22. srpna 2019

WELCOME TO CHINA, ale nejdřív projdi kontrolou

Jsem v Číně už více jak tři týdny, a tak je na čase se trošku rozepsat o všem, co jsem tu zažil, zažívám a doufám ještě chvíli zažívat budu. Předem říkám, že ze všech sedmdesáti osmi států, které jsem v životě navštívil, je Čína ten největší mazec, a to nejen v tom smyslu, že ta země předběhla Evropu o několik let do budoucnosti, ale prostě ve všem. V první části dlouhého příspěvku se budu věnovat tomu, jak jsem se vlastně do Číny dostal. Není to totiž tak lehké, jak by se mohlo zdát.

Nicméně, kdybych tyto příspěvky psal po pár dnech, co jsem v Číně byl, asi by nebyly oslavné a veselé. Jenže já to píšu po více jak třech týdnech, během kterých jsem si Čínu totálně zamiloval, a to nejen kuli místním stydlivým děvčatům, kterým se podlamují kolena, když na ně mrknu nebo se usměji. 😂

Pojďte se teď začíst do každodenních strastí, ale i slastí, které tady zažívám.

JAK JSEM ZÍSKAL VÍZA?

Kdo sledujete mou cestu delší dobu, tak jste si určitě všimli té bezvýchodné situaci, které jsem čelil ve střední Asii, a sice že jako cestovatel nemám šanci získat víza přes některou z ambasád v Taškentu, Dušanbe, Biškeku, Almaty nebo v Oši. Jelikož nemám trvalé bydliště ani v jedné zemi, a jelikož mám český pas, všechny ambasády mě odkázaly na to, že si mám víza zařídit doma v Praze. Jenže co dělat, když jedete po Hedvábné stezce osm měsíců a domů se vracet určitě nechcete, ba naopak, chcete přejet hranice a zemi Středu objevit ze západu na východ a ještě dal? Byl to boj a muselo se sejít hodně věcí a propadal jsem už velké skepsi, ale díky radám od dalších cestovatelů, a díky pomoci mé úžasné sestry a dalších lidí, se celá věc podařila.

Zjistil jsem totiž, že se na ambasádu v Praze nemusím dostavit osobně. Vlastním dva české pasy (mimochodem ČR je snad jediná země na světě, kde můžeme mít více pasů). Dva dny jsem si tedy sedl k počítači a internetu a začal s přípravou materiálů. Čínský vízový formulář mi zabral jeden celý den a popravdě větší prkotinu jsem snad ještě nezažil (Abcházie a Turkmenistán byly proti tomu pohodička). Dále bylo potřeba připravit důkladný itinerář celé cesty, včetně bookingu hotelů a hostelů a popisu míst, které chci vidět. JENŽE já chtěl do Číny po zemi, přes Autonomní ujgurskou oblast, což je problém (dostanu se k tomu později). Musel jsem tedy itinerář vymyslet tak, že se západní Číně vyhnu a v podstatě jsem podváděl, protože jsem do itineráře zahrnul místa, kam jsem se ani v nejmenším nechystal. Kdybych ale uvedl, že chci do západní Číny a její ujgurské provincie Sin-Ťiang, víza bych určitě nedostal. Dále jsem zabookoval letenky, které se ale daly zdarma zrušit a hotely, které jsem také posléze, když jsem měl víza v pasu, zrušil. Čínský vízový systém, a vůbec všechno v Číně, je dohnáno k naprosté dokonalosti a je velmi těžké pravidla obcházet, protože Čína myslí na všechno, i tak se ale našla skulinka a já víza dostal.

Bylo to hlavně díky pomocí dvou kluků, které jsem potkal v Biškeku a kteří všechny mé dokumenty a druhý pas vzali letecky do Česka, kde si je převzala moje sestra, která, společně se svým přítelem, oběhala ambasádu, ba co víc, udělala si výlet do Kazachstánu, kde jsme se spolu potkali, a ona mi pas předala. Muselo se sejít hodně věcí a náhod, ale nic není nemožné.

Vlastně jedna věc nemožná je a s tou jsem naprosto nepočítal. A sice, že hranice nejlidnatější země světa jsou o víkendu zavřené. Chtěl jsem do města Kashgar dojet v sobotu, abych stihl nedělní zvířecí trhy proslulé tisíciletou tradicí, ale nakonec jsem to nestihl, protože jsem od soboty ráno do pondělí ráno musel čekat na hranici Kyrgyzstánu a Číny.

