7. dubna 2019

VÍTEJ V NAŠÍ ZEMI, VÍTEJ V TURKMENISTÁNU!

Ruku na srdce, kdo z vás kdy slyšel o Turkmenistánu, respektive, co o něm víte? Většina lidí by tuto zemi dovedla zařadit do střední Asie a tím by asi výčet znalostí končil.

A přiznám se, že já na tom nebyl o moc lépe. Tím, že jsem musel z Ázerbájdžánu tak rychle utéci, neměl jsem ani čas si něco o této zemi zjistit. Pár znalostí jsem sice měl ze školy nebo když jsem si cestoval tak říkajíc prstem po mapě, to ale bylo vše.

Faktem je, že člověk pak aspoň nemá žádná očekávání, nemůže tudíž být zklamán a může být jen mile překvapen. A přesně takový byl pro mě Turkmenistán. Jedno velké překvapení a dobrodružství od první chvíle do té poslední. To dobrodružství, po kterém tak prahnu, a proč jsem utekl z pohodlného života v Praze.

Nejdříve si ale dovolím jednu malou historickou odbočku. Je to důležité k tomu, abyste pochopili, co je Turkmenistán za zemi a proč jsem měl takové obavy, že to tam nezvládnu.

Současný Turkmenistán vznikl v roce 1991 po rozpadu Sovětského svazu. Do jeho čela se ihned postavil doživotní prezident Saparmurat Nijazov, který si nechal říkat Turkmenbashi, neboli otec všech Turkmenů. Ten patřil k tzv. Postsovětským „sultánům“, kteří se dostali k moci v zemích střední Asie. Tento termín vymysleli američtí politologové, kteří tak definovali politický systém, jehož rysem je „ustavičné, nepředvídatelné a despotické“ vměšování osoby, jíž je svěřena státní moc, do všech oblastí nejen státní správy, ale také společenského a do jisté míry i soukromého života občanů.

V praxi to znamenalo, že Turkmenbashi Turkmenistán a jeho obyvatele odřízl od okolního světa a v podstatě si ze země udělal svoje "království". Vytvořil neuvěřitelný kult osobnosti, což znamenalo vymýšlení bláznivých zákonů nebo stavení jeho soch po celém Turkmenistánu.

Silnou moc má také policie a armáda, které jsou vidět skutečně všude. Když jsem se procházel po Ašchabadu (hlavním městě) byly místa, kde jste neviděli ani jednoho obyvatele, ale viděli jste desítky vojáků a policistů. Turkmenbashi se jmenoval doživotním prezidentem, což trvalo až do roku 2006, kdy zemřel. Po jeho smrti se moci ujal nový prezident Gurbanguli Berdymuhamedov , který ale pokračuje v tom samém. Nutno říci, že Nijazov nebyl žádným nováčkem na politické scéně, protože byl generálním tajemníkem komunistické strany Turkmenistánu. Takže něco takového, jako kdyby v Česku Miloš Jakeš (Generální tajemník ÚV KSČ v letech 1987–1989) jenom změnil funkce a stal se prezidentem místo Václava Havla.

Pojďme se rychle podívat na pár příkladů, co Turkmenbashi nebo Berdymuhamedov vymysleli.

O tom, že Turkmenbashi napsal knihu, kterou museli číst všichni, a hlavně vládní úředníci, jsem vás již informoval. Také už víte, že v hlavním městě zakázal psy. Nicméně těch podivných nařízení je daleko více. Přejmenoval dny v týdnu a měsíce v roce tak, aby se jmenovaly po členech jeho rodiny nebo po něm samém. Dalším z příkladů Turkmenbashiho kultu osobnosti bylo to, že si na náměstí v hlavním městě nechal postavit svoji zlatou sochu v nadživotní velikosti otáčející se za sluncem. Zlaté sochy Turkmenbashiho jsou v podstatě po celém Turkmenistánu.

