12. září 2019

ČÍNA – MĚSÍC A PŮL V JINÉM SVĚTĚ – část DRUHÁ

V minulém příspěvku jsem se vám snažil alespoň trochu přiblížit pár věcí z mého měsíc a půl dlouhého cestování po Číně. Ne každému se poštěstí Čínu přejet od západu na východ a pak zase na západ, jako jsem to udělal já. Rozhodně bych se ale nepovažoval za odborníka, nicméně za měsíc a půl prostě už něco pochytíte.

Tím, jak je Čína velká, a hlavně tak rozdílná od Evropy, nebo Česka, mohl bych o tom napsat skutečně hodně. Přináším tedy druhou část mých postřehů. Mimochodem mi jedna paní psala, že jí chybí moje příběhy s obyčejnými lidmi, jako tomu bylo v Íránu nebo ve střední Asii. Bohužel znovu musím opakovat, že v Číně se prostě nedá jen tak toulat a do kontaktu s obyčejnými lidmi člověk přijde velmi těžko. Tady jsem prostě klasický turista, tak je systém nastaven a těžko se z něj dostává. Například je prostě nemyslitelné, aby si vás jen tak někdo pozval domů, jako tomu bylo ve střední Asii. Není to jen díky jazykové odlišnosti, ale také to prostě není v Čínské mentalitě a v provincii Sin-Ťiang hrozí Ujgurům i postih za to, když se jenom baví s turistou. Doufejme, že jihovýchodní Asie, která mě čeká následujících několik měsíců, bude zase o něčem jiném.

Nyní ale zpět k Číně samotné.

KOMUNISMUS

To, že je Čína komunistickou zemí, to asi všichni víme. Je to ale úplně něco jiného, než si my v Česku myslíme. Ano je tady jedna strana atd., ale v podstatě tady může každý podnikat a také to dělá. Potkal jsem hodně mladých Číňanů a hodně z nich bylo v Komunistické straně. Berou to jako sounáležitost se svou zemí. Nikdo je nenutil být ve straně, prostě se tak sami rozhodli. Já se samozřejmě nemůžu pouštět do žádných debat o lidských právech, a ani nechci. Do Tibetu se jako turista nedostanu (jedině s průvodcem a pořádně draho), takže nevím, jaká je situace tam. Nicméně za více jak měsíc jsem neviděl nikoho někoho utiskovat nebo policii mlátit lidi atd. Vše je zde naprosto v klidu v pohodě, prostě s komunismem takovým, jako jsme zažili u nás, to nemá nic společného. To můžete mimochodem vidět na přítomnosti zahraničních firem úplně všude, kde se podíváte. McDonald´s, KFC, Starbucks (americké firmy) a další jsou na každém rohu. Číňané doslova šílí po amerických věcech a rádi si koupí iPhone nebo drahé oblečení od světoznámých značek. A víte proč? Protože si to můžou dovolit. Jak jsem psal v minulém příspěvku, Péťa bral v přepočtu osmdesát tisíc, moje couchsurferka v Pekingu za práci v kanceláři sedmdesát tisíc. Náklady na bydlení jsou jako u nás. V Pekingu za 2kk zrekonstruovaný byt platíte patnáct tisíc korun. Co je v Číně levnější, než v Česku, tak jídlo.

Samozřejmě lidé vědí jen to, co jim strana dovolí vědět. Moje couchsurferka mi říkala, že se o událostech z roku 1989, kdy vojáci stříleli do studentů na Náměstí nebeského klidu, dozvěděla až ve svých třiceti letech, kdy žila v Anglii. Normální Číňan se to prostě nemá kde dozvědět, protože internet a veškerá komunikace jsou kontrolovány.

Mimochodem tady není chudoba. Což mi potvrzují sami Číňané. Prostě nikde na ulicích nevidíte bezdomovce nebo že by se někdo někde válel. Většinou jsem já ten nejšpinavější, smradlavý bezdomovec.