KOLIK KONTROL ZVLÁDNEŠ, NEŽ SE DOSTANEŠ DO ČÍNY?

Na hranici jsem byl jediným pěším příchozím, jinak hranici využívají hlavně kamiony jedoucí do Číny pro zboží. Čekala mě neuvěřitelně dlouhá cesta plná kontrol a otázek, než jsem si konečně mohl říct JSEM V ČÍNĚ.

Počítejte semnou počet kontrol.

1) Kontrola pasu na kyrgyzské straně, abych byl vypuštěn do hraničního pásma.

2) Kontrola pasu a výstupní razítko z Kyrgyzstánu.

3) Jelikož je hraniční pásmo několik kilometrů dlouhé a nemůže se tam pěšky, musel mi pohraničník zastavit nějaký kamion, který jel směrem k čínské hranici. Nakonec jsem ale stejně šel kus po svých až k poslední kyrgyzské kontrolní budce, kde zkontrolovali, jestli mám výstupní razítko z Kyrgyzstánu. Od této chvíle vidíte obrovskou změnu. Doslova na každém kroku jsou kamery, Čínské vlajky a čínské nápisy. Všude je elektrický ostnatý drát a garantuji vám, že tudy neproklouzne ani myš.

Následoval asi kilometr pěšky podél nekonečné fronty kamionů až jsem přišel k první kontrolní čínské stanici. Zatímco na kyrgyzské straně to bylo vše desítky let staré, tady jsem se ocitl v budoucnosti. Ten skok je neuvěřitelný, všude kamery, obří monitorovací místnost plné TV, mohla by odtud startovat raketa do kosmu, moderní zbraně, obrněné transportéry, prostě jak nějaký sci-fi film.

4) Kontrola, abych byl vůbec vypuštěn do čínského hraničního pásma. Od této chvíle bylo velmi důležité držet se stejné strategie a na všechno odpovídat stejně. Každá změna výpovědi může být podezřelá. Západní Čína sice oficiálně pro zahraniční turisty uzavřená není, ale Číňané nevidí rádi, když se jim tam někdo jen tak toulá. Není totiž ani jisté, jestli vás tam pustí a záminkou k nevpuštění může být cokoliv. Třeba fotky z Turecka a Íránu, moc razítek v pasu, cokoliv. Než jsem se tedy na hranice vydal, vymazal jsem z telefonu všechno, co by mohlo připomínat Blízký východ, Araby, korán atd.

Otázky se poté opakovaly celý den. Kam jedete? (Kashgar, Urumči, až do Šanghaje, ale já samozřejmě nevím, kam mě osud zavane, to ale říct nemůžu) Jak jedete? (Budu cestovat vlakem, což samozřejmě není pravda a chci stopovat) Odkud jedete? (Kyrgyzstán a Tádžikistán. Samozřejmě jsem neuváděl, že jsem se toulal Íránem anebo tureckým Kurdistanem) Co pracujete? (Jsem DJ, ale opět jsem nemohl říct, že už skoro rok nepracuji a toulám se světem) Kde budete spát? (Ani v nejmenším jsem nevěděl, ani první noc jsem si nerezervoval, jen jsem si na mapě našel nějaké hostely. Jeden z nich, co měl v názvu international, jsem pak pořád opakoval) Koho v Číně znáte? (Tady jsem nelhal, neznal jsem totiž nikoho. Já totiž ani nevěděl do čeho jedu).

Ještě podotknu, že nikdo na čínské hranici neumí anglicky ani rusky, takže domluva byla velmi složitá a vy musíte spoléhat na to, že překladač v mobilu to aspoň trochu přeloží. Po této kontrole mi opět zastavili kamion a mohl jsem jet směrem k hraniční budově, což už byl fakt Matrix.