Určitě úžasný nápad byl nechat přestěhovat tučňáky ohrožované globálním oteplováním do turkmenské pouště, kde ovšem v létě bývá okolo 50 stupňů Celsia, zákaz nošení zlatých zubů, což v zemích bývalého SSSR znamená nechat si vytrhat téměř všechny zuby, protože ty zlaté má opravdu každý. Zakázal nemocnice a povolil jen existenci jedné nemocnice v zemi, která byla v hlavním městě, takže když jste bydleli třeba ve městě Turkmenabad, a chtěli k doktorovi, museli jste jet 12 hodin vlakem, abyste se tam dostali. Když Turkmenbashi letěl nad turkmenskou pouští, viděl malou vesnici pastevců koz a ovcí. Řekl, že takhle by Turkmeni žít neměli. Druhý den tam najely bagry a vojáci a celou vesnici srovnali se zemí. Kam nastěhovali lidi není známo, faktem ale je, že v Ašchabadu je plno monstrózních budov, kde snad někdo žije, takže asi do nich. Rovněž tak můžete vidět uměle vytvořené vesnice. Všechny domy po celé zemi vypadají stejně. Bílé stěny a zelené střechy.

Jeho nástupce sice některé věci zmírnil nebo zrušil, nicméně vymyslel další nařízení. Jedno z nejznámějších je, že v hlavním městě mohou jezdit jen bílá auta. Ne nadarmo se Ašchabadu přezdívá "bílé město", protože jak domy, tak auta, vládní budovy a vše ostatní je bílé. Velkou moc v Turkmenistánu má samozřejmě policie a armáda. Pro mě jako turistu bylo jediné štěstí, že si mě skoro nevšímali. Říkám skoro, ale k tomu se dostanu.

No a mimo všechna nařízení a zákazy v zemi téměř nefunguje internet. Když už naleznete nějakou wifi, tak v 5* hotelu a je stejně blokována. Nefungují žádné VPN aplikace (na odblokování internetu), nefunguje Facebook, Instagram, Whatsapp ani další komunikační aplikace. Nedá se podívat na žádné zahraniční internetové stránky, takže místní skoro vůbec nevědí, co se mimo Turkmenistán děje. Vědí jen to, co jim místní vrchnost naservíruje a dovolí vědět. Aby toho nebylo málo, nemohou ani cestovat, za prvé je pro ně všude draho a za druhé mají jeden z nejhorších pasů na světě. Bez víza se dostanou jen asi do patnácti zemí. Jen pro informaci, my Češi do více jak sto šedesáti zemí.

A DO TAKTO BIZARNÍ ZEMĚ JSEM SE VYDAL. BEZ PŘÍPRAVY, BEZ MOŽNOSTI POMOCI, POKUD BY SE MI NĚCO STALO.

Česká republika totiž nemá v Turkmenistánu diplomatické zastoupení. Ztratit pas nebo onemocnět, popřípadě být zavřen policií, by se rovnalo sebevraždě. Ideální místo na dovolenou ne? 😂 Naštěstí jsem již měl obrněné nervy z Abcházie, a i přes to všechno, co jsem výše zmínil, jsem si Turkmenistán užil.

Když jsem se po všech kontrolách konečně dostal ven z přístavu, bylo již cca 17:30 hodin. Můj původní plán byl, že zkusím mávnutím zastavit nějaký kamión, co byl na stejné lodi z Baku, a svezu se s ním až do Ašchabadu. Jenže díky zdlouhavým kontrolám už byly všechny pryč. Oni totiž byli pryč i spolucestující a já tam stál úplně sám. Došel jsem tedy na hlavní silnici, která vedla kolem přístavu, směrem na Ašchabad, že si něco stopnu. Přede mnou bylo nějakých 600 kilometrů, což by ve zdejších podmínkách znamenalo asi 10 až 12 hodin jízdy. Když jsem tam tak na té silnici čekal a občas někdo zastavil, začalo mi být jasné, že stopem to nepůjde. Nikdo totiž do Ašchabadu nejel a nechat se odvést třeba jen sto kilometrů a za tmy někde vystoupit a stopovat, to by byl nesmysl.

