ještě neexistoval Facebook, neexistovaly chytré telefony, WhatsApp atd., takže jsme na sebe ztratili kontakt. V roce 2012 jsem si zálohoval fotky a narazil i na ty, kdy byl Kok za mnou v Česku. A jelikož v roce 2012 již existoval Facebook, rozhodl jsem se trošku projet tuto sociální síť a zkusit Koka najít. Našel jsem člověka s podobným jménem pocházejícího z Malajsie, takže jsem mu hned napsal. Odpověď ale nepřišla, takže jsem si prostě řekl, že to asi nebyl on a zapomenul na to. Odpověď přišla až o pět let později v roce 2017, a ano, ten člověk, kterému jsem tehdy psal, byl skutečně můj ztracený kamarád. Jenže tentokrát jsem zase neodpovídal já, a to až do letošního listopadu.

Tak nějak jsem opět něco hledal ve starých zprávách a našel zprávu od Koka a hned jsem mu také po dvou letech odepsal. Taková ta klasika. Jak se má, co dělá atd. A také, že pravděpodobně za pár měsíců budu cestovat přes Malajsii, ale teď jsem zrovna ve středním Vietnamu ve městě Hue.

Odpověď přišla skoro hned a nemohl jsem uvěřit svým očím. Kok totiž již několik let žije a pracuje v Danangu, což je jedno z největších měst ve Vietnamu a hlavně, je jen sto kilometrů daleko do Hue. Hned druhý den jsem tedy skočil na autobus a vydal se do Danangu, kde už na mě čekal Kok. Takovéto setkání po třinácti letech, to prostě nevymyslíte. Konečně jsem nalezl svého ztraceného kamaráda a mohli jsme tak probrat, co se vše za tu dobu událo.

Dalo by se říct, že u mě je to stále stejné. Stále nevím, co chci v životě dělat a stále se cítím mlád, jako před třinácti lety. Zato u Koka došlo doslova k životním turbulencím. Tak jako si přál, pracuje pro mezinárodní firmu. Konkrétně pro japonský Nissan, který má v Danangu továrnu. Zatímco já jsem single a nevypadá to, že bych kdy v životě poznal nějakou lásku, Kok je již několik let ženatý a jeho krásná žena s ním žije ve Vietnamu.

Chybělo ovšem málo, a s Kokem bych se nikdy nepotkal. Před pár lety měl totiž vážnou nehodu na motorce. Jen o vlásek unikl smrti a když se probral z kómatu, doktoři mu oznámili, že už nikdy nebude chodit, protože má poraněné obratle. Kok se s tím ale nechtěl smířit a neuvěřitelnou silou vůle na sobě začal pracovat. Po půl roce ho pustili z nemocnice, za dalšího půl roku byl konečně opět schopen chodit. Celé vyprávění o jeho nehodě a následné rekonvalescenci mi přišlo tak neuvěřitelné, že jsem jen seděl a koukal a nedokázal nic říct.

Při takových setkáních ale také zjistíte jednu věc. Vůbec neznamená, jak dlouho se s někým nevidíte nebo odkud pocházíte a co máte za sebou. Pokud si dva lidé rozumí, budou si rozumět na vždy. Takže mi to nepřišlo, že jsem svého kamaráda neviděl několik let, ale bylo to spíš jako bychom se neviděli jen pár dní. Jediný problém je tedy ta moje paměť. Například jsem si nepamatoval, že když na mnou Kok letěl do Česka, byl okraden v Barceloně a do Čech tak přijel naprosto bez peněz a já mu prý dal peníze na celý jeho pobyt.

Absolutně si to nepamatuji, ale Kok to vypráví všem jako jednu z nejlepších příhod v jeho životě. Jeho žena byla tak nadšená, že mě konečně poznala, protože ji prý odjakživa Kok vypráví o kamarádovy z Česka, který mu zachránil zadek, když byl okraden v Evropě.

A o tom by mělo cestování být. Je super vidět všechna ta nádherná místa, ale bez lidí, které na své cestě potkávám, by to prostě nebylo ono!

Takže cestujte, poznávejte lidi, navazujte kontakty a přátelství, protože některá vydrží na celý život.