5) Tady bylo na metr čtvereční tolik kamer, že vila Big Brother je proti tomu prázdná roubenka. Jsou tu samozřejmě rentgeny zavazadel, ale i kamery na měření teploty. Ty totiž poznají, jak moc jste nervózní a dokážou odhalit, že lžete při své výpovědi. Dále jste jistě zaznamenali článek, který píše, že při vstupu do západní Číny je turistům do mobilu nainstalována aplikace, která hledá podezřelý materiál ve vašem mobilu a podezřelé může být opět všechno. Rozhodl jsem se na to vyzrát tím, že jsem na hranici šel s vybitým telefonem. Deset procent baterky zaručovalo, že když se mi někdo začne hrabat v telefonu, tak se mu hned vypne. Je prostě potřeba myslet na všechno a jelikož Číňané neznají způsob cestování jako praktikuji já, jsem podezřelý číslo jedna. Na telefon samozřejmě došlo a baterka se hned vybila, což celnici přešli s úsměvem. Mě naopak úsměv zmizel, když mi celník začal listovat pasem a chtěl vidět v počítači fotografie z navštívených zemí. Naštěstí jsem brzy převzal kontrolu a ukazoval mu jen to, co jsem chtěl já. Výlet do Benátek, výlet na Bali, komunistickou Kubu. Před vstupem do země jsem si fotky z arabských zemí a Íránu pečlivě v počítači schoval, a hlavně zálohoval na cloud, takže i kdyby mi je našli a smazali, v budoucnu by byly dostupné.

Následoval rentgen zavazadla a jeho důkladná prohlídka. Srdce mi bušilo, jak kdybych měl mít první sex. Nevíte totiž, co se může posr*t. Objevil jsem tak v batohu šíitský modlitební kámen, který jsem dostal jako dárek v Ázerbájdžánu a o kterém jsem už ani nevěděl, že ho mám. Kdy se ale všichni zasekli, a já taky, tak když objevili můj druhý pas. Tady šlo do tuhého. Jak jsem psal výše, Česko je snad jediná země na světě, která poskytuje více pasů. Pro zemi tak hlídanou, jako je Čína, je to naprosto nepochopitelné, navíc, když jsem v tom pasu měl víza z Íránu a Abcházie. První země je nepřítelem, druhou nikdo neznal. Navíc oficiálně, pokud mám více pasů, bych měl mít čínská víza v obou z nich, což jsem neměl. Tady šlo do tuhého a musel jsem rychle během pár vteřin, než přišel nějaký vedoucí, vymyslet, jak z toho ven.

A tak jsem začal s tím, že u nás je to normální mít dva a více pasů, vedoucí si je nevěřícně prohlížel a kolegům něco šeptal čínsky. Když se mě zeptal odkud že jsem, tak Česko neznal (ostatně jako většina lidí v Číně). Nevěříte, co mě zachránilo.

Číňané jsou hrdí na svůj národ a na svého prezidenta, proto jsem si před cestou do mobilu stáhl fotky Miloše Zemana s čínským prezidentem. Rychle jsem ho napojil na power banku a začal fotky ukazovat. Že mě zachrání zrovna "ovar" to bych nevěřil, ale pomohlo to. Vedoucí se usmál, řekl že Miloše viděl nedávno v TV a že můžeme pokračovat v kontrole. Já byl zpocený až na prd*li a říkám vám, že mi málem vyskočilo srdce z těla. Okecat počet Flash Disků a SD karet na které si zálohuji fotky už byla hračka.

Přiznám se, že tak důkladnou kontrolu jsem ještě nezažil. Musel jsem opravdu vše vyndat z batohu. Okomentovat všechny prášky, každou kapsu, každou věc ukázat, jak funguje. Podezřelá je totiž i čelovka nebo nůžky na nehty. Nůž s sebou naštěstí nemám, ten se zbavuje a vyhazuje. S nožem vás prostě do západní Číny nepustí. Po kontrole zavazadla následovala další kontrola pasu a usazení do čekárny.

Víte, čínský sytém je opravdu dohnán k dokonalosti, ale na jednu věc nemysleli a osobně to nechápu, ale prostě pohraničníci nevidí na vízový formulář, který vyplňujete online. Takže i když jsem psal do formuláře, že do Číny vstoupím v Pekingu, samozřejmě jsem to nedodržel a vstupoval jsem do země z Kyrgyzstánu. Kdyby totiž byl systém propojen, snadno by si to zjistili a nevpustili mě.

