ZTRACEN V ZÁPADNÍ SAHAŘE – část 1.

I když cestuji poměrně často, jen v loňském roce jsem byl více jak jedenáct měsíců mimo ČR a navštívil sedmnáct států, tak nějak mi začalo chybět dobrodružství, které by mělo reálné cestování přinášet. Vnitřně jsem cítil, že potřebuji trip, na kterém si sáhnu na dno jak psychicky, tak fyzicky, kdy budu opět ztracen kdesi mimo mapu v místech, o kterých si plno lidí myslí, že jsou nebezpečná. No a kdy jindy vyrazit do míst, kde jsem ještě nikdy nebyl a která slibovala pořádné dobrodružství než ve chvíli, kdy slavím životní jubileum čtyřicátých narozenin?

Je druhá půlka ledna a já si večer projíždím letenky kamkoliv do světa s odletem z Vídně. Druhý den bych chtěl totiž odlétat, ale nevím kam. Evropa to určitě nebude! Na Indii nemám moc času, na jižní Ameriku už vůbec ne. Ať to tak nevypadá, díky moderním technologiím je zkrátka Afrika neuvěřitelně blízko, a proto mě zaujme letenka do marockého Agadiru. Ne ani tak samotné místo příletu, ale jeho poloha.

Agadir je totiž na jihu Maroka a hranice Západní Sahary, státu s poněkud problematickým statusem, jsou poměrně blízko. No a ze Západní Sahary stačí přejít hranici a jste v Mauritánii a pak se dá samozřejmě jet ještě dál! Ráno tedy kupuji letenku a vyrážím na letiště. Let trvá ani ne čtyři hodiny, a ještě ten večer večeřím na ulici v Agadiru a spím v zapadlém a špinavém hotelu za pár korun, kde je jen postel a umyvadlo. Přesně tak jak to mám rád, žádný luxus, žádný komfort, zkrátka nejlevnější ubytování ve městě se společnou sprchou a „tureckým“ záchodem.

FOTO AGADIR

Druhý den se jdu projít na pláže Agadiru, je příjemných dvacet stupňů, svítí sluníčko, a francouzští důchodci hrají pétanque. Teď to nemyslím špatně, ale vždy, když na cestách vidím zahraniční důchodce, a je jedno, zda jsou z Německa, Francie nebo Vietnamu, všichni jsou usměvaví, baví se, užívají si život, zatímco u nás je každý zamračený s nas*aným výrazem.

V podvečer přijíždí Lukáš. Kamarád, s kterým jsme projeli v loňském roce Turecko a irácký Kurdistán a který, stejně jako já, touží po nějakém dobrodružství. Co nás čeká v tuto chvíli ani jeden nevíme. Chceme se ale prostě jen ztratit někde na Sahaře a ani jeden nemáme zpáteční letenku. Jak dlouho pojedeme, a kam, je zastřeno tajemstvím. Lukáš je asi jediný člověk, který mě napadne, když chci někomu zavolat na takový výlet, kde vím, že pravděpodobně budeme jíst velmi málo a zda vůbec, že budeme málo spát, že se budeme málo mýt, že budeme hodně chodit a stopovat na místa, kam se běžný turista asi nevydá. Takových lidí je totiž v mém okolí vážně málo. Lidi se zkrátka neradi dostávají do nějakého diskomfortu.

Procházíme se tedy v Agadiru a dáváme pravý marocký tajine (tažín), což je národní jídlo připravované ve speciální nádobě s nízkým dnem a vysokými stěnami. Tento pokrm je často připravován s kombinací masa (často skopového, kuřecího nebo hovězího), zeleniny, sušeného ovoce, oříšků a koření. Venku v parku hrají postarší muži karty, nechtějí se fotit a na náš dotaz, zda si je můžeme vyfotit, reagují poměrně negativně. Opodál sedí vedle sebe v řadě ženy, které si povídají a o další kousek vedle si děti kopou s míčem. Je to naprostá idylka, kde k sobě mužský, žensky ani ten dětský svět nepatří. Procházíme trh, kde seženete naprosto všechno od látek a koberců, po nejrůznější koření, sladkosti nebo maso. U každého stánku nám nabízí něco k ochutnání a já už zase mám ten známý pocit. Konečně jsem na cestách, někde daleko od domova!

