ZTRACEN V ZÁPADNÍ SAHAŘE - část 3. (přechod hranice mezi Mauretánií a Senegalem)

Přecházení hranic mezi státy je pro mě na cestování možná to nevzrušující. Nikdy nevíte, co vás čeká na druhé straně čím divočejší hranice, tím více si to užívám. A přiznám se, že hranice mezi Mauretánií a Senegalem rozhodně byla jednou z těch nej, kterou jsem mohl v životě přejít. My, obyvatelé Evropy, jsme již zapomenuli, jaké to je přecházet ze státu do státu a projít si vší tou byrokracií a čekáním atd. Z hlavy si teď vybavím dva asi nejnáročnější přechody hranic, které jsem v životě zažil. Tím prvním byl přechod z Kyrgyzstánu do Číny, kdy mě čínští celníci podrobili osmi hodinám výslechu. Druhý, velmi náročný přechod, byl mezi Irákem a Tureckem, kdy jsme dvacet šest hodin čekali, až budeme moci opustit pásmo nikoho.

Sahara končí a poznáme to podle počtu stromů, které se najednou začaly objevovat podél silnice, která vede z hlavního města Mauretánie do hraničního městečka Rosso. To je řekou Senegal rozděleno na dvě části – mauretánskou a senegalskou. Autobus nám zastaví na kraji města a ihned se na nás vrhnou afričtí „podnikatelé.“ Nabízí odvoz na koňském spřežení k hranici, která je od nás zhruba dva kilometry. S jedním z nich se domlouváme a platíme předem částku, kterou si sám řekl, tuším totiž, že by pak mohly přijít problémy, které stejně přijdou.

MAURETÁNSKÁ HRANICE

Skáčeme na vozík a necháme se vést totálně zpustošeným městem. Všude se povalují lidé, kolem nich tuny plastů, mezi tím pobíhají psi, kočky, děti bez kalhot, občas projede nějaké totálně rozbité auto nebo motorka nebo koňská vozka. Tady rychle zapomenete na Evropu, tohle je Afrika v té nejautentičtější podobě.

Kočí nám zastavuje na hranici a najednou si začne vymýšlet, že mu máme zaplatit více peněz. Bylo to hlavně z důvodu toho, že když okolí vidělo, že veze dva bělochy, ihned ho začali pobízet, aby po nás chtěl více peněz. Rasismus tady funguje dokonale a být bílý se prostě nevyplácí. Dostáváme se do malé potyčky s kočím a jeho kumpány, ale za vymyšlený příplatek za to, že jsme jeli dva, a ještě jsme měli batohy, nakonec nic navíc neplatíme. Ono, když se dvoumetrový běloch jako já rozohní, i takové africké kluky to vystraší! Proto vždy platím dopředu, protože vím, že si místní dovedou vždy vymyslet něco, za co by mohli chtít zaplatit více.

Přichomýtne se k nám chlapík, který nabízí, že nám pomůže projít hranici a ihned chce naše pasy a já se ho ihned táži, z jakého důvodu, z jaké funkce chce naše pasy. Takových „pomahačů“ jsme za posledních několik dní potkali v Africe desítky. Neustále vám chce někdo „pomáhat“ samozřejmě za pěkný a mnohdy nesmyslný poplatek. Mává kolem sebe podomácku vyrobenou kartičkou „turist police,“ ale nic takového tady neexistuje, následně se ukáže, že je to jen další vekslák, který chtěl využít příležitosti a něco si přivydělat na dvou běloších.

Konečně jsme u mauretánské hraniční brány. Voják se samopalem kolem ramenou si táže naše pasy. Najednou se seběhnou další lidé, kteří na nás něco pokřikují ve francouzštině. Ani vojákovi nevěřím a pas z ruky nedávám, jen mu jej ukazuji na straně s fotografií. Voják vyhrožuje tím, že s ním budu muset jít do kanceláře zaplatit poplatek za opuštění země, ale že to můžeme urychlit a můžu dát peníze jemu. Tomu se samozřejmě zasměji a ani voják, ani okolní veksláci nechápou. Já ale vím, že žádný poplatek není, jen by si to uličník strčil do kapsy.

Po menším handrkování tedy ukazuje, že můžeme jít dál do kanceláře, abychom dostali razítko. Je půl šesté večer a dle vojáka prý hranice zavírá v šest, opět nabízí, že za malý poplatek nám pomůže a vše zrychlí. Opět vím, že lže a že hranice zavírá až v osm večer! Člověk se zde zkrátka musí mít neustále na pozoru a věřím tomu, že spoustu vystrašených Francouzů nebo Němců ten malý poplatek v podobě jednotek EURO zaplatí, já ale nesnáším, když si někdo nárokuje peníze za něco, na co nemá právo, a ještě ze mě dělá idiota, proto jsem ochotný se hádat tak dlouho, dokud hranici neprojdu bez zaplacení a faktem je, že ještě nikdy v životě jsem žádný úplatek nebo poplatek nikomu nedal!

