10. září 2019

ČÍNA – MĚSÍC A PŮL V JINÉM SVĚTĚ – část PRVNÍ

V minulém dlouhém příspěvku z Číny, jsem vám přiblížil, jak jsem se vlastně do Číny dostal. Byl to vážně masakr a přiznám se, že po všech těch kontrolách už jsem měl chuť někomu ublížit. Na druhou stranu tohle je přesně to, proč cestuji. Není to jen o krásných místech a úsměvech holek. Je to i o takových strastích, díky kterým si ale přijdu, že zažívám něco nového, něco neobvyklého. Mě by prostě to lehké cestování, kdy je vše jisté a naplánované, nebavilo. Nicméně, v Číně trochu plánovat musím, tady je to prostě úplně jiný svět a v následujících odstavcích se budu každému aspektu mého cestování po zemi Středu věnovat. Myslím, že po měsíci toulání se nejlidnatější zemí světa, jsem již něco pochytil.

ZÁPADNÍ ČÍNA NENÍ ČÍNA

To bych chtěl znovu připomenout. Všechny ty kontroly, tajná policie, náhodná setkání se stejným člověkem několikrát za den, to prostě patří k provincii Sin-Ťiang. Jednou jsem si takhle šel a přivařil se ke mně chlápek, co uměl docela obstojně anglicky. Už to samo o sobě mi bylo podezřelé, protože v Číně prostě nikdo anglicky neumí. Chlápek se začal „nenápadně“ vyptávat odkud jsem, jak jsem přijel do Číny, kam jedu, co si myslím o situaci v Hong Kongu, jestli jsem muslim. Prostě takové otázky, hlavně na ten Hong Kong, to vám normální člověk nedá. Bylo mi hned jasné, že je od tajné policie, kterou se to v Sin-Ťiangu jen hemží. Vždy mě ale fascinuje, co čekají za odpovědi? Že jim tam jako řeknu, že jsem terorista a přijel jsem to tam celé vystřílet?

Mimo to si ale na kontroly v západní Číně zvyknete. Neplatí totiž jen pro turisty, ale prostě pro každého. Abych ale předešel zdržování, protože mám v Číně víza jen na omezený čas, a čekalo mě ujet více jak deset tisíc kilometrů a k tomu jsem chtěl ještě něco vidět, nechtěl jsem se v Sin-Ťiangu zdržovat déle, než bylo nutné. K přepravě jsem tedy začal využíval vlaky. Tam projdete kontrolou jen jednou a pak máte klid po celou jízdu. Na silnici by to bylo každých padesát kilometrů, což byl prostě nesmysl. Z Kashgaru, který na mě působil velmi historicky, jsem se přesunul do hlavního města provincie Urumči. Tady naopak po bohaté historii města není ani vidu ani slechu. Vše zmizelo pod zástavbou moderních mrakodrapů. Také tu nevidíte skoro žádné Ujgury, které převálcovali Hanové, neboli etničtí Číňané.

JEDNA VĚC MI ALE V URUMČI PŘIŠLA JINÁ HNED OD ZAČÁTKU.

Chodil jsem si po městě a pořád nevěděl, co to je. Ano je to velké město, mrakodrapy, hodně lidí atd., ale to vše znám. Bylo tu ale něco, proč jsem se pořád rozhlížel kolem sebe. Konečně mi to při odpoledním sezení v parku došlo. PO VÍCE JAK DESETI MĚSÍCÍCH VIDÍM ODHALENÉ ŽENY. Uvědomil jsem si, že od konce září, až do teď, jsem byl v muslimských zemích, kde se ženy prostě neodhalují. A když jsem nebyl v muslimských zemích (Arménie, Gruzie), byla zima, takže všechny holky byly zahalené do zimního oblečení. Přiznám se, fakt to je rozdíl. Čínské holky si sice s módou moc hlavu nelámou, vezmou na sebe kraťásky nebo sukýnku a k tomu nějaké tílko a je to. No nebudu vám nic nalhávat, po deseti měsících vidět krásné ženské nohy, malé zadečky a odhalená ramínka, trošku to semnou zamávalo, navíc, když mám slabost pro asijské ženy. Nutno říct, že jsem za život měl několik asijských známostí, a Číňanky rozhodně nepatří k těm nejhezčím, tělo dobré, ale obličeje jsou takové divné. Nejkrásnější Asiatky jsou pro mě tedy zatím Korejky. 😊 No, hodím se zas do klidu a pokračujeme dál.

