17. října 2018

Poslední dva dny jsem skoro celé prostopoval a ujel cca 500km, abych dojel až na samý východ Turecka k jezeru Van, kde chci několik dní pobýt a připravit se na Írán, kam chci přejet v sobotu nebo neděli. Proto jsem toho ani moc nepostoval tady na FB, ale na instagramu je pořád pár instastories.

ALE VŽDY KDYŽ STOPUJU, TAK TO STOJÍ ZA TO 😂

V úterý jsem se vydal z města Mardin a přes historické město Midyat a vesnici Hasankeyf jsem chtěl dojet až do města Batman. V Mardinu si stojím u silnice a zastaví mi dva kluci. Neumí moc anglicky, ale jedou mojim směrem asi 20km, tak se aspoň kousek posunu. Kluci jsou ze Sýrie 🇸🇾, abych je potěšil, tak se pochlubím, že jsem tam taky před 10ti lety byl. Měli jste vidět ten jejich vystrašený výraz v obličeji, když jsem to dořekl. Jak neumí anglicky, rozuměli jen to, že jsem tam byl, to že to bylo před 10ti lety už nerozuměli, tak se chudáci tak lekli, že jsem asi nějaký terorista z Islámského Státu, že se pořád ujišťovali větou: "You no terorirst?"

Jako chápu, měsíc a půl jsem se neholil, hnědý od slunce jsem taky dost, ale pořád doufám, že moje modré oči lidem naznačí, že jsem z Evropy😂. Naštěstí to zachránila věta, že jsem DJ a tak jsme si přes mobil pouštěli písničky. Kluci mě vyhodili u silnice asi 20km od Mardinu a já čekal co stopnu dál. Půl hodiny nic nejelo, tak jsem polevil a když jel autobus, mávnutím jsem ho zastavil a za pár peněz dojel do města Midyat. To jsem si prošel, pofotil, najedl se a šel znovu k silnici.

Zastavil mi snad nejhezčí kluk, co jsem v životě viděl 😍. Ja vím, že to bude znít blbě, ale nebojte, teplej nejsem, jen prostě ten klučina byl tak nastrojený, vyvoněný, ostříhaný, oholený, prostě radost pohledět. Naproti tomu já v týden špinavém tričku, měsíc a půl nepraných ryflích, zaprášeným baťohem a zrovna ne moc vonící, protože venku je teď pořád přes 30 stupňů a jen se hnu, jsem zpocenej jak vrata od chlíva. ☀️🔥.

Naskočil jsem k němu do nového BMW a jelo se. Teda spíš letělo 🚀. Chlápek semnou jel, jak kdyby mě ukrad, a na tachometru pořád ručička ukazovala 160 km/h. Při tom všem mi ještě ukazoval fotky rodiny a jak si hraje se zbraněma, protože co jsem pochopil, tak dělá policajta. Samozřejmě anglicky neuměl, ale znovu se budu opakovat, dobří lidé se prostě mezi sebou domluví všude. Po cestě jsme zastavili a klasicky mě pozval na čaj a ayran. Jo ten ayran z kterého se mi chce zvracet, ale nemůžu přeci odmítnou, když jsem byl pozván. Hodil jsem to do sebe a divím se, že to moje střeva vydržely😂

Pro neznalé, ayran je takové slané mléko s jogurtem a tady v Turecku je to národní nápoj hned po čaji.

Nechal jsem se vyhodit ve vesnici Hasankeyf. Ta leží na řece Tigris a když jsem nestihl pofotit Eufrat, chtěl jsem si to tady vynahradit. Bohužel Hasankeyf se připravuje na to, že tam za pár měsíců nebude nic než voda. Staví se tam totiž přehrada a celá vesnice i další okolní místa mají být zatopena. Jaká škoda. Všude jsou totiž zbytky dávných obydlí a opět jsem se nebránil takové nostalgii, když jsem si vzpomněl na hodiny dejepisu, jak jsme se učili o Mezopotamii.

Po odpočinku na břehu řeky Tigris jsem se vydal opět na stop a snad jsem ještě ani nezvedl ruku a už mi zastavil Daran. Ten uměl i pár slov anglicky a tak jsme řešili takové ty základní věci. Rodina, práce, odkud kam jedu. Zajímavé, že se vždy všichni diví, že stopuju. Jasně, jsem v Kurdistánu, sám, bez peněz, neumím řeč, ale proč by ne😂.