BEZ MOBILU SE ANI NEVYKADÍTE

Ne, to není nadsázka. Když jsem šel ve městě Xian na veřejné WC, byl tam automat na toaletní papír, který jste dostali, až když jste přes mobil naskenovali QR kód. Na QR kód tady prostě funguje vše. Aplikace, bez které se žádný Číňan neobejde má název „WeChat“. Je to něco jako WhatsApp nebo Viber, ale tyto služby jsou v Číně blokované, takže všichni používají WeChat, přes který vás mimochodem může Čínská vláda lehce sledovat. Na WeChat má každý Číňan napojený bankovní svůj účet a díky mobilu tak můžete platit opravdu všude. Snadné je tak i podnikat. Prostě si prodejce zeleniny na ulici udělá svůj QR kód a každý mu tak může platit přes mobil. V Číně pomalu mizí peníze, protože je už nikdo nepoužívá. Ve velkých městech na mě koukají jako na podivína, že chci platit penězi. Kolikrát nemají nazpátek, protože prostě penězi nikdo neplatí, všichni jedou přes mobil. Platba kartou tady také skoro nefrčí. Jednou jsem se pokoušel platit kartou a pokladní musela zavolat nějakou kolegyni, aby jí ukázala, jak se to dělá, protože to tady prostě nikdo nedělá. Přes mobil platba trvá asi tak jednu sekundu, penězi nebo kartou je to pomalejší, a tak od toho Číňané opustili. Stále nevím, jak se k tomu postavit. Jestli je tato technologická vyspělost dobrá nebo ne. Na druhou stranu, když vidím Číňany, jak si v klidu platí přes mobil v autobuse a já musím lovit drobné v kapse, trochu jim závidím. Prostě přijdou k řidiči, přiloží mobil na čtečku a je to. Člověk se pak musí smát, když vidí, jak Česká pošta s velkou pompézností zavedla v roce 2019 platební terminály na svých pobočkách. Evropa je v mnoha věcech daleko za Čínou, jen si to prostě neumíme připustit. Když Číňanům vysvětluji, že u nás prostě mobilem neplatíme, a že někde nejde ani kartou, totálně nechápou. Pro ně je Evropa ztělesněním dokonalého světa, ve kterém by chtěli všichni žít. Bohužel z pohledu Evropana musím říct, že to už dávno neplatí a Evropa za Čínou o několik desítek let pokulhává.

DOPRAVA V ČÍNĚ

Už jenom to, jakým způsobem tady funguje doprava. To je něco, o čem se nám v Česku může jen zdát a myslím, že stovky let ještě bude zdát. Tady prostě nenaleznete rozbitou silnici. Všechno je nové, popřípadě nově opravené. To, jak Čína vyrostla za posledních deset let nezvládají sledovat ani sami Číňané. Kolikrát se mi stalo, že jsem projížděl nějakým městem, nebo po nějaké dálnici, a ani jedno ještě nebylo na mapě. Čína prostě staví tak rychle, že se to do těch map nestačí ani zaznamenávat. Dálnice propojují úplně všechno a vedou úplně všude. Stačí se vám podívat na mapu, hlavně východní části Číny. Proto je pro mě stopování tak obtížné. Dálnice totiž vedou úplně všude, ale jako chodec na ně nesmíte a Číňané by vám ani nezastavili. Začal jsem tedy jezdit vlaky. Vlaková síť je tady tak neuvěřitelně propletená a dovedená do posledního detailu, že se nestačíte divit. V Číně je několik druhů vlaků. Asi největším sci-fi jsou rychlovlaky, které jezdí rychlostí více jak 300 km/h. Rychlovlaky mají své speciální tratě, na které nesmí žádné jiné vlaky, nebrání jim tedy nic v tom ujet na minutu přesně několik tisíc kilometrů. Já jsem si rychlovlak vyzkoušel dvakrát. Nejdříve jsem jel z Pekingu do města Chendu, bezmála 2000 kilometrů za osm hodin, podruhé z města Kunming do Pekingu, 2800 kilometrů za deset hodin a nějaké drobné. Vlaky jezdí na minutu přesně. V Číně prostě neexistuje, aby vlak přijel pozdě! Rychlovlaky jsou v podstatě jak letadla. Polohovatelná sedadla, servis s občerstvením atd. Nutno říci, že rychlovlaky jsou pořádně drahé.

Dále máte dálkové vlaky, levnější, ale pomalejší. V nich pak je několik tříd. Já nejčastěji jezdil „dobytčákem“, jinak se totiž třída „Hard seat“ nedá nazvat, Jezdí tím ti nejméně majetní občané a já. 😊 Turistu tam fakt nepotkáte. Sedadla jsou něco jako u nás mají lokálky na vesnicích. Bez opěradel jen jakási tvrdá lavice. Dvacet čtyři hodin v této třídě je rozhodně zážitek, ale bohužel jsem nevykradl banku, abych mohl neustále jezdit rychlovlaky. Další třídou na dálkových vlacích je tzv. „Hard sleeper“, tady už má každý svou postel a v jednom takovém improvizovaném kupé je 6 postelí. Nicméně se alespoň můžete natáhnout a docela i vyspat.

