Zlomená noha v Gruzii 

V červnu jsem si zabalil svůj batoh a vydal se na cestu do neznáma. Vždy mě bavilo cestovat, ale nikdy mě nebavilo se vracet. A tak jsem si řekl, že se prostě vracet nebudu a pojedu na tak dlouho, jak jen to bude možné. Bohužel moje cesta skončila dříve, než jsem plánoval. Hodně lidí se mě ptalo na to, co se vlastně v Gruzii stalo, takže v následujícím článku se pokusím vše vysvětlit. Ač to byl hodně bolestivý zážitek, nakonec na něj vzpomínám s úsměvem.

V Gruzii jsem byl již skoro tři týdny a povím vám, že jsem se snad nikdy necítil lépe. Nabytá volnost, žádné starosti, krásná země a co je nejdůležitější, úžasní lidé, nízké ceny a hodně co vidět na malém prostoru. Gruzie mě vážně bavila a jsem si jist, že ještě bych tam pár týdnů cestoval, kdybych se nevydal na trek mezi městem Mestia a vesnicí Ushguli v oblasti Svanetie, která je nazývána nejkrásnějším regionem Gruzie. Svanetie je proslulá vysokými horami Kavkazu do nichž jsou zasazené malé vesnicky s typickými vysokými věžemi, které ve středověku sloužily na obranu proti nájezdníkům.    

Do Gruzie za mnou přiletěl kamarád Petr, s kterým jsem na podzim 2017 projel a prolezl Faerské ostrovy a jelikož má Petr rád hory, naplánoval jsem pěti denní trek mezi již zmíněnými vesnicemi. Vždy říkám, že do hor by člověk sám chodit neměl. Proto jsem například do oblasti Kazbegi vyrazil s klučinou, kterého jsem před tím poznal na hostelu ve Tbilisi a byl jsem rád, že za mnou Petr přiletí, protože do Svanetie jsem chtěl, ale sám vážně ne.   

Po 7 hodinové cestě jsme si dali večer volno s tím, že ráno vyrazíme na první část treku. Ten je rozdělen tak, abyste vždy večer došli do vesnice, kde se dá u místních přespat. První den to bylo nějakých 17km, ale povětšinou do kopce. K tomu připočtěme můj 20kg batoh a máte na pořádnou namáhavou túru zaděláno. Hodně lidí se mě ptalo, proč jsem měl tak těžký batoh. Představte si, že jedete do neznáma a nevíte na jak dlouho. Plánujete být na cestě rok, dva, možná více a víte, že vás čeká jaro, léto, podzim, zima. Co byste si zabalili? K tomu připočtěte zásoby na 5 dní, vodu, elektroniku, stan, spacák, a to jsem ještě hodně věcí před cestou vyhodil (například zimní bundu).

Faktem je, že když jsem teď v září vyrážel na cestu podruhé, tak jsem si zabalil o hodně méně věcí. Nechal jsem doma i dron, vzal jen 3 trička, jednu mikinu, jedny rifle, jednu bundu do deště. Ono stejně víc potřeba není. Zbytek se dá vždy dokoupit a mnohem levněji než v Česku.

Ale zpátky k treku samotnému. Druhý den nás nejdříve čekal náročný asi 5 hodin trvající výstup do kopce z vesnice Zabeshi, kdy jdete lesem a skoro po čtyřech lezete nahoru. Ty výhledy na konci stály za to, ale před tím jsem měl chuť vraždit. Ještě víc, když jsme potkali proti nám z kopce dolů jdoucí rodinku z Česka a paní se nás ptala v kolik jsme vyráželi, že jdeme nějak pomalu. Měl jsem chuť jí dát facku a na záda těch 20kg, aby mi ukázala, jak s tím ten kopec vyběhne 🙂.