Nicméně, kdo by si myslel, že je vyhráno, byl by na omylu. Odtud jsem musel ujet sto padesát kilometrů do města Ulugqat, kde je velký hraniční areál, kde by mělo proběhnout poslední kolo otázek a kontrol. Mimochodem pohraničníci se vás pořád dokola ptají na stejné otázky, a i když vás to štve, musíte stále odpovídat stejně. Jak jsem psal výše, každá změna výpovědi by mohla být podezřelá.

Z čekárny jsem dostal povolení jet dál. Na těch sto padesát kilometrů si musíte vzít taxi a celou dobu nemáte pod kontrolou svůj pas. Ten má u sebe taxikář a nesmí vám ho dát. Oficiálně totiž stále nejste v Číně, ač jste od hranic už pěkně daleko. Ve městě Ulugqat jsme museli hodinu čekat, než skončí obědová pauza. Západní Čína má stejný čas jako Peking, který je odtud více jak 4000 kilometrů daleko, ale místní si jedou podle svého času. Ten rozdíl pocítíte hlavně tehdy, když v jedenáct večer teprve zapadá slunce.

6) Byly čtyři odpoledne a já byl zrovna kontrolován, abych mohl být vypuštěn do areálu pohraniční kontroly. Kdybych to řekl zjednodušeně, byla to kontrola na kontrolu.

7) Míla holčina bez známek anglického jazyka semnou vyplňuje registrační formulář a ptá se mě přes překladač na stejné otázky jako deset lidí před ní. Opět nemám pas pod kontrolou a opět je podezřelé moc razítek v pasu, takže se mě s kolegou ptají, z jaké země to které razítko je. Třeba Gruzii neznají vůbec a musím ukazovat na telefonu, kde má oblíbená země leží.

8) Tady už jde do tuhého. Jsem sice sto padesát kilometrů od hranic uvnitř Číny, ale stále nemám v pasu razítko a nemám jej ani pod kontrolou. Musím opět vysvětlovat nějakému veliteli, který umí trochu anglicky, kam jedu, jak jedu, kde budu spát atd. Už si připadám jak zaseknutý gramofon a jeho otázky odpovídám ještě dříve, než je položí.

9) Kontrola nemocí, měření teploty atd. Naštěstí jsem zdravý jak řípa. Být to v době, kdy jsem se složil v Baku a musel utéct do Turkmenistánu, určitě by mě nepustili. Tehdy mi bylo fakt blbě.

10) Kontrola elektronických znaků pasu, fotografie do systému a odebírání otisků prstů. Od teď o mě Čína ví všechno a hlavně vědí, jak vypadám. Jistě jste zaregistrovali zprávy o sledovacím systému, který je v Číně zaváděn a který vás během setin sekundy dokáže identifikovat. Číňané prostě vědí odkud kam jdete, co si píšete na mobilu, co jste si koupil atd. Důležité ale bylo, že jsem na desáté kontrole, po zatím pěti hodinách, konečně dostal razítko do pasu. Když se nic nepokazí, jsem oficiálně v Číně. Ještě ale rychlý rentgen zavazadla a ukázání počítače.

11) Kontrola a zápis pasu a razítka do systému při výstupu z pohraniční budovy. Mimochodem to je areál velký jako několik fotbalových hřišť a projíždějí jim i všechny kamiony z a do Číny. Až nyní jsem ale konečně v Číně. Konečně jsem volný a můžu si dělat co chci. I když, ne tak docela.

