ZTRACEN V KOSOVU (2. část)

Jestli jsem se Kosova bál? To si můžete být jisti, že bál. A jestli jsem změnil názor po jeho návštěvě? Tak to si můžete být ještě jistější. Kosovo mě totiž naprosto dostalo! Umocněno to možná bylo celou situací, ve které se poslední rok zmítáme, ale také, a to je pravděpodobnější, tím, že tato malá země je prostě naprosto úžasná a svůj vliv na to mají její vlídní obyvatelé. Dnes spolu zabloudíme nejenom do jednoho z nekrásnějších míst na Balkáně, ale také, a to především, do horských vesnic, kde je teď, na přelomu zimy a jara, turista skutečnou raritou. 

ZTRACEN V KOSOVU (1. část)

Kosovo, malá země na jihu Evropy, která po staletí vzbuzuje vášně kdekoliv se o ní mluví. Je to stát, který jsem navštívil poprvé v roce 2013, a nutno dodat, že tehdy to nebyla vůbec příjemná návštěva. Téměř po roce jsem se totiž opět postavil s batohem k silnici a začal v neznámém státě mávat na auta snažíc se poznat to nejlepší, co tento malý kus země nabízí.

Pojďte se se mnou toulat zapomenutou zemí na Balkáně, jejíž mezinárodní status je stále nejistý a jejíž nezávislost je přinejmenším velmi křehká.

Kanárské ostrovy Tenerife

Kanárské ostrovy měly zásadní význam pro plavby do Nového světa. Kromě toho, že byly posledním evropským přístavem, ze kterého lodě vypluly, byly místem pro doplnění zásob všeho druhu. Díky přírodním krásám ostrovů, kvalitní pitné vodě, a vřelému přijetí místních obyvatel, se zde posádky zdržely klidně i několik týdnů, aby načerpaly sily na dlouhé plavby. Není proto divu, že je Tenerife plné krásných historických vesniček, které jsem se samozřejmě rozhodl prozkoumat. Od moře se zde zvedají vysoké hory a v nich jsou schované malé vesničky s překrásnými kostelíky.

PRVNÍ ČECH, KTERÝ SÁM PROJEL HEDVÁBNOU STEZKU

Dne 11.1.2021 jsem byl uveden do oficiální české knihy rekordů jako PRVNÍ ČECH, KTERÝ SÁM PĚŠKY A STOPEM ZDOLAL HEDVÁBNOU STEZKU. tato karavanní trasa spojovala po staletí Evropu s Čínou a troufám si říct, že je snem každého opravdového cestovatele. Ne každému se jí ale podaří zdolat na jeden zátah a úplně sám. O to víc si tohoto ocenění vážím.

Rakousko obytným vozem

Již roky mám jeden nesplněný sen, a sice toulat se světem obytným autem. Je to samozřejmě jeden z těch dražších snů, protože postavit si takový „obytňák“, ve kterém by se dalo realisticky žít, není vůbec levné. Proto ještě dříve, než se vůbec začnu myšlenkou na předělávku nějaké dodávky zabývat, chtěl jsem si vyzkoušet, zdali by mě to bavilo.

A hádejte co. Nejenom že bavilo! JÁ SI TO PŘÍMO ZAMILOVAL!

A JE KONEC!

🗓️ 566 DNŮ
🌍 67.000 KILOMETRŮ PĚŠKY A STOPEM Z EVROPY DO JV ASIE

...je konec jednoho velkého příběhu o kterém jsem snil posledních zhruba deset let. Konec snu, na který jsem stejnou dobu také šetřil a podřídil tomu ve svém životě naprosto všechno. Po 566 dnech skončila má cesta!

Ano. Mohl bych si říct, že jsem viděl kus světa, ale i tak mě to mrzí. Bohužel, nedá se již pokračovat dále.

STOPEM DO BARMY aneb KDYŽ PORUŠÍŠ VŠECHNA CESTOVATELSKÁ PRAVIDLA!

Cestuji sice bez plánu a kolikrát nevím ráno, kde budu spát večer nebo kam dojedu, přesto se však vždy snažím dodržovat několik základních pravidel A možná právě díky tomu se mi vyhýbají nějaké vážnější problémy a mohl jsem po zemi, povětšinou stopem, dojet až do Barmy. Jenže právě při cestě z Thajska do Barmy jsem porušil snad všechno, co šlo. Velmi často říkám, že cestování by nemělo být jednoduché, nicméně moje cesta do Barmy se přeměnila snad na nejhorší stopování na mé cestě.

JAK ASI VYPADÁ ANDĚL?

