9. prosince 2018

ASI SE Z ÍRÁNU UŽ NIKDY NEDOSTANU 😂

Posledních několik dní, už ani nevím kolik, jsem nebyl moc online. Za prvé mi íránská vláda vypnula mobil, protože jsem tu déle jak měsíc, takže vždy jen náhodou ulovím někde wifi nebo mi někdo udělá hotspot. Za druhé se prostě pořád něco děje, že člověk na ty internety ani nemá čas. 😂

Po několika dnech v Yazdu, kdy jsem podnikal malé výlety do okolí, jsem se opět zabalil a vyrazil směrem na Shiraz, kde jsem měl pozvání od rodiny, kterou jsem poznal na ostrově Qeshm. Samozřejmě ale dát si jen cestu Yazd - Shiraz a nedej bože autobusem, no to bych se styděl, takže jsem si řekl, že si hezky projedu hory. Na výjezdu z Yazdu jsem stopnul vojáky, kteří jeli někam do hor na stanici a tak jsem se svezl s nimi s myšlenkou na stopování horami a na krásné výhledy. Výhledy byly, stopování ne. 😂 Ta jejich stanice totiž byla v takovém vzduchoprázdnu, že jsem jen čekal, až se přes cestu přežene klubko slámy, jak to známe z amerických westernů. Užíval jsem si krásné vyhledy a než něco pojede, tak jsme s vojáky hráli hru, kdo předvede nejhorší taneční kreace.🕺

Jenže během asi hodiny neprojelo ani jedno auto a tak jsem si řekl, že prostě půjdu po silnici a až něco pojede, tak na něj mávnu. Došel jsem do vesnice, která ani nebyla na mapě, a pořád se nemohl nabažit těch výhledů, tak jsem si tam tak nad vesnicí prostě seděl na kameni, vyhříval se a sledoval jak se kolem protější zasněžené hory honí mraky. Bylo pozdní odpoledne a tak jsem si řekl, že zkusím dojet skoro 500km do Shirazu. Úplně náhodou jelo auto (snad druhé za celý den), které mě odvezlo na dálnici kde jsem hned stopnul chlápka, který mě odvezl půlku cesty. Už už se stmívalo, když jsem stopnul úplně úžasného kluka. Jel ten den skoro 1000 kilometrů z města Rasht na severu Íránu do Perského zálivu do mesta Bushehr. Dělá nějakého inženýra, co montuje továrny a byl tak rád, že si semnou může pokecat, že si kuli tomu zajel semnou do centra Shirazu, vzal mě na večeři a sehnal hotel, kde vyjednal slevu.

Prostě lidi tady kuli vám změní úplně celý svůj plán, jen aby vám pomohli. V pátek je tady volný den, obchody zavřené a hlavně se schází rodiny. Ráno mi hned volal Mohammad, kterého jsem s celou jeho rodinou potkal před 14ti dny v Perském zálivu a pár dní jsem s nimi trávil, že mě nabere na hotelu a budu celý pátek s ním a s jeho rodinou. Kdo nezažil íránskou pohostinnost, tak toto asi nikdy nepochopí, ale pro ně je to prostě úplně něco normálního pozvat si cizince do rodiny. Rozdíl je v tom, že s Mohammadem a jeho rodinou se jako cizinec necítím. Všichni jsme se shodli na tom, že je to spíš jako když do té rodiny patřím roky.

Přijeli jsme k němu domů a já čekal pár lidí u oběda. No nakonec nás tam bylo asi 20 z toho 3/4 byly ženy. Od babiček, sestřenic, po maminku Mohammada, její sestry, Mohammadovu ženu, atd. Prostě babinec a do toho jen já s Mohammadem, jeho tatínkem a bráchou Erfanem. Nevím jak je to možné, ale vždy tak nějak na sebe strhnu pozornost a tak zatím co v Česku by si o mě holky neopřely ani kolo, v Íránu jsem za idola. 😂 Během chvilky jsem byl doslova obklopen celou ženskou částí rodiny a čelil otázkám na všechno možné. "Kde jsou v Íránu nejhezčí holky? (Esfahan) Chtěl by si íránskou manželku? (hned teď 😍) Chtěl by si žít v Íránu? (určitě)"

