21. října 2018

"WELCOME TO IRAN MISTR MARTIN"

Jak dlouho jsem na tuto větu čekal... Ale pěkně popořadě.

Ráno jsem se probudil do pěkně deštivého a chladného rána u jezera Van v Turecku. Ihned tak vzal za své můj původní plán, kdy jsem od Vanu chtěl do Íránu dostopovat. Prostě to nešlo a cca po 100 metrech, které jsem ušel od hotelu, jsem byl celý mokrý. Zapadl jsem tedy do kanceláře jednoho místního dopravce, kde samozřejmě na mě koukali jak na zjevení. Domluva sice vázla jako obvykle, ale nakonec jsem se s nimi domluvil, že za cca 100 korun mě odvezou na hranici Turecka a Íránu k vesnici Köpiköy, což je úplný konec světa.

Nakonec to bylo velmi dobré rozhodnutí s nimi jet a to hned z několika důvodů. Celá celnice na obou stranách prochází rekonstrukcí a tak tímto směrem nejezdí žádné kamiony, na které při stopování vždy spoléhám. Ono tím směrem totiž nejezdí vůbec nic 😂. Takže bych u silnice stál pěkně dlouho.

Minibus pro cca 15 lidí byl plný Íránců, teda hlavně íránských dívek, u kterých jsem samozřejmě jako jediný cizinec široko daleko vzbudil zájem. S holkama byla vážně sranda a opravdu mě zavalily otázkami na cestování, o to víc, když jsem jim řekl, že jsem žil v USA, studoval v Kanadě atd. Tady se nejlépe projevuje to, co říkám vždy, že veškerou nenávist mezi státy dělají jen politici a média. Holky věděly o USA vše, znaly zpěváky, herce, seriály, prostě všechno. Jediný koho nemají rádi je Trump za všechny ty sankce co na Írán uvalil. A pak, že je Írán v něčem pozadu. Leda prd.

Velmi často mě taky přiváděly do rozpaků, protože otázky jako: "Jsou všichni kluci v Česku tak hezký?" nebo lichotky "Máš krásné oči, mohla bych do nich stále hledět" to prostě od holek v Praze neslyšíš 😂😇💪. Mimo závalu lichotek a otázek mě ale holky zavalily i jídlem. Během chvilky jsem tak v ruce držel bagetu, hrušku, něco jako vdolek, bombóny a vodu. Kde to vzaly a proč mi to daly prostě nevím. Fakt to nebylo nutné, měl jsem svoje sušenky a banán, ale jedna z holek tak direktivně mávla rukou ve stylu "Nemel a sněz to", že prostě nešlo odmítnout.

Dojeli jsme na hranici. Všude desítky lidí něco křičí, motají se s balíkama co vezou z nebo do Íránu. Všude kufry, tašky, taxikáři, obchodníci se vším, co vymysliš i nevymyslíš. Na malém grilu tam někdo dělal kebaby a mezi tím vším já. Existence, která do toho všeho totálně nezapadá. Měřím skoro dva metry, takže mě musel vidět i voják že strážní věže kilometr daleko. A všichni na mě koukají, já se na ně usmívám a život si plyne. Nikdo neumí AJ, nikde žádná cedule, pohraničníka rozeznáš jen tak, že má u sebe samopal, jinak tam pobíhá v ryflích a košili jako mají všichni okolo.

A tak si jdu. Oni si mě kdyžtak nasměrují. Vidím frontu, jdu tam, všichni se otočí, protože vidí, že tam nepatřím a hned me pouští úplně na začátek. Dostávám razítko a celník ukazuje ať jdu dál. Tak jdu mávám pasem jak na prvního máje, ale nikdo ho vidět nechce. Dojdu na íránskou stranu. Zas nikdo neumí AJ a opět nikdo neví, kde je Česko. Ale procházím zdravotní kontrolou, měří mi teplotu a když je vše OK, zase me všichni pouští před sebe.