Otočil jsem tedy kurz a vydal se pěšky do centra Türkmenbaşy s cílem poptat se na autobus nebo přespat a jet ráno. Sice by mi to dost narušilo program, ale co už. Neušel jsem ani sto metrů a zastavil u mě sdílený taxík. Znáte můj postoj k taxikářům. Nesnáším je, ale naštěstí se mezi milionem těch špatných najde jeden dobrý. Rusky vysvětluji, že nemám peníze, a taxikář pobízí, že to nevadí, ať si naskočím. A tak skáču a vzadu na mě koukají tři holky, co jsem vlastně zač.

Rukama, nohama, s úsměvem a lámanou ruštinou vysvětluji, že potřebuji na bus do Ašchabadu. Oni ale kroutí hlavou, že dneska už nic nejede, což je možné, protože doprava v Turkmenistánu je na opravdu žalostné úrovni. Taxikář mě vyhazuje u vlakového nádraží a jak slíbil, tak i činí, a nechce po mně vůbec nic, ba naopak, usměje se a povídá: „Vítej v naší zemi, vítej v Turkmenistánu.“ Jakmile vystoupím, tak následuje klasika v podání jiných taxikářů. Sletí se na mě jak mouchy na ho*no a překřikují se, za kolik mě kdo do Ašchabadu odveze. Ceny začínají na 50 dolarech, což za 600 kilometrů taxi asi není moc, ale já vím své. Jde to levněji, a tak si s nimi chvíli hraji. Nakonec jsem to dostal na 20 dolarů a pak se jen usmál a odešel hledat autobus. Taxikáři na mě volali, že nic nejede a kdesi cosi, ale pravidlo číslo jedna všude ve světě je: NEVĚŘIT TAXIKÁŘŮM. Dvacet dolarů je za 600 kilometrů samozřejmě málo, ale v zemi, kde litr benzínu stoji 1,5 koruny bych byl blázen, kdybych k něčemu takovému svolil.

Bylo 18:00 a já si to s úsměvem nekráčel do vlakového nádraží, kde u informací seděla paní, která dle vzhledu a stáří ještě pamatuje Lenina. Většinou jsou takové paní, odkojené SSSR, nepříjemné, ale ona se na mě usmála a ptá se, co potřebuji.

"Kdy prosím jede vlak do Ašchabadu?" ptám se a čekám nejhorší, že nikdy, že až zítra atd. Jaké bylo mé překvapení, když mi ukazuje, že za hodinu, tedy v 19:00. Je to noční vlak a v Ašchabadu je v 7 ráno. Vlak má dvě třídy. Luxusnější kupé pro čtyři lidi, kde se dá zamknout, nebo tzv." platskart" což bylo také kupé, ale pro 6 lidí a nemá dveře. To byl doslova dar z nebes. Zabiju dvě mouchy jednou ranou. Pojedu přes noc, vyspím se a dojedu pohodlně do Ašchabadu. Nebudu tak muset platit za hotel, které jsou v Turkmenistánu neuvěřitelně drahé (k tomu se také dostanu).

Jenže to bych musel mít peníze. Mám u sebe jen dolary a ty mi už stejně v žádné bance nevymění. Za prvé by určitě bylo zavřeno a za druhé, jen blázen by měnil v bance. Proč? Protože stejně jako v Íránu, i zde dostanete v bance jen zlomek toho, co na černém trhu. V Íránu jsem dostal třikrát víc peněz než v bance. Zde jsem čekal hodně, ale to, kolik jsem dostal, vážně ne. Turkmenistán se díky tomu pro mě stal zatím nejlevnější zemí, kde jsem kdy byl. To ale předbíhám.

Měl jsem tedy hodinu na výměnu peněz. Ty se v takových zemích mění na bazaru (označení pro tržiště), takže můj cíl byl jasný. Během hodiny najít bazar, vyměnit peníze a vrátit se, abych stihl koupit jízdenku a odjet nočním vlakem do Ašchabadu. Před nádražím stála zlatá socha Turkmenbashiho a já se na něj tak díval a smál se tomu lišákovi. Chtěl svou zemi uchránit před turisty, a já tam přesto jsem, a z toho malá turistů, co tam jedou, chce dostat co nejvíce peněz, ale na mě si nepřijde.