To je jen zlomek otázek kterymi jsem byl zavalen a trošku je podezírám, že to byl tajný konkurz na to, co přišlo o dva dny později (k tomu se dostanu). S holkama a dámáma všeho věku byla fakt sranda až se ke mě Erfan naklonil a říká, že neví jak to dělám, ale že jsou ze mě všechny hotový a že mu maminka zrovna říkala, že mi tady musí někoho najít. 😂 Následoval úžasný oběd, kdy Mohammedův tatínek připravil domácí kebaby, k tomu rýže, zelenina, chléb, prostě na co si vzpomenete. Opět se jedlo na zemi a bylo to tak dobré, že jsem ani nestihl nás u toho hodování vyfotit. Samozřejmě po obědě byl čas na zakusky (které jsem přinesl jako host a získal si tím ještě víc hlavně dámy) a čaj. Opět se kolem mě vytvořilo kolečko a následovalo druhé kolo otázek.

Tak nějak jsme si povídali až do večera a mladší část osazenstva (kam se řadím i já) potom odjela do města na vodní dýmku a něco malého na zub. Trošku podezírám Erfana, že do té vodnice něco přisypal. Erfan je totiž něco jako chodící balíček marihuany. Prostě pořád u sebe něco má a rád si umotá brko každých 10 minut. Jelikož nemůžou Íránci pít alkohol, je pro ně tráva dostupnější a tak hojně konzumována. Takže si myslím, že do toho tabáku přimíchal i něco ze svého pytlíku, protože co se dělo při cestě domů v autě, to jste viděli na videu. 😂Nicméně u rodiny jsem pak byl ještě na večeři a jak jsem psal výše, všichni jsme se shodli, že nám to přijde, jako když jsem jejím členem roky.

Po volném pátečním dni jsem si další den prošel Shiraz, v neděli udělal výlet do hor kousek od Shirazu a v pondělí navštívil bájné město Persepolis. Jak jsem psal o tom výslechu při obědě, tak v neděli večer mi volal Mohammad, že se pro mě staví a půjdeme na večeři do restaurace. Když jsem se ptal kdo vše půjde, tak prý má pro mě překvápko. Takže pro mě přijel se svou ženou Maryam a její neuvěřitelně krásnou sestrou Monir. Ta je prý teď sama a mě byly hned jasné ty otázky na to, jestli bych chtěl perskou dívku za ženu atd. 😂 Jeli jsme tedy na večeři a musím se přiznat, že jsem se do těch jejich krásných černých očí několikrát zahleděl a byl mírně nervózní, když se mě na něco zeptala. Naneštěstí Monir neumí moc anglicky, takže vím, že zůstane jen u jedné večeře a já si dál budu snít svůj sen o perské princezně a při cestování o samotě.

Ale na večeři jsme byli fakt dlouho a těm jejím pohledům, co na mě házela, se fakt dalo těžko odolávat, ale prostě bez komunikace by to nemělo nikdy šanci na úspěch. Jenže můj život v Íránu, to je fakt jízda a jak jsem psal výše, nestačím se někdy divit, co se vše děje. Během večeře mi totiž přišla SMS od Nasim s kterou jsem trávil večery na Qeshm island. Prý se nudí na ostrově a moje vyprávění o stopování jí tak nadchlo, že by si to chtěla někdy vyzkoušet, ale jako holka sama v Íránu to není prý možné. Tak jestli by se ke mě nemohla připojit.

"Jasně, odjezd v úterý v 8 ráno ze Shirazu bydlím v hotelu Abbasi", byla moje odpověď a za to jsem dodal snad 20 smajlíků. Takže asi chápete jaké bylo moje překvapení, když v úterý v 8 ráno klepe na dveře od hotelu malá Nasim s velkým batohem, že je teda tady a můžeme vyrazit. Do teď nechápu jak se jí to povedlo, ale ta holka ujela busem 700 kilometrů, našla můj hotel a najednou tam stála předemnou a čeká co bude a já nemohl zděšením ani mluvit. Nikdy jsem s nikým nestopoval, natož s holkou. Jak dlouho semnou chce být a kam chce jet? Plánoval jsem jet do hor, toulat se někde sám a užívat si to a najednou tady mám na krku malou íránku? Bál jsem se, že se o ní budu muset starat atd., ale nakonec to byla fakt jízda.