Také je zajímavé, že všichni co tady potkávám o sobě tvrdí, že jsou Kurdové. Nikdo neřekne Turek, prostě Kurdové a jsou na to pyšní a hrdí. Když jsem Daranovy řekl, že nevím kde budu ve městě Batman spát, tak už vůbec nechápal a kroutil hlavou a smál se, že jsem "crazy". Byla to taková hozená udička pro něj a trochu jsem doufal, že by to mohlo u něj vyjít se spaním.

On se chytil a moc se omlouval, že má velkou rodinu a malý byt a že to u něj nejde, ale zná prý nějaké ubytko a tak tam zavolá. Na ubytku měli volno a Daran, i když jel úplně jinam, mě tam zavezl. Na bookingu byl nejlevnější hotel za 350,- CZK na noc, já měl super ubytko za 120,- CZK. Čím dál víc se mi tak potvrzuje, že prostě se nevyplatí nic plánovat. Tak je to nejlevnější a kdyby náhodou ubytko nebylo, mám spacák a karimatku😂.

Ve středu jsem chtěl za každou cenu dojet do Vanu, ale je to z Batmanu víc jak 300 km hornatou krajinou, tak jsem se trošku bál, abych to za den dal. Došel jsem na kraj města a začal mávat. Snad druhý, kdo zastavil byl autobus 🤦‍♂️🚌. Ale já nechci autobus, nemám peníze. Nebo mám, ale chci adrenalin, vzrušení atd. Chci stopovat. Ukazuji řidiči, že nemám peníze a že ať jede dál. On se ale nenechal odbýt a než jsem se nadál, tak druhý řidič strká batoh do zavazadlového prostoru. Říkám, že fakt nic nemám a vysypu z kapsy pár drobných. Celý autobus se směje a řidič mě strká dovnitř. Fakt nevím jak se to stalo, ale vážně jsem si právě stopnul autobus?? 🤷‍♂️

Samozřejmě jsem terčem rozesmátých pohledů celého autobusu. Dostávám od řidiče vodu a ujištění, že mě do Vanu dovezou.

Asi v půlce cesty autobus zastavuje. Jdu ven s tím, že si odskočím na WC. To ale nestihnu protože než se rozhlédnu kolem, tak mě řidič drží za rameno a táhne do restaurace. Říkám anglicky, že nemám hlad, ale co je mi to platné, když široko daleko nikdo neumí anglicky ani pozdravit? Tak tedy jdu. Řidiči mě vedou do restaurace, kde je část vyhrazena řidičům autobusů. Pár jich tam sedí a evidentně jsem velkou atrakcí protože na mě všichni koukají a usmívají se a ukazují ať si sednu.

Můj řidič bere do ruky mobil a do překladače píše: "Vítej v Kurdistánu, tady jsi doma, všichni jsme rodina". Fakt nechápu co se děje a najednou je na stole obří tác s jidlem. Kebab z mletého masa, kuřecí kousky, skopové, zelenina, bulgur, rýže, chleba. Vrchní mi dává polévku a všichni ukazují, ať se nebojím a jím. Tak jím, abych neurazil, a v tom to jeden řidič nevydrží, veme talíř a naloží mi takovou hromadu masa, že dneska už fakt nic nesním a ukazuje ať se toho nebojím.

Přes překladač v mobilu si opět vysvětlíme, že cestuju sám do Íránu, nemám moc peněz, ani bydlení, nemám ženu ani děti a ve Vanu nikoho neznám. 😂 Fakt nechci vypadat jak vyžírka a tak nabízím, že zaplatím. Všichni, i ti řidiči jiných autobusů, ukazují, že ne, že jsem jejich host a do mobilu opět píše něco ve stylu: "Welcome home friend".

No a tak mě po 6ti hodinách dovezli do Vanu. Celý autobus mi zamával a ja šel hledat ubytko ve městě Van. Je to město u stejnojmenného jezera, uprostřed Kurdistánu, který by měl být podle všech médií nebezpečný. V zemi, kde neumím ani pozdravit, ale v zemi, kde každý den poznávám tu největší lidskou dobrotu, jakou jsem nikdy nezažil. Nechci být ten, co za něj lidi platí, ale tady to jinak nejde. Vždy když vytáhnu peníze, tak je vemou a strčí mi je zpátky do kapsy nebo všemi posunky ukazují, že jsem jejich host. Jdu si koupit baklavu, stojí 5 lir, mám jen 3,5 a prodavačka se usměje a řekne, že to je dobrý a přihodí kousek na víc. Jdu do hotelu, kde je cedule jak kráva, že noc stojí 100 lir, já platím jen polovinu a zůstat prý můžu jak dlouho chci.

Tydle dvě fotky ukazují jen krajinu, kterou jsem teď projížděl, ale nic nedokáže zachytit tu lidskou dobrosrdečnost s kterou se tu setkávám každý den.