ZTRACEN V ZÁPADNÍ SAHAŘE – část 2. (Mauritánie)

Jestliže jsem si myslel, že mě na cestách již nic moc nepřekvapí, tak jsem byl na velkém omylu. Mauretánii a vůbec celou mou narozeninovou cestu po Africe, považuji za asi největší dobrodružství, co jsem v životě zažil. Může za to hned několik věcí. Naprostá odlehlost regionu, má totální nepřipravenost a zároveň neustálá touha zažít něco nového.

Když toto všechno smícháte, vytvoří se vám výlet, na který asi nikdy nezapomenete!

Je brzy ráno a my si dáváme čaj v malé zapadlé restauraci na marocké straně mezi Marokem a Mauritánií. Již ale nechceme čekat na Godota, chceme se dostat dál do nitra Sahary, dál do míst neprobádaných. Proto připravujeme pasy a jdeme k usměvavému celníkovi, který nás nasměruje do kanceláře, kde nám údajně dají výstupní razítka ze země. Jaké je naše překvapení, když mezi desítkami lidí a aut uvnitř celnice nalezneme povědomé SPZ značky. Několik aut je zde totiž z Česka a již z dálky slyšíme znít češtinu.

Jak se posléze dozvídáme, několik posádek se tu právě snaží dostat do Mauritánie v rámci rallye Paříž – Dakar, o které jsem si myslel, že se již na své původní trase nejezdí a byla přemístěna do Saudské Arábie. Skupina několika automobilových dobrodruhů nás vyvede z omylu s tím, že to, co se jezdí v Saudi, je jen komerční a velmi drahý špás. Ta pravá Rallye Dakar se stále jezdí a nyní se jmenuje „The real way to Dakar.“

Posádky vozů se nestačí divit, kde jsme se na hranici vzali bez auta, jen tak pěšky s batohy, a už vůbec se nestačí divit tomu, že území, které nás čeká za celnicí, chceme přejít po svých. Co je na tom divného? Mezi hraničními přechody Marokem a Mauritánie je totiž cca pět kilometrů oblasti, kterou ovládá politické uskupení Polisario, což je politická a vojenská organizace v Západní Sahaře. Jejím hlavním cílem je bojovat za nezávislost Západní Sahary a uznání práva saharského lidu na sebeurčení. Zde na jihu tedy ovládá území mezi dvěma hranicemi, dochází zde k únosům a všude kolem jsou minová pole.

Krásné místo na procházku ne? Česká auta odjela a my pěšky procházíme územím, které by se dalo popsat jako „konec světa.“ Je zde rozpadlá, pískem zavátá silnice kolem které jsou minová pole, respektive cedule na ně upozorňující, a také neuvěřitelný nepořádek z plastů a opuštěných aut. Až během chůze mezi minovými poli mi došlo, že vlastně ani nevím, co je na vyřízení víz do Mauritánie potřeba a zda jsme je neměli mít již dopředu zařízená. Jelikož jsem odlétal doslova z hodiny na hodinu, tak jsem neměl takové věci si čas ani zjistit.

Naštěstí na Mauretánské straně je vše jednoduché. Stačí, že máte český pas, celník si vás vyfotí, zaplatíte 55 EUR a za minutu máte vízum vlepené do pasu. Jak jednoduché. Co už není jednoduché, že všude je plno veksláků, kteří se nám snaží vnutit nějakou jejich pomoc, kterou absolutně nepotřebujete a také peníze, o jejichž pravosti by se dalo pochybovat. U jednoho z nich nakonec svolíme a pár EURO si vyměníme. Jelikož mu ale nevěříme ani slovo, chceme se s ním vyfotit, abychom měli důkaz, kdo nás okradl (kdyby k takové situaci skutečně došlo). Vekslák se s námi fotí jen se značnou nevolí.

HRANICE ZÁPADNÍ SAHARY A MAURETÁNIE

To, že máme v pasu víza ještě nic neznamená. Následují další celkem tři kontroly, kde nám nejrůznější celníci s neznámými šaržemi kopírují pasy, něco neustále vypisují a někam dávají razítka. Jde to snadno a postupně. Jsme běloši a ti tu mají všude přednost. Není to rasismus, tak to tady prostě je. Jsi bílý? Automaticky jsi branný jako něco víc a nemusíš ani nic dělat. Senegalský nebo Marocký řidič musí počkat.