Každý si asi anděla představujeme jinak. Pro mě ale je mým andělem tento osmdesáti letý pán. Je sobota večer a já sedím u něj doma na zápraží. Nerozumíme si ani slovo, ale komu to vlastně vadí? Dobří lidé se dorozumí vždy a všude. Nasávám atmosféru bezejmenné vesnice nedaleko hranic Thajska a Barmy a uvědomuji si, že zažívám něco neuvěřitelného. Jak se to vlastně stane, že dojde k takovému střetu nejenom generací, ale i kultur?

ZA HORSKÝMI KMENY VE ZLATÉM TROJÚHELNÍKU aneb JAK JSEM SI ZAMILOVAL THAJSKO (2. část)

Tato cesta na hranice Thajska a Barmy pro mě nebyla náročná jenom fyzicky, ale i psychicky. Vezměte si, že se celý den plahočíte do domnělé vesnice nějakého etnika. Musíte ujít desítky kilometrů v naprostém vedru, a nakonec zjistíte, že ve vesnici nejsou žádní lidé nebo nepotkáte nikoho v tradičním oblečení.

Nicméně se mi nakonec podařilo nalézt etnické vesničky na konci světa. Jak tedy mé putování vypadalo?

ZA HORSKÝMI KMENY VE ZLATÉM TROJÚHELNÍKU aneb JAK JSEM SI ZAMILOVAL THAJSKO (1. část)

„Tenhle příběh je pravda, ať visím, jestli vám budu lhát“ zpívá Michal Tučný v jedné ze svých písniček. I když cestuji již delší dobu, vždy se najednou přistihnu při tom, jak si říkám: „Vážně se to děje? Nezdá se mi to? Je to vůbec možné?“ Přiznám se, že toulání se na severu Thajska podél hranic s Barmou bylo pro mě něčím tak neuvěřitelným, že když jsem z Thajska odjížděl, řekl jsem si, že se sem zase musím co nejdříve vrátit. Chci zpátky, a chci tam být teď hned! Proč?

JAK MĚ THAJSKO PŘIVÍTALO!

Thajsko je prý ráj na Zemi. Písčité pláže, blankytně modré moře a přívětivé ceny. To prý je Thajsko. Země, o které jsem se zde před par dny zmínil, že bych tam nikdy nechtěl jet. Bohužel, pokud jedete po zemi kolem světa najdou se občas místa, která vás nelákají, ale nevyhnete se jim. Chtěl jsem Thajsku dát šanci, zkusit přijít na to, proč sem všichni jezdí, ale...

... ale nějak se ten začátek nepovedl. 

ZTRACEN V KAMBODŽI - a to doslova!

Kambodža je turistická, říkali. Kambodža je nebezpečná, říkali. V Kambodži ti na stopu nikdo nezastaví, říkali. Tak málo chybělo, abych tomu všemu uvěřil a byl kousek od toho, abych Kambodžu neměl skutečně rád. Jenže osud si nevybírá, osud vás vždy zavede někam, kde na vás čeká něco, co naprosto nečekáte. A pro mě jedno z těch největších nečekaných dobrodružství přišlo právě v Kambodži. Projel jsem již hodně míst, která by se dala nazvat potencionálně nebezpečná, jako třeba místa v Íránu, v zimě Kavkaz a Abcházii, přešel jsem pěšky pohoří Pamír nebo čelil několikahodinovému výslechu na hranici do západní Číny, ale Kambodža mi nabídla dobrodružství, ze kterého mi několik dní bušilo srdce a v noci jsem nemohl dospat rána, až se znovu postavím k silnici.

JAK JSEM SE POPRVÉ V ŽIVOTĚ PŘI CESTOVÁNÍ ZMÝLIL aneb PRVNÍ STOPOVÁNÍ V KAMBODŽI

Společně s Thajskem byla Kambodža jediným státem, do kterého jsem nikdy nechtěl jet. Odrazovalo mě hned několik věcí. Sexuální turistika, okrádání turistů, to, že tam jezdí každý, a mnoho dalších věcí. Také jsem od spousty lidí měl zprávy, jak je Kambodža drahá, špinavá, jak jsou lidé nepříjemní. Prostě něco, co jsem ani neměl chuť poznávat. Pokud ale cestujete kolem světa, občas se nevyhnete místům, které vás nelákají, ale projet jimi musíte. A nutno dodat, že první týden byl opravdu podobný tomu, co jsem dříve četl a slýchal. Rozhodl jsem se ale dát tomu šanci. 