DÁLE SIN-ŤIANGEM

Z Urumči jsem se vydal do města Turpan, o kterém Marco Polo psal, že zde ochutnal nejsladší hrozny v životě a musel jsem mu dát za pravdu. Mimo to jsem ale začínal poznávat Čínu, které jsem se bál a dokud jsem to neviděl na vlastní oči, nevěřil jsem tomu. Vše staré je totiž zbourané a nahrazeno novými kopiemi, které ovšem nemají tu historickou hodnotu. Na všechny památky se platí vstupné, a kolikrát se jedná až o nesmyslné částky, takže to člověka až odradí. Moje couchsurferka v Pekingu mi to poté vysvětlila tak, že Číňané prostě mají rádi dokonalost. Chtějí vidět vše nové a opravené, takže tady prostě nenajdete zříceniny hradů nebo staré oprýskané vesnice. Vše je nově opravené, popřípadě úplně zbouráno a postaveno znova. Klidně jako přesná kopie, ale úplně znova. Člověka jako já to prostě nebaví. Mám rád nedokonalost, mám rád rozpadlé budovy, rozbité cesty atd.

Nechtěl jsem se ve městech západní Číny moc zdržovat. Bylo by to jiné, kdybych sem přijel z východu a nikdy před tím nebyl v poušti nebo v muslimském světě. Asi by bylo hezké vidět ten rozdíl, ale já si užil muslimů a pouště v minulých deseti měsících, a tak jsem pospíchal směrem na východ, abych se dostal do té pravé historické Číny, která ale začíná po více jak tří tisící kilometrech za Kashgarem. Čína je prostě neuvěřitelně veliká a její velikost si člověk uvědomí, až když jede z jedné její strany na druhou, tak jako jsem to jel já. Po Turpanu jsem se tedy přesunul dále přes pouště Taklamakan a Gobi do města Dunhuang, kde jsem se těšil na písečné duny, údajně jedny z největších na světě. Nebyli by to ale Číňané, aby z toho nechtěli vytlouct nějaké ty peníze, takže poušť oplotili (ano i něco tak pustého jako poušť se dá zpeněžit a oplotit), takže se k ní nikdo nedostane. A není oplocen jen nějaký malý kousek, ale kolem města Dunhuang se táhne plot zhruba sto kilometrů daleko. Nakonec jsem našel díru v plotě, a tak jsem se tam dostal, ale byla to taková poslední pomyslná kapka, že chci ze západní Číny pryč. Už nechci poušť na chvíli vidět. Vlastně v tu chvíli jsem nechtěl Čínu vidět vůbec. Jenže jak už to tak bývá, když mě něco totálně štve, tak se úplně bez plánu vše najednou změní.