Bylo vedro, ale nahoře v cca 2500 se udělalo příjemně, krásný výhled na okolní hory, z toho jedna byla celá zasněžená a měla více jak 5000 metrů. Hlavně jsme byli v horách sami a mohli si tak užít krásné výhledy. Omyli jsme se ve studeném potoku, načerpali vodu a pomalu v pozdním odpoledni vyrazili směr vesnice Adishi, která od nás byla ještě cca 4km. Zvolili jsme druhou severnější trasu, která vedla po vrstevnici jedné z hor a byl z ní krásnější výhled než z té, která vedla dole pod horou. Toto se ukázalo jako osudové rozhodnutí. Zhruba 2km od vesnice se nám totiž cesta ztratila. Skoro nikdo po ní nechodí, všichni chodí jen tou jižnější cestou, a my najednou moc nevěděli kudy jít. Podle mapy sice byla cesta někde kolem nás, ale my jí neviděli. Rozhodli jsme se tedy, že sejdeme dolů tak nějak, jak to půjde. Petr šel trošku napřed, protože měl lehčí batoh a oba dva jsme se už viděli, jak sedíme v Adishi a dáváme si večeři. Bohužel všude byla vysoká tráva zhruba do půlky lýtek, a tak nebylo vidět, co bylo pod ní. Tam samozřejmě byly drny, díry a hodně nestálý povrch.    

A tak se stalo to, co se asi stát muselo. Po té trávě se mi to smeklo, a jak jsem měl těžký batoh, nebyla ani šance na nějaké vyvážení a stáhlo mě to hned dolů, bohužel noha zůstala pode mnou. Nevím, jestli si někdo z vás někdy něco zlomil, ale ten zvuk, lámající se kosti a křupajících vazů asi nikdy nezapomenu. Zkuste si vzít do ruky suchý klacek a na několikrát ho zlomit. Asi takový je to zvuk.

Ihned jsem věděl, že je špatně. Začal jsem tedy volat na Petra, který byl již asi 200m pode mnou a skoro jsem ho již neviděl. Sedl jsem si tedy do trávy a čekal, než se chudák ke mně doplazí. Mezi tím noha natekla a byla asi tak 2x větší, než normálně a pomalu se již ani nevešla do boty. A nebojte neměl jsem žádné cvičky, ani žabky, ale klasické trekové boty od Umbro, což je dle mého názoru dobrá značka. Když se ke mně Petr doplazil a nohu jsem mu ukázal, věděli jsme, že je to všechno v pr-deli. Postavit jsem se na to nemohl a skákat po jedné noze v terénu, který je rovný asi tak jako dálnice D1, to také nešlo. Navíc jsme oba měli těžké batohy. Co teď, koukali jsme se na sebe a prostě nevěděli co dělat.

Nějakým zázrakem byl v horách plný signál, a tak jsme zavolali záchranku. Ale záchranka v Gruzii to je kapitola sama pro sebe. Než mě konečně připojili na někoho, kdo uměl anglicky, trvalo to asi hodinu. A ani potom to nebyla žádná sláva, takže vysvětlit, že jsem asi 2km od vesnice Adishi a zlomil jsem si nohu, nebylo nic lehkého. Nakonec jsme se dobrali k tomu, že pošlou sanitku k Adishi a mezi tím Petr dojde do vesnice pro lidi a nosítka od sanitky. Jenže, byl jsem na fakt blbém místě. Všude jen vysoká tráva a byl to tak prudký kopec, že jsem neustále sjížděl. Dohodli jsme se tedy, že Petr snese batohy na nejbližší rovinku a potom snese i mě. Do teď mu za to vše patří obrovský dík, protože nebýt něj, někde tam pojdu zimou, žízní, hladem a nevím čím vším, protože jsem se nemohl ani o metr pohnout. Navíc krajina kompletně bez stromů, takže ani nešlo z ničeho udělat třeba hůl, abych se o to aspoň opíral. Když mě zhruba po 2 hodinách od zlomení snesl na rovné místo, rozdělali jsme stan a já si do něj lehl. Slunce již dávno zapadlo a udělala se pořádná zima. Vliv na to měl samozřejmě šok, které tělo utrpělo, a tak jsem se vstanu a ve spacáku klepal jak ratlík.