Po cca půl hodině, kdy si nás celníci přehazuji z kanceláře do kanceláře, se konečně ocitáme za poslední kontrolou. Zavřou se za námi mříže a my jsme v Mauritánii. Má navštívená země číslo devadesát čtyři. „Tak co teď?“ podívá se na mě s trochu šibalským úsměvem kamarád Lukáš, který se rozhodl, že Afriku projede se mnou. Sám nevím, jsme někde na Sahaře, v novém státě, nikde nikdo není jen neuvěřitelný bordel od plastů a pár opuštěných aut. Už ani ty celníky nevidíme a česká auta také již zmizela. Jdeme tedy pěšky. Silnice má alespoň nějaký asfalt, fouká a písek máme naprosto všude. Najednou se z písečného mraku vynoří starý mercedes a chlapík uvnitř se snaží pochopit, kde jsme se tam, na cestě odnikud nikam, vzali. Je značně podezřívavý a žádá si naše pasy. Asi vypadáme jako imigranti, co utekli do Mauritánie. Jak záhy zjišťujeme, tak ale neumí ani číst, ale posunky nám naznačuje, že si do jeho, plně naloženého auta, můžeme sednout a že nás sveze asi deset kilometrů na rozcestí, kde by snad měla jezdit nějaká další auta.

Na místě, kde nás vyhazuje není opět skoro nic. Jen nějaká chajda, kde se povaluje asi deset chlapíků. Jen tak tu leží, nic nedělají a nevěřícně na nás koukají. Snažíme se o nějakou interakci, ale nikdo nám nerozumí. Všichni totiž mluví buď arabsky nebo francouzsky, což jsou zase jazyky, které my ani jeden neovládáme. Nemáme kam spěchat. Nic tu stejně nejezdí. Pokud bychom se dali doleva, je za asi pět set kilometrů hlavní město Nouakchott, jinak nic. Pustá Sahara plná písku. My ale chceme jet na druhou stranu, kdy asi za padesát kilometrů, na pobřeží Atlantiku, by mělo být druhé největší město Mauritánie Nouadhibou. Kupujeme v chatce sušenky a nabízíme je povalujícím se chlapíků. Alespoň tak prolomíme ledy a když tady s nimi trávíme asi hodinu, dokonce se ze zamračených tváří stanou usměvavé, které se nechají vyfotit.

Obecně se Mauritánci neradi fotí a jak říká jeden můj kamarád, který tu byl pár měsíců přede mnou, snad nikde jinde se mu nefotili hůře. Faktem je, že najít si k cestu k tmavým maurským tvářím vždy chvilku trvá, ale nakonec se mi to vždy nějak podaří a ochotně mi před fotoaparátem zapózují. Když už jsou snědeny všechny sušeny a ani fotografií už více nevykouzlíme, zkoušíme stopovat. Jenže bělocha tu má každý automaticky za chodící peněženku a ceny, které nám za padesát kilometrů svezení místní nabízí, jsou doslova astronomické. Když už projede nějaké auto a třeba i zastaví, chce po nás cca 50 EURO za osobu, což je přeci totální nesmysl!

Nakonec nás zachrání pár z Litvy, který se svým obytným vozem projíždí Saharu a jedou stejným směrem. Z jejich auta vyskakujeme v centru Nouadhibou a rovnou nacházíme ubytování. Není to ani hotel. Spíše kemp, kde máme postel a teče tam na společných záchodech studená voda. Ale jsme Africe, luxus nehledáme, spíše místo, kde se levně vyspíme a necháme své věci, když jdeme na prohlídku města.

Nazývat Nouadhibou městem je ale poměrně vznešené. Je to spíše prašná díra. Na jedné straně Sahara, na druhé oceán. Mezi tím polorozpadlé domy, silnice plné písku a prachu, kde žije zhruba sto padesát tisíc lidí a minimálně stejný počet oslíků. Oslíky vidíme totiž všude, stejně tak jako staré mercedesy, je to jediný dopravní prostředek, který tu mají. Na oslících se vozí vše, zboží i lidi.

Procházíme zdejším tržištěm a jako dva bílí kolonizátoři se nesetkáváme s příliš vřelými pohledy. Zkoušíme najít něco k jídlu a jediná restaurace vypadá jen o trochu lépe než pánské toalety na fotbalových stadionech v devadesátých letech. Všude smrad a mouchy. Nedá se nic dělat, u neochotné paní si dáváme jediné možné jídlo. Rýži s masem v arašídové omáčce. Není to špatné, ale jen to předznamená několik následujících dnů. Sehnat jídlo v Mauritánii je skoro nemožné. Při tom, co jíme, se k nám vždy nachomýtne nějaké dítě, co jen natáhne ruku a čeká, že mu od nás do té ruky spadne nějaká zlatka. Když nic nedostane, naštvaně odchází a posílá nějakého kamaráda. A tak stále dokola. Občas projede kolem auto, které zvíří prach, občas vozka s oslíkem, co převáží zboží po městě, když procházíme tržištěm, neustále na nás někdo volá, ať schováme ty fotoaparáty. Lukáš se mě ptá, jestli jsem už někdy zažil od lidí takovou nevoli a čím by to asi mohlo být?