Na zastávce stály tři mladé holky. Perfektní mix turkmenské populace. Jedna měla lehce asijské rysy, jedna byla "opálenější" s hnědýma očima a jedna bílá jak stěna, typická Ruska. Tak totiž vypadá populace v Turkmenistánu. Turkmeni mají lehce asijské rysy, Peršané, chcete-li Íránci, jsou opálenější a Rusy, kteří se sem přistěhovali za dob SSSR, ty pozná každý.

Mrknul jsem na holky a svojí lámanou ruštinou prosím, jestli nevědí, jak se dostat na bazar. Holky plynule přechází do angličtiny a říkají, že autobusem číslo 10, a že na něj také čekají. Jenže já stále nemám ani jeden manát na ten autobus, což se jim také snažím vysvětlit. Nevadí. Mám jet s nimi, ony to prý za mě zaplatí a ukážou, kde vyměnit peníze.

Přivítání, jak se patří. Pro holky jsem byl samozřejmě něco exotického. Turistu nikdy neviděly, a tak se semnou hned chtěly fotit. Ptal jsem se jich, jestli to dají na Facebook nebo Instagram. A v tu chvíli jsem poznal, že je Turkmenistán úplně někde jinde. Holky totiž absolutně nevěděly, o čem mluvím. Nikdy tato slova neslyšely. Nevadí, celý autobus na nás koukal, jak se tam fotíme, až holky shodně zahlásily: „Vítej v naší zemi, vítej v Turkmenistánu.“

Na bazar jsme dojeli asi za patnáct minut. Jedna z holek semnou vystoupila, že mi pomůže vyměnit peníze. Neví prý ale, jak někoho na výměnu najít. "To nech na mě holka", říkám si v duchu s úsměvem. Všude v těchto zemích platí jedno pravidlo. Stačí se lehce někde motat a oni si vás ty správní lidé najdou. Ať se budu snažit sebe víc zapadnout, tak místní poznají, že jsem turista a věděl jsem, že dříve nebo později se nějaký "vekslák" najde.

Ještě jednu věc bych měl podotknout. Výměna peněz na černém trhu je samozřejmě NELEGÁLNÍ. Riskuji tak nejenom já, ale i ta holčina, a samozřejmě ten, kdo s vámi peníze mění. Nikdy také nemáte jistotu, že ten, kdo s vámi peníze mění, není nástrčný policista, a tak vždy čekám, kdo se odkud zjeví a zadrží mně. A když už toto vše překonáte, tak nemáte žádnou jistotu, že ty peníze jsou pravé a že kurz, který vám vekslák dává, je výhodný. Nikdy jsem žádný turkmenský manát neviděl a holčina, která tam byla semnou a stála raději opodál, se doslova klepala strachy.

V bance je kurz za 1 USD přesně 3,5 manátu. Cokoliv tedy dostanu navíc, je pro mě výhra. V Íránu jsem dostal na černém trhu 3x víc, než bych dostal v bance. Turkmenistán ale překonal moje nejlepší sny. Za 1 USD jsem dostal 19,5 manátů! To znamená, že 5,5x více, než bych dostal v bance. A to je ta chvíle, o které jsem psal v minulém příspěvku. Lidé tu nejsou na turisty vůbec zvyklí, takže ani nevědí, jak vás správně okrást. Klidně si mohl říci 15 manátů za dolar nebo 10, a i tak by to bylo výhodné a já bych mu to věřil, protože vím prd, kolik je zde jeden USD a on ví prd o tom, že já nic nevím. 😂

Na mobilu jsme si tedy ukázali, kolik mi dá a podali si na to ruku. A bylo mi jasné, co bude následovat. Kdyby veksláka chytla policie, a on měl u sebe velký obnos peněz, asi by to těžko vysvětloval a měl by problém. Musel tedy doběhnout pro peníze o pár metrů dál ke svému "komplicovi" který měl u sebe schované peníze. Ještě, než odběhl, chtěl vidět moje dolary. Měnil jsem 100 dolarů, a tak jsem mu je opatrně z kapsy ukázal, aby viděl štos peněz. Holčina ta z toho měla podle mě infarkt, protože byla rudá jak sovětská vlajka, a i já jsem si říkal, že jde fakt do tuhého. Co když přijde s policií nebo mi dá falešné peníze? Prostě musíte těm lidem věřit a já věřil tomu, že když jsme si podali ruce, tak to v těchto zemích pořád platí.