PROVINCIE SIN-ŤIANG aneb ZÁPADNÍ ČÍNA NENÍ ČÍNA

Provincie Sin-Ťiang je tak neuvěřitelně hlídána, že jsou tu kontroly na všechno. Když jdete do krámu musíte projít kontrolou jak na letišti, to samé platí na autobusové nádraží, na vlakové nádraží, i když jdete do své čtvrti, kde bydlíte, procházíte kontrolou, která probíhá tak, že naskenujete své ID a počítač vás poté identifikuje podle obličeje. Poté teprve jste vpuštěni do čtvrti, kde bydlíte Viděl jsem kontroly v hotelech, kadeřnictví, luxusní restauraci, kontrolními rámy procházíte i když jdete podchodem. Kapitolou samou pro sebe jsou dálnice, respektive, když vjíždíte nebo vyjíždíte z měst po silnici. Kontroly jsou opět tak důkladné, že neproklouzne ani myš. Znamená to rentgen zavazadla, prohlídka dokladů, kontrola obsahu kapes, otázky na cíl cesty, kde budete bydlet, kam jedete potom, koho ve městě znáte. Neuvěřitelně to tak zdržuje a hlavně člověka, co právě přijel ze střední Asie, kde jsem nebyl kontrolován ani jednou, štve. Kontroly trvají od pěti minut do půl hodiny. Na druhou stranu musím říct, že všichni policisté byli nesmírně milí a všichni se vám hned omlouvají za zdržení. Člověk se na ně nemůže ani zlobit, protože prostě jen dělají svou práci. Kontrolám v Sin-Ťiangu prostě neuniknete a časem si na ně i zvyknete, prostě jen přijdete na nádraží o hodinu dříve, po městě se snažíte s sebou nenosit batoh, který by vám pořád kontrolovali atd.

Proč tomu tak je? Provincie se stala pevnou součástí Číny až v roce 1949 a jedná se o poněkud neklidnou oblast, když se zde v minulosti odehrálo několik teroristických útoků proti etnickým Číňanům. Sin-Ťiang je největší čínskou provincií a zároveň velmi bohatou provincií na ropu a další nerostné bohatství. Navíc v místní poušti Čína testuje své jaderné zbraně. Na první pohled vidíte rozdíl mezi Číňanem a Ujgurem, což je zdejší muslimské etnikum, které se Čína prý snaží asimilovat. Bohužel jako turista nemám šanci s Ujgury mluvit, protože to mají zakázané, takže když jsem si v parku sedl na stejnou lavičku, jako seděl Ujgur, on si hned odsedl. Dalším problémem je jazyk. Nikdo tu totiž neumí anglicky, mnoho Ujgurů dokonce ani neumí čínsky. Západní Čína zkrátka není Čína, ale já jsem se sem chtěl strašně podívat, a hlavně do bájného města Kashgar.

Kashgar byl jedním z největších, nejbohatších a nejznámějších měst na Hedvábné stezce, a i když tady zasáhla pevná čínská ruka, přeci jen z jeho starého města něco zůstalo. Ještě, než jsem se z města Ulugqat dostal do Kashgaru, následovala kontrola číslo dvanáct a třináct, které byly na výjezdu z města a poté na vjezdu do Kashgaru. Na každé jsem strávil zhruba třicet minut a už dosti otrávený jsem odpovídal na ty samé otázky. Když jsem konečně po třinácti kontrolách a skoro osmi hodinách cestování dojel do Kashgaru, pomalu jsem tomu ani nemohl uvěřit. Ubytoval jsem se hned v prvním hostelu a vydal se poprvé na místní večerní trh ochutnat nějaké ty speciality.

Asi si říkáte, co je na tom. Tak jsou všude kamery. Ono jich ale není pár. Jsou doslova na každém kroku a rohu a ne jedna, ne dvě ale hned několik a sledují doslova každý centimetr. Na konci každé ulice je policejní stanice, po městě vidíte policejní patroly, jak kontrolují občany a já tahám pas z kapsy několikrát za hodinu, abych se identifikoval. Musím ale podotknout, že vše výše zmíněné platí jen on provincii Sin-Ťiang. Ve zbytku Číny jsem v podstatě volný a můžu si dělat co chci a taky že dělám. 😂 Se vším výše zmíněným jsem počítal a nechtěl jsem si nechat zkazit chuť do cestování. Pořád jsem nemohl uvěřit tomu, kam jsem dojel.

Čekal mě měsíc v nejlidnatější zemi světa. Měsíc v tak jiném světě, že kolikrát opravdu nechápu, co se to děje. O tom ale zase až příště.

Možná ai říkáte, že to by vás nebavilo, že to není cestování, ale buzerace. Přiznám se, že mě to v první moment také štvalo, na druhou stranu mě nebaví, když je cestování moc jednoduché. Mám rád to dobrodružství, ten stres na hranicích a tu nejistotu. Teď mám aspoň na co vzpomínat. A že hranice do Číny dlouho nezapomenu, tomu věřte.

PS: Fotky jsem si na hranici fakt dělat netroufl, tak alespoň pan Mao na vstupu do zakázaného města v Pekingu.