Celník fakt dlouho koumá můj pas a na mapě mu ukazuji, kde je vlastně to "Československo", odkud pocházím. "Welcome to Iran Mistr Martin." Dostávám razítko a jdu dál. Ještě projít rentgenem zavazadel, ale jako cizince si mě samozřejmě nikdo nevšímá. Žádná kontrola batohu, žádné dotazy kolik mám u sebe peněz. Prostě jdi, když jsi ten cizinec, stejně ti nerozumíme😂. Vycházím před celnici, kde se na mě vrhne asi 20 taxikářů, lidí opět prodávajících cokoliv, měničů peněz a nebo prostě jen zvědavců, co se přišli podívat, co to právě vyšlo z celnice.

Potkávám také své oblíbené holky z autobusu, které se mě ptají, co teď budu dělat. Říkám, že jdu na stop do Tabrizu, který je ještě skoro 250km daleko. Následuje zděšení v očích a otázky proč stopem. No za 1. jsem zaplatil jen za cestu na hranice, za 2. si prostě chci zastopovat, když už neprší a za 3. nemám u sebe KLASICKY žádné íránské peníze😂🤦. No a tady bude takové malé dejavu pro všechny, co sledují moje cesty. ANO, holky za mě autobus opět zaplatily😂 Ne ja to fakt nedělám naschvál, ani v Maroku, ani v Turecku, ani teď. Původně mi to chtěly zaplatit až do Tabrizu, ale to jsem fakt odmítl. Dohodly se tedy s řidičem, že mě odveze do prvního města Khoy asi 60km od hranic a odtud uvidím, jak pojedu dál.

A tak zas sedím v autobuse a všichni koukají a smějí se na mě a já na ně a je mi hej, protože jsem v Íránu. V zemi, která je můj velký sen. Holky měly na hranici auto a tak tím busem už nejely, ale jela tam strašně hodná paní. Bydlí v Teheránu a prostě si tak cestuje, protože je v důchodu. Uměla trochu anglicky, tak jsme se dali do řeči. Prahu zná, byla tam, studovala v Itálii a celkově velmi příjemná dáma. Prý zaslechla, že nemám peníze. Otevřela peněženku a dala mi asi 500 tisíc rialů, což je asi 100 korun. Mimochodem je tu NESMYSL levně. Ale pořád se v těch cenách ztrácím. Samozřejmě odmítám, proč by mi cizí paní dávala peníze? Na oplátku jí chci dát aspoň nějaká Eura. Odmítá a peníze mi strká do kapsy od mikiny. "Na tady máš sandwich na cestu" a tak zas mám v ruce jídlo.

Paní je moc hodná, povídáme si, při tom sleduji krajinu, která je famózní. Hory, řeky, krásné žluté podzimní stromy. Vystoupí semnou ve městě Khoy a ptá se, kam jedu dál. Popravdě sám nevím, ale chci jít stopovat a zkusit dojet do toho Tabrizu, což je velké město na severu Íránu. No, než to paní dořeknu, už mě táhne k okénku, kde se prodávají lístky na autobus. Fakt, nestihnu se ani nadechnout, abych něco řekl, a paní mi koupila lístek do Tabrizu. Stál asi jedno euro, ale stejně to nechápu a asi nikdy nebudu, kde se v lidech tady na Blízkém východě bere ta dobrosrdečnost.

Mám ještě dve hodiny, než to pojede, tak mě paní nakládá do taxíku a jedeme na projížďku městem. Khoy je docela díra, ale aspoň ten čas hezky uteče. Když se vrátíme na nádraží, tak prostě sedíme a tlacháme a já se snažím pochopit íránský měnový systém, z kterého jsem trošku zmatený. "Pohlídáš mi prosím tašku, jen si odskočím do marketu" ptá se mě paní. Jako vážně se nebojí, že ji nějakej tulák z Česka uteče s taškou? Po chvíli přijde s igelitkou a dává mi ji. Jsou tam sušenky, slané mandle, chipsy, pistácie, voda. To mám prý na cestu do autobusu. Fakt jsem si o nic neříkal, nic nechtěl, ale paní je prostě tak hodná, že mě vybavila na tří hodonovou cestu busem a ještě usadila až na místo v autobuse, jako malého kluka😇.