Chtěla by prý taky do hor, protože na Qeshm island žádné nejsou. Chce si užít zimu a vyzkoušet jaké to je stopovat a nemít plán. Tak teda jedem. Dojeli jsme busem na kraj Shirazu, o kterém jsem jí toho hodně řekl, protože když cestuji, tak o navštívených místech i hodně čtu. Pořád se mě ptala odkud to vše vím atd. Víte jaká je výhoda toho, že jdete stopovat s malou íránkou? Slouží vám totiž jako osobní překladatel. 😂 A tak když si Nasim chtěla vyzkoušet jaké to je stopovat, dával jsem jí malé ukoly. Třeba ať jde za řidičem kamionu a domluví nám odvoz. A tak jsme během chvíle seděli v kamionu s řidičem a zpívali íránské písně. O chvíli později jsme stopnuli školní autobus, kde se děti předháněli, kdo umí víc anglických frází, které na mě sypali ze všech stran.

Bus nás vyhodil uprostřed malé vesnice, a jak tam tak čekáme, já skoro 2 metry a Nasim asi 150 cm, tak jsme byli cílem pohledů každého, i krav, které se tam procházely. Po chvíli přišel klučina a zval nás na oběd, o chvilku později nějaká babička donesla čerstvé mléko a nějaký pán ovoce. Byli jsme uprostřed hor, kolem zasněžené vrcholky, výhledy, že nechápeš a Nasim na mě tak kouká se slovy, že nerozumí, co se to děje, že todle nikdy nezažila. Byl jsem z toho všeho taky tak vyřízený, že jsem se zmohl jen na větu: WELCOME TO IRAN, THE BEST COUNTRY AT WORLD. Sedíme u silnice obtěžkáni ovocem a najednou u nás zastaví pick up. Prý ať si skočíme na korbu, že nás odveze o pár vesnic dál. A tak si tam tak sedíme, užíváme jízdu krajinou s větrem ve vlasech. Zase cítím tu neuvěřitelnou svobodu. Todle přesně jsou ty chvíle na které budu vzpomínat až budu starý nebo až mi bude bídně.

Vyskočili jsme asi o 20km dál uprostřed polí. Nasim se mě ptá, co teď. Říkám, že nic. Že prostě pujdeme podél silnice a že si nás někdo všimne. Opět nechápala a tak jsem jí uklidnil, že jsme v Íránu. V zemi kde je vše možné. Zní to fakt vtipně to říkat někomu, kdo pochází z Íránu, ale íránci prostě stopování a takovéto cestování vůbec neznají. Začalo se stmívát a tak jsem v nejbližší vesnici mávnul na kamion, jestli by nás nedovezl do nejbližšího města Eghlid, kde podle mapy bylo několik hotelů. Ještě bych měl zmínit par věcí. Jedna z nich je, že prostě v Íránu by samotná holka neměla být s cizím klukem a hlavně na vesnici je to problém, takže jsme všem říkali, že jsme z Evropy a Nasim má perské rodiče, tak umí proto mluvit farsi.

Další problém je pokud si chcete pronajmout pokoj. Prostě íránská dívka nemůže být na pokoji sama s cizincem. Pokud jste oba turisté, tak to není problém, ale já jako cizinec jsem musel mít svůj pokoj a Nasim také svůj. Nemohli jsme ani se navzájem na našich pokojích navštívit, takže jediné, kde jsme se mohli spolu bavit, bylo na recepci hotelu. Nevadilo to, stejně tam nikdo neuměl anglicky a nerozuměl nám. Zmiňuji to hlavně proto, aby si někdo nemyslel, že docházelo k nějakému "mecheche". Na recepci vždy odevzdávate pas nebo nějaký doklad, takže všichni viděli, že jsem Čech a ona Íránka a v podstatě už i při tom rozhovoru na recepci na nás koukali divně.