VIETNAM - STOPEM PO HO ČI MINOVĚ SILNICI (2. část) aneb JAK JSEM POZNAL ETNIKUM JARAI

Stopování centrálním Vietnamem bylo pro mě jedním z největších dobrodružství, které jsem v této nádherné zemi zažil. Mohlo by se sice zdát, že po více jak roce a čtvrt na cestě mě nemůže nic překvapit, přesto se našel jeden moment, který mi vehnal slzy do očí a po celém těle jsem měl husí kůži.

VIETNAM - STOPEM PO HO ČI MINOVĚ SILNICI (1. část)

Kdo sleduje mou cestu delší dobu, tak si jistě pamatuje, jak jsem se na přelomu září a října doslova protrápil Vietnamem. Rozbitá hlava, nehoda na motorce, hnisající noha a nakonec ztráta motorky. Tím vším jsem si ve Vietnamu prošel, a tak trochu na tuto zemi zanevřel. Respektive takto, Vietnam je nádherná země, ale já na ní prostě měl špatné vzpomínky. Vše se ale mělo změnit! Začalo to už v Laosu, kde jsem opět nalezl chuť do cestování, a to hlavně díky stopování, které jsem vyměnil za pohodlnou jízdu na motorce. Měsíc v Laosu uplynul jako voda a já v půlce listopadu opět stojím na hranici, tentokráte chci z Laosu přejít zpět do Vietnamu.

VIETNAMSKÁ HADÍ POLÉVKA

„Co budeme dnes mít na večeří, zase rýži?“ ptá se mě mamka se zvědavostí v očích a možná s až drzým a ironickým úsměvem na tváři…

… ví totiž, že na cestách jídlo neřeším, chutě jdou stranou a většinou jím to, co zrovna je. Ono to ve Vietnamu ani jinak nejde. Hledat třeba pizzu nebo hamburgery uprostřed vietnamského venkova je věc nemožná. Stejně tak, jako třeba najít něco k jídlu po setmění.

PŘEDČASNÉ VÁNOCE S MAMINKOU!

Vánoce roku 2019 budou druhé po sobě, které budu trávit mimo domov. Bez rodiny a v podstatě sám. I když díky moderním technologiím se samozřejmě člověk snadno spojí se svými blízkými, ale víte, jak to myslím. Fyzicky jsem stále na druhém konci světa. Vánoce v roce 2018 jsem trávil v Teheránu, což je pro mě stále neuvěřitelné, že to bude už rok. Vánoce v roce 2019 budu trávit v Saigonu, ve Vietnamu.

A ač je Štědrý den až za pár dní, já jsem dostal ten nejlepší dárek v minulých dnech.

Do Vietnamu totiž za mnou přijela moje maminka!

LAOS – láska na druhý pohled (část 3.)

Již není cesty zpět. Když se zamilujete, tak se to těžko vrací, a jak jste mohli číst minulé dvě neděle, do Laosu jsem se opravdu zahleděl. Tato země mě sice ze začátku nepřivítala vůbec hezky, ale jakmile vysvitlo slunce a já mohl začít stopovat, začalo se udávat tolik neuvěřitelných příběhů, až tomu sám někdy nemůžu uvěřit.

VIETNAMSKÁ SETKÁNÍ

Hodně lidí se mě ptá a píše mi, jak se to dá vydržet, když je člověk na cestě pořád sám? Já musím odvětit, že pokud jste na cestě pořád sám, děláte asi něco špatně. V podstatě nejsem nikdy sám. Když stopuji, jsem vlastně celý den v kontaktu s lidmi, kteří mě vezou nebo které potkám při chůzi jejich vesnicí. Někdy už mám lidí tak dost, že se těším, až budu třeba den sám a nebudu muset nikoho vidět nebo muset s někým mluvit. Občas se stane, že během cesty potkáte někoho, a během pár vět zjistíte, že máte s tím člověkem mnoho společného a třeba i znáte stejné lidi.

LAOS – láska na druhý pohled (část 2.)

Nutno říct, že v tomto článku už to bude jednoznačná záležitost. Do Laosu jsem se zamiloval a již nebylo cesty zpět. Každý krok, každá vesnice, každé místo, které jsem navštívil nebo člověk, kterého jsem poznal, mi dokazovali, že Laos se stane jednou z mých nejvíce oblíbených zemí. A ani mi nevadilo, že naši malou zemičku tady nikdo nezná. To pro mě není nic nového. Jen my v Česku si myslíme, že jsme pupkem světa. Mimochodem, víte, jak se řekne Česká republika v laoštině? „Sa tha la na lad sek.“ Ani za měsíc v této krásné zemi jsem nebyl schopný to vyslovit napoprvé.