STOPOVÁNÍ V ČÍNĚ

Tady opět zajásají všichni ti kritici mojí cesty, kteří se v minulých měsících podivovali, jak levně cestuji. Tak teď si můžete dát „high five“, že došlo na vaše slova. Už levně necestuji. V Číně se totiž nestopuje! Takže nejvíce peněz vyhodím za dopravu. Naposledy skoro 7000,- CZK za výlet na jihozápad Číny a zpět do Pekingu. Pro Číňany je stopování něco tak nepochopitelného, že zaprvé vůbec nechápou, co na silnici dělám, za druhé, když už mi někdo zastaví, pořád mě chce vozit na autobus nebo vlak, protože cestování stopem je podle Číňanů přeci nepohodlné. Nechápou, proč nechci jet přímo do nějakého města veřejnou dopravou, proč chci vyhodit někde na půli cesty a pak si stopnout další auto. Proč vlastně cestuji tak jak cestuji. Je to pro Číňany něco tak nepochopitelného asi jako pro mě atomová fyzika. Navíc jako chodec nesmíte na dálnici a rychlostní silnice, a Číňan na nich nesmí zastavit mimo vyhrazená místa, takže jsem při stopování stál třeba 5 hodin a nikdo nezastavil. Nakonec přijela policie a dala mi na výběr, buď pojedu s nimi na stanici a dostanu pokutu, nebo mě strčí do prvního autobusu, co pojede kolem a já budu muset stejně platit. Volil jsme druhou možnost, a nakonec se z platby vykecal, ale jelikož mám v Číně pouze omezený čas, musel jsem se stopování vzdát. Čína je tak velká, že by mi nestačil rok, abych jí celou projel a já mám pouze měsíc (po prodloužení víza měsíc a půl). Pokud tedy chci něco vidět, musím cestovat vlaky, které jsou levnější a rychlejší než doprava autobusová. Neříkám, že se v Číně stopovat nedá, na silničkách mezi vesničkami mi vždy někdo zastaví, ale v situaci, kdy to máte třeba z jednoho měst do druhého 500 kilometrů se prostě jinak, než přes dálnici, nedostanete, ale na tu jako chodec nesmíte.

I TAK JSEM ALE STOPOVAT ZKUSIL

… a nutno říct, že vždy to byla sranda a potkal jsem super lidi. Nejdříve jsem si trochu zastopoval v poušti kolem Turpanu, kde ještě byly kontroly na dálnici, a abychom se jim vyhnuli, tak mě místní schovali do nákladního prostoru dodávky, takže jsme kontrolu projeli bez zastavení. Co by se stalo, kdyby mě tam policisti objevili, si nehodlám ani domyslet. No a pokud jsem potřeboval se jen posunout kilometr, dva, mávnul jsem si na nákladní elektrickou motorku, kterou zde má každý druhý. Skočil jsem do nákladního „prostůrku“ mezi hrozny, a jiné přepravované věci, a pak jsem si zas vyskočil, když se mi to hodilo nebo dotyčný odbočoval někam jinam.

První velké stopování přišlo až právě v Dunguang, protože kde jinde začít stopovat, než v poušti. Ve velkých městech to jde těžko, navíc jak jsem psal, tak v Sin-Ťiangu bych stopem nikam nedojel díky kontrolám. Dunhuang už ale leží v jiné provincii, takže kontroly, alespoň ty na dálnici, zmizely. Klasicky jsem autobusem dojel na kraj města, stoupl si na nájezd, a ještě, než jsem zvedl ruku, zastavila u mě holka. Neuměla ani slovo anglicky, ale co jsem pochopil, jela asi 400 kilometrů mým směrem. Problém oproti minulým měsícům, kdy jsem si krásně stopoval a cestoval po střední Asii je, že tady fakt nikdo neumí anglicky, takže se s lidmi ani nemám jak domluvit. Seděli jsme v autě a občas se na sebe usmáli. Kde není komunikace je nuda a já jí v autě usnul. 😊 Holčina se nějak neměla k tomu, aby mě vzbudila, a tak mě ani nezastavila ve městě, kam jsem původně mířil, a místo plánovaných 400 kilometrů mě nakonec svezla 700 kilometrů. Vyhodila mě uprostřed hor, které prý jsou „very beautiful“, tak to přeložil překladač, a odjela.

Jenže hory v Číně? Cokoliv za něco stojí, tak Číňané oplotili, postavili tam hotely a udělali z toho prémiovou destinaci. Chceš do hor? Zaplať! Byl jsem z toho už vážně tak otráven, že jsem prostě šel podél silnice a kopal do kamínků jak uražené dítě, jenže když přijedete ze střední Asie, kde máte veškerou přírodu zadarmo, můžete se toulat horami a vesnicemi, bez toho, aby tam byla miliarda lidí a vše vypadalo jak Disneyland, do Číny, kde to vypadá přesně naopak, vezme vám to iluze o tom, že se prostě i tady budete jen tak toulat a poznávat zapadlá místa a obyčejné lidi. V Číně to prostě nejde. Respektive, šlo by, ale mít čas, který já bytostně postrádám. Vezměte si, že jsem touto dobou byl v Číně už deset dní, a to jsem ještě nedojel do té pravé Číny, která, dalo by se říct, začíná až u města Lanzhou, které jsem měl stále zhruba 500 kilometrů daleko.