Druhý den byl můj plán opet vyjet do hor k večeru dojet do města Yasuj a najít ubytko. A díky mojemu malému "kapesnímu překladači" jménem Nasim to mělo opět grády. Eghlid je hrozná díra, ale ty hory kolem jsou nádherné, tak jsem večer ještě trošku jezdil mapou a našel pár míst, která vypadala odlehle. Na kraji města si tak opět stojíme u silnice a říkám Nasim, ať mává na auta, že jsem líný. No a holce samozřejmě vždy zastaví rádi. 😂 Tak nám zastavilo auto, kde byl Vahid a jejo dva kamarádi kteří nás prý kousek hodí. Jenže jak jízda ubíhala tak jsme si opět tak nějak v autě zpívali, povídali a užívali srandu, až z kluků vypadlo, že vlastně nemají žádný pořádný plán a že s námi pojedou na Tang-e Boragh kaňon, kam jsme mířili. Todle se fakt může stát jen v Íránu. Lidi kuli vám změní svůj program, jen aby vám pomohli nebo ukázali svou zemi. (po kolikáté už?)

Kaňon byl fakt nádherný, uprostřed hor, v dalce zasněžené vrcholky pohoří Dena. Ja nadšený, Nasim prý nic takového nikdy neviděla, protože z Qeshm island skoro celý život nevytáhla paty. Kluci byli fakt hodní a provedli nás jeskyněmi a vodopády a potom hodili na hlavní cestu a jeli někam do jiné vesnice. Mezi tím nám zastavilo jedno auto a opět jsme se vezli na korbě a studený vzduch nám pěkně zmrazil obličeje. Ujeli jsme pár kilometrů a opět čekáme u silnice když v tom jede kolem auto a bliká a troubí na nás.

A tam zase Vahid a jeho dva kamarádi. Fakt jsme se tomu nasmáli, protože kdy se vám to poštěstí stopnout si během jednoho dne dvakrát stejné auto? 😂 Kluci mají v horách sady s jablky a tak nás tam vzali si jich pár natrhat. Nemusím říkat, že ty výhledy byly opět totální nesmysl a já měl z té nádhery slzy v očích. Dohodli jsme se s Nasim, že ze sadů kousek půjdeme polem a prostě si užijeme okolní krajinu, která byla jak z pohádky. Krajina, kam turisti nejezdí, kde potkáte jen pár domorodců a zatoulaných psů. Sedíme si tak u silnice a najednou u nás zastaví obří BMW. 🚘 Ani jsme nestopovali, prostě jen seděli a koukali se kolem. Skočili jsme tedy do auta a nechápali. Mít totiž BMW v Íránu, to už pár peněz mít musíte. Uvnitř seděli dva mladí kluci Achim a jeho kamarád Mehmet. Už na první pohled bylo vidět, že nejsou obyčejní Íránci. Na sobě drahé oblečení, poslouchali západní hudbu a tak celkově vypadali jinak, než lidi co normálně potkávám.

Tak si tak jedeme, kolem nás zasněžené hory a kecáme. V tom z kluků vypadne, že mají koně a jestli se nechceme k nim jet podívat. Tak kýveme a od té chvíle opět začne pro mě neuvěřitelná jízda, ale i lekce historie. Prostě něco, proč na cestě jsem. Začnu tou historií. Kluci jsou totiž Lúrové, což je jedna z etnických skupin v Íránu. Je jich zhruba 5 milionů a žijí na jihozápadě Íránu. Sami se považují za první perský národ a během našeho rozhovoru to nezapomněli několikrát zmínit. Jsou na to náležitě pyšní a mluví i jiným jazykem, takže jim Nasim nerozuměla. Prostě na své cestě si připadám jako když lituji knihou dějepisu a zeměpisu zároveň. Potkal jsem kurdy v Turecku, potuloval se po dávné Mezopotámii, potkal Bahai náboženskou rodinu v provincii Golestan a bydlel u Kurdské rodiny v íránském Kurdistánu a teď další historicko-geografická exkurze.

Byl už skoro večer, když jsme dojeli k ním na ohromný statek. Bylo to jak z nějakého filmu. Otevřely se vrata, tam další lidi a já si v duchu říkal, že teď se ty dveře zavřou a už nás nikdo nikdy neuvidí. 😂 Ale znovu opakuji, jsem v Íránu, nejbezpečnější zemi na světě, takže, co by se asi tak mohlo stat? Kluci nám představili své kamarády a šli jsme se podíváte na koně. Měli jich asi 8. Jeden prý stojí někde kolem 300.000 USD. V zemi kde se najíte za 10 korun a benzín stojí 1,5 koruny, to je docela raketa.