Sedím v ultra moderním busu, mám jízdenku VIP, takže si klidně natahuju nohy, od řidiče dostávám balíček s jídlem a pitím a jedu směr Tabriz. Lidi za mnou chodí a ptají se, jestli něco nepotřebuji, jestli nemám hlad, žízeň, jak se mi líbí Írán. Jsem tu pár hodin, ale už teď vím, že jestli mi někdo řekne, že jsem blázen, když jezdím na Blízký východ, že mi tu někdo uřízne hlavu, tak mu dám fakt facku. Jsem si jist, že toto by se vám prostě v Česku nestalo.

MALÉM BYCH ZAPOMENUL. V Khoy jsem se připojil rychle na net a na whatsappu mi přišla zpráva: "Bookla jsem ti ubytko. Majitel byl po telefonu super, postará se o tebe. Zaplatila jsem ti první noc." To mi píše krásná Niloufar, s kterou jsem se seznámil přes jednu skupinu na Facebooku a která mi posledních několik dní poslala hodně informací o Íránu, kam jet, kam nejet, jak bookovat hotely atd. Bydli přesně 1600 km od Tabrizu. Nikdy mě neviděla a přesto mi zaplatí noc v hotelu na druhém konci Íránu? Sorry jako?

Tak jsem přijel do Tabrizu, ale ne na nějaké nádraží. Autobus prostě zastaví u dálnice, kde stojí další lidi, někdo vystupuje, někdo nastupuje a celý autobus ukazuje, že tady výstupuju i já, protože autobus jede dále do Teheránu a do města nezajíždí. Tak si tak stojím a koukám a přijde chlápek a ptá se jestli potřebuji pomoc. Říkám, že mám nazev hotelu a ulici, ale navigace to nezná. Komunikace probíhá přes google, protože anglicky opět nikdo neumí (sakra ať už někdo vymyslí nějaký komunikátor do mozku co bude umět všechny jazyky).

Hned je kolem nás hlouček lidí. Jedinej cizinec široko daleko, tak mu musíme pomoci (to si asi říkají nebo nevím). Ale ne aby ze mě vytahli peníze, ale prostě chtějí pomoci. Hned jeden z nich volá taxi. To přijíždí během pár minut. Řidič na mě mluví persky a směje se tomu, že mu nerozumím. Odváží mě 7km do centra do mého hotelu za "astronomickou" cenu 12 korun českých. V zemi, kde stojí benzin 2 koruny za litr už asi stopovat a chodit pěšky nebudu. 😂 Přijíždím na ubytování. Tam už čeká nastoupená celá rodina. Otec, jako majitel nemovitosti, jeho žena, dvě malé holčičky a jejich 15ti letý syn, který umí perfektně anglicky. Komunikace je tak snazší. Mám celé patro sám pro sebe a po vyřízení formalit se zmíním, že mám hlad.

Už sedím v autě a majitel ubytka mě veze do nedaleké restaurace. Prý je lepší, když mi to domluví. Restauraci objednávám talíř masa se zeleninou, chleba a vodu. Cena je "závratná" jednou Euro. Hostina může začít. Je 23 hodin a po celém dnu mám fakt hlad. Vrchní se každou chvíli chodí přesvědčit, jestli je vše v pořádku. Hosté od vedlejšího stolu mi přišli potřást rukou a vítají mě v Íránu a já tomu stále nemůžu uvěřit...

Jeden den, tolik zážitků a velké díky vám, jestli jste dočetli až sem. Zkrátit to fakt nešlo. 😇