Petr vyrazil do vesnice pro pomoc, protože sám by mě dolů fakt nedostal. Po asi čtyřech hodinách jsem v úplné tmě uviděl světla od čelovek a věděl, že konečně se odtud pohnu. Nutno říci, že jak byla úplná tma a žádné světelné znečistění v okolí, tak byla obloha plná hvězd.

Petr přišel s dalšími šesti lidmi, koněm a psem, který se k nim připojil po cestě 🙂. Super záchranná expedice. Od záchranářů, kterým se samozřejmě do hor moc nechtělo, dostali lehátko, na kterém mě měli snést. Nějaký z těch chlápků, z kterých mimochodem táhla vodka na kilometry daleko, byl asi vesnický léčitel, podíval se svým “odborným” okem na mou nohu a zvolal, že do 10ti dnů zase běhám a jestli si dám vodku 🙂. Odmítl jsem a chtěl už být dole v nemocnici. Jenže ten terén tam byl vážně na prd. Všude vysoká tráva a pod ní drny, díry a další nástrahy. Zabalili jsme stan a všechny věci. Připoutali mě na nosítko a za koněm táhli dolů jako na sáních. Samozřejmě všude bodláky a další kytky, takže jsem to měl všude. Po asi hodině jsme konečně přišli k té jižní cestě, tady mě kluci konečně nadzvedli a 4 mě nesli po uzounké cestě dolů. Vždy asi po 10ti minutách se prostřídali a takhle se to opakovalo další hodinu, než jsme konečně došli k sanitce.

Ta tam už nějakou dobu stála a personál si v pohodě pokuřoval. Kam spěchat, beztak by nic jiného dneska nedělali, tak si aspoň udělali výjezd. Nutno říci, že nikdo z těch 9ti lidí, kteří se kolem mě motali, neuměl ani slovo anglicky. Takže já se svou základní ruštinou, která obsahuje 4 slova a oni se svou, která obsahuje asi 10 slov, jsme to plácali do hromady jak hrad z bahna 🙂.

Když mě konečně naložili a sepsali se nějaké základní údaje, mohlo se vyrazit do Mestie do nemocnice. Po cestě, která v podstatě neexistovala, takže rychlostí asi 10 km/h jsme po třech hodinách konečně dojeli do nemocnice. Od zlomení nohy do příjezdu do nemocnice to tedy trvalo celkem asi 10 hodin, než jsme konečně někdy ve 3 ráno se dostali k doktorům.

Teda, k doktorům. Ti prý v noci neslouží a přijdou až ráno, takže v nemocnici přespíme na lůžkovém oddělení a ráno se uvidí 🙂 Ta nemocnice vypadala v noci tak strašidelně, že Petr odmítl tam spát a šel radši spát někde do parku. Já bohužel nikam utéci nemohl, a tak jsem tam musel zůstat. Na vozítku mě převezli k posteli a mám prý počkat, že mě sestřička postel ustele. Představoval jsem si nějakou sexy sestřičku, která mě bude opečovávat. Ale když už si zlomíte nohu v Gruzii, tak tu srandu si musíte užít se vším všudy.

Za asi 5 minut se přibelhala paní, v nemocničním oblečení, a začala stlát postel. To by nebylo nic tak hrozného, kdyby se na mě tak zle nepodívala jedním okem. Druhé totiž neměla. V tu chvíli vám začnou v hlavě běhat všechny horory, co jste kdy viděli, všechny strašidelné hry, co jste kdy hráli a fantazie začne natolik pracovat, že jsem měl chuť na tom vozíku ujet ven a spát taky venku 🙂. Pořád na mě koukala tím jedním okem a já pořád uhýbal pohledem. Potom začala naznačovat, ať už do té postele konečně skočím. Nechceš si zahrávat s jednookou sestřičkou v nemocnici hrůzy, a tak jsem se nějak přehoupl do té postele a ležel až do rána a ani se nehýbal.