LOĎ PŘES ŘEKU SENEGAL

V kanceláři, respektive u okénka, kde nám mají dát razítka je opět mumraj. Jsme ale běloši, tak si nás zavolají dopředu, což nejdříve odmítáme, ale místní nedají jinak. Velmi neochotně celník projíždí naše pasy počítačovým systémem a dává do pasu razítko. Pas zavře a položí si jej pod klávesnici a dělá jakoby nic. „Další,“ ukazuje na řidiče, kteří stojí za námi. Takto bere několik lidí a nejdříve samozřejmě dělám, že nevím, o co mu jde. O co asi, chce úplatek za to, že mi pas vrátí.

„Little donation (malý příspěvek),“ jsou jeho slova, když si žádám pas. S úsměvem odmítám a snažím se dělat, že nevím, o co mu jde, a to i tehdy, když ukazuje na dolary, které má položené na stole. Marocký řidič se nám snaží vysvětlit, že máme zaplatit za to, že nám dal do pasu razítko, tedy za to, že dělal svojí práci, za kterou již je placen od státu. Sám mu tak podává pas s pár penězi uvnitř a odchází během několika vteřin. My tam šaškujeme asi pět minut, než se naštvu a přes okénko šáhnu vojákovi pod klávesnici a naše dva pasy si beru sám. Nemůže nic, jen kouká, ví totiž, že na peníze nárok nemá a že z nás stejně nic nedostane.

„Rychle rychle, musíte naskočit na loď nebo odjede,“ ukazuje mi samozvaný rejdař, který se tu zjevil a doslova tancuje kolem nás. Prý dokáže za malý poplatek zařídit, aby na nás loď počkala. Už vlastně ani nevnímám kolikrát mě chce někdo oškubat a nabízí nesmyslnou pomoc za služby, které nepotřebuji nebo na které nemá nárok. Není kam spěchat, loď odpluje až když je plná a stále tam chybí ještě jeden nákladní vůz a desítky lidí, takže zaplatit by byl zas jen a jen další podvod na nás.

Řeka Senegal po velké části svého 1800 kilometrů dlouhého toku tvoří hranici mezi Mauretánií a Senegalem a zde, v městečku Rosso, již je široká několik stovek metrů, spíše skoro kilometr. Trajekt na druhou stranu do Senegalu pluje asi deset minut a hned při výstupu na nás čeká senegalský strážník, který si táže naše pasy. Opět mu je do ruky nedávám a vyměknu až tehdy, kdy si jej ode mě bere milá paní na celnici, která sice neví, že země jako Česko existuje a musí se radit s dalšími kolegy, ale nakonec nám dává razítko, ani nechce žádný úplatek, a pouští nás dál.

Jsme v Senegalu, moje navštívená země číslo devadesát pět. První dojmy? Totální masakr! Všude jsou stovky lidí, kteří na nás něco pokřikují, auta, koně, psi, kočky, kozy, krávy, motorky, autobusy, smrad, plasty, ohně, prostě vše co vás napadne, když se řekne „postapokalyptický svět.“

Stmívá se, ulice jsou zahaleny do sytě růžové až fialové barvy. Kamkoliv jdeme, jsme jediní běloši a kolem nás jsou stovky lidí. Tady bychom ze světa zmizeli jak pára nad hrncem a nikdy by nás už nikdo nenašel. Z nějakého důvodu se nebojím, ale je fakt, že senegalští kluci jsou ve většině případů vysocí, namakaní a nemají moc přátelský výraz. Kdyby se jich na nás pár vrhlo, zmlátili by nás jak malé děti. Ženy nosí nákup na hlavě, děti si kopou v písku s míčem a vedle nich hoří skládka plná plastů. Úplně cítím všechny ty nemoci ve vzduchu, nemluvě o komárech, kteří nás v této malarické oblasti štípou po desítkách.

Chtěl jsem své narozeniny oslavit dobrodružně, proto jsem se na cestu do Afriky vydal a je fakt, že o takovém dobrodružství, že dojedu až do Senegalu, se mi ani nesnilo. Již je tma a my přicházíme na místní autobusovou stanici. Všechny autobusy, které směřovaly do městečka Saint-Louis, tedy cíle našeho dnešního putování, již odjely. Jsou zde ale taxikáři, kteří si také chtějí něco uškubnout z bělochů. Nejdříve nám říkají cenu dvakrát větší, ale já se již před tím zeptal místních, kolik nás bude asi osmdesát kilometrů sdíleným taxi stát, proto se ihned začnu smát a taxikář pochodí, že s vymyšlenými cenami a příplatky nepochodí. Nakonec se z něj vyklubal velmi příjemný chlapík a ani mu nemám za zlé, že to zase, ostatně jako každý, koho potkáváme, zkusil. Možná že Afričané hrají nějakou hru – oškubej svého bělocha – jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč se každý, ale opravdu každý, od malých dětí po nemohoucího starce, snaží na nás vylákat nějaké peníze za nesmyslné poplatky nebo nesmyslnou pomoc.

Jsme ale tady, v Senegalu a bez úhony a úplatků jsme přežili jednu z nejdivočejších hranic v Africe. Více takových dobrodružství prosím!

SENEGALSKÁ STRANA HRANICE