O pár sekund později už u mě stojí chlápek a do ruky mi strká štos peněz. Chci to přepočítat, ale on mi rychle strká ruku do kapsy a naznačuje, že si to mám spočítat potom, až budu sám. Celá tato situace je prostě založena na důvěře, tak z kapsy vytahuji 100 USD a dávám mu je. Chlápek bere peníze, dává na hlavu kapuci a mizí někde v malých uličkách bazaru.

Zrovna jel kolem autobus zpět na nádraží, takže jsem stihl holčině jen poděkovat, rozloučit se a skočil jsem pomalu za jízdy do autobusu. Mám to za sebou a mám dost času na to, abych stihl vlak. Vyndávám peníze z kapsy a počítám. Za 100 USD jsem dostal 1960 manátů, takže ještě o 10 více, než bylo domluveno, a jak časem zjišťuji, je ze mě boháč. Autobus stojí jedna jízda 0,5 manátu, což je na naše asi šedesát halířů. Voda stojí 1,5 manátů, což je na naše necelé dvě koruny. Jídlo ve fast foodu 10 manátů = cca 12 korun. A teď to nejlepší nakonec. Když jsem přijel na nádraží, rychle jsem si u okénka koupil jízdenku, tu levnější variantu, která stála 24,5 manátů. To znamená, že za 600 kilometrů jízdy vlakem jsem zaplatil asi 30 korun. Jaký rozdíl proti tomu, co mi nabízeli taxikáři (50 a posléze 20 dolarů).

Jistě vás napadá, jak je to možné, že je vše tak levné? Průměrná mzda v Turkmenistánu je totiž 1000 manátů (nějakých 1200 korun). Lidé neplatí za bydlení, neplatí plyn, elektriku nebo sůl. Mají také na měsíc určitý limit zdarma na benzín, poté stojí litr benzínu zhruba 1,5 koruny. Vítejte v zemi Turkmenbashiho. Asi nejlevnější zemi na světě. Člověk si pak klade otázku, co je lepší, nemít na život skoro žádné náklady, ale nemoci ze země nikam odjet nebo mít demokracii, jako je u nás, ale nemít peníze na to, abyste vůbec odjet někam mohli, protože všechno dáváte do bydlení, jídla atd.? Odpovědět si musíme každý sám.

Když jsem si tedy koupil jízdenku, ještě jsem stihl v nádražním supermarketu utratit 15 manátů (skoro 18 korun) za šavermu, vodu a nějaké dortíky a už nic nebránilo tomu, abych naskočil do vlaku, který za pět minut odjížděl. Opět to bylo vše těsně a muselo se potkat hodně náhod, ale o tom moje cestování je. Nic není jisté, ale pokud se nezaleknete, tak se to vše nějak udělá k vaší spokojenosti. Tomu věřte! Ve vlaku jsem měl celé kupé pro sebe, rozhodil jsem si tedy matraci, povlékl postel a uložil se ke spánku na dvanácti hodinovou cestu směr hlavní město Turkmenistánu. Myslím, že dlouhý spánek na lodi a následně dlouhý spánek ve vlaku pomohly tomu, že jsem tak nějak ze sebe dostal ty nejhorší stavy nemoci, která na mě skočila v Baku. Co mě vážně překvapilo, že vlak dojel do Ašchabadu přesně na čas v sedm ráno.

A o tom, že je Ašchabad asi nejdivnější město na světě, ale i tom, že všude jsou dobří lidé, si povíme zase příště.