Nechceme se ale v Agadiru moc zdržovat, proto jdeme na autobusové nádraží a zajímá nás, zda dnes ještě něco jede do města Laayoune, což je největší město v Západní Sahaře a také hlavní město marockého území v Západní Sahaře. Autobus jede přes noc, což je skvělé, protože se budeme pohybovat a zároveň se budeme moci vyspat, pokud se tedy spaní v sedě dá říkat spánek. Na nádraží ještě dáváme pravý marocký čaj, u kterého nesmí chybět máta a velké kostky cukru a pak nás čeká více jak deset hodin jízdy do „nového státu“. Území Západní Sahary je ale poněkud problematické. Status Západní Sahary je dlouhodobě sporný a složitý. Západní Sahara byla dříve španělskou kolonií, ale po stažení Španělska v roce 1975 bylo území ovládnuto Marokem a Mauritánií. To vedlo k ozbrojenému odporu od místních obyvatel, kteří se organizovali pod hnutím známým jako Polisario, které bojuje za nezávislost Západní Sahary.

Při projíždění Západní Saharou si velmi často položíte dvě otázky: „Proč tady vůbec někdo žije nebo chce žít?“ a „Proč vůbec chce o takový kus pouště někdo válčit?“

Většina území Západní Sahary je pod kontrolou Maroka, které zde vybudovalo infrastrukturu a usadilo své obyvatele. Maroko považuje Západní Saharu za své neoddělitelné území. Na druhé straně Polisario, podporované Alžírskem, bojuje za nezávislost a právo na sebeurčení pro obyvatele Západní Sahary. Jak jsem řekl, tento stát má poněkud problematický status, který nedokázalo vyřešit ani OSN a k současnému datu uznalo nezávislost tohoto území na Maroku pouze 84 států světa.

Je ráno, po noci strávené v autobuse vystupujeme rozlámaní v hlavním městě Laayoune. Kdo by čekal nějakou metropoli, byl by na omylu. Jsme přeci jen uprostřed Sahary a písek a prach obklopuje celé město. Čeho si také na první pohled všimnete, tak neuvěřitelného nepořádku a plastů všude v ulicích nemluvě o tom, když se vydáte na nějakou vedlejší cestu. V Západní Sahaře je také viditelná přítomnost marockých ozbrojených složek, které jsou doslova všude a neskrývají své rozladění nad tím, že se jim tady volně prochází dva turisté, a ještě s fotoaparáty v rukou.

Procházíme městem, kde nás zaujmou dva svatostánky. Kostel, kde nás provádí mnich z Kamerunu, a mešita, kde nás provádí nějaký dělník, který mešitu opravuje. Jinak tu nic není, doslova nic, ale to je to krásné. Je ráno a město se pomalu probouzí. Před pekárnami stojí hloučky lidí, vojáci a policisté si zase dopřávají snídani v malé kavárně. Objednáváme si sice polévku, ale obsluha donese míchaná vejce. Nikdo si tu s objednávkou hlavu neláme. Jak následující dny zjistíme, můžeme být vůbec rádi, že jsme k jídlu něco dostali.

Přes Západní Saharu vede v podstatě jen jedna silnice, stopování by tak mělo být jednoduché, protože existuje jen jeden směr, kterým mohou auta jet. Přesto to chvíli trvá, než se posuneme z kraje hlavního města dál do pouště. Nikdo totiž tak daleko nejede a na hranice s Mauritánií to v tuto chvíli máme nějakých 800 kilometrů.

Nakonec máme štěstí, zastavuje u nás pick up, co nás sveze do města Búdžúr. Čeká nás dvě stě kilometrů na korbě Saharou. Vítr ve vlasech, písek v očích a neuvěřitelný pocit svobody v srdci. Jakmile opustíme město nepotkáváme žádná auta a uvědomujeme si jaké štěstí jsme vlastně měli. Naším směrem za celých dvě stě kilometrů nepotkáme ani jedno auto, v protisměru jich jedou jen jednotky. Na korbě sedíme mezi pyhzli rýže, sladkých nápojů, datlí a dalšího zboží, které náš řidič veze z hlavního města dále do pouště. Anglicky, stejně jako dále v Mauritánii, tady nikdo nemluví. Všichni mluví jen arabsky nebo francouzsky. Skoro zapadá slunce, když nám auto zastavuje na kraji města Búdžúr. Ráz krajiny se moc nemění, všude je písek a nepořádek a jednoduché domy z betonu. Kolem nás neustále běhají nějaké děti, které na turisty nejsou zjevně moc zvyklé. Vlastně ani nevědí co dělat. Mají se smát nebo žebrat nebo po nás házet kamení? Jsme svědky několika komických situací, kdy některé děti zvládnou všechno v jedné vteřině.