Nejpohodlnější třídou pak je „Soft sleeper“, kde je měkčí matrace, v kupé jsou jen čtyři nebo dvě postele a prostě jste jak na hotelu. Tato třída ale také stojí pořádný majlant. Pak ještě máte na různých trasách různé třídy business, ale pro nás obyčejné smrtelníky je toto něco tak nedostupného, že jsem se ani nepokoušel tam nahlížet. 😊

Nicméně doprava vlaky je tak vymakaná, že většinou se všude dostanete bez přestupu, a hlavně na čas, jak jsem zmínil, tady neexistuje, aby vlak přijel pozdě. Jelikož je Čína neuvěřitelně velká, je noční vlak tou nejlepší možností, jak se na tisíce kilometrů daleko přepravovat.

Jak jsem psal výše, v dokonalém stavu jsou i dálnice. Aut je tady skutečně hodně, a hlavně všechno nová auta. Trvalo mi přesně měsíc, než jsem konečně viděl nějaké rozpadlé auto. Nejsou tu jen luxusní Čínské značky, ale Číňané zbožňují hlavně ty evropské, takže všude vidíte BMW, Mercedes nebo Volkswagen, ale také velmi často naše vozy Škoda, za což patří velký respekt marketingovému oddělení Škoda Auto.

Když už jsem psal o těch dálnicích, jedna věc mi přijde opět jako z budoucnosti. Každé auto má pod zrcátkem zavedený terminál, do kterého vloží řidič svou bankovní kartu. Potom jen projíždí mýtnými bránami a přístroj mu automaticky odečte částku. Neplatí se tu totiž mýtné na celý rok jako u nás, ale za ujeté kilometry mezi mýtnými bránami. Nicméně tento přístroj značně urychluje dopravu a rovněž zabraňuje podvádění. U nás by takový systém mýtných bran trvalo vytvořit desítky let a miliardy do toho vložené by zmizely v něčí kapse. Další vymožeností, kterou jsem viděl i například v Gruzii je, že když překročíte rychlost a vyfotí vás radar, tak vám během několika minut přijde SMS s vyrozuměním, že jste porušili dopravní předpisy a z vašeho účtu je automaticky stržená odpovídající částka.

Chápu a rozumím tomu, že tady není osobní vlastnictví půdy. Čína tak může stavět kde se jí zachce a co se jí zachce, ale stejně vás nepřestane udivovat ta rychlost s jakou se vše staví. Za měsíc a půl v Číně jsem prostě všude viděl, jak se něco staví domy, dálnice, železniční koridory. Čína prostě buduje svou zemi a není tedy divu, že občanům ani nevadí, že jsou kontrolováni miliardami kamer atd. Odměnou jim je dokonalá infrastruktura, vysoký životní standard a hlavně BEZPEČNOST.

BEZPEČNOST V ČÍNĚ

Jestli jsem někdy byl v bezpečnější zemi? Asi ne. Díky neustálým kontrolám a přítomnosti policie nebo security na každém rohu, se vám prostě nemá v Číně co stát. Sami Číňané mi říkají, že tady prostě neexistují kapesní krádeže nebo prostě hrozba krádeže vůbec. Necháte někde telefon na stole, vrátíte se za pár minut a telefon tam je. Když se bavíte s Číňany a vysvětlujete jim, že v Evropě je běžné, že vám někdo ukradne mobil, peněženku nebo že dochází ke znásilnění, prostě nechápou, kroutí hlavou a nechápou, proč se to děje a proč s tím někdo něco nedělá. To samé platí, když jsem se Číňany bavil o migraci. Nechápou proč jednotlivé státy prostě nezavřou hranice a žádné migranty nepustí. Dostat se do Číny, což už je pěkně velká země, je totiž tak těžké, že tady skoro žádná nelegální migrace neexistuje (o tom jaké problémy jsem měl já, když jsem jel do Číny si můžete přečíst o několik příspěvků výše). Nemůžeme se pak divit, když pak v Praze vidíme Číňany s rozepnutými taškami, jim prostě nedojde, že by jim někdo do té tašky mohl šáhnout a něco ukrást.