Přiblížila se tma, a tak jsem si zkoušel mávat na auta, ale klasicky nikdo nestavěl. Opravdu až na hranici viditelnosti, kdy vládu nad dnem přebírala noc, mi zastavil manželský pár, který uměl docela anglicky. Podivovali se, co to vlastně dělám, proč nejedu autobusem atd., prostě klasika. Byli jsme asi padesát kilometrů od města Zhangye, do kterého jsem původně neplánoval ani jet, ale někde jsem musel přespat. Jak jsem psal výše, vždy, když už mám něčeho dost, se něco totálně změní a svět je hned zase nádherný. Rychlá odbočka. Čínská jména jsou tak složitá, že se ani nesnažím si je zapamatovat. Číňané, a vůbec všichni Asiaté, to vědí, takže od chvíle, kdy se začnou učit nějaký jazyk, si vyberou své zahraniční jméno. Když jsem studoval v Kanadě, bylo tam hodně Korejců, vždy se představovali „Já se jmenuji Kim Čong Un, ale můžete mi říkat Robert“. Když se mi tedy představil můj řidič, znělo to podobně jako Petr, začal jsem mu tedy říkat Péťa. Jemu se to moc líbilo, takže vlastně doteď nevím, jak se jmenoval, je to prostě Péťa. 😊

Péťa a jeho žena mi nabídli, že mě druhý den odvezou až do Lanzhou, kam měli také namířeno. Nakonec tedy super stopování, protože první den jsem ujel 700 kilometrů a ten druhý už jsem měl sehnaný odvoz na dalších 500 kilometrů. Čekalo na mě první velké ryze čínské město, konečně ta pravá Čína po více jak 3000 kilometrech.

Nyní se ale podíváme na jednotlivé postřehy a zážitky z Číny.

JAK VYPADÁ KLASICKÝ ČÍŇAN?

Péťa a jeho žena jsou prý klasičtí Číňané, střední třída. Pracuje v jedné Čínské firmě jako inženýr, má nové auto, které mimochodem má v Číně každý (dostanu se k tomu), byt, jedno dítě. Obstojný plat v přepočtu zhruba 80.000, - CZK. Co se dětí týká, už dávno v Číně neplatí politika jednoho dítěte. Některé menšiny mohou mít dokonce dětí více, Péťa jako etnický Číňan může mít dvě. Pokud by měl třetí, hrozí mu, že by přišel o práci. Milná je naše představa v Česku, že Číňané jen šijí levné oblečení nebo kopou rýži na poli. Střední třída ve městech za posledních deset let nehorázně zbohatla, a nabytý luxus si chtějí užít. Všichni tak mají drahé oblečení, drahé telefony, drahá auta. Normální pracovní doba je osm hodin denně, ale pokud bude chtít Péťa povýšit, musí pracovat více, takže zůstává v práci déle. Zákonem stanovená placená dovolená je deset dní v roce! Ještě vám přijde, že se v Česku máme na prd s našimi dvaceti pěti dny? Díky tomu jsem začal konečně rozumět tomu, proč v Číně cestování tolik stojí. Pokud máte jen deset dní v roce volno, je vám jedno kolik vás to bude stát, prostě si těch deset dní dovolené chcete užít. Zaplatíte tedy klidně nesmysl za hotel a vstup na památky. Začalo mi to dávat smysl a od té chvíle jsem začal více plánovat a přemýšlet kam a jak pojedu. Zdarma v Číně totiž není skoro nic a já chci ještě pár let cestovat, tak tady nechci vše rozházet. Péťovi se líbila má tetování, také by nějaké chtěl, ale bojí se, aby ho v práci nevyhodili. Sice můžete v Číně občas někoho s tetováním vidět, ale stále to ještě není tak obvyklé jako v Evropě, a pokud například chcete pracovat pro vládu, nesmíte mít tetování vůbec, nevzali by vás. Jinak klasický Číňan má asi tak sto sedmdesát centimetrů, holky asi tak sto padesát, takže si umíte představit, jak tu všude vyčnívám.