Doktor prý má přijít v 8 ráno. Když jsem se v 11 ráno dobelhal ptát, kdy tedy někdo přijde, tak na mě všichni koukali, jako že co chci. Mám prý počkat. Ve 12 mě konečně naložili a vezli na rentgen. Nevím, jestli celou tu dobu hledali někoho, kdo umí aspoň dvě slova anglicky, ale najednou se tam zjevila nějaká sestřička, co se mě aspoň dovedla zeptat, co se mi stalo.

Posadili mě na rentgen a začali chystat levou nohu. Jenže já měl zlomenou pravou nohu. Když jsem jim to říkal, tak se mě začali všichni ptat, jestli jsem si jistý. Jasně, že jsem si jistý. Ta noha je asi třikrát větší a bolí to jak čert 🙂 S nepochopením ve tvářích mi tedy začali rentgenovat tu pravou nohu. Kdo by čekal nějakého doktora u rentgenu, byl by na omylu. Obsluhoval ho pán, který vypadal, jak když právě přišel z pastvy krav. Ryfle, flanelová košile, knírek a pořád to nemohl na tu nohu správně nastavit. Už jsem se tomu všemu fakt smál a začal s nimi žertovat. Kdy se vám to stane, že si zlomíte nohu v Gruzii a potom ta nemocnice vypadá jako v Monty Python komedii? 🙂

Byly asi dvě odpoledne a konečně jsme se dobrali k tomu, že přišel nějaký doktor. Podíval se na snímky a říká, že to zlomené není a že do 2 týdnů chodím. Nohu mi začal dávat do dlahy a při tom se mě ptali co dělám. Tak jsem řekl, že dělám DJe a v tu chvíli je přestala nějaká noha zajímat a hned chtěli vidět fotky a videa. Takže já tam tak ležím, zlomenou nohu a na ní kousek nějaký sádry a kolem mě asi 10 lidí, kterým ukazuju, jak dovádím v klubu s holkami. K tomu se připojily i nějaké Korejky, který někde spadly a byly pěkně potlučený a všichni se strašně bavili, že tam před nimi leží DJ z Česka se zlomenou nohou. To prostě nevymyslíš. 🙂                     

Konečně je sádra hotová, a tak se jich ptám, jestli mi dají nějaké berle, po jedné noze přeci skákat nemůžu. Berle? Ty tady prý nevedou. Prý možná ve vedlejším městě, které je mimochodem 3 hodiny autem daleko.

Konečně přišel i Petr s tím, že mě odveze tágem na ubytko, kde se rozmyslím co dál. No nakonec jsem zvolil variantu, že poletím nejbližším letadlem domů. To letělo za 3 dny z Kutaisi, takže mě ještě čekalo 7 hodin cesty a pár dní u milé rodinky v Kutaisi, která se o mě starala jako o vlastního.

V Česku se pak zjistilo, že je noha zlomená v kotníku (mimochodem mám doma velmi krásný snímek zlomené kosti) a že se asi jen tak někam nepodívám. Dostal jsem na měsíc a půl sádru a potom se další 3 týdny léčil v lázních. Popravdě ale léto jsem si i tak užil. Měl jsem pohodičku na chatě, mohl si přečíst hodně cestopisů a naplánovat tak si další cestu, která začala v září. Teď sedím v hotelu na samém východu Turecka u jezera Van a připravuji na splnění svého největšího snu, kterým je stopování po Íránu.

Malá rada na závěr. Raději si na cestách nic nelámejte. Ne všude totiž mají zdravotnictví na takové úrovni, jako ho máme my v Česku. Já po této zkušenosti již nikdy na české zdravotnictví neřeknu nic špatného. Na druhou stranu, kdy zažijete takovou srandu? 🙂