SEZNAMOVÁNÍ

Mohlo by se zdát, že v zemi, kde žije 1,4 miliardy lidí bude jednoduché se seznámit. Opak je ale pravdou. V Číně je pro mladé lidi skoro nemožné se seznámit. Nikdo na to totiž nemá čas. Na prvním místě je kariéra a osobní blahobyt a pokud zbude čas, možná se pokusíte seznámit, Jenže kde se seznámit? Když se v Číně rozhlídnete kolem sebe, vidíte jen lidi, jak se koukají do mobilu. Každý je doslova nalepený na telefonu a úplně zde zmizela, tedy hlavně mezi mladou generací, komunikace se světem kolem vás. Lidé se spolu skoro nebaví, prostě jen koukají do telefonu. Existuje tak nespočet aplikací na seznámení, ale skutečnost je taková, že většina Číňanů nad třicet let je samo, dokonce i hodně Číňanů kolem čtyřiceti let je samo. Není ani výjimkou, když někdo ve třiceti ještě neměl partnera, ba ani sex. Mimochodem, pokud dojde řeč na sex, tak se Číňané začnou ošívat Většina mladých spolu prostě jen tak kamarádí, ale sexuálně nežijí. Když jím říkám, že v Evropě je normální mít sex s kýmkoliv, kdekoliv a kdykoliv, jen kroutí nepochopitelně hlavou.

Není se tedy čemu divit, že potom ve velkých městech jako Peking nebo Shanghai fungují takzvané „wedding markety“ kde rodiče dospělých dětí napíšou inzeráty a doufají, že si jejich inzerátu, mezi dalšími tisíci, někdo všimne a bude se chtít jejich potomkem seznámit. Mimochodem se ani nedivím mladým Číňankám, že nemají o Čínské chlapce zájem. Jediné, co takový mladý Číňan umí, je plivat, krkat a hrát na mobilu hry.

BEIJING BIKINY neboli Pekingské bikiny.

Teď určitě zpozorní všichni pánové a čekají nějaké lechtivé fotografie čínských slečen. Bohužel vás nepotěším a nepotěším ani dámy. Beijing bikiny je totiž speciální a pro mě značně nechutný způsob, jak v létě čínští muži nosí svá trička. Prostě si tričko vyhrnou do oblasti podpaží na hrudník a s odhaleným břichem a zády chodí po městě. Nutno říct, že tak většinou chodí ne zrovna vysportovaní jedinci, ba naopak. Platí pravidlo, že čím větší břicho, tím lepší Beijing bikiny. 😊

PLASTY

Vítejte v době plastové. Jsem si jist, že kdyby bylo možné lidské embryo zabalit do igelitu, vypěstovat v něm plod a poté člověka v igelitu porodit, Číňané to udělají. V plastu je totiž zabaleno vše. Chcete si koupit balíček sušenek, už ten sám o sobě je v plastu a pak kařdá sušenka zvlášť je zabalená. To platí i o ovoci, zelenině, prostě všem. Vše narvat do plastu. Největším extrémem pro mě asi byl oloupaný pomeranč zabalený v plastu a uvařené oloupané vejce, také zabalené do plastu.

ČISTOTA

Na druhou stranu musím říct, že je v Číně neuvěřitelně čisto. Na ulici nevidíte válet se odpadky, ba naopak neustále vidíte, jak někdo zametá, uklízí, prostě se stará o okolí. Jaký rozdíl oproti střední Asii a Blízkému východu, kde je odpadků, hlavně kolem silnic, tuny. Pokud jedete vlakem, neustále kolem vás chodí servírka a sbírá odpadky a vytírá, to samé platí o nádražích, obchodních centrech, prostě odpadky se tu neválejí nikde.