JAKO CELEBRITA

Jsem tu tak viditelný, že prostě těm pohledům neuniknu. Je to hned z několika důvodů. Měřím skoro dva metry, takže nad všechny Číňany vyčnívám. Mám modré oči, což prostě nenechá Číňany, a hlavně Číňanky, spát. Nedovedu ani spočítat kolikrát se stalo, že prostě holka brkla, nebo jí zaskočilo jídlo, když se mi do očí podívala. Nebudu vám nic nalhávat, baví mě to. Baví mě se holkám líbit a Číňanky umí hezkého kluka z Evropy ocenit. 😊 Nespočetněkrát za mnou přišly pro fotku nebo prostě jen říct, že jsem „very beuatiful“. 😊 To se vám prostě v Česku nestane. Tam se semnou holka bavila jen tehdy, když chtěla vědět, kde je v klubu WC. 😊 Vtipné ale je, že v Číně za vámi přijde i kluk, jestli se s vámi může vyfotit nebo vám říct, že jste „very beautiful“. Jednou jsem si kupoval lístek na vlak a seběhla se snad celá kancelář se na mě podívat. Holky pořád ukazovaly, že mám hezké oči, tak jsem se usmál, mrknul na ně a říkám, že ony taky. Dámy roztály jak zmrzlina na slunci. Byly totálně out, rudé jak Čínské vlajky ještě pět minut potom. Platí to hlavně v malých neturistických městech. V Pekingu si vás samozřejmě nikdo nevšimne, a Šanghaji tam je bělochů tisíce, ale vyjeďte někam, kam turisté moc nejezdí, a budete centrem pozornosti. Když jedu vlakem, stane se, že prostě na mě několik lidí jen tak zírá. Nejdřív do očí, potom na tetování, pak zas do očí, pak se na ně usměji a oni totálně roztají a začnou se smát na mě. Neverbální komunikace je něco, bez čeho se tady neobejdu, protože ta verbální je skoro nemožná. A co teprve, když přijedu do malých vesnic. Minulý týden jsem si půjčil motorku a motal se vesničkami a políčky. Nebyl jediný člověk, co by mi nemával, nesmál se na mě, v chrámech jsem dostal pozvání na čaj nebo na něco k jídlu od babiček a dědečků, kteří se tam byli modlit. Občas mě Číňané pěkně štvou (v odstavci níže vysvětlím), ale jinak jsou to fakt zlatíčka. Snaží se vám pomoci, jsou pokorní, usměvaví, strašně by si chtěli povídat, a já také, ale prostě se nemáme jak domluvit. Číňané nemají chlupy, takže já se svými chlupatými rukami a neoholen jsem opět atrakcí a prostě se stane, že ve vlaku spíte a něco vás probudí. To si jen holčička hladí vaše vousy, protože Číňané jsou vždy perfektně oholeni a na ruce nemají ani jeden chlup.

ČÍNSKÉ NÁVYKY

„To by člověk blil“ říká Petr Čtvrtníček ve známé hře Ivánku kamaráde. A já musím souhlasit. Z některých návyků se člověku zvedá žaludek a za jiné bych fakt dotyčného zavraždil a věřte, že kolikrát svou nevoli umím dát pěkně najevo. Jinak to totiž nejde.