Procházíme zdejší tržiště, kde jsou při západu slunce stovky lidí. Někdy se jim doslova zastaví čas, když se na nás dívají. Opravdu sem nejezdí žádní Evropané, nechce se tomu ani věřit, když je sever Maroka tak navštěvovaný. Tady sice vlají marocké vlajky, ale na první pohled můžete vidět, že už jste někde jinde. Je to takové surovější, autentičtější a totální absence turistů tomu dodává větší pocit dobrodružství. Každý na nás kouká. Někdo se mračí, jiný usmívá, každý nás ale pozdraví. Hledat ve městě hotel je skoro nemožné, proto volíme možnost posunout se dál nočním autobusem, který jede za pár hodin do města Dakhla. Jenže jede až za cca dvě hodiny, proto vybaluji matraci a přímo na nádraží si ustelu a až do příjezdu autobusu spím na zemi, Lukáš mezitím hraje s místními karty.

Druhou noc po sobě se opět mačkáme v autobuse a ve čtyři ráno nás vyhazuje kdesi uprostřed města Dhakla. Není tu nic, jen tma, hloučky černochů, ulice bez asfaltu. Hotel v mapě nevidíme a ani nechceme. Beztak by to byly vyhozené peníze na těch pár hodin, než se rozední. Chceme tedy jít spát do mešity, která je ovšem zavřená. Kolikrát jsem již na svých cestách byl v takové situaci? Není třeba propadat panice. Opodál jsou lavičky, na kterých se rozhodneme prospat až do rána. Při usínání se musím smát. Abyste tomu rozuměli. Můj kamarád Lukáš je členem jedné velmi známé české hudební skupiny. Je zvyklý na luxus a tisíce fanoušků na koncertech. A teď má spát na lavičce kdesi v Západní Sahaře. Rád, i na svých expedicích, připravuji lidem takováto překvapení a těžké chvíle, protože to prověří jak jejich charakter, tak odhodlání cestovat. Cestování zkrátka musí být těžké, jedině tak si zapamatujete všechny ty krásné okamžiky, které přináší.

Spíme tak tvrdě, že nás nevzbudí ani dělníci, kteří opodál opravují chodník a budíme se až někdy kolem deváté ráno. Jak dva bezdomovci na lavičkách zabalení ve spacácích. Nikdo si nás nevšímá, nikdo nás nechce okrást, prostě to každý bere asi jako normální věc. Dakhla je místo, kam se sjíždí tisíce Evropanů po celý rok. Je to totiž na břehu Atlantiku a nabízí skvělé podmínky pro kitesurfing. Jenže turistická zázemí jsou daleko za městem a centrum města je stejné jako všechny města v Západní Sahaře, tedy nepořádek, tuny plastů, písek, polorozpadlé domy z betonu. Již je tu znát ale jedna věc, a sice desítky imigrantů z chudších Afrických zemí. Potkáváme lidi ze Senegalu, Mali, Sierra Leone a dalších, kteří sem přijeli za prací. Postávají v hloučcích na ulicích a čekají, zda nepřijede někdo, kdo by jim nabídl práci. Dva běloši, kteří kolem nich prochází, působí jako zjevení. „Tady zmizíš ze světa ani nevíš jak,“ říkám s úsměvem Lukášovi. A je to tak. Kdyby se nějaká partička Afričanů rozhodla, že nás přepadne, jen těžko bychom se bránili. Nikdo ale takový úmysl nemá, ba naopak usmívají se na nás a lámanou angličtinou se snaží zjistit odkud jsme.

Západní Sahara je vskutku rozsáhlá. Před sebou máme ještě necelých čtyři sta kilometrů. Nejdříve nám zastavuje chlapík, který se chlubí tím, že je voják a potom co si vyžádá naše pasy, aby si ověřil, že nejsme nějací imigranti nebo podvratné živly, nás ochotně doveze asi třicet kilometrů za Dakhlu. Kolem je jen písek a vítr, který písek roznáší. Velká cedule, u které se snažíme stopovat ukazuje, že do hlavního města Mauritánie to máme ještě devět set kilometrů a do senegalského Dakaru více jak tisíc čtyři sta.

FOTO ZÁPADNÍ SAHARA

Po pár desítkách minut nám zastavuje chlapík, který umí skvěle arabsky, francouzsky a španělsky. Bohužel ani jeden z jazyků neovládáme, ale slibuje nám odvoz dál a dál do pouště směrem k Mauritánským hranicím. Někdo by řekl, a zcela oprávněně, že v Západní Sahaře nic není. Možná ne, ale my si jízdu pustou krajinou naprosto užíváme. Jednou jsou všude kolem písečné duny bílé, jindy sytě žluté. Jednou se poušť změní na kamenitou s překrásnými horami na obzoru, poté zase vidíme, jak se Sahara dotýká oceánu. Je to zkrátka nádherný mix barev doslova na konci světa.