Taky všichni znají BRNO. Protože v Brně je zbrojovka a každý správný Lúr má doma zbraň a hodně jich mají právě od nás z Brna. Takže jaké je hlavní město Česka nevědí, ale hned se mě ptali jestli jsem někdy byl v Brně atd. 😂 Jak asi tušíte, tak kluci jsou zlatá íránská mládež. Rodiče mají velké firmy a obchodují se zahraničím, mimo jiné i s koňmi, což vysvětluje to BMW a vilu jak zámek. Nemusí pracovat a prostě se jen tak baví životem. Přes den jsou v posilce nebo se jen tak poflakují a večer mají večírky. Jestli chceme, můžeme prý zůstat.

VEČÍREK V ÍRÁNU? KDY ZAČÍNÁME? 😂

Už byla tma a tak jsme se přesunuli do zahradního domku. Nasim zahodila šátek a prostě jsme jen tak kecali. "Mistr Martin, co máš rád za alkohol" ptá se mě jeden z kluků, kterých tam bylo asi 10. Mám rád vodku a klidně i nějakou pálenku, říkám a nějak tuto otázku dal neřeším. Asi za půl hodiny přijde Mehmet a podávajíc mi pet lahev s "vodou" mě pobízí, ať se napiji. Ta voda byla pěkně ohnivá a v pet lahvi, které měl celkem 4, byla nějaká pálenka. Prý z vinných hroznů, ale mě to chutnalo jak naše slivovice. Donesly se chipsy a další dobroty, každý vyfasoval kelímek a začal mejdan.

Fakt jsem nechápal, v Íránu je zakázáno pít alkohol, nezdá se mi to nebo co se vlastně děje? Před pár hodinama jsem stál u silnice v horách a teď tady sedím s bandou lidí a pijeme "slivovici" a zpíváme? Moje cesta fakt píše neuvěřitelné příběhy a přesně proto jsem se na ní vydal. Cestovka vás proveze po památkách, ale todle todle prostě nevymyslíš a nenaplánuješ. Někdo během pár hodin odpadl, někdo držel tempo. Kluci se evidentně snažili mě opít, ale NEUČTE ORLA LÍTAT. Pár večírků už mám za sebou. 😂 Kde se vzala, tu se vzala večere, co navařila maminka jednoho z kluků, tak jsme jedli, zapijeli to pálenkou, bavili se, tančili a najednou bylo asi 2 v noci a já koukám kolem sebe, že většina osazenstva totálně umřela.

Nerad spím s více lidma, tak jsem si šel lehnout do dalšího zahradního domku, prostě jako doma. Pohodička. Ráno jsem vstal asi v 8 ráno a bylo to jak po bitvě. Všude polomrtvý lidi, bordel jak po výbuchu bomby a já si tam klidně dělal vajíčka. 😂 Po snídani jsme šli trošku projet koně, ale já se koní bojím, tak jsem sledoval z dálky drezuru co předváděl Achim, který prý na koni jezdí od mala a účastní se i závodů. Pořád jsem nechápal, co se to večer dělo a tak jsem se Achima ptal, co jsou vlastně zač a proč nám vůbec zastavili. Jsou prý jen banda kamarádů, co se ráda baví a mysleli si, že by s námi mohla být sranda, protože normální turisti nestopují, tak nás vzali. Prostě jen tak. Sranda vážně byla a já byl rád, že jsem z toho alkoholu neoslepnul. 😂

Po obědě jsem se s klukama a Nasim rozloučil a šel na nedalekou dálnici stopovat směr Esfahan. Nasim prý bude večer busem pokračovat do Teheránu za kamarády, ale prý nikdy na tydle dva dny nezapomene. Nikdy jí prý nenapadlo v jak úžasné zemi žije, jaká je krásná krajina v Íránu a jak přátelští a zábavní lidé v Íránu jsou. Opět jsem se nezmohl na nic jiného než na větu WELCOME TO IRAN, protože ani já sám nechapu ten kolotoč posledních dni. Jen se bojím toho, že jednoho dne odtud budu muset se slzou v oku a sebezapřením odjet.