Vysvětlení je asi stejné, jako mi dal jeden tádžický dědeček v malé vesničce na Pamíru. Dříve chodili do malých vesnic agenti KGB, vždy chodili ve dvou a jejich přítomnost nikdy nevěstila nic dobrého. My jsme také dva, nejsme sice na Pamíru, ale jsme v „černé“ Africe, která má neblahou zkušenost s kolonialismem. Možná v nás také vidí nějaké nebezpečí, protože bělocha nepotkáme následujících několik dní ani jednoho.

Volím tedy taktiku úsměvu. Kamkoliv jdu, do jakékoliv uličky, kohokoliv potkám, na toho se usměji a pozdravím francouzsky „bon jour.“ A ono to zabírá. Lidé mi úsměv opětují, dokonce mě zvou do svých krámků a nechávají se vyfotit. Jak vždy říkám dětem na dětských přednáškách, úsměv je univerzální jazyk a funguje všude. Nakonec na zdejším tržišti udělám tolik fotek, jako jsem neuděl za předchozích několik dnů. To ale není to nejlepší, co město Nouadhibou nabízí!

Čeká nás zdejší přístav. Pokud bych měl toto místo popsat jedním slovem, asi by nejlépe sedělo slovo APOKALYPSA! Přístav v Nouadhibou je pravděpodobně ten největší v celé Mauritánii. Nejenom, že se zde vykládá na obří lodě železná ruda, která se vozí ze Sahary, ale také je zde spoustu podniků na zpracování ryb, které sem den, co den vozí stovky, možná tisíce, lodí. To, že se blížíme k přístavu, je cítit již asi kilometr daleko. Smrad ryb se mísí s prachem a když kolem nás projede nějaké auto, tak i se spálenou naftou. Na malém náměstí uprostřed města potkáváme hromadu odpadků. Plasty a zase plasty, na které se vrhne stádo koz, které se snaží mezi těmi pasty najít něco k snědku.

Když procházíme bránou do přístavu zastaví nás voják se samopalem. Prý nemáme povolení a máme odejít. Procházíme tedy uličkami kolem přístavu. Všude je smrad, prodavači ryb, bahno, které se tvoři z krve a vody, která z ryb teče na zem. Najednou přelezeme malou zídku a ocitáme se v samotném přístavu. Všichni na nás koukají poměrně nedůvěřivě a my se nestačíme divit. Pomalu zapadá slunce, okolí pokrývá saharský prach a z něj se vynořují tisíce lodí. Mezi nimi pobíhají rybáři, někteří motají sítě, někteří přenášejí své úlovky na pevninu, někteří jen tak posedávají a kouří. Je zde neuvěřitelný rybí smrad, na zemi plasty, mrtvé ryby, všude pobíhají krysy, do toho se každý snaží prodat něco málo ze svého úlovku. Místní neustále něco převáží na oslících, kteří když se nechtějí hnout, dostanou za ucho ránu plastovou tyčí.

Vypadá to tu jako v postapokalyptickém světě, kde není místi pro slabé jedince. Ze smradu se nám chce zvracet, ale raději to v sobě držíme, protože by se na to určitě seběhly všudypřítomné krysy. Je to zkrátka svět, kam dva bílí kluci z Evropy absolutně nezapadají. Jenže my si to vše naprosto užíváme. Nevím, kolikrát jsem vlastně řekl sousloví: „Doprd*le co to je?“ ale bylo to tak stokrát. Je tu neuvěřitelný chaos a s přibývající tmou je přístav čím dál víc strašidelný! Nedůvěřivé pohledy místních nás doslova probodávají. Dva běloši, v relativně čistém oblečení s telefonem a fotoaparátem v ruce, tvoří snadnou kořist pro každého, kdo by nás chtěl přepadnout a okrást. Tady zmizíš ze světa a nikdy se to nikdo nedozví! Když zapadne slunce, volíme raději taktiku ústupu a domlouváme se, že se sem zase vydáme ráno. Jedna návštěva přístavu totiž nestačí, chceme víc toho smradu, těch krys, těch mrtvých a někdy hnijících ryb, víc oslíků, plastů, lodí a černých rybářů.