„JE TO NEPOHODLNÉ“ – Its inconvenient

To je věta, kterou jsem slyšel tolikrát, že pokaždé, když jí slyším znovu, mám chuť dotyčnému nebo dotyčné pořádnou facku. Pro Číňany je totiž vše nepohodlné. Mají ujít sto metrů, raději si zavolají taxi, protože je to přeci „nepohodlné“ chodit takovou dálku pěšky. Těch případů, kdy jsem slyšel, že je něco „inconvenient” je tisíce a já se už ani nesnažím Číňanům něco vysvětlovat. Například, když jsem stopoval. Číňané prostě nedovedou pochopit, že nechcete odvést přímo na místo, ale jen přiblížit a pak si stopnout někoho dalšího. Je to přeci „nepohodlné“ se takto trmácet a je lepší si vzít vlak nebo bus. Je také nepohodlné chodit po městě, takže když třeba vím, že autobus mi staví 200 metrů od hostelu, nevidím jediný důvod, proč to nedojít. Ne tak Číňan, pro něj je „nepohodlné“ chodit takový kus pěšky, a tak si raději na celou trasu zavolá taxi, než aby ujel něco autobusem a pak zbytek došel. Čínská společnost totiž nastavena tak, že vše musí být pohodlné a co nejméně náročné na myšlení a čas.

ABSENCE VLASTNÍHO NÁZORU

Není pak tedy divu, že Číňanům naprosto chybí vlastní názor nebo logický úsudek. Pokud Číňanům něco přikážete, udělají to. Jakmile jim ale dáte na výběr, nedej bože po nich chcete, aby sami něco vymysleli, jsou naprosto neschopní a věc, co je v Česku za pár minut hotová a samozřejmostí, trvá Číňanům hodiny. Dva příklady z poslední doby…

Kamarádka mě v Pekingu vzala do luxusní restaurace na večeři. Objednali jsme si salát a hamburger. Dvě jednoduché věci. Salát přinesli za pět minut a hamburger? Za třicet minut po salátu. Byl jsem už tak naštvaný, že jsem si nechal zavolat managera a chtěl po něm vysvětlení, co je tak těžkého na tom udělat najednou dvě věci. Manager totálně nechápal, kde je problém, protože salát přeci dělá jeden kuchař a hamburger druhý. Není tak prý možné, aby obě jídla byla hotová najednou. Mě zase přijde nepochopitelné, že tak banální věci nezvládnou udělat najednou a já musím koukat půl hodiny na kamarádku a její salát. Druhou situací bylo, když jsem šel do kavárny si dát dortík a trošku posedět u internetu. Slečna se mě ptá, jestli chci dortík ohřát nebo studený. Odvětil jsem, že to nechám na ní, ať mi poradí, co je lepší. Slečna svou otázku zopakovala a já zopakoval svou odpověď. Poté se slečna rozbrečela a zavolala managera. Nechápala totiž co po ní chci, co myslím tím, že mi má doporučit, co je lepší.

Manager tedy zopakoval otázku, jestli to chci teplé nebo studené a já znovu, velmi slušně zopakoval svou odpověď, že se nechám překvapit a ať mi doporučí, jestli je dortík lepší teplý nebo studený. Manažer otevřel troubu, podíval se do ní, podíval se na mě, dal dortík do pytlíku a říká, že neví. Tak je to se vším a všude. Pokud Číňanům něco přikážete udělají to, ale nechtějte od nich, aby rozhodovali něco sami. Neustále se mě tu někdo ptá kde, kdy budu kam jedu, co budu dělat tehdy a tehdy a přál bych vám vidět ty nechápavé obličeje, když řeknu, že nevím, jestli pojedu tento týden do Vietnamu nebo do Hongkongu. Číňan by už totiž měl dopředu rezervovaný vlak, hotel, lístky na památky a věděl by podle aplikace kde bude snídat, obědvat a večeřet, a hlavně co bude večeřet. Já ani nevím, v jakém státu budu za dva dny. 😊

Jak jste mohli vidět, Čína je prostě jiný svět, a i když jsem projel skoro půlku světa a zažil opravu hodně, neustále mě zde něco dokáže překvapit. A to je přesně to, proč člověk cestuje, a hlavně cestuje nepohodlně, protože chce zažít něco nového. Čína mi za poslední měsíc a půl poskytla tolik nových věcí, že si kolikrát musím dát pomyslnou facku a zeptat se sám sebe, jestli se to vážně děje nebo se mi to zdá. 😊

I tak jsem si to tady svým způsobem zamiloval, a dokonce si chvilku pohrával s myšlenkou, že si zde najdu práci a zůstanu. Nakonec ale jedu dál, protože vnitřně ještě necítím, že nastal ten správný čas se zastavit. Vždyť jsem za rok cestování dojel JEN do Číny! Svět je tak velký, že by byla škoda se zastavit 8200 kilometrů od domova (tak daleko to teď mám do mého rodného města Pardubice z města Guilin v Číně, kde píšu tento příspěvek).