Čeho si v Západní Sahaře všimnete na každém kroku, jsou desítky, možná stovky vraků aut podél cest, silnic a v ulicích měst. Jsou všude. Jestli vás někdy zajímalo, co se děje se starými auty z Evropy, tak v Africe dostávají třetí, možná čtvrtý život a někdy jsou to skutečně historická vozidla, která by u nás už nemohla naprosto vyjet na silnici, ale tady stále slouží a až doslouží, prostě se pohodí do pouště. Městečko, kde jsme byli vysazeni se jmenuje Bir Gandus a pokud by vás někdy zajímalo, jak vypadá zhmotněné nic, tak je to právě tady. Slunce pomalu zapadá nad Saharou, krajina je nádherně oranžová a poušť září všemi barvami díky milionům plastových sáčků všude kolem. Ze srandy Lukášovi říkám, že zde chcípl pes, když v tom se otočím a mezi tím vším plastem vedle silnice skutečně leží kostra psa a opodál kostra velblouda. Doufáme, že by ten den mohlo jet ještě alespoň jedno auto směrem na hranici. Vždyť to máme již jen sto kilometrů. Ale ten den už nic nejede. Jak se následně dozvídáme, tak hranice je dnes, tj. pátek, zavřená, protože je v Mauritánii volný den.

Jako zázrakem je v této díře světa hotel a za pár dolarů nás ubytují. Po dvou nocích v autobuse a spaní na nádraží nebo na lavičkách je to příjemná změna. V potemnělém městě se snažíme najít něco k jídlu. Jediným místem, kde se dá něco sehnat je jakási pouliční jídelna s jedním jídlem. Uvařenými ovčími nohami s kopýtky a fazolemi. Já dávám jen fazole, Lukáš vyzkouší i ty nohy, kde je minimum masa a spíš tak jen ožužlává ty kopýtka a kosti. Předznamená to naše další cestování. Sehnat jídlo v Africe je zkrátka problém. Ani jednomu nám to nevadí. Nejsme žádní foodie a jídlo bereme jen jako nutnost, abychom neumřeli. Už ale vidím tu hrůzu v očích mnohých turistů, když zjistí, že jediné, co mohou jíst, je jídlo kolem kterého celý den létají mouchy, kterých jsou v Západní Sahaře miliardy a neustále kolem vás létají, sedají na vás, na jídlo, prostě na všechno.

Po noci na posteli, kterou prospíme jak nemluvňata, nás čeká posledních sto kilometrů na hranici. Vstáváme brzy, abychom byli na hranici co nejdříve a hned první auto nám zastavuje a odváží před brány marocké celnice. Hned vedle je malá restaurace. Po vstupu vidím výjevy jako z nějakého strašidelného filmu. Světlo se do velké místnosti dostává jen malými okny a sluneční paprsky rozpohybuje kouř z cigaret. V rohu sedí banda černochů, kteří si dobíjí telefon a koukají na videa z tik toku. V televizi se hraje fotbal, záznam utkání afrického poháru, který právě pobíhá a s cigaretou v ruce jej sleduje pár marockých Arabů. Cigaretku dřímá v ruce i malý pán, který nás přišel obsloužit, ale když zjistil, že neumíme francouzsky, prostě odešel. Bez mimiky, bez jediného mrknutí oka nám přináší konvičku čaje. Snažím se nahlédnout do kuchyně, kde zrovna někdo utírá krev ze země a opodál leží v lavoru naházené maso, kolem kterého létají stovky much.

Snažím se vypátrat, co zde mají na snídani, když v tom Lukáš volá, že právě viděl největšího švába v životě. Všechny ty výjevy jsou jak z nějakého béčkového hororu. Tady, uprostřed Sahary, na hranici Maroka a Mauritánie je to ale krásná realita. Ani švábi, cigarety, mouchy a smrad nás neodradí a objednáváme si omeletu, kterou nám připravuje chlapík s cigaretou v puse, který ještě před chvíli venku něco montoval v autě. Hygiena je na bodě nula a víme, že se dřív nebo později v Africe pos*ereme, ale nedá se nic dělat, něco jíst musíme, a nakonec je omeleta vlastně skvělá, stejně tak jako čaj, kterého jsme za pár dní v Západní Sahaře vypili litry.

Máme za sebou bezmála tisíc pět set kilometrů přes území Západní Sahary. Přes stát, který vlastně ani neexistuje, ale i tady uprostřed pouště žijí lidé, kteří jsou značně nedůvěřiví k cizincům, ale kteří jsou vlastně ochotni se na vás kdykoliv usmát nebo vám pomoci. Nyní se chystáme projít do státu, o kterém vlastně vůbec nic nevíme, jen to, že existuje a že chceme jet jedním z nejdelších vlaků na světě. Že to bude pravděpodobně největší dobrodružství v životě, o tom se dočtete zase příště!