CESTA DO NOUADHIBOU

Ráno tedy vstáváme brzy a chceme si koupit nějakou snídani. Jenže restaurace ani pekárny nikde nejsou. Jen malý krámek na rohu, kde seženu alespoň suchý chleba, na kterém sedí asi deset much, a k tomu v nefunkční lednici jogurt. To, že se v Africe pos*ru je zaručené, otázkou je jen kdy! Jen se tak pousměji nad otázkou kamaráda Lukáše, zda mám nějaké očkování. Nemám, a i kdybych měl, tady by mi to stejně k ničemu nepomohlo. Tělo se s tím bordelem musí poprat samo! Snídani dáváme na ulici. Sedím na obrubníku a pozoruji život kolem. Nejde ani o to, co je tu k vidění. Ten běžný život je zkrátka tak jiný než to, co jsem doposavad viděl, že se přistihnu při tom, jak jen koukám na to, jak se někdo snaží do starého mercedesu narvat vozík celý špinavý od betonu. Přede mnou se vykadí oslík a jak je již tradicí, občas přijde nějaké dítě se soplem u nosu s nataženou rukou škemrat o peníze. Jsem přeci běloch, tak je jasné, že musím mít nějaké peníze! Nikdy ale nikomu nic nedávám!

Nijak si nefandím, ale vím, že to, co vidím a zažívám, by nějaký travel influencer zvyklý na luxusní hotely a stylovou snídani rozhodně nedal. Tohle je Afrika a cestování v té nejautentičtější podobě. Přesně jak to mám rád! Po snídani na prašné ulici jdeme směr přístav. Včera jsme viděli jen kousek toho, co toto apokalyptické místo nabízí.

Z dálky vidíme malý kostel, tak ho chceme ještě prozkoumat. Kluci, ministranti, nám ukazují, že za chvíli začne mše, a tak se rozhodneme zdržet. Taková africká křesťanská mše v Mauritánii to je něco jiného než u nás. Je zde kapela, všichni zpívají a tleskají a farář všechny nabádá, že jsou moc ospalí a měli by do zpěvu dát více entuziasmu. Vlastně se to trochu podobá komedii než vážné křesťanské mši, tak se raději po chvíli vypaříme, protože hrozilo, že si nás vyhlédne a budeme muset také zpívat.

Ještě ani nejsme v samotném přístavu a už zase je cítit smrad ryb. Ryby jsem v životě moc nejedl a myslím, že po návštěvě přístavu v Nouadhibou je asi už nebudu jíst nikdy! Náhodou odbočíme z cesty do dvora, kam právě přijel nákladní vůz plný ryb. Jsou zde desítky lidí. Jedná se o jakousi fabriku, kde auto vyklopí tisíce ryb na hromadu, odtud je někdo dává na velký stůl, na kterém si je přeberou kluci s nožem, kteří vyříznou z ryby vnitřnosti, ty pak zahodí na jednu hromadu a ryby hodí na hromad druhou. Z té si pak zase někdo jiný ryby vezme a srovná je na jiný nákladní vůz. Je to neuvěřitelný kolotoč plný prachu, smradu, krve z ryb, koček, které se přežírají vnitřnostmi, a samozřejmě oslíků, kteří se tu neustále motají a žerou plasty.

NOUADHIBOU MĚSTO

Chlapíci s noži v ruce nás nejprve vyhánějí, ale my se nedáme a stále se tam motáme. Nakonec jeden z nich svolí, že si jej můžeme vyfotit a když to vidí ostatní, div nám ruce neutrhnou, abychom je vyfotili také. Najednou se nestačíme otáčet, protože na nás neustále někdo pokřikuje, abychom ho tako vyfotili. S rybou, bez ryby, s nožem, bez nože, kluci střídají nejrůznější pozice. My se samozřejmě nebráníme, ale zároveň nechápeme. Ti kluci dělají každý den, celý rok, to samé Ve stejném smradu, špíně, na stejném místě. Co mají za život? Kolik si vydělají? Otázek máme desítky, ale nikdo nám není schopen odpovědět, protože nikdo neumí anglicky a když se snažíme něco přeložit přes Google translator, tak zjistíme, že tu neumí nikdo ani číst. V Mauritánii je totiž velmi malá gramotnost a nedělám si iluze, že by dělník, který celý život čistí ryby, uměl něco přečíst.

Přivítání v Mauritánii bylo až neuvěřitelné. Za 24 hodin jsme viděli a zažili tolik, že už teď bych mohl jet domů a měl bych neustále co vyprávět. My ale do Mauritánie přijeli z jiného důvodu. Mám totiž narozeniny a moje oslava má proběhnout netradičním způsobem. O tom ale zase příště. A také si povíme o tom, jak se mi uprostřed Sahary přizabil kamarád.

Máte se na co těšit!

NOUADHIBOU PŘÍSTAV