KRKÁNÍ, MLASKÁNÍ, PLIVÁNÍ, PRDĚNÍ

To, že Asiaté mlaskají při jídle, asi všichni víme. Jenže Číňané prostě jedí tak nahlas, že to slyšíte až za roh. Mamka říká, že tak dávají najevo, že jim chutná. Jenže oni mlaskají i když žerou nudle z pytlíku, prostě vždy. Krkání je také oblíbená činnost u jídla, takže si tak jíte a ze všech stran slyšíte mlaskání podpořené krkáním a hlasitým srkáním. Prostě jak prasata, a to urážím ty milá krásná zvířátka. Když jsme u toho krkání, rozhodl jsme se, že si Číňany trochu prověřím. Zašel jsem si do restaurace, dal si dvojitou porci masových knedlíčků a Pepsi, aby to mělo bublinky a já si mohl krásně a nahlas krknout. Snědl jsem knedlíčky a vypil Pepsi a trvalo to pár sekund, než se oxid uhličitý (nebo co jsou ty bublinky v Pepsi) začal drát ven. Pořádně jsem se připravil a krknul si tak, že bych mohl soutěžit na Olympiádě v krkání. Co soutěžit, aspiroval bych minimálně na druhé místo, stříbrná medaile by byla určitě moje, zlatá nějakého Číňana. Krknout si v Česku v plné restauraci, a ještě to fouknout kolem sebe, tak jak jsem to udělal já, to by mi doma dali doživotní zákaz do té restaurace vstoupit. Viděl jsem, jak rezonují obrazy na zdech, jak se třese voda ve sklenici. Tak hlasité říhnutí to bylo, a byl jsem náležitě pyšný na svůj výkon. A víte, co na to Číňané? NIC. ANI SE NEOTOČILI, ŽÁDNÝ VYČÍTAVÝ POHLED. Prostě jako by se nic nestalo. Nečekal jsem potlesk a titulní stránku v místních novinách, ale alespoň se na mě mohl někdo zle podívat nebo se podivit. NIC. V Číně je prostě krkání normální.

Normální je i prdět. Takže si stojíte v metru a čekáte na soupravu a kolem vás si lidé spokojeně prdí. Za co bych fakt vraždil je ale plivání. Plive prostě každý a všude. Jdete po ulici a odevšad kolem slyšíte jak lidé (muži, ženy, děti) natahují plivance z nitra svého krku. No a jak hlasitě to natahuje, tak hlasitě si odplivne. Znovu jsem chtěl předvést co dovedu, a tak jsem jednou asi půl hodiny nepolkl, abych měl dostatek slin. Pak už jen stačilo být někde, kde bylo více lidí. Ve skupině zaručeně dřív nebo později někdo plivne, a když jsem slyšel, jak ve skupince postarších pánů někdo natahuje, rychle jsem přispěchal, a ještě, než si on stačil odplivnout, hodil jsem před skupinku obsah své dutiny ústní. Byl to takový šplíchanec, že to vypadalo jako když Halina Pawlovská hodí „placáka“ do bazénu. A co myslíte na to Číňané? NIC. OPĚT je to nerozhodilo a postupně si odplivli všichni na stejné místo jako já. Přiznám se, toto bylo asi moje první odplivnutí si v životě. Já prostě tu potřebu nemám. Normální Číňan má tu potřebu tak desetkrát za minutu. Neplivou jen chlapi, ale i děti, holky, ženy. Prostě pořád kolem sebe slyšíte někoho mlaskat, krkat, prdět a plivat. Při zívání si samozřejmě nikdo nedělá starost s tím, aby si pusu zakryl, takže si připadám jak dentista, protože pořád někdo zívá a je mu vidět každý zkažený zub v puse. Pusu si samozřejmě nikdo nezakrývá ani při kašlání, nebo když má Číňan nudli u nosu, prostě to do sebe tahá tak dlouho, dokud podle mě neumře, protože proč se vysmrkat, že? A myslíte si, že při kýchnutí si alespoň dají ruku před obličej? Možná jsem přecitlivělý, ale vezměte si, že v Číně žije 1,4 miliardy lidí. A každý si minimálně jednou denně odplivne nebo prdne. To už je pořádná potopa slin a metanu kolem vás.

A ještě jedna věc by neměla ve výčtu čínských návyků chybět. Je to stříhání nehtů. Takový normální Číňan si prostě začne stříhat nehty všude. Na zastávce metra, ve vlaku, v restauraci, v parku na lavičce. A většinou to musí dělat zrovna, když jsem někde na blízku já. 😊 Stále vidíte někoho si stříhat nehty, takže je pak s podivem, když vidíte Číňana s dlouhým nehtem na malíčku nebo palci. Zde se ale jedná spíše o demonstraci toho, že dotyčný nepracuje rukama. Tak i tak je stříhání nehtů jedním z nechutenství, které prostě nepochopím.

KOUŘENÍ

Tím dalším je kouření. Ženy jsem snad ještě kouřit neviděl, ale chlapi? Tady kouří snad každý. A hlavně všude. Vlaky jsou sice nekuřácké, ale mezi vagony není cedulka zákazu, takže tam chodí všichni kouřit. A samozřejmě že pak smrdí celý vagon, takže je to jako když jedete v plynové komoře. A jelikož kouří každý, vidíte, jak je vagon zadýmený a teď si vezměte, že v tom vlaku máte jet dvacet hodin. Kouření je věc, co fakt nesnáším a v Číně tomu prostě neuniknete. Kdekoliv to jde, Číňané kouří. Na WC, ve sprše, v restauraci, na zastávce, ve vlaku, na eskalátoru, ve výtahu, vymyslete si nejbizardnější místo a buďte si jisti, že tam najdete Číňana, jak tam kouří.

MOBILY NAHLAS

Ale kouření není možná to nejhorší. Na prvním místě věcí, co mě v Číně ser*ou, jsou mobily. Respektive to, jak jsou Číňané bezohlední. Civilizace tady tak zdegenerovala, že se bez telefonu ani nevykadíte (k tomu se dostanu). Každý má neustále mobil v ruce, což by nebylo to nejhorší. Nejhorší je, když si všichni najednou začnou přehrávat nějaká debilní videa na mobilu, nahlas, bez sluchátek. Takže sedíte ve vlaku nebo v metru a kolem vás slyšíte tisíce různých zvuků z telefonů, vždy si pustí tři vteřiny video, přecvaknou ho na další a další a pořád dokola. Kdyby aspoň ten obsah stál za to, ale to jsou takové kraviny, že to nejde pochopit. Už jsem viděl chlápka, jak si přehrává ženské kojení, oblíbená videa jsou ta, kde někdo křičí, brečí, pejsci skáčou, kočky honí myš atd. Prostě stupidity. Pořádnou blbostí jsou ale také nějaké stupidní hry, kde to pořád cinká, nebo draci plivou oheň nebo někdo někoho zabíjí. Samozřejmě vše nahlas, bez sluchátek. A tak opět hraji jejich hru. Když vedle mě sedí nějaký vidlák a kouká nahlas na videa, prostě si vyndám sluchátka z mobilu a začnu nahlas poslouchat řezání motorovou pilou, které jsem si speciálně pro tyto účely nahrál do mobilu. Číňan nejdřív kouká a nechápe, já dělám jako že nic a prostě mám puštěnu smyčku řezání motorovou pilou. Pak to Číňanovy přijde divné tak se na mě podívá a já totálně naštvaným pohledem ukážu, něco ve smyslu „Kde máš sluchátka ty vidláku?“ Pak možná Číňan na pár sekund pochopí, že mě asi štve, že jeho stupidní videa v mobilu slyší celý vagon. Na chvilku se uklidní a pokračuje v tom samém za pět minut.

Rozhodně nechci, aby to vypadalo, že Číňany nemám rád. Jak jsem říkal, žije tu 1,4 miliardy lidí, tak je prostě normální, že se najde vždy nějaký vidlák. Většina Číňanů je ale opravdu milých, usměvavých a nápomocných a pro cizince by udělali cokoli. Strašně vám to zvedne náladu a je to jedna z věcí, díky které jsem si Čínu zamiloval. kamkoliv totiž přijdu, každý se na vás směje a snaží se pomáhat, což když porovnám s prodavačkami v českých supermarketech je úplně jiný svět.

Každopádně, život v Číně je prostě jiný, což se pokusím ještě více přiblížit v dalším článku, kdy se můžete těšit na další moje postřehy z Číny, ve které jsem strávil poslední měsíc a půl.